// Profipravo.cz / Dědění 17.06.2024
Okruh dědiců ze zákonné dědické posloupnosti
Podle ustanovení § 1640 odst. 2 o. z. dědí pouze děti dětí prarodičů zůstavitele (nedědí-li některé z dětí prarodičů zůstavitele), na základě tohoto ustanovení ještě vzdálenější potomci prarodičů zůstavitele nedědí.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 116/2024, ze dne 27. 5. 2024
Dotčené předpisy: § 1640 o. z.
Kategorie: dědění; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 9. 5. 2023, č. j. 27 D 249/2023-103, ukončil účast v záhlaví jmenované účastnice v řízení o pozůstalosti. Prarodiče zůstavitele i prarodiče jeho rodičů již zemřeli, dětmi prarodičů zůstavitele vyjma rodičů zůstavitele byli jeden strýc ze strany matky, který předemřel jako bezdětný, a jedna teta ze strany otce, která rovněž předemřela se zanecháním jednoho dítěte (sestřenice zůstavitele), i tato sestřenice však zůstavitele předemřela. Účastnice dovozovala své dědické právo ze zákonné dědické posloupnosti v šesté dědické třídě, když uváděla, že je potomkem prarodičů zůstavitele. Ustanovení § 1640 odst. 2 o. z. přiznává dědické právo dětem dětí prarodičů (bratrancům a sestřenicím zůstavitele). Účastnice je dcerou sestřenice zůstavitele, tudíž je vzdálenějším potomkem prarodičů zůstavitele, a nikoli dítětem dítěte prarodičů zůstavitele. Soud konstatoval, že odkaz účastnice na důvodovou zprávu k občanskému zákoníku, která v této souvislosti uvádí „potomky“ namísto „děti“, nemůže obstát, neboť ta nemá normativní závaznost a slouží jako pomůcka při interpretaci zákonné normy. Normativním právním aktem je pouze text zákona, nikoli důvodová zpráva. V případě vymezení okruhu osob, kterým svědčí dědické právo podle ustanovení § 1640 odst. 2 o. z. se nejedná o legislativní zkratku či o pochybení zákonodárce, což vyplývá i z rozlišování zákonodárce mezi výrazy „děti“ a „potomci“ při vymezení osob ze zákonné dědické posloupnosti, např. v dikci ustanovení § 1635 odst. 2 o. z.
2. K odvolání účastnice Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 8. 2023, č. j. 15 Co 176/2023-128, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Uvedl, že odvolatelce jako dceři sestřenice zůstavitele nesvědčí dědické právo ze zákonné dědické posloupnosti dědiců v šesté třídě. Odvolatelka argumentovala, že v důvodové zprávě k ustanovení § 1640 o. z. jsou uvedeni „potomci“ a nikoli „děti“. Odvolací soud vyložil, že důvodová zpráva je nezávazná část návrhu zákona a má sloužit jak k odůvodnění jednotlivých ustanovení, tak k vysvětlení jeho celkového účelu. Proto je využívána hlavně v rámci historické metody výkladu práva. Důvodová zpráva nemá normativní závaznost.
II. Dovolání
3. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala účastnice dovolání. Přípustnost dovolání vymezuje otázkou, zda lze ustanovení § 1640 odst. 2 o. z. vyložit tak, že dědí potomek prarodičů zůstavitele. Uvádí, že tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena. Dále k vymezení přípustnosti dovolání uvádí otázku „závaznosti a účelů důvodové zprávy“, konkrétně zda lze z ustanovení § 1640 odst. 2 o. z. zjistit záměr zákonodárce a zda je tento jedním z vodítek, ke kterému je soud povinen přihlédnout. Při řešení této otázky se podle dovolatelky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka argumentuje, že důvodová zpráva výslovně hovoří o potomcích prarodičů, aniž by princip reprezentace v této dědické třídě omezovala. Smyslem ustanovení je podle dovolatelky vymezení velmi širokého rozsahu zákonných dědiců, a pokud by zákonodárce měl zájem omezit právo reprezentace, bylo by to v důvodové zprávě odůvodněné. Namítá, že zákon je nutno vykládat v souladu s důvodovou zprávou a nesouhlasí s podle ní jazykově restriktivním výkladem. Dovolatelka dále cituje rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, podle nichž je jazykový výklad prvotním přiblížením k aplikované normě, důvodová zpráva je výkladovou pomůckou, a že není-li prokázán opak, je třeba mít za to, že zákonodárce přijal se samotným předpisem i jeho záměr. Dále uvádí dovolatelka zásadu zachování majetkových hodnot v rodině a má za to, že dědictví má připadnout jako odúmrť státu, jen pokud zde není nikdo ze širokého rodinného okruhu. Závěrem dovolatelka poukazuje na výkladové ustanovení § 2 o. z., a na čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a domáhá se extenzivního výkladu, který by podle ní byl jediný ústavně-konformní. Navrhuje proto zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu i zrušení usnesení soudu I. stupně.
III. Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud České republiky soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
5. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. V projednávané věci závisí rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení právní otázky, zda podle ustanovení § 1640 odst. 2 o. z. dědí pouze děti dětí prarodičů zůstavitele (nedědí-li některé z dětí prarodičů zůstavitele), nebo zda mohou na základě tohoto ustanovení dědit ještě vzdálenější potomci prarodičů zůstavitele. Protože tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že je dovolání přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
IV. Důvodnost dovolání
8. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
9. Podle ustanovení § 1640 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), nedědí-li žádný z dědiců páté třídy, dědí v šesté třídě děti dětí sourozenců zůstavitele a děti prarodičů zůstavitele, každý stejným dílem (odst. 1). Nedědí-li některé z dětí prarodičů zůstavitele, dědí jeho děti (odst. 2).
10. V části důvodové zprávy k §§ 1635 – 1641 o. z. se mimo jiné uvádí „Rovněž šestá třída zákonných dědiců se navrhuje jako nová; nedědí-li žádný dědic v páté třídě, má dědictví připadnout potomkům dětí sourozenců zůstavitele a potomkům jeho prarodičů“.
11. Předně lze konstatovat, že důvodová zpráva se zde nedostává do rozporu s textem zákona. Ustanovení § 1640 o. z. v odstavci 1 zakotvuje, že v šesté dědické třídě (vedle dětí dětí sourozenců zůstavitele) dědí děti prarodičů zůstavitele. Odstavec druhý téhož ustanovení potom pamatuje na děti dětí prarodičů zůstavitele, které lze s ohledem na vzdálenější stupeň příbuzenství jazykově označit jako potomky prarodičů zůstavitele. Tímto je naplňován záměr zákonodárce vyjádřený v důvodové zprávě ohledně „potomků prarodičů zůstavitele“. Ani z důvodové zprávy nevyplývá, že by zákonodárce mínil přiznat dědické právo neomezené řadě potomků prarodičů zůstavitele. Naopak z textace zákona je zjevné, že zákonodárce zamýšlel v ustanovení § 1640 odst. 2 o. z. zavést omezený princip reprezentace, když ty, kdo dědí na základě tohoto odstavce označil pojmem „děti“, a nikoli pojmem „potomci“. Pokud by chtěl zákonodárce stanovit opačně, učinil by tak např. jako v první třídě dědiců (srov. § 1635 odst. 2 o. z., podle něhož nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědický podíl stejným dílem jeho děti; totéž platí o vzdálenějších potomcích téhož předka). Lze uzavřít, že dovolatelkou prosazovaný závěr nevyplývá ani z důvodové zprávy, o níž opírala svoji argumentaci, resp. že dovolatelka prosazuje jednu z interpretací důvodové zprávy, kdy tato interpretace je však ve zjevném rozporu s textem zákona.
12. Obdobně k žádným „extenzivním výkladům“ nebo soudcovskému dotváření práva nepřistoupil Nejvyšší soud ani za předchozí právní úpravy (kdy zákon stanovoval dědické právo užšímu okruhu dědiců ze zákonné dědické posloupnosti než nyní), když např. v usnesení ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1013/99, konstatoval, že ustanovení § 475a zákona č. 40/1964 Sb. (které stanovovalo, že nedědí-li žádný dědic ve třetí skupině, ve čtvrté skupině dědí stejným dílem prarodiče zůstavitele, a nedědí-li žádný z nich, dědí stejným dílem jejich děti) povolává za dědice prarodiče zůstavitele, nebo, nedědí-li žádný z nich, jejich děti (tj. strýce a tety zůstavitele), nikoliv však také bratrance zůstavitele. Podobně též při výkladu ustanovení § 475 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., Nejvyšší soud uvedl v usnesení ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 21 Cdo 132/2001, že nedědí-li některé z dětí sourozenců zůstavitele, jeho děti (tj. prasynovci a praneteře zůstavitele) již k dědění po zůstavitelce povolány nejsou.
13. Krom toho, dědické právo rozlišuje mezi výrazy „děti“ a „potomci“, a výraz „děti“ jazykově nepřipouští, aby pod něj byli podřazováni i jacíkoliv příbuzenským stupněm (srov. § 773 o. z.) vzdálenější potomci, než děti. Nejedná se zde o výkladovou nejasnost, když výraz „děti“ v tomto směru nenabízí více různých interpretací. To, čeho se dovolatelka ve skutečnosti domáhá, proto není extenzivní výklad, nýbrž soudcovské dotváření práva.
14. V posuzované otázce však neexistuje mezera v právu, kterou by bylo třeba vyplnit analogickou aplikací nějakého ustanovení. Nejvyšší soud se k otázce užití analogie a předpokladů pro její užití obecně vyjádřil již např. ve svém rozsudku ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2422/2015, ve kterém vyslovil: „Předpokladem užití analogie jako nástroje soudcovského dotváření práva je závěr o existenci tzv. otevřené nepravé (teleologické) mezery v právu. O takovou mezeru se jedná toliko v případě, kdy argumenty teleologického výkladu, které jsou relevantní při interpretaci příslušného ustanovení, platí i pro skutkové stavy, které nelze podřadit pod nejširší jazykový význam tohoto ustanovení. Stav, kdy pro jeden případ, znaky jehož skutkové podstaty jsou popsány v hypotéze právní normy, tu z jejího jazykového výkladu vyplývá určitý následek stanovený v dispozici, pro jiný případ však nikoliv, ačkoliv se teleologie tohoto ustanovení (vzhledem k hodnotám a principům, na nichž je založen právní řád) vztahuje stejně na oba případy, se neslučuje s principem hodnotové bezrozpornosti právního řádu a opodstatňuje závěr o neúplnosti zákona, který je možno a nutno dotvořit prostřednictvím judikatury.“
15. Ze zákonné úpravy dědických tříd na základě zákonné posloupnosti je však zřetelná vůle zákonodárce rozlišovat mezi omezeným a neomezeným principem reprezentace v dědickém právu, když rozlišuje mezi pojmy „děti“ a „potomci“ (srov. §§ 1635 odst. 2, 1637 odst. 2 o. z. nebo též § 1483 o. z.). Nejedná se ani o nijak obtížně předvídatelnou situaci, že mohou existovat příbuzensky ještě vzdálenější potomci. Zakotvení dědického práva dětem dětí prarodičů zůstavitele, avšak nikoli již ještě příbuzensky vzdálenějším potomkům prarodičů zůstavitele, zároveň nijak nepopírá teleologii dané materie, ale je racionální, neboť zákonodárce se zřejmě rozhodl zohlednit, že velmi vzdálená příbuzenství jsou doprovázena zpravidla již jen velmi slabými sociálními vazbami, nezřídka téměř neexistujícími. Za předchozí právní úpravy byl přitom okruh dědiců ze zákonné dědické posloupnosti stanoven ještě úžeji, než za současné právní úpravy.
16. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání účastnice podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Autor: -mha-