// Profipravo.cz / Obecná ustanovení závazkového práva 15.10.2024

Zákonné přistoupení k dluhu podle § 1893 o. z.

Ustanovení § 1893 o. z. obnovuje obecnou úpravu právních následků převzetí celého majetku jiné osoby nebo jeho poměrné části. Jeho účelem je ochrana věřitelů zcizitele (převodce) před ohrožením jejich zájmů majetkovými dispozicemi zcizitele (převodce), kterými (vědomě či nevědomě) dochází k vyloučení (či k podstatnému omezení) možnosti věřitele uspokojit z převedeného majetku své související pohledávky.

Vzhledem k účelu § 1893 o. z. se přitom „poměrně určenou částí“ majetku rozumí taková část majetku zcizitele, která je podstatná z hlediska uspokojení pohledávek věřitelů zcizitele. Může jít též o jedinou nemovitou věc, představuje-li takovou podstatnou část majetku zcizitele.

Důsledkem převzetí majetku ve smyslu § 1893 o. z. je, že nabyvatel se stává společně a nerozdílně se zcizitelem dlužníkem z dluhů, které s převzatým majetkem souvisí (podstatná je hospodářská a věcná souvislost) a o nichž nabyvatel při uzavření smlouvy věděl nebo alespoň musel vědět. Je lhostejno, zda v okamžiku převzetí majetku šlo o dluhy již splatné či nesplatné, podmíněné či nepodmíněné. Není též rozhodné, na základě jakého právního vztahu (závazku) byly dluhy založeny, tj. zda ze smlouvy, z protiprávního činu, nebo z jiné právní skutečnosti, která je k tomu podle právního řádu způsobilá (srov. § 1723 o. z.).

Ohledně vědomosti nabyvatele platí aplikační pravidlo obsažené v § 4 odst. 2 o. z., tj. půjde o vědomost, kterou si osvojí osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. Postačí též, pokud nabyvatel o dluzích musel v okamžiku nabytí vědět. Vědomost nabyvatele (příp. to, že nabyvatel o dluzích musel vědět) prokazuje věřitel, ledaže je majetek přebírán osobou zciziteli (převodci) blízkou, v takovém případě se podle § 1983 odst. 2 věty poslední o. z. vědomost nabývající osoby blízké presumuje a je naopak na ní, aby v řízení prokázala, že o určitém dluhu nevěděla a ani vědět nemusela. Vědomost nabyvatele ve smyslu § 1893 o. z. tedy zahrnuje vědomost (příp. to, že nabyvatel musel vědět) o existenci určité právní povinnosti dlužníka uspokojit právo věřitele splněním a též o takových okolnostech týkajících se určitého dluhu, z nichž osobě v postavení nabyvatele muselo být zřejmé, že tato právní povinnost dlužníka souvisí s převáděným majetkem. Vědomost nabyvatele naopak nemusí zahrnovat jednoznačnou přesnou výši dluhu. Obsah jeho vědomosti však musí být takový, aby nebyly pochybnosti o tom, o jaký dluh jde.

Lze tedy uzavřít, že pro zákonné přistoupení nabyvatele majetku k dluhu zcizitele se podle § 1893 o. z. vyžaduje, aby nabyvatel věděl (§ 4 odst. 2 o. z.) nebo musel vědět o takových skutkových okolnostech, z nichž vyplývá existence dluhu zcizitele (existence určité právní povinnosti zcizitele uspokojit věřitele splněním), souvislost takového dluhu s převáděným majetkem a orientačně (přibližně) i výše dluhu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1039/2023, ze dne 27. 8. 2024

vytisknout článek

Dotčené předpisy: § 1893 o. z.

Kategorie: obecná ustanovení závazkového práva; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. V řízení zahájeném žalobou ze dne 29. 5. 2017 se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 597 000 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že během jeho společného soužití s družkou A. S. uskutečnil do konce roku 2012 rekonstrukci a úpravy na jejím domě v XY (dále jen „předmětný dům“ či „nemovitost“) v hodnotě (za práci a materiál) 597 000 Kč. Takto rekonstruovanou nemovitost družka žalobce darovací smlouvou ze dne 23. 8. 2016 převedla žalované (své dceři). Družka žalobce v roce 2014 na vyrovnání závazku vůči žalobci z vkladu finančních prostředků a provedených prací ještě před darováním sepsala potvrzení dne 7. 5. 2014 a poslední vůli dne 30. 6. 2014 tak, že žalobce má právo dožít v předmětném domě nebo závazek na vyplacení finančního odstupného, s čímž byla žalovaná obeznámena v době sepisu poslední vůle i při uzavření darovací smlouvy. S ohledem na úmrtí družky žalobce dne 18. 11. 2016 a bránění žalobci v dalším užívání nemovitosti žalovanou, požadoval žalobce po žalované finanční vypořádání.

(…)

5. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, III a IV (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

6. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, že žalobce při společném soužití se svou družkou (matkou žalované) provedl v roce 2012 rekonstrukci a úpravy nemovitosti, kterou v tu dobu matka žalované vlastnila. Družka žalobce sepsala dne 7. 5. 2014 listinu označenou „závazek“ a dne 30. 6. 2014 listinu označenou „má vůle“, v níž vyslovila přání, aby žalobce, který má morální právo, mohl dožít v tomto domě, protože se podílel fyzicky i finančně na renovaci této nemovitosti a potvrdila závazek, že v případě, že žalobce nebude moci v nemovitosti dožít, variantou tohoto závazku je vyplacení finančního odstupného. Dne 23. 8. 2016 byla na základě darovací smlouvy nemovitost darována žalované, která po smrti své matky žalobce vyzvala k opuštění nemovitosti, k čemuž došlo dne 30. 11. 2016. Odvolací soud neměl pochybnost, že žalovaná o obsahu uvedených listin sepsaných její matkou věděla. Vycházel přitom z výpovědi a písemného prohlášení babičky žalované (A. S. st.), podle které považovala družka žalobce obsah těchto listin za tak zásadní, že již neměla pochybnosti o tom, že přestože nemovitosti posléze darovala své dceři (žalované), bude o žalobce majetkově „postaráno“. Aby se tak mohlo stát, musela mít nade vší pochybnost o vůli své matky vědomost právě obdarovaná, neboť vůči ní závazek finančního vyrovnání se žalobcem po její smrti směřoval.

7. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého žalobce od počátku investoval na základě příslibu bydlení v nemovitosti do cizího majetku, jehož vlastnicí v tu dobu byla matka žalované, které tak svědčila povinnost se s žalobcem v případě odpadnutí tohoto důvodu vypořádat. Této povinnosti si byla matka žalované vědoma, sepisem výše uvedených listin dala jasně najevo, že žalobce za dobu jejich společného soužití do nemovitosti, kterou darovala své dceři, investoval. Protože matka žalované majetek převedla na žalovanou, s majetkem tak na žalovanou přešly i závazky, které souvisí s převzatým majetkem (§ 1893 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“). Tím, že žalovaná po smrti matky žalobci znemožnila další užívání nemovitosti, odpadl právní důvod, na jehož základě žalobce do nemovitosti investoval, žalovaná se tak bez spravedlivého důvodu obohatila a musí žalobci vydat, oč se obohatila (§ 2991 o. z.). Pohledávku, kterou žalovaná uplatnila k započtení, odvolací soud považoval za nedůvodnou minimálně ve vztahu k období, kdy byla vlastnicí nemovitosti matka žalované, které žalobce přispíval na chod domácnosti. I v případě oprávněnosti takové pohledávky za další období ji odvolací soud neměl za splatnou, a tedy způsobilou k započtení, neboť výzva k jejímu zaplacení nebyla tvrzena ani prokázána.

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém jeho rozsahu včasným dovoláním, v němž namítla nesprávné právní posouzení věci. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání.

9. Naplnění předpokladu přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. spatřovala žalovaná v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení následujících otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny:

1) Může být dluhem ve smyslu § 1893 o. z. způsobilým přejít na nabyvatele příslib, či přání vlastníka nemovitosti, aby osoba, která do ní investovala, mohla v ní dožít?

2) V jakém rozsahu přechází podle § 1893 o. z. na nabyvatele dluhy související s převzatým majetkem?

3) Může takový dluh přejít v jiném, zejména větším rozsahu, oproti původnímu závazku?

4) Může se postupem podle § 1893 o. z. změnit dluh osobní povahy na dluh věcné povahy přímo zatěžující nemovitost?

5) Jaký musí být obsah vědomosti nabyvatele o existenci dluhu a jeho obsahu, aby mohlo dojít k jeho přechodu podle § 1893 o. z.?

6) Může vlastník nemovitosti zřídit osobní závazek bydlení na dobu přesahující jeho smrt, případně až do doby smrti oprávněné osoby? Zavazovalo by takové smluvní ujednání i dědice původního vlastníka?

7) Kdy vzniklo bezdůvodné obohacení a komu?

8) Je možné učinit výzvu k zaplacení dosud nesplatné pohledávky a její následné započtení v jedné listině?

10. Žalovaná odvolacímu soudu předně vytýká, že neposoudil právní podstatu a povahu „dluhu“, který měl na žalovanou přejít podle § 1893 o. z., zejména pak, zda se jednalo mezi žalobcem a matkou žalované o dvoustranný smluvní vztah, či jen jednostranný příslib matky žalované. Nejasný je podle žalované i konkrétní obsah „dluhu“. Namítá, že není jasné, jaký byl právní základ a obsah údajného práva bydlení žalobce a zda a jak se v průběhu času měnil.

11. Ke druhé, třetí a čtvrté otázce žalovaná uvádí, že podle § 1893 o. z. se nabyvatel stává solidárním dlužníkem dluhu ze závazkového vztahu mezi věřitelem a původním vlastníkem nemovitosti, je tedy zavázán ve stejném rozsahu jako původní dlužník. Argumentuje, že právo bydlení žalobce v předmětné nemovitosti, které bylo původně odvozené z vlastnického práva matky žalované, bylo přetransformováno uzavřením darovací smlouvy ze dne 23. 8. 2016 a smlouvy o zřízení služebnosti bydlení pro matku žalované a její matku na právo odvozené z práva služebnosti bydlení, které u matky žalované nahradilo právní titul ze zanikajícího práva vlastnického. Na žalovanou tak mohl přejít pouze závazek té povahy a obsahu, jaký existoval mezi původními smluvními stranami (či jak byl vymezen v příslibu matky žalované). Jestliže matka žalované v souvislosti s převodem svých nemovitostí na žalovanou nepovažovala za potřebné zajistit pro žalobce právo bydlení i na další časové období, nelze dovodit, že došlo k prodloužení doby účinnosti dohody o bydlení věřitele. Žalovaná brojí proti (údajnému) právnímu názoru odvolacího soudu, podle nějž může být nabyvatel ex lege přistupující k dluhu zatížen ve větším rozsahu, či jinak než původní vlastník. Tento závěr odmítá, neboť zákonná kumulativní intercese nabyvatele se může týkat pouze těch dluhů zavazujících dlužníka, které zde byly v okamžiku převzetí veškerého majetku nebo jeho části nabyvatelem.

12. Ve vztahu k páté otázce žalovaná tvrdí, že vědomost může nabyvatel mít jen v rozsahu informací a okolností, které měl k dispozici a že musí existovat vědomost o souvisejícím dluhu již v okamžiku převodu vlastnického práva. Následně zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu, podle nějž měla žalovaná ještě před uzavřením darovací smlouvy ze dne 23. 8. 2016 vědět, že její matka se zavázala vůči žalobci, že bude mít právo doživotně bydlet v předmětném domě. Tvrdí, že odvolací soud nepřípustně změnil závěry soudu prvního stupně, aniž byly splněny zákonné podmínky podle § 213 odst. 2 o. s. ř., čímž zatížil své rozhodnutí procesní vadou. Namítá, že žádné relevantní informace o existenci a obsahu závazků své matky vůči žalobci nedostala a neměla. Nepředpokládala, že na ni mohly přejít nějaké závazky její matky vůči žalobci, za situace, kdy v darovací smlouvě bylo výslovně uvedeno, že nabývá vlastnické právo k předmětným nemovitostem bez jakýchkoli omezení vlastnických práv (věcné břemeno ve prospěch své matky a babičky v to nepočítaje). Obsahem darovací smlouvy bylo nepřímo deklarováno, že po smrti dlužnice věřitel v nemovitosti bydlet nebude.

13. K šesté otázce žalovaná uvádí, že odvolací soud vychází z nesprávného právního názoru, že osobní závazek (dluh) matky žalované vůči žalobci trvá i po její smrti. Podle názoru žalované závazky její matky z dohody o bydlení žalobce (byla-li vůbec uzavřena) zanikly dnem matčiny smrti, neboť šlo o její osobní závazek, jehož se případně dnem uzavření darovací smlouvy ze dne 23. 8. 2016 stala žalovaná solidární spoludlužnicí. Z povahy věci jako osobního závazku dlužnice je zřejmé, že tento závazek nemohl přetrvat smrt osoby, které se takto zavázala.

14. V rámci argumentace k sedmé otázce žalovaná namítá, že investoval-li žalobce do domu bezesmluvně, jen pod příslibem bydlení, odpadl právní důvod takového bydlení tím, že původní majitelka převedla vlastnictví k domu a nebyla již hospodářsky schopna svůj závazek plnit. Právo na vydání bezdůvodného obohacení tak žalobci vzniklo vůči matce žalované. Žalovaná bezdůvodné obohacení nabýt nemohla.

15. Prostřednictvím osmé otázky žalovaná brojí proti závěru odvolacího soudu, že započtení vzájemné pohledávky žalované není přípustné, jelikož pohledávka, proti které bylo započítáváno, v době započtení nebyla splatná. Podle názoru žalované, je-li zřejmé, že věřitel chce svoji pohledávku uhradit a současně prohlašuje, že ji chce uhradit započtením vzájemných pohledávek, splývají jinak dva samostatné „právní úkony“, tedy zesplatnění pohledávky a započtení splatné pohledávky v jedno a bylo by přepjatým formalismem trvat na postupném doručení obou projevů vůle dlužníkovi, když z podstaty věci je zřejmé, že pohledávka již takto uplatněna je a k žádnému reálnému obcházení zákazu započítávání nesplatných pohledávek nedochází.

16. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

III. Přípustnost dovolání

17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

18. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

19. Napadá-li žalovaná rozsudek odvolacího soudu výslovně v obou jeho výrocích, tedy i tu část jeho prvního výroku a jeho druhý výrok, kterým bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení, přehlíží, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.

20. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz).

21. První otázka nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Odvolací soud nevycházel ze závěru, že dluhem, který „přešel na žalovanou“ podle § 1893 o. z., byl „příslib, či přání vlastníka nemovitosti, aby osoba, která do ní investovala, mohla v ní dožít“, jak předpokládá žalovaná v dovolání při formulaci první právní otázky. Příslib společného bydlení podle odvolacího soudu pouze představoval důvod, pro který žalobce investoval do předmětného domu. Odvolací soud však vycházel primárně z toho, že matce žalované svědčila „povinnost se s žalobcem v případě odpadnutí tohoto důvodu vypořádat“, že této povinnosti si byla matka žalované vědoma, což dala najevo sepisem listin ze dne 7. 5. 2014 a ze dne 30. 6. 2014, v nichž potvrdila, že do nemovitosti investoval a vyslovila přání, aby proto žalobce mohl dožít v předmětném domě. Podle odvolacího soudu totiž současně potvrdila závazek, „že v případě že žalobce nebude moci v nemovitosti dožít, variantou tohoto závazku je vyplacení finančního odstupného“. Závazek „finančního vyrovnání se s žalobcem“, resp. „povinnost se s žalobcem vypořádat“ při odpadnutí důvodu spočívajícího v příslibu společného bydlení, pro který žalobce investoval do nemovitosti, potvrzený žalobkyní v uvedených listinách odvolací soud považoval za závazek, který souvisel s převzatým majetkem (předmětným domem darovaným žalované), a který „přešel na žalovanou“ podle § 1893 o. z., neboť neměl pochybnosti o tom, že o obsahu uvedených listin žalovaná věděla.

22. Ze stejných důvodů není dovolání přípustné ani pro řešení otázky druhé, třetí a čtvrté, neboť i při jejich formulaci a dovolací argumentaci k nim vychází žalovaná z mylného předpokladu, že dluhem, který podle odvolacího soudu „přešel na žalovanou“ podle § 1893 o. z., byl „příslib, či přání vlastníka nemovitosti, aby osoba, která do ní investovala, mohla v ní dožít“, resp. z mylné domněnky že „právo bydlení žalobce sjednané s dlužnicí uzavřením této smlouvy podle názoru odvolacího soudu přešlo na žalovanou jako na nabyvatelku vlastnického práva k nemovitosti“ (žalovaná zřejmě takto nepřesně vyjádřenou formulací vyjadřovala přesvědčení, že podle odvolacího soudu na ni měl přejít závazek její matky zajistit právo bydlení žalobce, nikoliv že na žalovanou mělo přejít samotné právo bydlení žalobce). Jestliže odvolací soud nevycházel z takového závěru, pak neřešil (neměl důvod řešit) ani otázku rozsahu, v jakém by takový dluh měl podle § 1893 o. z. „přejít na žalovanou“, či otázku, zda mohlo takto dojít při kumulativní intercesi podle § 1893 o. z. ke změně na „dluh věcné povahy přímo zatěžující nemovitost“.

23. Napadené rozhodnutí nezáviselo ani na řešení otázky šesté, neboť i ve vztahu k ní žalovaná v dovolání zjevně vychází z mylného předpokladu, že odvolací soud vystavěl své rozhodnutí na závěru, že na ni při uzavření darovací smlouvy podle § 1893 o. z. „přešel“ závazek její matky spočívající v příslibu doživotního bydlení pro žalobce. Za situace, kdy však z takového závěru odvolací soud nevycházel, jak bylo uvedeno výše, nebylo pro napadené rozhodnutí určující ani posouzení možnosti zřídit vlastníkem nemovité věci osobní závazek bydlení na dobu přesahující smrt vlastníka či do smrti oprávněné osoby, ani to, zda by takové ujednání o právu bydlení zavazovalo dědice původního vlastníka. Ani pro řešení otázky šesté proto Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným.

24. Osmá otázka již byla oproti přesvědčení žalobkyně v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a od tohoto řešení se odvolací soud neodchýlil, pokud vyšel z toho, že právním jednáním žalované učiněným v jejím vyjádření ze dne 20. 5. 2021 žalovaná nemohla účinně započíst jí tvrzenou vzájemnou pohledávku, která v době tohoto právního jednání započtení ještě nebyla splatná, neboť předtím žalobce k úhradě žádných částek žalovanou nebyl vyzván a že splatnost pohledávky by mohla nastat teprve následující den po výzvě k jejímu splnění ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že podmínka splatnosti započítávané pohledávky není splněna, jestliže věřitel v jedné listině vyzve dlužníka k zaplacení pohledávky a zároveň v ní učiní projev započtení této pohledávky (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 33 Cdo 3418/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006). Tato otázka také nezaloží přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.

25. Ve vztahu k páté otázce nemohou přípustnost dovolání založit námitky, jimiž žalovaná zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že již v době uzavření darovací smlouvy věděla o obsahu listin sepsaných její matkou ve dnech 7. 5. 2014 a 30. 6. 2014, a tvrdí, že v té době relevantní informace o existenci a obsahu závazků své matky vůči žalobci nedostala a neměla. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Vytýká-li žalovaná současně odvolacímu soudu, že zatížil řízení procesní vadou, pokud změnil skutkové závěry soudu prvního stupně, aniž byly splněny podmínky podle § 213 odst. 2 o. s. ř., pak taková námitka vady řízení (neobsahující vymezení příslušné procesní otázky řešené odvolacím soudem a některého ze zákonných předpokladů přípustnosti dovolání k ní) nemůže založit přípustnost dovolání. K existenci vad řízení však dovolací soud přihlédne v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

26. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky (páté), jakou vědomost musí mít nabyvatel o existenci dluhu a jeho obsahu, aby mohlo dojít k zákonnému přistoupení k dluhu podle § 1893 o. z., neboť jde o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešenou. Je přitom nerozhodné, že žalovaná v dovolání při formulaci (nejen) otázky páté (stejně jako odvolací soud v napadeném rozhodnutí) účinky podle § 1893 o. z. nepřesně označuje jako „přechod dluhu“, resp. „přechod závazku“. Z dalšího obsahu dovolání, v němž žalovaná tyto účinky popisuje jako kumulativní intercesi, je význam otázky, kterou předkládá k dovolacímu přezkumu, zřejmý.

27. Dovolání je přípustné i pro řešení otázky sedmé, tj. otázky okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení a určení osoby obohacené, při jejímž řešení se odvolací soud (zčásti) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

K otázce okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení a určení osoby obohacené

28. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).

29. Podle § 3028 o. z. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odst. 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odst. 2). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy (odst. 3).

30. Podle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

31. Podle zjištění, z nichž odvolací soud vycházel v nyní řešené věci, byl právním důvodem, pro který žalobce prováděl v roce 2012 rekonstrukci předmětného domu ve vlastnictví matky žalované (družky žalobce), příslib společného bydlení s matkou žalované, příp. jistá neformální dohoda o společném bydlení vyplývající z jejich soužití v nesezdaném poměru. Za této situace se tedy případný nárok z bezdůvodného obohacení spočívajícího v investicích žalobce do rekonstrukce takového domu řídil právní úpravou účinnou v době založení příslušného právního důvodu (tj. § 451 a násl. obč. zák.) bez ohledu na to, že k odpadnutí právního důvodu plnění mělo dojít následně po 1. 1. 2014 za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016, a ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 354/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018, a ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1215/2019). Odvolací soud tedy nesprávně odkázal na § 2991 o. z. Uvedená nesprávnost však v posuzovaném případě neměla vliv na věcné řešení otázky okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení a určení osoby obohacené, neboť v tomto ohledu je předchozí právní úprava obdobná s úpravou v zákoně č. 89/2012 Sb.

32. V rozhodovací praxi dovolacího soudu není pochyb o tom, že bezdůvodné obohacení představuje mimosmluvní závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, ochuzenému a této povinnosti korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo (ochuzeného), požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007, ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4897/2014, nebo ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2726/2015). Za bezdůvodné obohacení se považuje pouze ten prospěch, o nějž na úkor ochuzeného obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4874/2014, a ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015).

33. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného a ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí tomu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1625/2023 a judikaturu v něm citovanou)

34. Skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl, míří na ty případy, v nichž v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který však následně, v důsledku další právní skutečnosti, ztratil své právní účinky (odpadl); okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005, ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013, či ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2598/2014). Tato skutková podstata může být ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu naplněna mimo jiné v případech, investuje-li jeden z nesezdaného páru do (byť výlučného) majetku druhého, jejž oba užívají, avšak důvod takového plnění – dohoda o společném bydlení a užívání zhodnocovaného/pořizovaného obydlí k tomuto účelu, jež může být i neformální, vyplývající z blízkého vztahu a podobně – například v důsledku rozchodu partnerů odpadl (k tomu srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008, ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 382/2012, ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013, ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1374/2018, a ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 354/2020). Jinak řečeno za dostatečný právní důvod vynaložení investic na nemovitou věc (dům či bytovou jednotku) z pohledu naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého z právního důvodu, jenž odpadl, soudní praxe považuje i vzájemnou dohodu účastníků o společném bydlení a využívání nemovité věci (bytu) k tomuto účelu, na jejímž základě se investující osoba podílela na pořízení nemovité věci či na jejích stavebních úpravách za účelem získání či zkvalitnění prostor pro společné bydlení; ke vzniku bezdůvodného obohacení v takovém případě dochází zpravidla teprve v okamžiku, kdy účastníci takové dohody zrušili společné soužití a společné užívání bytu, příp. kdy je zřejmé, že se nenaplní účel, za kterým bylo plnění poskytnuto.

35. V nyní posuzované věci považoval odvolací soud (ve shodě se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně) za právní důvod, pro který žalobce v roce 2012 investoval (svou prací a finančními prostředky) do rekonstrukce předmětného domu ve vlastnictví matky žalované (družky žalobce), příslib bydlení v předmětném domě s matkou žalované, příp. neformální dohodu o společném bydlení vyplývající z jejich soužití v nesezdaném poměru. K odpadnutí tohoto důvodu však nemohlo dojít již okamžikem převodu vlastnictví k předmětnému domu na žalovanou na základě darovací smlouvy, jak se mylně domnívá žalovaná v dovolání, neboť i po převodu vlastnictví společné soužití matky žalované a žalobce jako jejího druha v domě stále trvalo. Právní důvod bydlení matky žalované v domě byl dán po převodu vlastnictví služebností užívání zřízenou v darovací smlouvě a spolu s matkou žalované předmětný dům užíval žalobce (její druh) jako člen její domácnosti a jeho právní důvod užívání tak byl odvozen od vztahu s ní (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1588/2020). Teprve v souvislosti se smrtí matky žalované bylo zřejmé, že žalobci nebude další bydlení v předmětném domě umožněno a mohl tak (případně) odpadnout právní důvod, pro který v roce 2012 do nemovitosti investoval, a mohlo dojít ke vzniku (případného) bezdůvodného obohacení spočívajícího ve zhodnocení předmětného domu jeho investicemi.

36. Odvolací soud však nesprávně (v rozporu s výše citovanými judikaturními závěry) uzavřel, že takto (případně) bezdůvodně obohacenou byla žalovaná. K obohacení vlastníka nemovitosti došlo již samotnou realizací investic do nemovitosti žalobcem v roce 2012, kterými byl předmětný dům zhodnocen. V té době však pro takové zhodnocení (obohacení) existoval právní důvod spočívající v příslibu bydlení žalobci, resp. v neformální dohodě o společném bydlení s matkou žalované v předmětném domě. S ohledem na výše uvedené judikaturní závěry tedy byla obohacenou matka žalované, jejíž majetek se investicemi žalobce (tj. na jeho úkor) zvětšil. Na tomto nic nemění ani skutečnost, že se obohacení matky žalované mělo stát bezdůvodným až později, tj. až okamžikem, kdy by odpadl právní důvod, pro který byly investice do nemovitosti žalobcem vynaloženy, a že v uvedené době již byla vlastníkem takto zhodnocené nemovitosti žalovaná. Žalované totiž svědčil jiný právní důvod, pro který nabyla (již investicemi žalobce zhodnocenou) nemovitost. Tímto právním důvodem byla darovací smlouva. Nelze tedy uzavřít, že by zvětšení majetku žalované nastalo neoprávněně, tj. že by žalovaná získala majetkový prospěch (spočívající v získání zhodnocené nemovitosti) plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu, plněním z právního důvodu, který odpadl, či z nepoctivých zdrojů. Není tedy správné právní posouzení otázky určení osoby obohacené, při kterém odvolací soud považoval právě žalovanou za osobu, která se „bez spravedlivého důvodu obohatila“.

37. Pro úplnost lze dodat, že na žalovanou nemohl přejít (případný) dluh z bezdůvodného obohacení její matky (družky žalobce) po smrti matky podle § 1701 o. z., neboť podle skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, řízení o pozůstalosti matky žalované bylo zastaveno a bylo rozhodnuto o vydání majetku zůstavitelky nepatrné hodnoty žalované jako osobě, která se postarala o zůstavitelčin pohřeb.

K otázce vědomosti nabyvatele o existenci dluhu a jeho obsahu podle § 1893 o. z.

38. Podle § 1893 odst. 1 a 2 o. z. převezme-li někdo od zcizitele veškerý majetek nebo jeho poměrně určenou část, stává se společně a nerozdílně se zcizitelem dlužníkem z dluhů, které s převzatým majetkem souvisí a o nichž nabyvatel při uzavření smlouvy věděl nebo musel vědět. Nabyvatel však není povinen plnit více, než kolik činí hodnota majetku, jehož takto nabyl (odstavec 1). Převezme-li takový majetek osoba zciziteli blízká, stává se společně a nerozdílně se zcizitelem dlužníkem z dluhů, které s převzatým majetkem souvisí, bez omezení na hodnotu majetku, jehož takto nabyla. To neplatí, prokáže-li, že o určitém dluhu nevěděla, ani vědět nemusela (odstavec 2).

39. Samotná možnost aplikace § 1893 o. z. v posuzované věci nebyla v dovolání relevantně zpochybněna a nepodléhá tedy dovolacímu přezkumu s ohledem na jeho meze dané § 242 odst. 3 větou první o. s. ř. Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jsa při tom vázán uplatněným dovolacím důvodem spočívajícím v námitce nesprávného posouzení otázky vědomosti nabyvatele o existenci dluhu a jeho obsahu podle § 1893 o. z.

40. Ustanovení § 1893 o. z. obnovuje obecnou úpravu právních následků převzetí celého majetku jiné osoby nebo jeho poměrné části. Jeho účelem je ochrana věřitelů zcizitele (převodce) před ohrožením jejich zájmů majetkovými dispozicemi zcizitele (převodce), kterými (vědomě či nevědomě) dochází k vyloučení (či k podstatnému omezení) možnosti věřitele uspokojit z převedeného majetku své související pohledávky. Zcizením majetku nebo jeho poměrné části se totiž zcizitel zbavuje hospodářské schopnosti své věřitele uspokojit, tj. přichází o majetek, který by jeho věřitel mohl využít k zapravení své pohledávky související se zcizeným majetkem (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 89/2012 [konsolidované znění] – její zvláštní část k § 1893 a 1894; obdobně srov. též GURIČOVÁ, Jana. § 1893 [Převzetí majetku]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 1; nebo DVOŘÁK, Bohumil. § 1893 [Převzetí majetku]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§1721–2054). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 787, marg. č. 3).

41. Vzhledem k účelu § 1893 o. z. se přitom „poměrně určenou částí“ majetku rozumí taková část majetku zcizitele, která je podstatná z hlediska uspokojení pohledávek věřitelů zcizitele. Může jít též o jedinou nemovitou věc, představuje-li takovou podstatnou část majetku zcizitele (srov. MATULA, Zbyněk. Převod nemovitých věcí ve světle § 1893 nového občanského zákoníku. Bulletin advokacie, 2014, č. 12, s. 44; obdobně též GURIČOVÁ, Jana, op. cit., marg. č. 8; nebo DVOŘÁK, Bohumil, op. cit., s. 788, mar. č. 8). V tomto ohledu lze akceptovat závěry dřívější judikatury vztahující se k § 1409 obecného zákoníku občanského, jenž byl inspiračním zdrojem úpravy obsažené v § 1893 o. z., podle kterých „… není zapotřebí zcizení celého majetku; stačí zcizení i jen určité jeho kvoty nebo zcizení jen zvláštního majetku, tvořícího určitou hospodářskou jednotku (převzetí domu)“ – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 17. 12. 1931, sp. zn. Rv I 1871/30, uveřejněné ve Vážného sbírce pod č. 11268/1931.

42. Důsledkem převzetí majetku ve smyslu § 1893 o. z. je, že nabyvatel se stává společně a nerozdílně se zcizitelem dlužníkem z dluhů, které s převzatým majetkem souvisí (podstatná je hospodářská a věcná souvislost) a o nichž nabyvatel při uzavření smlouvy věděl nebo alespoň musel vědět. Je lhostejno, zda v okamžiku převzetí majetku šlo o dluhy již splatné či nesplatné, podmíněné či nepodmíněné. Není též rozhodné, na základě jakého právního vztahu (závazku) byly dluhy založeny, tj. zda ze smlouvy, z protiprávního činu, nebo z jiné právní skutečnosti, která je k tomu podle právního řádu způsobilá (srov. § 1723 o. z.). I v tomto ohledu lze vyjít ze závěrů judikatury k § 1409 obecného zákoníku občanského, podle kterých „podmínkou ručení podle § 1409 obč. zák. jest, by dluh patřil ke jmění nebo k podniku, nezáleží však na tom, na jakém právním důvodu (titulu) dluh spočívá. Závazek k náhradě škody, jež vznikla dolováním horního podniku nebo dolováním v horním tělese, jest dluhem po rozumu § 1409 obč. zák., třebaže výše škody z dolování nebyla ještě v době převzetí podniku nebo jmění číselně určitá, stačí, že nárok na náhradu v době převzetí podniku nebo jmění byl důvodem po právu proti dřívějšímu vlastníku podniku nebo jmění“ ­– srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 4. 11. 1931, sp. zn. Rv I 1108/30, uveřejněné ve Vážného sbírce pod č. 11149/1931). Podstatné pro aplikaci § 1893 o. z. je tedy pouze to, že jde o dluhy zavazující dlužníka a související s převáděným majetkem, o kterých již v okamžiku převzetí majetku nabyvatel věděl nebo musel vědět.

43. Ohledně vědomosti nabyvatele platí aplikační pravidlo obsažené v § 4 odst. 2 o. z., tj. půjde o vědomost, kterou si osvojí osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. Postačí též, pokud nabyvatel o dluzích musel v okamžiku nabytí vědět. Vědomost nabyvatele (příp. to, že nabyvatel o dluzích musel vědět) prokazuje věřitel, ledaže je majetek přebírán osobou zciziteli (převodci) blízkou, v takovém případě se podle § 1983 odst. 2 věty poslední o. z. vědomost nabývající osoby blízké presumuje a je naopak na ní, aby v řízení prokázala, že o určitém dluhu nevěděla a ani vědět nemusela (srov. obdobně GURIČOVÁ, Jana, op. cit., marg. č. 10, nebo DVOŘÁK, Bohumil, op. cit., s. 788, mar. č. 7 a 9). Vědomost nabyvatele ve smyslu § 1893 o. z. tedy zahrnuje vědomost (příp. to, že nabyvatel musel vědět) o existenci určité právní povinnosti dlužníka uspokojit právo věřitele splněním a též o takových okolnostech týkajících se určitého dluhu, z nichž osobě v postavení nabyvatele muselo být zřejmé, že tato právní povinnost dlužníka souvisí s převáděným majetkem. Vědomost nabyvatele naopak nemusí zahrnovat jednoznačnou přesnou výši dluhu. Obsah jeho vědomosti však musí být takový, aby nebyly pochybnosti o tom, o jaký dluh jde.

44. Lze tedy uzavřít, že pro zákonné přistoupení nabyvatele majetku k dluhu zcizitele se podle § 1893 o. z. vyžaduje, aby nabyvatel věděl (§ 4 odst. 2 o. z.) nebo musel vědět o takových skutkových okolnostech, z nichž vyplývá existence dluhu zcizitele (existence určité právní povinnosti zcizitele uspokojit věřitele splněním), souvislost takového dluhu s převáděným majetkem a orientačně (přibližně) i výše dluhu.

45. V projednávané věci odvolací soud vycházel ze zjištění, že matka žalované před svou smrtí zcela jasně a určitě listinami ze dne 7. 5. 2014 a 30. 6. 2014 označenými jako „závazek“ a „má vůle“ vyslovila přání, aby žalobce, který má morální právo, mohl dožít v předmětném domě, protože se podílel fyzicky i finančně na rekonstrukci nemovitosti a potvrdila závazek, že v případě, že žalobce nebude moci v nemovitosti dožít, „variantou tohoto závazku je vyplacení finančního odstupného“, a právě ve vztahu k obsahu těchto listin dovozoval vědomost žalované, kterou měl za nepochybnou na základě výpovědi babičky žalované (A. S. st.) a jí sepsaného prohlášení. Uzavřel, že matka žalované na základě uvedených listin neměla pochybnosti o tom, že přestože posléze nemovitost darovala žalované, bude o žalobce majetkově „postaráno“ a aby se tak mohlo stát musela mít o vůli své matky vědomost právě žalovaná jako obdarovaná.

46. Odvolací soud si však neujasnil, jakého konkrétního dluhu se měla týkat vědomost žalované (vyplývající podle něj z vědomosti o obsahu uvedených listin a vůli matky žalované v nich vyjádřené), pokud z těchto listin nejprve dovodil „závazek finančního vyrovnání s žalobcem“, který žalobci potvrdila matka žalované pro případ, že žalobce nebude moci v nemovitosti dožít, neboť si byla vědoma, že se fyzicky i finančně podílel na rekonstrukci nemovitosti, a dospěl k závěru, že „přešel“ na žalovanou ve smyslu § 1893 o. z., tj. zřejmě dovodil vznik zákonného přistoupení k dluhu ze závazku vyplývajícího z uvedených listin (srov. odstavec 8 napadeného rozhodnutí). Ve vztahu k nim však konkrétně neobjasnil, zda takto vznikl mezi žalobcem a matkou žalované nový dvoustranný smluvní vztah (dohoda o finančním vyrovnání pro případ nemožnosti žalobce dožít v nemovitosti), příp. byl takto pouze deklarován či pozměněn obsah již dříve existující neformální dohody o společném bydlení a užívání nemovitosti žalobcem, na jejímž základě se v minulosti žalobce podílel na její rekonstrukci, či zda obsah uvedených listin posuzoval pouze jako jednostranný příslib matky žalované. Současně přitom odvolací soud uzavřel, že žalované vzniklo bezdůvodné obohacení z důvodu odpadnutí právního důvodu, na jehož základě žalobce do nemovitosti investoval, tím, že žalovaná znemožnila další užívání nemovitosti žalobcem po smrti matky žalované, tj. dovozoval i existenci bezdůvodného obohacení – tj. závazku z jiné právní skutečnosti (srov. odstavec 9 napadeného rozhodnutí).

47. Pokud však mezi žalobcem a matkou žalované existovala dřívější (byť neformální) dohoda o možnosti společného bydlení (o umožnění bydlení žalobci v předmětném domě) vycházející z jejich blízkého vztahu, na jejímž základě žalobce do předmětného domu v minulosti investoval, a kterou případně uvedené listiny sepsané žalobkyní deklarovaly či měnily její původní obsah co do povinnosti matky žalované zaplatit žalobci finanční odstupné za jím vložené investice do nemovitosti v případě, že žalobce nebude moci v nemovitosti dožít, resp. založili-li takto matka žalované a žalobce dohodou nový závazek, jehož obsahem byla povinnost matky žalované zaplatit žalobci finanční vyrovnání pro případ, že žalobce nebude moci v nemovitosti dožít (pokud byl takový obsah dohody žalobcem v jakékoliv formě akceptován), pak by šlo o závazek mezi žalobcem a matkou žalované vyplývající z dohody (závazek smluvní). V takovém případě již nebylo namístě uvažovat o vzniku bezdůvodného obohacení pro případ odpadnutí právního důvodu plnění (k němuž by případně došlo až po uzavření darovací smlouvy a po smrti matky žalované, jak bylo uvedeno výše), neboť mezi žalobcem a matkou žalované by takto byla dohodnuta nemožnost užívání předmětného domu žalobcem jako předpoklad pro vyplacení finančního plnění žalobci za jím vložené investice do nemovitosti. Právním důvodem povinnosti matky žalované zaplatit žalobci finanční plnění na vyrovnání jím vložených investic do nemovitosti za podmínky, že žalobce nebude moci v nemovitosti dožít (jejího dluhu, k němuž případně mohla přistoupit žalovaná při splnění podmínek aplikace § 1893 o. z.) by byla právě její dohoda se žalobcem a tento právní důvod by neodpadl neumožněním dalšího bydlení žalobce v předmětném domě.

48. Jelikož odvolací soud řádně neposoudil, zda existovala taková dohoda mezi žalobcem a matkou žalované založená, deklarovaná či měněná uvedenými listinami (nezabýval se ani tím, zda byl obsah uvedených listin žalobci znám a jím akceptován před uzavřením darovací smlouvy se žalovanou jako smluvní závazek či změna dřívějšího závazku), pak nemůže jako úplné a správné obstát ani právní posouzení otázky vědomosti žalované o obsahu dluhu, k němuž měla případně přistoupit převzetím části majetku (předmětného domu) na základě darovací smlouvy podle § 1893 o. z.

49. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. posoudil, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

50. Podle ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, však neznamená, že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Může tak učinit za předpokladu, že opakuje dokazování způsobem předvídaným v ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř., tj. má-li za to, že je z nich možné dospět k jiným skutkovým zjištěním, než která učinil soud prvního stupně, popřípadě pokud dokazování též doplní (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5309/2008).

51. V nyní projednávané věci soud prvního stupně neměl za prokázané, kdy byla žalovaná seznámena s vůlí matky žalované obsaženou v listinách ze dne 7. 5. 2014 a 30. 6. 2014. Měl za nepochybné, že se s nimi mohla seznámit při jednání se žalobcem o ukončení užívání nemovitosti a též v souvislosti s pozůstalostním řízením, tj. po smrti matky žalované v roce 2016. Odvolací soud však na základě výpovědi babičky žalované a jí sepsaného prohlášení (bez zopakování dokazování) měl za to, že vědomost o obsahu uvedených listin měla žalovaná nepochybně již při uzavření darovací smlouvy. Odchýlil se tak od skutkového zjištění soudu prvního stupně, aniž postupoval podle § 213 odst. 2 o. s. ř. a dokazování v potřebné míře zopakoval, příp. doplnil. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 402/2010). V tomto ohledu je nerozhodné, že při případné aplikaci § 1893 odst. 2 věty poslední o. z. by byla vědomost žalované presumována a bylo by naopak na ní, aby v řízení prokazovala, že o dluhu nevěděla a ani nemohla vědět (pokud existoval takový dluh založený dohodou mezi žalobcem a matkou žalované, k němuž by mohla podle § 1893 o. z. případně přistoupit žalovaná), neboť odvolací soud své závěry nezaložil na presumpci vědomosti žalované a vycházel ze skutkového stavu zjištěného výše popsaným procesně nekorektním způsobem.

52. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z výše uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud jej, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil včetně závislých výroků o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.).

53. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

54. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Autor: -mha-