// Profipravo.cz / Darovací smlouva 22.10.2012

K určitosti úkonu dárce směřujícího k vrácení daru

I pro úkon dárce adresovaný obdarovanému směřující k vrácení daru jako jednostranný adresný právní úkon platí, že musí splňovat náležitosti požadované občanským zákoníkem pro právní úkony obecně, tedy i náležitosti projevu vůle ve smyslu jeho určitosti. K platnosti právního úkonu dárce směřujícího k vrácení daru z hlediska jeho určitosti je nezbytné, aby v něm dárce uvedl konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným vůči němu nebo členům jeho rodiny. Jen tak, při současném splnění zákonných předpokladů podle § 630 obč. zák., nastanou zamýšlené právní účinky jednostranného hmotněprávního úkonu dárce, tj. zrušení darovací smlouvy a obnovení jeho vlastnictví ex nunc - okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému.

Aby úvaha soudu o naplnění důvodů pro vrácení daru podle § 630 obč. zák. mohla být založena na soustavném porušování dobrých mravů, musela by být jednotlivá dílčí jednání obdarovaného vůči dárci, která samostatně nedosahují intenzity chování hrubě porušujícího dobré mravy, specifikována (skutkově popsána) již ve výzvě ke vrácení daru, následně obsažena jako tvrzení v žalobě a být předmětem dokazování.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 27. 9. 2012

vytisknout článek


(kategorie: darovací smlouva; zdroj: www.nsoud.cz)

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně M. P., zastoupené Mgr. Kateřinou Kuncovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, U I. Baterie 9, adresa pro doručení Praha 1, Novomlýnská 3, proti žalovanému P. P., zastoupenému JUDr. Janem Camrdou, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Nymburku pod sp. zn. 10 C 66/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. února 2010, č. j. 30 Co 307/2009-253, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Nymburku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. dubna 2009, č. j. 10 C 66/2008-171, ve znění opravného usnesení ze dne 14. května 2009, č. j. 10 C 66/2008-189, určil, že žalobkyně je výlučným vlastníkem domu č. p. 1063 na pozemku parc. č. st. 417/19 a pozemků parc. č. st. 417/19, st. 416/2 a 417/1, vše v katastrálním území S.; současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že žalobkyně žalovanému za trvání jejich manželství darovala smlouvou ze dne 29. 4. 2005 ideální třetinu sporných nemovitostí, přičemž dopisem ze dne 22. 7. 2008 jej vyzvala k vrácení tohoto daru. Důvodem tohoto požadavku bylo jednání, kterého se žalovaný dopustil dne 29. 11. 2007, kdy žalobkyni fyzicky napadl (pěstmi udeřil do břicha, hlavy a končetin, přičemž jí způsobil hematomy na končetinách, bolesti břicha) a taktéž to, že žalobkyni „psychicky týral a ponižoval“. Rozhodnutím komise pro projednání přestupků města Sadská ze dne 19. ledna 2009, č. j. KP35/2008/Kr/3882/08/67/09, byl žalovaný uznán vinným přestupkem proti občanskému soužití, kterého se dopustil tím, že dne 29. 11. 2007 v podvečerních hodinách v obývacím pokoji domu čp. 1063 v ulici Mládežnická v Sadské po vzájemné hádce a vzájemném fyzickém napadání žalobkyni hrubě posadil do křesla, a aby ji uklidnil, propleskl ji otevřenou dlaní do obličeje, přičemž jí způsobil otok a odřeninu pravé očnice, drobný hematom pod pravou očnicí a drobné hematomy na obou pažích a levé noze. Oproti závěrům, k nimž dospěl přestupkový orgán, se soud prvního stupně necítil být vázán – ve vztahu k žalobkyni - rozhodnutím přestupkové komise a uzavřel, že nebylo prokázáno, že by žalovaného fyzicky napadla nebo ho k incidentu vyprovokovala. Připustila sice, že žalovaného slovně napadla, on ji však v reakci na to napadl fyzicky; pro závěr o vzájemném fyzickém napadení, svědčí jen jeho výpověď. Soud prvního stupně přihlédl k tomu, že žalobkyně a obě její dcery docházejí do Centra sociálních služeb Praha Triangl, oddělení pro děti, mládež, dospívající a rodinu na pravidelné terapeutické konzultace k „vyrovnání se s následky domácího násilí vůči žalobkyni“. Jednání, k němuž došlo 29. 11. 2007, nepovažoval za exces, protože nebylo „prokázáno, že účastníci měli mimo incident v listopadu 2007 skutečně fungující, spokojený a harmonický vztah“, naopak bylo prokázáno, že mezi nimi v soukromí probíhaly „prudké hádky“ a žalovaný nadával žalobkyni „že je blbá nebo blbá kráva“. Cituje § 628, § 630, § 34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), § 18 zákona o rodině, s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že jednání žalovaného dosáhlo intenzity předpokládané ustanovením § 630 obč. zák., přičemž shrnul, že žalovaný se vůči manželce – dárkyni - dopustil fyzického násilí, opakovaně ji ponižoval nadávkami a nerovnoprávně k ní přistupoval i ve finančních otázkách rodiny. Šlo o jednání v hrubém rozporu s dobrými mravy, překračující obecně uznávané meze slušného chování a manželského soužití a lze je považovat za dostatečný důvod pro úspěšné uplatnění práva na vrácení daru.

 Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. února 2010, č. j. 30 Co 307/2009-253, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování dokazování a jeho doplnění o navržené, ale soudem prvního stupně neprovedené důkazy po skutkové stránce zjistil, že kromě výzvy k vrácení daru podala žalobkyně na žalovaného dne 12. 5. 2008 trestní oznámení, doplněné podáním z 13. 5. 2008, na jehož základě byly provedeny úkony trestního řízení ve věci podezření ze spáchání trestného činu, jehož se měl žalovaný dopustit tím, že od roku 2004 do 20. 5. 2008 fyzicky a verbálně napadal žalobkyni, jež musela vyhledat lékařské ošetření, a v důsledku obav o své zdraví se vystěhovala z bytu, v němž s žalovaným žila. V jednání žalovaného nebylo shledáno naplnění skutkové podstaty trestného činu a věc byla postoupena přestupkové komisi města Sadská k přestupkovému řízení. Žalovaný byl následně uznán vinným z přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o přestupcích“), kterého se dopustil tím, že dne 29. 11. 2007 v podvečerních hodinách v obývacím pokoji domu čp. 1063 v ulici Mládežnická v Sadské po vzájemné hádce a vzájemném fyzickém napadání žalobkyni hrubě posadil do křesla, a aby ji uklidnil, propleskl ji otevřenou dlaní do obličeje, přičemž jí způsobil otok a odřeninu pravé očnice, drobný hematom pod pravou očnicí a drobné hematomy na obou pažích a levé noze. Za toto jednání mu bylo uděleno napomenutí podle § 11 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích. Současně vzal odvolací soud za prokázané, že manželství účastníků bylo řadu let spokojené a spořádané, docházelo jen k běžným rodinným konfliktům. V manželství měl žalovaný dominantní postavení, a proto žalobkyni vytýkal věci, s nimiž nebyl spokojen. K vážnějším problémům začalo docházet v době, kdy změnil zaměstnání. Dne 29. 11. 2007 po prvotním verbálním útoku žalobkyně na žalovaného ji žalovaný napadl shora popsaným způsobem. Rozsah poranění je popsán ve zprávě MUDr. K. z 30. 11. 2007; žalobkyně nebyla v pracovní neschopnosti. Po incidentu spolu účastníci asi týden nemluvili, poté však rodina začala normálně fungovat, společně prožila vánoce, na jaře podnikla výlety do Drážďan, Berlína a na hory. K nesrovnalostem mezi účastníky došlo znovu až v dubnu 2008, a žalobkyně na ně spolu s dcerami reagovala opuštěním společné domácnosti. Odvolací soud na základě judikatury Nejvyššího soudu reprezentované rozhodnutími sp. zn. 2 Cdon 756/97, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, sp. zn. 2 Cdo 263/2001, sp. zn. 23 Odo 134/2003, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, sp. zn. 33 Cdo 3053/2008 a sp. zn. 33 Cdo 1302/2007, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že podmínky k vrácení daru ve smyslu § 630 obč. zák. nenastaly. S přihlédnutím k obsahu výzvy ke vrácení daru ze dne 22. 7. 2008 odvolací soud identifikoval jako jednání odůvodňující vrácení daru incident z 29. 11. 2007 a psychické týrání a ponižování žalobkyně žalovaným. Popis události ze dne 29. 11. 2007 byl vyčerpávající a splňoval kritérium určitosti podle § 37 obč. zák. Naproti tomu ve výzvě vytýkané jednání spočívající v blíže nespecifikovaném psychickém týrání a ponižování pro neurčitost neumožňovalo soudu se jím vůbec zabývat. To, že tato další jednání nebyla předmětem výzvy k vrácení daru, potvrdila sama žalobkyně prostřednictvím své právní zástupkyně ještě v odvolacím řízení. Konflikt z 29. 11. 2007 odvolací soud kvalifikoval proto jako exces v chování obou účastníků. Jednání žalovaného nebylo natolik intenzivním a tedy hrubým porušením dobrých mravů ve smyslu § 630 obč. zák., neboť šlo o ojedinělé a neopakující se fyzické napadení v emočně vyhrocené situaci, kterou svým verbálním útokem vyvolala sama žalobkyně. Šlo o vyvrcholení problémů mezi účastníky, které následně vedly k rozvodu jejich manželství. Výzvu k vrácení daru navíc žalobkyně uplatnila až po 8 měsících od incidentu, přičemž s žalovaným po tuto dobu ještě žila ve funkčním vztahu. Pomoc psychologa pro sebe a dcery vyhledala až v souvislosti s rozpadajícím se manželstvím opět několik měsíců po incidentu.

 Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř). Na základě obsáhlé rekapitulace dosavadního průběhu řízení před soudy obou stupňů odvolacímu soudu vytýká, že oproti soudu prvního stupně nevyhodnotil jednání žalovaného dne 29. 11. 2007 jako hrubě porušující dobré mravy. Zdůrazňuje přitom, že žalovaný byl za své jednání uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití. Není srozuměna se závěrem, že šlo o vybočení z jinak běžných manželských neshod, navíc, že se sama na vzniku této události podílela vyvoláním slovního konfliktu. Nešlo o pouhé excesivní jednání, ale o jednání mající charakter opakovaného psychického a fyzického domácího násilí. S tímto odůvodněním navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.

Přestože žalobkyně v dovolání výslovně označuje jen dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., posuzováno podle obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), výhradou proti závěru, že jednání, kterého se dopustil žalovaný dne 29. 11. 2007, nenaplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů podle § 630 obč. zák., uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.

Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 630 obč. zák. se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.

Podle tohoto ustanovení právní vztah z darování zaniká na základě kvalifikovaného porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci, popř. členům jeho rodiny, a dále na základě jednostranného projevu dárce vůči obdarovanému, kterým se domáhá vrácení daru. Právo na vrácení daru vzniká dárci okamžikem jednání obdarovaného, který svým chováním hrubě porušil dobré mravy.

Nejvyšší soud se již vícekrát vyslovil ke kvalifikaci hrubého porušování dobrých mravů obdarovaným ve vztahu k dárci a členům jeho rodiny, včetně jeho intenzity, jako podmínky vrácení daru podle § 630 obč. zák. (srovnej např. jeho rozhodnutí ze dne 27. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 1708/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck - dále jen „Soubor“, svazku 3, pod č. C 276, ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 33 Odo 134/2003, publikované v Souboru, svazku 25, pod č. C 1883, ze dne 12. února 2004, sp. zn. 33 Odo 1192/2003, publikované v Souboru, sešitu 28, pod č. C 2503, ze dne 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, a ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98). Odvolací soud se od této ustálené soudní praxe neodchýlil.

Předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce je totiž jen takové chování obdarovaného, které lze s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky § 630 obč. zák.; předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kriterií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce.

Odborná literatura i soudní praxe je zajedno v tom, že k zániku darovacího vztahu, tj. obnově vlastnictví dárce k věci, dojde na základě dvou právních skutečností, a to hrubého porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny a jednostranného právního úkonu dárce adresovaného obdarovanému směřujícího k vrácení daru. I pro tento jednostranný adresný právní úkon platí, že musí splňovat náležitosti požadované občanským zákoníkem pro právní úkony obecně (§ 34 a násl.), tedy i náležitosti projevu vůle ve smyslu jeho určitosti (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001, publikovaném v Souboru pod C 1598, formuloval právní názor, že k platnosti právního úkonu dárce směřujícího k vrácení daru z hlediska jeho určitosti je nezbytné, aby v něm dárce uvedl konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným vůči němu nebo členům jeho rodiny. Jen tak, při současném splnění zákonných předpokladů podle § 630 obč. zák., nastanou zamýšlené právní účinky jednostranného hmotněprávního úkonu dárce, tj. zrušení darovací smlouvy a obnovení jeho vlastnictví ex nunc - okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému.

Označením (identifikací) závadného chování žalovaného vůči žalobkyni ve výzvě ze dne 22. 7. 2008, se zřetelem k tomu, jak byla odůvodněna žaloba ze dne 8. 8. 2008, byl dán okruh sporných skutečností, které byly předmětem dokazování. V řízení bylo prokázáno, že nevhodné chování žalovaného spočívalo v tom, že dne 29. 11. 2007 po vzájemné hádce a vzájemném fyzickém napadání žalobkyni hrubě posadil do křesla, a aby ji uklidnil, propleskl ji otevřenou dlaní do obličeje, přičemž jí způsobil otok a odřeninu pravé očnice, drobný hematom pod pravou očnicí a drobné hematomy na obou pažích a levé noze. Takové chování se bezesporu příčí dobrým mravům, neboť není v souladu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi rodinnými příslušníky určuje, jaký má být obsah jejich jednání. Z dikce § 630 obč. zák. však vyplývá, že nestačí jen chování v rozporu s dobrými mravy; aby bylo důvodem k vrácení daru, musí jít o chování obdarovaného hrubě porušující dobré mravy.

V řízení zjištěné chování žalovaného vůči dárkyni skutečně nenaplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů ve výše uvedeném smyslu z hlediska intenzity.

Jednotlivá jednání, která lze v souhrnu považovat za hrubé porušení dobrých mravů, je možno prohlásit za soustavné, jestliže jde o takové opakované porušování dobrých mravů, které svědčí o hlubokém narušení vztahu mezi dárcem a obdarovaným, uvedeného jednání se obdarovaný dopustil nejméně ve třech případech, přičemž je mezi nimi časová souvislost (tj. že k nim došlo v krátkém časovém období).

Aby úvaha o naplnění důvodů pro vrácení daru podle § 630 obč. zák. mohla být založena na soustavném porušování dobrých mravů, kdy jednotlivá jednání žalovaného vůči žalobkyni, která samostatně nedosahují intenzity chování hrubě porušujícího dobré mravy, musela by být tato dílčí jednání specifikována (skutkově popsána) již ve výzvě ke vrácení daru, následně obsažena jako tvrzení v žalobě a být předmětem dokazování.

Zjistil-li odvolací soud, že do okamžiku doručení výzvy ke vrácení daru se žalovaný dopustil konkrétního „nemravného“ jednání v jednom případě, nelze mít zato, že závadnost jeho chování naplnila skutkovou podstatu pro vrácení daru podle § 630 obč. zák. Z řečeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska jeho právního posouzení věci správné.

Protože se žalobkyni nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, dovolací soud její dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

Žalobkyně sice v dovolání uvádí, že je podává proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, avšak podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) žádné konkrétní námitky proti výroku o nákladech řízení neuplatnila. I kdyby dovolání proti nákladovému výroku směřovalo, nebylo by přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému v této fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobkyni právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Autor právního shrnutí: Miroslav Havliš

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů