// Profipravo.cz / Půjčka a výpůjčka 25.04.2013

K určitosti ujednání o úrocích při poskytnutí peněžité půjčky

I. Smlouva o půjčce uzavřená podle ustanovení § 657 občanského zákoníku zakládá občanskoprávní vztah mezi věřitelem a dlužníkem bez ohledu na postavení dlužníka a účel poskytnuté půjčky; samotná skutečnost, že dlužník je podnikatelem a že poskytnutou půjčku použil pro účely své podnikatelské činnosti, nemůže vést k závěru o vzniku obchodního závazkového vztahu mezi ním a věřitelem ve smyslu ustanovení § 261 obchodního zákoníku, v němž by bylo možné výši úroků z prodlení dohodnout podle ustanovení § 369 odst. 1 obchodního zákoníku.

II. Dispozitivní povaha ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku umožňuje úroky při poskytnutí peněžité půjčky dohodnout nejen stanovením procentní sazby a časového úseku, za který se úrok počítá (ročně, měsíčně, denně), a za dobu skutečného užívání jistiny dlužníkem, ale i pevnou částkou stanovenou za dobu od poskytnutí půjčky do její splatnosti, jejíž výše se nemění ani v případě, že dlužník jistinu ve sjednané lhůtě splatnosti věřiteli nevrátí.

Není-li ujednání o úrocích při poskytnutí peněžité půjčky vyjádřené slovy samo o sobě jednoznačné, neboť není srozumitelné (z hlediska způsobu vyjádření tohoto projevu vůle nelze dovodit, jaká vůle měla být vyjádřena) nebo určité (projev vůle je sice srozumitelný, ale není zřejmý jeho obsah), je třeba vždy přistoupit k výkladu (interpretaci) projevu vůle podle pravidel uvedených v ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku.

V posuzovaném případě se dlužník ve smlouvě o půjčce zavázal poskytnutou půjčku vrátit věřitelům „včetně sjednané odměny ve výši 550.000,- Kč“. Vzhledem k tomu, že úroky dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky jsou odměnou za užívání půjčené jistiny a že mohou být dohodnuty také pevnou částkou, nelze ze samotného ujednání o odměně ve výši 550.000,- Kč obsaženého ve smlouvě o půjčce, v níž není výslovně uvedeno, že tato odměna představuje dohodnutý úrok, dovozovat neurčitost tohoto ujednání, a tedy jeho neplatnost podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku, aniž by takovému závěru předcházela interpretace projevu vůle podle pravidel uvedených v ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 869/2012, ze dne 19. 3. 2013

vytisknout článek


(kategorie: půjčka a výpůjčka; zdroj: www.nsoud.cz)

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci zástavních věřitelů 1) K. S. a 2) S. S., obou zastoupených Mgr. Kateřinou Vaňouskovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Dukelská č. 253, proti zástavním dlužníkům 1) J. S. a 2) J. S., oběma zastoupeným Mgr. Tomášem Malinovským, advokátem se sídlem v Praze 10, Černokostelecká č. 2014/89, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 3 C 145/2010, o dovolání zástavních věřitelů proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. října 2011 (správně ze dne 19. října 2011) č. j. 20 Co 223/2011-71, takto:

I. Dovolání zástavních věřitelů proti usnesení krajského soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení se odmítá.

II. Dovolání zástavních věřitelů proti usnesení krajského soudu ve výroku, kterým bylo změněno usnesení okresního soudu tak, že se zamítá žaloba na nařízení soudního prodeje zástavy k uspokojení úroků z prodlení ve výši přesahující zákonné úroky z prodlení, tj. od 1. 5. 2010 do 30. 6. 2010 přesahující 8 % p. a., od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2011 přesahující 7,75 % p. a. a od 1. 7. 2011 do zaplacení přesahující úroky ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platné pro poslední den kalendářního pololetí zvýšené o sedm procentních bodů, se zamítá.

III. Usnesení krajského soudu ve výroku, kterým bylo změněno usnesení okresního soudu tak, že se zamítá žaloba na nařízení soudního prodeje zástavy k uspokojení částky 550.000,- Kč, a ve výroku o náhradě nákladů řízení se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Zástavní věřitelé se žalobou podanou u Okresního soudu Praha – východ dne 7. 6. 2010 (změněnou se souhlasem soudu) domáhali, aby soud nařídil k uspokojení jejich pohledávky za dlužníkem M. M. ve výši 3.800.000,- Kč s úrokem ve výši 550.000,- Kč a s úroky z prodlení ve výši 18 % p.a. z částky 3.800.000,- Kč od 1. 5. 2010 do zaplacení prodej zástavy, a to „spoluvlastnického podílu o velikosti jedné ideální poloviny pozemku parc. č. st., zast. plocha a nádvoří o výměře 526 m2“ a „spoluvlastnického podílu o velikosti jedné ideální poloviny v budově č. p. v Brandýse nad Labem, občanská vybavenost, na pozemku parc. č. st., vše v k. ú. Brandýs nad Labem, obec Brandýs nad Labem – Stará Boleslav, nemovitosti zapsané v KN u KÚ pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha - východ na LV č.“, ve společném jmění zástavních dlužníků. Žalobu zdůvodnili zejména tím, že mají vůči M. M. podle smlouvy o půjčce ze dne 13. 11. 2008 pohledávku ve výši 3.800.000,- Kč s příslušenstvím, které tvoří odměna za užívání jistiny (úrok) ve výši 550.000,- Kč a úroky z prodlení ve výši 18 % p. a. od 1. 5. 2010 do zaplacení, že k zajištění této pohledávky uzavřeli se zástavními dlužníky téhož dne zástavní smlouvu, podle níž bylo vloženo do katastru nemovitostí zástavní právo ke spoluvlastnickým podílům zástavních dlužníků na označených nemovitostech, a že zajištěná pohledávka dosud nebyla uspokojena, ačkoliv se stala splatnou.

Okresní soud Praha – východ usnesením ze dne 10. 2. 2011 č.j. 3 C 145/2010-39 nařídil „k uspokojení pohledávky žalobců jako zástavních věřitelů ve výši 3.800.000,- Kč společně s úrokem ve výši 550.000,- Kč a pro úroky z prodlení ve výši 18 % p. a. z částky 3.800.000,- Kč od 1. 5. 2010 do zaplacení, dále k uspokojení nákladů tohoto řízení a nákladů, které prodejem zástavy vzniknou“, vůči „žalovaným jako zástavním dlužníkům“ prodej „zástavy – spoluvlastnického podílu zástavních dlužníků ve společném jmění manželů, a to o velikosti jedné ideální poloviny k souboru nemovitostí, a to pozemku parc. č. st., zastavěná plocha a nádvoří o výměře 526 m2, budovy č. p. v Brandýse nad Labem, občanská vybavenost, na pozemku parc. č. st., to vše zapsané na listu vlastnictví č. pro katastrální území Brandýs nad Labem, obec Brandýs nad Labem – Stará Boleslav, vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha – východ“. Na základě předložených listin (smlouvy o půjčce a zástavní smlouvy ze dne 13. 11. 2008 a výpisu z katastru nemovitostí), kterými zástavní věřitelé doložili zajištěnou pohledávku, její výši, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem, dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Usnesením ze dne 13. 6. 2011 č.j. 3 C 145/2010-53 doplnil usnesení o věci samé o výrok, že „o nákladech řízení bude rozhodnuto až v rámci vykonávacího řízení“.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 10. 2011 (správně ze dne 19. 10. 2011) č.j. 20 Co 223/2011-71 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že žalobu „na nařízení soudního prodeje zástavy k uspokojení částky 550.000,- Kč a úroků z prodlení ve výši přesahující zákonné úroky z prodlení, tj. od 1. 5. 2010 do 30. 6. 2010 přesahující 8 % p. a., od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2011 přesahující 7,75 % p. a. a od 1. 7. 2011 do zaplacení přesahující úroky ve výši repo sazby stanovené ČNB platné pro poslední den kalendářního pololetí zvýšené o sedm procentních bodů“, zamítl, a rozhodl, že „jinak se potvrzuje“; současně uložil zástavním dlužníkům povinnost zaplatit společně a nerozdílně zástavním věřitelům na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 16.778,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.265,- Kč k rukám advokátky Mgr. Kateřiny Vaňouskové „s tím, že tyto náklady lze uspokojit jen z prodeje zástavy“. Shledal správným závěr soudu prvního stupně o splnění podmínek pro nařízení soudního prodeje zástavy pro pohledávku podle smlouvy o půjčce ve výši 3.800.000,- Kč s úroky z prodlení z této částky ve výši „zákonné sazby“ podle ustanovení § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Tyto podmínky však nepovažoval za splněny ve vztahu k části příslušenství pohledávky představované „odměnou“ ve výši 550.000,- Kč a úroky z prodlení z částky 3.800.000,- Kč od 1. 5. 2010 do zaplacení ve výši přesahující „zákonnou“ výši úroků z prodlení. Dospěl k závěru, že „z žádného ujednání ve smlouvě o půjčce nevyplývá, že se účastníci smlouvy dohodli na zaplacení částky 550.000,- Kč jakožto úroků z půjčky, a pokud to takto mínili, jejich ujednání je zcela neurčité, a tudíž absolutně neplatné“ podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku. Ujednání o úrocích z prodlení v částce převyšující „zákonnou“ výši úroků z prodlení shledal neplatným pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 a § 41 občanského zákoníku, neboť v občanskoprávních vztazích je na základě ustanovení § 517 odst. 2 občanského zákoníku výše úroků z prodlení „obligatorně stanovena“ v ustanovení § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. a „věřitelé nemohou požadovat na úrocích z prodlení více, než činí zákonné úroky“.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu - v jeho měnícím výroku a ve výroku o nákladech řízení - podali zástavní věřitelé dovolání. Namítají nesprávnost závěru odvolacího soudu o neplatnosti ujednání o odměně ve výši 550.000,- Kč ve smlouvě o půjčce, neboť podle ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku lze při peněžité půjčce dohodnout úroky, které představují úplatu (odměnu) za užívání půjčené jistiny. Zdůrazňují, že odvolací soud došel k závěru o neurčitosti ujednání o odměně (úroku), přestože zástavní dlužníci „nikdy nezpochybňovali, že by odměna byla něčím jiným než úrokem“, a přestože bylo možné tento právní úkon vyložit za použití interpretačních pravidel stanovených v ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku. Dovolatelé nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti ujednání o úrocích z prodlení v části převyšující „zákonnou“ výši úroků z prodlení. Namítají, že dlužník M. M. je podnikatelem a že půjčka mu byla poskytnuta „k jeho podnikatelské činnosti“; v souladu s ustanovením § 369 odst. 1 obchodního zákoníku byl proto sjednán smluvní úrok z prodlení ve výši 18 % p. a. Ujednání o úrocích z prodlení by podle názoru dovolatelů nebylo neplatné ani v případě, že by se v dané věci jednalo o občanskoprávní vztah, neboť ustanovení § 517 odst. 2 občanského zákoníku není kogentním ustanovením. Dovolatelé nesouhlasí ani se způsobem určení náhrady nákladů řízení, která jim byla přiznána odvolacím soudem. Zástavní věřitelé navrhují, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Z obsahu dovolání je zřejmé, že zástavní věřitelé dovoláním napadají rovněž výrok usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Z ustanovení § 237 až 239 o. s. ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002). Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání zástavních věřitelů proti výroku o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Dovolání proti usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé, je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud České republiky přezkoumal usnesení odvolacího soudu v této části bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je částečně opodstatněné.

V projednávané věci bylo doloženo, že zástavní věřitelé, dlužník M. M. a zástavní dlužníci uzavřeli dne 13. 11. 2008 smlouvu o půjčce a zástavní smlouvu, na základě níž zástavní věřitelé poskytli dlužníkovi půjčku ve výši 3.800.000,- Kč (dlužník ve smlouvě potvrdil, že půjčku převzal v době od 1. 11. 2008 do 11. 11. 2008 postupně v deseti částkách po 350.000,- Kč a dne 11. 11. 2008 v částce 300.000,- Kč), kterou se dlužník zavázal splatit nejpozději do 30. 4. 2010 „včetně sjednané odměny ve výši 550.000,- Kč“ v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 75.000,- Kč; pro případ, že dlužník nevrátí půjčku v dohodnuté lhůtě, byl sjednán „úrok z prodlení z nesplacené části půjčky ve výši 18 % p. a.“. K zajištění pohledávky zástavních věřitelů z půjčky s příslušenstvím bylo touto smlouvou sjednáno zřízení zástavního práva ke spoluvlastnickému podílu zástavních dlužníků na pozemku parc. č. st., zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 526 m2 a budově č. p. postavené na pozemku parc. č. st. v obci Brandýs nad Labem – Stará Boleslav a v katastrálním území Brandýs nad Labem; zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 18. 11. 2008.

Podle ustanovení § 200y odst. 1 o. s. ř. řízení o soudním prodeji zástavy je zahájeno na základě žaloby, kterou se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy; to neplatí, neumožňují-li zvláštní právní předpisy soudní prodej zástavy.

Podle ustanovení § 200z odst. 1 o. s. ř. soud nařídí prodej zástavy, doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem.

Podle ustanovení § 200z odst. 2 o. s. ř. ve věci může být rozhodnuto bez nařízení jednání jen za podmínek uvedených v ustanovení § 115a o. s. ř. nebo tehdy, jsou-li skutečnosti uvedené v odst. 1 doloženy listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře.

Podle ustanovení § 200za odst. 3 o. s. ř. podle vykonatelného usnesení o nařízení prodeje zástavy lze na návrh zástavního věřitele nařídit výkon rozhodnutí prodejem zástavy.

Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. § 152 občanského zákoníku); zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této pohledávky (srov. § 155 odst. 1 větu druhou občanského zákoníku). Není-li pohledávka zajištěná zástavním právem včas splněna nebo byla-li splněna po své splatnosti jen částečně anebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky (zbytku pohledávky nebo příslušenství) z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. § 165 odst. 1 občanského zákoníku). Zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele buď ve veřejné dražbě, nebo soudním prodejem zástavy (srov. § 165a odst. 1 občanského zákoníku).

Soudní prodej zástavy se uskutečňuje - jak správně uvedl odvolací soud - ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním žaloby, jíž se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o této žalobě rozhodnuto. Nařídí-li soud usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, podá-li zástavní věřitel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. Soudní prodej zástavy (jako jedno z řízení upravených v občanském soudním řádu) není sporem a ani řízením nalézacím nebo vykonávacím (exekučním). Jde o zvláštní typ řízení před soudem (z pohledu ustanovení § 2 o. s. ř. jde o „jinou právní věc“), jehož smyslem je - jak bez pochybnosti vyplývá z ustanovení § 165a odst. 1 občanského zákoníku - dosáhnout zpeněžení zástavy a tím získat výtěžek, z něhož se může (by se mohl) uspokojit zástavní věřitel.

V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou - jak vyplývá z ustanovení § 200z odst. 1 o. s. ř. - v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti současně nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto); pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může soud prvního stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že žalobu doručí zástavnímu dlužníku až spolu s usnesením o nařízení prodeje zástavy (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003 sp. zn. 23 Co 672/2003, které bylo uveřejněno pod č. 89 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

To, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá pouze skutečnosti uvedené v ustanovení § 200z odst. 1 o. s. ř. a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy (bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí zástavním věřitelem podán), a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (srov. například § 268 odst. 3 o. s. ř.) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 267 odst. 1 o. s. ř. Judikatura soudů proto již dříve mimo jiné dovodila, že právem, které nepřipouští výkon rozhodnutí prodejem zástavy (§ 267 odst. 1 o. s. ř.), se rozumí jakékoliv právo, v důsledku kterého k prodávané zástavě nevzniklo (nemohlo platně vzniknout) zástavní právo (srov. též usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, které bylo uveřejněno pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).

Dokládá-li zástavní věřitel zástavní právo k zástavě uzavřenou smlouvou o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvou), je nepochybné, že je vždy významné pro závěr o zástavním právu (kromě jiných okolností) též to, zda jde o platný právní úkon; na základě neplatné smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) totiž zástavní právo vzniká - i kdyby podle takové smlouvy došlo ke vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí nebo kdyby nastal jiný modus zástavního práva - jen tehdy, jsou-li splněny předpoklady uvedené v ustanovení § 161 odst. 1 občanského zákoníku anebo v jiných případech stanovených právními předpisy. Judikatura soudů proto dospěla k závěru, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy při zkoumání, zda bylo ve smyslu ustanovení § 200z odst. 1 o. s. ř. doloženo zástavní právo k zástavě, přihlíží též k důvodu neplatnosti smluv, vyšel-li z obsahu smlouvy nebo jinak za řízení najevo (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 11. 2010 sp. zn. 21 Cdo 3754/2009, které bylo uveřejněno pod č. 113 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011). Obdobná úvaha platí i pro zkoumání toho, zda byla doložena zástavním právem zajištěná pohledávka. I zde tedy soud - má-li být právním titulem zajištěné pohledávky smlouva - přihlíží k důvodu její neplatnosti, avšak jen vyšel-li z obsahu smlouvy nebo jinak za řízení najevo. To, že důvod neplatnosti smlouvy vyšel z jejího obsahu nebo jinak za řízení najevo, znamená, že je z obsahu spisu zřejmý, evidentní, nevzbuzující pochybnosti, že jej nelze věrohodně zpochybnit tvrzeními účastníků a že tak nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se platnosti smlouvy. Povaha řízení o soudním prodeji zástavy, určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení § 200z odst. 1 o. s. ř., totiž soudu neumožňuje provést dokazování k takovým sporným tvrzením (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 12. 2011 sp. zn. 21 Cdo 2786/2011).

Zástavní právo se vztahuje – jak bylo uvedeno výše - i na příslušenství zajištěné pohledávky, kterým jsou úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním (§ 121 odst. 3 občanského zákoníku).

Podle ustanovení § 517 odst. 2 občanského zákoníku jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.

Povinnost dlužníka platit úroky z prodlení je – jak vyplývá z citovaného ustanovení - zákonnou sankcí za jeho prodlení s plněním peněžitého dluhu (závazku); jejich výši stanoví prováděcí předpis, jímž je nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku. S účinností od 28. 4. 2005 do 30. 6. 2010 byla výše úroků z prodlení stanovena tak, že výše těchto úroků odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, a že v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí (srov. § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb.). Protože kogentní povaha ustanovení § 517 odst. 2 občanského zákoníku vylučuje, aby výše úroku z prodlení byla v občanskoprávních vztazích dohodnuta jinak, než stanoví právní předpis, který toto ustanovení provádí (srov. právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 3. 2005 sp. zn. 33 Odo 1117/2003, uveřejněném pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006), je správný závěr odvolacího soudu, že smlouva o půjčce uzavřená mezi zástavními věřiteli a dlužníkem M. M. dne 13. 11. 2008 svým obsahem v části, ve které byl dohodnut vyšší úrok z prodlení, než stanoví § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb., odporuje zákonu a že je proto v této části podle ustanovení § 39 a § 41 občanského zákoníku neplatná. Na správnosti tohoto závěru odvolacího soudu nemůže nic změnit ani dovolateli namítaná okolnost, že dlužník M. M. je podnikatelem a že půjčka mu byla poskytnuta k jeho podnikatelské činnosti, neboť smlouva o půjčce uzavřená podle ustanovení § 657 občanského zákoníku zakládá občanskoprávní vztah mezi věřitelem a dlužníkem bez ohledu na postavení dlužníka a účel poskytnuté půjčky; samotná skutečnost, že dlužník je podnikatelem a že poskytnutou půjčku použil pro účely své podnikatelské činnosti, nemůže vést k závěru o vzniku obchodního závazkového vztahu mezi ním a věřitelem ve smyslu ustanovení § 261 obchodního zákoníku, v němž by bylo možné výši úroků z prodlení dohodnout podle ustanovení § 369 odst. 1 obchodního zákoníku.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je v části, v níž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně tak, že žaloba na nařízení soudního prodeje zástavy k uspokojení úroků z prodlení ve výši přesahující zákonné úroky z prodlení byla zamítnuta, z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolateli tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou (další) vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání zástavních věřitelů proti usnesení odvolacího soudu v této části podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Důvodné je však dovolání zástavních věřitelů proti usnesení odvolacího soudu v části, v níž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba na nařízení soudního prodeje zástavy k uspokojení částky 550.000,- Kč, kterou se dlužník M. M. zavázal ve smlouvě o půjčce splatit zástavním věřitelům jako „odměnu“ spolu s půjčkou ve výši 3.800.000,- Kč.

Podle ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.

Podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Judikatura soudů i právní literatura se shodují v tom, že úroky dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky podle citovaného ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku představují úplatu (odměnu) za užívání půjčené jistiny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 6. 2007 sp. zn. 33 Odo 657/2005 a Fiala, J., Kindl, M., et al. Občanský zákoník. Komentář. II. díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 1262). Dispozitivní povaha ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku umožňuje úroky dohodnout nejen stanovením procentní sazby a časového úseku, za který se úrok počítá (ročně, měsíčně, denně), a za dobu skutečného užívání jistiny dlužníkem (tedy i za dobu jejího užívání po uplynutí sjednané lhůty splatnosti, nebude-li půjčka v této lhůtě vrácena), ale i pevnou částkou stanovenou za dobu od poskytnutí půjčky do její splatnosti, jejíž výše se nemění ani v případě, že dlužník jistinu ve sjednané lhůtě splatnosti věřiteli nevrátí. Není-li ujednání o úrocích při poskytnutí peněžité půjčky vyjádřené slovy samo o sobě jednoznačné, neboť není srozumitelné (z hlediska způsobu vyjádření tohoto projevu vůle nelze dovodit, jaká vůle měla být vyjádřena) nebo určité (projev vůle je sice srozumitelný, ale není zřejmý jeho obsah), je třeba vždy přistoupit k výkladu (interpretaci) projevu vůle podle pravidel uvedených v ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu. Závěru o tom, že ujednání o úrocích je nesrozumitelné nebo neurčité, musí vždy předcházet jeho interpretace; nesrozumitelnost nebo neurčitost tohoto projevu vůle lze dovodit jen tehdy, jestliže ani jeho výkladem nelze odstranit všechny pochybnosti o jeho obsahu.

V posuzovaném případě se dlužník M. M. ve smlouvě o půjčce ze dne 13. 11. 2008 zavázal půjčku poskytnutou mu ve výši 3.800.000,- Kč vrátit zástavním věřitelům do 30. 4. 2010 „včetně sjednané odměny ve výši 550.000,- Kč“. Vzhledem k tomu, že úroky dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky jsou odměnou za užívání půjčené jistiny a že mohou být dohodnuty - jak vyplývá z výše uvedeného – také pevnou částkou, nelze ze samotného ujednání o odměně ve výši 550.000,- Kč obsaženého ve smlouvě o půjčce, v níž není výslovně uvedeno, že tato odměna představuje dohodnutý úrok, dovozovat neurčitost tohoto ujednání, a tedy jeho neplatnost podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku, aniž by takovému závěru předcházela interpretace projevu vůle podle pravidel uvedených v ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku. Odvolací soud měl vzít v úvahu, že smlouvu jakožto výsledek projevů vůle je třeba vykládat - jak vyplývá z ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku - nejen podle jazykového vyjádření použitého ve smlouvě, ale i podle dalších skutečností, zejména podle vůle účastníků smlouvy (na to, jakou měli účastníci při uzavření smlouvy vůli nebo jaké tu byly další skutečnosti rozhodné pro výklad projevu vůle ve smyslu ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku, je třeba usuzovat především podle okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, a tímto způsobem zjištěná vůle účastníků se při výkladu projevu vůle neprosadí, jen jestliže by byla v rozporu s jazykovým projevem), a že za neplatnou lze pokládat jen takovou smlouvu (popřípadě její část ve smyslu ustanovení § 41 občanského zákoníku), jejíž nejasnosti se nepodařilo odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle.

Odvolací soud v projednávané věci dospěl k závěru, že ujednání o odměně ve výši 550.000,- Kč ve smlouvě o půjčce ze dne 13. 11. 2008 je pro neurčitost neplatné (§ 37 odst. 1 občanského zákoníku), aniž by učinil pokus o odstranění nejasnosti tohoto ujednání pomocí výkladu projevu vůle a aniž by vůbec pro výklad projevu vůle měl (mohl mít) zjištěny všechny potřebné skutečnosti, neboť povaha řízení o soudním prodeji zástavy, určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení § 200z odst. 1 o. s. ř., mu neumožňovala provést k objasnění takových skutečností dokazování.

Protože z obsahu smlouvy o půjčce nevyplývá a ani jinak nevyšel v řízení najevo důvod neplatnosti ujednání o odměně ve výši 550.000,- Kč, který by byl z obsahu spisu zřejmý, evidentní a nevzbuzující pochybnosti, že jej nelze věrohodně zpochybnit tvrzeními účastníků a že tak nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se platnosti tohoto ujednání, nebylo možné v souladu se zákonem uzavřít, že by tato část zajištěné pohledávky nebyla ve smyslu ustanovení § 200z odst. 1 o. s. ř. doložena. Závěr odvolacího soudu, že ve vztahu k této části pohledávky zástavních věřitelů nejsou splněny podmínky pro nařízení soudního prodeje zástavy, proto nemůže být správný.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není v části, v níž odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že žalobu na nařízení soudního prodeje zástavy k uspokojení částky 550.000,- Kč zamítl, správné; Nejvyšší soud České republiky je proto v této části (spolu s akcesorickým výrokem o náhradě nákladů řízení) podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá a § 226 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů