// Profipravo.cz / Dědění 18.01.2023
K určitosti vedlejší doložky (příkazu) v závěti
Vedle podmínek a doložení času patří tradičně mezi vedlejší doložky v závěti také příkazy. Za příkaz (modus) bývá označováno nařízení, kterým zůstavitel ukládá dědici nebo odkazovníkovi povinnost naložit se zanechaným majetkem či s jeho částí určitým způsobem, nebo aby něco vykonal či opominul (něčeho se zdržel, něco strpěl), může jít např. o příkaz postavit kapli nebo náhrobek, nechat sloužit mše, udržovat hrob zůstavitele, postarat se o zůstavitelovo oblíbené zvíře. Závěť je třeba vyložit především tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele (§ 1494 odst. 2 o. z.). V tomto duchu se v zájmu požadavku splnit zůstavitelův příkaz nese i tolerance, kterou zákon připouští pro dědicovo plnění příkazu, který nelze splnit přesně. V takovém případě má být příkaz splněn alespoň tak, aby mu bylo přibližně co možná vyhověno. Teprve když není možno ani to, příkaz se posuzuje jako nemožný. Ve smyslu ustanovení § 1551 odst. 2 věty prvé o. z. by příkaz také neměl být zřejmě obtěžující, jinak by se k němu nepřihlíželo. Svévole i zjevné obtěžování dědice či odkazovníka jsou značně subjektivní kategorie, a to na rozdíl od rozporu s veřejným pořádkem (věta druhá téhož ustanovení), který má objektivní povahu a zpravidla bude spočívat v navázání dědického práva na protiprávní jednání dědice. Je proto vždy třeba svévoli i obtěžování posuzovat se znalostí konkrétní situace ve vztahu k osobě zůstavitele i osobě dědice či odkazovníka.
V Obecném zákoníku občanském byla problematika vedlejších doložek upravena v § 695–712, vychází ze stejné koncepce, je podobná a výklad těchto ustanovení je v mnohém použitelný i při interpretaci § 1551–1574 o. z.
Příkaz (na rozdíl od podmínky) nemusí být splněný přesně; povinný z příkazu si nabytý prospěch může ponechat i tehdy, když příkaz splní aspoň v míře odpovídající jeho možnostem.
V souzené věci přichází v úvahu i finanční kompenzace jako nejblíže možné splnění příkazu zůstavitele v závěti (nechat postavit „mobilheim plně vybavený a se všemi přípojkami voda el. odpady“), pokud by se na její výši závětní dědičky v budoucnu dohodly. O případ neurčitého nebo nesrozumitelného příkazu se v projednávané věci nejedná, neboť mobilní dům (jinak nazývaný také „mobilheim“, „mobilhaus“ či „mobilhome“) je definovaným a na trhu zastoupeným druhem ekonomického bydlení (ať již ve variantě sezonní či celoroční) a nejasnosti o způsobu, jakým má být zůstavitelova vůle v tomto ohledu naplněna (velikost, pořizovací cena, výrobce, stáří mobilheimu apod.), je možné odstranit výkladem.
Budiž dodáno, že polemika účastnic řízení o to, zda je předmětná závěť dostatečně určitá, když zahrnuje příkaz postavit plně vybavený mobilní dům s přípojkami bez dalšího, mohl být řešen přímo v řízení o pozůstalosti vydáním usnesení podle ustanovení § 169 odst. 1 z. ř. s.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2122/2022, ze dne 25. 10. 2022
Dotčené předpisy:
§ 555 o. z.
§ 1494 odst. 2 o. z.
§ 1551 odst. 1 o. z.
§ 1570 o. z.
§ 1659 odst. 1 o. z.
Kategorie: dědění; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Řízení o pozůstalosti po A. K., zemřelém dne 3. 10. 2017 (dále též jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 10. 2017, č. j. 26 D 1324/2017-4; provedením úkonů v řízení byl pověřen JUDr. M. K., notář se sídlem v P. (ust. § 100 a 101 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.).
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 31. 3. 2021, č. j. 26 D 1324/2017-240, rozdělil jmenovitě uvedené věci z pozůstalosti mezi závětní dědice A. J. a M. Z. podle nařízení zůstavitele tak, jak bylo dále uvedeno (výrok I.), a potvrdil jim nabytí tohoto dědictví (výrok II.); dále potvrdil, že veškerý další majetek náležející do pozůstalosti (mj. pozemek parc. č. st. XY – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je na tomto pozemku stojící stavba – objekt bydlení č. p. XY, část obce XY, a dále pozemky parc. č. XY – zahrada a parc. č. XY – zahrada, vše v katastrálním území XY, zapsané v katastru nemovitostí pro obec XY a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY) nabyly dědičky ze zákona Z. Z. a A. J. rovným dílem, tj. každá jednou polovinou (výrok III.). Rovněž uložil dědicům povinnost zaplatit notáři JUDr. M. K. odměnu a hotové výdaje ve výši 43 929 Kč s tím, že Z. Z. je povinna uhradit částku 21 479 Kč, že A. J. je povinna uhradit částku 21 703 Kč a že M. Z. je povinen uhradit částku 747 Kč (výrok IV.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.). Při posouzení výkladu závěti považoval za neurčitý příkaz zůstavitele, resp. slovní spojení „mobilheim plně vybavený a se všemi přípojkami voda el. odpady“, a s odkazem na ustanovení § 553 odst. 1 o. z. dovodil, že nejde o právní jednání, nelze-li pro jeho neurčitost zjistit jeho obsah ani výkladem. K tomu uvedl, že „podle obvyklého významu slova mobilheim neboli mobilní dům se jedná o obydlí umožňující transport z místa na místo“, že „v důsledku vývoje mobilních domů však dnes již nejde pouze o karavany, ale jedná se o širokou škálu obydlí, od buňky po tři i více pokojové zateplené mobilní domy, které mohou být alternativou pro celoroční bydlení“, že „tomu odpovídá i široké cenové rozpětí při pořizování mobilních domů“, že „zůstavitel nestanovil žádné bližší parametry, pouze určil, že mobilheim má být ‚plně vybavený a se všemi přípojkami voda el. odpady‘“, a že „z uvedeného nelze s jistotou posoudit, zda se jedná o mobilheim podobný karavanu nebo spíše chatě nebo domu pro trvalé bydlení“. Považoval za nezpochybnitelné, že „vůle zůstavitele byla umožnit svým dcerám na uvedených pozemcích bydlet, přičemž si byl vědom, že pokud ustanoví dědičkou pozemku, jehož součástí je stavba – objekt bydlení, jednu dceru a druhou povolá pouze za dědičku zahrady bez obydlí, nevedlo by to ke spravedlivému uspořádání práv a povinností mezi jeho dcerami“, že „zůstavitel udělil z tohoto důvodu příkaz své dceři Z. Z., aby své sestře zřídila mobilheim na pozemku parc. č. XY – zahrada“. Dovodil, že „zůstavitel by proto netrval na rozdělení pozemků i tehdy, pokud by vyšlo najevo, že jeho příkaz k postavení mobilheimu je neurčitý do té míry, že se k němu nepřihlíží“, že „v tomto případě by volil rozdělení uvedených nemovitostí podle zákonných dědických podílů dědiček, tj. každé dceři jednou polovinou“, že „ze shora uvedeného důvodu je závěť zdánlivá v celé části, kde zůstavitel pořídil o nemovitostech v k. ú. XY zapsaných na listech vlastnictví č. XY“ a že „ve zbytku je závěť dostatečně určitá, a proto platná“. Rozdělil proto pozůstalost mezi více dědiček podle nařízení zůstavitele a potvrdil podle rozdělení nabytí dědictví více dědicům (§ 185 odst. 1 písm. b/ z. ř. s.); ohledně majetku, ve vztahu ke kterému nebylo postupováno podle závěti, soud potvrdil nabytí dědictví více dědicům podle dědických podílů ze zákona (§ 185 odst. 1 písm. g/ z. ř. s.).
Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 1. 2022, č. j. 29 Co 287/2021-284, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. V posuzované věci soud prvního stupně správně uzavřel, že „prvotní vůlí zůstavitele bylo spravedlivě pořídit o jeho majetku ve prospěch obou dcer“, že „způsob, jakým má být tato vůle naplněna (velikost, pořizovací cena, výrobce, stáří mobilheimu apod.), však jednoznačně neprojevil“, že „již v řízení před soudem prvního stupně a následně i před soudem odvolacím se jednoznačně prokázaly odlišné představy pozůstalých dcer o způsobu naplnění vůle zůstavitele, a to nejen pokud se jedná o naplnění pojmu, nýbrž i potud, že pozůstalá dcera A. J. o žádný mobilheim zájem nejevila, jednoznačně preferovala pouhou finanční kompenzaci ze strany pozůstalé dcery Z. Z.“, že „způsob, jakým byla vůle zůstavitele vyjádřena, tak není dostatečně určitý, přičemž neurčitost není možno odstranit ani dodatečným výkladem z důvodů, na které soud prvního stupně přesvědčivě odkazuje“. Odvolací soud je současně toho názoru, že „je vyloučeno, aby určitosti (konkretizace) obsahu vůle zůstavitele bylo dosaženo v jiném, následném soudním řízení, neboť jeho předmětem by bylo nepřípustné zjišťování vůle zůstavitele, kterou neprojevil“, a že „výsledek takového řízení, pokud by jej bylo vůbec možno dosáhnout, by mohl být pro jednu z účastnic naprosto nepřijatelný, příp. by mohl (pokud by takový způsob rozdělení majetku byl zřejmý již na počátku pozůstalostního řízení) zakládat důvod pro odmítnutí dědictví“. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé jako věcně správné potvrdil.
Proti tomuto usnesení podala Z. Z. dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze skutečnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně při posuzování otázky výkladu projevu vůle zůstavitele a neplatnosti (zdánlivosti) právního úkonu (jednání). Polemizuje zejména se závěrem odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, že zůstavitelův příkaz je neurčitý do té míry, že se k němu nepřihlíží, a že závěť je zdánlivá v celé části, kde zůstavitel pořídil o nemovitostech v k. ú. XY zapsaných na listech vlastnictví č. XY. Je přesvědčena, že přestože odvolací soud ve svém rozhodnutí správně odkazuje na některá relevantní zákonná ustanovení (§ 574 o. z. a § 1494 odst. 2 o. z.) a ustálenou judikaturu dovolacího soudu (rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 3. 1983, sp. zn. 4 cz 73/82, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1984; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2094/2015; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, č. j. 24 Cdo 750/2021), rozhodl zcela v rozporu s nimi. K tomu uvádí, že „ustanovení § 1494 odst. 2 o. z., podle něhož je třeba závěť vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, potřebu zjišťování a přihlížení k okolnostem, za nichž byla závěť pořízena, jen zvýraznilo“. Dovolatelka dále uvádí, že „text závěti byl pro všechny účastníky v řízení určitý a srozumitelný, co se týče určení konkrétního majetku zůstavitele a určení (označení) konkrétního dědice toho kterého majetku“, že „v řízení byla závěť shodně všemi účastníky uznána za platnou, tj. účastníci v řízení shodně prohlásili, že závěť byla sepsána vlastní rukou zůstavitele a jím i podepsaná“, že „ona a pozůstalý zeť uznali závěť v plném rozsahu za platnou“ a že „z důvodu neurčitého znění závěti v příkazu v řízení sama připustila, že závěť tak, jak je formulovaná, reflektuje rámcovou vůli zůstavitele“. Dodává, že „námitka účastnice A. J. o neurčitosti příkazu byla toliko a jen účelová, když bylo v řízení zjištěno, že o žádný mobilheim zájem nejevila a jednoznačně preferovala pouhou finanční kompenzaci“. Podle jejího názoru „je vždy třeba v každé konkrétní věci přistoupit k výkladu, nelze pouze obecně uvést (a přenášet tak povinnost výkladu na účastníky), že pokud by projev vůle byl dodatečně vyjasněn, tj. pokud by účastníci uzavřeli dohodu o rozdělení pozůstalosti, ve které by bylo přesně určeno, co se rozumí pod obratem ‚mobilheim plně vybavený a se všemi přípojkami voda el. odpad‘, na zůstavitelův projev vůle by se podle § 553 odst. 2 o. z. hledělo, jako by tu byl od počátku“. Má za to, že „v daném případě je třeba vycházet z ‚průměrného‘ mobilheimu, nikoliv však, vzhledem k jednoznačné vůli zůstavitele, dovozovat neurčitost znění“. Podle dovolatelky tak nelze souhlasit ani se závěrem soudů, že (pro případ zdánlivého příkazu) by zůstavitel volil rozdělení předmětných nemovitostí podle zákonných dědických podílů dědiček (spoluvlastnictví id. ½), neboť „je zcela v rozporu s projevenou vůlí zůstavitele,“ když „je evidentní, že jednoznačnou vůlí zůstavitele (v této části závěti) bylo určit pro ni zcela konkrétní (nemovitý) majetek“, přičemž „příkaz je pouze vedlejší doložkou závěti“; nadto „závěť neobsahuje žádné náhradní řešení, pokud by příkaz byl shledán neurčitým, resp. zdánlivým jednáním“. Namítá rovněž, že soudy porušily její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, když postupovaly a rozhodly v rozporu se zásadou spravedlivého procesu, a to konkrétně zásadou rovnosti“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
A. J. ve vyjádření k dovolání uvedla, že se plně ztotožňuje s usnesením odvolacího soudu, neboť reflektuje přání zůstavitele, aby obě jeho dcery společně žily na pozůstalostních nemovitostech v k. ú. XY zapsaných na LV č. XY. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (ust. § 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že zůstavitel byl vdovec a měl dvě dcery Z. Z. a A. J.. Zanechal vlastnoručně sepsanou závěť ze dne 21. 9. 2017, která je opatřena podpisy „svědků“ R. Z. a Š. N. (bez další bližší identifikace). Zůstavitel pořídil závětí o části svého majetku a povolal Z. Z. za dědičku nemovitosti „XY, stavba + pozemek (dům + vybavení), dům + parcela XY + poz. XY“, A. J. za dědičku nemovitosti „na adrese XY + pozemek XY“ s tím, že zároveň nařídil Z. Z., že „nechá postavit mobilheim plně vybavený a se všemi přípojkami voda el. odpady“, a M. Z. za dědice „garáže XY + nákladního vleku SPZ XY a skutru XY“. A. J. rovněž odkázal „auto XY + XY“. Účastníci v řízení shodně prohlásili, že závěť je pravá, byla sepsána vlastnoručně zůstavitelem a byla jím i podepsána. Z. Z. a M. Z. taktéž uznali závěť za platnou, A. J. však „napadla platnost závěti v plném rozsahu“, jednak „z důvodu jejího neurčitého znění (ceny a vybavení mobilheimu)“, dále pak „z důvodu nemožnosti její vymahatelnosti v budoucnu (chybějící termíny a sankce za neplnění)“ a zejména „z důvodu nemožnosti využívat parcelu č. XY v souladu s přáním zůstavitele (chybějící právo přístupu)“. Zároveň však konstatovala, že „formulace uvedené v závěti reflektují rámcovou vůli jejího otce“. Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 19. 7. 2019, č. j. 26 D 1324/2017-149, rozhodl, že v řízení bude nadále jednáno s pozůstalými dcerami Z. Z. a A. J. jako s dědičkami ze závěti i ze zákona (ohledně majetku, o kterém zůstavitel nepořídil závětí) a s pozůstalým zetěm M. Z. jako s dědicem ze závěti. V odůvodnění svého usnesení uvedl, že „mezi účastníky vznikl spor o platnost závěti zůstavitele, a to z hlediska jejího výkladu“, že „vzhledem k tomu, že se jedná o spor o dědické právo, které závisí na právním posouzení skutečností, které jsou mezi účastníky nesporné, soud o sporu rozhodl v souladu s ustanovením § 169 z. ř. s.“.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí soudů v projednávané věci významné, zda zůstavitelovo nařízení jedné ze závětních dědiček, aby na odkázaných nemovitostech nechala postavit plně vybavený mobilní dům se všemi přípojkami, lze vykládat jako určitou a srozumitelnou vedlejší doložku v závěti (příkaz) ve smyslu § 1551 o. z. Jelikož tato právní otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání Z. Z. je opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne 3. 10. 2017, použije se při dědění právo platné v den jeho smrti, tj. zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).
Podle ustanovení § 1551 odst. 1 o. z. zůstavitel může uvést v závěti podmínku, doložení času nebo příkaz. Směřuje-li vedlejší doložka jen ke zřejmému obtěžování dědice nebo odkazovníka ze zjevné zůstavitelovy svévole, nepřihlíží se k ní. Nepřihlíží se ani k vedlejší doložce, která zjevně odporuje veřejnému pořádku nebo je nesrozumitelná (ust. § 1551 odst. 2 o. z.).
Podle ustanovení § 1552 o. z. se nepřihlíží k doložce, kterou zůstavitel ukládá dědici nebo odkazovníku, aby uzavřel či neuzavřel manželství, popřípadě aby v manželství setrval, anebo aby manželství zrušil. Zůstavitel však může zřídit někomu právo na dobu, než uzavře manželství.
Podle ustanovení § 1569 odst. 1 o. z. zůstaví-li zůstavitel někomu něco s připojením příkazu, posuzuje se příkaz jako rozvazovací podmínka, takže se zůstavení práva zmaří, nebude-li příkaz proveden, ledaže zůstavitel projeví jinou vůli.
Podle ustanovení § 1570 o. z. nelze-li příkaz splnit přesně, budiž splněn alespoň tak, aby mu bylo přibližně co možná vyhověno. Není-li možné ani to, náleží osobě obtížené příkazem, co jí bylo zůstaveno, ledaže zůstavitel projevil jinou vůli. Kdo se však učinil neschopným splnit příkaz, věda, že jej tím zmaří, pozbude, co mu bylo zůstaveno.
Vedle podmínek a doložení času patří tradičně mezi vedlejší doložky v závěti také příkazy. Za příkaz (modus) bývá označováno nařízení, kterým zůstavitel ukládá dědici nebo odkazovníkovi povinnost naložit se zanechaným majetkem či s jeho částí určitým způsobem, nebo aby něco vykonal či opominul (něčeho se zdržel, něco strpěl), může jít např. o příkaz postavit kapli nebo náhrobek, nechat sloužit mše, udržovat hrob zůstavitele, postarat se o zůstavitelovo oblíbené zvíře. Závěť je třeba vyložit především tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele (§ 1494 odst. 2 o. z.). V tomto duchu se v zájmu požadavku splnit zůstavitelův příkaz nese i tolerance, kterou zákon připouští pro dědicovo plnění příkazu, který nelze splnit přesně. V takovém případě má být příkaz splněn alespoň tak, aby mu bylo přibližně co možná vyhověno. Teprve když není možno ani to, příkaz se posuzuje jako nemožný. Ve smyslu ustanovení § 1551 odst. 2 věty prvé o. z. by příkaz také neměl být zřejmě obtěžující, jinak by se k němu nepřihlíželo. Svévole i zjevné obtěžování dědice či odkazovníka jsou značně subjektivní kategorie, a to na rozdíl od rozporu s veřejným pořádkem (věta druhá téhož ustanovení), který má objektivní povahu a zpravidla bude spočívat v navázání dědického práva na protiprávní jednání dědice. Je proto vždy třeba svévoli i obtěžování posuzovat se znalostí konkrétní situace ve vztahu k osobě zůstavitele i osobě dědice či odkazovníka [srov. Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 217 a 222].
Ustanovení § 1552 o. z. pokračuje ve vymezení důvodů neúčinnosti vedlejší doložky (příkazu). Důvody jsou jiného druhu, než jaké jsou uvedeny v ustanovení § 1551 odst. 2 o. z. a týkají se nepřípustných zásahů do osobních práv dědice či odkazovníka v oblasti manželských vztahů. Je-li dědické právo dědice či právo odkazovníka na vydání odkazu podmíněno splněním povinnosti uzavřít či neuzavřít manželství nebo povinnosti v manželství setrvat anebo je zrušit, jde o omezení nepřípustné a k takové vedlejší doložce se nepřihlíží.
Návrat vedlejších doložek do právní úpravy je výrazem posílení pořizovací volnosti a obnovení respektu k projevům vůle zůstavitele, jak má být po jeho smrti s jeho majetkem naloženo. Jako hlavní inspirační zdroj nové právní úpravy vedlejších doložek je uváděn vládní návrh občanského zákoníku z roku 1937. V Obecném zákoníku občanském (dále jen „OZO“) byla tato problematika upravena v § 695–712, vychází ze stejné koncepce, je podobná a výklad těchto ustanovení je v mnohém použitelný i při interpretaci § 1551–1574 o. z. [Fiala, R., Drápal, L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475–1720). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 648].
V rámci OZO právní teorie i soudní praxe dovozovala, že příkaz (modus) jest nařízení zůstavitelovo dědici nebo odkazovníkovi, aby se zanechaným jměním nebo jeho částí nakládal určitým způsobem anebo aby něco jiného vykonal, respektive něčeho opominul, například nařízení postaviti kapli (k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozhodnutí Gl. U. 15.775) nebo náhrobek (srov. rozhodnutí Gl. U. 15.849), aby dal sloužiti mše (srov. rozhodnutí Gl. U. 2028, 2783, 7322, 9046) a jiné (vyvěrá z volnosti zůstavitelovy, rei suae legem dicere) [srov. Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému. Díl III., svazek 1. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2013, s. 303]. Tyto závěry jsou podložené také soudní praxí prvorepublikového Nejvyššího soudu, podle níž jest příkazem i to, aby v zůstavitelčině domě byly zřízeny jesle k opatrování batolátek (srov. rozhodnutí Rv 2045/35 ze dne 21. 5. 1937). Naopak nejde o příkaz, nýbrž o zřízení nadace, uloženo-li dědici, by byla ve výroční den zůstavitelova úmrtí pokaždé sloužena zádušní mše (srov. rozhodnutí R I 619/24 ze dne 15. 10. 1924, jakož i tamtéž vyjádřený právní názor, že platnost posledního pořízení není závislá na tom, zda odkazy jsou co do rozsahu určité, stačí, jsou-li určitelné, a tudíž nijak nesejde na tom, že zůstavitelka ve své závěti neudala částky, kterou hodlá tomuto účelu věnovati). Na těchto závěrech nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit, neboť jsou aplikovatelné i v poměrech současné právní úpravy, která z OZO zásadně čerpá (jak uvedeno výše).
V projednávaném případě se pak odvolací soud mýlí, pokud konstatuje, že zůstavitel „způsob, jakým má být tato vůle naplněna (velikost, pořizovací cena, výrobce, stáří mobilheimu apod.), jednoznačně neprojevil“, a dovozuje z toho, že „způsob, jakým byla vůle zůstavitele vyjádřena, tak není dostatečně určitý, přičemž neurčitost není možno odstranit ani dodatečným výkladem z důvodů, na které přesvědčivě odkazuje již soud prvního stupně“.
Předně, příkaz (na rozdíl od podmínky) nemusí být splněný přesně; povinný z příkazu si nabytý prospěch může ponechat i tehdy, když příkaz splní aspoň v míře odpovídající jeho možnostem. K nejblíže možnému splnění příkazu opět srov. např. rozhodnutí Rv I 2045/35 (a v něm vyjádřený právní názor, že dědička z testamentu nemohla více učiniti, zvlášť i se zřetelem na to, že bylo úředně zakázáno zříditi jesle v domě zůstavitelčině ze zdravotních a bezpečnostních důvodů, a tudíž že dědička splnila, pokud jí to bylo možno, příkaz zůstavitelčin, a to tak, že veškeré hotovosti a výtěžek za svršky z pozůstalosti uložila na vkladní knížku, kterou vinkulovala jako fond k zřízení jeslí). Dovolací soud je proto toho názoru, že v souzené věci přichází v úvahu i finanční kompenzace jako nejblíže možné splnění příkazu zůstavitele v závěti (nechat postavit mobilní dům), pokud by se na její výši závětní dědičky v budoucnu dohodly.
V ustanoveních § 555 a násl. o. z. je obsažena obecná úprava interpretace právních jednání, u některých právních jednání stanoví zákon speciální pravidla pro jejich výklad. Tak je tomu právě u závěti, kterou je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele. Slova použitá v závěti se vykládají podle jejich obvyklého významu, ledaže se prokáže, že si zůstavitel navykl spojovat s určitými výrazy zvláštní, sobě vlastní smysl (§ 1494 odst. 2 o. z.).
Jak již uvedl i odvolací soud v napadeném rozhodnutí (bod 19. odůvodnění), podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu (jednání) závěti z hlediska určitosti nebo srozumitelnosti (např. ve vymezení majetku, o němž je závětí pořizováno, nebo v označení dědiců či určení jejich dědických podílů), je třeba se pokusit pomocí výkladu o odstranění takové nejasnosti a vedle znění textu listiny zjišťovat všechny okolnosti, za nichž byl projev vůle o ustanovení závětního dědice učiněn, lze-li z nich dovodit skutečnou vůli pořizovatele závěti (srov. např. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 7. 1977, sp. zn. 4 Cz 22/77, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 1979; rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 3. 1983, sp. zn. 4 Cz 73/82, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1984; dále i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 434/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2094/2015). Toto výkladové pravidlo převzala rozhodovací praxe i po 1. 1. 2014. Ustanovení § 1494 odst. 2 o. z., podle něhož je třeba závěť vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, potřebu zjišťování a přihlížení k okolnostem, za nichž byla závěť pořízena, jen zvýraznilo. Současně však platí opakovaně v dosavadních rozhodnutích dovolacího soudu vyslovovaný názor, že výklad právního úkonu (jednání) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tj. ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno, ale nelze pomocí výkladu nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou pořizovatel sice měl, ale neprojevil ji (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29, ročník 1997, nebo dovolateli označené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 434/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2094/2015). V poměrech projednávané věci, kdy právní jednání (prostá holografní závěť zůstavitele, nadto pořízená za přítomnosti „svědků“) má veškeré zákonem stanovené formální náležitosti, ale vzniknou-li pochybnosti o významu v něm projevené vůle, neboť je (ve své části) nejasné nebo obtížněji srozumitelné, je pak zcela případný poukaz dovolatelky na zásadu favor testamenti (§ 1494 odst. 2 o. z.), podle níž je třeba závěť zůstavitele uznat a vykládat spíše jako platnou než jako neplatnou a postupovat přitom tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, stejně jako na princip zakotvený v § 574 o. z., podle kterého platí, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2022, sp. zn. 24 Cdo 3641/2021).
Soudy obou stupňů nejenže nedostály uvedeným pravidlům výkladu závěti, ale tyto principy de facto zcela popřely svým rozhodnutím o potvrzení nabytí majetku oběma pozůstalými dcerami coby zákonnými dědičkami rovným dílem.
Pravidla pro výklad poslední vůle zůstavitele byla totiž soudy respektována pouze potud, dovodily-li, že vůlí zůstavitele bylo spravedlivě pořídit o jeho majetku ve prospěch obou dcer, zejména umožnit svým dcerám na uvedených pozemcích bydlet (přičemž si zůstavitel byl vědom, že pokud ustanoví dědičkou pozemku, jehož součástí je stavba – objekt bydlení, jednu dceru a druhou povolá pouze za dědičku zahrady bez obydlí, nevedlo by to ke spravedlivému uspořádání práv a povinností mezi jeho dcerami). Odlišné představy pozůstalých dcer o způsobu naplnění vůle zůstavitele, ani to, že pozůstalá dcera A. J. o žádný mobilní dům zájem nejevila, přitom nemohou hrát při výkladu závěti zůstavitele žádnou roli. Ostatní okolnosti, z nichž lze dovodit skutečnou vůli pořizovatele závěti (např. zda se zůstavitel již za svého života vyjádřil, jak by mělo obydlí A. J. vypadat), však soudy v řízení o pozůstalosti zjišťovány nebyly. V tomto ohledu (v případě přetrvávajících neshod mezi účastníky řízení ohledně konkrétní podoby realizace příkazu) by nepochybně bylo žádoucí zajistit i svědectví dalších osob (např. „svědků“ závěti, podaří-li se je dohledat), a to zejména k okolnostem, za nichž byl příkaz v závěti připojen, či (z titulu přátelského vztahu k zůstaviteli) k povědomosti o tom, jakou měl zůstavitel za svého života představu o realizaci příkazu.
S ohledem na výše uvedené budiž dodáno, že polemika účastnic řízení o to, zda je předmětná závěť dostatečně určitá, když zahrnuje příkaz postavit plně vybavený mobilní dům s přípojkami bez dalšího, mohl být řešen přímo v řízení o pozůstalosti vydáním usnesení podle ustanovení § 169 odst. 1 z. ř. s. Jak již dříve konstatoval i odvolací soud (bod 4. odůvodnění napadeného rozhodnutí), „mezi dědičkami vznikl spor ohledně platnosti závěti ve smyslu výkladu jejího obsahu“ [k tomu srov. např. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2094/2015, podle nějž až tehdy, záviselo-li rozhodnutí o dědickém právu nejen na právním posouzení věci (otázce výkladu určitosti a srozumitelnosti listiny ze dne 11.3.2011 ve prospěch žalobce), ale i na posouzení otázky skutkové, když mezi účastníky bylo pochyb i o tom, zda zůstavitel tuto závěť napsal a podepsal vlastní rukou, soudy správně postupovaly podle § 175k odst. 2 o. s. ř. (ve znění do 31. 12. 2013) a šetřily podmínky dědického práva ve sporném řízení].
Pro úplnost je třeba zmínit dotčená ustanovení o.z., podle nichž o právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem (§ 553 odst. 1 o. z.), a nepřihlíží se k vedlejší doložce, která je nesrozumitelná (§ 1551 odst. 2 věta druhá o. z.). Tato ustanovení se uplatní při výkladu obsahu právního jednání, které splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti; nejsou určena k tomu, aby nahrazovala chybějící formální náležitosti právního jednání (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1600/2022). Lze uzavřít, že o případ neurčitého nebo nesrozumitelného příkazu se v projednávané věci nejedná, neboť mobilní dům (jinak nazývaný také „mobilheim“, „mobilhaus“ či „mobilhome“) je definovaným a na trhu zastoupeným druhem ekonomického bydlení (ať již ve variantě sezonní či celoroční) a nejasnosti o způsobu, jakým má být zůstavitelova vůle v tomto ohledu naplněna (velikost, pořizovací cena, výrobce, stáří mobilheimu apod.), je možné odstranit, jak výše uvedeno.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není (v otázkách posouzení závěti zůstavitele v části, jíž pořídil o nemovitostech v k. ú. XY, a nabytí těchto nemovitostí zákonnými dědičkami rovným dílem) správné a nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 6) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-