// Profipravo.cz / Dědění 17.01.2022
„Odvolání“ svědectví pořízení allografní závěti
Nezbytnost účasti svědků při pořízení allografní závěti slouží k tomu, aby v případě pozdějších pochybností o původnosti závěti mohli stvrdit, k čemu v jejich přítomnosti ze strany zůstavitele došlo. Nevyžaduje se, aby byli seznámeni s obsahem závěti. Musí se však pod text závěti na listinu vlastnoručně podepsat. Obecným důvodem, proč při této formě závěti mají vystupovat svědci, je ten, že tito svědci mají v případě sporu o platnost závěti dosvědčit, že závěť je pořízená zůstavitelem a že zůstavitel věděl, že v listině, kterou podepisuje, je obsažena jeho poslední vůle.
Allografní závěť sepsaná podle ustanovení § 476b obč. zák. je pak neplatná vždy, bude-li vyvráceno řádné svědectví osob, jejichž podpisy byly uvedeny na závěti, bezpochyby tedy i v takovém případě, kdy je předchozí svědectví pořízení závěti „odvoláno“ samotnými svědky. Jinými slovy, nemohou-li svědci dostát své svědecké „roli“, nelze mít ani za to, že bylo věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele.
Na těchto závěrech nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit ani v poměrech současné právní úpravy, neboť mohou být i nadále jako správné přijímány (srov. § 1534 o. z.).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1940/2021, ze dne 13. 10. 2021
Dotčené předpisy:
§ 476b obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 1534 o. z.
Kategorie: dědění; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
V řízení o pozůstalosti po D. M., zemřelé dne 20.11.2012, posledně bytem XY (dále jen „zůstavitelka“), Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 29.4.2013, č.j. 26 D 1773/2012-130, uložil pozůstalé neteři T. M. podání žaloby na určení, že je dědičkou zůstavitelky. Žalobu byla povinna podat proto, že popřela pravost závěti zůstavitelky ze dne 23.10.2012, a proto, že „kdyby závěti nebylo nebo byla-li by neplatná, byla by povolána jako dědička ze zákona ve třetí dědické skupině“. Žalovaný (jediný závětní dědic) uznal závěť za platnou. Vzhledem k tomu, že v řízení o pozůstalosti po zůstavitelce vznikl mezi účastníky spor o dědické právo a že dědické právo T. M. záviselo na zjištění sporných skutečností (zda zdravotní stav zůstavitelky umožňoval pořídit závěť), soud ji odkázal, aby podala žalobu na určení, že je dědičkou zůstavitelky. T. M. se poté žalobou podanou dne 24.6.2013 u Obvodního soudu pro Prahu 6 domáhala určení, že je jedinou dědičkou po zůstavitelce. Uvedla zejména, že „podle ní v době podpisu závěti zůstavitelka vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a psychickému ovlivnění ze strany třetích osob nebyla způsobilá k právním úkonům, případně v době podpisu závěti trpěla duševní poruchou, která zakládala její nezpůsobilost k právním úkonům, anebo ji činila podpisu závěti neschopnou“.
Obvodní soud pro Prahu 6 nejprve rozsudkem ze dne 10.5.2017, č.j. 7 C 116/2013-187, určil, že žalobkyně je dědičkou zůstavitelky, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že listina ze dne 23.10.2012, označená jako závěť, je projevem svobodné vůle zůstavitelky.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 17.4.2018, č.j. 35 C 101/2018-228, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, aby žalobkyni poskytl poučení dle § 118 odst. 3 o.s.ř., doplnil případně dokazování o navržené důkazy, učinil na základě hodnocení provedených důkazů závěr o skutkovém stavu věci, který náležitě posoudí po právní stránce, a ve věci znovu rozhodne, přičemž v novém rozhodnutí bude důsledně dbát zásad dle § 132 a § 157 odst. 2 o.s.ř. Uvedl, že nedodržení zásad při hodnocení důkazů zakládá nepřezkoumatelnost rozsudku a že nedostatek poučení dle § 118a odst. 3 o.s.ř. o důkazní povinnosti žalobkyně způsobuje vadu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 poté rozsudkem ze dne 24.1.2020, č.j. 7 C 116/2013-320, zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je dědičkou zůstavitelky, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 53.183,- Kč žalovanému a ve výši 12.556,- Kč státu. Dospěl k závěru, že zákonné náležitosti závěti po formální stránce byly splněny (§ 476 obč. zák., ve znění do 31.12.2013), i když lze konstatovat neobvyklost z hlediska jejího uspořádání, a že žalobkyně neprokázala své tvrzení, že předmětná závěť je neplatná. Dále konstatoval, že „ze srovnání obsahu výpovědí M. J. a I. M., které učinily opakovaně v rámci přípravného řízení a pak při hlavním líčení v trestní věci 3 T 1/2015, nepochybně vyplývá závěr, že text závěti podepsaly na žádost zůstavitelky, když u ní byly na návštěvě, obsahem závěti bylo, že vše odkazuje žalovanému, text na listině byl již vyhotoven, k podpisu došlo v bytě paní M., text přinesla už napsaný“, že „uvedený skutkový děj se v jejich výpovědích nijak neměnil a shodně vypovídaly i v řízení v této věci jako svědkyně“, že „pokud později při opětovném výslechu svědkyně M. J. uvedla, že listinu – závěť jí dal podepsat žalovaný a nepodepsala ji na žádost zůstavitelky, kde byla přítomna rovněž I. M., je to z hlediska hodnocení důkazů nevěrohodné“. Z hlediska všech výpovědí svědkyně závěti M. J. soud prvního stupně zhodnotil „její výpověď učiněnou dne 28.6.2019 jako ovlivněnou ze strany třetích osob“ a vycházel „z jejích výpovědí učiněných v předchozím období, které vzájemně korespondují a mají oporu v dalším dokazování“. Dále uvedl, že svědkyni závěti I. M. „se opětovně vyslechnout nepodařilo, neboť se omluvila nepříznivým zdravotním stavem“, že „v další omluvě, že se nedostaví k jednání dne 13.11.2019, pak přiložila dopis, ve kterém uvádí, že listinu pouze podepsala na žádost žalovaného bez přítomnosti dalších osob“, že „sdělení I. M. nelze hodnotit jako výpověď svědka, který vypovídá po poučení dle § 126 o.s.ř.“, že „v širších souvislostech však nelze k uvedenému nepřihlédnout a z písemné omluvy svědkyně spolu s jejím vyjádřením ze dne 4.11.2019 se nabízí, že i na ni byl vyvíjen tlak vedoucí ke změně výpovědi“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15.12.2020, č.j. 35 Co 237/2020-375, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že žalobkyně je jedinou dědičkou po zůstavitelce, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 60.000,- Kč žalobkyni k rukám jejího advokáta a ve výši 12.556,- Kč státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 6. V odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že předmětem sporu je platnost allografní závěti zůstavitelky ze dne 23.10.2012, tj. závěti, kterou nenapsala vlastní rukou, její text byl zhotoven pomocí počítače a nemusel být sepsán samotnou zůstavitelkou, že k platnosti takové závěti je ve smyslu výše citovaného ustanovení nutné, aby na ní byl uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána (dle textu listiny 23.10.2012), a aby byla podepsána vlastnoručním podpisem zůstavitelky pod textem závěti. Uvedl, že „o tom, že se jedná s vysokou pravděpodobností o pravý podpis zůstavitelky, svědčí znalecký posudek z oboru písmoznalectví zpracovaný soudní znalkyní Mgr. M. B. a o skutečnosti, že nejsou známy žádné údaje, které by zakládaly podezření na významné snížení schopnosti zůstavitelky porozumět právním úkonům, které byly učiněny ke dni 23.10.2012, svědčí znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zpracovaný soudní znalkyní MUDr. G. L“. Shrnul závěry soudu prvního stupně a k tomu uvedl zejména, že soud prvního stupně neuvěřil spontánní změně skutkových tvrzení svědkyně M. J. o okolnostech podpisu závěti při výslechu dne 28.6.2019, když zároveň uvedla, že „si už nepamatuje, zda ohledně závěti vypovídala dříve v souvislosti s tímto řízením nebo v jiném řízení před orgány činnými v trestním řízení, že je člověk, který si nepamatuje, co bylo před týdnem“. Zdůraznil, že „funkce svědků allografní závěti je při posouzené její platnosti stěžejní, a z tohoto důvodu mají také pro rozhodnutí soudu v této věci zásadní význam výpovědi obou svědkyň I. M. a M. J., jež měly být projevu zůstavitelky přítomny“. S ohledem na zásadní význam svědectví M. J. ve smyslu § 476b obč. zák. odvolací soud zopakoval výslech této svědkyně, která po opakovaném, důrazném a srozumitelném poučení odvolacího soudu trvala na tom, že „k podpisu závěti došlo právě posledně uvedeným způsobem bez přítomnosti a projevu vůle zůstavitelky“. Původní nepravdivou výpověď odůvodnila tím, že „po smrti zůstavitelky jí bylo žalovaným řečeno, že pokud svědectví o závěti již jednou podepsala, nemůže to změnit, nyní však celá věc trvá několik let a chtěla by ji uvést na pravou míru“. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že „lze rovněž připustit možnost, že opakované výslechy k pořízení závěti po dlouhou dobu bezmála osm let vedly ke sdělení pravdivé verze“. Navíc i druhá svědkyně I. M. zpochybnila svou původní svědeckou výpověď dopisy adresovanými soudu prvního stupně i soudu odvolacímu v rámci své omluvy z jednání, i ona vyloučila, že by k podpisu předmětné listiny došlo za přítomnosti zůstavitelky a M. J. a že by před nimi zůstavitelka učinila zmíněný projev vůle. Nadto doplnila, že „na sklonku života chce ulehčit svému svědomí“, a lékařskými zprávami doložila, že její opakovaný výslech je ze zdravotních důvodů zcela nežádoucí. Odvolací soud uvedl, že uvedené dopisy svědkyně sice nemají důkazní hodnotu svědecké výpovědi, přesto je jimi v kontextu výpovědi svědkyně M. J. původní svědectví značně zpochybněno. Nepovažoval za nezbytný opakovaný výslech této svědkyně za situace, kdy jej znemožňoval její zdravotní stav a původní svědecké výpovědi byly zásadně zpochybněny již výpovědí svědkyně J., a poučil žalovaného dle § 118a odst. 3 o.s.ř., že za této procesní situace není prokázáno, že zůstavitelka závěť pořídila a před dvěma svědky projevila, že listina obsahuje její poslední vůli. Po zvážení všech provedených důkazů a skutečností dospěl k závěru, že nelze uzavřít, že „byly ve smyslu citovaného rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 480/2020 prokázány okolnosti pořízení allografní závěti zůstavitelkou bez jakýchkoliv pochybností“, neboť „provedené důkazy nesvědčí jednoznačně o tom, že závěť ze dne 23.10.2012 byla zůstavitelkou pořízena v souladu s § 476b obč. zák.“ (ve znění do 31.12.2013).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, které podle jeho názoru závisí na řešení procesněprávní otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud neřešené, a to, zda svědek allografní závěti zůstavitele (dle § 476b obč. zák., účinného do 31.12.2013), který po dobu šesti let konzistentně v rámci svědeckých výpovědí v různých řízeních popisoval svou roli řádného svědka výslovného projevení vůle zůstavitele o jeho poslední vůli, může s právními následky v budoucnu svá tvrzení zcela změnit. Podle názoru dovolatele je dále v projednávané věci významné vyřešení procesněprávní otázky, zda žalobce v žalobě o určení dědice, tvrdící neplatnost závěti předložené v dědickém řízení, může s právními důsledky rozšiřovat po lhůtě určené k podání žaloby (v dalším průběhu řízení) hmotněprávní důvody jejího podání, když „veškeré uvedené důvody případné neplatnosti závěti byly v rámci řízení před soudy obou stupňů uvažovány a soudy odmítnuty, žalobkyně toto odmítnutí dále nerozporovala a svá další procesní tvrzení akcentovala na důvod nový, zajištěný díky změněné svědecké výpovědi svědkyně J., tj. důvod, že prohlášení zůstavitelky neodpovídalo podmínkám uvedeným v ustanovení § 476b občanského zákoníku, zákona č. 40/1964 Sb., účinného k 31.12.2013“. Žalovaný rovněž namítl porušení práva na spravedlivý proces. Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že obsahem dovolání je zejména argumentace žalovaného, kterou napadá skutkové závěry odvolacího soudu. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, příp. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalovaného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že zůstavitelka byla svobodná a bezdětná a že pořídila dne 23.10.2012 za (údajné) přítomnosti dvou svědkyň allografní závěť, kterou dědicem veškerého svého majetku ustanovila J. V. K závěti bylo připojeno „svědectví o učiněné závěti“, podle nějž I. M. a M. J. potvrdily svým podpisem, že zůstavitelka „před nimi současně přítomnými svědky níže uvedenou závěť dnes vlastní rukou podepsala a výslovně projevila, že listina závěti obsahuje její poslední vůli“. Ve sporném řízení o určení dědického práva po zůstavitelce svědkyně pořízení závěti ze dne 23.10.2012 M. J. při jednání před soudem prvního stupně dne 28.6.2019 zásadně změnila svou výpověď s tím, aby „to uvedla na pravou míru“, že „už to nechce dále řešit“, že „ji nikdo nežádal o to, aby dnešní výpověď měnila oproti výpovědi předchozí“, že „se jednalo o její vlastní rozhodnutí“, které „s nikým nekonzultovala“. Vypověděla, že „když tu listinu podepisovala, tak tam byla sama a podepsala ji, protože to po ní chtěl pan V.“, že „to neřešila, bylo jí řečeno, že je to formalita“, a že „paní M. byla ve vlastním pokoji“. Z prvního dopisu svědkyně pořízení závěti I. M. ze dne 4.11.2019, adresovaného soudkyni Obvodního soudu pro Prahu 6 a opatřeného úředně ověřeným podpisem svědkyně, se pak podává, že „ji pan V. předem několikrát navštívil a říkal jí, co má vypovídat“, že „když se zmínila, že paní M. ani slečna J. u předložení závěti k jejímu podpisu nebyly přítomny, řekl, že to už podepsala a má to zopakovat ve výpovědi, jinak bude mít problémy s policií, což nechtěla“. Závěrem je uvedeno, že „by nerada ublížila té nemocné příbuzné, kterou měla paní M. také moc ráda“, a že „také na sklonku života chce ulehčit svému svědomí“. Ve druhém dopisu této svědkyně ze dne 6.10.2020, adresovaném soudkyni Městského soudu v Praze a opatřeném rovněž úředně ověřeným podpisem svědkyně, se pak uvádí, že „se opakovaně omlouvá z její neúčasti na soudním jednání“, že „její zdravotní stav se bohužel nezměnil, naopak, není schopná pro závažné zdravotní potíže někam chodit a jezdit“, což dokládá lékařskou zprávou K. M., ošetřující praktické lékařky. Dále se uvádí, že „se omlouvá všem, kterým svou původní výpovědí způsobila vážné potíže, a to zároveň i sobě“, že „uvěřila panu V., který jí opakovaně tvrdil, že jde jen o formalitu“, že „nechápala důležitost svého jednání a se závětí nikdy nepřišla do styku“, že „se soudem a policií nemá žádné zkušenosti a s tím, jak má vypadat závěť, také ne“, že „pan V. ji neustále kontaktoval a zastrašoval tvrzením, že když řekne, jak to ve skutečnosti bylo, bude mít velké problémy s policií“, a že „trvá na všem, co uvedla v dopise ze dne 4.11.2019“. Jak vyplývá z přepisu zvukového záznamu z jednání konaného dne 20.10.2020 u Městského soudu v Praze, svědkyně M. J. uvedla, že „se už u posledního soudu obvodního rozhodla, že dá věci na pravou míru a za tou výpovědí si stojí“, a (po poučení předsedkyně senátu, že nemůže odkázat na tuto výpověď) znovu zopakovala, co je jí známo o pořízení závěti ze dne 23.10.2012, zejména, že „u závěti nebyly všechny tři, byla tam sama“, že „paní M. byla vedle v pokoji“, že „ji oslovil pan V. s tím, že to je jen formalita a na dokumentu si přečetla, že jde o závěť, byla tam podepsaná první“ a že „si pak všimla, že je tam ještě paní M., ale ta ještě podepsaná nebyla“.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí o dědickém právu žalovaného po zůstavitelce významné vyřešení právní otázky, zda za situace, kdy svědkyně allografní závěti podle § 476b zákona č. 40/1964, občanského zákoníku, účinného do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“) původně stvrdily svým podpisem, že zůstavitelka před nimi současně přítomnými podepsala závěť a výslovně projevila, že obsahuje její poslední vůli, lze posléze ve sporném řízení o určení dědického práva po zůstavitelce při zjišťování okolností pořízení závěti vycházet ze změny tvrzení svědkyň závěti, kterou jsou de facto jejich původní svědectví pořízení závěti odvolána. Protože tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání žalovaného je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Jelikož zůstavitelka zemřela dne 20.11.2012 a při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele, řídí se dědické právo po ní právní úpravou účinnou v době její smrti, tj. obč. zák.
Závěť, kterou nenapsal zůstavitel vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědci se musí na závěť podepsat (§ 476b obč. zák.).
Allografní závěť sepsaná podle ustanovení § 476b obč. zák. je platným právním úkonem jen tehdy, jestliže ji zůstavitel podepsal vlastní rukou, jestliže zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a jestliže se svědci na závěť podepsali; nezáleží přitom na pořadí, v jakém se tyto náležitosti splnily, stalo-li se tak v bezprostřední časové souvislosti, takže se jednotlivé úkony jeví jako jednotný úkon. Vzhledem k tomu, že závěť podle ustanovení § 476b obč. zák. zůstavitel nenapsal vlastní rukou a jen ji vlastnoručně podepsal a že taková listina sama o sobě není - na rozdíl od holografní závěti - spolehlivým dokladem toho, že skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele, zákon u ní požaduje (pod sankcí neplatnosti právního úkonu), aby zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali; povolání svědků závěti slouží k tomu, aby tyto osoby mohly potvrdit, že jde o zůstavitelovu pravou závěť v případě, objeví-li se po smrti zůstavitele pochybnosti, zda se skutečně jedná o jeho poslední vůli, tedy - řečeno jinak - aby tím bylo věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť vskutku obsahuje poslední vůli zůstavitele.
Ze znění ustanovení § 476b obč. zák. nelze důvodně dovozovat, že by zůstavitel musel před dvěma svědky současně přítomnými projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli, jen použitím určitých slov (vyslovením formule). Zákon zde předepisuje pouze to, aby zůstavitel v tomto směru projevil vůli výslovně a nikoliv jen konkludentně (mlčky), např. přitakáním hlavou či stiskem ruky. Požadavku ustanovení § 476b obč. zák. odpovídá použití jakýchkoliv slovních výrazů, popřípadě též i obvyklých znamení, jimiž zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými projeví způsobem nevzbuzujícím pochybnosti to, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Je totiž nezbytné, aby ten, kdo byl povolán jako svědek a kdo má z tohoto důvodu allografní závěť podepsat, neměl žádné pochybnosti - bez zřetele na skutečný obsah listiny a případné svědkovy vlastní poznatky a názory o obsahu listiny nebo na to, zda byl seznámen s obsahem závěti - o tom, že zůstavitel v listině uvedl poslední vůli (tedy že jde o závěť), a aby svědek z projevu zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli (tedy že jde o jeho závěť a že ji činí svobodně a vážně) [srov. právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.5.2000, sp. zn. 21 Cdo 2985/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 93, ročník 2000; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.3.2013, sp. zn. 21 Cdo 2346/2011, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.7.2018, sp. zn. 21 Cdo 2704/2017].
I podle odborné literatury nezbytnost účasti svědků slouží k tomu, aby v případě pozdějších pochybností o původnosti závěti mohli stvrdit, k čemu v jejich přítomnosti ze strany zůstavitele došlo. Nevyžaduje se, aby byli seznámeni s obsahem závěti. Musí se však pod text závěti na listinu vlastnoručně podepsat (Muzikář, L., Mikeš, J. Dědické právo. 3. vydání. Linde Praha, a.s., 2007, s. 95). Obecným důvodem, proč při této formě závěti mají vystupovat svědci, je ten, že tito svědci mají v případě sporu o platnost závěti dosvědčit, že závěť je pořízená zůstavitelem a že zůstavitel věděl, že v listině, kterou podepisuje, je obsažena jeho poslední vůle (Svoboda, J., Klička, O. Dědické právo v praxi. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 64).
Allografní závěť sepsaná podle ustanovení § 476b obč. zák. je pak neplatná vždy, bude-li vyvráceno řádné svědectví osob, jejichž podpisy byly uvedeny na závěti (k tomu srov. právní názor vyjádřený například v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012, publikovaném v časopise Ad Notam pod č. 1, ročník 2014), bezpochyby tedy i v takovém případě, kdy je předchozí svědectví pořízení závěti „odvoláno“ samotnými svědky. Jinými slovy, nemohou-li svědci dostát své svědecké „roli“, nelze mít ani za to, že bylo věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele.
Na těchto závěrech nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit ani v poměrech současné právní úpravy, neboť mohou být i nadále jako správné přijímány (srov. ust. § 1534 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a taktéž např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.8.2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 20, ročník 2020).
Pro úplnost, co se týká zákonného požadavku na vlastnoruční podpis zůstavitele na allografní závěti, jak již bylo řečeno výše, obligatorní součástí závěti sepsané podle ustanovení § 476b obč. zák. je svědectví dvou svědků o tom, že zůstavitel před nimi (současně přítomnými) výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a proto není dobře představitelné, že by zůstavitel před svědky výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, aniž by ji vlastnoručně podepsal. „Sporným“ se takové pořízení pro případ smrti proto stává - na rozdíl od holografní závěti - jen tehdy, byly-li (těmi, kdo si činí právo na dědictví) uvedeny takové skutkové okolnosti, které zpochybňují svědectví osob, jež se na závěť podepsaly, jako je například tvrzení o tom, že svědky závěti ve skutečnosti nebyly, že jsou nezpůsobilými svědky, že zůstavitel před nimi výslovně neprojevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, apod. (k tomu srov. opět usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012). V tomto směru případně učiněné závěry soudů o pravosti podpisu zůstavitele na závěti jsou proto pro posouzení věci vždy irelevantní, a tudíž i znalecký posudek Mgr. M. B. z oboru písmoznalectví je i v projednávané věci nadbytečný.
Konečně, ani dovolací námitka „rozšíření původních důvodů žaloby“ není opodstatněná. Soudní praxe již dříve dovodila, že smyslem a účelem rozhodování soudu ve sporném soudním řízení po odkazu z dědického řízení ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř (ve znění do 31.12.2013) totiž je posoudit všechny mezi dědici sporné skutečnosti rozhodné pro určení dědického práva a rozhodnout o tvrzeném (popíraném) dědickém právu. Z hlediska takového posouzení a rozhodnutí pak není významné ani to, zda se všechny tyto spory o rozhodných skutečnostech projevily mezi dědici už v řízení dědickém nebo některé z nich byly formulovány až v řízení sporném (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.3.2011, sp. zn. 21 Cdo 2537/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99, ročník 2011).
Z výše uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozsudek odvolacího soudu (v konečném důsledku) správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
V této souvislosti nemůže být důvodná ani námitka „porušení práva na spravedlivý proces“, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalovaný je proto povinen nahradit žalobkyni náklady potřebné k uplatňování práva.
(…)
Autor: -mha-