// Profipravo.cz / Obecná ustanovení závazkového práva 18.05.2022

Škoda způsobená porušením povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí

I. Občanský zákoník připouští možnost vzniku povinnosti k náhradě škody mezi kontrahenty jak v případě, že je již smlouva uzavřena, tak za určitých podmínek i v situaci, kdy předsmluvní jednání ještě nebyla završena uzavřením smlouvy. Podmínky pro vznik povinnosti k náhradě škody jsou přitom v obou situacích rozdílné, proto je třeba mezi nimi rozlišovat.

Úprava tzv. předsmluvní odpovědnosti stojí na obecné povinnosti jednat poctivě, a to i při jednání o uzavření smlouvy. Ustanovení § 1728 o. z. dopadá na případy, kdy strana zahájí jednání a pokračuje v něm, aniž by vůbec měla vůli smlouvu uzavřít, § 1729 o. z. na případy bezdůvodného přerušení jednání o smlouvě poté, kdy je u druhé strany vyvolána představa, že smlouva bude uzavřena. Prioritou je vždy svoboda smluvního vyjednávání, která je prolamována pouze tehdy, odporuje-li její prosazování principu poctivosti jednání.

Povinnost k náhradě škody způsobené porušením smluvní povinnosti vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí oproti tomu spadá pod ustanovení § 2913 o. z., neboť tento nástroj k uzavření zamýšlené smlouvy je již sám o sobě smlouvou, jejíž porušení zakládá tzv. kontraktní odpovědnost. Nárok na náhradu škody z toho plynoucí nemusí být vyloučen ani tím, že smlouva o smlouvě budoucí následně zanikla. Odpovědnost podle § 2913 o. z. je objektivní, zavinění se nezkoumá a vnitřní vztah škůdce ke vzniku škody je bez významu, neboť základním předpokladem vzniku odpovědnosti je v tomto případě porušení smluvní povinnosti škůdcem.

II. V projednávané věci bylo zjištěno, že jednání mezi účastníky o prodeji pozemků žalovaných vyústilo v uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, tedy tu již byla specifická, byť nikoliv finálně zamýšlená smlouva. Z hlediska právní kvalifikace jednání mezi účastníky proto nešlo pouze o počínání v rámci předsmluvního jednání, nýbrž již o postup v rozporu se smluvně založenou povinností (soudy konstatovaly, že žalovaní nepředložili žalobcům požadované listiny o zaplacení nedoplatků kupních cen) podle § 2913 o. z., který ovšem protiprávní jednání zakládající povinnost k náhradě škody nespojuje s nepoctivostí při dojednávání smlouvy, ale přímo s porušením smluvním ujednáním založené povinnosti. Zmíněná smluvní povinnost předložit požadovaná potvrzení přitom byla zjevně koncipována jako jeden z kroků, jež měly vést k uzavření kupní smlouvy. Konstatoval-li tedy odvolací soud absenci protiprávního jednání na straně žalovaných, aniž by se blíže zabýval uvedenými zjištěními a jejich významem z pohledu § 2913 o. z. a danou situaci posuzoval jen z pohledu tzv. předsmluvní odpovědnosti ve smyslu § 1729 o. z., není právní posouzení věci správné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3062/2021, ze dne 10. 2. 2022

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 1729 o. z.
§ 2913 o. z.

Kategorie: náhrada škody; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:


Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 11. 12. 2019, č. j. 7 C 250/2017-179, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby mu žalovaní zaplatili 2.538.000 Kč s příslušenstvím společně a nerozdílně, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku na náhradu škody, která měla žalobci vzniknout v souvislosti se zamýšlenou koupí pozemků od žalovaných; protože tyto pozemky byly na dobu určitou pronajaty A. V. (dále též jen „družstvo“) bez možnosti výpovědi nájemní smlouvy, mělo k prodeji dojít až po jejich „vyvázání z nájmu“ a žalobce za tímto účelem zaplatil H. 2.538.000 Kč, aby převedl své pozemky družstvu, které by pak souhlasilo s ukončením nájmu pozemků žalovaných. Protože k uzavření kupní smlouvy nedošlo a žalovaní prodali své pozemky jinému zájemci, domáhá se žalobce náhrady škody odpovídající marným investicím do náhradních pozemků, případně vydání bezdůvodného obohacení v téže výši, jehož se žalovaným mělo dostat zvýšením hodnoty pozemků jejich oproštěním od nájemního vztahu. Soud vyšel ze zjištění, že mezi žalobcem jako budoucím kupujícím a žalovanými jako budoucími prodávajícími byla dne 15. 12. 2014 uzavřena smlouva o budoucí kupní smlouvě k pozemkům ve vlastnictví žalovaných, v níž bylo současně konstatováno předkupní a zástavní právo ve prospěch České republiky – Státního pozemkového úřadu. Touto smlouvou se žalovaní zavázali uzavřít s žalobcem kupní smlouvu ve stanoveném znění do třiceti dnů po výmazu předkupního a zástavního práva, bude-li na účet schovatele poukázána sjednaná částka. Žalovaní se ve smlouvě dále zavázali do deseti dnů u Státního pozemkového úřadu zaplatit nedoplatky kupních cen a do čtrnácti dnů od podpisu smlouvy předložit doklad o zaplacení těchto nedoplatků, což bylo sankciováno smluvní pokutou. Ve smlouvě bylo dále ujednáno, že nedojde-li k uzavření kupní smlouvy do 10. 3. 2015, má se za to, že smluvní strany dne 11. 3. 2015 od smlouvy odstoupily s účinky ex nunc. Kupní smlouva uzavřena nebyla, nebylo prokázáno, že by žalovaní předjímaná potvrzení předložili a smlouva o smlouvě budoucí zanikla v souladu se zmíněným ujednáním ke dni 11. 3. 2015. Nesplnění povinnosti předložit potvrzení podle soudu nezakládá porušení předsmluvní povinnosti žalovaných a nelze dovodit, že by uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 15. 12. 2014 jednání o kupní smlouvě dospěla tak daleko, že by se její uzavření jevilo jako vysoce pravděpodobné. Jednání žalovaných nebylo nepoctivé, neboť neukončili smluvní jednání, aniž by pro to měli svůj důvod. Ze smlouvy o smlouvě budoucí současně neplynula žádná práva a povinnosti vůči H. nebo ohledně „vyvázání“ pozemků z nájmu družstva. Provedené dokazování naopak nasvědčuje tomu, že žalobce nedisponoval k 11. 3. 2015 finančními prostředky k zakoupení pozemků. Protože žalovaní neporušili povinnosti ve smyslu § 1729 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, nemůže být žaloba na náhradu škody po právu. Uplatněný nárok není ani bezdůvodným obohacením podle § 2991 a násl. o. z. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaní jako členové družstva byli podle jeho stanov v rozhodné době povinni propachtovat družstvu dané pozemky a převádět je jen se souhlasem družstva, přičemž družstvo dalo souhlas s převodem pozemků žalovaných ústně (v souladu s běžnou praxí družstva v rozhodné době). Naopak nebylo prokázáno, že žalobcem uváděné „vyvázání“ bylo podmínkou převodu nebo zvyšovalo cenu pozemků, proto nelze v zaplacení částky 2.583.000 Kč H. spatřovat obohacení žalovaných.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 5. 2021, č. j. 17 Co 110/2020-224, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů před soudem prvního stupně a soudem odvolacím. Konstatoval, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav správně a v dostatečném rozsahu pro rozhodnutí ve věci. Souhlasil též se závěrem, že žalovaní se nedopustili jednání předvídaného ustanovením § 1729 o. z., jež by vedlo ke vzniku tvrzené škody. Okolnost, že účastníci jednali o kupní smlouvě a uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí kupní, v níž se dohodli na podmínkách kupní smlouvy, jež však uzavřena nebyla, neznačí totiž nepoctivost jejich jednání. Byla-li pak dne 11. 3. 