// Profipravo.cz / Smlouva zprostředkovatelská, příkazní a o obstarání věci 21.09.2010
K určitosti příkazu, k povinnosti převést užitek z provedeného příkazu
I. Se závěry odvolacího soudu, že „formulace příkazu, jde-li o povinnost koupit pozemek a nechat na něm firmou postavit dům, byla natolik obecná, že vzbuzuje pochybnosti o obsahu práv a povinností obou smluvních stran,“ a že neplatnost vychází z toho, že strany nesjednaly konkrétní způsob a dobu převodu, se dovolací soud neztotožňuje.
Podstatnou obsahovou náležitostí příkazní smlouvy je vymezení záležitosti, kterou má příkazník pro příkazce obstarat nebo vymezení jiné činnosti, kterou má pro něj vykonat. Předmětem příkazu je činnost příkazníka, nikoliv již dosažení výsledku této činnosti. Postačí, že příkaz, tj. záležitost nebo činnost, je smluvními stranami sjednán základními identifikačními znaky, aniž by bylo zapotřebí konkrétní individualizace ve smyslu velikosti, kvality nebo ceny pozemku, způsobu financování stavby, doby dokončení výstavby, nejvyšší ceny stavby, kterou nelze překročit apod. Vykonání příkazu, k němuž se příkazník zavázal, nemusí spočívat v jednorázové činnosti, nýbrž v celé řadě právních nebo faktických úkonů, které vedou k jeho splnění. Tomu odpovídá i ustanovení § 725 obč. zák., které předpokládá, že příkazce po vzniku právního vztahu z příkazní smlouvy bude upřesňovat svými pokyny činnost příkazníkovu.
II. Povinnost převést na příkazce všechen užitek z provedeného příkazu (§ 727 obč. zák.) – jednal-li příkazník vlastním jménem na cizí účet – je pojmovým znakem příkazu a obecně spočívá v tom, že příkazník musí vydat (přenechat) příkazci veškerý užitek, který na základě prováděného příkazu získal; to, že se tak stane právním úkonem „o převedení užitků“ je nasnadě. Tato povinnost příkazce nemusí být sjednána – ani co do formy (způsobu) převodu, ani co do časového okamžiku – v příkazní smlouvě, protože vyplývá ze zákona.
III. Nelze souhlasit ani se závěrem, podle něhož obsah předmětného příkazu odporuje zákonu č. 219/1995 Sb.
IV. Jestliže žalovaný příkaz, k němuž se zavázal, řádně nesplnil (dům ponechal rozestavěný a v takovém stavu jej i s pozemky prodal), pak okamžikem, kdy žalovaný nemovitosti prodal, se splnění příkazu stalo nemožným a závazkový právní vztah založený příkazní smlouvou zanikl. Prostředky poskytnuté žalovanému ke splnění příkazu se staly majetkovým prospěchem získaným plněním z právního důvodu, který odpadl.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 563/2009, ze dne 19. 8. 2010
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) E. M., b) M. M., zastoupených JUDr. Agátou Lejnarovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Václavkova 12/323, proti žalovanému J. B., zastoupenému JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou se sídlem v Havířově - městě, Dělnická 1a/434, o 62.000,- USD s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 26 C 115/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2008, č.j. 56 Co 399/2007-137, takto :
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2008, č.j. 56 Co 399/2007-137, se v části, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 20. 4. 2007, č.j. 26 C 115/2005-95, tak, že se zamítá žaloba o 62.000,- USD s 3% úroky z prodlení od 18. 5. 2005 do zaplacení, a v nákladových výrocích ruší a v tomto rozsahu se věc vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Ve výroku uvedeným rozhodnutím krajský soud (mimo jiné) potvrdil rozsudek ze dne 20. 4. 2007, č.j. 26 C 115/2005-95, kterým Okresní soud v Karviné uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům 21.000,- USD s 3% úroky z prodlení od 18. 5. 2005 do zaplacení, co do částky 62.000,- USD s 3% úroky z prodlení od 18. 5. 2005 do zaplacení jej změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o náhradě nákladů řízení státu. Odvolací soud – vycházeje ze skutkového zjištění soudu prvního stupně – uzavřel, že ústní smlouva z počátku roku 2000 je absolutně neplatným právním úkonem pro neurčitost (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“) a pro rozpor jejího obsahu s ustanovením § 17 zákona č. 219/1995 Sb., devizového zákona, ve znění účinném do 30. 4. 2004, dále jen „zákon č. 219/1995 Sb.“ (§ 39 obč. zák.). Příkaz, k němuž se zavázal žalovaný (příkazník), nebyl vymezen co do velikosti, kvality, ceny apod. nemovitostí, které měl pro žalobce (příkazce) obstarat, a co do zajištění výstavby domu (způsobu financování, doby obstarání, nejvyšší ceny stavby, jíž nelze překročit, apod.), dostatečně určitý. Pojem „převést“ dále nevystihuje podle odvolacího soudu, jaký typ smlouvy měl být v budoucnu (po provedení příkazu) za účelem převodu vlastnického práva k nemovitostem uzavřen, a rovněž časový údaj o převodu vlastnictví k nemovitostem – „až to bude možné“ – je zcela neurčitý. Závazek žalovaného převést v budoucnu nemovitosti do vlastnictví fyzických osob, které v době uzavření (neplatné) smlouvy nebyly občany České republiky a vlastnictví k nemovitostem mohli jako cizozemci nabývat jen způsoby uvedenými v § 17 zákona č. 219/1995 Sb., je v rozporu s citovaným zákonným ustanovením. Žalovaný, který na základě neplatné smlouvy přijal od žalobců částku 83.000,- USD, se bezdůvodně obohatil a musí toto obohacení žalobcům vydat (§ 451 odst. 1, 2, § 456 věta první, § 457, § 458 odst. 1 obč. zák.). Protože žalovaný v řízení před soudem prvního stupně vznesl námitku promlčení, odvolací soud uzavřel, že právo na vrácení dlužných částek poskytnutých žalovanému do 17. 7. 2001 (62.000,- USD) je podle § 107 odst. 2 obč. zák. promlčeno (tříletá objektivní promlčecí doba uplynula před 11. 2. 2005, kdy byla podána žaloba). Ve zbytku uplatněného nároku (plnění poskytnutá od června 2002 do listopadu 2002 ve výši 21.000,- USD) tříletá objektivní promlčecí doba do podání žaloby neskončila, takže je rozhodující, kdy začala plynout (u každého z plnění) subjektivní promlčecí doba (§ 107 odst. 1 obč. zák.). Počátek jejího běhu odvolací soud spojil s doručením dopisu žalovaného zmocněnkyni žalobců, jímž informoval, že smlouvou z 6. 10. 2003 nemovitosti prodal třetím osobám, „aniž peníze z prodeje ... žalobcům vrátil“; dopis byl doručen zmocněnkyni 23. 11. 2004. Uvedeným dnem se tedy žalobci dozvěděli, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jejich úkor obohatil, a podali-li žalobu 11. 2. 2005, učinili tak před uplynutím promlčecí doby. O příslušenství (nepromlčené) pohledávky rozhodl odvolací soud podle § 517 odst. 1, 2 obč. zák. a nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném do 27. 4. 2005.
Rozhodnutí odvolacího soudu v měnícím výroku věci samé napadli žalobci z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), dovoláním; za nesprávné označují (právní) závěry o neplatnosti příkazní smlouvy a o promlčení práva. O tom, co má žalovaný v rámci příkazu pro žalobce zajistit a jakým způsobem se po obstarání sjednané záležitosti bude postupovat, neměly smluvní strany jakékoliv pochybnosti. Účastníci dohodli typ rodinného domu, jehož cenu žalobci znali, za „převod“ považovali darování nebo – v případě smrti žalovaného – dědění, popř. jinou formu, která se bude jevit jako nejvhodnější, a pokud jde o „dobu převodu,“ měli na mysli dobu, „kdy to devizový zákon umožní, resp. kdy žalobci splní náležitosti stanovené devizovým zákonem pro převod nemovitostí na cizince.“ Prodejem pozemku s rozestavěným domem žalovaný podle dovolatelů vytvořil stav, z něhož je zřejmé, že příkaz splněn nebude; teprve tímto okamžikem začíná plynout promlčecí doba pro vydání bezdůvodného obohacení, a to v celé jeho výši poskytnutých peněžních prostředků. Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání – přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. – je i důvodné.
Protože vady uvedené v § 242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají, je předmětem dovolacího přezkumu posouzení otázky platnosti příkazní smlouvy se zřetelem k její určitosti a k rozporu jejího obsahu se zákonem; otázka promlčení uplatněného majetkového práva pak přímo závisí na výsledku posouzení platnosti daného právního jednání.
Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle ustanovení § 724 obč. zák. se příkazní smlouvou zavazuje příkazník, že pro příkazce obstará nějakou věc nebo vykoná jinou činnost.
Odvolací soud vycházel z následujícího – dovolateli nezpochybněného – skutkového zjištění.
Žalobci a žalovaný se počátkem roku 2000 (podle soudu prvního stupně „v blíže neurčené době, nejpozději však v lednu 2000“) dohodli, že žalovaný svým jménem a na účet žalobců koupí v České republice stavební pozemek, dodavatelsky zajistí stavbu domu a – až to bude možné – převede nemovitosti (stavební parcelu a dům) na žalobkyni nebo na oba žalobce, jakmile se vrátí z USA, kde se přechodně zdržují. Podle uvedené dohody žalobci zaplatili žalovanému celkem 83.000,- USD (5.000,- USD 26. 1. 2000, 28.000,- USD 1. 6. 2000, 8.000,- USD 21. 5. 2001, 8.000,- USD 26. 5. 2001, 6.000,- USD 9. 7. 2001, 7.000,- USD 17. 7. 2001, 8.000,- USD 6. 6. 2002, 8.000,- USD 16. 9. 2002 a 5.000,- USD 17. 11. 2002). Žalovaný koupil do svého vlastnictví za 77.500,- Kč pozemek parc. č. 1239/11 v katastrálním území M. u Č. T., na tomto pozemku nechal dodavatelsky (zhotovitelem na základě smlouvy o dílo) postavit rodinný dům a smlouvou z 6. 10. 2003 převedl rozestavěný dům s pozemky za 1.400.000,- Kč manželům F. V dopise doručeném 23. 11. 2004 sdělil žalovaný zmocněnkyni žalobců, že dům pro ně stavěný „prodá“ za účelem vyrovnání hypotečního úvěru, který obdržel na výstavbu druhého domu na sousedním pozemku (parc. č. 1239/8 v katastrálním území M. u Č. T.). Nebylo prokázáno, že se žalobci zavázali financovat stavbu obou domů, že žalovaný měl „vložit“ do staveb jen peníze z prodeje svého bytu a že se žalobci zavázali splácet hypoteční úvěr žalovaného. Peníze, které získal prodejem rozestavěného domu s pozemky, si žalovaný ponechal.
Právní úkon je neurčitý (a tedy ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. neplatný), je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak nejednoznačný – tím neurčitý – zůstává jeho věcný obsah (včetně předmětu ujednání), přičemž neurčitost obsahu nelze odstranit a překlenout ani za použití výkladových pravidel (§ 35 odst. 2, 3 obč. zák.). Určitost se týká vlastního projevu, jeho vnější manifestace, jíž se vůle jednajícího stává sdělnou nejen druhé straně, ale i jiným osobám. Aby byl právní úkon určitý, musí být spolehlivě a přesně zjistitelné, co je jeho obsahem, tedy jak jednající vymezili práva a povinnosti; to platí nejen o komisivních právních úkonech učiněných písemně, ale i o těch, které byly učiněny ústní formou.
Se závěry odvolacího soudu, že „formulace příkazu, jde-li o povinnost koupit pozemek a nechat na něm firmou postavit dům, byla natolik obecná, že vzbuzuje pochybnosti o obsahu práv a povinností obou smluvních stran,“ a že neplatnost vychází z toho, že strany nesjednaly konkrétní způsob a dobu převodu, se dovolací soud neztotožňuje.
Příkazní smlouva je dvoustranným právním úkonem příkazce a příkazníka, kterou se příkazník zavazuje, že pro příkazce obstará nějakou věc nebo vykoná jinou činnost. Tato činnost může mít povahu právní (právní úkony příkazník činí jako přímý nebo nepřímý zástupce příkazce) nebo faktickou. V dané věci vystupoval žalovaný jako nepřímý zástupce, tedy jednal (uzavřel kupní smlouvu, smlouvu o dílo, případně další právní úkony včetně úkonů nezbytných podle stavebně právních předpisů) svým jménem a na účet příkazce. Podstatnou obsahovou náležitostí příkazní smlouvy je vymezení záležitosti, kterou má příkazník pro příkazce obstarat nebo vymezení jiné činnosti, kterou má pro něj vykonat. Předmětem příkazu je činnost příkazníka, nikoliv již dosažení výsledku této činnosti. Postačí, že příkaz, tj. záležitost nebo činnost, je smluvními stranami sjednán základními identifikačními znaky, aniž by bylo zapotřebí konkrétní individualizace ve smyslu velikosti, kvality nebo ceny pozemku, způsobu financování stavby, doby dokončení výstavby, nejvyšší ceny stavby, kterou nelze překročit apod. Vykonání příkazu, k němuž se příkazník zavázal, nemusí spočívat v jednorázové činnosti, nýbrž v celé řadě právních nebo faktických úkonů, které vedou k jeho splnění. Tomu odpovídá i ustanovení § 725 obč. zák., které předpokládá, že příkazce po vzniku právního vztahu z příkazní smlouvy bude upřesňovat svými pokyny činnost příkazníkovu. Během provádění příkazu totiž mohou nastat nové okolnosti, které nebyli příkazci známy, příkazník může také zjistit nové (další) informace, které v době uzavření smlouvy nebyly příkazci známy.
Povinnost převést na příkazce všechen užitek z provedeného příkazu (§ 727 obč. zák.) – jednal-li příkazník vlastním jménem na cizí účet – je pojmovým znakem příkazu a obecně spočívá v tom, že příkazník musí vydat (přenechat) příkazci veškerý užitek, který na základě prováděného příkazu získal; to, že se tak stane právním úkonem „o převedení užitků“ je nasnadě. Tato povinnost příkazce nemusí být sjednána – ani co do formy (způsobu) převodu, ani co do časového okamžiku – v příkazní smlouvě, protože vyplývá ze zákona.
Nelze souhlasit ani se závěrem, podle něhož obsah příkazu odporuje zákonu č. 219/1995 Sb.
Pro právní úkony, které obsahem nebo účelem odporují zákonu, je charakteristické, že se ocitají v rozporu s výslovným imperativem (zákazem, příkazem) formulovaným v zákoně, popř. s imperativem obsahovým, tj. sice expressis verbis neformulovaným, ale ze zákona přímo vyplývajícím. Vznik a plnění z takových právních úkonů objektivní právo nepřipouští, jinými slovy, účinky, které s nimi účastníci spojovali, nemohou nastat.
V době, kdy účastníci uzavřeli příkazní smlouvu, dovoloval zákon č. 219/1995 Sb. cizozemcům, kteří nejsou občany České republiky, nabývat vlastnické právo k nemovitostem v České republice (nestanovil-li zvláštní zákon jinak) jen v případech vyjmenovaných v jeho ustanovení § 17 pod písmeny a/ až g/. Není pochyb o tom, že právní úkon, který měl vést k nabytí vlastnictví nemovitosti takovou osobou jiným než zákonem dovoleným způsobem, by byl absolutně neplatným ve smyslu § 39 obč. zák.; takovým právním úkonem však příkazní smlouva nebyla. Jejím předmětem byl – jak již bylo shora uvedeno – závazek žalovaného (příkazníka) koupit do svého vlastnictví stavební pozemek a vybudovat na něm dům, to vše svým jménem a na účet, tedy za prostředky poskytnuté žalobci ke splnění příkazu (§ 728 obč. zák.). Tím, že smluvní strany konkretizovaly povinnost vyplývající ze zákona, tj. povinnost převést užitek z provedeného příkazu, nečiní příkazní smlouvu neplatnou, neboť k nabytí vlastnického práva příkazců k nemovitostem nesměřovala. Přehlédnout ostatně nelze, že s účinností od 1. 5. 2004 spojené s přistoupením České republiky do Evropské unie, bylo ustanovení § 17 zákona č. 219/1995 Sb. novelizováno tak, že při splnění stanovených podmínek mohli cizozemci s průkazem o povolení k pobytu pro státního příslušníka členského státu Evropských společenství nemovitosti v tuzemsku nabývat.
Posouzení příkazní smlouvy jako platného právního úkonu vede k revizi závěrů o promlčení žalobci uplatněného práva.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění odvolacího soudu, žalovaný příkaz, k němuž se zavázal, řádně nesplnil (dům ponechal rozestavěný a v takovém stavu jej i s pozemky prodal). Okamžikem, kdy žalovaný nemovitosti prodal, se splnění příkazu stalo nemožným a závazkový právní vztah založený příkazní smlouvou tímto okamžikem zanikl (§ 575 odst. 1 obč. zák.). Prostředky poskytnuté žalovanému ke splnění příkazu se staly majetkovým prospěchem získaným plněním z právního důvodu, který odpadl (§ 451 odst. 2, § 456 obč. zák.). Právo na vydání takového plnění (v souzené věci jde již jen o částku 62.000,- USD s příslušenstvím) se ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 a 2 obč. zák. promlčí za dva roky ode dne, kdy se žalobci dozvěděli, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jejich úkor obohatil (subjektivní lhůta), nejpozději za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (objektivní lhůta). Protože právní důvod plnění odpadl v okamžiku, kdy se splnění příkazu stalo nemožným, tj. 6. 10. 2003 (prodej nemovitostí), a žaloba byla podána 11. 2. 2005, nemohla uplynout žádná z uvedených promlčecích dob.
Odlišné právní posouzení, které v dané věci uplatnil odvolací soud, je tedy nesprávné, a proto nemůže být správné ani rozhodnutí, které na něm spočívá; v důsledku toho je Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud (soud prvního stupně) rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-