// Profipravo.cz / Půjčka a výpůjčka 06.09.2018
K (ne)platnosti smlouvy o výpůjčce dle obč. zák.
Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že požadavku na určení doby trvání výpůjčky dle obč. zák. bylo možné dostát nejen uvedením určitého časového období (např. měsíců), popřípadě uvedením konkrétního dne, k němuž právní vztah z výpůjčky zanikne, ale i tak, že dobu trvání tohoto právního vztahu lze vázat na určitou objektivně zjistitelnou skutečnost, která sice není určitelná konkrétním datem, avšak lze z ní bez pochyb zjistit, kdy výpůjčka skončí; v době sjednání takovéto dohody nemusí mít účastníci jistotu, kdy takto sjednaná doba uplyne, avšak je jisté, že tato skutečnost nastane.
Závěr o neplatnosti smlouvy o výpůjčce dle obč. zák. se tedy uplatní pouze v případě, že doba zapůjčení je smluvně vázána na okolnost, o níž není jisté, zda vůbec nastane. Jde tak o případy, kdy konkrétní doba zapůjčení je stranami sice stanovena, ale není jisté, zda nastane skutečnost, se kterou je spojena povinnost vypůjčitele vrátit věc. Smyslem tohoto závěru je ochrana půjčitele, který s ohledem na znění § 662 obč. zák. jinak není oprávněn žádat po vypůjčiteli vrácení věci před skončením stanovené doby zapůjčení.
Úvaha o neplatnosti smlouvy však není namístě v případech, kdy je půjčitel oprávněn požadovat vrácení věci kdykoliv. Tak tomu bude obvykle v situacích, kdy stranami nebyla ujednána zvláštní doba zapůjčení, před jejímž uplynutím by nebyl půjčitel oprávněn požadovat vrácení věci.
Bez ohledu na to, zda lze považovat ujednání o výpůjčce na vyžádanou o zvláštní podtyp výpůjčky či nikoliv, je rozhodující závěr, že v těchto případech užívá osoba cizí věc na základě právního titulu, a to do doby, než je vlastníkem vyzvána k vrácení věci. Právě proto, že v těchto případech může vlastník věci (půjčitel) kdykoliv žádat vrácení věci, není namístě dovozovat neplatnost smlouvy s odkazem na rozhodovací praxi dovolacího soudu, která slouží k ochraně půjčitele v situaci, kdy není oprávněn žádat vrácení věci před uplynutím doby zapůjčení.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 4653/2017, ze dne 29. 5. 2018
Dotčené předpisy:
§ 659 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 662 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 35 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: výpůjčka; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 13. 4. 2016, č. j. 106 C 116/2013-128, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 97.761 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala výše uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení proto, že žalovaný užíval od roku 2010 do 25. 10. 2013 blíže určený sklad ve vlastnictví právní předchůdkyně žalobkyně (společnosti FEROSTAV, a. s., se sídlem v Praze, Vyšehradská 1349/2, identifikační číslo osoby 63078937), a to bez právního důvodu. Žalovaný s žalobou nesouhlasil s tím, že se společností FEROSTAV, a. s., jako pronajímatelem uzavřel jako nájemce smlouvu o nájmu, kterou si pronajal v letech 2003 až 2010 od společnosti prostory. Vzhledem k tomu, že pro svoji podnikatelskou činnost potřeboval další prostory, uzavřel s pronajímatelem ústní smlouvu o výpůjčce, na jejím základě využíval sklad zdarma. Skutečnost, že po skončení nájemního vztahu nadále používal sklad jako skladovací prostory, byla dána tím, že žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně měli dobré vztahy, a proto bylo umožněno nadále sklad bezplatně užívat. Žalobkyně existenci ústní dohody o výpůjčce ohledně bezplatného užívání skladu mezi společností FEROSTAV, a. s., jako půjčitelem a žalovaným jako vypůjčitelem popřela.
Soud prvního stupně vyšel po provedeném dokazování ze skutkových zjištění o tom, že žalovaný měl pronajaty prostory v areálu společnosti FEROSTAV, a. s., (právní předchůdkyně žalobkyně) nájemní smlouvu č. 8 ze dne 1. 11. 2002, a to dílnu a k ní přilehlé pozemky. Tyto prostory užíval spolu se svědkem R. Nájemní vztah byl ukončen ze strany žalovaného výpovědí ze dne 26. 11. 2009 s dobou skončení nájmu ke dni 31. 5. 2010. Po dobu nájmu bylo mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným dohodnuto, že žalovaný může užívat bezplatně i předmětný sklad. Po skončení nájmu žalovaný sklad užíval i nadále, neboť dle svého tvrzení s právní předchůdkyní žalobkyně, jmenovitě jednající členem představenstva panem Z., ústně dohodli další bezplatné využívání skladu. Později byl sklad právní předchůdkyní žalobkyně vyklizen bez vědomí uživatelů. Existenci dohody o bezúplatném užívání skladu žalobkyně popírá a tvrdí, že právní předchůdkyni žalobkyně vznikla neoprávněným užíváním skladu pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení žalovaným. Svoji aktivní legitimaci žalobkyně prokázala dohodou o postoupení této pohledávky uzavřenou s právní předchůdkyní žalobkyně a písemným oznámením o jejím postoupení zaslaným žalovanému s předžalobní výzvou.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť jí uplatněný nárok jako bezdůvodné obohacení žalovaného z titulu neoprávněného užívání skladu nevznikl. Soud měl za prokázané, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně (společností FEROSTAV, a. s.) byla podle § 659 a násl. zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), po skončení předchozího nájemního vztahu uzavřena ústní smlouva o výpůjčce ohledně dalšího užívání skladu, a že byla sjednána jako bezplatná. K platnosti smlouvy o výpůjčce obč. zák. nevyžaduje písemnou formu. Žalovaný tak užíval sklad na základě právního titulu, a to shora uvedené smlouvy o výpůjčce, a nemohlo mu užíváním skladu vzniknout bezdůvodné obohacení.
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení dle § 219a odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť jej shledal nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů.
Odvolací soud svůj závěr odůvodnil s tím, že v projednávané věci měla být žalovaným tvrzená smlouva o výpůjčce (jejíž existenci žalobkyně popírá) uzavřena „na dobu, jakou bude žalovaný potřebovat“. Konec bezplatného užívání předmětné nemovitosti měl být tedy vázán na okolnost, o níž nemohlo být jisté, zda vůbec nastane. Odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 35/2011, dovodil, že již z toho důvodu se nemohlo jednat – byla-li by skutečně uzavřena – o platnou smlouvu o výpůjčce ve smyslu § 659 a násl. obč. zák. Odvolací soud dále přisvědčil i argumentaci žalobkyně o tom, že bezplatné přenechání nemovitosti jinému do užívání není u podnikatelského subjektu, účelem jehož samotné existence je generování zisku, záležitostí, kterou by bylo možno označit za běžnou, z čehož vyplývá, že tvrzenou smlouvu o výpůjčce nemohl uzavřít za FEROSTAV, a. s., samostatně jeden člen představenstva, ale bylo třeba, aby ji uzavřeli dva členové představenstva. Naopak z listiny označené jako „zápis o provedeném vystěhování skladu ze dne 11. 11. 2013“, podepsané za FEROSTAV, a. s., členem představenstva panem Z. a správcem objektu P. K., a dále žalovaným a P. R., bylo bez jakékoliv pochybnosti prokázáno, že žalovanému žádný titul k užívání předmětného skladu nesvědčil, neboť se v něm výslovně uvádí, že žalovaný a P. R. sklad užívali (měli zde uskladněné věci) bez nájemní smlouvy. Pokud by jmenovaní tento sklad užívali na základě smlouvy o výpůjčce, nemělo by žádný smysl v zápisu uvádět, že jej užívali bez nájemní smlouvy, čím bylo nepochybně míněno bez právního důvodu. Žalovaný se k údajům uvedeným v zápise na téže listině písemně vyjádřil, přičemž protestoval toliko proti tomu, že vyklizení bylo provedeno bez jeho účasti a vědomí. Z uvedeného odvolací soud dovodil, že jestliže soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný byl oprávněn předmětný sklad užívat na základě smlouvy o výpůjčce, není jeho právní posouzení věci správné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný (dále jen „dovolatel“) dovolání s tím, že jeho přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. je dána tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil platnost ústně uzavřené smlouvy o výpůjčce. Zpochybňuje tak závěr odvolacího soudu o tom, že by užívání předmětné nemovitosti mělo být vázáno na okolnost, o níž nemohlo být jisté, zda vůbec nastane. Dovolatel také nesouhlasí s tím, že uzavření smlouvy o výpůjčce není běžnou záležitostí společnosti FEROSTAV, a. s., a že by proto dle zapsaného způsobu jednání společnosti bylo nutné, aby smlouvu uzavřeli dva členové představenstva. Zapsaný způsob jednání představenstva dovolatel považuje za neurčitý. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že dovolání žalovaného považuje za nepřípustné a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítnul.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je včasně podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř, zbývá tedy určit, zda je dovolání přípustné dle § 237 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Odvolací soud svůj závěr o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného odůvodnil tím, že i pokud by mezi stranami (žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně) byla sjednána smlouva o výpůjčce, není tato smlouva platná. Toto právní posouzení odvolacího soudu není správné a dovolání je proto i důvodné.
Právní poměr mezi účastníky se dle § 3028 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) řídí ustanoveními zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Podle § 659 obč. zák. smlouvou o výpůjčce vznikne vypůjčiteli právo věc po dohodnutou dobu bezplatně užívat. Podle § 662 odst. 1 je vypůjčitel povinen věc vrátit, jakmile ji nepotřebuje, nejpozději však do konce stanovené doby zapůjčení.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž smlouva o výpůjčce (§ 659 a násl. obč. zák.), bránící půjčiteli kdykoliv požadovat vrácení zapůjčené věci, nemůže být sjednána bez určení doby trvání výpůjčky (alespoň patřičným /o skončení výpůjčky pochybnosti nevzbuzujícím/ vymezením účelu užívání zapůjčené věci). Byť tedy smlouva o výpůjčce nevyžaduje zvláštní formu, musí z ní vedle bezplatnosti vyplývat dočasnost užívání věci. Sjednání doby trvání výpůjčky je tak podstatnou náležitostí smlouvy o výpůjčce.
Z judikatury Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že požadavku na určení doby trvání výpůjčky lze dostát nejen uvedením určitého časového období (např. měsíců), popřípadě uvedením konkrétního dne, k němuž právní vztah z výpůjčky zanikne, ale i tak, že dobu trvání tohoto právního vztahu lze vázat na určitou objektivně zjistitelnou skutečnost, která sice není určitelná konkrétním datem, avšak lze z ní bez pochyb zjistit, kdy výpůjčka skončí; v době sjednání takovéto dohody nemusí mít účastníci jistotu, kdy takto sjednaná doba uplyne, avšak je jisté, že tato skutečnost nastane (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 35/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2089/2012).
Závěr o neplatnosti smlouvy se tedy uplatní pouze v případě, že doba zapůjčení je smluvně vázána na okolnost, o níž není jisté, zda vůbec nastane (ve shora odkazovaných rozhodnutích tak šlo např. o podmínku vybudování nové výdejny jídel a jídelny). Jde tak o případy, kdy konkrétní doba zapůjčení je stranami sice stanovena, ale není jisté, zda nastane skutečnost, se kterou je spojena povinnost vypůjčitele vrátit věc. Smyslem tohoto závěru je ochrana půjčitele, který s ohledem na znění § 662 obč. zák. jinak není oprávněn žádat po vypůjčiteli vrácení věci před skončením stanovené doby zapůjčení. Úvaha o neplatnosti smlouvy však není namístě v případech, kdy je půjčitel oprávněn požadovat vrácení věci kdykoliv. Tak tomu bude obvykle v situacích, kdy stranami nebyla ujednána zvláštní doba zapůjčení, před jejímž uplynutím by nebyl půjčitel oprávněn požadovat vrácení věci.
Obdobný závěr ostatně přijímá i literatura, podle níž „je zjevné, že pro existenci smlouvy není rozhodné ani konkrétní určení doby vrácení vypůjčené věci, ani vymezení účelu užívání vypůjčené věci – absentují-li taková ujednání ve smlouvě vůbec, je taková smlouva prekariem – jelikož však české právo tento smluvní typ nezná, je třeba takovou smlouvu posuzovat jako výpůjčku, když účel užívání je limitován obvyklým užitím věci zohledňujícím hledisko poctivého obchodu a doba trvání smlouvy je vázána buď zvyklostmi mezi stranami zavedenými nebo se využijí obvyklé způsoby zániku obligace“ (HAVEL, B. IN: ELIÁŠ, K. Občanský zákoník: velký akademický komentář: úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1. 4. 2008. Praha: Linde, 2008. Zákony - komentáře. S. 1975).
S těmito závěry se dovolací soud ztotožňuje s tím, že jakkoliv úprava účinná do 31. 12. 2013 prekarium (výprosu) jako zvláštní smluvní typ nerozlišovala, judikatura tento právní důvod užívání cizí nemovitosti připouštěla. Například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1526/2017, tak dovolací soud uvádí, že cizí nemovitost nebo její část lze užívat na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, či může jít o výprosu (vlastník užívání nemovitosti jinými osobami trpí, aniž by jim k ní vzniklo nějaké právo). Bez ohledu na to, zda lze považovat takové ujednání o výpůjčce na vyžádanou o zvláštní podtyp výpůjčky či nikoliv, je pro posouzenou věc rozhodující závěr, že v těchto případech užívá osoba cizí věc na základě právního titulu, a to do doby, než je vlastníkem vyzvána k vrácení věci. Právě proto, že v těchto případech může vlastník věci (půjčitel) kdykoliv žádat vrácení věci, není namístě dovozovat neplatnost smlouvy s odkazem na shora uváděnou rozhodovací praxi dovolacího soudu, která slouží k ochraně půjčitele v situaci, kdy není oprávněn žádat vrácení věci před uplynutím doby zapůjčení.
Touto okolností se odvolací soud při svém odůvodnění nezabýval, když nijak nehodnotil tvrzení dovolatele o tom, že s vlastníkem nemovitosti dohodli možnost společnosti FEROSTAV, a. s., výpůjčku předčasně ukončit s tím, že společnost sdělí žalovanému, až bude chtít nemovitost vyklidit. Za této situace by ani dohoda stran o tom, že vypůjčitel může nemovitost užívat po „dobu, jakou bude žalovaný potřebovat“, sama o sobě nezakládala neplatnost smlouvy, neboť by nešlo o konkrétní omezení doby, ve které nemůže půjčitel žádat vrácení věci, nýbrž o projev obecného pravidla jinak stanoveného v § 662 odst. 1 obč. zák. o tom, že vypůjčitel je povinen věc vrátit, jakmile ji nepotřebuje, které platí i v případě, kdy byla sjednána určitá doba zapůjčení.
Právní posouzení odvolacího soudu, který pro takové ujednání považoval smlouvu za neplatnou, je proto neúplné a tedy nesprávné. Bude na odvolacím soudu (soudu prvního stupně), aby se náležitě vypořádal s tvrzením žalovaného o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně byla oprávněna žádat vrácení vypůjčené věci kdykoliv. Je třeba zvláště zdůraznit, že podle judikatury Ústavního soudu (srov. zejména nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03), která se promítla též v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006), základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy (nevede k závěru o její neplatnosti), před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady.
Pokud z doplněných zjištění vyplyne, že nebyla mezi stranami sjednána konkrétní výpůjční doba, před jejímž uplynutím se nemohl půjčitel domáhat vrácení věci, lze dovozovat, že půjčitel byl oprávněn žádat vrácení věci kdykoliv. V takovém případě vznik bezdůvodného obohacení na straně žalovaného přichází v úvahu pouze tehdy, pokud bude v řízení tvrzeno a prokázáno, že žalovaný byl právní předchůdkyní žalobkyně vyzván k vyklizení skladu, této výzvě nevyhověl a ocitl se v prodlení s vrácením věci. Závěr o tom, že výpůjčka mezi stranami uzavřená bez určení konkrétní doby trvání svojí povahou odpovídá povaze výprosy, vychází přitom z dosavadních skutkových zjištění soudu prvního stupně o tom, že soud měl za prokázané, že žalovaný se se svědkem Z. ústně dohodli na dalším bezplatném užívání skladu, což bylo umožněno, protože v areálu společnosti FEROSTAV, a. s., měli v té době dostatek volných míst a prostory skladu nepotřebovali. Pokud z usnesení odvolacího soudu není zřejmé, že odvolací soud tato skutková zjištění přejímá, připomíná dovolací soud opakovaně vyslovený závěr o tom, že z § 213 odst. 2 o. s. ř. odvolacímu soudu vyplývá povinnost zajistit si pro změnu skutkového náhledu podklad, který je rovnocenný způsobu dokazování před soudem prvního stupně (blíže závěry rozvádí např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 33 Cdo 5121/2008).
Důvodnou je i druhá dovolatelem předestřená právní otázka, prostřednictvím které dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že jménem společnosti FEROSTAV, a. s., nemohl platně smlouvu o výpůjčce uzavřít jediný člen představenstva, J. Z. Ze zjištění soudů nižších stupňů plyne, že podle výpisu z obchodního rejstříku jednají jménem společnosti FEROSTAV, a. s., společně dva členové představenstva, v běžných záležitostech je oprávněn jednat jménem společnosti každý člen představenstva samostatně. To se netýká prodeje a nákupu nemovitostí a základních prostředků. Odvolací soud k tomu uvedl, že bezplatné přenechání nemovitosti jinému do užívání není u podnikatelského subjektu, účelem jehož samotné existence je generování zisku, záležitostí, kterou by bylo možno označit za běžnou, z čehož vyplývá, že tvrzenou smlouvu o výpůjčce nemohl uzavřít za FEROSTAV, a. s., samostatně jen jeden člen představenstva, ale bylo potřeba, aby ji uzavřeli dva členové představenstva. Toto právní posouzení dovolacího soudu je neúplné a proto nesprávné.
Dovolací soud se k zapsanému způsobu jednání členů představenstva této společnosti vyjádřil v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 632/2012, ve kterém přímo uvádí, že jestliže odvolací soud při svých právních úvahách nezohlednil všechny rozhodné skutečnosti, nezabýval se tím, co bylo žalovanou /v projednávané věci jde o právní předchůdkyni žalobkyně/ v rozhodné době považováno za „běžnou záležitost“, zda tedy k platnému uzavření smlouvy o dílo stačil jménem žalované podpis jednoho z členů představenstva či nikoli, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž i nesprávné.
Podle ustanovení § 191 odst. 1, věty první, třetí a čtvrté obch. zák. představenstvo je statutárním orgánem, jenž řídí činnost společnosti a jedná jejím jménem. Nevyplývá-li ze stanov něco jiného, za představenstvo jedná navenek jménem společnosti každý člen představenstva. Členové představenstva, kteří zavazují společnost, a způsob, kterým tak činí, se zapisují do obchodního rejstříku.
V procesní souvislosti projednávané věci odvolací soud shledal jako rozhodující pro určení, zda jde o běžnou záležitost či nikoliv, zjištění, že v předmětné věci šlo o bezplatné přenechání věci k užívání jinému, což není v podnikatelských vztazích běžné. Jakkoliv lze souhlasit s tím, že otázka úplatnosti či bezplatnosti závazku může při výkladu výše uvedeného způsobu jednání členů představenstva akciové společnosti hrát roli, nemůže být toto hledisko pro určení „běžné záležitosti“ kategorií rozhodující, natož pak jedinou. I zapsaný způsob jednání (§ 191 obch. zák.) akciové společnosti je třeba vykládat za použití interpretačních pravidel § 35 obč. zák. a § 266 obch. zák.
Pokud by nebylo možné odstranit pochybnost o obsahu takto zapsaného způsobu jednání členů představenstva ani za použití výkladových pravidel, stanovených obecně v § 35 odst. 2, 3 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy též v § 266 obch. zák., je dle ustálené rozhodovací praxe možné uvažovat o neplatnosti takového právního jednání pro neurčitost. V takovém případě – pokud by stanovy společnosti neobsahovaly platné ustanovení určující odchylný způsob jednání za představenstvo navenek jménem společnosti – tedy platí, že k jednání by byl oprávněn každý člen představenstva (blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009).
Lze tedy uzavřít, že závěr o nedodržení takto určeného způsobu jednání právnické osoby (který vychází ze závěru o určitosti sporného způsobu jednání akciové společnosti), může být učiněn pouze po předcházejícím výkladu sporného ujednání stanov za použití interpretačních pravidel zakotvených v § 266 obch. zák., potažmo § 35 obč. zák. K takovému výkladu však odvolací soud nepřistoupil, obsahem projevu vůle ve vztahu k pojmu „běžná záležitost“ se řádně nezabýval a omezil se na pouhé konstatování, že bezplatné přenechání nemovitosti jinému do užívání není u podnikatelského subjektu záležitostí, kterou by bylo možno označit za běžnou. Tento závěr odvolacího soudu je proto neúplný a tudíž nesprávný.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolání je opodstatněné. Z toho důvodu napadené usnesení odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-