// Profipravo.cz / Obecná ustanovení závazkového práva 21.02.2022

Neplatnost ujednání o výši úroku z prodlení pro rozpor s dobrými mravy

Sama skutečnost, že úrok z prodlení byl mezi podnikateli sjednán ve výši 0,5 % denně z dlužné částky za každý den prodlení (či v jakékoliv jiné výši), nezpůsobuje neplatnost takového ujednání pro rozpor s dobrými mravy. Teprve v případě, kdy smluvená sazba s přihlédnutím k individuálním poměrům dané věci již nesměřuje k plnění (legitimních) funkcí úroku z prodlení, tj. funkce sankčně-motivační a reparační (kompenzační), nýbrž se stává neodůvodněnou sankcí, která má vůči druhému smluvnímu partnerovi již jen šikanózní charakter, je na místě prolomit smluvní svobodu stran, zásadu autonomie vůle a zásadu pacta sunt servanda konstatováním neplatnosti takového ujednání pro rozpor s dobrými mravy.

Jinak řečeno, jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy lze posoudit ujednání o úroku z prodlení tehdy, pokud jím věřitel nesleduje naplnění svých legitimních zájmů, nýbrž zneužívá smluvní svobody k újmě svého smluvního partnera. Vždy je tak potřeba vážit, zda příslušné smluvní ujednání představuje legitimní (nikoliv zjevně excesivní) nástroj věřitele pro případ prodlení dlužníka, anebo (legitimními zájmy neodůvodněnou) sankci sloužící jen k vykořisťování druhé smluvní strany. Přitom je třeba mít na zřeteli, že obecné vnímání hranice mravnosti je v podnikatelských vztazích (s přihlédnutím ke specifikům těchto vztahů a jejich subjektů) odlišné od vztahů nepodnikatelských.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 765/2020, ze dne 19. 10. 2021

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 1 odst. 2 o. z.
§ 580 odst. 1 o. z.
§ 588 o. z.
§ 1970 o. z.

Kategorie: dobré mravy; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:


I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 16. 8. 2018 domáhala zaplacení částky 546 710,14 Kč jako dosud neuhrazené jistiny úvěru poskytnutého žalovanému na základě smlouvy o úvěru. V žalobě dále požadovala zaplacení úroku ve výši 24,5 % ročně a úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně vždy z uvedené dlužné částky od 31. 5. 2018 (den následující po zesplatnění úvěru) do zaplacení jako smluvně sjednaného příslušenství.

2. Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 31. 1. 2019, č. j. 7 C 8/2019-46, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 546 710,14 Kč s úrokem ve výši 24,5 % ročně z této částky od 31. 5. 2018 do zaplacení, se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,5 % denně z této částky od 31. 5. 2018 do zaplacení (výrok I), a dále žalovaného zavázal k náhradě nákladů řízení žalobkyni ve výši 61 073 Kč (výrok II).

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 14. 2. 2017 účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut podnikatelský úvěr ve výši 550 000 Kč, který se zavázal splácet formou splátek ve výši 7 136,57 Kč měsíčně. Úroková sazba z úvěru v případě řádného splácení byla sjednána ve výši 14,5 % p. a., v případě nehrazení splátek byla sjednána úroková sazba ve výši 24,5 % p. a. Ve smlouvě byl dále sjednán úrok z prodlení ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení. Smlouva obsahovala ujednání o zesplatnění úvěru v případě opakovaného prodlení žalovaného s úhradou splátek úvěru po dobu delší 30 dnů. Žalovaný nehradil řádně a včas sjednané splátky, žalobkyně jej dne 30. 5. 2018 informovala, že došlo k zesplatnění úvěru, a vyzvala jej k uhrazení nesplacené části úvěru ve výši 546 710,14 Kč s příslušenstvím.

4. Nárok žalobkyně na vrácení poskytnutých peněžních prostředků a zaplacení úroků posoudil soud prvního stupně podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“). Ohledně úroků z prodlení aplikoval § 1970 o. z., podle kterého si strany mohou ujednat výši úroku z prodlení, a uzavřel, že žalobkyně měla při prodlení žalovaného nárok na zaplacení úroku z prodlení. Jelikož se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, soud prvního stupně žalobě v plném rozsahu vyhověl.

