// Profipravo.cz / Nájem 22.05.2023

K vázanosti nového pronajímatele ujednáním o započítávání nájemného

Nejvyšší soud se ve svých rozhodnutích při výkladu § 2221 o. z. přihlásil k dřívější ustálené soudní praxi ohledně výkladu obsahově shodného ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák. Obě ustanovení upravují zvláštní případ právního nástupnictví (sukcese), s nímž je spojen přechod práv a povinností pronajímatele z nájemního vztahu na nabyvatele pronajaté věci přímo ze zákona (ex lege), nastane-li skutečnost, s níž zákon uvedený důsledek spojuje – tj. nabytí vlastnického práva k pronajaté věci.

Nabyvatel vstupuje do původního nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými atributy, jakými jsou zejména předmět nájmu a práva a povinnosti subjektů daného vztahu vyplývající ze zákona, resp. z nájemní smlouvy, s výjimkou těch práv a povinností, která mají samostatný právní režim daný právním důvodem jejich vzniku (např. peněžité pohledávky a dluhy pronajímatele vzniklé za trvání původního nájemního vztahu). Smyslem tohoto právního nástupnictví je zajistit kontinuitu nájemního vztahu na straně pronajímatele pro případ změny vlastnictví k pronajaté věci; týká se práv a povinností typických pro nájemní vztah, tedy těch, jež tvoří jeho pojmové znaky. Proto na nového pronajímatele nepřecházejí závazky jeho právního předchůdce, které tento rámec přesahují. Ohledně práv a povinností příznačných pro nájem však platí, že právní nástupnictví se týká celého obsahu nájemního vztahu. Vztahuje se tedy nejen na jeho složky podstatné (např. způsob výpočtu nebo jiné určení výše nájemného), nýbrž i pravidelné (např. čas plnění nájemného), ale také vedlejší (nahodilé). Na nového pronajímatele tak mimo jiné přechází právo na nájemné za užívání pronajaté věci, jemuž odpovídá povinnost nájemce nájemné platit; povinnost nájemce přitom směřuje vůči novému pronajímateli (nabyvateli), nikoliv vůči jeho právnímu předchůdci.

Jakkoliv se pronajímatelé a nájemci, kteří měli vzájemné pohledávky, mohli v posuzované věci dohodnout o jejich (postupném) započítávání, nelze toto (nikoli běžné) ujednání považovat za právo či povinnost typickou pro nájemní vztah, nebo vyplývající z obsahu nájmu; na nového pronajímatele tak povinnosti z takové dohody o započtu úhrady nájemného nepřešly.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1534/2022, ze dne 8. 2. 2023

vytisknout článek

Dotčené předpisy:
§ 2221 o. z.
§ 680 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: nájem; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 29. 11. 2017 domáhala, aby žalovaní byli zavázáni zaplatit ji společně a nerozdílně částku 213.234 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 11. 9. 2017 do zaplacení za užívání pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je dům č. p. XY, část obce XY, a pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY, obec XY (dále též jen „Nemovitosti), a to za dobu od 4. 12. 2014 do 30. 6. 2017. Tvrdila, že žalovaní jako nájemci uzavřeli dne 3. 2. 2011 smlouvu o nájmu předmětných nemovitostí s P. a L. S., svými syny, vlastníky Nemovitostí. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2014, sp. zn. 43 T 2/2014, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 8 To 90/2014, byl L. S. uložen mj. trest propadnutí majetku, proto právní moci rozhodnutí (4. 12. 2014) nabyla i jeho spoluvlastnický podíl ve výši ½ k Nemovitostem, které i nadále užívají žalovaní, za jejich užívání jí však nic neplatí.

Okresní soud ve Zlíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 4. 2021, č. j. 35 C 411/2017-302, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni částku 200.870,96 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 11. 9. 2017 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 4.596 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaných společně a nerozdílně zaplacení částky 12.363,04 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 11. 9. 2017 do zaplacení (výrok II.), a rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit společně a nerozdílně soudní poplatek (výrok III.). Jednalo se o jeho druhý rozsudek v této věci, předchozí rozsudek ze dne 3. 5. 2018, č. j. 35 C 411/2017-152, spolu s rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně (odvolací soud) ze dne 30. 10. 2019, č. j. 59 Co 185/2019-248, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 6. 10. 2020, č. j. 28 Cdo 2264/2020-280.

K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 19. 1. 2022, č. j. 59 Co 145/2021-337, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výrocích I. a III. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že žalovaní, kteří byli původně vlastníky Nemovitostí, je kupní smlouvou ze dne 26. 5. 1999 prodali do podílového spoluvlastnictví (každému ½) svým synům –P. a L. S. za sjednanou kupní cenu 2.000.000 Kč (dále též jen „Kupní smlouva“), Nemovitosti nadále užívali, dne 3. 2. 2011 uzavřeli (jako nájemci) se syny (jako pronajímateli) smlouvu o nájmu Nemovitostí na dobu 1. 2. 2011 do 1. 2. 2041, nájemné si sjednali ve výši 13.000 Kč měsíčně a dohodli se, že s ohledem na neuhrazení celé kupní ceny dohodnuté v Kupní smlouvě, bude nájemné hrazeno tak, že na úhradu každého měsíčního nájemného bude postupně započítávána jejich pohledávka z titulu dlužné kupní ceny, včetně úroků z prodlení (celkem byl dluh vyčíslen ve výši 4.700.000 Kč); náklady na služby spojené s užíváním předmětu nájmu se zavázali hradit pronajímatelé (dále též jen „Nájemní smlouva“). Spoluvlastnický podíl L. S. byl v roce 2014 postižen trestem propadnutí majetku.

Za správné považoval rovněž jeho právní závěry. Vznik nájmu (platnost Nájemní smlouvy) posoudil s odkazem na § 3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“ nebo „nový občanský zákoník“) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“ nebo „starý občanský zákoník“), povinnost platit úhradu za užívání Nemovitostí za období od 4. 12. 2014 pak podle nového občanského zákoníku. Dospěl k závěru, že Nájemní smlouva byla uzavřena platně, měla všechny zákonem požadované náležitosti (§ 663 obč. zák.). Do právního postavení L. S. (původního pronajímatele) vstoupila na základě uložení trestu propadnutí majetku s účinností od 4. 12. 2014 (dnem právní moci rozsudku) žalobkyně, na níž přešlo vlastnické právo k jeho spoluvlastnickému podílu. Měl za to, že žalobou uplatněný nárok – náhrada za užívání Nemovitostí za období od 4. 12. 2014 do 30. 6. 2017 – je proto třeba posoudit jako dluh na nájemném z platné Nájemní smlouvy. Vůči žalobkyni nebylo možné, aby k úhradě nájemného docházelo formou zápočtu (sjednaného v Nájemní smlouvě), a to už proto, že žalovaní vůči ní nedisponují žádnou pohledávkou. Dluh na nájemném považoval za dělitelný závazek, žalovaní tak byli povinni hradit žalobkyni nájemné připadající na její spoluvlastnický podíl, tedy částku 6.500 Kč měsíčně, což však nečinili, a protože po rozhodné období nebyla část nájemného náležející žalobkyni ani hrazena jinak, považoval žalobu za důvodnou. Za nedůvodnou považoval námitku promlčení, kterou vznesli žalovaní (žaloba byla podána před uplynutím promlčecí doby). S ohledem na ujednání v Nájemní smlouvě nepřisvědčil ani jejich tvrzení, že nájemné bylo fakticky uhrazeno jednorázovým zápočtem v celé výši za celou dobu trvání nájmu (při uzavření Nájemní smlouvy). Za nedůvodnou považoval rovněž jejich námitku o nedostatku pasivní věcné legitimace. Oba (tehdejší) spoluvlastníci uzavřeli platnou Nájemní smlouvu, není tedy žádný opomenutý spoluvlastník, který by se měl domáhat bezdůvodného obohacení, a povinnost hradit nájemné nebyla žalovanými ve vztahu k žalobkyni plněna. Měl za to, že žalobkyně se proto správně domáhá náhrady za užívání Nemovitostí po žalovaných (nájemcích). Poukázal také na právní závěry vyjádřené v předchozím zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu v této věci a připomenul, že jednostranné započtení (tvrzených) nároků za správu a údržbu předmětných nemovitostí (provedené žalovanými v rámci řízení) není vůči žalobkyni (České republice) přípustné.

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláním. Vytýkali mu, že v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (odkázali na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1607/2008 a ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) přiznal žalobkyni více, než požadovala ve svém žalobním návrhu, neboť přestože bylo vždy požadováno solidární splnění dluhu, byli k úhradě dluhu zavázáni každý zvlášť, a to navíc každý v plné výši dluhu. Za nesprávný považovali závěr, že povinnost platit nájemné je v případě společného nájmu dělitelným plněním. Měli za to, že v projednávané věci byla solidarita dána jak na jejich straně, tak na straně pronajímatelů (žalobkyně a P. S.). Jestliže tedy uhradili nájemné v plné výši formou zápočtu vůči P. S. (druhému z pronajímatelů), zaniklo žalobkyni právo požadovat po nich cokoli z titulu úhrady nájemného. Odvolací soud proto otázku jejich pasivní věcné legitimace posoudil nesprávně; z rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4894/2007, ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 33 Cdo /správně Odo/ 103/2006) vyplývá, že nárok měl být vznesen vůči P. S. (druhému ze spoluvlastníků), jemuž bylo nájemné uhrazeno v plné výši a který se tak na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. Dále tvrdili, že úhrada nájemného za celou dobu trvání nájmu byla (podle vůle stran Nájemní smlouvy) započtena v plné výši již při podpisu Nájemní smlouvy; nedocházelo tak k postupnému započítávání každého jednotlivého měsíčního nájemného. Namítali rovněž, že fakticky užívají pouze část Nemovitostí a zpochybnili správnost výroku soudu o povinnosti k úhradě soudního poplatku. Navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že ho považuje za nedůvodné. Měla za to, že v části, v níž dovolatelé zpochybňují závěr o dělitelnosti závazku z Nájemní smlouvy, neobsahuje dovolání řádné vymezení předpokladů přípustnosti. Nesouhlasila zejména s tvrzením, že by soudy nepřípustně překročily žalobní návrh a že by dovolatelé nebyli v projednávané věci pasivně věcně legitimováni. Námitku, že užívají pouze část předmětných nemovitostí, považovala za otázku skutkovou, která dovolacímu přezkumu nepřísluší. Tvrzení dovolatelů, že k započtení celého nájemného došlo již při podpisu smlouvy, je zcela v rozporu s obsahem Nájemní smlouvy. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí.

Dovolání nemůže být přípustné pro řešení otázky, zda závazek platit nájemné je závazkem solidárním a zda odvolací soud přisoudil žalobkyni více, než požadovala v žalobě.

Žalovaným (dovolatelům) lze sice přisvědčit, že je soud (v rozporu se žalobním žádáním) nezavázal, aby dlužnou částku zaplatili společně a nerozdílně, mýlí se však, že tím bylo žalobkyni přisouzeno více, než požadovala. Nájemné je nepochybně plněním dělitelným, povinnost společných nájemců (manželů) k placení nájemného byla a je společná a nerozdílná (§ 145 odst. 3, § 701 odst. 2 obč. zák., § 713 odst. 2, 3, § 746 odst. 1 o. z.). V soudní praxi (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 20 Cdo 426/2004, ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2917/2014) není pochyb, že aby bylo možné na základě rozhodnutí soudu vymáhat celý dluh po povinném (byla-li povinnost uložena více žalovaným), muselo by být ve výroku vysloveno, že žalovaní jsou povinni ho splnit společně a nerozdílně nebo že jsou povinni dluh zaplatit s tím, že plněním jednoho z nich zaniká povinnost ostatních; jestliže však rozhodnutí ukládá více žalovaným povinnost k dělitelnému plnění, aniž bylo určeno, jaké jsou konkrétní povinnosti jednotlivých povinných vůči oprávněnému a mezi nimi navzájem, je třeba vycházet z fikce stanovené v § 261a odst. 3 o. s. ř. (§ 40 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů), že všichni povinní jsou zavázáni splnit povinnosti rovným dílem. Jestliže tedy žalobkyně požadovala, aby platební povinnost byla dovolatelům uložena společně a nerozdílně, neměl se soud svým rozhodnutím odchýlit od žaloby a bez dalšího jim uložit, aby jí zaplatili požadovanou částku bez uvedení jejich podílů na celkové platební povinnosti; pokud tak ale učinil, nepřisoudil jí více a dovolatelům žádná újma nevznikla. Jen pro úplnost dovolací soud dodává, že rozhodnutí, na něž dovolatelé v souvislosti s touto otázkou odkazují, nespočívají na řešení otázky solidarity a dělitelného plnění, ale řeší možnosti soudu jiného právního posouzení (odlišného od žalobce) na základě stejných žalobních tvrzení.

Dovolání je však přípustné pro řešení otázky postavení společných pronajímatelů mající předmět nájmu ve spoluvlastnictví a s tím související otázky vázanosti žalobkyně (státu) ujednáním o započítávání nájemného na dluh pronajímatele (jeho právního předchůdce) a pasivní legitimace nájemců při (ne)placení nájemného, neboť tyto otázky, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, nebyly dosud v těchto souvislostech v rozhodovací praxi dovolacího soudu zcela vyřešeny.

Žalobou uplatněný nárok je nutné posuzovat – s ohledem na období, za které se žalobkyně domáhá úhrady dlužného nájemného – podle ustanovení nového občanského zákoníku, platnost uzavření Nájemní smlouvy pak podle starého občanského zákoníku (viz § 3074 odst. 1 o. z.).

Základní otázkou, na jejímž řešení závisí posouzení pasivní legitimace dovolatelů (žalovaných), je otázka platnosti ujednání o placení nájemného v Nájemní smlouvě, vázanost žalobkyně tímto ujednáním a s tím související otázka, zda žalovaní za předmětné období zaplatili nájemné v celé sjednané výši.

Při posuzování platnosti Nájemní smlouvy odvolací soud (soud prvního stupně) aplikoval v souladu s ustálenou soudní praxí § 663 a násl. obč. zák. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000, uveřejněný pod číslem 90/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1080/2005). Podle starého občanského zákoníku bylo pro závěr, která ustanovení o nájmu se použijí, významné, jaký je předmět nájmu. V dané věci byl předmětem nájmu dům (s pozemky) jako celek, nemohlo jít tedy o nájem bytu (§ 685 a násl. obč. zák.), byť dům měli žalovaní podle Nájemní smlouvy užívat k bydlení. Správný je i jeho závěr, že Nájemní smlouva byla uzavřena platně, měla náležitosti stanovené v § 663 a násl. obč. zák. a omezení stanovené pro uzavírání smluv o nájmu stanovené v § 27 odst. 1, 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění účinném do 29. 2. 2016 (dále též jen „zákon č. 219/2000 Sb.“), se této smlouvy nedotýkalo, neboť v době jejího uzavření – a k tomuto okamžiku je třeba posuzovat splnění zákonem požadovaných náležitostí ­– nebyly Nemovitosti ve vlastnictví státu (žalobkyně).

Nájemné bylo sjednáno ve výši 13.000 Kč a současně se účastníci Nájemní smlouvy dohodli, že na úhradu každého měsíčního nájemného bude postupně započítávána pohledávka žalovaných (nájemců a bývalých prodávajících) z titulu dlužné kupní ceny ve výši 1.961.000 Kč (která byla splatná částečně při podpisu Kupní smlouvy, tj. 10. 5. 1999 a částečně z hypotečního úvěru, o který požádali kupující, kteří měli kupní cenu zaplatit rovným dílem) a úroků z prodlení (2.739.000 Kč). Závěr odvolacího soudu, že nájemné nebylo formou zápočtu zaplaceno za celou dobu nájmu (tj. od 1. 2. 2011 do 1. 2. 2041) již při uzavření Nájemní smlouvy, odpovídá výkladu obsahu ujednání v Nájemné smlouvě podle § 35 obč. zák. – účastníci se dohodli na „postupném započítávání pohledávky“ na úhradu každého měsíčního nájemného a současně si sjednali, že zanikne-li smlouva před tím, než bude umořen celý dluh pronajímatelů, pronajímatelé bez prodlení dluh nájemcům uhradí.

S účinností od 4. 12. 2014 spoluvlastnický podíl k Nemovitostem jednoho ze spoluvlastníků (a pronajímatelů) L. S. přešel na Českou republiku (žalobkyni). Způsoby a podmínky hospodaření s majetkem České republiky upravuje zákon č. 219/2000 Sb. (§ 1); tímto zákonem se řídí hospodaření s majetkem státu a jeho působnost nelze omezit nebo vyloučit dohodou stran (§ 2).

Právní mocí rozsudku, který rozhodl o propadnutí majetku L. S. státu, žalobkyně jednak nabyla do svého vlastnictví jeho spoluvlastnický podíl k Nemovitostem a jednak v souladu s § 2221 o. z. ve spojení s § 41 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. vstoupila do jeho postavení pronajímatele z Nájemní smlouvy (jak již uzavřel Nejvyšší soud ve svém předcházejícím rozsudku v této věci ze dne 6. 10. 2020, č. j. 28 Cdo 2264/2020-280).

Nejvyšší soud se ve svých rozhodnutích při výkladu § 2221 o. z. přihlásil k dřívější ustálené soudní praxi ohledně výkladu obsahově shodného ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák. (srovnej např. rozsudky ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4497/2017, ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1868/2018). Obě ustanovení upravují zvláštní případ právního nástupnictví (sukcese), s nímž je spojen přechod práv a povinností pronajímatele z nájemního vztahu na nabyvatele přímo ze zákona (ex lege), nastane-li skutečnost, s níž zákon uvedený důsledek spojuje – tj. nabytí vlastnického práva k pronajaté věci. Nabyvatel vstupuje do původního nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými atributy, jakými jsou zejména předmět nájmu a práva a povinnosti subjektů daného vztahu vyplývající ze zákona, resp. z nájemní smlouvy, s výjimkou těch práv a povinností, která mají samostatný právní režim daný právním důvodem jejich vzniku (např. peněžité pohledávky a dluhy pronajímatele vzniklé za trvání původního nájemního vztahu). Smyslem tohoto právního nástupnictví je zajistit kontinuitu nájemního vztahu na straně pronajímatele pro případ změny vlastnictví k pronajaté věci; týká se práv a povinností typických pro nájemní vztah, tedy těch, jež tvoří jeho pojmové znaky. Proto na nového pronajímatele nepřecházejí závazky jeho právního předchůdce, které tento rámec přesahují. Ohledně práv a povinností příznačných pro nájem však platí, že právní nástupnictví se týká celého obsahu nájemního vztahu. Vztahuje se tedy nejen na jeho složky podstatné (např. způsob výpočtu nebo jiné určení výše nájemného), nýbrž i pravidelné (např. čas plnění nájemného), ale také vedlejší (nahodilé). Na nového pronajímatele tak mimo jiné přechází právo na nájemné za užívání pronajaté věci, jemuž odpovídá povinnost nájemce nájemné platit; povinnost nájemce přitom směřuje vůči novému pronajímateli (nabyvateli), nikoliv vůči jeho právnímu předchůdci.

Na žalobkyni tedy přešlo právo na nájemné ve výši sjednané v Nájemní smlouvě a žalovaným i poté, co žalobkyně nabyla spoluvlastnické právo k Nemovitostem, trvala povinnost platit sjednané nájemné pronajímatelům (spoluvlastníkům Nemovitosti), a to „aktuálním“ spoluvlastníkům – tedy žalobkyni a P. S.. Na žalobkyni však nepřešly povinnosti vyplývající z dohody původních účastníků Nájemní smlouvy o zápočtu úhrady nájemného na kupní cenu z Kupní smlouvy, nevstoupila tak na místo svého právního předchůdce do již uzavřené dohody o zápočtu těchto pohledávek, ani na ni nepřešla povinnost uzavřít dohodu o započtení pohledávky nájemného na pohledávku žalovaných na zaplacení kupní ceny (vůči druhému pronajímateli a bývalému pronajímateli). I když se žalovaní (nájemci) a jejich synové (pronajímatelé), kteří měli vzájemné pohledávky, mohli dohodnout o jejich započítávání (byť jedna z pohledávek nebyla splatná a druhá byla promlčená) - § 581 odst. 3 obč. zák., § 1991 o. z., nelze toto (nikoli běžné) ujednání považovat za právo či povinnost typickou pro nájemní vztah, nebo vyplývající z obsahu nájmu. Žalobkyně a žalovaní ostatně ani vzájemnou pohledávku nemají – úhrada kupní ceny z Kupní smlouvy se žalobkyně nijak netýká, tento závazek nenabyla. Žádnou novou dohodu o započtení žalobkyně neuzavřela, jednostranný zápočet vůči pohledávkám žalobkyně žalovaní provést nemohou (i kdyby se domnívali, že nějakou pohledávku mají – viz § 42 odst. 2 zák. č. 219/2000 Sb.).

Od 4. 12. 2014, kdy žalobkyně nabyla spoluvlastnický podíl k Nemovitostem, se dohoda o hrazení nájemného zápočtem týká již jen jednoho z pronajímatelů (P. S.), který jí s žalovanými uzavřel, a je tak „placeno“ (zaniká) jen část nájemného týkající se jeho osoby (jeho podílu). Zbývající část nájemného žalovaní neplatí, a to ani žalobkyni, ani druhému ze spoluvlastníků – v řízení ani netvrdili, že by kromě zápočtu hradili nájemné jinak. Jestliže zbývající část nájemného doposud neuhradili, může se po nich jako nájemcích žalobkyně jako pronajímatelka domáhat jeho úhrady. Jsou tedy v řízení o zaplacení dlužného nájemného pasivně legitimováni a žaloba je i důvodná.

Tvrzení žalovaných, že užívají jen část Nemovitostí, není pro právní posouzení věci nijak významné, jako nájemci jsou povinni platit sjednané nájemné v celé výši, i kdyby předmět nájmu neužívali vůbec (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 26 Cdo 896/2003).

Dovolatelé napadli dovoláním rovněž výrok týkající se jejich povinnosti zaplatit soudní poplatek. Proti tomuto výroku však není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř., proto dovolací soud dovolání v této části odmítl.

Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích námitek v konečném důsledku správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání (vyjma části týkající se povinnosti zaplatit soudní poplatek) jako nedůvodné zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal procesně neúspěšné dovolatele k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem. Jde o paušální náhradu hotových výdajů (žalobkyně nedoložila výši svých hotových výdajů) podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

Autor: -mha-