// Profipravo.cz / Obecná ustanovení závazkového práva 29.03.2023
Možnost postupitele namítat neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky
Neoznámí-li postupitel dlužníku postoupení pohledávky (§ 526 obč. zák.), neboť má za to, že smlouva o postoupení pohledávky je neplatná (nebo dokonce neexistuje), pak mu zůstává zachována námitka neplatnosti (neexistence) postupní smlouvy i v případném sporu, jímž se na dlužníku domáhá zaplacení pohledávky, popřípadě v incidenčním sporu, jímž se na dlužníku (respektive na insolvenčním správci majetkové podstaty dlužníka) domáhá určení pravosti své popřené nevykonatelné pohledávky.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 12/2021, ze dne 22. 12. 2022
Dotčené předpisy:
§ 524 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 526 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: obecná ustanovení závazkového práva; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
(…)
20. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
21. Insolvenční řízení na majetek dlužnice skončilo dne 3. ledna 2022, kdy nabyl právní moci bod I. výroku usnesení ze dne 31. prosince 2021, č. j. KSPH 60 INS XY, jímž insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení dlužnice [§ 413 věta první insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. května 2019, pro insolvenční řízení rozhodném vzhledem k přechodnému ustanovení čl. II části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony]. Nejvyšší soud proto v dovolacím řízení (bez dalšího) pokračoval v souladu s § 159 odst. 5 insolvenčního zákona s dlužnicí namísto její insolvenční správkyně, s tím, že projednávaný incidenční spor se nadále považuje za spor o určení pravosti a pořadí pohledávky pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení (§ 159 odst. 4 insolvenčního zákona).
22. V průběhu dovolacího řízení věřitel W podáním datovaným 14. června 2021, označeným jako „Návrh na změnu účastníka na straně žalobce“, Nejvyššímu soudu oznámil, že usnesením ze dne 8. března 2021, sp. zn. 6 To 12/2021, Vrchní soud v Praze zrušil zajištění pohledávky; věřitel W uvedené usnesení doložil a navrhl, aby Nejvyšší soud vydal usnesení o procesním nástupnictví v tom směru, že věřitel W vstupuje do řízení namísto správce pohledávky. Nejvyšší soud proto nejprve zkoumal, zda a jakým způsobem došlo (nebo může dojít) ke změně v osobě dovolatele. Pro tyto účely jsou rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu, insolvenčního zákona, trestního řádu a zákona o zajištění majetku:
§ 243b (o. s. ř.)
(…)
§ 7 (insolvenčního zákona)
(…)
§ 16 (insolvenčního zákona)
(…)
§ 18 (insolvenčního zákona)
(…)
§ 19 (insolvenčního zákona)
(…)
§ 79e (trestního řádu)
(…)
§ 8a (zákona o zajištění majetku)
(…)
§ 9 (zákona o zajištění majetku)
(…)
§ 10 (zákona o zajištění majetku)
(…)
23. Ustanovení insolvenčního zákona v rozhodném znění (do 31. května 2019) platila v citované podobě již v době, kdy (trestní) soud vydal usnesení o zajištění pohledávky (16. února 2017). K rozhodnému znění § 243b o. s. ř. srov. odst. 20. shora. Ustanovení trestního řádu platilo v citované v podobě (účinné do 17. března 2017) v době vydání usnesení o zajištění pohledávky (16. února 2017); pozdější změny právní úpravy nemají na níže předestřené úvahy žádný vliv. Ustanovení zákona o zajištění majetku platila v citované podobě v době vydání opatření Vrchního státního zastupitelství ze dne 4. srpna 2017 a do dnešního dne změny nedoznala.
24. Z obsahu spisu se podává, že insolvenční soud začal bez dalšího jednat se správcem pohledávky (namísto věřitele W coby původního žalobce) poté, co při jednání konaném dne 21. ledna 2019 vyšlo najevo, že Vrchní soud v Praze vydal usnesení o zajištění pohledávky a Vrchní státní zastupitelství v Praze pověřilo správou pohledávky Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (srov. protokol o jednání č. l. 181 až 183).
25. Postup podle § 107a o. s. ř. (jehož se podáním datovaným 14. června 2021 dožadoval věřitel W) vylučuje pro dovolací řízení ustanovení § 243b o. s. ř.; návrh na vydání usnesení o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř. by ostatně musel podat dosavadní žalobce (správce pohledávky). Nejvyšší soud nadto uvádí, že v rozsudku ze dne 28. února 2022, sen. zn. 29 ICdo 7/2020 [který byl na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu konaném dne 9. listopadu 2022 přijat k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“)], vysvětlil, že insolvenční zákon se u přihlášených věřitelů cíleně rozešel s koncepcí rozhodování o procesním nástupnictví podle ustanovení § 107a o. s. ř., jehož (byť i jen přiměřená) aplikace je v insolvenčním řízení vyloučena úpravou obsaženou v § 17 a násl. insolvenčního zákona.
26. Z ustanovení § 19 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona se podává, že tam, kde se postavení účastníka incidenčního sporu odvíjí od postavení přihlášeného věřitele, se změna majitele přihlášené pohledávky z původního věřitele na nabyvatele pohledávky, uskutečněná v insolvenčním řízení postupem podle § 18 insolvenčního zákona bez dalšího promítne v okruhu účastníků incidenčního sporu (byl-li původní věřitel jeho účastníkem); srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2019, sen. zn. 29 ICdo 65/2017, uveřejněné pod číslem 14/2020 Sb. rozh. obč.
27. Ponechá-li se stranou zvláštní úprava obsažená v § 183 odst. 3 insolvenčního zákona, plyne i z ustanovení § 18 insolvenčního zákona, že k předpokladům, za nichž insolvenční soud rozhodne o procesním nástupnictví na straně dlužníkova věřitele [tam, kde při převodu nebo přechodu přihlášené pohledávky na nového (či nové) věřitele neztrácí původní věřitel způsobilost být účastníkem řízení], patří návrh původního věřitele na vydání rozhodnutí podle § 18 insolvenčního zákona; srov. odst. 23. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 7/2020. V odst. 24. odůvodnění citovaného rozsudku Nejvyšší soud též uzavřel, že rozhodnutí podle § 18 odst. 1 insolvenčního zákona nesmí insolvenční soud vydat z úřední povinnosti (bez návrhu původního přihlášeného věřitele), i kdyby skutečnosti rozhodné pro závěr, že došlo k procesnímu nástupnictví formou singulární sukcese, vyšly najevo v průběhu insolvenčního řízení a i kdyby byly dostatečně osvědčeny.
28. Rozhodnutím o zajištění majetku vydaným podle § 79e trestního řádu ovšem nedochází ke změně vlastníka zajištěného majetku; stejně tak nevede ke změně vlastníka zajištěného majetku ani případné následné písemné opatření, kterým příslušný orgán pověří k tomu určenou osobu správou zajištěného majetku (§ 9 odst. 1 a 7 zákona o zajištění majetku). Správce zajištěného majetku spravuje takový majetek jako majetek jiné osoby [skutečného vlastníka, jímž zpravidla bude osoba, které orgán činný v trestním řízení takový majetek odňal (zajistil)].
29. Správce zajištěného majetku je zvláštním případem správce cizího majetku [§ 1400 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem (dále též jen „o. z.“)], přičemž jeho postavení je odvozeno od zajištění majetku vzniklého rozhodnutím státního orgánu a je tak v tomto ohledu (v rozsahu vzniklého zajištění a správy) srovnatelné s postavením insolvenčního správce majetkové podstaty dlužníka, což lze odvodit i z pravidel formulovaných v § 10 zákona o zajištění majetku. Uplatňuje-li věřitel pohledávku vůči dlužníku přihláškou v insolvenčním řízení, stává se správce zajištěného majetku osobou, která namísto dosavadního majitele (věřitele) a jeho případného dosavadního zástupce činí v souladu s ustanovením § 10 odst. 3 zákona o zajištění majetku v insolvenčním řízení (potažmo v incidenčním sporu) všechny úkony, k nimž byl dosud oprávněn věřitel (jeho zástupce) [nabývá právo s tímto majetkem disponovat k naplnění účelu takové správy]. Děje se tak (jak plyne z dikce posledně označeného ustanovení) bez dalšího, okamžikem, kdy se pověření ke správě zajištěného majetku stane účinným. Soudy nižších stupňů tedy nepochybily, jestliže bez dalšího jednaly se správcem pohledávky.
30. Jakkoli se z ustanovení § 10 zákona o zajištění majetku podává, že správce zajištěného majetku činí příslušné úkony vlastním jménem, lze oběma soudům vytknout, že do označení tehdejších účastníků sporu nepromítly u označení žalobce, že jde o správce (srov. obdobně v insolvenčních poměrech ustanovení § 40 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona, jakož i podpůrně uplatnitelné ustanovení § 1400 odst. 2 o. z.). Správce pohledávky musí být označen způsobem, z něhož je patrno, že jedná při výkonu funkce správce zajištěného majetku; součástí jeho označení je i nezaměnitelné označení osoby, s jejímž majetkem nakládá (v daném případě: „Česká republika – Úřad pro zastupování ve věcech majetkových, jako správce zajištěné pohledávky věřitele WPB Capital, spořitelního družstva v likvidaci“).
31. Pominou-li účinky zajištění tím, že je k tomu oprávněný orgán zruší (jako v tomto případě), insolvenční soud (opět bez dalšího) přestane v insolvenčním řízení (potažmo v incidenčním sporu) jednat s osobou pověřenou správou zajištěné pohledávky. Nejvyšší soud proto nové procesní situaci přizpůsobil označení žalobce v záhlaví svého rozsudku, neboť postavení věřitele W již není omezeno zajištěním pohledávky (a osobou správce pohledávky).
32. Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání.
33. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. k řešení první a druhé otázky [zda může postupitel ve sporu s dlužníkem namítat neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky a zda je v insolvenčním řízení podstatné (určující), která z osob přihlašujících totožnou pohledávku (postupitel či postupník) je z hlediska hmotného práva jejím věřitelem, jestliže správu pohledávky vykonává třetí osoba], když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v ustanovení § 238 o. s. ř., a jde o věc dovolacím soudem doposud neřešenou. Zabývat se třetí a čtvrtou otázkou pak má smysl (i v rovině zkoumání přípustnosti dovolání) až v návaznosti na zodpovězení uvedených otázek otevřených dovolacímu přezkumu.
34. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
35. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
36. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a insolvenčního zákona:
§ 524 (občanského zákoníku)
(1) Věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému.
(2) S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.
§ 526 (občanského zákoníku)
(1) Postoupení pohledávky je povinen postupitel bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli.
(2) Oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se dožadovat prokázání smlouvy o postoupení.
§ 1 (insolvenčního zákona)
Předmět úpravy
Tento zákon upravuje
a/ řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů,
b/ oddlužení dlužníka.
§ 2 (insolvenčního zákona)
Vymezení některých základních pojmů
Pro účely tohoto zákona se rozumí
(…)
h/ přihláškou pohledávky procesní úkon, kterým věřitel uplatňuje uspokojení svých práv v insolvenčním řízení,
(…)
§ 165 (insolvenčního zákona)
(1) Věřitelé, kteří své pohledávky uplatňují podáním přihlášky, se uspokojují v závislosti na způsobu řešení úpadku, a to rozvrhem při konkursu, plněním reorganizačního plánu při reorganizaci nebo plněním při oddlužení, nestanoví-li zákon jinak.
(…)
§ 174 (insolvenčního zákona)
(…)
(2) Přihláška pohledávky musí kromě obecných náležitostí podání20) obsahovat důvod vzniku a výši přihlašované pohledávky. Důvodem vzniku přihlašované pohledávky se rozumí uvedení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá.
(…)
20) § 42 odst. 4 občanského soudního řádu.
§ 201 (insolvenčního zákona)
(1) Pohledávka je zjištěna
(…)
d/ rozhodnutím insolvenčního soudu ve sporu o její pravost, výši nebo pořadí.
(…)
37. Ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platila v citované podobě od 1. ledna 1992 do 1. ledna 2014, kdy byl tento zákon zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem. Ustanovení insolvenčního zákona platila v citované podobě již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužnice a do vydání napadeného rozhodnutí změn nedoznala.
38. Ve výše ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním položeným otázkám následující závěry:
K první otázce (zda může postupitel ve sporu s dlužníkem namítat neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky).
39. Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněném pod číslem 61/2010 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 61/2010“), přijal a odůvodnil následující závěry k otázce změny osoby věřitele při postoupení pohledávky v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku:
[1] Smlouvou o postoupení pohledávky dochází ke změně v osobě věřitele, aniž došlo ke změně v obsahu závazku. Není-li ve smlouvě o postoupení pohledávky dohodnuto jinak, dochází ke změně osoby věřitele již uzavřením smlouvy, bez ohledu na to, zda postupitel postoupení pohledávky dlužníkovi oznámil, popřípadě postupník postoupení pohledávky dlužníkovi prokázal; možnost dlužníka přivodit zánik svého dluhu vůči dosavadnímu věřiteli (§ 526 odst. 1 věta druhá obč. zák.) tím není dotčena.
[2] Ke změně v osobě věřitele přitom může dojít jen na základě platné smlouvy o postoupení pohledávky, kdy nový věřitel (postupník) nabývá nejen postupovanou pohledávku, ale spolu s ní též aktivní věcnou legitimaci k jejímu uplatnění a úplnému výkonu.
[3] Otázka platnosti smlouvy o postoupení pohledávky je nerozhodná z hlediska účinku splnění dluhu postupníkovi, oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel. V takovém případě dlužník není oprávněn dožadovat se prokázání smlouvy o postoupení pohledávky a jeho závazek zaniká splněním postupníkovi, i když smlouva o postoupení pohledávky neexistuje (z jakéhokoli důvodu).
[4] Účelem ustanovení § 526 odst. 1 věty druhé a odst. 2 obč. zák. je ochrana dlužníka, který plnil svůj závazek osobě (postupiteli nebo postupníku), jež podle hmotného práva nebyla v době plnění věřitelem pohledávky, například proto, že smlouva o jejím postoupení nebyla platná. Oznámení postupitele dlužníkovi o tom, že došlo k postoupení pohledávky, je právní skutečností, se kterou právo pojí vznik povinnosti dlužníka plnit postupníkovi.
[5] Oznámením o postoupení pohledávky, adresovaném dlužníku, vyvolá postupitel změnu osoby oprávněné přijmout plnění a také na sebe bere riziko vyplývající z toho, že i v případě neplatnosti (nebo dokonce neexistence) smlouvy o postoupení pohledávky splní dlužník dluh třetí osobě (postupníku) s účinky i pro postupitele. Samotným postoupením pohledávky však nedochází k jiné změně závazku, než v osobě věřitele, a v případě, že smlouva byla neplatná, dochází k tomu, že k věřiteli přistupuje další osoba oprávněná přijmout plnění s účinky i pro (původního) věřitele.
[6] Ve vztahu mezi postupníkem a dlužníkem není platnost postoupení právně významná. Oznámí-li tedy postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníku, vyvolá tento notifikační úkon zamýšlené právní důsledky (týkající se osoby oprávněné přijmout plnění) i tehdy, jestliže k postoupení vůbec nedošlo, nebo byla-li smlouva o postoupení pohledávky neplatná.
[7] Pro dlužníka je podstatné, zda postupovaná pohledávka existuje (proto jsou mu zachovány námitky proti pohledávce, které mohl uplatnit v době postoupení), není však jeho věcí, kdo pohledávku vymáhá; dluh má splnit podle pokynů věřitele.
[8] Otázku, zda pohledávka byla skutečně postoupena a zda postoupení bylo platné, lze řešit jen ve sporu mezi postupitelem a postupníkem. Proto také nemusí postupitel dlužníkovi prokazovat, že k postoupení došlo (§ 526 odst. 2 obč. zák.); pro vztah mezi dlužníkem a postupníkem je to totiž lhostejné.
[9] Není-li podle hmotného práva pro určení osoby, která je v důsledku postoupení pohledávky a následné notifikace věřitele dlužníkovi oprávněna přijmout plnění s účinky pro splnění dluhu, rozhodné, zda smlouva o postoupení byla platná a zda k ní opravdu došlo, pak tato okolnost nemůže být významná ani v soudním řízení. Námitka neplatnosti postupní smlouvy tak s výjimkou případů uvedených v § 525 obč. zák., eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu (zhoršení) jeho právního postavení, dlužníkovi vůči postupníku nepřísluší.
40. K důvodům R 61/2010 se Nejvyšší soud dále přihlásil například v usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 2766/2007, uveřejněném pod číslem 21/2011 Sb. rozh. obč., v rozsudku ze dne 30. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 2129/2009, uveřejněném pod číslem 11/2012 Sb. rozh. obč., nebo v rozsudku ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 ICdo 36/2018, uveřejněném pod číslem 12/2021 Sb. rozh. obč. Ústavní soud v nálezu ze dne 24. února 2011, sp. zn. I. ÚS 2276/08, uveřejněném pod číslem 25/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, shledal uvedené závěry ústavně konformními za podmínky, že oznámení postupitele dlužníku (o postoupení pohledávky) bude možno považovat za platný právní úkon.
41. V usnesení ze dne 6. září 2016, sp. zn. 23 Cdo 1878/2015, uveřejněném pod číslem 21/2018 Sb. rozh. obč., pak Nejvyšší soud vysvětlil, že účinky oznámení o postoupení pohledávky vzniklé před 1. lednem 2014 se v souladu s § 3028 odst. 3 o. z. řídí i po tomto datu ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.
42. Nejvyšší soud dále již v rozsudku ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 1277/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 6, ročník 2011, pod číslem 90, dovodil, že závěry R 61/2010 platí obdobně i pro poměry konkursního práva (upraveného zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) a pro odtud vzešlý spor o určení pravosti nevykonatelné postoupené pohledávky ohledně námitek, jež náleží popírajícímu správci konkursní podstaty nebo popírajícím konkursním věřitelům. V intenci rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 29 Odo 1366/2005, uveřejněného pod číslem 95/2008 Sb. rozh. obč., má totiž popírající správce konkursní podstaty (popírající konkursní věřitelé) při popření pravosti pohledávky (jiného) konkursního věřitele k dispozici všechny (ale též „jen“) hmotněprávní námitky, jež by ke zpochybnění existence popírané pohledávky mohl vůči svému věřiteli uplatnit dlužník. Nemá-li dlužník, jemuž postupitel řádně oznámil postoupení pohledávky, vůči postupníku (ve sporu o úhradu této pohledávky) bez dalšího k dispozici námitku (obranu) neplatnosti postupní smlouvy, pak s touto obranou ve sporu o pravost a pořadí pohledávky nemůže uspět ani popírající správce konkursní podstaty (popírající konkursní věřitelé). Tyto závěry – ač byly formulovány při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání – se plně uplatní i při posuzování pravosti a výše popřených pohledávek v režimu insolvenčního zákona (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2022, sen. zn. 29 ICdo 113/2020).
43. Odvolací soud vyšel z uvedené ustálené judikatury Nejvyššího soudu, nesprávně ji však aplikoval na skutkový stav projednávané věci. V prvé řadě je zřejmé, že postupitel (věřitel W) neoznámil dlužnici postoupení pohledávky (ze skutkových zjištění obou soudů se žádný takový závěr nepodává); pak ovšem není namístě aplikovat ustanovení § 526 odst. 2 obč. zák., které předpokládá, že postupitel postoupení pohledávky dlužníku oznámil (a že toto oznámení je v intencích nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2276/08 platným právním úkonem).
44. Odvolací soud také nevzal dostatečně v úvahu, že odkazovaná ustálená soudní praxe vykládá ustanovení § 526 odst. 1 věty druhé obč. zák. v souladu s jeho smyslem a účelem jako ustanovení, které slouží k ochraně dlužníka, který již splnil (nebo hodlá splnit) svůj závazek (srov. odst. 39. bod [4]).
45. Zejména je ale podstatné, že v poměrech projednávané věci insolvenční správkyně dlužnice neodůvodnila popření pohledávky věřitele W námitkou neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky (taková „obrana“ by naopak vedla k závěru, že přihlášená pohledávka je pravá); úvahy odvolacího soudu, že insolvenční správkyni dlužnice taková námitka v řízení nepřísluší, jsou tak bez právního významu. Je to naopak věřitel W, který v pozici postupitele námitku neplatnosti postupní smlouvy v incidenčním sporu uplatňuje, maje za to, že ke změně v osobě věřitele nedošlo (srov. odst. 39. bod [2]).
46. Otázka platnosti smlouvy o postoupení pohledávky je nerozhodná z hlediska účinku případného splnění dluhu postupníkovi, oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel (srov. odst. 39. bod [3]); to však není případ projednávané věci, kde postupitel neoznámil dlužnici postoupení pohledávky a dlužnice nikomu dobrovolně neplnila. Stejným způsobem je třeba vykládat závěr, že otázku, zda pohledávka byla skutečně postoupena a zda postoupení bylo platné, lze řešit jen ve sporu mezi postupitelem a postupníkem (srov. odst. 39. bod [6]), na který se odvolací soud rovněž nepřípadně odvolává. I v tomto směru jde primárně o ochranu dlužníka, který plnil (nebo má plnit) postupníku poté, co mu postupitel oznámil postoupení pohledávky; skutečnost, zda postupník je povinen vydat přijaté plnění postupiteli, je v takovém případě z pohledu dlužníka nerozhodná, neboť jeho dluh splněním zanikl.
47. Jinak řečeno, neoznámí-li postupitel dlužníku postoupení pohledávky (§ 526 obč. zák.), neboť má za to, že smlouva o postoupení pohledávky je neplatná (nebo dokonce neexistuje), pak mu zůstává zachována námitka neplatnosti (neexistence) postupní smlouvy i v případném sporu, jímž se na dlužníku domáhá zaplacení pohledávky, popřípadě v incidenčním sporu, jímž se na dlužníku (respektive na insolvenčním správci majetkové podstaty dlužníka) domáhá určení pravosti své popřené nevykonatelné pohledávky.
48. Pro úplnost lze dodat, že na posouzení věci nic nemění argumentace insolvenčního soudu, že věřitel L jako postupník „oznámil“ dlužnici postoupení pohledávky (odst. 13. jeho rozsudku), a odvolacího soudu, že věřitel L dlužnici postoupení pohledávky „nejen oznámil, ale též prokázal rozhodčím nálezem“ (odst. 22. jeho rozsudku).
49. Právní posouzení věci oběma soudy tak v dotčeném ohledu správné není.
Ke druhé otázce [zda je v insolvenčním řízení podstatné (určující), která z osob přihlašujících totožnou pohledávku (postupitel či postupník) je z hlediska hmotného práva jejím majitelem, jestliže správu pohledávky vykonává třetí osoba].
50. Odvolací soud shledal žalobu nedůvodnou též z dalšího (samostatného) důvodu; totiž, že spor o „vlastnické právo k pohledávce“ (míněno mezi věřitelem W a věřitelem L) je v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužnice „zcela bez významu“, neboť plnění „tak jako tak“ obdrží správce pohledávky (tehdejší žalobce). Ani s tímto právním posouzením nelze souhlasit.
51. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněném pod číslem 92/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 92/2014“), formuloval a odůvodnil závěry, podle nichž řízení o žalobě o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky patří mezi spory vyvolané insolvenčním řízením, jejichž prostřednictvím se ve vztahu mezi věřiteli navzájem vymezuje okruh osob oprávněných podílet se na rozvrhu výtěžku zpeněžení majetku majetkové podstaty (v případě konkursu), míra tohoto uspokojení a pořadí, v jakém dochází k úhradě pohledávek jednotlivých věřitelů. Ve smyslu ustanovení § 2 písm. d/ insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 159 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona, jde o tzv. incidenční spory. Ustanovení § 192 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona pak ve spojení s ustanovením § 201 insolvenčního zákona vychází z toho, že incidenční žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky se vedou za účelem zjištění popřené pohledávky. K závěrům vysloveným v R 92/2014 se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 29. srpna 2019, sen. zn. 29 ICdo 109/2017, uveřejněném pod číslem 76/2020 Sb. rozh. obč., či v rozsudku ze dne 31. května 2021, sp. zn. 29 Cdo 2753/2019.
52. V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2753/2019, Nejvyšší soud dále doplnil, že smyslem odporových sporů je přesně určit, s pohledávkou jaké výše (a pořadí) bude věřitel zařazen tam, kde je způsobem řešení úpadku dlužníka konkurs, do rozvrhu (případně zda bude uspokojen v jiném pořadí), neboť jejich cílem je vyřešení otázky zjištění pohledávky v návaznosti na popěrné úkony k tomu oprávněných osob. Nejvyšší soud přitom nemá žádné pochybnosti o tom, že takto deklarovaný smysl a cíl odporových sporů platí pro insolvenční řízení obecně, neboť předmětem úpravy insolvenčního zákona je řešení úpadku dlužníka některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo (mimo jiné) k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 písm. a/ insolvenčního zákona), přičemž konkrétní způsob uspokojení věřitelů závisí na způsobu řešení úpadku (§ 165 odst. 1 insolvenčního zákona).
53. Nejde-li o případ jiného uplatňování pohledávek (srov. § 165 odst. 3 a § 203 a násl. insolvenčního zákona), musí věřitelé, kteří hodlají být uspokojení v insolvenčním řízení, podat přihlášku pohledávky (§ 2 písm. h/ insolvenčního zákona), v níž (mimo jiné) vylíčí důvod vzniku přihlašované pohledávky uvedením skutečností, na nichž se jejich pohledávka zakládá (§ 174 odst. 2 insolvenčního zákona). Platí tedy, že kromě dlužníka se insolvenčního řízení účastní též věřitelé, kteří předepsaným způsobem uplatňují své právo vůči dlužníku (§ 14 odst. 1 insolvenčního zákona).
54. Již z uvedeného je zřejmé, že mechanismus insolvenčního řízení spočívá v tom, že jednotliví věřitelé v něm neztrácejí své individuální postavení v tom smyslu, že musí – jestliže chtějí dosáhnout v insolvenčním řízení uspokojení – sami za sebe (jednotlivě) uplatnit své právo podáním přihlášky pohledávky (popřípadě jiným předepsaným způsobem), v níž vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž se jejich uplatňovaná pohledávka zakládá a které jejich pohledávku odlišují od pohledávek jiných věřitelů nebo od jiných pohledávek přihlášených jimi samými. Přezkoumání, zjištění a (poměrné) uspokojení pak rovněž probíhá samostatně (zvlášť) ohledně každé takto individuálně přihlášené pohledávky. Podkladem pro zjištění pohledávky pak je (má být) hmotněprávní vztah mezi věřitelem přihlášené pohledávky a dlužníkem (skutečnost, že věřitel má podle hmotného práva vůči dlužníku právo na peněžité plnění v uplatňované výši a pořadí).
55. Věřitel W a věřitel L v tomto smyslu uplatnili v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužnice svá práva samostatnými přihláškami pohledávek, k přezkoumání jejich pohledávek došlo nezávisle (odděleně) na různých přezkumných jednáních a každý z věřitelů rovněž podal samostatnou žalobu, kterou zahájil „svůj vlastní“ incidenční odporový spor. Z vylíčení důvodů vzniku jejich pohledávek je zřejmé, že podle hmotného práva může být plněno na jejich pohledávky (nanejvýš) jednou, poněvadž oba věřitelé nemohou mít za dlužnicí totožnou pohledávku z titulu smlouvy o úvěru; kdyby k zajištění pohledávky v trestním řízení nedošlo, pak by nebylo možné pochybovat o tom, že v rámci odporových sporů by muselo být jednoznačně určeno, který z věřitelů má pohledávku pravou a bude uspokojován. Úvaha, že ke zjištění jejich přihlášených pohledávek nemusí individuálně dojít, neboť jim oběma náleží plnění „tak jako tak“ dohromady jednou, odporuje shora rozvedeným principům individuálního přezkoumání a uspokojení přihlášených pohledávek v insolvenčním řízení, a je proto nesprávná.
56. Na doposud řečeném nic nemění skutečnost, že v trestním řízení došlo k zajištění pohledávky za dlužnicí. Zajištění pohledávky (nehmotné věci) podle trestního řádu je svou povahou dočasné, neboť je zřízeno pro účely daného trestního řízení a je vázáno na jeho další průběh a existenci („musí“ být někdy zrušeno, jak se ostatně stalo v průběhu dovolacího řízení). Pověřením ke správě zajištěného majetku podle § 9 odst. 7 zákona o zajištění majetku se nic nemění na „skutečných“ hmotněprávních vztazích k zajištěné pohledávce; správce toliko vykonává práva a povinnosti spojené se zajištěnou pohledávkou (§ 8a odst. 2 zákona o zajištění majetku), zejména je povinen právně jednat za účelem zabránění snížení hodnoty nebo zmenšení zajištěného majetku (§ 10 odst. 1 zákona o zajištění majetku); srov. odst. 28. a 29. shora.
57. Z doposud řečeného vyplývá, že správce pohledávky se z hlediska hmotného práva nestal věřitelem pohledávky za dlužnicí, jeho postavení bylo dočasné a vůči oběma beneficientům (věřiteli W a věřiteli L) musel jednat nestranně jako osoba soukromého práva, což mimo jiné znamená, že nemohl autoritativně rozhodnout, který z přihlášených věřitelů je též „skutečným“ majitelem pohledávky ve smyslu hmotného práva. Jak vyplývá ze shora rozebraného smyslu a účelu odporových (incidenčních) sporů, s konečnou platností může uvedené posoudit pro účely insolvenčního řízení pouze insolvenční soud v incidenčním sporu o pravost, výši nebo pořadí pohledávky.
58. Lze tak shrnout, že přihlásí-li do téhož insolvenčního řízení postupitel i postupník totožnou pohledávku (panuje-li mezi postupitelem a postupníkem spor o to, zda došlo k platnému postoupení pohledávky) a bude-li taková pohledávka v průběhu insolvenčního řízení zajištěna v trestním řízení podle trestního řádu, nestává se správce zajištěné pohledávky, který k ní vykonává práva a povinnosti podle zákona o zajištění majetku, věřitelem pohledávky z hlediska hmotného práva. Insolvenční soud je povinen přezkoumat v insolvenčním řízení uvedené pohledávky samostatně a jsou-li obě popřeny insolvenčním správcem co do pravosti, rozhodnout o nich v případných incidenčních sporech o určení pravosti pohledávky; skutečnost, že správce zajištěné pohledávky vykonává její správu, nezbavuje insolvenční soud povinnosti zjistit postupem podle insolvenčního zákona, komu pohledávka náleží (kdo je jejím majitelem).
59. Odvolací soud – veden svým nesprávným právním názorem – se nezabýval námitkami dovolatele proti platnosti postoupení pohledávky. Za této situace je předčasné, aby Nejvyšší soud řešil též třetí a čtvrtou dovolací otázku (směřující k tomu, zda došlo k platnému postoupení pohledávky a zda lze námitku absolutní neplatnosti uplatnit až v odvolacím řízení), neboť vypořádat se se všemi uvedenými skutkovými i právními námitkami bude úkolem insolvenčního soudu v dalším průběhu řízení.
(…)
Autor: -mha-