2015 smlouva o smlouvě budoucí zrušena a účastníci se dále na převodu nedohodli, nelze mít za to, že by se uzavření kupní smlouvy jevilo jako vysoce pravděpodobné. Žalovaní se nedopustili žádného porušení povinnosti, které by mohlo vést ke vzniku tvrzené škody, a nemohou tak za ni odpovídat. I pokud by povinnost porušili, nemohlo by to být v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou odpovídající částce zaplacené žalobcem H. Nebylo totiž zjištěno, že by žalovaní podmiňovali převod pozemků na žalobce uvolněním nájemních vztahů s družstvem, ani to, že by o ukončení nájemních smluv jednali s žalobcem či družstvem či vůbec o jednání s H. věděli. Požadavek žalobce přitom neobstojí ani jako bezdůvodné obohacení, neboť jednáním žalobce se žalovaným nedostalo žádného majetkového prospěchu. Zaplacení částky 2.538.000 Kč nemělo vliv na prodej předmětných pozemků ani na výši kupní ceny. Rovněž souhlas družstva s převodem nebyl podmíněn žádnými sankcemi či podmínkami, jako například vyvázání pozemků z nájemních smluv. Výhrady žalobce v odvolání tedy nejsou opodstatněné, stejně jako námitka, že soud prvního stupně neprovedl všechny potřebné důkazy ke zjištění skutkového stavu, jelikož z provedených důkazů vyplývá skutkový stav dostatečně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. dovozuje z otázek odvolacím soudem řešených odchylně od judikatury Nejvyššího soudu, jakož i z otázek dovolacím soudem doposud neřešených. Za doposud nezodpovězenou má otázku, zda je soud povinen provést účastníkem navržený důkaz výslechem svědka, pokud soud již vyslechl svědky navržené druhou stranou sporu, kteří danou skutečnost popřeli, tedy zda soud může z důvodu nadbytečnosti odmítnout provést další důkazy, zpochybňující výpověď svědků druhé strany (respektive potvrzující opačné tvrzení). Soud prvního stupně provedl důkazy v neprospěch žalobce (že družstvo nepožadovalo souhlas, že nebyly sjednány další podmínky pro převod apod.), jím navrhované důkazy však nikoliv. Odvolací soud konstatoval, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně, mimo jiné výslechy svědků navržených žalovanými. Výslechy svědků navrhovaných žalobcem přitom mělo být prokázáno nejen povědomí žalovaných o tom, že se žalobce snaží pozemky „vyvázat z vlivu družstva“, ale i to, že samotní žalovaní tento krok požadovali, že šlo o podmínku prodeje a že v rozhodné době družstvo za tyto pozemky požadovalo protihodnotu. Soudy neumožnily žalobci vyvrátit skutkový stav, jak jej prokazovali žalovaní, a odvolací soud nesprávně hodnotil otázku povinnosti soudu prvního stupně provést navržené důkazy, přičemž soud prvního stupně neprovedení důkazů ani náležitě neodůvodnil. Soudy tím porušily zásadu rovnosti stran, nepřistupovaly-li k důkazním návrhům stejně, a jejich postup odporuje závěrům vysloveným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 113/02. Rozpor s judikaturou zakládá podle dovolatele též otázka procesního postupu soudu, který měl v dané věci v návaznosti na provedené dokazování uvážit i existenci jiného odpovědnostního titulu (porušení obecné prevenční povinnosti žalovanými) a postupovat podle závěrů v judikatuře reprezentované například rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 18/2004 o poučovací povinnosti a poučit žalobce o možnosti doplnit skutková tvrzení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. Měly-li totiž soudy za to, že souhlas s prodejem pronajatých pozemků družstvo udělovalo bez nároku na protihodnotu, bylo podle žalobce namístě, aby se zabývaly též tím, zda žalovaní věděli, že žalobce zajišťuje náhradní pozemky, a zda jej neměli upozornit, že je zbytečné vynakládat úsilí a náklady a že si souhlas obstarají zadarmo. Dovolatel dále označil za chybný závěr odvolacího soudu, že jednání nedospělo do fáze, v níž by se uzavření smlouvy jevilo jako vysoce pravděpodobné, a že absentuje příčinná souvislosti mezi tvrzenou škodou a porušením povinnosti. Vysoká pravděpodobnost je dána dohodou o všech podstatných náležitostech (v daném případě ceně), příčinná souvislost pak tím, že souhlas družstva a ukončení nájmu žalobce zajišťoval v přímé souvislosti s nákupem pozemku. Shoda na předmětu koupě a určení ceny se promítla i v textu smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené v listopadu 2014, v níž byl rovněž upřesněn text zamýšlené kupní smlouvy. Náhled odvolacího soudu přitom představuje otázku řešenou rozdílně od judikatury reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 25 Cdo 462/2018. Dovolací soud pak dosud neřešil, zda může zajištění stanovami vyžadovaného souhlasu družstva s převodem pozemků jeho člena představovat hodnotu (zhodnocení), či zda touto hodnotou může být zajištění možnosti ukončit jednostranně nevypověditelný nájem pozemku. Podle dovolatele právě to může představovat hodnotu zakládající bezdůvodné obohacení na straně žalovaných. Navrhl proto, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu posouzení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro právní otázku uplatnění předsmluvní odpovědnosti, nedojde-li k uzavření smlouvy předpokládané smlouvou o smlouvě budoucí. Dovolání je důvodné.

Podle § 1728 odst. 1 o. z. každý může vést jednání o smlouvě svobodně a neodpovídá za to, že ji neuzavře, ledaže jednání o smlouvě zahájí nebo v takovém jednání pokračuje, aniž má úmysl smlouvu uzavřít.

Podle § 1729 odst. 1 o. z. dospějí-li strany při jednání o smlouvě tak daleko, že se uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné, jedná nepoctivě ta strana, která přes důvodné očekávání druhé strany v uzavření smlouvy jednání o uzavření smlouvy ukončí, aniž pro to má spravedlivý důvod.

Podle § 1729 odst. 2 o. z. strana, která jedná nepoctivě, nahradí druhé straně škodu, nanejvýš však v tom rozsahu, který odpovídá ztrátě z neuzavřené smlouvy v obdobných případech.

Podle § 2913 odst. 1 o. z. poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit.

Podle § 2913 odst. 2 o. z. povinnosti k náhradě se škůdce zprostí, prokáže-li, že mu ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli. Překážka vzniklá ze škůdcových osobních poměrů nebo vzniklá až v době, kdy byl škůdce s plněním smluvené povinnosti v prodlení, ani překážka, kterou byl škůdce podle smlouvy povinen překonat, ho však povinnosti k náhradě nezprostí.

Občanský zákoník připouští možnost vzniku povinnosti k náhradě škody mezi kontrahenty jak v případě, že je již smlouva uzavřena, tak za určitých podmínek i v situaci, kdy předsmluvní jednání ještě nebyla završena uzavřením smlouvy. Podmínky pro vznik povinnosti k náhradě škody jsou přitom v obou situacích rozdílné, proto je třeba mezi nimi rozlišovat. Úprava tzv. předsmluvní odpovědnosti stojí na obecné povinnosti jednat poctivě (§ 6 o. z.), a to i při jednání o uzavření smlouvy. Ustanovení § 1728 o. z. dopadá na případy, kdy strana zahájí jednání a pokračuje v něm, aniž by vůbec měla vůli smlouvu uzavřít, § 1729 o. z. na případy bezdůvodného přerušení jednání o smlouvě poté, kdy je u druhé strany vyvolána představa, že smlouva bude uzavřena. Prioritou je vždy svoboda smluvního vyjednávání, která je prolamována pouze tehdy, odporuje-li její prosazování principu poctivosti jednání (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 856/2018, publikovaný pod C 18243 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“). Povinnost k náhradě škody způsobené porušením smluvní povinnosti vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí oproti tomu spadá pod ustanovení § 2913 o. z., neboť tento nástroj k uzavření zamýšlené smlouvy je již sám o sobě smlouvou, jejíž porušení zakládá tzv. kontraktní odpovědnost. Nárok na náhradu škody z toho plynoucí nemusí být vyloučen ani tím, že smlouva o smlouvě budoucí následně zanikla (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3788/2019, uveřejněný pod číslem 33/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Odpovědnost podle § 2913 o. z. je objektivní, zavinění se nezkoumá a vnitřní vztah škůdce ke vzniku škody je bez významu, neboť základním předpokladem vzniku odpovědnosti je v tomto případě porušení smluvní povinnosti škůdcem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1817/2020).

V projednávané věci bylo zjištěno, že jednání mezi účastníky o prodeji pozemků žalovaných vyústilo v uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, tedy tu již byla specifická, byť nikoliv finálně zamýšlená smlouva. Z hlediska právní kvalifikace jednání mezi účastníky proto nešlo pouze o počínání v rámci předsmluvního jednání, nýbrž již o postup v rozporu se smluvně založenou povinností (soudy konstatovaly, že žalovaní nepředložili žalobcům požadované listiny o zaplacení nedoplatků kupních cen) podle § 2913 o. z., který ovšem protiprávní jednání zakládající povinnost k náhradě škody nespojuje s nepoctivostí při dojednávání smlouvy, ale přímo s porušením smluvním ujednáním založené povinnosti. Zmíněná smluvní povinnost předložit požadovaná potvrzení přitom byla zjevně koncipována jako jeden z kroků, jež měly vést k uzavření kupní smlouvy. Konstatoval-li tedy odvolací soud absenci protiprávního jednání na straně žalovaných, aniž by se blíže zabýval uvedenými zjištěními a jejich významem z pohledu § 2913 o. z. a danou situaci posuzoval jen z pohledu tzv. předsmluvní odpovědnosti ve smyslu § 1729 o. z., není právní posouzení věci správné.

Odvolací soud vyloučil povinnost žalovaných k náhradě škody nejen s ohledem na absenci protiprávního jednání, ale též pro chybějící příčinnou souvislost mezi ním a tvrzenou škodou, jelikož nebylo zjištěno, že by žalovaní podmiňovali převod svých pozemků uvolněním z nájemních vztahů a že by o tomto jednali s družstvem či žalobcem, či že by souhlas družstva s prodejem byl vázán na další podmínky. Tento závěr je však zatížen vadou (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí, neboť byly porušeny základní procesní požadavky kladené na soud ohledně způsobu dokazování a vypořádání se s důkazními návrhy účastníků. Účastníku řízení musí být dána možnost označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také − pokud jim nevyhoví − ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Jestliže tak soud neučiní, zatíží svoje rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně postupuje i v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Jinými slovy, soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud důkazním návrhům účastníků nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl, resp. nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění(viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sen. zn. 29 NSCR 90/2015, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3670/2018, a ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1541/2021, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16, jakož i předchozí nálezy Ústavního soudu citované v jeho důvodech).

Rozhodování o tom, které důkazy soud provede a které nikoliv, nesmí být výrazem libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno, musí být v rozhodnutí adekvátně vysvětleny, zejména jedná-li se o důkazní návrhy toho z účastníků, jenž byl ve sporu neúspěšný (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2870/2011, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5003/2015, a ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2570/2017). Neakceptování důkazního návrhu by se zpravidla mělo opírat o argumenty, že tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, případně že důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost (tzn. nedisponuje vypovídací potencí danému tvrzení) nebo že jde o nadbytečný důkaz (tj. tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností prokázáno), k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sen. zn. 29 NSCR 90/2015. Za náležité odůvodnění neprovedení důkazu vyhovujícím požadavkům § 157 odst. 2 o. s. ř. naopak nelze pokládat jen formální tvrzení, že například „provedené dokazování postačuje pro rozhodnutí“, neboť není ani jasné, ani přesvědčivé (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3670/2018). Obzvláště důsledné a přesvědčivé vypořádání důkazních návrhů odvolacím soudem pak bude nezbytné především v situaci, v níž navržené důkazy mají prokázat jiný než soudem zjištěný stav (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2055/2020).

V projednávané věci soud prvního stupně zamítl důkazní návrhy žalobce na výslech svědků z řad osob přítomných jednání stran a zástupců družstva (T. R., R. H., D. M., M. Š.), aniž by v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, z jakého důvodu tyto důkazy neprovedl. Žalobce v odvolání poukazoval na nesprávná skutková zjištění soudu prvního stupně k postoji družstva k prodeji pozemků a k podmínkám jeho souhlasu s prodejem pozemků a připomínal důkazní návrhy, jež vznášel na podporu svých tvrzení, které však soudem nebyly provedeny. Odvolací soud označil tyto námitky za liché, jelikož v dané věci vyplývá z provedených důkazů skutkový stav v rozsahu zcela postačujícím pro rozhodnutí ve věci, aniž by však odvolací soud tento svůj náhled blíže - ve vztahu k jednotlivým důkazním návrhům - vysvětlil. Přístup družstva k převodu pozemků a obsah jednání stran byl přitom podstatným momentem v jeho právních závěrech, nemohlo se tedy jednat o dokazování skutečností bez relevance pro projednávaný spor. Hovoří-li současně odvolací soud o dostatečně zjištěném skutkovém stavu, nelze opomenout, že jakkoliv může být náležitým důvodem neprovedení navrhovaného důkazu to, že daná skutečnost byla zjištěna jinak (jde tedy o nadbytečný důkaz, viz výše), je třeba, aby šlo vskutku o skutečnost totožnou, a nikoliv rozdílný náhled druhé strany sporu na tutéž okolnost sporných vztahů. Jestliže soudy učinily svá zjištění k přístupu družstva k převodům pozemků podle tvrzení žalovaných, zatímco žalobce předestíral tvrzení rozdílná a navrhoval k nim důkazy, tedy usiloval o jiný skutkový závěr, nebylo na místě se spokojit s tím, že skutková verze vyslovená podle důkazních návrhů jedné strany je dostatečná pro právní posouzení věci. Přijetí daných skutkových závěrů mělo být provázeno buď provedením důkazů stran odlišných tvrzení žalobce a konstatování jejich nepřesvědčivosti či jiného důvodu, pro něž je třeba preferovat skutkovou verzi vyplývající z důkazů provedených k návrhu žalovaných, či náležitým zdůvodněním, proč soud nepřistoupil k provedení jednotlivých důkazů navrhovaných žalobcem (pro úplnost lze připomenout, že i úsudek o věrohodnosti či nevěrohodnosti důkazu lze zpravidla vyslovit až v rámci hodnocení důkazů, nikoliv při zvažování jeho provedení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1479/2017).

K otázce dovolatele, zda může zajištění souhlasu družstva s převodem pozemku jeho člena představovat zhodnocení pozemku a zda může být zhodnocení dáno možností ukončit jinak nevypověditelný nájem (tj. jsou-li tyto skutečnosti způsobilé vést ke vzniku bezdůvodného obohacení), je předčasné se vyjadřovat, neboť úvahy soudů nižších stupňů v tomto ohledu byly opět ve značné míře založeny na skutkových závěrech o postoji družstva, o požadavcích žalovaných, respektive o dohodě s nimi, jejichž správnost a úplnost byla zpochybněna výše zmíněným procesními pochybeními.

Je tedy zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu není věcně správné, proto je Nejvyšší soud podle § 243e o. s. ř. zrušil, a to včetně akcesorických nákladových výroků. Jelikož důvod zrušení přitom platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i jeho rozsudek a věc vrátil Okresnímu soudu ve Znojmě k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů