// Profipravo.cz / Půjčka a výpůjčka 29.06.2011
K poskytnutí předmětu úvěru v okamžiku podpisu smlouvy o úvěru
Doba poskytnutí předmětu úvěru může být sjednána i k okamžiku podpisu smlouvy o úvěru. Jinak řečeno, ani to, že doba poskytnutí peněžních prostředků bude ve smlouvě sjednána k okamžiku podpisu smlouvy a tyto prostředky budou při podpisu smlouvy taktéž věřitelem dlužníkovi fakticky předány, bez dalšího neznamená, že jde o smlouvu o půjčce. Obsahuje-li smlouva podstatné části smlouvy o úvěru podle § 497 obch. zák., nebrání tato skutečnost kvalifikaci takové smlouvy jako smlouvy o úvěru.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 780/2010, ze dne 31. 5. 2011
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce M. B., proti žalované JUDr. H. Z., advokátce, jako insolvenční správkyni dlužnice M. H., za účasti M. H., jako vedlejší účastnice na straně žalované, zastoupené Mgr. Jiřím Čaplou, advokátem, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Poštovní 1794/17, PSČ 701 66, o určení pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 Cm 13/2008, o dovolání žalované a vedlejší účastnice proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. dubna 2009, č. j. 13 Cmo 1/2009-49, takto:
I. Dovolání vedlejší účastnice se odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. dubna 2009, č. j. 13 Cmo 1/2009-49, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek ze dne 18. listopadu 2008, č. j. 34 Cm 13/2008-22, kterým Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu, tak, že určil pravost pohledávky žalobce za dlužnicí M. H. (dále též jen „dlužnice“) ve výši 1,544.851,- Kč.
Vyšel přitom z toho, že:
1/ Žalobce uzavřel s M. H. dne 24. května 1994 smlouvu označenou jako „smlouva o úvěru“, na jejímž základě jí při podpisu dané smlouvy poskytl a předal částku 590.000,- Kč (dále jen „smlouva“).
2/ V uznání závazku ze dne 20. května 1997 M. H. potvrdila, že dne 24. května 1994 jí byla žalobcem „poskytnuta půjčka ve výši 590.000,- Kč“, přičemž tato „půjčka…byla poskytnuta na základě smlouvy o úvěru uzavřené dne 24.5.1994“. Dlužnice uznala tento svůj závazek a zavázala se jej uhradit nejpozději do 30.6.1999.
3/ V čestném prohlášení ze dne 7. listopadu 2002 žalobce uvedl, že „dne 24.5.1994 byla uzavřena smlouva o úvěru;…Podle této smlouvy…poskytl M. H.…, jako dlužníkovi, úvěr ve výši Kč 590.000,- Kč“. Současně prohlásil, že „M. H. z poskytnutého úvěru uhradila do 31.12.2000 částku ve výši Kč 13.500,- a v době od 1.1.2001 do dnešního dne částku ve výši 1.500,- Kč…“
4/ Dne 14. května 2008 byl na majetek dlužnice prohlášen konkurs. Žalobce přihláškou ze dne 12. května 2008, doručenou soudu dne 14. května 2008, přihlásil do tohoto řízení žalovanou pohledávku z titulu „smlouvy o úvěru ze dne 24.05.1994 včetně uznání závazku ze dne 20.05.1997 a čestného prohlášení ze dne 07.11.2002“.
5/ Na přezkumném jednání konaném dne 11. června 2008 žalovaná popřela danou pohledávku v celém rozsahu co do pravosti, a to z důvodu jejího promlčení.
Soud prvního stupně uvedl, že dne 24. května 1994 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru, což plyne z přímého označení rozhodné právní úpravy obsaženého ve smlouvě „…uzavřená dle ust. § 497 a násl. obchodního zákoníku...“ a dále též z článků I. až V. smlouvy, v nichž strany opakovaně projevují svůj úmysl poskytnout úvěr, resp. plnit povinnosti související s poskytnutým úvěrem. Tento závěr podporuje i zástavní smlouva uzavřená dne 24. května 1994 mezi žalobcem a manželi B. a M. H., v níž je výslovně uvedeno, že tato je sjednávána „k zajištění…smlouvy o úvěru ve výši 590.000,- Kč“, kterou uzavřel zástavní věřitel s dcerou zástavců téhož dne.
Vycházeje z toho, že podle § 408 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), skončí promlčecí doba nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet, soud prvního stupně uzavřel, že promlčecí doba žalobou uplatněné pohledávky skončila – počítáno ode dne uznání závazku ze dne 20. května 1997 – nejpozději dnem 20. května 2007. Žalobce tak uplatnil pohledávku po uplynutí stanovené promlčecí doby.
Odvolací soud – konstatuje, že pro právní kvalifikaci smlouvy je rozhodný obsah tohoto právního úkonu – naproti tomu uvedl, že v projednávané věci jde o smlouvu o půjčce, neboť předmětná částka byla dlužnici předána v hotovosti při podpisu dané smlouvy, což je typické právě pro smlouvu o půjčce, zatímco na základě smlouvy o úvěru vzniká věřiteli povinnost rezervovat a na žádost dlužníka poskytnout v jeho prospěch peněžní prostředky do sjednané výše.
S ohledem na datum uzavření smlouvy o půjčce se tato – s ohledem na § 261 odst. 6 obch. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2000 – řídila v celém rozsahu ustanoveními občanského zákoníku, včetně úpravy promlčení.
Zavázala-li se dlužnice v uznání závazku ze dne 20. května 1997 k úhradě závazku do 30. června 1999, počala běžet nová desetiletá promlčecí doba dle § 110 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), až od 30. června 1999 a skončila by teprve dnem 30. června 2009 – žalobce tedy pohledávku přihlásil před uplynutím promlčecí doby.
Žalovaná a taktéž vedlejší účastnice napadly rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, opírajíce jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíce dovolací důvody podle § 241a odst. 2 o. s. ř. a navrhujíce, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Vada řízení, jež mohla mít dle dovolatelky za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívá v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je s ohledem na § 118a odst. 2 o. s. ř. překvapivé.
Dovolatelka namítá, že předmětná smlouva byla uzavřena mezi podnikateli v souvislosti s jejich podnikatelskou činností, obsahuje všechny podstatné náležitosti smlouvy o úvěru a z jejího obsahu – nejen ze záhlaví, ale i z ostatního textu smlouvy vyplývá vůle uzavřít smlouvu o úvěru.
Právní úprava smlouvy o úvěru nepředepisuje, kdy a jakým způsobem může nebo nesmí dojít k předání peněz, může se tak stát tedy i výplatou v hotovosti při podpisu smlouvy. To, že k předání peněz došlo při uzavření smlouvy (ať již před nebo po jejím podpisu), dle dovolatelky nemůže samo o sobě vylučovat uzavření konsensuální smlouvy o úvěru a nepředurčuje vznik vztahu ze smlouvy o půjčce.
Podle názoru dovolatelky se odvolací soud taktéž zcela nevypořádal s tím, že žalobce označil jako důvod vzniku pohledávky v přihlášce „úvěr poskytnutý na základě smlouvy o úvěru ze dne 24.5.1994“, přičemž tento důvod nemůže po přezkoumání pohledávky měnit. V projednávané věci žalobce tvrdil a doložil existenci obchodněprávního vztahu ze smlouvy o úvěru a tento doložil listinou splňující obsahové náležitosti takového právního úkonu.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované uvádí, že právní posouzení věci odvolacím soudem považuje za správné, a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalované jako zjevně bezdůvodné odmítl, popř. jej zamítl.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Dovolání vedlejší účastnice Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. b/ o. s. ř., neboť vedlejší účastník není k podání dovolání oprávněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalované je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné.
S ohledem na okamžik uzavření smlouvy je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad uvedených ustanovení ve znění účinném k 24. květnu 1994, tedy výklad obchodního zákoníku naposledy ve znění zákona č. 286/1993 Sb.
Podle § 266 odst. 1 obch. zák. se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám.
Podle § 497 obch. zák. se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Z ustanovení § 500 odst. 1 obch. zák. vyplývá, že dlužník je oprávněn uplatnit nárok na poskytnutí peněžních prostředků ve lhůtě stanovené ve smlouvě. Není-li tato lhůta ve smlouvě stanovena, může dlužník tento nárok uplatnit, dokud poskytnutí úvěru některá strana nevypoví.
Podle § 501 odst. 1 obch. zák. je věřitel povinen dlužníku peněžní prostředky poskytnout, jestliže byl o to dlužníkem v souladu se smlouvou požádán, a to v době stanovené v požadavku, jinak bez zbytečného odkladu.
Závěr, podle něhož pro právní kvalifikaci právního úkonu není rozhodné jeho označení ani to, na které ustanovení zákona odkazuje, nýbrž obsah daného právního úkonu a jím založeného právního vztahu, tj. práva a povinnosti z něj pro účastníky vyplývající, plyne z judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. července 1998, sp. zn. 32 Cdo 666/98, uveřejněný v časopise Právní praxe v podnikání číslo 1, ročník 1999).
Z judikatury Nejvyššího soudu se ovšem zároveň podává i závěr, podle něhož slovně vyjádřený právní úkon lze vykládat podle vůle konajícího jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jednoznačným jazykovým projevem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, jenž je veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách). Byť byl přijat ve vztahu k výkladovým pravidlům občanskoprávních úkonů.(§ 35 odst. 2 obč. zák.), plně se prosadí i při výkladu úkonů obchodněprávních (§ 266 obch. zák.).
Se závěrem odvolacího soudu, podle něhož žalobce s dlužnicí uzavřeli smlouvu o půjčce, se Nejvyšší soud neztotožňuje.
Smlouva, kterou žalobce jako věřitel s (pozdější) úpadkyní jako dlužnicí dne 24. května 1994 uzavřel, je nejen výslovně označena jako smlouva o úvěru podléhající režimu ustanovení § 497 a násl. obch. zák., ale obsahuje i všechny podstatné části daného smluvního typu tak, jak je taxativně vymezuje § 497 obch. zák. Pro úvěr typické je zejména sjednání úroků (srov. čl. II smlouvy), a to vedle sankce za prodlení s placením úvěru.
Z ustanovení § 500 odst. 1 obch. zák. ve spojení s § 501 odst. 1 obch. zák. sice plyne, že smluvní strany jsou oprávněny ve smlouvě sjednat konkrétní dobu (lhůtu), kdy je dlužník oprávněn poskytnutí předmětu úvěru po věřiteli žádat, přičemž věřitel je v takovém případě povinen dané peněžní prostředky dlužníkovi poskytnout. Výkladem výše uvedených ustanovení však nelze dle názoru Nejvyššího soudu dospět k závěru, podle něhož by doba poskytnutí předmětu úvěru nemohla být sjednána k okamžiku podpisu smlouvy o úvěru, když takové omezení z žádného zákonného ustanovení neplyne a tento závěr neodporuje ani konsensuální povaze tohoto smluvního typu.
Jinak řečeno, ani to, že doba poskytnutí peněžních prostředků bude ve smlouvě sjednána k okamžiku podpisu smlouvy a tyto prostředky budou při podpisu smlouvy taktéž věřitelem dlužníkovi fakticky předány, bez dalšího neznamená, že jde o smlouvu o půjčce. Obsahuje-li smlouva podstatné části smlouvy o úvěru podle § 497 obch. zák., nebrání tato skutečnost kvalifikaci takové smlouvy jako smlouvy o úvěru.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné, byl dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. uplatněn právem, a Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část věty za středníkem, § 226 odst. o. s. ř.). V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-