// Profipravo.cz / Smlouva zprostředkovatelská, příkazní a o obstarání věci 23.09.2010
Ke znakům jednatelství bez příkazu užitečného (§ 743 odst. 2 ObčZ)
Jednatelství bez příkazu definuje právní nauka jako vědomé obstarání záležitosti jiného, k němuž jednatel nemá dostatečný právní důvod. Na základě jednání nepřikázaného jednatele spočívajícího v tom, že se bez svolení dotčené osoby vmísí do cizí záležitosti, vzniká závazkový právní vztah.
Obsah právního vztahu – práva a povinnosti jednatele a jiné osoby – je odlišný v závislosti na tom, zda jde o jednatelství nutné, při kterém se do cizí záležitosti zasahuje proto, aby se odvrátila hrozící škoda na majetku jiné osoby (§ 742 obč. zák.), nebo o jednatelství užitečné, při kterém jednatel zasahuje do záležitosti jiného bez jeho souhlasu a k jeho prospěchu, aniž by odvracel hrozící škodu (§ 743 odst. 1, 2 obč. zák.). V obou případech zákon hovoří o obstarání „cizí záležitosti“, resp. „záležitosti jiného“.
Charakteristickými znaky jednatelství užitečného jsou – vedle úmyslu obstarat cizí záležitost k prospěchu jiného a absence právního důvodu k obstarání cizí záležitosti – vlastní činnost jednatelova, která může mít faktickou nebo právní povahu, a okolnost, že jednatel obstarává nikoliv svoji záležitost, nýbrž záležitost jiné osoby. Spočívá-li činnost jednatele v právním jednání, tj. v tom, že činí právní úkon, musejí být předmětem takového právního úkonu věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty jiného, neboť nepřikázaným jednatelstvím se zasahuje do individuální sféry jiné osoby. Jestliže jednatelství bez příkazu – pojmově – předpokládá zásah do cizího jmění, vypadají tak z jeho okruhu právní jednání, která byla provedena sice v úmyslu jednat na vrub druhého, ale jimiž majetkové hodnoty jiné osoby nebyly dotčeny.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1248/2009, ze dne 26. 8. 2010
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce J. P., zastoupeného Mgr. Renatou Tunklovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Františkánská 7, proti žalovanému městu Stříbru, zastoupenému JUDr. Miloslavou Wipplingerovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pražská 45, o 400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 232/2005-346, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 12. 2008, č.j. 10 Co 415/2008-394, takto :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil ve věci samé rozsudek ze dne 24. 6. 2008, č.j. 3 C 232/2005-346, kterým Okresní soud v Tachově zamítl žalobu o zaplacení 400.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Po doplnění (opakování) dokazování odvolací soud skutkově uzavřel, že F. S. prodala žalovanému pozemek parc. č. 1310/27 v katastrálním území S. za cenu 150,- Kč za metr čtvereční za situace, kdy jí žalobce prodal svůj byt v domě, který stavěl na základě smlouvy s městem Stod, za cenu o 500.000,- Kč nižší. Aniž byl k tomu oprávněn, žalobce takto obstaral záležitost žalovaného; jako jednateli bez příkazu mu nárok na náhradu nákladů, kterými byl ten, v jehož zájmu jednal, v době skončení jednání obohacen, svědčí jen za předpokladu, že záležitost provedl „ke zřejmému a převážnému prospěchu“ žalovaného (§ 743 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“). Tak tomu v dané věci podle odvolacího soudu nebylo. Žalované město by sice přišlo o dotace na příslušný rok, kdyby F. S. zmíněný pozemek za zvýhodněnou cenu neprodala, ale tím by i žalobce (podnikatel) nemohl podle smlouvy o dílo sjednané s žalovaným vystavět na této parcele dům s byty s pečovatelskou službou a nedosáhl by zisku spjatého s tímto obchodním případem. Prodejem svého bytu F. S. žalobce navíc „realizoval svůj další obchodní případ,“ a to způsobem pro něho daňově příznivým (částku 500.000,- Kč F. S. nepředal, nýbrž ji započetl na kupní cenu bytu). Jednání žalobce tudíž bylo vedeno převážně v jeho zájmu, nikoliv v zájmu žalovaného.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jímž v intencích důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), vyjadřuje nesouhlas s výkladem ustanovení § 743 odst. 2 obč. zák., konkrétně pojmu „záležitost k prospěchu jiného.“ Úprava institutu jednatelství bez příkazu je založena na tom, aby osoba, bez jejíhož souhlasu je určitá záležitost obstarávána, byla na jedné straně chráněna před škodou vzniklou z jednatelství bez příkazu, a na straně druhé, aby v případě prospěchu vzniklého takovým jednáním nebyla obohacena na úkor jednatele bez příkazu. Pokud je důsledkem jednání bez příkazu prospěch na straně jiné osoby, bylo by – argumentuje dovolatel – nelogické upírat jednateli bez příkazu náhradu nákladů, kterými byla jiná osoba v důsledku jeho jednání obohacena, pouze proto, že sám jednatel měl z dané věci také prospěch. Předpokladem úspěšného uplatnění nároku na náhradu nákladů je proto vznik prospěchu na straně jiné osoby, aniž by zákon předepisoval bližší náležitosti či podmínky, např. to, že osoba, jejíž záležitost je obstarávána, musí mít z jednání větší prospěch než jednatel bez příkazu, anebo že musí dosáhnout prospěchu určitého rozsahu. Nesprávný je proto závěr odvolacího soudu, který – vycházeje z úpravy § 1037 zákona vyhlášeného císařským patentem z 1. 6. 1811, č. 946 Sb. z. s. a převzatým do československého právního řádu recepcí provedenou prvním zákonem československým z 28. 10. 1918, č. 11 Sb. z. a n. – nárok na náhradu nákladů podmínil zřejmým a převážným prospěchem (užitkem) osoby, v jejímž zájmu bylo jednáno. Vadu řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. žalobce spatřuje v absenci řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci. Odvolací soud neuvedl, na základě jakých právních úvah dospěl k tomu, že prospěchem ve smyslu § 743 odst. 2 obč. zák. je tzv. „zřejmý a převážný prospěch“, nezabýval se výší prospěchu, který pro žalovaného vyplynul z jeho jednání, zatímco skutečnost, že na kupní cenu bytu pro F. S. žalobce započetl finanční dar ve výši 500.000,- Kč, hodnotil jako „obchodní případ“, z něhož měl prospěch. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 236 odst. 1, § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.); ten je dán tím, že otázkami spojenými s institutem jednatelství bez příkazu se Nejvyšší soud dosud neměl možnost v dostatečné míře zabývat.
V projednávané věci vyšel odvolací soud z dovolatelem nezpochybněného následujícího skutkového stavu.
Na základě výsledků veřejné obchodní soutěže uzavřel žalobce jako podnikatel (zhotovitel) s žalovaným (objednatelem) 5. 5. 1997 smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla výstavba domu s byty s pečovatelskou službou pro žalované město; výstavba měla být zahájena 1. 9. 1997 a dokončena 30. 12. 1998. V době uzavření smlouvy o dílo nebyly vyřešeny vlastnické vztahy k pozemku, na němž se mělo stavět. Dne 28. 5. 1997 uzavřeli žalobce a F. S. smlouvu o budoucí smlouvě darovací, jíž se žalobce zavázal vyplatit F. S. nejpozději do 31. 12. 1997 částku 500.000,- Kč, pokud jí žalované město nedaruje část pozemku parc. č. 1402/64 o výměře 3323 m² v katastrálním území S. Tuto smlouvu uzavřel žalobce proto, že měl zájem vybudovat pro žalované město na pozemku parc. č. 1310/27 v katastrálním území S. stavbu podle smlouvy o dílo z 5. 5. 1997. Kupní smlouvou z 29. 5. 1997 převedla F. S. (prodávající) žalovanému pozemek parc. č. 1310/27 (o výměře 3323 m²) v katastrálním území S. za 498.450,- Kč (150,- Kč za metr čtvereční), tj. pozemek, který získala rozhodnutím Okresního úřadu v T. (pozemkového úřadu) z 16. 5. 1997 (právní moc 26. 5. 1997), a který byl jako stavební parcela použit k výstavbě domu s byty s pečovatelskou službou. Dne 15. 12. 1997 uzavřeli žalobce (dárce) a F. S. (obdarovaná) písemnou darovací smlouvu, jejímž předmětem byla částka 500.000,- Kč. Finanční dar nebyl předán, došlo k jeho započtení na kupní cenu bytu č. 751/1 ve S. (se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu ve výši 966/10000), který žalobce za 570.000,- Kč F. S. 29. 12. 1997 prodal (právní účinky vkladu práva nastaly 15. 4. 1998). Jednalo se o jeden z bytů v domě, který žalobce (podnikatel) stavěl pro město S. Podle zjištění odvolacího soudu prodala F. S. žalovanému pozemek na stavbu domu s byty s pečovatelskou službou za zvýhodněnou cenu (150,- Kč za metr čtvereční) proto, že žalobce jí přislíbil finanční dar; pokud by se dům nestavěl, případně stavěl, ale v omezeném rozsahu, muselo by žalované město vrátit přidělené dotace.
Podle ustanovení § 742 obč. zák., obstará-li někdo, aniž je k tomu oprávněn, cizí záležitost, aby odvrátil hrozící škodu, je ten, jehož záležitost byla obstarána, povinen nahradit jednateli bez příkazu nutný náklad, i když se výsledek bez zavinění jednajícího nedostavil. Nejde-li o odvrácení hrozící škody, musí ten, kdo chce obstarat záležitost jiného, zpravit jej o tom a vyčkat jeho souhlasu (§ 743 odst. 1 obč. zák.). Neučiní-li tak a jde-li o záležitost k prospěchu jiného, má jednatel bez příkazu nárok na náhradu nákladů, kterými byl ten, v jehož zájmu jednal, v době skončení jednání obohacen (§ 743 odst. 2 obč. zák.).
Posouzení existence práva žalobce ve smyslu ustanovení § 743 odst. 2 obč. zák. předchází úvaha, zda žalobce skutečně jednal v záležitosti jiného, jinak řečeno, zda jeho jednání vykazovalo znaky jednatelství bez příkazu.
Jednatelství bez příkazu definuje právní nauka jako vědomé obstarání záležitosti jiného, k němuž jednatel nemá dostatečný právní důvod. Na základě jednání nepřikázaného jednatele spočívajícího v tom, že se bez svolení dotčené osoby vmísí do cizí záležitosti, vzniká závazkový právní vztah (viz Občanský zákoník II, Komentář, 2. vydání 2009, C.H.Beck, str. 2237 a násl.). Obsah právního vztahu – práva a povinnosti jednatele a jiné osoby – je odlišný v závislosti na tom, zda jde o jednatelství nutné, při kterém se do cizí záležitosti zasahuje proto, aby se odvrátila hrozící škoda na majetku jiné osoby (§ 742 obč. zák.), nebo o jednatelství užitečné, při kterém jednatel zasahuje do záležitosti jiného bez jeho souhlasu a k jeho prospěchu, aniž by odvracel hrozící škodu (§ 743 odst. 1, 2 obč. zák.). V obou případech zákon hovoří o obstarání „cizí záležitosti“, resp. „záležitosti jiného“.
Charakteristickými znaky jednatelství užitečného, o které v projednávané věci jde, jsou – vedle úmyslu obstarat cizí záležitost k prospěchu jiného a absence právního důvodu k obstarání cizí záležitosti – vlastní činnost jednatelova, která může mít faktickou nebo právní povahu, a okolnost, že jednatel obstarává nikoliv svoji záležitost, nýbrž záležitost jiné osoby. Spočívá-li činnost jednatele v právním jednání, tj. v tom, že činí právní úkon, musejí být předmětem takového právního úkonu věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty jiného, neboť nepřikázaným jednatelstvím se zasahuje do individuální sféry jiné osoby. Jestliže jednatelství bez příkazu – pojmově – předpokládá zásah do cizího jmění, vypadají tak z jeho okruhu právní jednání, která byla provedena sice v úmyslu jednat na vrub druhého, ale jimiž majetkové hodnoty jiné osoby nebyly dotčeny.
Žalobce spojuje jednatelství, z něhož žalovanému městu vznikl prospěch tím, že koupil od F. S. parcelu pro stavbu domu s byty s pečovatelskou službou za výhodnou cenu a nemusel vracet dotace na stavbu poskytnuté, se smlouvami z 28. 5. 1997, 15. 12. 1997 a 29. 12. 1997, na jejichž základě F. S. slíbil finanční dar, který pak započítal na kupní cenu bytu, který jí prodal. Předmětem žádné z uvedených smluv nebyly věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty žalovaného, takže vůbec nelze uvažovat o tom, zda nepřikázané jednatelství spočívá v překročení plné moci nebo v tom, že taková plná moc (souhlas ve smyslu § 743 odst. 1 obč. zák.) zcela chyběla (srov. § 33 obč. zák.). Okolnost, že jednání žalobce přineslo užitek i žalovanému, popř. že žalobce vědomě sledoval i prospěch žalovaného, je za této situace bezvýznamná.
Lze uzavřít, že právo na náhradu nákladů podle § 743 odst. 2 obč. zák. žalobce nemá nikoliv proto, že záležitost žalovaného neobstaral k jeho „zřejmému a převážnému prospěchu“, ale proto, že vůbec v záležitosti žalovaného nejednal.
Protože řízení před soudy nižších stupňů není postiženo vadami uvedenými v § 242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. – oproti názoru dovolatele není odůvodnění rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud právní závěr týkající se kvality „prospěchu jiného“ vyargumentoval, a ostatní výtky jsou vzhledem k právnímu posouzení dovolacím soudem již bezpředmětné – Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. (žalovanému náklady v tomto stadiu řízení /podle obsahu spisu/ nevznikly a žalobce /neúspěšný dovolatel/ na jejich náhradu nemá právo).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-