5. Krajský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v části o zaplacení smluvního úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 546 710,14 Kč od 31. 5. 2018 do zaplacení tak, že se žaloba v této části zamítá, a v části o zaplacení úroku ve výši 24,5 % ročně z částky 546 710,14 Kč od 31. 5. 2018 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

6. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Za nedůvodnou měl námitku žalovaného o částečné neplatnosti smlouvy o úvěru pro rozpor s dobrými mravy ohledně sjednaných úroků. Poukázal na skutečnost, že pokud by žalovaný úvěr splácel podle sjednaného splátkového kalendáře, sjednaná výše úroků (14,5 % p. a.) by nepřekračovala a ani se neblížila hranici, kterou judikatura Nejvyššího soudu již shledává přemrštěnou a odporující funkci úroků. S přihlédnutím ke skutečnosti, že se jednalo o úvěr podnikatelský (nikoli spotřebitelský), odvolací soud neposoudil jako neplatnou ani sjednanou alternativní úrokovou sazbu ve výši 24,5 % p. a. pro případ nikoliv řádného plnění žalovaného. Za nepřiměřenou a odporující účelu úroku z prodlení však odvolací soud považoval sjednanou výši smluvních úroků z prodlení 0,5 % denně z dlužné částky. Odkázal přitom na judikaturu Ústavního soudu (nálezy ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07, ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 728/10, a ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, jež jsou veřejnosti dostupné na https://nalus.usoud.cz), která se zabývala výší smluvního úroku z prodlení 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení s převážným závěrem o její přemrštěnosti. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010 (uveřejněný pod číslem 104/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 104/2012“) poznamenal, že ani v okolnostech projednávané věci neshledal nic, co by takto extrémní výši úroku z prodlení odůvodňovalo. Námitku žalobkyně, která poukazovala na rizikovost žalovaného, vyhodnotil odvolací soud jako ryze účelovou. Podle odvolacího soudu bylo z obsahu spisu zřejmé, že žalobkyně poskytla žalovanému i spotřebitelský úvěr ve výši 210 000 Kč (dne 8. 2. 2017) necelý týden před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy, přičemž byla-li ze zákona povinna před poskytnutím úvěru spotřebiteli posuzovat jeho úvěruschopnost a vyhodnotila-li žalovaného jako splácení schopného spotřebitele, nemohla poté úspěšně poukazovat na nedostatečnou bonitu a rizikovost dlužníka a na z toho důvodu „nasazenou“ výši smluvní úroku z prodlení z úvěru poskytnutého jen o několik málo dní později. Odvolací soud proto shledal neplatnou část smlouvy o úvěru, v níž byly sjednány úroky z prodlení, a žalobu v této části zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání (podle jeho obsahu napadala jen část prvního výroku, jíž byla zamítnuta žaloba co do úroků z prodlení), v němž co do přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále též otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena. Namítá nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

8. Podle žalobkyně odvolací soud nesprávně vyřešil otázku neplatnosti smluvního ujednání o výši úroku z prodlení a nároku na zákonný úrok z prodlení v případě nepřiměřené výše úroku z prodlení, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazuje na závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 32 Cdo 150/2007, a ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1008/2009 (jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), v nichž bylo konstatováno, že neplatnost smluvního ujednání o výši úroku z prodlení neznamená zánik nároku na zákonný úrok z prodlení. Žalobkyně se neztotožňuje ani s názorem odvolacího soudu o neplatnosti smluvního ujednání o úroku z prodlení ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, které i takovou sazbu smluvního úroku z prodlení považují za platně ujednanou (rozsudky ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 468/2003, ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2924/2009, ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3010/2007, nebo již výše citovaný R 104/2012). Odvolacímu soudu vytýká, že se blíže nezabýval účelem sjednaného úroku z prodlení a že tak není zřejmé, z jakého skutkového zjištění odvolací soud vyšel, pokud učinil závěr, že výše sjednaného úroku z prodlení je nepřiměřená a odporuje jeho účelu. Z tohoto důvodu žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu rovněž za nepřezkoumatelné.

9. Žalobkyně má případně za dosud dovolacím soudem neřešenou (v podmínkách nové úpravy civilního práva) otázku postupu soudu v případě, že soud zhodnotí ujednání o smluvních úrocích z prodlení jako absolutně či relativně neplatné. Prezentuje názor, že i kdyby byl správný závěr odvolacího soudu ohledně neplatnosti smluvního ujednání o výši úroku z prodlení, měl odvolací soud přiznat alespoň nárok na úrok z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády. V podmínkách právní úpravy zákona č. 89/2012 Sb. pak je podle ní možné uvažovat též o určení výše úroků z prodlení soudem podle § 577 o. z., a to v sazbě nižší než ve smlouvě sjednané (již souladné s dobrými mravy), kterou může být sazba zákonných úroků z prodlení i sazba vyšší (např. 0,1 % z dlužné částky denně).

10. Žalovaný považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl, případně aby je jako nedůvodné zamítl. Domnívá se, že účelem úroku z prodlení se odvolací soud zabýval. Poukazuje též na to, že žalobkyni již byl přiznán úrok ve výši 24,5 % ročně, přičemž taková (zvýšená) úroková sazba byla sjednána pro případ, že sjednaná splatnost úvěru nebude dodržena, a v podstatě v sobě zahrnuje i úrok z prodlení, který je spravedlivý.

III. Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

12. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

13. Žalobkyně ve vztahu k otázce posouzení neplatnosti smluvního ujednání o výši úroku z prodlení pro rozpor s dobrými mravy odkazuje na rozhodnutí představující ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu ve vztahu k právní úpravě soukromého práva účinné do 31. 12. 2013. V projednávané věci, v níž byla smlouva o úvěru uzavřena dne 14. 2. 2017, je však rozhodné posouzení uvedené otázky v poměrech občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014. Od označené judikatury se proto odvolací soud stricto sensu odchýlit nemohl. Tato otázka však již byla řešena (po vydání napadeného rozhodnutí a po podání dovolání žalobkyně) i v poměrech nové právní úpravy v rozsudku ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019, v němž Nejvyšší soud navázal na závěry své dřívější (žalobkyní označené) judikatury. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není s touto rozhodovací praxí dovolacího soudu v souladu, je dovolání žalobkyně přípustné.

IV. Důvodnost dovolání

14. Dovolání je důvodné.

15. Podle § 1 odst. 2 o. z., nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

16. Podle § 547 o. z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

17. Podle § 574 o. z. na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné.

18. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

19. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Podle ustanovení § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

21. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019 (vydaném ve věci, v níž byla mezi podnikateli sjednána sazba úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky), přijal a odůvodnil závěr, dle kterého i podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 platí, že smluvní volnost stran podléhá korektivu dobrých mravů, jenž pro právní jednání obecně vyplývá z ustanovení § 1 odst. 2 a § 547 o. z., a že právní jednání, které se příčí dobrým mravům, je třeba posoudit jako neplatné (§ 580 odst. 1 a § 588 o. z.). Tento korektiv tedy zjevně lze uplatnit i v případě, kdy by ujednání o výši úroků z prodlení bylo zneužitím smluvní volnosti v neprospěch dlužníka. Postavení dlužníka jako podnikatele jej přitom takové ochrany nezbavuje (srov. obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sen. zn. 23 ICdo 56/2019). Nejvyšší soud dále dovodil, že v případě výše úroků z prodlení sjednané podle § 1970 o. z. je třeba posuzovat soulad takového ujednání s dobrými mravy vzhledem ke všem okolnostem, které ke sjednání úroku z prodlení vedly a jež existovaly v době uzavření smlouvy. Nestačí tedy vyjít pouze ze závěrů jiného rozhodnutí soudu, či ze srovnání smluvené sazby úroku z prodlení se sazbou stanovenou nařízením vlády, neboť obecně (bez přihlédnutí k okolnostem projednávané věci) nelze stanovit paušální „hraniční sazbu nemravnosti“ úroků z prodlení. Nejvyšší soud přitom zdůraznil, že důvody, které vedly ke sjednání výše úroku z prodlení, je třeba hodnotit ve vztahu k plnění jeho funkcí v konkrétní věci. Následně uzavřel, že nelze předem obecně určit veškeré okolnosti, k nimž by měl soud při posouzení souladu konkrétního ujednání o úrocích z prodlení s dobrými mravy přihlížet, vymezil však určitý okruh okolností, které by soud zpravidla neměl opomenout při posouzení, zda se konkrétní ujednání o výši úroku z prodlení příčí dobrým mravům. Uvedl, že je třeba se zabývat například rizikovostí obchodu vzhledem k předchozímu chování dlužníka či k jeho tehdy aktuální situaci, rozsahem očekávatelných škod na straně věřitele, významem případného nesplaceného dluhu pro věřitele, dalším obsahem posuzované smlouvy, skutečností, zda na prodlení dlužníka byly vedle úroku z prodlení navázány i další smluvní sankce plnící obdobné funkce, obchodními zvyklostmi stran a dalšími relevantními okolnostmi (v podrobnostech srov. odkazovaný rozsudek). Konečně Nejvyšší soud zdůraznil, že ve vztazích mezi podnikateli, kteří vystupují jako profesionálové, je obecně vnímání hranice jednání, které již není z pohledu dobrých mravů akceptovatelné, odlišné od vztahů nepodnikatelských, typicky od vztahů spotřebitelských.

22. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí též vysvětlil, že uvedené závěry obstojí i s přihlédnutím k názoru vyjádřenému v nálezech Ústavního soudu ze dne ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07, a ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 728/10, neboť i v nich Ústavní soud závěr o neústavnosti ujednání o úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky učinil na podkladě konkrétních okolností daných věcí. V nálezu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, pak Ústavní soud k závěru, že úroky z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky a vyšší jsou již ústavně neakceptovatelné, výslovně dodal, že se v tomto nálezu nevyjadřuje k případům, kdy se k placení úroků z prodlení v obdobné výši zavázal podnikatel nebo kdy je výkon rozhodnutí na zaplacení takových úroků z prodlení uložen podnikateli, a též k případům, v nichž by oprávněný prokázal, že mu byla způsobena škoda odpovídající sjednané výši úroků a že by tato škoda měla být hrazena z přiznaných úroků z prodlení.

23. Z výše uvedených závěrů tedy vyplývá, že sama skutečnost, že úrok z prodlení byl mezi podnikateli sjednán ve výši 0,5 % denně z dlužné částky za každý den prodlení (či v jakékoliv jiné výši), nezpůsobuje neplatnost takového ujednání pro rozpor s dobrými mravy. Teprve v případě, kdy smluvená sazba s přihlédnutím k individuálním poměrům dané věci již nesměřuje k plnění (legitimních) funkcí úroku z prodlení, tj. funkce sankčně-motivační a reparační (kompenzační), nýbrž se stává neodůvodněnou sankcí, která má vůči druhému smluvnímu partnerovi již jen šikanózní charakter, je na místě prolomit smluvní svobodu stran, zásadu autonomie vůle a zásadu pacta sunt servanda (tedy jinak velmi silně se prosadivší zásady smluvního závazkového práva) konstatováním neplatnosti takového ujednání pro rozpor s dobrými mravy. Na tomto místě je též vhodné připomenout, že právní úprava neplatnosti právních jednání vychází ze zásady (formulované v ustanovení § 574 o. z.), že je namístě hledat spíše důvody pro platnost právního jednání než pro jeho neplatnost („potius valeat actus quam pereat“, nebo také „in favorem negotii“), která – jak se uvádí v důvodové zprávě k § 574 až 579 o. z. – odpovídá povaze soukromého práva a rozumné potřebě běžných soukromých občanských styků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4172/2016, uveřejněný pod číslem 88/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 29 Cdo 5943/2016, uveřejněný pod číslem 103/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

24. Jinak řečeno jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy lze posoudit ujednání o úroku z prodlení tehdy, pokud jím věřitel nesleduje naplnění svých legitimních zájmů, nýbrž zneužívá smluvní svobody k újmě svého smluvního partnera. Vždy je tak potřeba vážit, zda příslušné smluvní ujednání představuje legitimní (nikoliv zjevně excesivní) nástroj věřitele pro případ prodlení dlužníka, anebo (legitimními zájmy neodůvodněnou) sankci sloužící jen k vykořisťování druhé smluvní strany. Přitom je třeba mít na zřeteli, že obecné vnímání hranice mravnosti je v podnikatelských vztazích (s přihlédnutím ke specifikům těchto vztahů a jejich subjektů) odlišné od vztahů nepodnikatelských.

25. V projednávané věci shledal odvolací soud sjednanou výši smluvních úroků z prodlení 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení „nepřiměřenou a odporující účelu úroku z prodlení“ toliko s odkazem na výše citované nálezy Ústavního soudu, v nichž byl vyjádřen závěr o „přemrštěnosti takové výše“. Dále pouze konstatoval, že „v okolnostech projednávané věci neshledal nic, co by takto extrémní výši úroku z prodlení odůvodňovalo“, aniž by uvedl, jaké veškeré konkrétní okolnosti zvažoval. Výslovně se zabýval pouze námitkou žalobkyně o rizikovosti žalovaného, kterou shledal jako účelovou.

26. Žalobkyni tak lze přisvědčit, že odvolací soud se (v rozporu s výše uvedenými judikatorními závěry) nezabýval komplexně všemi relevantními okolnostmi, které by mohly odůvodnit závěr o neplatnosti předmětného smluvního ujednání pro rozpor s dobrými mravy. Z relevantních okolností posuzoval pouze rizikovost úvěru, a to navíc na základě zcela nedostatečných úvah, neboť nepřihlédl k tomu, že finanční prostředky z podnikatelského úvěru zpravidla mají odlišný hospodářský účel (slouží zásadně k financování podnikatelské činnosti dlužníka) a rizikovost úvěru se tak může projevovat i v účelu, za kterým jsou finanční prostředky dlužníkovi poskytovány. Mimo to ani předchozí kladné prověření úvěruschopnosti dlužníka při poskytování spotřebitelského úvěru samo o sobě nemusí vylučovat rizikovost pro další úvěry tomuto subjektu následně (v krátkém čase) poskytované, neboť s rostoucím množstvím úvěrů (resp. dluhů z nich) může docházet ke snižování bonity dlužníka, což může vyvolat zvýšení rizikovosti následně poskytovaného úvěru. Odvolací soud se nezabýval například ani dalším obsahem smlouvy a tím, zda z něj nevyplývala ujednání plnící obdobné funkce při prodlení dlužníka jako úroky z prodlení, která by mohla naopak svědčit o šikanózním charakteru vedle toho sjednaného úroku z prodlení.

27. Z výše uvedených důvodů je právní posouzení věci odvolacím soudem při řešení otázky neplatnosti smluvního ujednání o úroku z prodlení pro rozpor s dobrými mravy neúplné a tudíž nesprávné. Jelikož touto otázkou se bude muset opětovně zabývat odvolací soud v dalším průběhu řízení, nepřísluší Nejvyššímu soudu předjímat výsledek tohoto posouzení, a je proto předčasné zabývat se druhou žalobkyní předloženou otázkou „postupu soudu v případě, že soud zhodnotí ujednání o smluvních úrocích z prodlení jako absolutně či relativně neplatné“. Takový postup by nebyl ani procesně hospodárný. Navíc odvolací soud se v napadeném rozhodnutí k řešení takové otázky (k argumentaci uplatněné žalobkyní v dovolání) výslovně nevyjádřil, když bez dalšího žalobu v této části zamítl na základě konstatování neplatnosti smluvního ujednání o úrocích z prodlení.

28. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

29. Nejvyšší soud neshledal důvodnou námitku žalobkyně o vadě řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí ve vztahu k závěru o rozporu předmětného ujednání s účelem úroku z prodlení. Nejvyšší soud již v minulosti uvedl, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, nejedná se o vadu řízení, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatelů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odůvodnění napadeného rozhodnutí nikterak nekrátilo žalobkyni v možnosti uplatnění dovolacích důvodů, jak je zřejmé i z obsahu jejího dovolání. Skutečnost, že právní posouzení věci odvolacím soudem nebylo úplné, zakládá důvodnost dovolání žalobkyně, neznamená však, že by takové rozhodnutí bylo bez dalšího nepřezkoumatelné.

30. Žalobkyni je však nutno přisvědčit, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Zatímco v bodě 11 odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, jímž bylo žalobkyni přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, jako věcně správný potvrdil, druhým výrokem rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení před soudy obou stupňů. V tomto rozsahu proto rozsudek odvolacího soudu nenaplňuje požadavky na řádné odůvodnění (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.), neboť jeho odůvodnění je ve zjevném rozporu s obsahem výroku.

31. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu, v části prvního výroku, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byla zamítnuta žaloba o zaplacení smluvního úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 546 710,14 Kč od 31. 5. 2018 do zaplacení, a v závislém druhém výroku o nákladech řízení, zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

32. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).

33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů