// Profipravo.cz / Půjčka a výpůjčka 10.06.2011
K přechodu práv a povinností ze smlouvy o výpůjčce na nástupce půjčitele
I. Práva a povinnosti ze smlouvy o výpůjčce nezanikají smrtí půjčitele, nýbrž přecházejí na jeho právní nástupce.
Bylo-li v posuzovaném případě účelem smlouvy a současně vůlí půjčitele vyjádřené ve smlouvě umožnit bezplatné užívání bytu vypůjčitelem v domě ve vlastnictví půjčitele, váže se takto uzavřená smlouva k bytu (podle vyjádřené vůle půjčitele jde o jeho bezplatné užívání konkrétním vypůjčitelem). Je proto vyloučeno uvažovat o omezení plnění na osobu věřitele a tudíž i o zániku práva smrtí věřitele ve smyslu § 579 odst. 2 obč. zák.
II. Bylo-li bezplatné užívání bytu vázáno na osobu konkrétního vypůjčitele, pak jeho předčasnou smrtí právo vyplývající ze smlouvy o výpůjčce zanikne a nepřechází na jeho právní nástupce.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 18/2011, ze dne 11. 5. 2011
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně D.K, zastoupené JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Voršilská 10, proti žalovanému E.A.K., SA, zastoupenému Mgr. Liborem Kaslem LL.M., advokátem se sídlem Praha 1, Palackého 740/1, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 167/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2010, č. j. 64 Co 503/2007-104, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. června 2007, č. j. 11 C 167/2006-36, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen vyklidit (do patnácti dnů od právní moci rozsudku) „byt číslo 1, nacházející se při čelním pohledu na uliční část domu v pravé části 5. nadzemního podlaží domu, stojícího na pozemku p. č. 573 v k. ú. S.M., obec P. a na evidenční adrese P., sestávající z předsíně, obytného prostoru s kuchyňským koutem, koupelny, WC, prádelny a niky na kotel etážového vytápění“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. května 2008, č. j. 64 Co 503/2007-72, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že dne 1. října 2003 uzavřeli F.K.K. (jako vlastník předmětného domu) a jeho bratr E.A.K. smlouvu označenou jako nájemní smlouva (dále též jen „Smlouva“), že předmětem Smlouvy učinili předmětný byt (článek II. Smlouvy), který byl kolaudován rozhodnutím Úřadu městské části Praha 1, odboru výstavby ze dne 10. prosince 2001, že nájemné bylo dohodnuto částkou 1,- Kč ročně, že za období dvaceti let mělo být uhrazeno jednorázově při podpisu Smlouvy, že po uplynutí 20 let mělo být placeno ročně a že mělo zahrnovat také náklady na dodávku studené vody a odvod splaškových vod, na odvoz domovního odpadu, úklid a osvětlení společných prostor, na provoz výtahu, náklady na energie (plyn, elektřina) a náklady na instalaci a provoz telefonní linky podle výběru nájemce a možností Telecomu (článek IV. Smlouvy), a že Smlouvu uzavřeli od 1. října 2003 na dobu minimálně 20 let nebo do dne úmrtí nájemce (článek V. Smlouvy). Dále zjistil, že F.K.K. zemřel a že pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. září 2004, č. j. 18 D 947/2004-318, byla žalobkyně ustanovena správkyní dědictví po zemřelém F.K.K. Odvolací soud – po zopakování důkazu přečtením listiny (Smlouvy) – vzal rovněž za prokázáno, že úmyslem F.K.K. bylo poskytnout po určitou (ve Smlouvě dohodnutou) dobu bezplatné užívání předmětného bytu svému bratru (žalovanému), neboť dohodnutou úplatu ve výši 1,- Kč ročně nelze pokládat za nájemné a ani za úhradu služeb poskytovaných v souvislosti s užíváním bytu. Na tomto skutkovém základě odvolací soud dovodil, že Smlouvu lze – s přihlédnutím k jejímu obsahu (a bez ohledu na její označení) – posoudit jako smlouvu o výpůjčce. Poté uzavřel, že za tohoto stavu má žalovaný právní důvod k užívání předmětného bytu „založený smlouvou o výpůjčce ze dne 01.10.2003 po dobu vymezenou v této smlouvě“. S přihlédnutím k uvedenému zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 24. února 2010, č. j. 26 Cdo 376/2009-88, citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve zmíněném (zrušujícím) rozhodnutí Nejvyšší soud – shodně s odvolacím soudem – dovodil, že předmětem výpůjčky (§ 659 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy, tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák.“) může být i byt a že Smlouvu lze tudíž posoudit jako smlouvu o výpůjčce podle § 659 a násl. obč. zák. Dovolací soud však dospěl k závěru, že právní posouzení věci je přes to neúplné a tudíž nesprávné, nezabýval-li se odvolací soud – s ohledem na skutkové zjištění, že F.K.K. zemřel – otázkou, zda práva a povinnosti ze smlouvy o výpůjčce zanikají smrtí půjčitele či zda přecházejí na jeho právní nástupce (jako je tomu v případě nájemní smlouvy – viz § 680 odst. 2 obč. zák.).
Následně odvolací soud rozsudkem ze dne 12. srpna 2010, č. j. 64 Co 503/2007-104, rozsudek soudu prvního stupně opětovně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení účastníků.
Odvolací soud – při nezměněném skutkovém základu věci – se v reakci na zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu zabýval otázkou, zda práva a povinnosti ze Smlouvy jako smlouvy o výpůjčce zanikly dne 26. června 2004 smrtí půjčitele F.K.K.. V této souvislosti především dovodil, že pro účely posouzení účinků smrti půjčitele na existenci práv a povinností ze smlouvy o výpůjčce je třeba vycházet z pojetí dědického nástupnictví jako univerzální sukcese. Poté konstatoval, že z tohoto pojetí dědického nástupnictví plyne, že práva a povinnosti vyplývající ze závazkových právních vztahů zásadně nezanikají smrtí oprávněné či povinné osoby, nýbrž – v souladu s principem právní jistoty v právních vztazích a obecnou právní zásadou, že smlouvy se mají plnit – přecházejí na jejich právní nástupce (dědice), ledaže jde o plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem (§ 579 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni úmrtí F. K.K. – dále opět jen „obč. zák.“), nebo o plnění, jež bylo omezeno na osobu věřitele (§ 579 odst. 2 obč. zák.). Podle názoru odvolacího soudu tudíž není důvodu činit jiný závěr o přechodu práv a povinností ze smlouvy o výpůjčce oproti nájemní smlouvě jen z toho, že v případě nájemní smlouvy zákon výslovně stanoví, že změnou vlastnictví pronajaté věci (tedy i při singulární sukcesi) nabyvatel vstupuje do právního postavení pronajímatele (§ 680 odst. 2 obč. zák.), zatímco v právní úpravě výpůjčky obdobné ustanovení chybí. Uzavřel, že bylo-li účelem Smlouvy umožnit žalovanému po dohodnutou dobu užívat předmětný byt, není plnění půjčitele (F.K.K.) vázáno na jeho osobu, a spolu s přechodem vlastnického práva k předmětnému domu proto přešel na právní nástupce F.K.K. též závazek ze Smlouvy coby smlouvy o výpůjčce. Dodal, že naproti tomu v případě úmrtí žalovaného jako vypůjčitele bytu by závazek ze Smlouvy zanikl, neboť touto smlouvou založené právo užívat předmětný byt bylo vázáno na jeho osobu. Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně znovu potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Za zásadně právně významnou označila otázku, zda práva a povinnosti ze smlouvy o výpůjčce zanikají smrtí půjčitele či zda přecházejí na jeho právní nástupce. V dovolání především uvedla, že smlouva o výpůjčce a smlouva o nájmu (včetně nájmu bytu) jsou podle občanského zákoníku samostatnými smluvními typy, že oba tyto smluvní typy spojuje právo jednoho z účastníků právního vztahu užívat cizí věc a že rozdíl mezi nimi spočívá v jejich bez/úplatnosti, kdy podstatným znakem nájemní smlouvy je úplata za užívání pronajaté věci a podstatným znakem smlouvy o výpůjčce je její bezúplatnost. Poté uvedla, že „v daném případě lze úplatu sjednanou ve výši 1 Kč za 20 let považovat za zřízení bezplatného práva užívat byt“, že však nejde o pouhou bezplatnost užívání bytu, neboť plnění ve výši 1 Kč mělo zahrnovat také náklady na služby spojené s užíváním bytu (vodné, stočné, elektřina, plyn, telefon, odpad apod.). Zdůraznila, že se tedy v dané věci nejedná o „klasické plnění podle smlouvy o výpůjčce“, nýbrž ve skutečnosti byl Smlouvou poskytnut byt k bezplatnému užívání vypůjčiteli a půjčitel se zavázal k dalšímu finančnímu plnění, které spočívalo v úhradě nákladů spojených s možností byt užívat. Měla za to, že obě plnění od sebe nelze oddělit, přičemž „závazek k dobrovolnému … poskytování finanční renty (úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu) je svou povahou spojený s osobou dlužníka a jeho smrtí zaniká“. Podle jejího mínění rovněž „závazek přenechat vlastní věc k užívání (strpět užití vlastní věci) je svou podstatou závazkem osobním, a proto by smrtí či zánikem pronajímatele zanikl (v souladu s ust. § 579 o.z.)“; právě osobní charakter plnění pronajímatele z nájemní smlouvy tak byl důvodem pro zakotvení pravidla uvedeného v ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák. Vyjádřila přesvědčení, že chybí-li výslovná právní úprava nástupnictví u výpůjčky, nelze usuzovat na přechod práv a povinností ze smlouvy o výpůjčce na právního nástupce vlastníka vypůjčené věci. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně,
nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud se ani v současné době neodklání od (ničím nezpochybněného) právního názoru, že Smlouvu lze posoudit jako smlouvu o výpůjčce podle § 659 a násl obč. zák. V podrobnostech odkazuje na argumentaci obsaženou ve zrušujícím rozhodnutí ze dne 24. února 2010, sp. zn. 26 Cdo 376/2009. Vzhledem k charakteru uplatněných dovolacích námitek dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení právní otázky, zda práva a povinnosti ze smlouvy o výpůjčce zanikají smrtí půjčitele či zda přecházejí na jeho právní nástupce; uvedená otázka totiž nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení uvedené otázky – přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Smlouvou o výpůjčce (§ 659 a násl. obč. zák.) realizuje vlastník věci jedno ze svých základních oprávnění, a to oprávnění s věcí nakládat (§ 123 obč. zák.); pro úplnost zbývá dodat, že vedle toho je oprávněn předmět svého vlastnického práva držet, užívat a požívat jeho plody a užitky. Oprávnění s věcí nakládat představuje stěžejní oprávnění vlastníka, který může věc zcizit (např. prodat nebo darovat), pořídit o ní závětí, přenechat věc jinému k užívání (úplatně formou nájmu věci nebo bezúplatně formou výpůjčky), věc zastavit, popřípadě zatížit ji věcným břemenem, zbavit se jí opuštěním atd. (srov. Občanský zákoník, komentář – 7.vydání, C. H. Beck., Praha 2002 str. 347).
Při řešení otázky, která je předmětem dovolacího přezkumu, tj. otázky, zda práva a povinnosti ze smlouvy o výpůjčce zanikají smrtí půjčitele či zda přecházejí na jeho právní nástupce, vyšel dovolací soud z ustanovení části osmé (závazkové právo) hlavy první (obecná ustanovení) občanského zákoníku (proto, že část osmá /závazkové právo/, hlava šestá /smlouva o výpůjčce/ občanského zákoníku neobsahuje zvláštní ustanovení o zániku závazků).
Dovolací soud se ztotožňuje s názorem, že práva a povinnosti vyplývající ze závazkových právních vztahů zásadně nezanikají smrtí oprávněné či povinné osoby, nýbrž přecházejí na jejich právní nástupce. Tato teze je v souladu s obecným principem právní jistoty v právních vztazích, jakož i s principem, že smlouvy se mají plnit, jak to vyjádřil odvolací soud. Dovolací soud dodává, že uvedená zásada vyplývá rovněž z ustanovení § 579 obč. zák., neboť smrtí dlužníka povinnost nezanikne, ledaže jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem (§ 579 odst. 1 obč. zák.), a smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu (§ 579 odst. 2 věta před středníkem obč. zák.).
Bylo-li v posuzovaném případě účelem Smlouvy a současně vůlí půjčitele vyjádřené ve Smlouvě umožnit bezplatné užívání bytu vypůjčitelem v domě ve vlastnictví půjčitele, váže se takto uzavřená smlouva k bytu (podle vyjádřené vůle půjčitele jde o jeho bezplatné užívání konkrétním vypůjčitelem). Je proto vyloučeno uvažovat o omezení plnění na osobu věřitele a tudíž i o zániku práva smrtí věřitele ve smyslu § 579 odst. 2 obč. zák. Není tak na místě ani úvaha (obsažená v dovolání), že „závazek přenechat vlastní věc k užívání (strpět užití vlastní věci) je svou podstatou závazkem osobním, a proto by smrtí či zánikem pronajímatele zanikl (v souladu s ust. § 579 o.z.)“. Závazek ze smlouvy o výpůjčce tedy přechází na právního nástupce půjčitele, jak správně uzavřel odvolací soud. Tento názor odpovídá i obecnému chápání spravedlnosti a tudíž také tomu, aby ten, kdo nabyl věc po půjčiteli (právní nástupce půjčitele), respektoval jeho vůli přenechat věc do bezplatného užívání konkrétnímu vypůjčiteli, neuplynula-li dosud dohodnutá doba. Zbývá dodat, že bylo-li bezplatné užívání bytu vázáno na osobu konkrétního vypůjčitele, pak jeho předčasnou smrtí právo vyplývající ze smlouvy o výpůjčce zanikne a nepřechází na jeho právní nástupce.
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl uplatněn opodstatněně.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3, § 142 odst. 1 o.s.ř., a o skutečnost, že žalovanému nevznikly (podle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči dovolatelce právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-