// Profipravo.cz / Půjčka a výpůjčka 13.10.2011

K určitému vymezení doby trvání výpůjčky

Smlouva o výpůjčce (§ 659 a násl. obč. zák.), bránící půjčiteli kdykoliv požadovat vrácení zapůjčené věci (viz § 662 odst. 1 a 2 obč. zák. vymezující předpoklady vrácení věci), nemůže být sjednána bez určení doby trvání výpůjčky (alespoň patřičným /o skončení výpůjčky pochybnosti nevzbuzujícím/ vymezením účelu užívání zapůjčené věci). Byť tedy smlouva o výpůjčce nevyžaduje zvláštní formu, musí z ní vedle bezplatnosti vyplývat dočasnost užívání věci. Sjednání doby trvání výpůjčky je tak podstatnou náležitostí smlouvy o výpůjčce.

Požadavku na určení doby trvání výpůjčky lze dostát nejen uvedením určitého časového období (např. měsíců), popřípadě uvedením konkrétního dne, k němuž právní vztah z výpůjčky zanikne, ale i tak, že dobu trvání tohoto právního vztahu lze vázat na určitou objektivně zjistitelnou skutečnost, která sice není určitelná konkrétním datem, avšak lze z ní bez pochyb zjistit, kdy výpůjčka skončí; v době sjednání takovéto dohody nemusí mít účastníci jistotu, kdy takto sjednaná doba uplyne, avšak je jisté, že tato skutečnost nastane. Dobu trvání výpůjčky lze případně sjednat i kombinací určitého časového období a objektivně zjistitelné skutečnosti, od níž dohodnuté časové období počíná běžet.

Naproti tomu dohodnutou dobu zapůjčení nelze – vzhledem k předpokladu určitosti právního úkonu – vázat na okolnost, o níž není jisté, zda vůbec nastane.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 35/2011, ze dne 8. 6. 2011

vytisknout článek


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně THEMOS, s.r.o., se sídlem v Praze 2, Vinohradská 10, IČ: 40766683, zastoupené JUDr. Liborem Šlaufem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 6, proti žalovanému Národnímu divadlu, se sídlem v Praze 1, Novém Městě, Ostrovní 1289/1, IČ: 23337, zastoupenému JUDr. Petrem Topinkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Perštýně 1, o vyklizení čtvrtého nadzemního podlaží v budově č. p. 1435 v Praze 1, Novém Městě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 129/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. srpna 2010, č. j. 14 Co 224/2010-285, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. srpna 2010, č. j. 14 Co 224/2010-285, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby žalovaná vyklidila a vyklizené jí předala (do 3 dnů od právní moci rozsudku) „veškeré prostory v katastrálním území N.“ (dále jen „předmětné nebytové prostory“, resp. „nebytové prostory“ a „předmětná budova“, resp. „budova“).

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 9. října 2006, č. j. 27 C 129/2002-91, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků. V citovaném zamítavém rozsudku dospěl k závěru, že žalobkyně není v dané věci aktivně věcně legitimována, neboť – z důvodů tam uvedených – je neplatná kupní smlouva uzavřená dne 27. července 1993 mezi Ř., jako prodávajícím a žalobkyní jako kupující (dále jen „kupní smlouva ze dne 27. července 1993“), jejímž předmětem byla předmětná budova (budova, v níž se nacházejí nebytové prostory).

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 7. září 2007, č. j. 14 Co 116/2007-148, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že z důvodů označených soudem prvního stupně není kupní smlouva ze dne 27. července 1993 neplatná. Soudu prvního stupně uložil, aby se zabýval dalšími důvody neplatnosti kupní smlouvy ze dne 27. července 1993 a poté rovněž samotným žalobním požadavkem na vyklizení nebytových prostor.

Soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 26. března 2008, č. j. 27 C 129/2002-165, žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 27. července 1993 je platná a že žalovanému nesvědčí žádný právní důvod k užívání předmětných nebytových prostor.

K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením ze dne 10. října 2008, č. j. 14 Co 331/2008-182, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu znovu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že žalovanému svědčí nájemní právo k předmětným nebytovým prostorám založené smlouvou o nájmu nebytových prostor, která je obsažena ve Smlouvě o smlouvách budoucích ze dne 2. prosince 1994 (dále též jen „Smlouva o smlouvách budoucích“, resp. „Smlouva“) a kterou v jeho prospěch uzavřely Česká republika – Ministerstvo kultury, se sídlem v Praze 1, Valdštejnské nám. 4, a žalobkyně.

Poté soud prvního stupně v pořadí třetím rozsudkem ze dne 30. listopadu 2009, č. j. 27 C 129/2002-246, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).

Z provedených důkazů vzal především za zjištěno, že dne 2. prosince 1994 uzavřely Česká republika – Ministerstvo kultury (dále jen „stát“) a žalobkyně smlouvu označenou jako Smlouva o smlouvách budoucích (dále opět jen „Smlouva o smlouvách budoucích“, resp. „Smlouva“), že v článku II. bodu 1. písm. a) Smlouvy o smlouvách budoucích se žalobkyně mimo jiné zavázala, že stane-li se vlastnicí předmětné budovy (její vlastnické právo k budově bylo zapsáno do katastru nemovitostí dne od 22. března 1995 s právními účinky vkladu tohoto práva ke dni 27. července 1993), uzavře (do 30 dnů od doručení rozhodnutí o vkladu vlastnického práva k budově do katastru nemovitostí) se státem, resp. se žalovaným (článek II. bod 1. písm. b/ Smlouvy), smlouvu o zřízení výdejny jídel a jídelny (dále jen „Smlouva o zřízení výdejny jídel a jídelny“), na jejímž základě vybuduje na vlastní náklady výdejnu jídel a jídelnu v prvním podzemním podlaží „objektu bez popisného čísla, který je na pozemcích p. č. 941, p. č. 942, p. č. 943, p. č. 944/1, p. č. 944/2, p. č. 944/3 a p. č. 944/4 v kat. úz. N. (dále jen „objekt“) a který je ve vlastnictví státu. Dále zjistil, že v části VI. bodu 8. Smlouvy o smlouvách budoucích se žalobkyně zavázala, že „poskytne“ státu nájem předmětných nebytových prostor „pro účely výdejny jídel, jídelny a klubu“ za nájemné „v ceně 1,- Kč ročně“, a to „do okamžiku vybudování výdejny jídel a jídelny v prvním podzemním podlaží … objektu“ (dále jen „výdejna jídel a jídelna“), a že v části VI. bodu 5. Smlouvy o smlouvách budoucích se stát zavázal, že po vybudování výdejny jídel a jídelny neprodleně ukončí „faktické užívání“ nebytových prostor. Vzal také za zjištěno, že dodatky ke Smlouvě ze 4. května 1995 a z 1. června 1995 se účastníci Smlouvy dohodli, že Smlouva o zřízení výdejny jídel a jídelny bude uzavřena do 31. května 1995, resp. do 31. října 1995, že tuto smlouvu (Smlouvu o zřízení výdejny jídel a jídelny) uzavřeli žalobkyně a žalovaný dne 31. května 1995 (dále jen „Smlouva ze dne 31. května 1995“) a že žalobkyně se v ní mimo jiné zavázala umožnit žalovanému nájem předmětných nebytových prostor za 1,- Kč ročně do vybudování výdejny jídel a jídelny. Učinil rovněž skutková zjištění, že žalobkyně dala žalovanému výpověď z nájmu předmětných nebytových prostor datovanou dnem 28. května 2009 (dále jen „Výpověď“) a že jako výpovědní důvod označila neplacení nájemného žalovaným ve výši 1,- Kč ročně. Na tomto skutkovém základě především dovodil, že Smlouva ze dne 31. května 1995 obsahuje všechny náležitosti smlouvy o nájmu nebytových prostor podle § 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 2. prosince 1999 (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“); jejím uzavřením tudíž vznikl mezi žalobkyní a žalovaným nájemní poměr k předmětným nebytovým prostorám. Uzavřel, že jelikož žalobkyně dosud nezřídila výdejnu jídel a jídelnu a Výpověď dala žalovanému z důvodu natolik malicherného, že tento právní úkon odporuje dobrým mravům, svědčí mu i nadále právní důvod k užívání nebytových prostor. Proto žalobu na jejich vyklizení zamítl.

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 13. srpna 2010, č. j. 14 Co 224/2010-285, citovaný (v pořadí třetí) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. o zamítnutí žaloby (dále jen „potvrzující výrok“) a změnil ho v nákladovém výroku II. co do výše nákladů řízení; jinak ho i v tomto výroku potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud – po zopakování a doplnění dokazování v odvolacím řízení – vzal oproti soudu prvního stupně z provedených důkazů za zjištěno, že návrh na uzavření Smlouvy ze dne 31. května 1995 žalobkyně nepodepsala a že tudíž smlouva nebyla uzavřena. Rovněž zjistil, že nový návrh Smlouvy o zřízení výdejny jídel a jídelny naopak odmítá podepsat žalovaný (zejména dokud mu žalobkyně neuhradí dluh, který vůči němu má). Jinak se ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně, tedy i se skutkovým zjištěním, že v části VI. bodu 8. Smlouvy o smlouvách budoucích se žalobkyně zavázala, že „poskytne“ státu nájem předmětných nebytových prostor „pro účely výdejny jídel, jídelny a klubu“ za nájemné „v ceně 1,- Kč ročně“, a to „do okamžiku vybudování výdejny jídel a jídelny v prvním podzemním podlaží … objektu“. Poté přijal rovněž skutkový závěr, že se zřetelem k tomu, že žalobkyně až do roku 2002 respektovala faktický stav užívání nebytových prostor žalovaným, uzavřeli účastníci také konkludentně smlouvu, jejímž obsahem bylo umožnit žalovanému bezplatné (protože předpokládané „nájemné“ ve výši 1,- Kč ročně nelze považovat za skutečnou úplatu) užívání předmětných nebytových prostor, a to od vkladu vlastnického práva žalobkyně k budově do katastru nemovitostí (tj. od 22. března 1995) do doby vybudování výdejny jídel a jídelny (dále jen „předmětná smlouva“). Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud především dovodil, že v části VI. bodu 8. Smlouvy o smlouvách budoucích jde o smlouvu ve prospěch třetího (v tomto případě žalovaného) podle § 50 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák.“), neboť zde Ministerstvo kultury ČR jednalo ve prospěch žalovaného a „z takové smlouvy je oprávněn přímo žalovaný“. Dále rovněž dovodil, že ujednání obsažené v části VI. bodu 8 Smlouvy o smlouvách budoucích a v předmětné smlouvě je podle svého obsahu smlouvou o výpůjčce ve smyslu § 659 a násl. obč. zák. V této souvislosti – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 10. května 2006, sp. zn. 1 Afs 69/2005, a na rozhodnutí uveřejněné pod R 55/2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – zdůraznil, že smlouvu o výpůjčce lze sjednat i k nemovitosti. Poté rovněž dovodil, že vypovědět bezúplatný právní vztah z výpůjčky z důvodu neplacení nájemného je pojmově vyloučeno, a proto je Výpověď absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.). Dodal, že uvedený výpovědní důvod ani neodpovídá žádnému ze zákonných důvodů pro ukončení výpůjčky podle § 662 odst. 2 obč. zák. Vycházeje z uvedených právních názorů uzavřel, že žalovaný je na základě ujednání obsaženého v části VI. bodu 8 Smlouvy o smlouvách budoucích a v předmětné smlouvě oprávněn nebytové prostory užívat z titulu výpůjčky až do doby, než žalobkyně zřídí výdejnu jídel a jídelnu. Za této situace rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř. V dovolání především vyjádřila (a obsáhle odůvodnila) přesvědčení, že „v … řízení nebyla nijak prokázána vůle, právně relevantní jednání či dokonce i jen úmysl stran uzavřít smlouvu o výpůjčce“. Navíc v daném případě nešlo o bezplatné užívání, byla-li dohodnuta úplata v částce 1,- Kč ročně. Přitom „upření práva domáhat se i soudní cestou smluvené úplaty a nepřipuštění využití důsledků jejího neplacení porušuje princip soudní ochrany vlastnictví dle čl. 11 a práva na soudní ochranu dle ustan. čl. 36 Listiny základních práv a svobod“. Dále namítla, že i kdyby smlouva o výpůjčce nebytových prostor mezi účastníky uzavřena byla, šlo by o obcházení kogentní právní úpravy obsažené v § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., která až do 2. prosince 1999 vyžadovala pod sankcí absolutní neplatnosti předchozí souhlas příslušného správního orgánu s pronájmem nebytových prostor sloužících k obchodu či službám (v daném případě výdejny jídel, jídelny a klubu). V této souvislosti odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 27. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1502/97, z 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 255/99, a z 27. června 2000, sp. zn. 20 Cdo 1059/98. Nadto zdůraznila, že užívání nebytových prostor žalovaným bylo podmíněno zbudováním výdejny jídel a jídelny (nešlo zde o dohodu o době bezplatného užívání) a že žalovaný tuto podmínku zmařil tím, že s ní opakovaně odmítl uzavřít Smlouvu o zřízení výdejny jídel a jídelny. Měla tudíž za to, že je oprávněna požadovat ukončení užívání nebytových prostor z jeho strany. Na vadu řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. usuzovala z toho, že jí odvolací soud upřel možnost „řádné přípravy“ a zbavil ji řádného opravného prostředku, neboť „postavil napadené rozhodnutí na právní konstrukci (výpůjčka), která do té doby nebyla v řízení posuzována a nebylo k ní ani vedeno důkazní řízení“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s napadeným rozsudkem, vyvracel správnost uplatněných dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě proti jeho potvrzujícímu výroku) je upravena v ustanoveních § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takový vliv na odlišné pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.

V posuzovaném případě soud prvního stupně ve svém druhém (vyhovujícím) rozsudku mimo jiné dovodil, že žalovaný nemá žádný právní důvod k užívání nebytových prostor. Odvolací soud uvedený rozsudek zrušil proto, že na rozdíl od něj dospěl k závěru, že žalovanému svědčí nájemní právo k předmětným nebytovým prostorám na základě Smlouvy o smlouvách budoucích (resp. smlouvy o nájmu nebytových prostor obsažené ve Smlouvě o smlouvách budoucích). Tento jiný právní názor na oprávněnost užívání nebytových prostor žalovaným však neměl na následné (v pořadí třetí) rozhodnutí soudu prvního stupně žádný vliv, jelikož tento soud je založil na závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným vznikl nájemní poměr k předmětným nebytovým prostorám na základě jiné smlouvy (Smlouvy ze dne 31. května 1995). Z toho vyplývá, že přípustnost dovolání nelze opřít o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.

Poté se dovolací soud zabýval přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 věta za středníkem o. s. ř.).

Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.) dovolatelka uplatnila námitkou, že „v … řízení nebyla nijak prokázána vůle, právně relevantní jednání či dokonce i jen úmysl stran uzavřít smlouvu o výpůjčce“. Dovolací soud proto k uvedené námitce nepřihlížel.

Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že odvolací soud se nezabýval otázkou, zda smlouva o výpůjčce nebytových prostor (určených k provozování obchodu a služeb) uzavřená do 2. prosince 1994 bez předchozího souhlasu příslušného správního orgánu je právním úkonem, který obchází ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Tato otázka je tudíž vyloučena z dovolacího přezkumu už proto, že v dovolacím řízení lze přezkoumávat pouze správnost právních závěrů, které odvolací soud přijal; „neexistující“ právní závěry přezkoumávat nelze. I kdyby tomu tak nebylo, lze navíc konstatovat, že jen z toho, že účastníci uzavřeli smlouvu určitého smluvního typu (o bezplatném užívání nebytových prostor), nelze bez dalšího dovozovat, že tím obcházeli předpoklady, které zákon vyžaduje k platnému uzavření smlouvy odpovídající jinému smluvnímu typu (úplatnému nájmu nebytových prostor podle zákona č. 116/1990 Sb.).

Dovolací soud už nyní předesílá, že smlouvou o výpůjčce vzniká vypůjčiteli právo věc po dohodnutou dobu bezplatně užívat (§ 659 obč. zák.). Jestliže odvolací soud v daném případě dovodil, že žalovaný je na základě předmětné smlouvy (o výpůjčce) oprávněn nebytové prostory užívat až do doby, než dovolatelka vybuduje výdejnu jídel a jídelnu, spočívá jeho rozhodnutí rovněž na (předběžném) právním názoru (byť nikoliv výslovném), že doba trvání výpůjčky byla ve Smlouvě o smlouvách budoucích (náležitě) dohodnuta (měla skončit okamžikem zřízení nové výdejny jídel a jídelny). Správnost tohoto právního názoru dovolatelka zpochybnila námitkou (podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), že touto okolností (vybudováním výdejny jídel a jídelny), která ostatně ani nemusí nastat (už proto, že vybudování výdejny jídel a jídelny může být /z/mařeno), bylo užívání nebytových prostor (toliko) podmíněno (a tedy nikoli vymezeno co do doby, po kterou mělo trvat). Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení právní otázky, zda dobu užívání zapůjčené věci lze ve smlouvě o výpůjčce vázat na okolnost, o níž není jisté, zda nastane (zde na vybudování nové výdejny jídel a jídelny); uvedená otázka totiž nebyla v poměrech smlouvy o výpůjčce v rozhodovací praxi dovolacího soudu (jednoznačně) vyřešena. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení uvedené otázky – přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny.

Dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – uplatnila tzv. zmatečnostní vadu podle § 229 odst. 3 o.s.ř. (nikoli vadu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., jak v této souvislosti uvedla), a to námitkou, že jí odvolací soud upřel možnost „řádné přípravy“ a zbavil ji řádného opravného prostředku, neboť „postavil napadené rozhodnutí na právní konstrukci (výpůjčka), která do té doby nebyla v řízení posuzována a nebylo k ní ani vedeno důkazní řízení“. Přehlédla však, že o odnětí možnosti jednat před soudem jde tehdy, jestliže se postup soudu, který je nesprávný, projevil v průběhu řízení, a nikoli při rozhodování. „Postupem soudu v průběhu řízení“ ve smyslu citovaného ustanovení je přitom činnost soudu, která vydání konečného rozhodnutí předchází, nikoli jeho vlastní rozhodovací akt, který má za úkol průběh řízení zhodnotit (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. června 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, uveřejněné pod č. 27 v sešitě č. 4 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Jestliže tedy dovolatelka ztotožňuje popsanou zmatečnostní vadu s vydáním napadeného rozhodnutí (resp. s právním názorem, který odvolací soud v tomto rozhodnutí zaujal), nejde o případ, kdy by jí v průběhu řízení byla nesprávným postupem soudu odňata možnost před soudem jednat (§ 229 odst. 3 o. s. ř.).

Protože jiné zmatečnostní vady a ani vady řízení podřaditelné pod ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. dovolatelka netvrdila a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 659 obč. zák. smlouvou o výpůjčce vznikne vypůjčiteli právo věc po dohodnutou dobu bezplatně užívat.

Smlouva o výpůjčce (§ 659 a násl. obč. zák.), bránící půjčiteli kdykoliv požadovat vrácení zapůjčené věci (viz § 662 odst. 1 a 2 obč. zák. vymezující předpoklady vrácení věci), tedy nemůže být sjednána bez určení doby trvání výpůjčky (alespoň patřičným /o skončení výpůjčky pochybnosti nevzbuzujícím/ vymezením účelu užívání zapůjčené věci). Byť tedy smlouva o výpůjčce nevyžaduje zvláštní formu, musí z ní vedle bezplatnosti vyplývat dočasnost užívání věci. Sjednání doby trvání výpůjčky je tak podstatnou náležitostí smlouvy o výpůjčce. Dovolací soud přitom zastává názor, že požadavku na určení doby trvání výpůjčky lze dostát nejen uvedením určitého časového období (např. měsíců), popřípadě uvedením konkrétního dne, k němuž právní vztah z výpůjčky zanikne, ale i tak, že dobu trvání tohoto právního vztahu lze vázat na určitou objektivně zjistitelnou skutečnost, která sice není určitelná konkrétním datem, avšak lze z ní bez pochyb zjistit, kdy výpůjčka skončí; v době sjednání takovéto dohody nemusí mít účastníci jistotu, kdy takto sjednaná doba uplyne, avšak je jisté, že tato skutečnost nastane. Dobu trvání výpůjčky lze případně sjednat i kombinací určitého časového období a objektivně zjistitelné skutečnosti, od níž dohodnuté časové období počíná běžet (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. června 2005, sp. zn. 31 Cdo 513/2003, uveřejněného pod č. 17 v sešitě č. 2 z roku 2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry – jde-li o vymezení doby trvání právního vztahu na dobu určitou – lze zobecnit a vztáhnout i na posuzovaný případ). Naproti tomu dohodnutou dobu zapůjčení (§ 659 ve spojení s ustanovením 662 obč. zák.) nelze – vzhledem k předpokladu určitosti právního úkonu (§ 37 odst. 1 obč. zák.) – vázat na okolnost, o níž není jisté, zda vůbec nastane. Zbývá dodat, že ujednání, jímž se účinky právního úkonu činí závislými na skutečnosti, o níž jednající nevědí, zda se splní, je podmínkou ve smyslu § 36 obč. zák. Podmínky však patří k vedlejším ustanovením smlouvy (accidentalia negotii) a sdílejí osud právního úkonu (který jinak vznikl), s nímž jsou spojeny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1368/99).

V projednávané věci byl ve Smlouvě o smlouvách budoucích konec (bezplatného) užívání nebytových prostor vázán na „okamžik vybudování výdejny jídel a jídelny v prvním podzemním podlaží … objektu“, tj. na okolnost, o níž nemohlo být jisté, zda vůbec nastane. Protože doba (bezplatného) užívání nebytových prostor nebyla ve Smlouvě náležitě dohodnuta (§ 659 obč. zák.), nemohlo už z tohoto důvodu jít o (platnou) smlouvu o výpůjčce ve smyslu § 659 obč. zák. Z řečeného vyplývá, že právní posouzení věci nelze pokládat za správné, jestliže odvolací soud dovodil, že žalovaný je oprávněn nebytové prostory užívat na základě smlouvy o výpůjčce (do doby vybudování výdejny jídel a jídelny dovolatelkou). Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl v tomto směru užit opodstatněně.

Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace tedy není napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. správný. Dovolací soud ho proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, aniž se – pro nadbytečnost – zabýval opodstatněností dalších dovolacích námitek uplatněných s odkazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř. ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů