// Profipravo.cz / Dědění 07.03.2022

Vydědění z důvodu neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi

O. z. smysl a důvod vydědění potomka, který neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc, nijak nezměnil, pouze jej oproti předchozí právní úpravě formuloval abstraktněji a méně kazuisticky. I nadále tedy bude použitelná dosavadní judikatura, podle níž pro platnost vydědění z důvodu neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi je nezbytné, aby se zůstavitel ocitl v situaci, kdy pro zdravotní či jiné potíže nastalé v důsledku onemocnění či věku, případně pro potíže způsobené jinými okolnostmi (například přírodní katastrofou, požárem, povodní) potřebuje pomoc, nebo kdy není schopen sám si, bez cizí pomoci, obstarat své základní životní potřeby (zdravotní, hygienické aj.). Současně musí jít o situaci, kdy o uvedené potřeby zůstavitele není postaráno jinak, kdy potomek má reálnou možnost zůstaviteli potřebnou pomoc poskytnout a kdy zůstavitel potomkem nabídnutou pomoc neodmítne. Neposkytnutí pomoci zůstaviteli ze strany potomka přitom musí odporovat dobrým mravům.

Pod pojmem „nouze“ přitom nelze rozumět jen nuzotu, chudobu, strádání nebo bídu v materiálním slova smyslu. Zůstavitel se může ocitnout v nouzi i tehdy, kdy pro zdravotní či jiné obtíže nastalé v důsledku nemoci (dlouhodobé hospitalizace či rekonvalescence), psychického stavu (např. po úmrtí někoho velmi blízkého, na kterého byl zůstavitel citově vázán) či svého věku, eventuálně pro nesnáze (těžkosti) způsobené jinými situacemi (např. přírodní katastrofou, povodní, požárem, zemětřesením) potřebuje pomoc, neboť není sto si sám, bez cizí pomoci obstarat své základní životní potřeby vlastními silami. Podmínkou je, že potomek je jednak informován (má povědomost) o tom, že zůstavitel je v nouzi a potřebuje pomoc, jednak je objektivně schopen poskytnout či zajistit svému předku adekvátní pomoc. Těžko lze vyžadovat např. po potomku, který bydlí a pracuje několik tisíc kilometrů daleko od svého předka, aby s ním pravidelně jezdil za lékařem, na nákupy apod. Takový potomek ale může tyto potřeby zajistit jiným způsobem a jde právě o posouzení toho, zda potomek měl objektivně možnost poskytnout či zajistit potřebnou pomoc svému předku, a přesto tak neučinil, byť jeho předek takovou pomoc (objektivně) potřeboval. Stejně tak po potomku, který je sám např. vážně nemocný a potřebuje nezbytnou pomoc, nelze vyžadovat, aby takovou pomoc poskytl ještě svému předku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2440/2021, ze dne 24. 11. 2021

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 1646 odst. 1 písm. a) o. z.

Kategorie: dědění; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:


V řízení o dědictví po F. R., zemřelém dne 24.1.2015, naposledy bytem v XY (dále také jen „zůstavitel“), Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 13.4.2015, č.j. 27 D 224/2015-57, uložil „P. H., narozenému XY, XY“ (žalobci) a „M. H., narozenému XY, XY“ , aby ve lhůtě dvou měsíců ode dne právní moci tohoto usnesení podali u Obvodního soudu pro Prahu 10 „žalobu proti dědici ze zákona K. R., narozenému XY, XY“ (žalovanému), „na určení, že jsou dědici zůstavitele“. Žalobu byli povinni podat proto, že zůstavitel zanechal listinu o vydědění sepsanou dne 31.8.2012 formou notářského zápisu (N 333/2012, NZ 278/2012), kterou „vydědil vnuky M. H. a P. H. i jejich potomky“, neboť „více než pět let ho nenavštěvují, nepíší, netelefonují, neposílají dárky k svátkům, narozeninám a k jiným obdobným příležitostem“, a že tuto listinu o vydědění neuznali s tím, že „byli vyděděni neprávem“. Rozhodnutí o dědickém právu tedy závisí na „sporné skutečnosti, zda existovaly důvody pro vydědění vnuků P. H. a M. H.“.

P. H. se žalobou podanou dne 24.4.2015 u Obvodního soudu pro Prahu 10, domáhal určení, že „je dědicem po zůstaviteli“. Žalobu zdůvodnil tím, že „neexistovaly dostačující důvody pro jeho vydědění podle § 1646 NOZ, neboť zůstavitel během let, kdy již nežila matka žalobce, nikdy nepožádal o žádnou pomoc a nekontaktoval ho, ani jeho děti“. M. H. žalobu ve stanovené lhůtě nepodal.

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 24.10.2016, č.j. 5 C 101/2015-95, určil, že žalobce je dědicem po zůstaviteli. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že „listina o vydědění sice byla po formální stránce platným úkonem zemřelého, avšak žalobce nenaplnil podmínky dané ustanovením § 469a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku“, neboť „do úmrtí své matky zůstavitele nejen navštěvoval, ale pomáhal mu např. s pracemi na zahradě, při prodeji auta apod.“, a „je jednoznačné, že po úmrtí matky žalobce došlo mezi ním, jeho bratrem a zůstavitelem ke konfliktu v souvislosti s dědickým řízením, kdy zůstavitel zatajil (a následně zapřel) žalobci a jeho bratrovi existenci vkladní knížky patřící jejich matce“, a navíc „sám zůstavitel vyzval žalobce, ať se již neozývá“.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 1.6.2017, č.j. 55 Co 124/2017-118, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Po přezkumu rozsudku dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí, jelikož „žalobce ke svým kusým tvrzením v žalobě neoznačil žádné důkazy a v průběhu řízení navrhl pouze dva důkazy“, a soud prvního stupně jej měl proto „poučit a vyzvat k doplnění tvrzení podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř.“ Současně „stěžejní důkazy, z nichž soud prvního stupně čerpal a na kterých postavil rozhodující skutkové závěry“, byly provedeny „bez toho, aniž by je žalobce (či žalovaný) navrhl“, což není přípustné.

Obvodní soud pro Prahu 10 (poté, co žalobce usnesením ze dne 24.7.2017, č.j. 5 C 101/2015-122, poučil ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu) rozsudkem ze dne 16.4.2018, č.j. 5 C 101/2015-209, určil, že žalobce je dědicem po zůstaviteli. Po doplněném dokazování dospěl soud prvního stupně opětovně k závěru, že „listina o vydědění byla po formální stránce platným úkonem zemřelého, avšak žalobce nenaplnil podmínky dané ustanovením § 469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku“, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by zůstavitel „stál o kontakt se žalobcem“, a navíc jej „sám vyzval, ať se již neozývá“. Z tohoto důvodu nebyl naplněn důvod vydědění uvedený zůstavitelem v listině ze dne 31.8.2012. K dalšímu tvrzenému důvodu vydědění spočívajícím v „neposkytování potřebné péče zůstaviteli ve stáří a nemoci“ soud provedené důkazy a skutková zjištění nehodnotil, neboť podle jeho názoru byly, s ohledem na důvod vydědění vymezený v listině ze dne 31.8.2012, „nad rámec rozhodných skutečností“.

K odvolání žalovaného a žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17.10.2018, č.j. 55 Co 257/2018-238, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud poté, co zopakoval důkaz „konstatováním obsahu protokolů o výpovědi svědka M. H.“, dospěl ke skutkovým zjištěním, že „po smrti matky žalobce došlo ke konfliktu mezi zůstavitelem a žalobcem“ a že „od roku 2007 (s výjimkou ojedinělého setkání v roce 2009) se žalobce se zůstavitelem nestýkal“. Nebylo nicméně prokázáno (jak uvedl soud prvního stupně), že by zůstavitel žalobci řekl, „ať se již neozývá“. Jelikož „žalobce ani zůstavitel od r. 2007 neprojevovali zájem o vzájemný kontakt (ve standardu běžném mezi prarodičem a vnukem)“, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Dále odvolací soud „akceptoval i postup soudu prvního stupně, který neprováděl dokazování k tvrzení žalovaného ohledně existence jiných důvodů vydědění (neposkytnutí pomoci)“, neboť „je třeba respektovat autonomii vůle zůstavitele a ten takové důvody neuvedl, ač mohl“, a nadto ustanovení § 1648 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se týká jen případů, kdy zůstavitel „neustanovil důvod vydědění“.

K dovolání žalovaného proti tomuto rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 27.9.2019, č.j. 21 Cdo 1770/2019-279, zrušil (v pořadí poslední) rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Soudy sice správně posoudily platnost listiny o vydědění ze dne 31.8.2012 podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, rovněž v otázce projevování opravdového zájmu žalobce o zůstavitele rozhodly v souladu s ustálenou judikaturou (když v řízení bylo prokázáno, že zůstavitel se s žalobcem nestýkal, neprojevoval žádný zájem o komunikaci a že vztah mezi žalobcem a zůstavitelem byl oběma lhostejný, neboť ani neprojevili snahu o vzájemné udržování /navázání/ běžného příbuzenského vztahu mezi prarodičem a vnukem), nicméně nezkoumaly jiné důvody vydědění, než ty, které byly výslovně uvedeny v listině o vydědění ze dne 31.8.2012. Dovolací soud dospěl k závěru, že soudy byly povinny k žalovaným tvrzenému důvodu vydědění žalobce provést dokazování a posoudit, zda byly předpoklady tohoto důvodu (neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi) naplněny či nikoliv, a určit, zda žalobce, přestože vůči němu nebyl prokázán důvod vydědění uvedený v listině o vydědění ze dne 31.8.2012, je dědicem zůstavitele. K tomu dodal, že podle nyní účinné právní úpravy již není předpokladem platnosti vydědění, aby zůstavitel ve svém prohlášení uvedl některý ze zákonných důvodů vydědění (proto je ve sporném řízení možné prokázat jakýkoliv zákonný důvod vydědění, resp. i jiný než případně uvedený zůstavitelem). Rovněž vyslovil závazný právní názor, že oproti právní úpravě vydědění v zákoně č. 40/1964 Sb. je podle zákona č. 89/2012 Sb. (občanského zákoníku účinného v den smrti zůstavitele) k platnému vydědění nutné prokázat existenci zákonného důvodu vydědění až ke dni smrti zůstavitele.

