// Profipravo.cz / Půjčka a výpůjčka 05.05.2011

ÚS: K interpretaci právních úkonů (smlouva o půjčce)

Při výkladu smluvních ustanovení je nutno dát přednost skutečné vůli účastníků smlouvy nad formálním projevem této vůle. Podle platného českého občanského zákoníku, právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§ 35 odst. 2 ObčZ).

Porušení ústavně zaručených základních práv se tedy orgán veřejné moci dopustí i tehdy, pokud formalistickým výkladem norem podústavního práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2061/08 ze dne 07.04.2011

vytisknout článek


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. R., zastoupeného JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem Praha 2, Mikovcova 7, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. 11. 2004, čj. 8 C 136/2000 - 253, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2005, čj. 30 Co 175/2005 - 282, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2008, čj. 33 Odo 264/2006 - 330, takto:

 I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. 11. 2004, čj. 8 C 136/2000 - 253, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2005, čj. 30 Co 175/2005 - 282, a usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2008, čj. 33 Odo 264/2006 - 330, bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozhodnutí označená v bodě I. se proto ruší.

 Odůvodnění:


 Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti navrhl zrušení shora označených rozhodnutí, vydaných v řízení o zaplacení 2,478.000,- Kč s přísl. Poprvé Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud"), rozsudkem ze dne 20. 11. 2002, jeho žalobu zamítl. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, odvolání stěžovatele vyhověl a usnesením ze dne 21. 1. 2004, sp. zn. 23 Co 312/2003, rozsudek obvodního soudu zrušil a nařídil, aby věc v dalším řízení projednal jiný soudce. Shora označeným rozsudkem obvodního soudu ze dne 15. 11. 2004, čj. 8 C 136/2000 - 253, byla opět žaloba stěžovatele zamítnuta. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil a dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl.

Podle stěžovatele podstata problému spočívá v tom, že žalovanému I. Č., který byl kdysi jeho přítelem, půjčoval v průběhu let peníze na výstavbu jeho nemovitosti. Poté co půjčená částka dosáhla již značné výše, sepsal "smlouvu o půjčce ze dne 4. 11. 1994", ve které uvedl, že žalovanému půjčuje 210.000,- DEM a 3,400.000,- Kč a vypracoval i splátkový kalendář. Tuto smlouvu žalovaný podepsal. Smlouva vychází z faktu, že žalovaný půjčené peníze již měl. Žalovaný po částech peníze vracel a stěžovatel mu vždy vystavil potvrzení o vrácení části půjčky. Jedná se např. o doklad ze dne 1. 2. 1996. Stěžovatel argumentuje tím, že pokud by si žalovaný peníze nepůjčil, nepodepsal by smlouvu ze dne 4. 11. 1994, ve které se zavázal, že za půjčku ručí svou nemovitostí.

Soudy místo toho, aby stěžovatele jako věřitele ochránily, chránily dlužníka. Zaměřily se pouze na šablonu, tj. na otázku vyhodnocení listiny ze dne 4. 11. 1994, tj. zda jde o smlouvu o půjčce nebo o uznání dluhu. Podle stěžovatele je v této souvislosti důležité, že žalovaný listinu podepsal a svůj podpis uznal za pravý. Tím fakticky potvrdil existenci zmíněné půjčky. Obecné soudy všech tří stupňů posuzovaly věc pouze schematicky, aniž by uvážily, že by nikdo nepodepsal listinu nazvanou "smlouva o půjčce" na vysoký obnos peněz, pokud by tyto peníze již neměl. Tvrzení žalovaného, že listinu podepsal proto, že to stěžovatel chtěl, je pouze jeho výmluva a logický nesmysl.

Stěžovatel rovněž nesouhlasil s argumentací Nejvyššího soudu, podle které měl důkazní břemeno, tj. povinnost prokázat správnost obsahu předmětné listiny, kterou předložil. Stěžovateli šlo pouze o to, aby měl doklad o tom, že mu žalovaný dluží peníze. V listině byly uvedeny všechny potřebné údaje, včetně toho, že se jedná o finanční půjčku na výstavbu rodinného domu. Proto lze připustit, že se jednalo o i uznání dluhu. V každém případě však šlo o listinu, prokazující půjčku peněz a její splatnost. Z této listiny nelze vyvozovat něco, co v ní není, tj. např. že by nedošlo k předání peněz, či že by měly být předány až v budoucnu. Pokud by žalovaný finanční prostředky již předtím neobdržel, logicky by tuto listinu nepodepsal. Pokud se žalovaný odvolával na tiché společenství stěžovatele v jeho firmě CAKO, tyto finanční transakce nejsou s tímto případem spojené. Zmíněným postupem obecných soudů tak bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Obvodní soud pro Prahu 8 a Městský soud v Praze plně odkázaly na odůvodnění svého rozsudku.

Nejvyšší soud uvedl, že při posuzování přípustnosti dovolání musel vyjít ze skutkového stavu, na němž založil právní posouzení věci odvolací soud. Nemohl se tak zabývat námitkami stěžovatele, které zpochybňovaly způsob hodnocení provedených důkazů a z nich odvozená skutková zjištění, neboť naplňovaly dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ, jehož použití je v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1, písm. c) OSŘ zcela vyloučeno. Ani stěžovatelem nastolená právní otázka důkazního břemene nečinila napadený rozsudek po právní stránce zásadně významným.

Z obsahu spisu sp. zn. 8 C 136/2000 Obvodního soudu pro Prahu 8 bylo zjištěno, že žaloba stěžovatele o zaplacení částky 2,478.000,- Kč, včetně poplatku z prodlení, byla zamítnuta rozsudkem zmíněného soudu ze dne 15. 11. 2004, čj. 8 C 136/2000 - 253. Z odůvodnění vyplývá, že oba účastníci sporu byli dlouholetí přátelé. Dne 4. 11. 1994 podepsali listinu nazvanou "smlouva o půjčce", kde je uvedena výše dlužné částky, dohodnut způsob její úhrady i případného zajištění. K zamítnutí žaloby došlo v podstatě proto, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by žalovanému žalovanou částku předal a že mu ji tedy žalovaný dluží.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2005, čj. 30 Co 175/2005 - 282, rozsudek obvodního soudu potvrdil. Vyšel ze závěru, že shora zmíněná listina ze dne 4. 11. 1994 má povahu soukromé listiny, u které stačí, je-li její pravost a správnost popřena druhým účastníkem. Pak nastupuje důkazní břemeno toho účastníka, který tvrdil skutečnosti, jež měly být soukromou listinou prokázány. Stěžovatel své tvrzení o uzavření smlouvy o půjčce a o poskytnutí půjčky prokazoval právě touto listinou. Protože žalovaný zpochybnil její správnost, bylo na stěžovateli prokázat, že žalovanému předmětnou půjčku poskytl. Stěžovatel tuto skutečnost jinými důkazními prostředky neprokázal a půjčení žalované částky nelze vzít za prokázané jen výslechem stěžovatele, za situace, kdy výpovědi obou účastníků jsou naprosto odlišné. Podle odvolacího soudu nelze z žádného v řízení provedeného důkazu učinit závěr, že by žalovaný podpisem listiny ze dne 4. 11. 1994 projevil vůli uznat vůči stěžovateli svůj dluh co do důvodu i výše. Žalovaný svůj podpis na předmětné listině vysvětlil zcela jinak než stěžovatel. Podle žalovaného byla listina podepsána v souvislosti s jednáním o budoucím poskytnutí půjčky na dům, k níž však nikdy nedošlo. Později podpis listiny spojil se společným podnikáním účastníků. Z jazykového vyjádření uvedeného v listině nelze, podle odvolacího soudu, dovodit, že by se jednalo o jednostranný právní úkon žalovaného směřující k uznání dluhu ve smyslu § 558 ObčZ.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost.

 Po prostudování spisu sp. zn. 8 C 136/2000 Obvodního soudu pro Prahu 8 a zvážení argumentů stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Podstatou sporu mezi účastníky i základem ústavní stížnosti je interpretace listiny nadepsané "smlouva o půjčce", kterou stěžovatel a žalovaný podepsali dne 4. 11. 1994. K sepsání této listiny došlo podle stěžovatele poté, co v průběhu let půjčil postupně žalovanému (tehdy svému dlouhodobému příteli) vysoké částky peněz na stavbu domu, původně jen na základě ústní dohody. Když celková výše půjčených peněz dosáhla již značné výše (tedy asi 4,5 milionu korun), chtěl si stěžovatel návratnost půjčky zajistit tím, že sepsal zmíněnou smlouvu o půjčce, kterou žalovaný podepsal. Žalovaný půjčku po částech splácel. Jelikož byl se splátkami ve značném prodlení, podal proti němu stěžovatel dne 29. 12. 1999 žalobu. V následujícím řízení před obecnými soudy žalovaný uvedené skutečnosti popřel. Potvrdil sice, že smlouvu o půjčce podepsal, ale na vysvětlení, proč tak učinil, uvedl postupně dvě verze. Podle první se jednalo o budoucí poskytnutí půjčky na dům, k níž však nikdy nedošlo, podle druhé verze byla smlouva podepsána v souvislosti se společným podnikáním žalovaného a stěžovatele, který v jeho firmě vystupoval jako tichý společník a zavázal se žalovanému přispět do jeho podnikání částkou několika milionů korun. Popřel, že by došlo k poskytnutí půjčky.

Soudy obou stupňů dospěly nakonec k závěru, že listinu ze dne 4. 11. 1994 nelze považovat za uznání dluhu ze strany žalovaného, neboť ze žádného důkazu nevyplývá, že by žalovaný podpisem této listiny projevil vůli uznat svůj dluh vůči stěžovateli. Konstatovaly, že předmětná listina (smlouva o půjčce) má povahu soukromé listiny, u které platí, že pokud její pravost či správnost žalovaný popřel, přechází důkazní břemeno o existenci půjčky na stěžovatele. Podle závěru obecných soudů stěžovatel neprokázal, že žalovanému půjčku skutečně poskytl, tj. že mu peníze předal. Protože výpovědi obou účastníků o poskytnutí půjčky byly naprosto odlišné, uzavřely, že půjčení žalované částky nelze vzít za prokázané, protože ji prokazuje pouze výpověď stěžovatele, což nestačí.

A tím se kruh pro stěžovatele uzavřel. Na straně jedné totiž obecné soudy zmíněnou "smlouvu o půjčce" interpretovaly tak, že neprokazuje předání peněz. Na straně druhé ji nepovažovaly ani jako uznání dluhu ze strany žalovaného. Obecné soudy tak nedostatečně přihlédly ke skutkovým okolnostem případu. Nevzaly v úvahu postupný vývoj, k jakému ve vztahu mezi účastníky řízení došlo. Na začátku to byli přátelé, kteří si důvěřovali, takže finanční toky byly mezi nimi zcela neformální. Za situace, kdy dosáhly určité výše, začaly se jejich vztahy poněkud formalizovat až vyústily v sepsání a podpis listiny ze dne 4.11.1994, o jejíž pravosti nepochybuje ani jeden z účastníků. Při její interpretaci zůstal bez povšimnutí např. fakt, že po podání žaloby vzal stěžovatel žalobu zpět co do částky 150.000,- Kč s tím, že žalovaný tuto částku zaplatil a slíbil zaplacení dalších 500.000,- Kč (viz podání stěžovatele na č. l. 4 spisu). Poté soud usnesením ze dne 22. 2. 2000, čj. 3 C 732/99 - 5, řízení o této částce zastavil. Proč a z jakého titulu tedy žalovaný, po podání žaloby, plnil, když v dalším průběhu řízení tvrdil, že k žádné půjčce nedošlo?

Podle názoru Ústavního soudu nelze pozdější přístup žalovaného k předmětné smlouvě hodnotit jako popření pravosti, respektive správnosti. Žalovaný totiž nemůže popřít podstatu obsahu smlouvy, neboť ten je dostatečně určitý a srozumitelný. V souladu s ustanovením § 35 ObčZ není pochyb o tom, k čemu se žalovaný zavázal (splacení části půjčky v r. 1995 a zbytku v r. 1996). S tímto pak nekoresponduje pozdější tvrzení žalovaného, že takovou vůli projevit nechtěl. Jak z jeho výpovědi vyplývá, žalovaný smlouvu pouze jinak vyložil, nejedná se tedy o popření její správnosti, ale o odlišnou interpretaci jejího obsahu. Z uvedeného vyplývá, že na stěžovatele důkazní břemeno nepřešlo. Stěžovatel ve zmíněné smlouvě uvedl výši své pohledávky za žalovaným a žalovaný tuto smlouvu o půjčce podepsal. Tím projevil m.j. i svoji vůli uznat zmíněný dluh co do důvodu i výše. Tento právní úkon je třeba vykládat podle jeho seznatelného obsahu. Ten jednoznačně hovoří o tom, že stěžovatel žalovanému půjčil konkrétní obnos finančních prostředků na stavbu domu, ve smlouvě je navíc zmíněno i zajištění této pohledávky označenou nemovitostí. Za dané situace není rozhodné, zda zmíněná finanční částka (půjčka) byla stěžovatelem poskytnuta jednorázově, či zda byla poskytována po částech, není ani rozhodné, že období půjčování peněž stěžovatel přesně nevymezil (viz jejich původně neformální vztahy).

K otázce interpretace právních úkonů se Ústavní soud vyjádřil v řadě svých rozhodnutí. Konstatoval, že při výkladu právních úkonů je nepsaným pravidlem právním též předpoklad, podle něhož žádný normotvůrce nezamýšlí dát jím tvořenému aktu absurdní nebo nerozumné důsledky (srov. nález sp. zn. I. ÚS 331/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, str. 233, kde Ústavní soud používá argumenty obdobné). Soud by se měl proto, při výkladu smlouvy, vyhnout zejména takovému výkladu, který je pochybný, zejména s ohledem na absurdní či problematické důsledky, k nimž vede. V daném případě ovšem zvolily obecné soudy takový výklad, který přikládá smlouvě ze dne 4. 11. 1994 absurdní nebo přinejlepším velmi iracionální konsekvence (viz shora). Soud totiž musí přihlížet ke vzájemným vztahům jednotlivých, v úvahu připadajících argumentů a jejich roli v konkrétním případě vyvážit, s ohledem na specifika dané kauzy, a nikoliv tato kritéria aplikovat mechanicky. Takovýto přístup je zároveň přístupem moderní judikatury, která postupně nahrazuje formálně legalistický pohled na právo pohledem, kterým soudce usiluje poskytnout nejlépe vyargumentovanou odpověď na právní a skutkové otázky, které před něj strany sporu staví.

V nálezu sp. zn. I. ÚS 625/2003 se Ústavní soud vyjádřil ke specifickým otázkám interpretace smluvních textů, kde vůle účastníků při vytváření smlouvy a její interpretaci hraje zásadní roli. V případě smluv je nutno přihlédnout k tomu, že jejich autoři, často laici (jak je tomu ve zkoumaném případě), nejsou schopni ve smluvním textu dohodnout podstatu závazku pomocí pregnantní terminologie. Právní formalismus orgánů veřejné moci a jimi vznášené přehnané nároky na formulaci smlouvy nelze z ústavněprávního hlediska akceptovat, neboť evidentně zasahují do smluvní svobody občana, vyplývající z principu priority občana nad státem, jak je upraven v čl. 1 Ústavy ČR a z principu smluvní volnosti ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a v korespondujícím ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 331/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, str. 233 (str. 241)].

Při výkladu smluvních ustanovení je nutno dát přednost skutečné vůli účastníků smlouvy nad formálním projevem této vůle. Podle platného českého občanského zákoníku, právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§ 35 odst. 2 ObčZ).

Porušení ústavně zaručených základních práv se tedy orgán veřejné moci dopustí i tehdy, pokud formalistickým výkladem norem podústavního práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 546/03).

Takovýto závěr považuje Ústavní soud za nepřípustný formalismus, který klade nerealistické nároky na laiky při psaní a uzavírání právních úkonů. Jak Ústavní soud ve své předchozí judikatuře zdůraznil, formalismus obecných soudů "spočívající toliko ve výkladu smluvního textu z něj samotného, bez ohledu na účel úkonu, spočívající ve vůli účastníků smluvního vztahu, uplatněný při výkladu právního úkonu jednotlivce, lze v důsledku vztáhnout také na formalismus interpretace samotné právní normy" (viz výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 546/03.

Ústavní soud si je vědom, že řízení ve věci, kterou v rámci této ústavní stížnosti řeší, bylo zahájeno koncem roku 1999. Nicméně v daném případě, jak již Ústavní soud upozornil, rozhodly obecné soudy zcela formalisticky, aniž by měl jejich výrok rozumný základ v obsahu spisu a poskytoval rozumné vysvětlení toho, co se mezi stěžovatelem a žalovaným skutečně odehrálo. Obecné soudy nemohou rozhodovat na základě sice zdánlivě snadno se nabízejícího formalistického argumentu, ve skutečnosti však argumentu jsoucího v rozporu s obsahem spisu.

S ohledem na to, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily základní práva a svobody plynoucí z ustanovení čl. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. 11. 2004, čj. 8 C 136/2000 - 253, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2005, čj. 30 Co 175/2005 - 282, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2008, čj. 33 Odo 264/2006 - 330, zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Rozhodl tak za situace, kdy všichni účastníci řízení souhlasili s upuštěním od ústního jednání ve věci podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Autor: ÚS

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů