// Profipravo.cz / Půjčka a výpůjčka 02.05.2011
K přenechání bytu k dočasnému bezúplatnému užívání
Žádný právní předpis účastníkům občanskoprávních vztahů nezakazuje uzavřít smlouvu, jejímž obsahem je přenechání bytu k dočasnému bezplatnému užívání; předmětem výpůjčky (§ 659 a násl. obč. zák.) může být i byt.
Pro úvahu o tom, jakému smluvnímu typu odpovídá konkrétní smlouva, je – obecně vzato – významné jen to, jaký právní následek její účastníci zamýšleli vyvolat. Naproti tomu otázka, zda smlouva vyhovuje náležitostem určitého smluvního typu, je významná jen pro účely posouzení její platnosti.
V projednávaném případě není žádných pochyb o tom, že účastníci smlouvy sledovali založit užívací právní vztah k bytu, který bude bezúplatný; ujednání smlouvy, podle něhož “nájem bytu“ byl dohodnut jako „nájem bezúplatný“, jiný výklad ani nepřipouští. Už proto nelze smlouvu kvalifikovat jako (úplatnou) smlouvu nájemní ve smyslu § 663 a násl. obč. zák. Za této situace je pak – logicky vzato – vyloučeno posuzovat její platnost z hlediska ustanovení hlavy sedmé občanského zákoníku, natož dovozovat, že svým obsahem odporuje zákonu právě proto, že jde o smlouvu bezúplatnou. Neobstojí tudíž právní názor, že posuzovaná smlouva je smlouvou nájemní, která svým obsahem odporuje zákonu (§ 39 obč. zák.).
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2715/2010, ze dne 14. 4. 2011
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce T. H., zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, proti žalovanému JUDr. T. P., advokátu se sídlem v Praze 1, Dušní 22, jako insolvenčnímu správci majetkové podstaty dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, v konkursu, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 300/7, IČ: 00033243, o neplatnost výpovědi z nájmu bytu a o vzájemném návrhu žalovaného na vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 266/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2009, č. j. 23 Co 370/2009-149, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2009, č. j. 23 Co 370/2009-149, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. března 2009, č. j. 26 C 266/2007-124, ve výroku II. o vyklizení tam specifikované bytové jednotky a v nákladovém výroku III., se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se domáhal určení, že je neplatná výpověď ze dne 27. dubna 2007 (dále jen „výpověď ze dne 27. dubna 2007“), kterou mu dal dlužník Pražské stavební bytové družstvo, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 300/7, IČ: 00033243 (dále jen „dlužník“), z nájmu „bytu – jednotky č. 2490/15 v objektu bydlení – budově vedené pod popisnými čísly 2491, 2490, 2489, 2488, 2487, 2486, postavené na pozemcích parc. č. 2780/2, 2780/3, 2780/4, 2780/5, 2780/6, 2780/7, vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem P., obec P., katastrální území S. na adrese v P., P. 2490“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). V žalobě především uvedl, že je nájemcem předmětného bytu; současně v ní vyvracel důvody, pro které mu byla dána výpověď ze dne 27. dubna 2007. Následně – při jednání u soudu prvního stupně dne 8. září 2008 – pak rovněž uvedl, že nájemcem předmětného bytu se stal na základě smlouvy označené jako „nájemní smlouva reg. č. 630“ (dále jen „Smlouva“), kterou dne 21. března 1994 uzavřela s dlužníkem jeho manželka J. H. (jež zemřela dne 19. října 1999). Dlužník (vlastník předmětného bytu) se pak vzájemným návrhem domáhal, aby žalobci byla uložena povinnost předmětný byt vyklidit. Ve vzájemném návrhu zdůraznil, že Smlouva je neplatná a že žalobce proto užívá předmětný byt bez právního důvodu. Přitom již při jednání u soudu prvního stupně dne 8. září 2008 označil za důvod neplatnosti Smlouvy skutečnost, že v ní chybí jeden z podstatných znaků nájemní smlouvy, a sice její úplatnost.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. března 2009, č. j. 26 C 266/2007-124, vyhověl žalobě a určil, že výpověď ze dne 27. dubna 2007 je neplatná (výrok I.); současně vyhověl i vzájemnému návrhu dlužníka a žalobci uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený odevzdat dlužníkovi do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Rozhodl rovněž o nákladech řízení žalobce a dlužníka (výrok III.).
Proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce dne 28. dubna 2009 odvolaní.
Usnesením ze dne 29. června 2009, č. j. 26 C 266/2007-141, soud prvního stupně vyrozuměl žalobce a dlužníka o tom, že usnesením ze dne 17. dubna 2009, č. j. MSPH 96 INS 714/2009 – A – 256, Městský soud v Praze s účinky od 17. dubna 2009, 9.30 hod., zjistil úpadek dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs; účastníkům rovněž sdělil, že prohlášením konkursu na majetek dlužníka se řízení v této věci přerušuje. Zároveň vyzval JUDr. T. P. jako insolvenčního správce dlužníka, aby v tam uvedené lhůtě soudu sdělil, zda navrhuje pokračování v řízení.
Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 24. července 2009 insolvenční správce dlužníka navrhl, aby v řízení bylo pokračováno. Dnem, kdy soudu prvního stupně došel citovaný návrh na pokračování v řízení (tj. 24. července 2007), se insolvenční správce stal účastníkem daného řízení na straně žalované namísto dlužníka (§ 264 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů).
Městský soud v Praze jako soud odvolací (k odvolání žalobce – viz výklad shora) rozsudkem ze dne 21. října 2009, č. j. 23 Co 370/2009-149, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v odvoláním napadeném výroku II. a v nákladovém výroku III.; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že dlužník je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník předmětného bytu (bytové jednotky jako vymezené části domu ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony /zákon o vlastnictví bytů/, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o vlastnictví bytů“), že dlužník jako budoucí převodce bytu a M. P. jako budoucí nabyvatel bytu uzavřeli dne 12. ledna 1993 smlouvu o uzavření smlouvy budoucí o majetkovém převodu bytu z družstevního majetku (dále jen „smlouva o smlouvě budoucí“), že ve smlouvě o smlouvě budoucí se M. P. zavázal zaplatit dlužníkovi částku 531.100,- Kč jako zálohu na budoucí kupní cenu bytu v předpokládané výši 590.128,- Kč a že zálohu na budoucí kupní cenu bytu zaslal dlužníkovi poštovní poukázkou dne 15. ledna 1993. Dále zjistil, že dne 18. března 1994 uzavřeli M. P. jako postupitel a J. H. (manželka žalobce) jako postupník dohodu o postoupení práv a povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí (dále jen „postupní smlouva“), že podle postupní smlouvy měli být její účastníci vzájemně vypořádáni a neměli mezi sebou žádné pohledávky a že J. H. měla dlužníkovi na jeho výzvu zaplatit doplatek na úhradu budoucí kupní ceny bytu, že dne 18. března 1994 skutečně zaslala dlužníkovi poštovní poukázkou částku 66.110,- Kč a že dne 21. března 1994 jí dlužník vystavil potvrzení o tom, že kupní cena bytu ve výši 590.128,- Kč mu byla uhrazena. Vzal rovněž za zjištěno, že dne 21. března 1993 uzavřeli dlužník jako „pronajímatel“ a J. H. jako „budoucí vlastnice – nájemkyně“ smlouvu označenou jako „nájemní smlouva reg. č. 630“ (dále opět jen „Smlouva“), že předmětem Smlouvy učinili předmětný byt (čl. I Smlouvy), že nájem bytu byl sjednán na dobu určitou, která začne běžet dnem podpisu Smlouvy a skončí „vložením vlastnického práva k předmětnému bytu a spoluvlastnickému podílu na společných částech domu do katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem P.“ (čl. II. Smlouvy), že nájem bytu byl „vzhledem k charakteru bytu a s ohledem na uzavření smlouvy o smlouvě budoucí“ dohodnut jako „nájem bezúplatný“ (čl. III. Smlouvy) a že dodatkem ke smlouvě o smlouvě budoucí ze dne 29. listopadu 1995 (dále jen „dodatek ke smlouvě o smlouvě budoucí“) se dlužník a J. H. dohodli, že předmětný byt jí převede do vlastnictví do dvanácti měsíců ode dne, kdy mezi ním a vlastníkem pozemku (hlavním městem P.), na němž se nachází předmětný dům, bude upraven „právní vztah“ způsobem, který vyžaduje zákon o vlastnictví bytů. Vzal také za prokázáno, že J. H. zemřela dne 19. října 1999 a že dlužník a hlavní město P. si upravily právní vztah ve smyslu dodatku ke smlouvě o smlouvě budoucí v roce 2000.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – především dovodil, že Smlouva svým obsahem odporuje zákonu a je tudíž absolutně neplatná podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“); nesplňuje totiž jednu z podstatných náležitostí nájemní smlouvy podle § 663 a násl. obč. zák., kterou je úplatnost takové smlouvy. Uzavřel, že ohledně předmětného bytu proto nemohl na základě Smlouvy vzniknout nájemní vztah mezi dlužníkem na straně jedné a J. H., resp. žalobcem na straně druhé, a žalobce tak předmětný byt užívá bez právního důvodu. Za této situace potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II., jímž bylo – s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. – vyhověno vzájemnému návrhu dlužníka na vyklizení předmětného bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání především vyjádřil přesvědčení, že ujednání o nájemném se ve Smlouvě nachází, byť „výše nájemného byla dojednána jako nájemné nulitní“. Navíc měl za to, že Smlouva by nebyla neplatná, i kdyby toto ujednání v ní chybělo. Podle jeho mínění by totiž v takovém případě nešlo o smlouvu nájemní, nýbrž o „smlouvu inominátní“, která sice není v občanském zákoníku výslovně upravena, avšak jeho ustanovením neodporuje a je proto platná. Z toho dovozoval, že „bez ohledu na to, zda šlo o nájemní či jinou smlouvu, šlo o smlouvu platnou“. Rovněž uvedl, že v čl. II. Smlouvy je jednoznačně uvedeno, že „doba užívání bytu označená jako nájem“ skončí „vložením vlastnického práva k předmětnému bytu a spoluvlastnickému podílu na společných částech domu do katastru nemovitostí“. V této souvislosti namítl, že nebylo-li dosud v jeho prospěch vloženo vlastnické právo k bytu do katastru nemovitostí, a to dokonce přesto, že kupní cena bytu již byla dlužníkovi uhrazena, je podle Smlouvy nadále oprávněn byt užívat. Navíc zdůraznil, že opravňuje-li ho Smlouva „k užívání bytu na dobu určitou“, nevzaly soudy v úvahu, že dlužník „nepodal žalobu přesně měsíc po uplynutí doby, na kterou bylo užívání bytu sjednáno“. Podle jeho názoru se v důsledku toho prodlužovalo jeho právo užívání bytu „vždy o další rok ve smyslu příslušných ustanovení obč. zák.“. Z uvedených důvodů měl za to, že není správný výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jenž byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu spočívá rovněž na (předběžném) právním názoru, že Smlouva je pro rozpor se zákonem absolutně neplatná podle § 39 obč. zák., neboť nesplňuje jednu z podstatných náležitostí nájemní smlouvy podle § 663 a násl. obč. zák., kterou je úplatnost takové smlouvy. Správnost tohoto právního názoru dovolatel zpochybnil mimo jiné námitkou, že i kdyby ve Smlouvě ujednání o nájemném chybělo (podle názoru dovolatele však bylo ve Smlouvě sjednáno „nájemné nulitní“), nečinilo by ji to neplatnou; v takovém případě by totiž nešlo o smlouvu nájemní, nýbrž o „smlouvu inominátní“. Má-li se tedy dovolací soud – s přihlédnutím k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. – zabývat neplatností Smlouvy z důvodu její bezúplatnosti, musí být především najisto postaveno, že jde vskutku o nájemní smlouvu ve smyslu § 663 a násl. obč. zák. Dovolací soud dospěl k závěru, že pro řešení uvedené otázky (otázky, zda Smlouva je – podle svého obsahu – nájemní smlouvou ve smyslu § 663 a násl. obč. zák.) lze napadenému potvrzujícímu rozhodnutí přisoudit zásadní právní význam; otázka právní kvalifikace smlouvy o „bezplatném nájmu“ je totiž soudy rozhodována rozdílně, byť již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena (viz posléze uvedený výklad). Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení uvedené otázky – přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V rozsudku ze dne 18. října 2001, sp. zn. 28 Cdo 1603/2001, uveřejněném pod C 793 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud České republiky vyložil (srov. odůvodnění citovaného rozhodnutí), že obecné vymezení nájemní smlouvy (§ 663 obč. zák.) definuje nájemní smlouvu jako závazkový úplatný vztah mezi pronajímatelem a nájemcem, v němž pronajímatel přenechává za úplatu nájemci věc, aby ji dočasně (ve sjednané době) užíval nebo z ní bral i užitky. Zvláštní úprava pro nájem bytů vymezuje smlouvu o nájmu bytu jako dvoustranný úplatný závazkový vztah, na jehož základě pronajímatel přenechává nájemci za nájemné byt do užívání, a to buď na dobu určitou, nebo bez určení doby užívání (§ 685 odst. 1 věta první obč. zák.). V rozsudku ze dne 4. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 522/2001, uveřejněném pod č. 55 v sešitě č. 6 z roku 2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud mimo jiné dovodil, že smlouva, jejímž obsahem je přenechání nemovitosti k dočasnému a bezúplatnému užívání, je smlouvou o výpůjčce podle § 659 a násl. obč. zák. K odůvodnění uvedeného právního názoru uvedl, že zákon neomezuje předmět výpůjčky na movité věci, a proto lze jeho ustanovení o výpůjčce aplikovat i na bezúplatné přenechání nemovitosti k užívání po dohodnutou dobu. Zbývá dodat, že v rozsudku ze dne 24. února 2010, sp. zn. 26 Cdo 376/2009, Nejvyšší soud zaujal rovněž právní názor, že předmětem výpůjčky (§ 659 a násl. obč. zák.) může být i byt; prostřednictvím uvedeného institutu tak lze řešit případy, kdy vlastník jako půjčitel přenechává jinému jako vypůjčiteli byt po dohodnutou dobu z jakéhokoliv důvodu do bezplatného užívání. Uvedené právní názory dovolací soud sdílí i v souzené věci.
Z citované judikatury vyplývá, že pojmovým znakem právního vztahu nájmu (bytu) je jeho úplatnost (srov. rovněž odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu České republiky z 16. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 250/99, uveřejněného pod C 8092 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze 14. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 701/2000). Úplatnost právního vztahu nájmu (bytu) vyplývá z minimálního (nezbytného) obsahu nájemní smlouvy (viz § 663 a § 685 odst. 1 věta první obč. zák.), na němž se smluvní strany musí shodnout, aby nájemní smlouva vůbec vznikla (aby šlo o smlouvu nájemní). Jde o definiční znak nájemní smlouvy, který tuto smlouvu charakterizuje jako smlouvu úplatnou a odlišuje ji tak od smluv bezúplatných, především od smlouvy o výpůjčce. Je proto zapotřebí rozlišovat mezi otázkou, jakému smluvnímu typu odpovídá projev vůle obsažený v konkrétní smlouvě, a otázkou, zda tento projev vůle vyhovuje (speciálním) náležitostem kladeným na daný smluvní typ. Posléze uvedená otázka totiž může být zodpovězena až poté, co smlouva již byla podřazena příslušnému smluvnímu typu. Jinými slovy řečeno pro úvahu o tom, jakému smluvnímu typu odpovídá konkrétní smlouva, je – obecně vzato – významné jen to, jaký právní následek její účastníci zamýšleli vyvolat. Naproti tomu otázka, zda smlouva vyhovuje náležitostem určitého smluvního typu, je významná jen pro účely posouzení její platnosti.
V projednávaném případě není – se zřetelem k čl. III. Smlouvy – žádných pochyb o tom, že účastníci Smlouvy sledovali založit užívací právní vztah k bytu, který bude bezúplatný. Ostatně ujednání čl. III. Smlouvy, podle něhož “nájem bytu“ byl dohodnut jako „nájem bezúplatný“, jiný výklad ani nepřipouští. Už proto nelze Smlouvu kvalifikovat jako (úplatnou) smlouvu nájemní ve smyslu § 663 a násl. obč. zák., jak oba soudy nesprávně dovodily. Za této situace je pak – logicky vzato – vyloučeno posuzovat její platnost z hlediska ustanovení hlavy sedmé občanského zákoníku, natož dovozovat, že svým obsahem odporuje zákonu právě proto, že jde o smlouvu bezúplatnou. I v této souvislosti je zapotřebí zdůraznit, že žádný právní předpis účastníkům občanskoprávních vztahů nezakazuje uzavřít smlouvu, jejímž obsahem je přenechání bytu k dočasnému bezplatnému užívání (viz výklad shora). Neobstojí tudíž právní názor odvolacího soudu (a ani soudu prvního stupně), že Smlouva je smlouvou nájemní, která svým obsahem odporuje zákonu (§ 39 obč. zák.). Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl užit opodstatněně.
Za této situace Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil, aniž se mohl – zejména z důvodu předčasnosti – zabývat otázkou, zda (i) žalobci by mohlo svědčit právo bezúplatného užívání předmětného bytu. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil – v rozsahu vymezeném ve výroku tohoto rozsudku – i toto rozhodnutí a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-