Obvodní soud pro Prahu 10 poté rozsudkem ze dne 13.11.2020, č.j. 5 C 101/2015-354, určil, že žalobce je dědicem po zůstaviteli a že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 50.820,- Kč k rukám JUDr. P. K., LL.M. Dospěl k závěru, že důvod vydědění stanovený ustanovením § 1646 odst. 1 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb. naplněn nebyl, neboť je sice jednoznačné, že zůstavitel v posledních letech svého života potřeboval pomoc dalších osob, a to jak v souvislosti se zajištěním nákupů, přípravy stravy, návštěv lékařů, podáváním léků, úklidem a později i hygienou, avšak v nouzi se neocitnul, neboť potřebná péče byla zajišťována, byť výhradně, žalovaným a jeho rodinou. Ačkoliv výpovědí žalovaného i členů jeho rodiny bylo prokázáno, že žalovaný docházel za zůstavitelem 3-5 týdně, další z jeho rodiny (s výjimkou manželky žalovaného) tak maximálně 1x v měsíci, nebylo tudíž zajištěno, aby zůstavitel měl každodenní péči, avšak žalovaný pečovatelskou službu ani nekontaktoval, neboť péče o zůstavitele se jevila jako dostatečná. Takto pomoc rodiny vnímal i zůstavitel, neboť výpovědí svědkyň, bydlících v bytech bezprostředně sousedících s bytem zůstavitele, bylo prokázáno, že nikdy nebyly zůstavitelem požádány o poskytnutí pomoci, a to ani např. s obstaráním stravy.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14.4.2021 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení před soudy všech stupňů v částce 90.536,- Kč k rukám JUDr. M. S., Ph.D. Neztotožnil se s právními závěry soudu prvního stupně ohledně důvodu vydědění dle § 1646 odst. 1 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb. s odůvodněním, že soud prvního stupně především nesprávně argumentuje tím, že jestliže měl zůstavitel zajištěnu pomoc, resp. péči, tak nebyl ve stavu nouze. Nejprve totiž musí nastat stav nouze (tj. podle názoru odv. soudu situace, kdy již zůstavitel není schopen vlastními silami plně zajišťovat uspokojování základních životních potřeb, jako je stravování, nákupy, péče o zdraví, hygiena, úklid, běžná správa finančních a administrativních záležitostí, popř. péče o majetek) a pak teprve zůstavitel potřebuje pomoc jiné osoby. Navíc, z provedeného dokazování sice nevyplynulo, jak tvrdí žalovaný, že zůstavitel potřeboval každodenní pomoc, nicméně je zřejmé, že pomoc potřeboval v poměrně značném rozsahu, jak co do struktury pomoci (co všechno potřeboval zajišťovat), tak co do četnosti (časového rozsahu) této potřeby. Jakkoliv odhad žalovaného, že pomoc byla zajištěna jeho rodinou v rozsahu 60 % je neměřitelný, ze zjištění svědků, jak je učinil soud prvního stupně, vyplývá, že ani rodina žalovaného nebyla s to zajistit tuto potřebnou péči v celém rozsahu. Zůstavitel proto byl zčásti v nouzi i při zajištění pomoci rodinou žalovaného.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém nejprve odvolacímu soudu vytýká, že „nezohlednil ustálenou judikaturu týkající se naplnění předpokladů pro platné vydědění z důvodu spočívajícího v neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi“ (obsaženou zejména v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.7.2008, sp. zn. 21 Cdo 3772/2007), a to „při posuzovaní otázky, zda byly splněny podmínky pro vydědění žalobce, v důsledku čehož došlo k zásahu do procesních práv žalobce“. Dále pak žalobce namítá, že „z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.7.2008, sp. zn. 21 Cdo 3772/2007, zcela nepochybně vyplývá, že pro platnost předmětného důvodu vydědění je zapotřebí kumulativního splnění několika podmínek“, konkrétně se pak jedná o tyto podmínky: stav nouze (resp. potřeba pomoci), situace, kdy o potřeby zůstavitele není postaráno jinak a kdy má potomek reálnou možnost takovou pomoc poskytnout (a zůstavitel takovou pomoc neodmítne), přičemž poslední podmínkou je, že neposkytnutí pomoci musí být v rozporu s dobrými mravy. Je přesvědčen, že odvolací soud vycházel v napadeném rozsudku z chybného výkladu, který nezohledňuje druhou podmínku, tj. skutečnost, že pokud je o potřeby zůstavitele postaráno jinak, není důvod k vydědění naplněn. Žalobce se domnívá, že tuto podmínku je třeba vykládat objektivně, což znamená, že pokud zůstavitel objektivně disponuje prostředky (ať již materiálními, finančními či osobními) k tomu, aby si mohl zajistit pomoc jinak, nemůže vést neposkytnutí osobní péče potomkem k naplnění této podmínky vydědění. Odvolací soud zároveň pochybil tím, že nezkoumal, v čem přesně spočíval stav nouze zůstavitele, neboť jeho povinností bylo zabývat se tím, jaký konkrétní typ pomoci mohl vůbec žalobce zůstaviteli v dané situaci poskytnout. Jelikož tak odvolací soud neučinil, své rozhodnutí zatížil zásadní vadou. Žalobce je konečně tohoto názoru, že odvolací soud nesprávně posoudil i otázku, zda měl žalobce reálně možnost dozvědět se o tom, že zůstavitel je v nouzi a potřebuje pomoc. Žalobce takové povědomí neměl, neboť zcela oprávněně vycházel z předpokladu, že je o zůstavitele postaráno rodinou žalovaného. Pokud žalovaný a jeho rodina pečovali o zůstavitele pouze ze 60 %, jak tvrdí, není vůbec logické, proč pomoc nezajistili jinak, když tuto možnost měli. Zůstavitel mohl požádat o příspěvek na pečovatelku nebo se mohl přestěhovat do domu pečujícího o seniory. Tvrzení žalovaného se tak podle žalobce jeví jako účelové. Závěrem žalobce poukazuje na to, že odvolací soud zcela pominul otázku rozporu s dobrými mravy, když se měl zabývat poměry a vztahy v rodině zůstavitele a s tím související otázkou, zda chování žalobce mohlo být v rozporu s dobrými mravy. Žalobce rovněž spatřuje zásah do svých práv v tom, že skutkové závěry odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v předcházejících dílčích skutkových zjištěních soudu prvního stupně (o tom, že se zůstavitel v nouzi neocitnul, neboť potřebná péče byla zajišťována, byť výhradně, žalovaným a jeho rodinou), resp. jsou s nimi přímo v rozporu, a že odvolací soud tyto jiné skutkové závěry neopírá o žádné nové důkazy. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že zůstavitel zemřel dne 24.1.2015 se zanecháním listiny o vydědění ze dne 31.8.2012, kterou „vydědil vnuky M. H. a P. H. i jejich potomky“, neboť „více než pět let jej nenavštěvují, nepíší, netelefonují, neposílají dárky k svátkům, narozeninám a k jiným obdobným příležitostem a to přesto, že jim svým chováním k takovému jednání nezavdal příčiny“. Jelikož vnuci zůstavitele s důvody jejich vydědění nesouhlasili, Obvodní soud pro Prahu 10 je usnesením ze dne 13.4.2015, č.j. 27 D 224/2015-57, odkázal, aby se žalobou proti K. R. domáhali určení, že jsou dědici zůstavitele. V průběhu řízení zahájeného žalobou P. H. pak žalovaný (mimo jiné) tvrdil vůči žalobci, a to nad rámec listiny o vydědění ze dne 31.8.2012, i další důvod vydědění žalobce pro neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi, kterým byly soudy v projednávané věci povinny se dále zabývat. Z obsahu spisu vedeného v řízení o žalobě se podává (lékařská zpráva ošetřujícího praktického lékaře ze dne 6.9.2016, č.l. 84), že zůstavitel byl dlouhodobě nemocný, trpěl souběhem několika onemocnění pohybového ústrojí, které významně omezovaly jeho schopnost chůze a výrazně snižovaly schopnost samostatně pečovat o svou domácnost. Kontakty se zdravotnickým zařízením v době, kdy se pacient nebyl schopen osobně dostavit, zprostředkovával syn nemocného K. R. (žalovaný). Ze sdělení pacienta rovněž vyplynulo, že žalovaný pomáhal i s péčí o domácnost. Ze zdravotní dokumentace je patrné, že k této pomoci nemocnému ze strany jeho syna docházelo minimálně v období od 24.7.2009, kdy je poprvé uveden tento kontakt v dokumentaci. Z obsahu spisu se dále podává (lékařská zpráva ošetřujícího praktického lékaře ze dne 1.11.2016, č.l. 103), že pacientův zdravotní stav dlouhodobě, nejpozději od 24.7.2009, se zhoršující se tendencí omezoval a občas i zcela vylučoval schopnost nemocného samostatně se o sebe postarat. Příčinou této omezené schopnosti byla snížená mobilita v důsledku souběhu několika onemocnění pohybového ústrojí. Tento stav vyžadoval občasnou asistenci další osoby při zvládání některých běžných denních situací – celková hygiena, péče o domácnost, nákupy, příprava jídel, vyřizování úředních věcí. Pacient mj. nebyl opakovaně schopen návštěvy zdravotnického zařízení za účelem kontroly a předpisu léků. Kontakty se zdravotnickým zařízením v době, kdy se pacient nebyl schopen osobně dostavit, zprostředkovával žalovaný.

Za tohoto skutkového stavu bylo v posuzovaném případě pro rozhodnutí o dědickém právu žalobce po zůstaviteli významné vyřešení právní otázky naplnění předpokladů vydědění ve smyslu ustanovení § 1646 odst. 1 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a s tím souvisejícího výkladu „neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi“. Protože tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 1646 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), ze zákonných důvodů lze nepominutelného dědice vyděděním z jeho práva na povinný díl vyloučit, anebo jej v jeho právu zkrátit. Zůstavitel může vydědit nepominutelného dědice, který a) mu neposkytl potřebnou pomoc v nouzi, b) o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl, c) byl odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze nebo d) vede trvale nezřízený život.

O.z. smysl a důvod vydědění potomka, který neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc, nijak nezměnil, pouze jej oproti předchozí právní úpravě [ust. § 469a odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., dále jen „obč. zák.“] formuloval abstraktněji a méně kazuisticky. I nadále tedy bude použitelná dosavadní judikatura, podle níž pro platnost vydědění z důvodu neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi je nezbytné, aby se zůstavitel ocitl v situaci, kdy pro zdravotní či jiné potíže nastalé v důsledku onemocnění či věku, případně pro potíže způsobené jinými okolnostmi (například přírodní katastrofou, požárem, povodní) potřebuje pomoc, nebo kdy není schopen sám si, bez cizí pomoci, obstarat své základní životní potřeby (zdravotní, hygienické aj.). Současně musí jít o situaci, kdy o uvedené potřeby zůstavitele není postaráno jinak, kdy potomek má reálnou možnost zůstaviteli potřebnou pomoc poskytnout a kdy zůstavitel potomkem nabídnutou pomoc neodmítne. Neposkytnutí pomoci zůstaviteli ze strany potomka přitom musí odporovat dobrým mravům (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.7.2008, sp. zn. 21 Cdo 3772/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.9.2012, sp. zn. 21 Cdo 3329/2010).

Pod pojmem „nouze“ přitom nelze rozumět jen nuzotu, chudobu, strádání nebo bídu v materiálním slova smyslu. Zůstavitel se může ocitnout v nouzi i tehdy, kdy pro zdravotní či jiné obtíže nastalé v důsledku nemoci (dlouhodobé hospitalizace či rekonvalescence), psychického stavu (např. po úmrtí někoho velmi blízkého, na kterého byl zůstavitel citově vázán) či svého věku, eventuálně pro nesnáze (těžkosti) způsobené jinými situacemi (např. přírodní katastrofou, povodní, požárem, zemětřesením) potřebuje pomoc, neboť není sto si sám, bez cizí pomoci obstarat své základní životní potřeby vlastními silami. Podmínkou je, že potomek je jednak informován (má povědomost) o tom, že zůstavitel je v nouzi a potřebuje pomoc, jednak je objektivně schopen poskytnout či zajistit svému předku adekvátní pomoc. Těžko lze vyžadovat např. po potomku, který bydlí a pracuje několik tisíc kilometrů daleko od svého předka, aby s ním pravidelně jezdil za lékařem, na nákupy apod. Takový potomek ale může tyto potřeby zajistit jiným způsobem a jde právě o posouzení toho, zda potomek měl objektivně možnost poskytnout či zajistit potřebnou pomoc svému předku, a přesto tak neučinil, byť jeho předek takovou pomoc (objektivně) potřeboval. Stejně tak po potomku, který je sám např. vážně nemocný a potřebuje nezbytnou pomoc, nelze vyžadovat, aby takovou pomoc poskytl ještě svému předku [k tomu srov. Drápal, L., Fiala, R. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 417, 418].

Právní úprava „nouze“ vychází z tradiční úpravy obsažené již v Obecném zákoníku občanském (dále jen „OZO“), vyhlášeném císařským patentem ze dne 1.6.1811, č. 946 Sb. z.s., který byl pro území Republiky československé recipován zákonem č. 11/1918 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V rámci této právní úpravy právní teorie dovozovala, že „nouzí“ nerozumí se snad jen nouze peněžitá. Patří sem zejména, jestliže nepominutelný dědic nesplní úmyslně svoji zákonnou povinnost vydržovací (§§ 139, 141, 154 OZO; pozn.: lze přirovnat k neposkytnutí slušné výživy rodiči dítětem ve smyslu ust. § 915 odst. 2 o.z.), ale i když podle zásad lidskosti by bylo spravedlivo, aby pomohl a ač věděl o nouzi a mohl pomoci, neučinil tak [k tomu srov. Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému. Díl III., svazek 1. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2013, s. 440, nebo Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV. Dědické právo (§ 1475 až 1720) včetně výkladu řízení o pozůstalosti. 2. vydání Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 732)].

V projednávané věci z provedeného dokazování vyplynulo, že zůstavitel byl dlouhodobě nemocný, že jeho stav vyžadoval občasnou asistenci další osoby při zvládání některých běžných denních situací – celková hygiena, péče o domácnost, nákupy, příprava jídel, vyřizování úředních věcí, že osoby bydlící v bytech bezprostředně sousedících s bytem zůstavitele nikdy nebyly zůstavitelem požádány o poskytnutí pomoci, a to ani např. s obstaráním stravy, a že kontakty se zdravotnickým zařízením, pokud se nebyl schopen osobně dostavit, zprostředkovával žalovaný. Rovněž se z obsahu spisu podává, že zůstavitel (z důvodu dlouhodobých zdravotních obtíží) nebyl schopen obstarat své základní životní potřeby vlastními silami. Z uvedeného je proto zcela zřejmé, že zůstavitel nepochybně byl v tíživé životní situaci odpovídající pojmu „nouze“ ve smyslu ustanovení § 1646 odst. 1 písm. a) o.z. (a potřeboval pomoc). Dovolací soud má však (shodně se soudem prvního stupně) za to, že další podmínky naplnění důvodu vydědění žalobce pro neposkytnutí pomoci zůstaviteli nebyly splněny, zejména již proto, že se nejednalo o situaci, kdy o základní životní potřeby zůstavitele nebylo postaráno jinak. V posuzované věci zůstavitel zjevně nebyl v životní situaci, kdy by se ocitl bez potřebné pomoci, neboť o něj pečoval jeho syn (žalovaný). Polemiky o tom, zda byla tato péče zajišťována objektivně dostačujícím způsobem, a to včetně procentuálního vyjádření rozsahu domněle zajištěné péče, nejsou namístě, jelikož z obsahu spisu v žádném ohledu nevyplývá, že by zůstavitel trpěl nedostatkem péče (nevyužíval sousedskou výpomoc ani pečovatelské služby). V neposlední řadě nelze dospět ani k tomu, že by žalobce měl reálnou možnost zůstaviteli potřebnou pomoc osobně poskytnout. Jak je uvedeno již výše, těžko lze vyžadovat po potomku, který bydlí a pracuje daleko od svého předka, aby s ním pravidelně jezdil za lékařem, na nákupy apod. I když takový potomek může tyto potřeby zajistit i jiným způsobem, nelze mu to v předmětné věci přičítat k tíži, neboť zůstavitel pomoc žalobce (objektivně) nepotřeboval, bylo-li o něj postaráno žalovaným (tak, že nevyhledával jinou pomoc).

Konečně – přestože odvolací soud poukazuje na to, že zatímco „pomoc v nouzi“ řeší zejména oblast materiální či fyzickou, zatímco „opravdový zájem“ se dotýká především sféry duševní – nelze odhlédnout ani od toho, že zůstavitel žalobce o pomoc nikdy nežádal, že ho nekontaktoval, přestože kontaktní údaje (telefonní číslo a adresu) měl, ani nikoho dalšího nepožádal, aby případný kontakt zprostředkovali, že vztahy mezi žalobcem a zůstavitelem byly narušeny již od roku 2007 (s výjimkou jediného setkání v roce 2009, kdy došlo mezi žalobcem a zůstavitelem ke konfliktu), do kdy se žalobce stýkal se zůstavitelem při svých návštěvách matky, od té doby již žalobce zůstavitele nenavštívil ani jiným způsobem nekontaktoval. Chování žalobce k zůstaviteli proto nelze přičítat pouze k tíži žalobce, bylo-li prokázáno, že zůstavitel sám k této situaci významně přispěl (k tomu opět srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.9.2012, sp. zn. 21 Cdo 3329/2010).

Pro úplnost dovolací soud dodává, že rovněž dovolací námitky pominutí otázky rozporu chování žalobce s dobrými mravy a neprovedení nových důkazů (nezopakování důkazů dosavadních) odvolacím soudem shledal jako opodstatněné. Přestože stávající právní úprava požadavek rozporu s dobrými mravy výslovně nedeklaruje, výkladové hledisko poměřování s dobrými mravy se bezpochyby bude uplatňovat i nadále. Pokud se týká závěru odvolacího soudu o tom, že ze zjištění svědků, jak je učinil soud prvního stupně, vyplývá, že ani rodina žalovaného nebyla s to zajistit potřebnou péči v celém rozsahu, je třeba přisvědčit dovolateli, že nemají v podstatné části oporu v předcházejících zjištěních soudu prvního stupně (vyjma hodnocení rozsahu poskytnuté péče samotným žalovaným) a že nemají oporu ani v nově provedeném dokazování (resp. zopakování důkazů již provedených). K procesní otázce, jakým způsobem má postupovat odvolací soud, má-li za to, že z dosavadních důkazů provedených soudem prvního stupně vyplývá jiný závěr, než ke kterému dospěl soud prvního stupně, se Nejvyšší soud České republiky již vyjádřil. V ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nejsou pochybnosti o tom, že zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo přednesů účastníků řízení a svědků. Má-li v takovém případě odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí tyto důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, sám zopakovat, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností důkazy další (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.6.2021, sp. zn. 24 Cdo 349/2021).

Jelikož rozsudek odvolacího soudu není (v otázce, zda byl naplněn důvod vydědění žalobce pro neposkytnutí potřebné pomoci zůstaviteli v nouzi) správný a nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.) a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů