// Profipravo.cz / Smlouva o dílo 12.04.2011
K vázanosti soudu návrhem („nárok na vypořádání při odstoupení“)
Byl-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění opírající se o tvrzení, že na základě smlouvy o dílo dodal žalobce předmět díla žalovanému, který je však žalobci nezaplatil, přičemž soud dospěl v otázce posouzení platnosti odstoupení od smlouvy o dílo k jinému závěru než žalobce, a dovodil proto, že smlouva (resp. práva a povinnosti stran ze smlouvy) odstoupením zanikla, pak bylo povinností soudu posoudit uplatněný nárok na zaplacení peněžité částky též z toho pohledu, zda její přiznání neumožňují právní normy upravující vypořádání stran smlouvy o dílo pro případ, že jejich práva a povinnosti ze smlouvy zanikly odstoupením od smlouvy; skutková zjištění učiněná na základě žalobních tvrzení (též o tom, že žalovaný od smlouvy o dílo odstoupil) podřazení uplatněného nároku pod tyto normy umožňovala a soud tedy předmět řízení vymezený žalobou nepřekročil.
Opačný, formalistický pohled se neslučuje s účelem občanského soudního řízení vyplývajícím z ustanovení § 1 o. s. ř., jímž je především zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků, a jeho akceptací by došlo k porušení práva na spravedlivý proces, zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod; ústavnímu požadavku na poskytnutí efektivní soudní ochrany (srov. článek 90, větu první, Ústavy České republiky) vyhovuje pouze takové pojetí, jež umožní, aby spor mezi účastníky, po skutkové stránce v žalobě dostatečně identifikovaný, byl v řízení před soudem vyřešen.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4778/2010, ze dne 23. 3. 2011
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce L. K., zastoupeného JUDr. Arnoštem Urbanem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Třída ČSA 300, proti žalovanému M. Č., zastoupenému JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, 17. listopadu 623, o zaplacení částky 112.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové- pobočky v Pardubicích, pod sp. zn. 55 Cm 60/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. března 2008, č. j. 1 Cmo 314/2007-204, ve znění opravného usnesení ze dne 18. února 2010, č. j. 1 Cmo 314/2007-242, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. března 2008, č. j. 1 Cmo 314/2007-204, ve znění opravného usnesení ze dne 18. února 2010, č. j. 1 Cmo 314/2007-242, se v té části výroku ve věci samé, jíž byl změněn rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, ze dne 10. května 2007, č. j. 55 Cm 60/2004-180, tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 102.000,- Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 26. ledna 2003 do zaplacení, jakož i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti zbývající části výroku ve věci samé rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. března 2008, č. j. 1 Cmo 314/2007-204, ve znění opravného usnesení ze dne 18. února 2010, č. j. 1 Cmo 314/2007-242, jíž byl změněn rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, ze dne 10. května 2007, č. j. 55 Cm 60/2004-180, tak, že ohledně zaplacení částky 10.000,- Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 26. ledna 2003 do zaplacení se žaloba zamítá, se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, rozsudkem ze dne 10. května 2007, č. j. 55 Cm 60/2004-180, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 112.000,- Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 26. ledna 2003 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce uzavřel s žalovaným dne 11. listopadu 2002 smlouvu o dílo, jíž se zavázal zhotovit pro žalovaného dílo spočívající v provedení zámečnických prací pro akci Hypernova Pardubice, specifikovaných v žalobcově cenové nabídce jako dodání zábradlí, stolků, osvětlovací rampy, podnoží pod pult a okopového plechu. Na cenu díla sjednanou ve výši 248.800,- Kč bez DPH byla v souladu se smlouvou při jejím uzavření složena záloha ve výši 140.000,- Kč. Žalobce žalovanému sjednaný předmět díla fyzicky předal a ten jej převzal, o čemž svědčí skutečnost, že předmět díla předal investorovi. Zápis o předání a převzetí účastníci nepořídili, ačkoliv to bylo ve smlouvě dohodnuto. Dne 28. listopadu 2002, bezprostředně poté, co byl příslušný objekt uveden do provozu, se projevily vady spočívající v odlepování okopového plechu. Žalovaný, který byl na tuto vadu upozorněn investorem, ji reklamoval u žalobce nejprve ústně a dne 28. prosince 2002 i písemně. Vady neodstranil žalobce, nýbrž třetí osoba na náklady společnosti WIND-GASTRO s. r. o. Žalovaný dopisem ze dne 30. ledna 2003 od smlouvy o dílo odstoupil.
Na základě toho soud prvního stupně dovodil, že nedošlo k předání díla „do řádného užívání“ žalovanému, jak bylo sjednáno v článku II bod 3.2 smlouvy o dílo, přičemž teprve v takovém případě by vzniklo žalobci právo na doplatek ceny díla. Jednalo se o dílo vadné, které nelze považovat za dílo provedené, a to ani tehdy, když je objednatel převezme. Žalobci tak nevzniklo právo na zaplacení doplatku ceny díla proto, že dílo nebylo předáno písemně v souladu se smlouvou, a dále i proto, že dílo mělo vady a nebylo tudíž provedeno ve smyslu ustanovení § 554 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Kromě toho žalovaný od smlouvy odstoupil.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. března 2008, sp. zn. 1 Cmo 314/2007-204, ve znění opravného usnesení ze dne 18. února 2010, č. j. 1 Cmo 314/2007-242, rozsudek soudu prvního stupně změnil výrokem pod bodem I tak, že 1) uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 102.000,- Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 26. ledna 2003 do zaplacení, 2) ohledně zaplacení částky 10.000,- Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 26. ledna 2003 do zaplacení žalobu zamítl, 3) uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení „v dosavadních stupních“ a 4) uložil žalovanému povinnost nahradit náklady řízení státu. Výrokem pod bodem II pak rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se poté, co zopakoval zčásti dokazování, ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že dílo bylo vymezeno ve smyslu druhé cenové nabídky, tedy včetně okopového plechu. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že předmět díla byl vymezen určitě a smlouva o dílo byla uzavřena platně, že nedošlo k řádnému předání díla (neboť na předání díla z faktického stavu by bylo možno usuzovat jen tehdy, kdyby účastníci nesjednali určitý způsob předání díla), že dílo bylo vadné a že žalovaný od smlouvy o dílo odstoupil. Vytkl však soudu prvního stupně, že opomněl vzít v úvahu konsekvence odstoupení od smlouvy. Zdůraznil, že v důsledku odstoupení od smlouvy zaniká smlouva, všechna práva a povinnosti, a vrací se, je-li to možné, přijaté plnění (§ 349 odst. 1, § 351 odst. 1, 2 obch. zák.). Zanikl tedy i závazek žalobce k předání díla protokolárně i závazek odstranit vadu, pokud nezanikl již dříve v důsledku nemožnosti plnění dané tím, že vadu odstranil jiný. Odvolací soud uzavřel, že závazek provést ostatní složky předmětu díla, až na okopový plech, provedl žalobce jako zhotovitel řádně a náleží mu proto cena této části díla, jestliže je žalovaný vrátit nemůže. Závazek provést řádně poslední složku díla, okopový plech, žalobce řádně nesplnil, nezanikl tedy solucí, ale až v důsledku odstoupení od smlouvy, a žalobci nárok na cenu této části díla, kterou účastníci shodně stanovili částkou 10.000,- Kč, nevznikl.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a v němž co do uplatněných dovolacích důvodů poukázal na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.
Nesprávné právní posouzení věci dovolatel shledal v tom, že odvolací soud dovodil žalobcův nárok z titulu odstoupení dovolatele od smlouvy o dílo. Argumentoval, že jestliže žalobce v řízení uplatňoval nárok z titulu nezaplacené ceny díla a odstoupení od smlouvy prohlašoval za neplatné, napadené rozhodnutí překročilo návrh žalobce, neboť bylo rozhodnuto na základě skutečností, které neměly základ v žalobcových tvrzeních.
Odvolací soud podle mínění dovolatele pochybil též při aplikaci ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák., jestliže dovodil, že žalovaný není schopen plnění vrátit, aniž by tento závěr vyplýval z provedeného dokazování. Pokud by pak byla taková skutečnost prokázána, musí být v souladu s ustanovením § 351 odst. 2 obch. zák. ve spojení s § 457 a § 458 odst. 1 občanského zákoníku poskytnuta peněžitá náhrada, odvolací soud však „automaticky aplikoval“ cenu díla sjednanou ve smlouvě o dílo, ačkoliv skutečnost, že odstoupením smlouva o dílo zanikla (§ 351 odst. 1 obch. zák.), takový postup vylučuje.
Závěrem dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že ve výroku jeho rozhodnutí není dostatečně určeno rozhodnutí, které se mění, není-li v něm označen soud prvního stupně, datum vyhlášení jeho rozsudku a číslo jednací.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
V prvé řadě bylo třeba zkoumat tzv. subjektivní přípustnost dovolání. K podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28). Výrok odvolacího soudu, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že žaloba ohledně částky 10.000,- Kč s úroky z prodlení se zamítá, není podle obsahu (podle způsobu vymezení práv a povinností účastníků řízení) přes nepřesnou a zavádějící formulaci změnou rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž potvrzením jeho zamítavého výroku v této části. Byla-li tímto výrokem potvrzena část zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně, pak tímto výrokem – pro žalovaného příznivým – nenastala v jeho poměrech žádná újma, jež by mohla být odstraněna rozhodnutím dovolacího soudu. Pokud proto žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i v té části, jíž bylo rozhodnuto v jeho prospěch, je jeho dovolání v této části podáno neoprávněnou osobou a tedy subjektivně nepřípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Ve zbývající části dovolání subjektivně přípustné je (bylo podáno oprávněnou osobou ve smyslu shora vyloženém) a v tom rozsahu, v němž směřuje proti měnícímu (z hlediska obsahového) výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé, je přípustné též z hlediska objektivního (věcného), na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu v tomto rozsahu, jsa přitom v zásadě vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř), a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné, byť nikoliv všem dovolacím námitkám lze přisvědčit.
Především je nezbytné zdůraznit, že závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaný odstoupil od smlouvy o dílo a že tak učinil platně, dovoláním zpochybněn nebyl a Nejvyšší soud proto, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody, z této skutečnosti při přezkumu napadeného rozhodnutí vychází.
Námitkou, že odvolací soud nerespektoval předmět řízení vymezený žalobou a přisoudil žalobci jiný nárok, než jehož se domáhal, dovolatel oproti svému očekávání neuplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze zpochybnit správnost právního posouzení odvolacího soudu, nýbrž dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tuto dovolací námitku Nejvyšší soud důvodnou neshledal.
Podle ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Ve sporném řízení ovládaném dispoziční zásadou je tedy soud, až na zákonem stanovené výjimky, vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení; nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením skutkových okolností, z nichž žalobce nárok dovozuje (právní důvod nároku), a žalobním návrhem (petitem). Právní kvalifikace uplatněného nároku (stipulace) není obligatorní náležitostí žaloby (srov. § 79 odst. 1 o. s. ř. ). Je-li přesto v žalobě obsažena, není pro soud závazná; je povinností soudu (v duchu zásady „iura novit curia“) vyhledat normu hmotného práva, jejíž hypotéza (znaky skutkového podstaty v ní stanovené) odpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci, a uplatněný nárok posoudit podle této normy, bez zřetele na to, jaké právní posouzení věci prosazoval žalobce. Překročením návrhu a porušením dispoziční zásady by bylo pouze přiznání jiného plnění, než které žalobce v žalobním petitu požadoval, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě a byl předmětem dokazování. Nejvyšší soud proto v rozsudku uveřejněném pod č. 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (z něhož vychází též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, kterým argumentuje dovolatel) zaujal názor, že je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění, vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor žalovaná užívala nebytové prostory, avšak žalobci za to od ní neobdrželi smluvené protiplnění (nájemné), avšak podle názoru soudu je nájemní smlouva neplatná a jiný důvod užívání není tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobců na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení. V poměrech obchodních závazkových vztahů se tento názor promítl v závěru, že byl-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění opírající se o tvrzení, že na základě smlouvy o dílo dodal žalobce předmět díla žalovanému, který je však žalobci nezaplatil, a jestliže podle právního závěru soudu k uzavření smlouvy o dílo nedošlo, popřípadě smlouva o dílo uzavřena byla, leč je absolutně neplatná, není měněn skutkový stav vymezený v žalobě a nejde o jiné plnění, poměří-li soud právo na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2004, sp. zn. 32 Odo 160/2002, uveřejněný pod č. C 3142 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek CD-2, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2006, sp. zn. 32 Odo 385/2005, in www.nsoud.cz)
V projednávané věci jde o situaci obdobnou těm, z nichž vychází citovaná judikatura, a lze tedy ve všem všudy využít její závěry. Žalobce uplatnil nárok na zaplacení peněžité částky na základě tvrzení, že podle smlouvy o dílo provedl dílo, tj. řádně je ukončil a předal žalovanému, žalovaný však nezaplatil část jeho ceny. Z listin přiložených k žalobě (srov. dopisy z 21. února 2003 a 1. dubna 2003 na č. l. 8 a 9 spisu), na něž žaloba odkazuje, přitom vyplývá, že žalovaný od smlouvy o dílo odstoupil, žalobce však odstoupení posoudil jako neplatný právní úkon. Podle ustálené rozhodovací praxe soudů se vylíčení rozhodných skutečností identifikujících skutek, na jehož základě věřitel svůj nárok uplatňuje (právní důvod), může stát též v přiložené listině, na kterou je v žalobě odkazováno (srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2003, pod číslem 35). Jestliže za těchto okolností odvolací soud dospěl v otázce posouzení platnosti odstoupení od smlouvy, tedy v otázce právního posouzení, k jinému závěru než žalobce, a dovodil proto, že smlouva (resp. práva a povinnosti stran ze smlouvy) odstoupením zanikla (srov. § 349 odst. 1, § 351 odst. 1 obch. zák.), pak bylo jeho povinností posoudit uplatněný nárok na zaplacení peněžité částky též z toho pohledu, zda její přiznání neumožňují právní normy upravující vypořádání stran smlouvy o dílo pro případ, že jejich práva a povinnosti ze smlouvy zanikly odstoupením od smlouvy; skutková zjištění učiněná na základě žalobních tvrzení (též o tom, že žalovaný od smlouvy o dílo odstoupil) podřazení uplatněného nároku pod tyto normy umožňovala a odvolací soud tedy předmět řízení vymezený žalobou nepřekročil. Opačný, dovolatelem prosazovaný formalistický pohled se neslučuje s účelem občanského soudního řízení vyplývajícím z ustanovení § 1 o. s. ř., jímž je především zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků, a jeho akceptací by došlo k porušení práva na spravedlivý proces, zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod; ústavnímu požadavku na poskytnutí efektivní soudní ochrany (srov. článek 90, větu první, Ústavy České republiky) vyhovuje pouze takové pojetí, jež umožní, aby spor mezi účastníky, po skutkové stránce v žalobě dostatečně identifikovaný, byl v řízení před soudem vyřešen.
Nesprávné právní posouzení spočívající v chybné aplikaci ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák. však dovolatel odvolacímu soudu vytýká důvodně, byť prostřednictvím nikoliv zcela přesné argumentace.
Odvolací soud dovodil, že nedošlo k řádnému předání díla a zároveň že dílo bylo vadné (srov. v té souvislosti § 560 odst. 2, odst. 3 obch. zák., podle něhož zhotovitel odpovídá za vady, jež má dílo v době jeho předání, popřípadě později) a že žalovaný od smlouvy o dílo odstoupil. Odstoupení odvolací soud vyhodnotil jako účinné, avšak v otázce, z jakého důvodu žalovaný od smlouvy platně odstoupil, zda pro prodlení žalobce s předáním díla (srov. § 345 a násl. obch. zák.) či pro vady převzatého díla (srov. § 564 obch. zák. ve spojení s § 436 až § 441 obch. zák.), závěr neučinil. Právní posouzení, že žalovaný od smlouvy odstoupil, však v každém případě implikuje závěr, že žalovaný odstoupil platně od celé smlouvy (srov. § 347 obch. zák.). Odvolací soud správně dovodil, v souladu s ustanovením § 349 odst. 1 a § 351 odst. 1, větou první, obch. zák., že důsledkem odstoupení od smlouvy je zánik smlouvy, tj. zánik všech práv a povinností ze smlouvy (vyjma ovšem těch, které jsou uvedeny v § 351 odst. 1, větě druhé, obch. zák.), a povinnost stran vrátit si poskytnutá plnění, založená ustanovením § 351 odst. 2 obch. zák. S těmito správnými závěry se však zcela zřejmě neslučuje navazující závěr, že účinky odstoupení se vztahují jen na tu část závazku, která dosud nezanikla splněním (protože na ni nebylo plněno řádně). Právní doktrína i soudní praxe sice z ustanovení § 349 odst. 1 obch. zák. dovozují, že v oblasti obchodních závazkových vztahů odstoupením smlouva zaniká ex nunc, ke dni účinnosti odstoupení, nikoliv tedy od počátku, z ustanovení § 351 odst. 1, věty první, a odst. 2, věty první, obch. zák. však vyplývá, že i v tomto případě se odstoupení týká též těch závazků, které byly v době účinnosti odstoupení již splněny (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2009, sp. zn. 23 Cdo 1677/2008, uveřejněný pod č. C 7502 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek CD-10); podle ustanovení § 351 odst. 1, věty první, obch. zák. zanikají všechna (sic!) práva a povinnosti ze smlouvy, vyjma těch, které jsou uvedeny ve větě druhé, a ustanovení § 351 odst. 2, věta první, obch. zák. zakládající povinnost stran vrátit si plnění poskytnutá před odstoupením od smlouvy by nemělo smysl, kdyby se odstoupení týkalo jen těch závazků, popřípadě té jejich části, na kterou nebylo před odstoupením plněno.
Zanikla-li v důsledku odstoupení smlouva o dílo, zanikl též závazek žalovaného jako objednatele zaplatit žalobci jako zhotoviteli cenu díla v této smlouvě dohodnutou (§ 546 odst. 1, věta první, obch. zák.), a nejde-li o případ upravený v ustanovení § 548 odst. 2 obch. zák. (jak bude dále vyloženo), neobstojí závěr odvolacího soudu, že zhotoviteli náleží část dohodnuté ceny připadající na tu část díla, jež byla provedena řádně. Rozhodnutí odvolacího soudu je ostatně zatíženo chybou v úvaze, dovozuje-li, že žalobce dílo, a tudíž ani jeho vadami nepostiženou část, řádně nepředal, a zároveň uzavírá, že žalobce část díla provedl řádně; z ustanovení § 554 odst. 1, věty první, obch. zák. přeci vyplývá, že zhotovitel splní svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním díla objednateli.
Zanikne-li smlouva uzavřená v režimu obchodního zákoníku odstoupením, vypořádají se účastníci smlouvy, není-li ujednáno jinak (srov. § 263 odst. 1 obch. zák.), podle zásad stanovených v § 351 odst. 2 obch. zák., podle něhož strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžitého závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle § 502. Jde-li o smlouvu o dílo, je takto upravený způsob vypořádání doplněn (speciálně upraven) o pravidla vzájemného vypořádání účastníků smlouvy o dílo upravená v ustanoveních §§ 543 až 545 a v ustanovení § 548 odst. 2 obch. zák. (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2005, sp. zn. 32 Odo 372/2004, in www.nsoud.cz).
Podle ustanovení § 543 obch. zák. má-li ke zhotovené věci vlastnické právo zhotovitel a závazek provést dílo zanikne z důvodu, za který neodpovídá objednatel, je objednatel oprávněn požadovat zaplacení ceny věcí zhotovitelem od něho převzatých, které zhotovitel zpracoval při provedení díla nebo které nelze vrátit. Nárok objednatele na náhradu škody tím není dotčen (odstavec 1). Zanikl-li závazek provést dílo z důvodu, za který odpovídá objednatel, je objednatel oprávněn požadovat úhradu toho, o co se zhotovitel obohatil (odstavec 2).
Podle ustanovení § 544 obch. zák. má-li ke zhotovované věci vlastnické právo objednatel a věc nelze vzhledem k její povaze vrátit nebo předat zhotoviteli, je objednatel povinen uhradit zhotoviteli to, o co se objednatel zhotovováním věci obohatil, jestliže závazek zanikl z důvodu, za který objednatel neodpovídá (odstavec 1). Zanikl-li závazek v případech uvedených v odstavci 1 z důvodů, za něž odpovídá objednatel, může zhotovitel požadovat úhradu ceny věcí, které účelně opatřil a jež se zpracováním staly součástí zhotovované věci, pokud cena těchto věcí není zahrnuta v nároku zhotovitele podle § 548 odst. 2 (odstavec 2).
Podle ustanovení § 545 [obch. zák. ustanovení § 544 platí obdobně v případech, kdy předmětem díla je montáž, údržba, oprava nebo úprava věci.
Podle ustanovení § 548 odst. 2 obch. zák. odstoupil-li zhotovitel od smlouvy pro prodlení objednatele a nespočívá-li překážka pro splnění povinnosti objednatele v okolnostech vylučujících odpovědnost (§ 374), náleží zhotoviteli cena, na kterou má nárok na základě smlouvy. Od této ceny se však odečte to, co zhotovitel ušetřil neprovedením díla v plném rozsahu.
Z citovaných ustanovení je zřejmé, že právo na zaplacení ceny díla sjednané ve smlouvě (v redukované výši) zakládá toliko ustanovení § 548 odst. 2 obch. zák., jehož aplikace v projednávané věci v úvahu nepřipadá již z toho důvodu, že v ní od smlouvy odstoupil objednatel. Jestliže v této věci – podle dovoláním nezpochybněného závěru odvolacího soudu – smlouva o dílo a tedy též závazek zhotovitele provést dílo zanikly z důvodu, za který objednatel neodpovídá, bude se nárok zhotovitele, s nímž vstupuje do vypořádání podle ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák. (proti vzájemnému nároku žalované na vrácení peněžitého plnění – složené zálohy), odvíjet od posouzení, zda předmětem díla bylo zhotovení věci či montáž, údržba, oprava nebo oprava věci, a bylo-li jím zhotovení věci, zda měl ke zhotovené (resp. zhotovované) věci podle smlouvy či na základě zákona (srov. § 542 odst. 1 obch. zák.) vlastnické právo zhotovitel či objednatel.
Bylo-li předmětem díla zhotovení věci a vlastnické právo ke zhotovené věci měl zhotovitel, lze dovodit z ustanovení § 543 obch. zák., jež upravuje toliko peněžité nároky objednatele a to mimo jiné nárok na zaplacení ceny jeho věcí zpracovaných při provedení díla, že nároky zhotovitele jsou uspokojeny tím, že je (a zůstává nadále) vlastníkem věci. Pouze v případě, že ke zhotovené věci měl vlastnické právo objednatel a věc nelze vzhledem k její povaze vrátit nebo předat zhotoviteli, a též v případě, že předmětem díla byla montáž, údržba, oprava nebo úprava věci (kdy z povahy věci nepřichází v úvahu, že by vlastníkem předmětu díla byl zhotovitel a že by bylo možno předmět díla zhotoviteli vrátit nebo předat), má zhotovitel - podle ustanovení § 544 odst. 1 obch. zák. - vůči objednateli právo na úhradu toho, o co se objednatel zhotovováním věci, popřípadě její montáží, údržbou, opravou nebo úpravou, obohatil. Pouze za splnění těchto předpokladů tedy přichází v úvahu nárok žalobce na peněžité plnění, jehož se v řízení domáhá.
Závěr o tom, že věc nelze vzhledem k její povaze vrátit nebo předat zhotoviteli, musí být založen na skutkových zjištěních; též v tomto ohledu lze dovolateli, jehož výtku lze podřadit pod dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 3 o. s. ř., přisvědčit.
Cena díla, resp. cena jeho jednotlivých částí, sjednaná v zaniklé smlouvě je právně nevýznamná pro zjištění, oč se objednatel obohatil, tedy oč se plněním zhotovitele zvýšil jeho majetkový stav (popřípadě oč se nesnížil, ač by se tak jinak stalo); rozhodná je cena obvyklá ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 19/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2003, sp. zn. 33 Odo 477/2003, uveřejněný pod číslem C 2291 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 28/2004, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1316/2006, in www.nsoud.cz).
Výhrady dovolatele vůči výroku napadeného rozhodnutí dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. a) o. a. ř. nenaplňují. I kdyby bylo lze hodnotit způsob, jakým odvolací soud výrok formuloval, jako nesprávný, šlo by o pochybení pouze formální, jež nemohlo mít za následek nesprávné rozhodné ve věci. Rozsudek soudu prvního stupně je spolehlivě označen v záhlaví napadeného rozhodnutí a není tedy pochyb o tom, které rozhodnutí je předmětem výroku; ani sám dovolatel ostatně takovou pochybnost neměl.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu v měnícím výroku o věci samé není z uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), v tomto výroku podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věty druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-