// Profipravo.cz / Kupní a směnná smlouva 08.11.2018
K přiměřenosti výše smluvní pokuty za pozdní odhlášení z prodávané nemovitosti
Účastníky sjednaná smluvní pokuta ve výši 1.000 Kč za každý den, kdy prodávající zůstala po obdržení kupní ceny hlášena k pobytu (a fakticky i pobývala) v převedeném domě, není v posuzované věci nepřiměřeně vysoká ve vztahu vůči povinnosti, jejíž splnění zajišťuje (odhlásit se včetně všech příslušníků domácnosti nejpozději do 60 dnů od obdržení kupní ceny z trvalého pobytu).
Na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou "denní sazbu“ smluvní pokuty.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 613/2018, ze dne 28. 8. 2018
Dotčené předpisy:
§ 39 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 544 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: smluvní pokuta; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 11. 7. 2016, č. j. 120 C 2/2016-37, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení 1 095 000 Kč, a žalobci uložil zaplatit žalované k rukám jejího zástupce na náhradě nákladů řízení 47 190 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 17. 10. 2017, č. j. 54 Co 664/2016-71, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).
Žalobce se sice mýlí, usuzuje-li, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena (žalobce tuto otázku nekonkretizuje, z obsahu dovolání však lze spolehlivě dovodit, že se jedná o poměření ujednání o smluvní pokutě korektivem dobrých mravů), jelikož Nejvyšší soud se výkladem § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“), zabýval opakovaně, jeho námitkám, kterými zpochybnil závěr odvolacího soudu, že ujednání účastníků o smluvní pokutě je neplatné, neboť odporuje dobrým mravům (§ 39 obč. zák.), však lze přisvědčit. Korespondují totiž s výkladovým stanoviskem Nejvyššího soudu.
Protože se odvolací soud v otázce podrobené dovolacímu přezkumu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je dovolání přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 24. 2. 2011 kupní smlouvu, jíž žalovaná spolu s V. Z. prodali žalobci pozemek parc. č., pozemek parc. č. a rodinný dům č. p. na pozemku parc. č. , vše v katastrálním území J., za sjednanou kupní cenu 3 390.000 Kč. V článku V. odst. 3 kupní smlouvy byla dohodnuta sankce ve výši 1 000 Kč denně pro případ, že se prodávající včetně všech příslušníků domácnosti nejpozději do 60 dnů od obdržení kupní ceny neodhlásí z trvalého pobytu v rodinném domě č. p.. Žalovaná se po obdržení kupní ceny neodhlásila z trvalého pobytu, dům č. p. dosud nevyklidila a žalobce se vyklizení domáhá žalobou podanou dne 10. 12.2015, která je vedena u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 18 C 309/2015. Sankci, kterou si účastníci sjednali v článku V. odst. 3 kupní smlouvy soudy shodně vyhodnotily jako smluvní pokutu (§ 544 obč. zák.). Zatímco soud prvního stupně na podkladě uvedených zjištění posoudil ujednání obsažené v článku V. odst. 3 kupní smlouvy jako platné a žalobu zamítl proto, že výkon práva žalobce shledal odporujícím dobrým mravům, protože zasahuje do veřejného subjektivního práva žalované na trvalý pobyt, odvolací soud dospěl k závěru, že posuzované smluvní ujednání je podle § 39 obč. zák. neplatné pro rozpor s dobrými mravy.
Podle § 544 odst. 1, 2 obč. zák., sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán smluvní pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.
Podle § 39 obč. zák., neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Institut smluvní pokuty zakotvený v (kogentních) ustanoveních § 544 a § 545 obč. zák. je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jehož účelem je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1237/96, ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 675/99, ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 371/2006, ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007 a ze dne 26. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 498/2009).
Při zkoumání přiměřenosti výše smluvní pokuty z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit všechny funkce smluvní pokuty, tj. funkci preventivní, uhrazovací a sankční. Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit z pohledu zajištěné povinnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002, z 11. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, z 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3714/2007, z 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4986/2009, a z 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4932/2010), s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007 a ze dne 13. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4956/2007). Účel smluvní pokuty spočívá zejména v pohrůžce citelnou majetkovou sankcí vůči dlužníkovi pro případ, že nesplní svoji povinnost z hlavního závazkového vztahu, a tím také v zabezpečení věřitele proti případné újmě, která by mu mohla nesplněním hlavního závazku vzniknout. Uvedený účel je – jak z povahy věci vyplývá – jen obtížně splnitelný pouhou symbolickou pohrůžkou, která má v poměrech dlužníka jen minimální význam a nemotivuje jej dostatečně k tomu, aby na sebe bral jen takové závazky, kterým při uvážení všech okolností může s vysokou pravděpodobností dostát; oproti tomu sankce nepřiměřeně vysoká může mít za následek neplatnost ujednání o smluvní pokutě, neboť podle § 39 obč. zák. je právní úkon neplatný rovněž, jestliže je v rozporu s dobrými mravy.
V daném případě plnila smluvní pokuta zejména funkce preventivní a sankční. Měla ochránit žalobce jako věřitele před porušením závazku, předejít jeho porušení a zajistit jeho včasné a řádné splnění. Aby tuto preventivní funkci mohla splnit, musí účinným způsobem dlužníka od porušení závazku odrazovat. Žalobce při koupi rodinného domu do svého výlučného vlastnictví nesporně sledoval prosazení svých legitimních zájmů a vůle, aby po uzavření kupní smlouvy, resp. poté, kdy za převáděné nemovitosti zaplatí prodávajícím sjednanou kupní cenu, v převedeném domě neměly trvalý pobyt (a tudíž nepobývaly /nebydlely/) neoprávněné osoby, včetně žalované.
V soukromoprávní sféře platí zásada, že co není zakázáno, je dovoleno. Proto je nutno vykládat ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem nebo s dobrými mravy restriktivně a nikoli extenzivně. Opačný výklad by byl v rozporu s článkem 4 odst. 4 Listiny, podle něhož při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod (v tomto případě smluvní volnosti stran) musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 87/04).
Protože pro posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy podle § 39 obč. zák., zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet, závisí vymezení hypotézy právní normy v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Je tedy na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2970/2009). Úvahy nalézacích soudů o aplikovatelnosti § 39 obč. zák. může dovolací soud přezkoumat, jen kdyby byly zjevně nepřiměřené (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 584/2014). Pojem „dobré mravy“ jak v intencích § 39 obč. zák., tak § 3 odst. 1 obč. zák. Nejvyšší soud vyložil opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudek ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/1997, nebo rozsudek ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, a usnesení ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005), v nichž dovodil, že za dobré mravy je obecně třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.
Závěr, že účastníky sjednaná smluvní pokuta ve výši 1.000 Kč za každý den, kdy žalovaná zůstala po obdržení kupní ceny hlášena k pobytu (a fakticky i pobývala) v převedeném domě, je nepřiměřeně vysoká ve vztahu vůči povinnosti, jejíž splnění zajišťuje, dovolací soud na rozdíl od odvolacího soudu nesdílí a jeho úvahy v tomto směru hodnotí jako zjevně nepřiměřené. Odvolací soud svou argumentaci nepřiléhavě podpořil mimo jiné závěry dovozenými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 6 As 33/2003 a v nálezu Pléna Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 4/02, v nichž bylo dovozeno, že podle ustanovení § 10 odst. 2 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, z přihlášení občana k trvalému pobytu nevyplývají žádná práva k vlastníkovi nemovitosti (ani žádná práva k objektu) a údaj o místu trvalého pobytu má především evidenční charakter, v důsledku čehož nemůže být evidence místa trvalého pobytu sama o sobě v oblasti práv soukromých jakkoli rozhodná. Tyto úvahy nejsou pro posouzení přiměřenosti smluvní pokuty určující. Rozhodným je, že žalobce si chtěl sjednanou sankcí zajistit splnění povinnosti, která pro něho měla velký význam, neboť odhlášení se prodávajících z pobytu nepochybně spojoval s ukončením jejich pobývání (bydlení) v převedeném domě. Odvolací soud vyložil ustanovení § 39 obč. zák. v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nesprávně extenzivně. Přestože si byl - jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí - vědom možnosti sepsání majetku vlastníka objektu (žalobce) v rámci exekuce vedené na majetek osob hlášených zde k trvalému pobytu, do svých úvah ji adekvátně nepromítl, resp. bagatelizoval ji. Naproti tomu výši smluvní pokuty nepřípadně konfrontoval s průměrnou denní hrubou mzdou pro rok 2011 podávající se z údajů Českého statistického úřadu (cca 800 Kč), aniž přitom zjišťoval, jaké jsou výdělkové možnosti a schopnosti žalované. Úvaha, že již ze samotného statistického údaje je patrné, že smluvní pokuta ve výši 1.000 Kč denně je „obecně velmi citlivá“, neobstojí. Zatímco pro osoby nemajetné, jejichž příjmy se blíží průměrné mzdě, může být taková sankce dostatečným motivem ke splnění zajištěné povinnosti, osoby s nadprůměrnými příjmy (popř. osoby tzv. zámožné) významně nemotivuje. Zjištění, jaká je v České republice průměrná hrubá mzda, je tudíž z hlediska posouzení přiměřenosti smluvní pokuty v předmětné věci nevýznamné. Nelze souhlasit ani s názorem odvolacího soudu, že existence trvalého pobytu neoprávněné osoby vlastníka neomezuje v nakládání s nemovitostmi. Skutečnost, že v domě je hlášena k pobytu neoprávněná osoba může negativně ovlivnit jeho „prodejnost“, popř. ovlivnit v neprospěch vlastníka cenu nemovitosti. Je na místě akcentovat, že žalovaná uzavřela kupní smlouvu dobrovolně s vědomím, že obsahuje ujednání o smluvní pokutě; musela být tudíž srozuměna s tím, že nesplní-li zajišťovanou smluvní povinnost, bude sjednaným způsobem (tj. denně) sankcionována. Oblast soukromého závazkového práva je ovládána zásadou pacta sunt servanda. Jestliže žalované byla zaplacena kupní cena, vznikla jí povinnost odhlásit se z pobytu a nemovitosti vyklidit. Skutečnost, že tak neučinila ani poté, kdy žalobce podal žalobu o vyklizení, nasvědčuje tomu, že sjednaná smluvní pokuta nebyla pro žalovanou očividně dostatečnou pobídkou. V této souvislosti považuje dovolací soud za vhodné připomenout, že již v rozsudcích ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Cdo 2239/2007, ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008, nebo ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Cdo 588/2003, přijal a odůvodnil závěr, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou "denní sazbu“ smluvní pokuty; opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit.
Lze uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl žalobcem uplatněn právem a Nejvyššímu soudu nezbylo než napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1a 2 o. s. ř.). Dalšími dovolacími námitkami se dovolací soud pro nadbytečnost již nezabýval.
Odvolací soud je vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-