// Profipravo.cz / Nájem 04.09.2025
Ke způsobilosti pasivně započítávané pohledávky k započtení
Jde-li o pasivně započítávanou pohledávku, předpokladem započtení proti jiné pohledávce je splnitelnost daného dluhu (§ 1982 odst. 1 o. z. ad fine), nikoli jeho splatnost. Splnitelnost dluhu je dána okamžikem, od kterého je dlužník oprávněn závazek splnit.
Povinnost nájemce platit nájemné vzniká zásadně účinností nájemní smlouvy (§ 2201 o. z.). Pro posouzení, zda žalobce mohl k započtení použít pohledávku z titulu nájemného a služeb za měsíce červen, červenec a srpen 2015, tudíž není podstatné, zda smluvní strany sjednaly možnost výpovědi s jednoměsíční výpovědní dobou či bez výpovědní doby, ani to, zda nájemné a služby za uvedené měsíce již byly splatné, podstatné je pouze to, zda (od kdy) byl nájemce oprávněn svůj dluh splnit. Odvolací soud měl proto vyložit předmětnou smlouvu o nájmu nebytových prostor, zejména její ustanovení o splatnosti nájemného, a posoudit, zda tam sjednaný čas plnění je časem plnění ve prospěch obou stran, ve prospěch dlužníka či ve prospěch věřitele a v závislosti na tom také, zda nájemce mohl nájemné za uvedené měsíce zaplatit předčasně. Bylo-li by tomu tak, šlo by o pohledávku splnitelnou a jejímu započtení by nic nebránilo.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2846/2024, ze dne 23. 7. 2025
Dotčené předpisy: § 1982 odst. 1 o. z.
Kategorie: obecná ustanovení závazkového práva; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Žalobce se domáhal přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu tam specifikovaných nebytových prostor ze dne 10. 8. 2015 (dále jen „Výpověď“).
2. Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 7. 2023, č. j. 18 C 295/2015-298, žalobě vyhověl a určil, že Výpověď není oprávněná (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II), o odměně ustanoveného zástupce (výrok III) a o náhradě nákladů řízení státu (výrok IV).
3. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 7. 3. 2024, č. j. 30 Co 206/2023-329, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
4. Zjistil, že dne 20. 2. 2013 žalobce (nájemce) a žalovaná (pronajímatelka) podepsali Smlouvu o nájmu nebytových prostor č. 245 513 (dále jen „Smlouva o nájmu nebytových prostor“), jejímž předmětem byl nájem nebytových prostor občerstvení v přízemí budovy č. p. XY na adrese XY, o výměře 149,5 m2, vymezených v příloze č. 2. Součástí předmětu nájmu byly i movité věci označené jako „dlouhodobý hmotný majetek a drobný hmotný majetek tvořící vnitřní vybavení prostor občerstvení“ specifikované v příloze č. 4. Nájem byl sjednán za účelem podnikání žalobce v pronajatých prostorách v oboru hostinské činnosti na dobu určitou od 1. 3. 2013 do 30. 9. 2015, která byla dodatkem č. 1 prodloužena do 31. 8. 2019. Strany dohodly, že Smlouvu je možno vypovědět pouze z důvodů stanovených v § 9 zákona č. 116/1990 Sb., přičemž pro případ podle § 9 odst. 2 písm. a), b), d), g) a j) zákona č. 116/1990 Sb. sjednaly výpovědní lhůtu 1 měsíc, v ostatních případech 3 měsíce. Dne 16. 4. 2013 účastníci podepsali Smlouvu o nájmu věcí movitých č. 245 513/2 (dále jen „Smlouva o nájmu věcí movitých“), v níž se žalovaná (pronajímatelka) zavázala přenechat žalobci (nájemci) za dohodnuté nájemné ve výši 1 815 Kč měsíčně do užívání movité věci, konkrétně dlouhodobý hmotný majetek a drobný hmotný majetek, který se nachází v nebytových prostorách pronajatých žalobci na základě Smlouvy o nájmu nebytových prostor a blíže specifikovaný v příloze. Nájem byl sjednán za účelem provozování hostinské činnosti a smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 30. 9. 2015. Dne 20. 3. 2015 žalobce vyzval žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 39 930 Kč spočívající v zaplaceném nájemném na základě Smlouvy o nájmu věcí movitých, kterou považuje za neplatnou. Dne 27. 5. 2015 žalobce adresoval žalované podání označené jako „Započtení vzájemných pohledávek“, které žalovaná převzala dne 28. 5. 2015. Sdělil jí, že z jeho strany nebylo dosud zaplaceno nájemné za měsíc květen 2015 a úhrada za služby za duben 2015, jeho dluh z tohoto titulu tedy činí 13 207,90 Kč. Podle smlouvy má pak počínaje červnem 2015 platit nájemné ve výši 9 510 Kč měsíčně, které není dosud splatné. Na druhé straně eviduje splatnou pohledávku za žalovanou ve výši 39 930 Kč z titulu bezdůvodného obohacení představovaného platbami ve výši 1 815 Kč měsíčně za období od května 2013 do března 2015 z neplatné Smlouvy o nájmu věcí movitých. Tímto započítává svůj výše uvedený dluh vůči žalované z titulu dlužného nájemného za květen 2015 a dlužných úhrad za služby za duben 2015 a z titulu v budoucnu splatného nájemného za měsíce červen 2015, červenec 2015 a srpen 2015 v celkové výši 41 737,90 Kč na svoji pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 39 930 Kč s tím, že k úhradě zbývá z jeho strany částka 1 807,90 Kč představující část nájemného za měsíc srpen 2015. Žalovaná nesouhlasila, v podání ze dne 3. 6. 2015 namítla, že Smlouvu o nájmu věcí movitých považuje za platnou a pro případ, že by tomu tak nebylo, poukázala na započtení pohledávek učiněné z její strany dopisem ze dne 28. 4. 2015. Listinou datovanou dne 10. 8. 2015 dala žalovaná žalobci výpověď z nájmu nebytových prostor, v níž uvedla, že nájem vypovídá s výpovědní dobou v délce 1 měsíc, a to z důvodu, že žalobce je o více než 1 měsíc v prodlení s placením nájemného nebo úhrady za služby, jejichž poskytování je spojeno s nájmem, a dále že jako nájemce užívá nebytový prostor v rozporu se smlouvou. Specifikovala, že žalobce je v prodlení s úhradou nájemného za užívání věcí movitých za měsíce březen 2015 až červenec 2015, s úhradou nájemného za užívání nebytových prostor za měsíce květen 2015 až srpen 2015, s úhradou služeb za měsíc duben 2015, s úhradou příslušenství ve formě zákonného úroku z prodlení a s úhradou smluvní pokuty vyčíslené v dopise ze dne 28. 4. 2015. Také opakovaně (v konkrétních dnech uvedených ve výpovědi) porušil zákaz ponechávat při opuštění pronajatých prostor otevřená okna a že poškodil pronajaté prostory tím, že odstranil a zničil zátěžový koberec a odstranil obklady v kuchyni. Tím je dán výpovědní důvod podle § 9 odst. 2 písm. a) a písm. b) zákona č. 116/1990 Sb. Žalobce podal proti Výpovědi námitky dne 20. 8. 2015, které žalovaná neakceptovala.
5. Po právní stránce s odkazem na § 3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“ či „nový občanský zákoník“), dovodil, že vznik nájmu, jakož i práva a povinnosti vzniklé přede dnem 1. 1. 2014, je třeba posuzovat podle dosavadních právních předpisů, tedy podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), a jelikož smlouva byla uzavřena mezi podnikateli, i podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Protože Výpověď byla dána již za účinnosti nového občanského zákoníku, její platnost a oprávněnost je nutno posoudit podle tohoto předpisu, konkrétně podle § 2308 a násl. o. z. Měl za to, že Smlouva o nájmu nebytových prostor byla uzavřena platně a že na jejím základě byly žalobci pronajaty jak nebytové prostory, tak i věci movité. I když byla uzavřena na dobu určitou do 31. 8. 2019 a nájemní vztah skončil v průběhu řízení, nelze uzavřít, že Výpověď nemohla zasáhnout do právního postavení účastníků (podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3374/2018, 26 Cdo 3501/2019, 26 Cdo 209/2022). Je tomu tak proto, že žalobce byl nucen předmět nájmu vyklidit před uplynutím sjednané doby nájmu a tvrdí, že mu z tohoto důvodu vznikla škoda, přičemž v jiných sporech soud nemůže (ne)oprávněnost výpovědi posuzovat ani jako otázku předběžnou (podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1509/2019, 26 Cdo 3111/2019). Žalobu proto nezamítl pro ztrátu aktivní legitimace žalobce a přezkoumal oprávněnost Výpovědi. Dospěl k závěru, že Výpověď je platným právním jednáním a pokud si smluvní strany ujednaly výpovědní důvody podle § 9 zákona č. 116/1990 Sb., lze na takové ujednání s účinností od 1. 1. 2014 nahlížet jako na dohodu, jíž se odchýlily od dispozitivní úpravy nyní obsažené mimo jiné i v § 2309 o. z., a jsou takovým ujednáním vázány i po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku. Poté shledal, že byl naplněn výpovědní důvod spočívající v prodlení žalobce s placením nájemného či úhrad za služby, jejichž poskytování je spojeno s nájmem, o více než 1 měsíc. Nebylo totiž ani sporné, že počínaje květnem 2015 žalobce neplatil nájemné a úhrady za služby s ním spojené, přičemž jeho obranu, že dluh na nájemném a na úhradách za služby zanikl ještě před podáním Výpovědi jednostranným započtením ze dne 27. 5. 2015, odvolací soud nepovažoval za důvodnou. S odkazem na § 1982 odst. 1 a § 1987 odst. 1 o. z. uzavřel, že započtení nemůže obstát již jen z toho důvodu, že započítávané pasivní pohledávky (pohledávky žalované za žalobcem) z titulu dlužného nájemného a plateb za služby spojené s nájmem za měsíce červen, červenec a srpen 2015 v době započtení ke dni 28. 5. 2015 neexistovaly, resp. dosud platně nevznikly. Splatnost nájemného byla dohodnuta k poslednímu měsíci předem, a to znamená, že pohledávka z titulu nájemného za jednotlivé měsíce, včetně úhrad za služby, nemohla vzniknout dříve, než se nájemné stalo splatným. Nelze-li se započtením spojovat zamýšlené účinky, pak je zřejmé, že v době podání Výpovědi v srpnu 2015 byl naplněn výpovědní důvod dle § 9 odst. 2 písm. b) zákona č. 116/1990 Sb., neboť žalobce byl v prodlení s úhradou nájemného za dobu minimálně 1 měsíc. Výpověď tedy byla dána oprávněně, a je nadbytečné řešit, zda byl naplněn i druhý výpovědní důvod, neboť pro závěr o platnosti a oprávněnosti výpovědi zcela postačuje naplnění jednoho z výpovědních důvodů vymezených ve Výpovědi. Stejně tak je nadbytečné se zabývat se platností Smlouvy o nájmu věcí movitých.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Měl za to, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od blíže specifikované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předně namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil Smlouvu o nájmu nebytových prostor, jelikož jejím předmětem byl nájem věci hromadné a šlo tak o smlouvu nájemní podle § 663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“ či „starý občanský zákoník“). Právní režim Smlouvy o nájmu nebytových prostor je přitom určující jak pro závazkový vztah mezi účastníky, tak pro Výpověď a její důvody. Odvolacímu soudu vytkl, že neposuzoval rozpor Výpovědi s dobrými mravy či s poctivým obchodním stykem a nezabýval se ani platností Smlouvy o nájmu věcí movitých, a jeho právní posouzení je proto i neúplné. Otázku, zda lze judikatorní závěry o aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. vztáhnout i na projednávanou věc, pak považoval za otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Nesouhlasil ani se závěrem odvolacího soudu, že započtení podáním ze dne 27. 5. 2015 nemohlo vyvolat zamýšlené účinky, a v této souvislosti poukázal na to, že odvolací soud nesprávně aplikoval nový občanský zákoník, ačkoli měl započtení posuzovat podle starého občanského zákoníku. Zdůraznil přitom, že podle stávající judikatury lze jednostranně započítat splatnou pohledávku proti pohledávce, která ještě není splatná. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
7. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se zabýval jeho přípustností.
9. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá dovolatelem zpochybněná otázka právního posouzení Smlouvy o nájmu nebytových prostor.
10. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že i v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 bylo ponecháno zásadně na uvážení a rozhodnutí smluvních stran, jaký typ smlouvy pro konkrétní případ svého závazkového vztahu zvolí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1061/2019).
11. Podle skutkových zjištění předmětem Smlouvy o nájmu nebytových prostor byly (v příloze č. 2 vymezené) nebytové prostory občerstvení v přízemí budovy č. p. XY na adrese XY, o výměře 149,5 m2, a nikoli budova jako celek. Odvolací soud se proto od uvedené rozhodovací praxe neodchýlil, jestliže respektoval vůli smluvních stran a s přihlédnutím k jednoznačnému vymezení předmětu nájmu, formálnímu označení a odkazům na zákon č. 116/1990 Sb.), smlouvu uzavřenou mezi účastníky posoudil jako smlouvu o nájmu nebytových prostor podřízenou právě tomuto zákonu, a nikoli § 663 obč. zák. Nic na tom nemění, že součástí předmětu nájmu bylo i vnitřní vybavení nebytových prostor.
12. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je rovněž ustálena v závěru, že je-li účelem nájmu provozování podnikatelské činnosti v pronajatém prostoru nebo místnosti a slouží-li pak prostor nebo místnost alespoň převážně podnikání, jde s účinností od 1. 1. 2014 o smlouvu o nájmu prostoru sloužícího podnikání ve smyslu § 2302 a násl. o. z. Úprava nájmu prostoru sloužícího podnikání je úpravou dispozitivní. Odchylná úprava smluvních stran přitom může být založena i smluvním ujednáním (dohodou), které předcházelo účinnosti občanského zákoníku, tj. 1. 1. 2014. Proto kupř. platí, že jestliže si strany před 1. 1. 2014 ujednaly výpovědní důvody z nájmu nebytových prostor, jsou takovým ujednáním vázány i po nabytí účinnosti občanského zákoníku, byť tento (nový) zákon dispozitivně stanoví důvody jiné (srov. např. odvolacím soudem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2022, sp. zn. 26 Cdo 1654/2022, a v něm citovanou judikaturu).
13. Dovodil-li tedy odvolací soud, že s účinností od 1. 1. 2014 je nutno s ohledem na účel nájmu (provozování hostinské činnosti) smlouvu uzavřenou mezi účastníky posoudit jako smlouvu o nájmu prostoru sloužícího podnikání ve smyslu § 2302 o. z., a posuzoval-li skončení nájmu primárně podle § 9 zákona č. 116/1990 Sb., neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
14. Pouze pro úplnost lze dodat, že i strany smlouvy o nájmu (§ 663 a násl. obč. zák.) si mohly smluvit dobu trvání nájemního vztahu i podmínky jeho skončení obdobně jako u nájmu nebytových prostor podle zákona č. 116/1990 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 556/2006).
15. Rozhodovací praxí dovolacího soudu již také byla vyřešena otázka souladu výpovědi pronajímatele z nájmu bytu s dobrými mravy, kterou soud posuzuje v rámci úvahy o její neplatnosti (§ 580 o. z.). Soud i bez návrhu přihlédne k neplatnosti právního jednání (výpovědi), které se zjevně příčí dobrým mravům (§ 588 o. z.); závěr o (ne)platnosti pro rozpor výpovědi s dobrými mravy je přitom třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody na straně nájemce, tak pronajímatele (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5679/2016, ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1727/2018). Tyto závěry se přitom prosadí i v případě výpovědi z nájmu prostoru sloužícího k podnikání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. 26 Cdo 89/2022, či ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2779/2022).
16. Za situace, kdy dovolatel dovozuje rozpor s dobrými mravy pouze ze skutečnosti, že žalovaná podala Výpověď podle nesprávného právního předpisu [§ 9 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 116/1990 Sb.], se odvolací soud od citované judikatury v konečném důsledku neodchýlil, jestliže uvedenou skutečnost nepovažoval za relevantní, neboť sama o sobě neplatnost výpovědi odůvodnit nemůže. Smluvily-li si totiž strany výpovědní důvody podle § 9 zákona č. 116/1990 Sb., postupovala žalovaná naopak v souladu s ujednáním, kterým byla vázána. Jiné právně významné skutečnosti žalobce netvrdil a ani jinak nevyšly v řízení najevo.
17. Při řešení otázky způsobilosti pohledávek k započtení se však odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dovolání je proto přípustné podle § 237 o. s. ř. a je i důvodné.
18. Předně je nutno zdůraznit, že je správný závěr odvolacího soudu, že i když nájem v mezidobí zanikl uplynutím sjednané doby nájmu, žalobce (nájemce) výjimečně neztratil aktivní věcnou legitimaci (ke ztrátě legitimace srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3374/2018, ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 26 Cdo 680/2020, ze dne 25. 3. 2021, sp. zn. 26 Cdo 588/2020). Je tomu tak proto, že vede s pronajímatelem spor o náhradu škody (která mu měla vzniknout tím, že nemohl předmět nájmu užívat po sjednanou dobu) a pro úspěch dovolatele v tomto řízení je nutné posoudit oprávněnost výpovědi z nájmu, neboť tuto otázku si soud nemůže posoudit jako otázku předběžnou (srov. obdobně závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2154/2007, o zániku aktivní věcné legitimace v návaznosti na ztrátu postavení, které ji zakládá, v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady podle § 131 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Odvolací soud proto postupoval správně, když zkoumal, zda výpovědní důvod uvedený ve Výpovědi byl naplněn.
19. Správný však již není jeho závěr, že započtení vzájemných pohledávek ze dne 27. 5. 2015 nemůže obstát a nelze s ním spojovat zamýšlené účinky z toho důvodu, že započítávané pasivní pohledávky z titulu dlužného nájemného a plateb za služby spojené s nájmem za měsíce červen, červenec a srpen 2015 v době započtení ke dni 28. 5. 2015 neexistovaly, resp. dosud platně nevznikly.
20. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4795/2017, uveřejněný pod číslem 23/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 23/2020“) je pro způsobilost pohledávek k započtení řídících se různými právními úpravami (jedna pohledávka právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013 a druhá pohledávka právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014), vždy rozhodná právní úprava týkající se dané pohledávky.
21. V projednávané věci je tvrzenou aktivní pohledávkou (tj. tou, jejíž věřitel provádí započtení) nárok žalobce na vrácení bezdůvodného obohacení z neplatné Smlouvy o nájmu věcí movitých ze dne 16. 4. 2013. Tento nárok se řídí právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013, tj. starým občanským zákoníkem a zákonem č. 116/1990 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3311/2021), proto i způsobilost pohledávky se bude řídit právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013.
22. Pasivní pohledávkou je nárok na dlužné nájemné a služby za měsíce červen, červenec a srpen 2015. Tento nárok se řídí právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014, tj. novým občanským zákoníkem (srov. R 23/2020), proto i způsobilost pohledávky se bude řídit právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014.
23. Jde-li o pasivně započítávanou pohledávku, předpokladem započtení proti jiné pohledávce je splnitelnost daného dluhu (§ 1982 odst. 1 o. z. ad fine), nikoli jeho splatnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023, uveřejněný pod číslem 57/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Splnitelnost dluhu je dána okamžikem, od kterého je dlužník oprávněn závazek splnit. Nevyplývá-li konkrétní okamžik splnitelnosti závazku z ujednání stran, je třeba jej dovodit z povahy plnění, které má dlužník věřiteli poskytnout, a okolností, za kterých dlužník věřiteli plnění nabízí. Nelze totiž připustit, aby byl věřitel plněním dluhu před jeho splatností poškozen, respektive aby předčasné plnění nebylo v zájmu věřitele. Tak tomu obvykle nebude, jedná-li se o peněžitý dluh, který je dlužník zpravidla oprávněn věřiteli poskytnout již při vzniku dluhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 27 Cdo 59/2022, uveřejněný pod číslem 29/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
24. Povinnost nájemce platit nájemné vzniká zásadně účinností nájemní smlouvy (§ 2201 o. z.). Pro posouzení, zda žalobce mohl k započtení použít pohledávku z titulu nájemného a služeb za měsíce červen, červenec a srpen 2015, tudíž není podstatné, zda smluvní strany sjednaly možnost výpovědi s jednoměsíční výpovědní dobou či bez výpovědní doby, ani to, zda nájemné a služby za uvedené měsíce již byly splatné (jak uvedl odvolací soud), podstatné je pouze to, zda (od kdy) byl nájemce oprávněn svůj dluh splnit. Odvolací soud měl proto vyložit Smlouvu o nájmu nebytových prostor, zejména její ustanovení o splatnosti nájemného, a posoudit, zda tam sjednaný čas plnění je časem plnění ve prospěch obou stran, ve prospěch dlužníka či ve prospěch věřitele (§ 1962 o. z.) a v závislosti na tom také, zda nájemce mohl nájemné za uvedené měsíce zaplatit předčasně. Bylo-li by tomu tak, šlo by o pohledávku splnitelnou a jejímu započtení by nic nebránilo.
25. Jestliže odvolací soud dovodil, že žalobce nemohl k započtení použít pohledávku z titulu nájemného a služeb za měsíce červen, červenec a srpen 2015, aniž se zabýval tím, zda šlo o pohledávku splnitelnou, je jeho posouzení neúplné, a tudíž nesprávné. Dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl uplatněn právem.
26. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
27. Zjistí-li odvolací soud v dalším řízení, že v případě pasivní pohledávky šlo o pohledávku splnitelnou, bude na něm, aby se dále zabýval tím, zda žalobce měl nárok na vrácení bezdůvodného obohacení z neplatné Smlouvy o nájmu věcí movitých (tj. aktivní pohledávku). Zjistí-li naopak, že pasivní pohledávka splnitelná nebyla, právní posouzení platnosti Smlouvy o nájmu věcí movitých již nebude pro účinky započtení rozhodné.
28. Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-