// Profipravo.cz / Obecná ustanovení závazkového práva 28.11.2022
Notifikační povinnost postupitele dle nového občanského zákoníku
Jakkoliv ustanovení § 1882 odst. 1 o. z. neobsahuje explicitně příkaz postupiteli oznámit postoupení pohledávky bez zbytečného odkladu, notifikační povinnost postupitele vychází především z významu citovaného ustanovení, a tím je ochrana dlužníka, jehož souhlas k postoupení pohledávky není vyžadován.
Ve vztahu k ustanovení § 526 odst. 1 obč. zák. bylo dovozováno, že dlužník do oznámení postoupení pohledávky není povinen plnit postupníkovi (může se zprostit závazku plněním postupiteli), a postupník není oprávněn postoupenou pohledávku po dlužníku v této době požadovat, ani vymáhat soudní cestou (srov. např. NS sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, NS sp. zn. 23 Cdo 333/2012). Znění ustanovení § 526 odst. 1 obč. zák. nedoznalo zásadnějších změn přijetím nového právního předpisu (konkrétně shora citované ustanovení § 1882 o. z.), zejména jeho význam zůstal nedotčen, dovolací soud proto neshledal důvod, proč by výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu neměla být aplikovatelná i nadále za účinnosti stávající právní úpravy.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1911/2022, ze dne 14. 9. 2022
Dotčené předpisy:
§ 526 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 1882 o. z.
Kategorie: obecná ustanovení závazkového práva; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě usnesením ze dne 23. února 2022, č. j. 72 Co 193/2021-490, výrokem I. potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým byla exekuce na majetek povinného zastavena (výrok I.) a oprávněné uloženo, aby soudní exekutorce JUDr. E. J., Exekutorský úřad P. zaplatila náhradu nákladů exekuce ve výši 7 865 Kč (výrok II.) a povinnému náhradu nákladů řízení ve výši 216 010 Kč (výrok III.), a výrokem II. rozhodl o povinnosti oprávněné zaplatit povinnému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 24 900 Kč.
Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tak, že k předpokladům zahájení a vedení exekuce náleží nejen existence exekučního titulu (zde notářských zápisů se svolením k vykonatelnosti) a dohody o postoupení práv z těchto notářských zápisů na oprávněnou, ale též že toto postoupení postupitel povinnému oznámil či postupník prokázal do doby zahájení exekučního řízení (jinak by postoupení vůči povinnému nebylo účinné), přičemž pokud tak neučinili, nelze nedostatek dodatečně zhojit v průběhu exekučního řízení (k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2011, sp. zn. 20 Cdo 1152/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2017, sp. zn. 20 Cdo 1205/2017). Jelikož oprávněná postoupení exekvované pohledávky povinnému oznámila až po zahájení exekučního řízení (postoupení nebylo oznámeno ani dříve postupitelem), nebyla aktivně legitimovaná podat exekuční návrh a bylo na místě exekuci podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“, zastavit. Odvolací soud se dále nad rámec odůvodnění svých výroků (obiter dictum) vyjádřil k některým dalším skutečnostem, které považoval za vhodné mezi účastníky vyjasnit (k právní povaze dohody označené jako „dohoda o narovnání“, jež byla obsažena v exekvovaném notářském zápisu, a její platnosti; k výběru znalce z pohledu určení správného oboru; k možnému prominutí dluhu povinnému).
Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, v němž nesouhlasila s právním názorem odvolacího soudu ohledně notifikační povinnosti postupitele. Podle oprávněné se již nejedná o povinnost jako tomu bylo v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“, nýbrž o praktické počínání (dlužník by pořád mohl plnit původnímu věřiteli). K přechodu pohledávky dochází smlouvou o postoupení, nikoliv oznámením postoupení dlužníkovi, které slouží pouze k informování dlužníka o změně platebního místa a možnosti uplatnit námitky vůči novému věřiteli. Přípustnost řešení této otázky oprávněná spatřovala v tom, že dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena. S ohledem na výše uvedené navrhla, aby dovolací soud usnesení soudu prvního stupně i odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, zda je i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších ustanovení, dále též jen „o. z.“, vyžadována notifikační povinnost postupitele, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Oprávněná namítla, že notifikační povinnost postupitele již není nezbytnou podmínkou k nástupu účinků postoupení vůči dlužníku postupované pohledávky jako tomu bylo za účinnosti občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013. K takovému právnímu závěru ovšem nelze dospět pouze na základě skutečnosti, že ustanovení § 1882 odst. 1 o. z. neobsahuje explicitně příkaz postupiteli oznámit postoupení pohledávky bez zbytečného odkladu. Notifikační povinnost postupitele vychází především z významu citovaného ustanovení, a tím je ochrana dlužníka, jehož souhlas k postoupení pohledávky není vyžadován. Ve vztahu k ustanovení § 526 odst. 1 obč. zák. bylo dovozováno, že dlužník do oznámení postoupení pohledávky není povinen plnit postupníkovi (může se zprostit závazku plněním postupiteli), a postupník není oprávněn postoupenou pohledávku po dlužníku v této době požadovat, ani vymáhat soudní cestou (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2012, sp. zn. 23 Cdo 333/2012, nebo Handlar, J. in Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, výklad k ustanovení § 526). Znění ustanovení § 526 odst. 1 obč. zák. nedoznalo zásadnějších změn přijetím nového právního předpisu (konkrétně shora citované ustanovení § 1882 o. z.), zejména jeho význam zůstal nedotčen, dovolací soud proto neshledal důvod, proč by výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu neměla být aplikovatelná i nadále za účinnosti stávající právní úpravy.
Oprávněná v dovolání taktéž rozporovala právní závěry odvolacího soudu, které uvedl ve svém obiter dictu, nicméně na nich rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (ustanovení § 237 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. Jelikož oprávněná neměla ve věci úspěch, má povinný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, ze spisu ovšem nevyplynulo, že by mu nějaké vznikly.
Autor: -mha-