// Profipravo.cz / Kupní a směnná smlouva 02.09.2021

Odpovědnost prodávajícího za vady při prodeji staršího vozidla

Odpovědnost za vady koupené věci se vztahuje jak na nové, tak i na použité věci, a není rozhodující, zda prodávající o takové vadě věděl. I prodávaná použitá či starší věc musí mít obvyklé vlastnosti odpovídající jejímu stáří a běžnému opotřebení, nikoliv ovšem takové vady, které brání jejímu užití v souladu s kupní smlouvou, nebo k účelu stanovenému kupní smlouvou nebo k účelu, k němuž se taková věc obvykle užívá.

Je-li předmětem koupě starší vozidlo, nelze jeho běžné (obvyklé) opotřebení, jež vzhledem k obvyklé době životnosti či jeho částí odpovídá jeho stáří, počtu ujetých kilometrů, běžným provozním podmínkám a běžnému způsobu používání i údržby, považovat za jeho vadu. Za vadu by bylo možné považovat teprve takový stupeň opotřebení, jež je podstatně pokročilejší, než by odpovídalo uvedeným hlediskům. Za projev běžného opotřebení u starší věci však nelze považovat vadu, pro kterou věc nemůže sloužit účelu sjednanému či vyplývajícímu z kupní smlouvy. Za projev běžného opotřebení u staršího vozidla proto nelze považovat vadu, pro kterou je vozidlo technicky nezpůsobilé k provozu, pokud z ujednání nebo z účelu patrného ze smlouvy výslovně nevyplývá, že předmětem koupě není vozidlo technicky nezpůsobilé k provozu.

Jinak řečeno, je-li předmětem koupě starší opotřebované vozidlo a nevyplývá-li ze smlouvy, že prodávané vozidlo není způsobilé k provozu, pak vada, pro kterou je takové vozidlo technicky nezpůsobilé k provozu, zakládá odpovědnost prodávajícího z vadného plnění, neboť vozidlo jako předmět koupě nemá vlastnosti v kupní smlouvě ujednané nebo vlastnosti vhodné pro účel ze smlouvy patrný či obvyklý.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3235/2020, ze dne 25. 5. 2021

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 2002 o. z.
§ 2095 o. z.
§ 2099 o. z.
§ 2016 o. z.

Kategorie: kupní smlouva; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 6. 2020, č. j. 5 Co 87/2020-122, potvrdil rozsudek ze dne 30. 10. 2019, č. j. 6 C 156/2018-102, kterým Okresní soud ve Strakonicích (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 55 000 Kč s 8 % úrokem z prodlení ročně jdoucím „ode dne podání žaloby“, oproti vydání osobního automobilu XY, reg. zn. XY, rok výroby 2002, VIN XY, a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce jako kupující s žalovaným jako prodávajícím uzavřeli dne 5. 2. 2018 smlouvu o koupi vozidla XY, RZ XY, rok výroby 2002, cena vozidla činila 55 000 Kč. Žalovaný žalobce ujistil, že vozidlo „má nové brzdy“, žádné vady nenotifikoval. Po převzetí vozidla při první delší jízdě žalobce zjistil větší únik chladicí kapaliny a nefunkční alternátor. Po odborné prohlídce v servisu oznámil žalovanému, že vozidlo vykazuje vady (únik chladicí kapaliny způsobený prasklým těsněním pod hlavou motoru, nefunkční alternátor, opotřebení brzdového mechanismu), a proto odstupuje od smlouvy, což žalovaný odmítl.

Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud dovodil, že účastníci uzavřeli kupní smlouvu ohledně předmětného osobního vozidla za kupní cenu 55 000 Kč. Odvolací soud při přezkoumání závěru soudu prvního stupně vyšel ze závěru znalce, který vadu spočívající v úniku chladicí kapaliny v důsledku prasklého těsnění pod hlavou motoru popsal jako nejpravděpodobnější příčinu úniku chladicí kapaliny. Dále uvedl, že jde o nikoliv atypickou vadu u vozidla tohoto stáří, vyloučil však, že by tato vada byla otázkou opotřebení, ale jde o důsledek namáhání vlivem vysokých teplot a tlaku. Spolu s nefunkčním alternátorem se jedná o vadu, která znemožňuje provoz vozidla. Ohledně vady brzd, spočívající v opotřebení tlouštěk činných ploch brzdových kotoučků a destiček, znalec zjistil, že jejich stav neodpovídá tvrzení žalovaného o jejich výměně. Odvolací soud uzavřel, že žalobcem vytknuté vady, jež se na vozidle vyskytovaly v době převzetí, zakládají podstatné porušení smlouvy, takže žalobce důvodně od kupní smlouvy odstoupil podle § 2106 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost zakládá na přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení dovolacím soudem dosud neřešené právní otázky „zda únik chladicí kapaliny u ojetého automobilu je vadou zakládací podstatné porušení kupní smlouvy, když se jedná o obvyklou vadu tohoto typu vozidla“. Současně namítá, že napadené rozhodnutí je založeno na extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.

Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva dosud Nejvyšším soudem neřešené (§ 237 o. s. ř.). Za takovou právní otázku je třeba považovat otázku, zda vada spočívající v úniku chladicí kapaliny je u staršího vozidla vadou zakládající podstatné porušení smlouvy, nebo zda jde pouze o obvyklou vlastnost vozidla vzhledem k jeho stáří.

Dovolání však není důvodné.

Podle § 2084 o. z. prodávající upozorní kupujícího při ujednávání kupní smlouvy na vady věci, o nichž ví.

Podle § 2095 o. z. prodávající odevzdá kupujícímu předmět koupě v ujednaném množství, jakosti a provedení. Nejsou-li jakost a provedení ujednány, plní prodávající v jakosti a provedení vhodných pro účel patrný ze smlouvy; jinak pro účel obvyklý.

Podle § 2099 odst. 1 o. z. věc je vadná, nemá-li vlastnosti stanovené v § 2095 a 2096. Za vadu se považuje i plnění jiné věci. Za vadu se považují i vady v dokladech nutných pro užívání věci.

Podle § 2106 odst. 1 o. z. je-li vadné plnění podstatným porušením smlouvy, má kupující právo

a) na odstranění vady dodáním nové věci bez vady nebo dodáním chybějící věci,

b) na odstranění vady opravou věci,

c) na přiměřenou slevu z kupní ceny, nebo

d) odstoupit od smlouvy.

Podle § 2002 odst. 1 věta druhá o. z. podstatné je takové porušení povinnosti, o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala; v ostatních případech se má za to, že porušení podstatné není.

Zákon vychází z předpokladu, že prodávající s kupujícím v kupní smlouvě ujednají kromě základních náležitostí též množství, jakost a provedení předmětu koupě (věci), nicméně není to jejich povinností. I když se k pojmům jakost a provedení v praktickém životě přistupuje různým způsobem, v zásadě lze vycházet z toho, že jakostí se rozumí především kvalita z hlediska užitných vlastností předmětu koupě, zatímco pod pojmem provedení lze spatřovat především jeho vzhled, resp. design, případně též technickou úroveň, pokud existují různé verze z hlediska složitosti či vybavení, nicméně často se tyto dva pojmy různě kombinují a zaměňují. Jakkoli se může zdát tato úvaha spíše teoretická, v případech, kdy jakost a provedení nejsou ujednány a kdy se postupuje tak, že pro plnění prodávajícího budou určující jakost a provedení vhodné pro účel patrný ze smlouvy, případně pro obvyklý účel, nabývá na významu. V těchto případech je totiž naprosto nezbytné mít dostatečně jasnou představu o tom, jak má daný předmět koupě z hlediska jakosti a provedení vypadat, resp. k čemu má sloužit, přičemž je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem konkrétní smlouvy, případně pak k obvyklé praxi týkající se daného předmětu koupě a jeho následného použití. Nejprve je při absenci určení jakosti a provedení předmětu koupě tedy třeba hledat „vzor“ pro jejich určení v účelu dané smlouvy, a teprve v případě, že takovýto účel ze smlouvy není zjistitelný či jej nelze pro určení jakosti a provedení použít, použije se jako kritérium účel obvyklý pro daný předmět koupě, tedy účel, k němuž se zpravidla užívá (srov. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014), 1. vydání, 2014, s. 57 a násl.).

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, pojem vady nedefinoval, k němu se vztahující ustálená judikatura Nejvyššího soudu za vadu považovala nedostatek takové vlastnosti, která se u věcí téhož druhu a stáří obecně předpokládá a jejíž neexistencí je možnost využití věci k danému účelu nikoli nepodstatně snížena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1988, sp. zn. 3 Cz 59/88, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 24/1990, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 33 Odo 956/2002, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 976/2002).

Podle nynější právní úpravy má prodávající povinnost odevzdat kupujícímu předmět koupě v ujednaném množství, jakosti a provedení; nejsou-li jakost a provedení ujednány, plní prodávající v jakosti a provedení vhodných pro účel patrný ze smlouvy, jinak pro účel obvyklý. Nemá-li věc stanovené vlastnosti, je vadná (§ 2095 ve spojení s § 2099 odst. 1 o. z.).

Posouzení, zda předmět koupě je v „ujednaném množství, jakosti a provedení“ nebo zda je v „jakosti a provedení vhodných pro účel patrný ze smlouvy“, nebo „v jakosti pro účel obvyklý“ bude odvislé vždy od konkrétních skutkových okolností dané věci.

Vadou se rozumí faktický nebo právní stav, který brání řádnému nebo smluvenému užívání věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2008, sp. zn. 33 Cdo 1300/2006).

Odpovědnost za vady koupené věci se vztahuje jak na nové, tak i na použité věci, a není rozhodující, zda prodávající o takové vadě věděl. I prodávaná použitá či starší věc musí mít obvyklé vlastnosti odpovídající jejímu stáří a běžnému opotřebení, nikoliv ovšem takové vady, které brání jejímu užití v souladu s kupní smlouvou, nebo k účelu stanovenému kupní smlouvou nebo k účelu, k němuž se taková věc obvykle užívá. Jinak řečeno v případě prodeje použité (starší) věci prodávající odpovídá pouze za vady, které měla věc v momentě jejího převzetí, a to ještě jen za takové, které neodpovídají míře jejího používání nebo obvyklého opotřebení. Z uvedeného plyne, že je-li předmětem prodeje starší motorové vozidlo, nelze jeho běžné opotřebení, jímž se rozumí opotřebení odpovídající stáří vozidla, počtu najetých kilometrů a běžnému způsobu užívání i údržby vozidla, považovat za jeho vadu.

Dále platí, že kupující má právo od smlouvy odstoupit v případě podstatného porušení smlouvy, jímž je takové porušení povinnosti, o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala; v ostatních případech se má za to, že porušení podstatné není.

Nejvyšší soud například již v rozsudku ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3724/2017, dovodil, že vadu, v důsledku níž je vozidlo technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích, je třeba považovat za vadné plnění naplňující podstatné porušení kupní smlouvy a opravňující kupujícího odstoupit od smlouvy.

V projednávané věci odvolací soud vyšel ze zjištění (jež dovolacímu přezkumu nepodléhají), že žalobce se žalovaným uzavřel písemnou kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo osobní vozidlo XY, RZ XY, rok výroby 2002, nájezd 237 912 km. Ohledně faktického stavu vozidla smlouva mlčí, je pouze uvedeno, že „byla provedena zkušební jízda se zřetelem na vady uvedené prodávajícím“, žádné vady však smlouva neuvádí. Strany si ve smlouvě neujednaly žádné zvláštní vlastnosti předmětu koupě, např. že předmětem koupě je vozidlo za hranicí své životnosti či vozidlo technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích. Uvedeným zjištěním proto odpovídá závěr, že žalobce dotyčné vozidlo kupoval za účelem jeho provozování na pozemních komunikacích. Ostatně jiný účel žádný z účastníků v průběhu řízení netvrdil. Žalovaný přitom žalobce na žádné vady, jež by uvedenému účelu bránily, neupozornil. Bylo-li dále zjištěno, že únik chladicí kapaliny, jehož příčinou je prasklé těsnění pod hlavou motoru, a nefunkční alternátor jsou vadami, které provoz vozidla znemožňují, nelze nic vytknout závěru odvolacího soudu, že tyto vady (řádně a včas vytknuté) představují podstatné porušení kupní smlouvy odůvodňující odstoupení od kupní smlouvy. Únik chladicí kapaliny způsobený prasklým těsněním pod hlavou motoru jako vada, pro kterou vozidlo není způsobilé k provozu, totiž představuje nedostatek vlastností, jež se u věcí téhož druhu a stáří obecně předpokládají a jejichž absencí je využití věci k danému účelu nikoliv nepodstatně sníženo. Jinak řečeno předmět koupě (věc) má vady bránící tomu, aby ji kupující užíval k účelu dle kupní smlouvy.

Námitka dovolatele, že se o vadu zakládající podstatné porušení smlouvy nejednalo proto, neboť jde o vadu u tohoto vozidla obvyklou, neobstojí.

Jak bylo již výše uvedeno, je-li předmětem koupě starší vozidlo, nelze jeho běžné (obvyklé) opotřebení, jež vzhledem k obvyklé době životnosti či jeho částí odpovídá jeho stáří, počtu ujetých kilometrů, běžným provozním podmínkám a běžnému způsobu používání i údržby, považovat za jeho vadu. Za vadu by bylo možné považovat teprve takový stupeň opotřebení, jež je podstatně pokročilejší, než by odpovídalo uvedeným hlediskům. Za projev běžného opotřebení u starší věci však nelze považovat vadu, pro kterou věc nemůže sloužit účelu sjednanému či vyplývajícímu z kupní smlouvy.

V kontextu projednávané věci uvedené znamená, že za projev běžného opotřebení u staršího vozidla nelze považovat vadu, pro kterou je vozidlo technicky nezpůsobilé k provozu, pokud z ujednání nebo z účelu patrného ze smlouvy výslovně nevyplývá, že předmětem koupě není vozidlo technicky nezpůsobilé k provozu.

Jinak řečeno je-li předmětem koupě starší opotřebované vozidlo a nevyplývá-li ze smlouvy, že prodávané vozidlo není způsobilé k provozu, pak vada, pro kterou je takové vozidlo technicky nezpůsobilé k provozu, zakládá odpovědnost prodávajícího z vadného plnění, neboť vozidlo jako předmět koupě nemá vlastnosti v kupní smlouvě ujednané nebo vlastnosti vhodné pro účel ze smlouvy patrný či obvyklý.

Argumentace žalovaného, že únik chladicí kapaliny je obvyklou vlastností dotyčného vozidla s ohledem na jeho stáří a míru opotřebení, navíc neobstojí z důvodu, že znalec sice připustil, že taková vada u dotyčného vozidla není neobvyklá, že by šlo o otázku opotřebení ale vyloučil. Znalec dotyčnou vadu nevyhodnotil jako obvyklou vlastnost vozidla či jako projev běžného opotřebení, ale jako faktickou vadu, pro kterou vozidlo nebylo způsobilé k provozu. Žalovaný tak uvedené nesprávně interpretuje a zároveň přehlíží, že předmět koupě neměl vlastnosti (jakost) vhodné pro účel patrný ze smlouvy, podle níž prodával sice starší, ale po technické stránce provozuschopné vozidlo. Nemůže se proto prosadit jeho přesvědčení, že únik chladicí kapaliny je u tohoto vozidla „obvyklou vadou nezakládající podstatné porušení smlouvy“, resp. že jde o běžný projev opotřebení vozidla vzhledem k jeho stáří a že se jedná toliko o nepodstatné porušení kupní smlouvy.

Odvolací soud tak své rozhodnutí založil na správném právním posouzení dovolatelem nastolené otázky.

Přípustnost dovolání nezakládá námitka, podle níž je napadené rozhodnutí založeno na extrémním nesouladu mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením.

Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolacím důvodem uvedeným v § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. (§ 211 o. s. ř.). Z toho, že žalovaný v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku (že šlo o vadu, s níž měl kupující počítat, a že existence vady v době předání automobilu nebyla prokázána), nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředků přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Žalovaný svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovoláním zpochybněného závěru správný a nebylo zjištěno (a ostatně žalovaným ani tvrzeno), že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., popř. jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud dovolání žalovaného podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, podle obsahu spisu mu však v rámci dovolacího řízení žádné nevznikly.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů