// Profipravo.cz / Darovací smlouva 02.11.2017
Darování finanční částky umožněním přístupu do internetového bankovnictví
Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 702/2010 přijal a odůvodnil závěr, že peněžní prostředky, jež převzal peněžní ústav (vklad), nelze darovat tím způsobem, že vkladatel prohlásí, že poskytuje peněžní prostředky (vklad) třetí osobě jako dar.
Neobstojí tak ani závěr odvolacího soudu, že dárce platně daroval finanční částky (a to navíc současné i budoucí) na svém běžném účtu obdarovanému již tím, že ústně vyjádřil vůli předmětné peněžní prostředky obdarovanému darovat (poskytnout volně k dispozici), kdy obdarovaný měl k dispozici přístup do internetového bankovnictví dárce a jeho prostřednictvím s finančními prostředky dárce nakládal.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 5578/2016, ze dne 23. 8. 2017
Dotčené předpisy:
§ 628 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 630 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 778 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: darování; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném (svém vnukovi) domáhal zaplacení 428.420 Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení, konkrétně 59.000 Kč, které žalovaný vybral z osobního účtu žalobce, 89.000 Kč, které žalovaný utržil za prodej osobního automobilu žalobce, 230.000 Kč, které žalobce osobně předal žalovanému (a jeho bratrovi a matce), 40.420 Kč, které žalovaný získal z penzijního připojištění žalobce a 10.000 Kč, které žalovaný vybral z depozita Fakultní nemocnice v Motole po úmrtí manželky žalobce.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 27. 1. 2016, č. j. 24 C 203/2012-392, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení 428.420 Kč s příslušenstvím (výrok I.), rozhodl, že náklady soudního poplatku nese Česká republika (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 5. 2016, č. j. 35 Co 106/2016-441, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobce po úmrtí své manželky ztratil zájem o okolní svět a souhlasil, aby ho rodina umístila do domova pro seniory. Žalobce žalovaného (a jeho bratra a matku) postupně obdarovával. Finanční částku 215.000 Kč předal žalovanému a jeho bratrovi osobně. Částku v celkové výši 59.000 Kč žalovaný postupně vybral z účtu žalobce, k němuž měl přístup prostřednictvím internetového bankovnictví. Dne 1. 2. 2011 udělil žalobce žalovanému generální plnou moc ke správě majetku. Na základě této plné moci žalovaný zrušil penzijní připojištění žalobce, požádal o jeho vyplacení a vyinkasoval 40.420 Kč. Částku 10.000 Kč vyzvedl z depozita Fakultní nemocnice v Motole a 89.000 Kč utržil za prodej vozidla žalobce. Žalobce v řízení neprokázal, že jednotlivé dispozice, které žalovaný učinil s jeho majetkem, byly v rozporu s jeho vůlí, naopak vzal za prokázané, že žalobce o všech transakcích věděl a vždy projevil vůli žalovanému peníze darovat. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci soudy obou stupňů shodně uzavřely, že žalobce předmětné částky žalovanému (a dalším členům své rodiny) daroval na základě ústních darovacích smluv uzavřených v souladu s § 628 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné v první řadě proto, že napadený rozsudek je „v rozporu s jeho ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, neboť hodnocení důkazů je v extrémním rozporu s vyvozenými právními závěry“, a dále pak proto, že „odvolací soud se při řešení otázek procesního a hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“.
Žalovaný se podrobně vyjádřil ke všem dovolacím námitkám a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl pro nepřípustnost, případně jako nedůvodné zamítl.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání proti té části rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu co do částek 230.000 Kč, 59.000 Kč, 40.420 Kč a 10.000 Kč, není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobce dovozoval přípustnost svého dovolání mimo jiné z názoru, který Ústavní soud vyslovil v nálezu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a v usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, že „jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.“. Pouhý odkaz na citovaný právní názor Ústavního soudu však nelze považovat za řádné vylíčení toho, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), neboť ve vztahu ke kritériím § 237 o. s. ř. nemá žádnou vypovídací hodnotu; vztahuje se pouze k úvaze, jaké dovolací námitky jsou podřaditelné pod způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Argumentace, že „dokazováním provedeným soudem prvního stupně nebylo prokázáno, že ze strany žalobce došlo k darování předmětných finančních prostředků žalovanému či jeho rodině“, nevystihuje způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Těmito námitkami žalobce nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž soudům vytýká, že rozhodly na základě nesprávně, popř. neúplně zjištěného skutkového stavu věci, jestliže dovodily, že projevil vůli směřující k darování předmětných částek žalovanému, případně jeho bratrovi a jejich matce; rozebírá přitom výpovědi jednotlivých svědků a další v řízení provedené důkazy, sám je hodnotí z hlediska věrohodnosti a závažnosti a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007, pak namítá, že „provedené dokazování neprokázalo skutková tvrzení žalovaného“, resp. prosazuje, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že jednal vždy podle vůle žalobce. Žalobce přehlíží, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a že správnost skutkových zjištění, jakož i samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Nesprávná, popř. neúplná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Z toho, že žalobce v dovolání na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry. Zákon nepředepisuje, a ani předepisovat nemůže, pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředků přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá skutkový závěr, že žalobce žalovanému finanční částky postupně daroval; není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalobce svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů.
Odkaz žalobce na rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 4520/2007, v němž se Nejvyšší soud vyjádřil k důkaznímu břemenu a břemenu tvrzení, je nepřiléhavý; Nejvyšší soud v něm totiž dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., tj. v době, kdy dovolání bylo možné odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Rovněž otázku, zda „lze ve vztahu mezi zmocnitelem a zmocněncem automaticky ztotožňovat obsah plné moci s obsahem dohody o plné moci (obsahem interních pokynů žalobce žalovanému), ačkoliv z dalšího jednání zmocnitele je zřejmé, že se obsah dohody o plné moci liší od obsahu udělené plné moci“, která je v dovolání formulována ve snaze zpochybnit právní závěr odvolacího soudu, že žalovaný byl oprávněn (na základě zmocnění) nakládat s jeho majetkem, žalobce staví na vlastní skutkové verzi. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že obsah (generální) plné moci, kterou žalovanému udělil, nesvědčí o jeho vůli zmocnit žalovaného k dispozici s jeho majetkem, takže úkony žalovaného neodpovídaly obsahu zplnomocnění. Co bylo obsahem zplnomocnění, zaznamenaném v listině (plné moci), není otázkou právní, nýbrž skutkovou. Zjišťuje-li totiž soud, co bylo obsahem právního úkonu, a to i za pomoci výkladu projevu vůle jednajícího ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Nad rámec uvedeného považuje dovolací soud za vhodné poznamenat, že zamýšlel-li žalobce korigovat možnost nakládání žalovaného s jeho majetkem, neměl mu udělit generální plnou moc ke správě veškerého svého majetku.
Z pohledu skutkového závěru odvolacího soudu (který, jak bylo shora vyloženo, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný), že žalobce žalovanému v žalobě uvedené částky daroval (tedy projevil vůli bezplatně je žalovanému přenechat), je bezpředmětné zabývat se námitkou žalobce, že žalovaný překročil jím udělené zmocnění, jestliže si jeho majetek, s nímž podle plné moci nakládal, bezdůvodně ponechal. Odvolací soud ostatně ani nezjistil, že by vůle žalobce darovat žalovanému majetek byla obsažena v plné moci, a na takovém závěru není rozhodnutí odvolacího soudu ani založeno. Nepřípadný je odkaz žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. Odon 28/95, uveřejněné v časopise Právní rozhledy č. 3 ročník 1996, neboť v něm dovozené závěry na posuzovanou věc nedopadají; nadto nebylo třeba, aby odvolací soud rozlišil „právní vztahy mezi zmocnitelem a zmocněncem, vzniklé na základě dohody o plné moci (§ 23 obč. zák.) a právní vztahy mezi zmocnitelem a osobami třetími, které vznikají v důsledku právních úkonů zmocněnce, učiněných jménem zmocnitele na základě plné moci“, jak požaduje žalobce.
Odvolací soud správně nepoměřoval zjištěný skutkový stav ustanovením § 630 obč. zák., resp. nezjišťoval, zda chování žalovaného jako obdarovaného vůči žalobci jako dárci vykazuje znaky hrubého porušení dobrých mravů. Převzal totiž zjištění soudu prvního stupně, že žalobce žalovaného k vrácení finančních darů nevyzval (ostatně žalobce to ani netvrdil). V této souvislosti je namístě připomenout, že právní vztah z darovací smlouvy nezaniká přímo ze zákona, nýbrž záleží na dárci, zda při splnění stanovených předpokladů toto právo uplatní. K zániku darovacího vztahu dochází na základě dvou po sobě následujících právních skutečností: 1) hrubého porušení dobrých mravů chováním vůči dárci nebo členům jeho rodiny a 2) jednostranného právního úkonu dárce adresovaného obdarovanému. Protože v posuzovaném případě vyšly soudy ze zjištění, že takový jednostranný právní úkon absentuje, je bezpředmětné zodpovídat otázku, kterou žalobce předložil k dovolacímu přezkumu, zda „lze považovat úmyslné rozšiřování nepravdivé zprávy o úmrtí dárce ze strany obdarovaného s cílem poškodit dárce a zamezit mu ve styku s jeho přáteli za chování, kterým obdarovaný hrubě porušuje dobré mravy ve smyslu § 630 obč. zák.“.
Výtkou, že odvolací soud nesprávně posoudil ústně uzavřenou darovací smlouvu, na jejímž základě žalovaný nabyl 89.000,- Kč utržených z prodeje vozidla žalobce, jako platnou podle § 628 odst. 2 obč. zák., žalobce vystihl dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. V souvislosti s tím formuluje otázku, zda „lze platně darovat peněžní prostředky z prodeje věci dárce tím způsobem, že dárce udělí obdarovanému plnou moc k prodeji věci a přitom pouze ústně prohlásí, že peněžní prostředky ze zrušeného pojištění poskytne jako dar obdarovanému“, a vytýká odvolacímu soudu, že ji vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudkem ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3883/2011. Namítá, že částka získaná za prodej vozidla nebyla platně darována, neboť v okamžiku uzavření darovací smlouvy nedošlo k jejímu předání.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 628 obč. zák. darovací smlouvou dárce něco bezplatně přenechává nebo slibuje obdarovanému, a ten dar nebo slib přijímá (odst. 1). Darovací smlouva musí být písemná, je-li předmětem daru nemovitost a u movité věci, nedojde-li k odevzdání a převzetí věci při darování (odst. 2).
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3883/2011, sice uvedl, že převzetím věci ve smyslu § 628 odst. 2 obč. zák. se obvykle míní faktické přebrání věci „z ruky do ruky“ a podrobně odůvodnil, jaká kritéria naplňují odevzdání věci a převzetí její držby, současně však přijal a odůvodnil závěr, že otázka, zda odevzdání a převzetí daru je splněno i bez fyzického předání darované věci do rukou obdarovaného, a zda tedy stačí převzetí jen symbolické, z něhož vyplývá vůle obou stran, aby se obdarovaný stal držitelem věci, záleží vždy na okolnostech konkrétního případu, zejména na povaze darované věci, na její hmotnosti, umístění, na situaci, v níž k darování došlo, na vztahu dárce k obdarovanému, apod. K převzetí věci může rovněž dojít např. předáním takového jejího příslušenství, které umožňuje faktické ovládání věci a je jeho předpokladem (např. předání klíče od motorového vozidla; srov. rovněž rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19. 4. 1984, sp. zn. 3 Cz 72/83, publikovaný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1986, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 872/2004).
V řízení bylo zjištěno, že žalobce, který byl v rozhodné době nepohyblivý a pobýval v zařízení pro seniory, opakovaně vyjádřil vůli přenechat své vozidlo žalovanému a jeho bratrovi. Protože jej žalovaný nechtěl, žalobce se vyjádřil v tom smyslu, ať vnuci vozidlo prodají a výtěžek si mezi sebou rozdělí. Na základě takto zjištěných skutečností soudy obou stupňů uzavřely, že žalobce žalovanému platně daroval výtěžek z prodeje svého vozidla, které žalovaný prodal na základě plné moci, kterou mu za tímto účelem žalobce udělil.
Ve světle uvedeného nelze přisvědčit dovolateli, že se odvolací soud při posouzení platnosti ústně uzavřené smlouvy, jíž byl darován výtěžek z prodeje vozidla, odchýlil ve věci výkladu § 628 odst. 2 obč. zák. od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobce nedaroval žalovanému své vozidlo, jak původně zamýšlel, uložil mu, aby vozidlo zpeněžil a projevil přitom vůli výtěžek z prodeje žalovanému darovat. Z konkrétních okolností, za nichž k darování došlo (jednalo o vztahy v rámci nejbližší rodiny, kdy zvolený postup darování byl z důvodu zdravotního stavu žalobce mezi účastníky běžný), lze dovodit, že žalobce žalovanému daroval výtěžek z prodeje svého automobilu platně; ústní forma darovací smlouvy postačovala a předání předmětu daru bylo splněno. Požadavek písemné formy darovací smlouvy by byl v daném případě přehnaným formalismem. Dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně.
Podle § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. není dovolání podle § 237 přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Již v usnesení ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1/2000 pod SJ 9/2000, zaujal Nejvyšší soud názor, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu [po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 293/2013 Sb. podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c/] proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. V dané věci žalobce napadl dovoláním rozsudek, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 428.420 Kč s příslušenstvím. Tato částka přitom sestává z částek 230.000 Kč (v soudním řízení prokázané výši 215.000 Kč), 59.000 Kč, 89.000 Kč, 40.420 Kč a 10.000 Kč, které žalobce požadoval po žalovaném z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Každou z uvedených finančních částek žalovaný (v některých případech rovněž s dalšími členy rodiny) nabyl na základě jiných skutkových okolností a každá z těchto „transakcí“ byla soudy posouzena jako samostatná darovací smlouva (uzavřená ústně); jedná se tedy o pět samostatných nároků. Jelikož nároky na zaplacení 40.420 Kč a 10.000 Kč nepřesahují částku 50.000 Kč, je přípustnost dovolání ve vztahu k této části potvrzujícího výroku odvolacího soudu vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Dovolání proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu co do částky 59.000 Kč, je přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.).
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu, jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), žalobce zpochybnil závěr odvolacího soudu, že je platná ústní darovací smlouva (§ 628 odst. 2 obč. zák.) týkající se finanční částky 59.000 Kč. V souvislosti s tím formuluje otázku, zda „lze platně darovat peněžní prostředky na běžném účtu dárce tím způsobem, že dárce předá obdarovanému přístupové údaje do internetového bankovnictví k tomuto účtu a přitom pouze ústně prohlásí, že veškeré peněžní prostředky připsané na tento účet (i v budoucnu) poskytuje jako dar obdarovanému“, a vytýká odvolacímu soudu, že ji vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudkem ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 702/2010, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 144/2011. Namítá, že peníze na běžném účtu jsou v souladu s § 778 obč. zák. vkladem, a tedy majetkem peněžního ústavu, který je dlužníkem vkladatele (žalobce). Pohledávku z vkladu nelze ústně darovat, ale toliko písemně postoupit podle § 524 obč. zák.
Podle § 778 obč. zák. smlouva o vkladu vzniká mezi fyzickou nebo právnickou osobou (dále jen "vkladatel") a peněžním ústavem složením vkladu u peněžního ústavu a jeho přijetím peněžním ústavem.
Závazkový právní vztah mezi vkladatelem a peněžním ústavem (tzv. vkladový vztah), tj. rovněž smlouva o vedení běžného účtu, vzniká na základě (reálné) smlouvy o vkladu (§ 778 obč. zák.). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 702/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 144/2011, přijal a odůvodnil závěr, že peněžní prostředky, jež převzal peněžní ústav (vklad), nelze darovat tím způsobem, že vkladatel prohlásí, že poskytuje peněžní prostředky (vklad) třetí osobě jako dar. Uvedené vyplývá z charakteru vkladu a vkladového vztahu. Vkladem se rozumí svěřené peněžní prostředky, které představují závazek peněžního ústavu vůči vkladateli na jejich výplatu při splnění zákonných podmínek; jinak řečeno, vklad je pohledávka vkladatele vůči peněžnímu ústavu. Složením vkladatelem a převzetím peněžním ústavem opouštějí finanční prostředky majetkovou sféru vkladatele a stávají se majetkem peněžního ústavu. Převzetím vkladu podle § 781 odst. 1 obč. zák. vzniká vkladateli pohledávka za peněžním ústavem a peněžnímu ústavu závazek ve výši vloženého vkladu. Základním právem vkladatele je nakládat se vkladem, tj. se složenými peněžními prostředky a peněžními prostředky, na něž vkladateli vznikl nárok na základě úroků nebo jiných majetkových výhod. Právo nakládat se vkladem není výrazem vlastnického práva vkladatele k těmto prostředkům, neboť - jak již bylo uvedeno shora - tyto jsou vlastnictvím peněžního ústavu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 28 Cdo 479/2000, nebo ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2598/2004). Nakládání se vkladem zahrnuje i změnu v osobě věřitele ve vkladovém vztahu. Vkladatel (věřitel) může svou pohledávku (včetně jejího příslušenství a všech práv s ní spojených, viz § 524 odst. 2 obč. zák.) postoupit jinému pouze písemnou smlouvou; ta může být úplatná nebo bezúplatná (srov. § 527 odst. 1 obč. zák.). Bezúplatnou (písemnou) smlouvu o postoupení pohledávky lze ztotožnit s darováním "práva nebo jiné majetkové hodnoty" jako předmětů občanskoprávních vztahů (§ 118 odst. 1 obč. zák.). Z uvedeného vyplývá, že peněžní prostředky, jež převzal peněžní ústav (vklad), nelze darovat tím způsobem, že vkladatel s úmyslem obdarovat předá vkladní knížku (na jméno) třetí osobě, případně prohlásí, že jí peněžní prostředky (vklad) poskytuje jako dar.
Závěr odvolacího soudu, že žalobce platně daroval finanční částky (a to navíc současné i budoucí) na svém běžném účtu žalovanému již tím, že ústně vyjádřil vůli předmětné peněžní prostředky žalovanému darovat (poskytnout volně k dispozici), kdy žalovaný měl k dispozici přístup do internetového bankovnictví žalobce a jeho prostřednictvím s finančními prostředky žalobce nakládal, ve světle shora uvedených závěrů dovolacího soudu neobstojí.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá v této části z hlediska uplatněného dovolacího důvodu na nesprávném právním posouzení věci.
V případě přípustnosti dovolání dovolací soud sice přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), žalobce však v tomto směru odvolacímu soudu (resp. soudu prvního stupně, jehož vady odvolací soud nenapravil) vytýká pouze chybný postup při provádění výpovědí svědků („soud prvního stupně svědkům kladl příliš sugestivní otázky, jimiž ovlivnil možnost posoudit věrohodnost jejich výpovědí“), a současně namítá, že i přes chybně vedené výpovědi se „podařilo odhalit mnoho rozporů ve výpovědích žalovaného a jím navržených svědků“. Zpochybněním věrohodnosti svědků prosazuje vlastní skutkovou verzi. Pomíjí, že způsob ani výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, v současnosti nelze regulérně zpochybnit žádným dovolacím důvodem (§ 241a odst. 2 o. s. ř. a contrario). Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku soud přizná větší vypovídací schopnost i věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008 a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008).
Výhrady žalobce vůči rozhodnutí soudu prvního stupně jsou bezcenné, neboť dovolací řízení neslouží k přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 236 odst. 1 o. s. ř.)
Protože se žalobci podařilo v části, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu co do částky 59.000 Kč, zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, dovolacímu soudu nezbylo než rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v tomto rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá o. s. ř.).
Dovolání směřující proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu co do částek 230.000 Kč, 89.000 Kč, 40.420 Kč a 10.000 Kč, Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný.
V novém rozhodnutí ve věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení, včetně řízení u dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-