// Profipravo.cz / Obecná ustanovení závazkového práva 23.08.2021

Změna v obsahu závazku dohodou stran

Ustanovení § 1901 a 1902 o. z. o změně obsahu závazku dohodou stran jsou obecnými ustanoveními o závazcích a uplatní se i v právních vztazích deliktního práva, neboť speciální ustanovení občanského zákoníku daný vztah upravující (§ 2894 a násl. o. z.) neobsahují zvláštní úpravu ani jejich použití nevylučují.

Dosavadní judikatura je přiměřeně použitelná k výkladu toho, jaké právní účinky má změna v obsahu závazku dohodou stran. Lze tak i nadále vycházet z konstantní rozhodovací praxe, že u tzv. kumulativní novace (změny v obsahu dosavadního závazku dohodou stran) jde - na rozdíl od tzv. privativní novace, při níž dosavadní závazek zaniká a je nahrazen novým - o změnu obsahu závazku za trvání existujícího právního vztahu, spočívající v zániku určitých dosavadních vzájemných práv a povinností a v jejich nahrazení nově sjednanými, případně ve vzniku dalších práv a povinností vedle již existujících. Dosavadní závazkový vztah tedy nezaniká; právním důvodem změněného závazku je jak původní právní skutečnost, která způsobila jeho vznik, tak i dohoda stran o změně jeho obsahu. Změna obsahu závazku se zpravidla týká místa či způsobu plnění, splatnosti apod. Nové ujednání stran o jiném předmětu plnění, resp. dohoda o předání jiného předmětu jako prostředku ke splnění závazku znamená sice zánik povinnosti dlužníka splnit dluh tak, jak bylo původně ujednáno, nikoli však zánik jeho povinnosti plnit; mění se jen jednotlivá práva a povinnosti v existujícím právním vztahu. Je tak třeba rozlišovat závazek ke konkrétnímu plnění (jednotlivé povinnosti) a celý závazkový právní vztah.

Došlo-li přitom k dohodě stran o jiném předmětu plnění a dohodě o předání jiného předmětu jako prostředku ke splnění závazku, pak platí, že věřitel nemůže vymáhat původně sjednaný předmět plnění a dlužník je povinen plnit podle změněného závazku, jestliže si strany dohodnou, že dluh bude splněn poskytnutím jiného předmětu plnění, než k jakému byl dlužník zavázán. Splněním nově sjednaného předmětu plnění poté dochází k zániku závazku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1677/2019, ze dne 27. 5. 2021

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 1901 o. z.
§ 1902 o. z.

Kategorie: obecná ustanovení závazkového práva; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 24. 5. 2018, č. j. 26 C 194/2017-110, uložil žalovanému povinnost, aby zaplatil žalobkyni 155 751 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu ohledně částky 84 150 Kč s příslušenstvím (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III) a o vrácení složené zálohy na svědečné (výrok IV). Rozhodl tak o žalobě na náhradu škody, dle které žalobkyně žalovanému dne 1. 11. 2015 půjčila osobní vozidlo, se kterým žalovaný téhož dne způsobil dopravní nehodu, přičemž mělo být dohodnuto, že žalovaný zaplatí žalobkyni přímo vzniklou škodu, zejména pak spoluúčast na pojistné události (155 751 Kč) a poměrnou část pojištění vozidla (84 150 Kč). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný dne 1. 11. 2015 způsobil dopravní nehodu s vozidlem registrační značky XY, které bylo ve vlastnictví žalobkyně. Žalovaný se dopustil přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) tím, že porušil § 18 odst. 1 zmíněného zákona. Pojišťovna poukázala žalobkyni na likvidaci pojistné události 1 320 185 Kč po odpočtu spoluúčasti ve výši 155 751,30 Kč a nelikvidních položek ve výši 1 003 064 Kč a pojistnou událost likvidovala jako tzv. totální škodu. Za období od 4. 9. 2015 do 4. 3. 2016 pojišťovna požadovala po žalobkyni zaplacení pojistného ve výši 50 473 Kč. Dále bylo zjištěno, že mezi účastníky došlo k ústní dohodě, dle které žalovaný měl náhradu škody vzniklou dopravní nehodou tzv. odpracovat stavebními (bouracími a výkopovými) pracemi na stavbě L. B. (jednatel žalobkyně) s tím, že práce měli vykonávat lidé, které měl odměňovat žalovaný. Část prací v rozsahu 511 hodin byla realizována, zprvu byly práce financovány žalovaným, k vyúčtování rozsahu provedených prací však nakonec nedošlo. Žalovaný tvrdil, že náhradu škody kompenzoval poskytnutím prací na stavbě ve výši 50 000 Kč, žalobkyně pak tvrdila, že pracovníkům žalovaného zaplatila 25 000 Kč až 26 000 Kč. Soud prvního stupně posoudil věc po právní stránce podle § 2910, § 2951, § 2952, § 2969 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) a uzavřel, že částku 155 751 Kč žalobkyně požaduje po právu, neboť pojišťovna jí škodu na vozidle v tomto rozsahu nezaplatila. Jestliže žalovaný tvrdil, že náhradu škody kompenzoval poskytnutím prací na stavbě ve výši 50 000 Kč, tak pokud žalobkyně pracovníkům žalovaného zaplatila 25 000 Kč až 26 000 Kč, žalovaný se povinnosti zaplatit žalobkyni 155 751 Kč s poukazem na provedení stavebních prací nezprostil. Ohledně částky 84 150 Kč požadované za poměrnou část pojistného (od 1. 11. 2015 do 4. 9. 2016) žalobkyni nárok na zaplacení nevznikl, neboť povinnost platit pojistné ji stíhala a v rozsahu zaplaceného pojistného jí nemohla vzniknout škoda.

2. K odvolání žalobkyně a žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 11. 2018, č. j. 62 Co 276/2018-163, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že se žaloba ohledně částky 155 751 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I), ve výroku II jej potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů (výrok III). Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, přičemž skutečnost, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli ústní dohodu, dle které jí žalovaný vzniklou škodu způsobenou zmíněnou dopravní nehodou uhradí formou stavebních prací provedených na stavbě jednatele žalobkyně, učinili nespornou účastníci řízení i v průběhu jednání před odvolacím soudem konaným dne 21. 11. 2018. Odvolací soud ohledně poměrné části pojistného plnění ve výši 84 150 Kč dospěl ke shodnému právnímu závěru jako soud prvního stupně. Ohledně částky 155 751 Kč pak uzavřel, že výše zmíněnou ústní dohodou účastníků došlo ke změně obsahu původního závazku spočívajícího v náhradě škody v penězích (§ 2951 odst. 1 o. z.) jiným plněním. Došlo tak k dohodě o tzv. kumulativní novaci s tím, že právní důvod k deliktnímu závazku setrval a k němu kumulativně přistoupil další důvod opřený o smlouvu o novaci, dle které došlo k dohodě o změně způsobu plnění žalovaným formou poskytnutých prací. Došlo tak ke změně závazku dle § 1902 o. z. a dohodou stran o jiném předmětu plnění se již žalobkyně nemůže domáhat po žalovaném jiného plnění, než které bylo nově sjednáno v podobě provedení stavebních prací na její stavbě.

3. Proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku I a navazujícího nákladového výroku III podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posouzení tzv. kumulativní novace. Dovolatelka namítá, že ústní dohodou nedošlo ke změně obsahu závazku ohledně předmětu plnění, ale k ujednání, podle kterého dovolatelka přijme od žalovaného stavební práce jako pouhý prostředek ke splnění jeho závazku. Poskytnutím stavebních prací mělo dojít pouze k tomu, aby měl žalovaný peníze na umoření dluhu. Původní závazek na peněžité plnění tedy měl být zachován. Poukazuje na svoji výpověď před soudem, ve které v žádném případě neuvedla, že by měl být původní závazek nahrazen novým v tom smyslu, že již dovolatelka nebude po žalovaném nic požadovat. Takový skutkový závěr odvolacího soudu je podle ní nesprávný. Souhlasí se soudem prvního stupně, že žalovaný se poskytnutím stavebních prací své povinnosti k náhradě škody nezprostil, navíc za situace, kdy dovolatelce nezbylo než práci dělníkům uhradit z velké části z vlastních prostředků. Z toho vyplývá, že žalovaný, který svým jednáním zasáhl do absolutního majetkového práva dovolatelky, které je kogentní povahy, způsobenou újmu vůči ní neodčinil a měl by ji i s ohledem na dobré mravy nahradit. Dovolatelka má dále za to, že ani žalovaný v rámci své obrany nenamítal, že by mělo mezi účastníky dojít ke změně obsahu závazku. Odvolací soud vůbec nezkoumal skutečnost, že žalovaný svůj závazek z titulu náhrady škody vůči žalobkyni nesplnil. Rozhodnutí odvolacího soudu je dle ní překvapivé, neboť odvolací soud bez bližšího zkoumání podmínek dohody účastníků uzavřel, v čem konkrétně spočívala dohoda o poskytnutí prací. Dovolatelka považuje rozhodnutí odvolacího soudu za rozporné s obecnou ideou spravedlnosti. Má za to, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces tím, že odvolací soud porušil její oprávněné očekávání. Ačkoliv odvolacího soudu předestřel účastníkům svůj odlišný právní náhled na věc, nedal jim dostatečný procesní prostor pro reakci. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I a III a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

4. Žalovaný ve vyjádření k dovolání zpochybnil opodstatněnost dovolacích argumentů a souhlasil s odvolacím soudem, že mezi účastníky došlo k dohodě o jiném předmětu plnění jako prostředku ke splnění závazku, tedy k naplnění podmínek kumulativní novace. Má rovněž za to, že ze strany odvolacího soudu nedošlo k narušení principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí a nebylo tak zasaženo do práva účastníků na spravedlivý proces. Navrhl, aby bylo dovolání jako nedůvodné zamítnuto.

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je částečně přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka změny v obsahu závazku dohodou stran podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Dovolání není důvodné.

6. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

7. Podle § 1901 o. z. stranám je na vůli ujednat si změnu svých práv a povinností.

8. Podle § 1902 o. z. dohodou o změně obsahu závazku se dosavadní závazek ruší a nahrazuje se novým závazkem. Může-li však dosavadní závazek vedle nového závazku obstát, má se za to, že nebyl zrušen.

9. Ustanovení § 1901 a 1902 o. z. jsou obecnými ustanoveními o závazcích a uplatní se i v právních vztazích deliktního práva, neboť speciální ustanovení občanského zákoníku daný vztah upravující (§ 2894 a násl. o. z.) neobsahují zvláštní úpravu ani jejich použití nevylučují (srov. též § 1723 věta druhá o. z.). Dosavadní judikatura je přiměřeně použitelná k výkladu toho, jaké právní účinky má změna v obsahu závazku dohodou stran. Lze tak i nadále vycházet z konstantní rozhodovací praxe, že u tzv. kumulativní novace (změny v obsahu dosavadního závazku dohodou stran) jde - na rozdíl od tzv. privativní novace, při níž dosavadní závazek zaniká a je nahrazen novým - o změnu obsahu závazku za trvání existujícího právního vztahu, spočívající v zániku určitých dosavadních vzájemných práv a povinností a v jejich nahrazení nově sjednanými, případně ve vzniku dalších práv a povinností vedle již existujících. Dosavadní závazkový vztah tedy nezaniká; právním důvodem změněného závazku je jak původní právní skutečnost, která způsobila jeho vznik, tak i dohoda stran o změně jeho obsahu. Změna obsahu závazku se zpravidla týká místa či způsobu plnění, splatnosti apod. Nové ujednání stran o jiném předmětu plnění, resp. dohoda o předání jiného předmětu jako prostředku ke splnění závazku znamená sice zánik povinnosti dlužníka splnit dluh tak, jak bylo původně ujednáno, nikoli však zánik jeho povinnosti plnit; mění se jen jednotlivá práva a povinnosti v existujícím právním vztahu. Je tak třeba rozlišovat závazek ke konkrétnímu plnění (jednotlivé povinnosti) a celý závazkový právní vztah (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4035/2007). Došlo-li přitom k dohodě stran o jiném předmětu plnění a dohodě o předání jiného předmětu jako prostředku ke splnění závazku, pak platí, že věřitel nemůže vymáhat původně sjednaný předmět plnění a dlužník je povinen plnit podle změněného závazku, jestliže si strany dohodnou, že dluh bude splněn poskytnutím jiného předmětu plnění, než k jakému byl dlužník zavázán. Splněním nově sjednaného předmětu plnění poté dochází k zániku závazku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 799/2003).

10. Vzhledem k uvedenému tak lze v projednávané věci souhlasit se závěry odvolacího soudu, že v souladu se zásadou smluvní volnosti bylo účastníky řízení ústně ujednáno, že deliktní závazek žalovaného spočívající v náhradě vzniklé škody bude žalovaným uspokojen formou poskytnutých prací na stavbě jednatele dovolatelky, čímž došlo ke změně obsahu původního závazku spočívajícího v náhradě škody v penězích (§ 2951 odst. 1 o. z.) jiným plněním. Na základě vůle účastníků řízení tak došlo k dohodě o tzv. kumulativní novaci s tím, že právní důvod k deliktnímu závazku setrval a k němu kumulativně přistoupil další důvod, vycházející ze smlouvy o novaci, dle které došlo k dohodě o změně způsobu plnění žalovaným formou poskytnutých prací. Jelikož při dohodě o změně jeho obsahu závazek trval, představovala novace změnu závazku. Na základě dohody stran o jiném předmětu plnění se dovolatelka již nemůže domáhat původně sjednaného předmětu plnění a žalovaný je povinen plnit podle změněného závazku. Dovolatelka tak není oprávněna domáhat se vůči žalovanému jiného plnění, než které bylo nově sjednáno v podobě provedení stavebních prací na její stavbě.

11. Námitkám dovolatelky, že ústní dohodou účastníků nedošlo ke změně obsahu závazku ohledně předmětu plnění, ale k ujednání, podle kterého dovolatelka přijme od žalovaného stavební práce jako pouhý prostředek ke splnění jeho závazku, neboť poskytnutím stavebních prací mělo dojít pouze k tomu, aby měl žalovaný peníze na umoření dluhu, nelze vyhovět. Dovolatelka totiž jimi zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu a fakticky se domáhá přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž nesouhlasí. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky). Lze však dodat, že pokud mělo dle dovolatelky poskytnutím stavebních prací dojít pouze k tomu, aby měl žalovaný peníze na umoření dluhu, je takové tvrzení v logickém rozporu s tím, že zároveň měl hradit práci dělníků na stavbě dovolatelky, čímž by vlastní peněžní prostředky naopak ztrácel.

12. K námitce překvapivosti rozhodnutí lze uvést, že v rámci zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí odvolací soud účastníkům řízení v průběhu odvolacího jednání dne 21. 11. 2018 svůj právní náhled na věc předestřel a poučil je ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. za použití § 211 o. s. ř. Odvolací soud tím poskytl účastníkům procesní prostor, aby se mohli k dané otázce vyjádřit a uplatnit námitky a argumenty, přičemž účastníci řízení, resp. jejich právní zástupci, neměli takovýchto námitek a ani nepožádali o lhůtu k vyjádření. Odlišné posouzení určité právní otázky odvolacím soudem oproti závěrům vysloveným soudem prvního stupně nepředstavuje překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4274/2007).

13. Nepřiznání žalobního nároku dovolatelce pak není ani v rozporu s dobrými mravy, neboť ke změně v obsahu jejich závazku dohodou stran došlo zcela v souladu s občanskoprávní zásadou smluvní volnosti a dovolatelce nic nebránilo, aby se po žalovaném domáhala splnění závazku v podobě provedení stavebních prací na její stavbě.

14. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání důvodným, postupoval podle § 243d písm. a) o. s. ř. a dovolání zamítl. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení je pak vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. v tomto rozsahu odmítl.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů