// Profipravo.cz / Dědění 20.11.2019

Neplatnost úkonu odvolání předchozí závěti zůstavitele

Odvolání závěti je možné učinit jako samostatný právní úkon nebo jej lze pojmout jako součást závěti či listiny o vydědění, tento úkon však vždy musí splňovat jednak náležitosti platného právního úkonu obecně, jednak náležitosti zvláštní - kladené na platné odvolání závěti, tzn. že musí být učiněn ve formě, jež je předepsána pro pořízení závěti.

Svědky závěti podle ustanovení § 476b obč. zák. nemohli být závětní ani zákonní dědici a osoby jim blízké (stejně jako osoby nezpůsobilé k právním úkonům, osoby nevidomé, neslyšící, němé a ty, které neznají jazyk zůstavitele); není přitom žádného důvodu, aby tyto závěry nebylo možné vztáhnout rovněž na osoby svědků působících při právním úkonu odvolání závěti, jenž byl učiněn v allografní formě jako samostatný právní úkon či byl pojat jako součást allografní formy pořízení pro případ smrti.

Byla-li v posuzované věci svědkyní allografní závěti, jejíž součástí bylo též odvolání předchozích závětí zůstavitele, matka touto závětí povolaných dědiců a zároveň i v úvahu přicházejících zákonných dědiců zůstavitele v první dědické skupině, byla tato osoba z postavení svědka vyloučena nejen pro úkon pořízení závěti, ale také pro úkon odvolání předchozích závětí, a tento nedostatek měl proto za následek neplatnost úkonu pořízení závěti i úkonu odvolání předchozích závětí zůstavitele.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 4260/2018, ze dne 23. 8. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 3 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 39 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 476b obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 480 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 175k odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: dědění; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

(…)

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení otázek hmotného práva, a to otázky výkladu „formy“ odvolání závěti, a zda lze pořídit závětí v rozporu s dobrými mravy. Vzhledem k tomu, že otázka posouzení formálních náležitostí odvolání závěti dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a otázka možného rozporu pořízení závětí s dobrými mravy nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena a že jejich vyřešení bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání P. V. je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Vzhledem k tomu, že zůstavitel P. V. zemřel dne 13. 11. 2012, je třeba v řízení o dědictví i v současné době postupovat podle předpisů účinných ke dni smrti zůstavitele (srov. Čl. II bod 3. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2013. Při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele, tedy zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“; srov. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

Zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu (§ 476 odst. 1 obč. zák.). Všem druhům závěti je společný požadavek písemné formy a uvedení dne, měsíce a roku, kdy byla zřízena.

Vlastnoruční závěť musí být vlastní rukou napsána a podepsána, jinak je neplatná (§ 476a obč. zák.).

Závěť, kterou nenapsal zůstavitel vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědci se musí na závěť podepsat (§ 476b obč. zák.). Svědky mohou být pouze osoby, které jsou způsobilé k právním úkonům. Svědky nemohou být osoby nevidomé, neslyšící, němé, ty, které neznají jazyk, ve kterém se projev vůle činí, a osoby, které mají podle závěti dědit (§ 476e obč. zák.). Závětí povolaný, ani zákonný dědic a osoby jim blízké nemohou při pořizování závěti působit jako úřední osoby, svědci, pisatelé, tlumočníci nebo předčitatelé (§ 476f obč. zák.).

Zůstavitel může projevit svoji poslední vůli formou notářského zápisu; zvláštní zákon stanoví, kdy úkon musí být učiněn před svědky a kdy musí mít formu notářského zápisu (§ 476d odst. 1 obč. zák.).

Závěť se zrušuje platnou závětí pozdější, pokud vedle ní nemůže obstát, anebo odvoláním závěti; odvolání musí mít formu, jaké je třeba k závěti (§ 480 odst. 1 obč. zák.).

Podle ustálené judikatury soudů a právní literatury je třeba posuzovat platnost právního úkonu k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl učiněn. Uvedené platí i v případě, zkoumá-li soud platnost allografní závěti z hlediska způsobilosti svědků této závěti; okolnost, že právní účinky závěti nastávají až dnem smrti zůstavitele, je přitom nerozhodná.

Závěť sepsaná podle ustanovení § 476b obč. zák. je platným právním úkonem jen tehdy, jestliže ji zůstavitel podepsal vlastní rukou, jestliže zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a jestliže se svědci na závěť podepsali; nezáleží přitom na pořadí, v jakém se tyto náležitosti splnily, stalo-li se tak v bezprostřední časové souvislosti, takže se jednotlivé úkony jeví jako jednotný úkon. Vzhledem k tomu, že závěť podle ustanovení § 476b obč. zák. zůstavitel nenapsal vlastní rukou a jen ji vlastnoručně podepsal a že proto taková listina sama o sobě není – na rozdíl od holografní závěti - spolehlivým dokladem toho, že skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele, zákon u ní (pod sankcí neplatnosti právního úkonu) požaduje, aby zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali; povolání svědků při pořízení závěti podle ustanovení § 476b obč. zák. slouží k tomu, aby tyto osoby mohly potvrdit, že jde o zůstavitelovu pravou závěť, v případě, objeví-li se po smrti zůstavitele pochybnosti, zda jde skutečně o jeho poslední vůli, tedy - řečeno jinak - aby tím bylo věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť vskutku obsahuje poslední vůli zůstavitele.

Závětí povolanými nebo zákonnými dědici se rozumí osoby, které byly ustanoveny za dědice jakoukoliv závětí pořízenou zůstavitelem, a osoby, které i jen přicházejí v úvahu jako dědici zůstavitele ze zákona v jakékoliv dědické skupině dle ustanovení § 473 až § 475a obč. zák. (k tomu srov. například názor vyjádřený v Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1454).

Osobou blízkou je příbuzný v řadě přímé, sourozenec, manžel a partner (v registrovaném partnerství podle zákona č. 115/2006 Sb. ve znění pozdějších předpisů); jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní (§ 116 obč. zák.).

V projednávané věci zůstavitel zanechal (mimo jiné) allografní závěť ze dne 22. 1. 2012, jíž odkázal „veškeré své movité i nemovité věci, práva a jiné majetkové hodnoty svým třem dětem P. V., T. V. a J. V. (nyní G.), každému z nich rovným dílem“; současně jí odvolal „své předchozí závěti“. Jedním ze svědků této allografní závěti zůstavitele byla A. V., ačkoliv byla při jejím pořízení podle ustanovení § 476f obč. zák. z působení svědka závěti vyloučena, neboť byla osobou blízkou závětí povolaným dědicům P. V., T. V. a J. G. - byla jejich matkou. Otázka neplatnosti allografní závěti zůstavitele ze dne 22. 1. 2012 z důvodu nezpůsobilosti A. V. být svědkem této závěti již byla vyřešena v usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 24. 3. 2014, č. j. 16 D 368/2012-357, jež bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 10. 2014, č. j. 7 Co 1673/2014-395, dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 11. 2015, č. j. 21 Cdo 3155/2015-442, a ústavní stížnost proti těmto usnesením byla též odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2016, č. j. IV. ÚS 417/16-491.

Zůstavitel může závěť také kdykoli odvolat. Může ji odvolat jako celek nebo jen částečně (např. ohledně některého dědice nebo některého majetku), odvolání se také může týkat konkrétní závěti nebo se může vztahovat k dřívějším závětem obecně. Odvolání závěti musí mít vždy formu, jaké je třeba k závěti, nemusí však být učiněno stejnou formou, jako byla pořízena závěť, kterou zůstavitel odvolává; zůstavitel proto může např. vlastnoruční formou (dle ustanovení § 476a obč. zák.) odvolat závěť pořízenou ve formě notářského zápisu (dle ustanovení § 476d odst. 1 obč. zák.), či pořízením před dvěma svědky (dle ustanovení § 476b obč. zák.) odvolat závěť vlastnoruční (dle ustanovení § 476a obč. zák.) apod. Odvolání závěti může být učiněno jako samostatný právní úkon nebo může být pojato do nové závěti nebo listiny o vydědění jako jejich součást. Odvolání závěti, stejně jako pořízení závěti, však vždy musí být platným právním úkonem, a to jak z hlediska obecných náležitostí kladených na právní úkony, tak i zvláštních náležitostí vztahujících se k projevu vůle pro případ smrti (k tomu srov. například Holub, M. Občanský zákoník. Komentář. 1. svazek. § 1 až 487. Praha: Linde, 2002, str. 684-685, nebo Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1440, 1460).

Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolání závěti je možné učinit jako samostatný právní úkon nebo jej lze pojmout jako součást závěti či listiny o vydědění, tento úkon však vždy musí splňovat jednak náležitosti platného právního úkonu obecně, tzn. že musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně (§ 37 odst. 1 obč. zák.), že osoba, jež tento právní úkon činí, musí být k tomuto právnímu úkonu způsobilá a nesmí jej činit v duševní poruše (§ 38 obč. zák.), že nesmí svým obsahem nebo účelem odporovat zákonu nebo jej obcházet anebo se příčit dobrým mravům (§ 39 obč. zák.) a že musí být učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon (§ 40 odst. 1 obč. zák.), jednak náležitosti zvláštní - kladené na platné odvolání závěti, tzn. že musí být učiněn ve formě, jež je předepsána pro pořízení závěti (§ 480 odst. 1 část věty za středníkem obč. zák.), přičemž pro pořízení závěti zákon vymezuje tyto formy závěti: holografní závěť dle ustanovení § 476a obč. zák., allografní závěť dle ustanovení § 476b obč. zák., allografní závěť dle ustanovení § 476c obč. zák. v případě osoby, jež nemůže číst nebo psát, a závěť ve formě notářského zápisu dle ustanovení § 476d obč. zák.

S přihlédnutím k uvedenému dovolací soud s názorem P. V., že „formou závěti“ se rozumí pouze písemná forma nebo forma notářského zápisu, nemůže souhlasit a má za to, že dovolatel zjevně přehlíží, že požadavek písemné formy je všem závětem - tzn. holografní závěti, allografním závětem i závěti ve formě notářského zápisu - společný.

Dovolací soud neshledává důvodnou ani námitku dovolatele, že „ustanovení § 480 odst. 1 obč. zák. pro platnost právního úkonu odvolání závěti jeho podepsání další osobou (svědkem) nevyžaduje“. Vzhledem k tomu, že zůstavitel byl osobou plně způsobilou k právním úkonům, která mohla číst a psát (v tomto směru žádné námitky účastníků řízení z obsahu spisu nevyplývají), měl možnost pořídit závěť, a to formou holografní závěti dle ustanovení § 476a obč. zák., formou allografní závěti dle ustanovení § 476b obč. zák. nebo formou notářského zápisu dle ustanovení § 476d odst. 1 obč. zák. a (pouze) těmito formami též mohl učinit úkon odvolání svých předchozích závětí (bez ohledu na to, jakou formou byly předchozí závěti pořízeny). Za situace, kdy zůstavitel učinil úkon odvolání svých předchozích závětí součástí allografní závěti pořízené ve formě dle ustanovení § 476b obč. zák., bylo nezbytné, aby tento úkon splňoval nejen všechny obecné náležitosti kladené na právní úkon, ale také zvláštní náležitosti vymezené zákonem pro allografní formu pořízení pro případ smrti, tzn. že kromě, toho, že musela být pořízena písemně a musel v ní být uveden den, měsíc a rok, kdy zůstavitel závěť, jejíž součástí bylo také odvolání předchozích závětí zůstavitele, podepsal, zůstavitel musel tuto listinu také podepsat vlastní rukou, musel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a svědci se museli na tuto listinu též podepsat; na svědky přitom byly kladeny nároky stanovené zákonem v ustanoveních § 476e a § 476f obč. zák., a tedy svědkem závěti, jejíž součástí bylo též odvolání předchozích závětí zůstavitele, nemohla být (mimo jiné) osoba blízká závětí povolaným, ani zákonným dědicům.

V soudní praxi nejsou žádné pochybnosti o tom, že závětí povolaným dědicům, osobám, kterým svědčí dědické právo po zůstaviteli ze zákona (zákonným dědicům), a osobám jim blízkým zákon nepřiznává způsobilost být svědky závěti; je tomu tak proto, že u těchto osob nelze - s ohledem na jejich vztah k zůstavitelově majetku nebo k těm, kterým tento majetek má (může) jako zůstavitelovým dědicům připadnout - vůbec předpokládat, že by své svědectví o zůstavitelově poslední vůli poskytli vždy pravdivě, nebo že by jejich svědectví o zůstavitelově poslední vůli muselo být vždy a každým pokládáno za věrohodné (k tomu srov. též právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. 21 Cdo 530/2001, který byl publikován v časopise Soudní judikatura pod č. 81, ročník 2002; usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2600/2005, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3332/2009). Závěry o tom, že svědky závěti podle ustanovení § 476b obč. zák. nemohou být závětní ani zákonní dědici a osoby jim blízké (stejně jako osoby nezpůsobilé k právním úkonům, osoby nevidomé, neslyšící, němé a ty, které neznají jazyk zůstavitele), zastává rovněž právní literatura (srov. zejména Fiala, J., Kindl, M. a kol. Občanské právo hmotné, 2. upravené vydání. Plzeň, 2009, str. 320; Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1450; Holub, M. Občanský zákoník. Komentář. 1. svazek. § 1 až 487. Praha: Linde, 2002, str. 648). Dovolací soud je toho názoru, že není žádného důvodu, aby tyto závěry nebylo možné vztáhnout rovněž na osoby svědků působících při právním úkonu odvolání závěti, jenž byl učiněn v allografní formě jako samostatný právní úkon či byl pojat jako součást allografní formy pořízení pro případ smrti.

Byla-li tedy svědkyní allografní závěti ze dne 22. 1. 2012, jejíž součástí bylo též odvolání předchozích závětí zůstavitele, A. V. jako matka touto závětí povolaných dědiců a zároveň i v úvahu přicházejících zákonných dědiců zůstavitele v první dědické skupině, nemá dovolací soud pochybnosti o tom, že tato osoba byla z postavení svědka vyloučena nejen pro úkon pořízení závěti, ale také pro úkon odvolání předchozích závětí, a tento nedostatek měl proto za následek neplatnost úkonu pořízení závěti i úkonu odvolání předchozích závětí zůstavitele.

Nelze přisvědčit ani námitce dovolatele, že objektem úkonu odvolání závěti je pouze jiný úkon (závěť) a nikoli nakládání s majetkem zůstavitele. Dovolatel totiž nebere náležitě v úvahu, že zůstavitel může odvolat závěť jednak jako celek, ale také může odvoláním zrušit jen některé její ustanovení nebo část. Zůstavitel tedy může závěť pouze částečně odvolat, a to nejen ohledně některého dědice, ale také ohledně některého majetku (k tomu srov. například názor vyjádřený v Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1460).

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že odvolací soud v posuzovaném případě otázku výkladu (interpretace) „formy“ odvolání závěti ve smyslu ustanovení § 480 odst. 1 obč. zák. vyřešil správně a správný je proto i jeho závěr o neplatnosti odvolání předchozích závětí zůstavitele závětí ze dne 22. 1. 2012.

Dovolatel však odvolacímu soudu důvodně vytýká závěr, že „je pojmově vyloučeno“, aby zůstavitel pořídil závětí o svém majetku pro případ smrti v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák., tedy v rozporu s dobrými mravy.

Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).

Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům (§ 39 obč. zák.).

Závěť je právní úkon, kterým zůstavitel (fyzická osoba) činí pro případ své smrti pořízení o svém majetku. Při zřízení závěti musí zůstavitel dbát všech náležitostí, které zákon vyžaduje pro platnost jakéhokoliv právního úkonu obecně, a vedle toho i náležitostí zvláštních vztahujících se k projevu vůle pro případ smrti (k tomu srov. například názor vyjádřený v Holub, M. Občanský zákoník. Komentář. 1. svazek. § 1 až 487. Praha: Linde, 2002, str. 640, nebo v Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1440).

Obecné náležitosti kladené na platný právní úkon, které tak závěť musí splňovat, jsou tyto: závěť musí být učiněna svobodně a vážně, určitě a srozumitelně (§ 37 odst. 1 obč. zák.), zůstavitel musí být k tomuto právnímu úkonu způsobilý a nesmí jej činit v duševní poruše (§ 38 obč. zák.), závěť nesmí svým obsahem nebo účelem odporovat zákonu nebo jej obcházet anebo se příčit dobrým mravům (§ 39 obč. zák.) a musí být učiněna ve formě, kterou vyžaduje zákon (§ 40 odst. 1 obč. zák.).

Závěr odvolacího soudu, že je pojmově vyloučeno, aby pořízení závěti bylo v rozporu s dobrými mravy, dovolací soud považuje za nesprávný, neboť i z výše uvedeného vyplývá, že platná závěť musí splňovat i tuto obecnou náležitost platného právního úkonu, tedy že nesmí být v rozporu s dobrými mravy, a při posouzení platnosti závěti je tak nezbytné se zabývat také tím, zda neodporuje dobrým mravům ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.

Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, ročník 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16, ročník 1998), který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 14, ročník 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je přitom třeba - vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou - učinit vždy po „pečlivé úvaze“, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu.

Odvolací soud, který se - oproti soudu prvního stupně - otázkou případného rozporu závěti ze dne 29. 3. 2007 a jejího dodatku ze dne 16. 9. 2008 s dobrými mravy v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení zabýval, a to především z hlediska P. V. skutkového vymezení důvodů, v nichž P. V. shledával rozpor předmětné závěti s dobrými mravy, a při právním posouzení otázky, zda se posuzovaný právní úkon - pořízení závěti ze dne 29. 3. 2007 a její dodatek ze dne 16. 9. 2008 - nepříčí dobrým mravům, v daném případě aplikoval i interpretoval ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v souladu s ustálenou judikaturou soudů a dovolací soud s jeho závěrem, že ani dovolatelem skutkové vymezení důvodů rozporu s dobrými mravy nemůže obstát, souhlasí. Pokud dovolatel dále v dovolání namítá, že v případě předmětné závěti šlo o „šikanózní“ výkon práva zůstavitele pořídit o svém majetku pro případ smrti závětí, hlavně za účelem poškození či znevýhodnění své bývalé manželky a účastníků 1) až 3), zřejmě přehlíží, že bývalá manželka zůstavitele již v době pořízení závěti ze dne 29. 3. 2007 a jejího dodatku ze dne 16. 9. 2008 nepatřila ani do okruhu zákonných dědiců zůstavitele z titulu manželky zůstavitele, a tedy v samotném pořízení závěti, jíž ji zůstavitel nepovolal za svou dědičku, nelze spatřovat její poškození či znevýhodnění, a tedy že by se mělo jednat o pořízení příčící se dobrým mravům, a dovolací soud ani ve způsobu povolání a označení účastníků 1) až 3) za dědice závětí ze dne 29. 3. 2007, v němž dále dovolatel zřejmě spatřuje „šikanózní“ výkon práva zůstavitele pořídit o svém majetku, rozpor s dobrými mravy neshledává.

Přestože tedy odvolací soud chybně uzavřel, že je pojmově vyloučeno, aby zůstavitel pořídil závětí o svém majetku pro případ smrti v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák., zabýval se skutkovým vymezením důvodů, v nichž P. V. shledával důvody rozporu závěti zůstavitele ze dne 29. 3. 2007 a jejího dodatku ze dne 16. 9. 2008, a ustanovení § 3 odst. 1 a § 39 obč. zák. aplikoval i interpretoval v souladu s ustálenou judikaturou soudů, a proto jeho závěr o tom, že předmětná závěť není v rozporu s dobrými mravy, a tedy je platná, dovolací soud shledává správným.

Vytýká-li pak dovolatel odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné, a tento nedostatek tak bránil odvolacímu soudu zhodnotit jeho správnost, a když odvolací soud své rozhodnutí v tomto ohledu řádně neodůvodnil, jednak přehlíží, že odvolací soud se otázkou rozporu předmětné závěti s dobrými mravy v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení sám zabýval a při jejím posouzení vycházel ze skutkových tvrzení (tvrzení dovolatele), jež byla obsahem spisu, jednak tím uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř., a proto v této části dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Pro úplnost dovolací soud zmiňuje, že v těchto souvislostech nemůže být důvodná ani dovolací námitka porušení práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.

Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné a že nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání P. V. podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.

Směřuje-li dovolání P. V. rovněž proti usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 14. 2. 2017, č. j. 16 D 368/2012-525, brojí proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které dovoláním úspěšně napadnout nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47, ročník 2006), a proto bylo dovolací řízení v této části zastaveno podle ustanovení § 243b a § 104 odst. 1 věty první o.s.ř. z důvodu nedostatku funkční příslušnosti Nejvyššího soudu České republiky.

Dovolací soud však považuje za nezbytné upozornit na novou skutečnost rozhodnou pro posouzení dědického práva po zůstaviteli - nově předloženou závěť zůstavitele ze dne 15. 1. 2012 (založena na č. l. 576 ve spise), jíž zůstavitel odkázal „veškerý svůj majetek svým třem dětem P. V., J. V. (nyní G.) a T. V.“ - jež byla soudu prvního stupně předložena po podání dovolání P. V., před předložením věci dovolacímu soudu k projednání dovolání, jíž se dovolací soud nemohl zabývat, neboť pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 243f odst. 1 o.s.ř.).

V projednávaném případě bylo rozhodnuto usnesením, jež bylo vydáno podle ustanovení § 175k odst. 1 o.s.ř., které nepředstavuje konečné řešení dědického práva; o něm může být rozhodnuto jen v usnesení o dědictví (§ 175q o.s.ř.), a má proto své opodstatnění jen při nezměněném skutkovém základu věci. Vyjdou-li v dalším průběhu řízení o dědictví najevo nové skutečnosti, rozhodné pro posouzení dědického práva, ztrácí toto rozhodnutí své právní účinky, neboť vyšetření podmínek dědického práva jím provedené již nemůže být (za změněných okolností) podkladem pro vydání usnesení o dědictví podle ustanovení § 175q o.s.ř. Dojde-li za této situace „znovu“ ke sporu o dědické právo, je třeba (opět) postupovat podle ustanovení § 175k odst. 1 nebo 2 o.s.ř. (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 586/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 1999; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1765/2004, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 88, ročník 2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4758/2009). V případě existence nové skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva a ve vztahu k ní i nového sporu o dědické právo nezakládá pravomocné rozhodnutí v původním sporu o dědické právo překážku věci pravomocně rozsouzené. Je proto možné, aby byla znovu posuzována otázka, s kým bude (dále) jednáno jako s účastníkem řízení o dědictví.

S ohledem na výše uvedené se tedy soud prvního stupně v dalším řízení touto novou skutečností, nově předloženou závětí zůstavitele ze dne 15.1.2012, a ve vztahu k ní i případným novým sporem o dědické právo neopomene zabývat.

Protože tímto rozhodnutím řízení o dědictví po P. V. nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů