// Profipravo.cz / Půjčka a výpůjčka 07.05.2010
K bytu jako předmětu výpůjčky (bezplatného užívání)
Může-li být předmětem výpůjčky i nemovitost, zastává dovolací soud názor, že jím může být i jeho reálně vymezená část, tj. soubor místností zde označený jako „byt číslo 1 …“. Prostřednictvím uvedeného institutu tak lze řešit případy, kdy vlastník jako půjčitel přenechává jinému jako vypůjčiteli byt po dohodnutou dobu z jakéhokoliv důvodu do bezplatného užívání.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 376/2009, ze dne 24. 2. 2010
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně JUDr. D. K.-K., zastoupené JUDr. Františkem Vyskočilem, advokátem se sídlem Praha 1, Voršilská 10, proti žalovanému E./A. K., zastoupenému Mgr. Liborem Kaslem LL.M., advokátem se sídlem Praha 1, Palackého 740/1, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 167/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2008, č. j. 64 Co 503/2007-72, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2008, č. j. 64 Co 503/2007-72, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. června 2007, č. j. 11 C 167/2006-36, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen vyklidit (do patnácti dnů od právní moci rozsudku) „byt číslo 1, nacházející se při čelním pohledu na uliční část domu v pravé části 5. nadzemního podlaží domu č. p. 1047, stojícího na pozemku p. č. 573 v k. ú. S. M., obec Praha na evidenční adrese Praha 1, Na Příkopě 17, sestávající z předsíně, obytného prostoru s kuchyňským koutem, koupelny, WC, prádelny a niky na kotel etážového vytápění“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. května 2008, č. j. 64 Co 503/2007-72, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že dne 1. října 2003 uzavřeli František Kolowrat-Krakovský (jako vlastník předmětného domu) a jeho bratr E./A. K. smlouvu označenou jako nájemní smlouva (dále též jen „Smlouva“), že předmětem Smlouvy učinili předmětný byt (článek II. Smlouvy), který byl kolaudován rozhodnutím Úřadu městské části Praha 1, odboru výstavby ze dne 10. prosince 2001, že nájemné bylo dohodnuto částkou 1,- Kč ročně, že za období dvaceti let mělo být uhrazeno jednorázově při podpisu Smlouvy, že po uplynutí 20 let mělo být placeno ročně a že mělo zahrnovat také náklady na dodávku studené vody a odvod splaškových vod, na odvoz domovního odpadu, úklid a osvětlení společných prostor, na provoz výtahu, náklady na energie (plyn, elektřina) a náklady na instalaci a provoz telefonní linky podle výběru nájemce a možností Telecomu (článek IV. Smlouvy), a že Smlouvu uzavřeli od 1. října 2003 na dobu minimálně 20 let nebo do dne úmrtí nájemce (článek V. Smlouvy). Dále zjistil, že F. K.-K. zemřel dne 26. června 2004 a že pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. září 2004, č. j. 18 D 947/2004-318, byla žalobkyně ustanovena správkyní dědictví po zemřelém Františku Kolowratu-Krakovskému. Odvolací soud – po zopakování důkazu přečtením listiny (Smlouvy) – vzal rovněž za prokázáno, že úmyslem F. K.-K. bylo poskytnout po určitou (ve Smlouvě dohodnutou) dobu bezplatné užívání předmětného bytu svému bratru (žalovanému), neboť dohodnutou úplatu ve výši 1,- Kč ročně nelze pokládat za nájemné a ani za úhradu služeb poskytovaných v souvislosti s užíváním bytu. Na tomto skutkovém základě odvolací soud dovodil, že Smlouvu lze – s přihlédnutím k jejímu obsahu (a bez ohledu na její označení) – posoudit jako smlouvu o výpůjčce. Poté uzavřel, že za tohoto stavu má žalovaný právní důvod k užívání předmětného bytu „založený smlouvou o výpůjčce ze dne 01.10.2003 po dobu vymezenou v této smlouvě“. S přihlédnutím k uvedenému zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za zásadně právně významnou pokládala otázku, „zda může být předmětem smlouvy o výpůjčce něco co není věcí v právním smyslu“. V dovolání vyjádřila přesvědčení, že v daném případě nemůže jít o smlouvu o výpůjčce, neboť v předmětném domě „nikdy vlastník prohlášením vlastníka nevymezil bytové jednotky“ a předmětný byt „není a nikdy nebyl věcí v právním smyslu“. Podle jejího názoru by bylo možno určitý právní vztah posoudit jako smlouvu o výpůjčce pouze v případě, „kdyby se jednalo o užívání např. celé nemovitosti“. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 15. května 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; není jím naopak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení právní otázky, zda byt může být předmětem smlouvy o výpůjčce podle § 659 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření Smlouvy, tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále opět jen „obč. zák.“); uvedená otázka totiž nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení uvedené otázky – přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovoláním nebyla zpochybněna (a v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ani zpochybněna být nemohla – viz výklad shora) správnost skutkového zjištění učiněného ze Smlouvy a týkajícího se úmyslu F. K.-K. poskytnout po určitou (ve Smlouvě dohodnutou) dobu bezplatné užívání předmětného bytu svému bratru (žalovanému).
Jedním ze základních pojmových znaků nájemní smlouvy (a tudíž i smlouvy o nájmu bytu) je její úplatnost (§ 663 a § 685 obč. zák.). Smlouvu umožňující bezplatné užívání věci po dohodnutou dobu lze posoudit pouze jako smlouvu o výpůjčce (§ 659 a násl. obč. zák.).
Podle § 659 obč. zák. smlouvou o výpůjčce vznikne vypůjčiteli právo věc po dohodnutou dobu bezplatně užívat.
Předmětem občanskoprávních vztahů jsou vedle věcí rovněž práva nebo jiné majetkové hodnoty, pokud to jejich povaha připouští, a mohou jím být též byty nebo nebytové prostory (§ 118 odst. 1 a 2 obč. zák.). Přitom věci jsou movité nebo nemovité (§ 119 odst. 1 obč. zák.) a nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem (§ 119 odst. 2 obč. zák.).
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 22. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1010/97, uveřejněném na straně 36 v sešitě č. 1 z roku 2000 časopisu Právní rozhledy, vymezil byt jako předmět občanskoprávních vztahů. V rozsudku ze dne 4. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 522/2001, uveřejněném pod č. 55 v sešitě č. 6 z roku 2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud mimo jiné dovodil, že předmětem výpůjčky může být i nemovitost. K odůvodnění uvedeného právního názoru uvedl, že zákon neomezuje předmět výpůjčky na movité věci, a proto lze jeho ustanovení o výpůjčce aplikovat i na bezúplatné přenechání nemovitosti k užívání po dohodnutou dobu; smlouva, jejímž obsahem je přenechání nemovitosti k dočasnému a bezúplatnému užívání, je tedy smlouvou o výpůjčce podle § 659 a násl. obč. zák. Může-li být předmětem výpůjčky i nemovitost, zastává dovolací soud názor, že jím může být i jeho reálně vymezená část, tj. soubor místností označený jako „byt číslo 1 …“. Prostřednictvím uvedeného institutu tak lze řešit případy, kdy vlastník jako půjčitel přenechává jinému jako vypůjčiteli byt po dohodnutou dobu z jakéhokoliv důvodu do bezplatného užívání.
Potud se lze ztotožnit s právními názory odvolacího soudu. Nelze však bez dalšího souhlasit s jeho právním názorem, že žalovaný jako vypůjčitel má i nadále (i po úmrtí F. K.-K. jako půjčitele) právní důvod k užívání předmětného bytu „založený smlouvou o výpůjčce ze dne 01. 10. 2003 po dobu vymezenou v této smlouvě“. Odvolací soud se totiž nijak nevypořádal s nezpochybněným skutkovým zjištěním, že F. K.-K. zemřel dne 26. června 2004. Jeho právní posouzení věci je neúplné a tudíž nesprávné, nezabýval-li se – s ohledem na toto skutkové zjištění – otázkou, zda práva a povinnosti ze smlouvy o výpůjčce zanikají smrtí půjčitele či zda přecházejí na jeho právní nástupce (jako je tomu v případě nájemní smlouvy – viz § 680 odst. 2 obč. zák.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl užit opodstatněně.
Vzhledem k uvedenému není napadený rozsudek z hlediska uplatněných dovolacích námitek podřazených dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. správný. Dovolací soud ho proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a podle § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-