// Profipravo.cz / Dědění 24.07.2019
Spor o datum podpisu listiny s allografní závěti
Spor účastníků o to, zda v závěti uvedené datum je datem, kdy byla listina zůstavitelem podepsána, je sporem, k jehož vyřešení lze dospět pouze postupem ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. (tj. prostřednictvím žaloby, na jejíž podání některého z účastníků odkáže soud v řízení o dědictví).
Závěť a ověření pravosti podpisu zůstavitele na závěti jsou dvě rozdílné listiny, první obsahuje projev zůstavitelovy poslední vůle, druhá pak prokazuje, že zůstavitel závěť podepsal. Pokud zde odvolací soud vycházel z toho, že prohlášení svědků závěti, že před nimi zůstavitelka závěť podepsala, je současně i potvrzením toho, že se tak stalo v den uvedený v textu závěti, pak dostatečně neodlišil dva rozdílné úkony na jedné listině (závěť zůstavitelky a prohlášení svědků závěti). Bez tohoto rozlišení, a v důsledku toho i bez skutkových zjištění významných k vyvození právních závěrů, spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2236/2018, ze dne 23. 4. 2019
Dotčené předpisy: § 476 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: dědické právo; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
V řízení o dědictví po M. A., zemřelé dne 22.9.2009, Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 13.5.2010, č. j. 26 D 1391/2009-53, uložil pozůstalé sestře J. M., aby podala ve lhůtě 1 měsíce od právní moci tohoto usnesení u Obvodního soudu pro Prahu 6 „návrh na určení, že allografní závěť zůstavitelky ze dne 24.8.2009 není platná“. S odkazem na toto usnesení podala J. M. ve stanovené lhůtě u Obvodního soudu pro Prahu 6 žalobu proti H. M. V žalobě uvedla důvody, které ji vedou k přesvědčení, že v dědickém řízení předložená závěť zůstavitelky datovaná 24.8.2009 je neplatná. Závěr žaloby obsahuje návrh, aby soud vydal rozsudek: „Určuje se, že závěť pořízená dne 24. srpna 2009 zůstavitele M. A., rodné číslo XY, ve prospěch H. M., bytem XY, je neplatná“.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 2.9.2015, č. j. 7 C 231/2010-193, rozhodl, že „žaloba, aby bylo určeno, že závěť pořízená dne 24.8.2009 zůstavitelkou M. A., rodné číslo XY, ve prospěch žalovaného, je neplatná, se zamítá“ (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení žalovaného (výrok II.). Vycházel ze závěru, že „závěť pořízená M. A. dne 24.8.2009 je závětí platnou“, neboť „v řízení bylo prokázáno, že závěť vlastní rukou podepsala před dvěma svědky a před jejím podpisem, po přečtení textu závěti, projevila, že s textem souhlasí“, že „listina rovněž obsahuje podpisy dvou svědků, kteří byli přítomni“, a že „závěť učinila jako osoba způsobilá k právním úkonům, vědoma si následků pořízení závěti ve prospěch žalovaného, což zejména vyplývá ze znaleckého posudku MUDr. V.“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21.9.2016, č. j. 28 Co 229/2016-236, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2.9.2015, č. j. 7 C 231/2010-193, potvrdil (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení (výrok II.). Za důvodnou neshledal odvolací soud námitku žalobkyně, že závěť nebyla sepsána dne 24.8.2009, když vycházel z názoru, že i když o datu podepsání závěti svědci závěti ve své výpovědi u soudu prvního stupně výslovně nehovořili, „nelze přehlédnout, že potvrdili, že svým podpisem stvrdili nejen to, že listina obsahuje poslední vůli zůstavitelky, ale i den, měsíc a rok, kdy byla podepsána“. Rovněž odvolací námitky týkající se zdravotního stavu zůstavitelky v době sepsání závěti nejsou podle odvolacího soudu důvodné, neboť znalkyně MUDr. V. měla k dispozici veškerou relevantní zdravotnickou dokumentaci zůstavitelky a z jejího posudku „se podává, že zůstavitelka netrpěla duševní poruchou, k příznakům její diagnózy ani nepatřily poruchy paměti, demence nebo stavy zmatenosti, její myšlení bylo koherentní a byla orientovaná, dostávala pouze analgetika proti bolesti, které neměly vliv na její rozpoznávací schopnosti“.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21.9.2016, č. j. 28 Co 229/2016-236, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v nesprávném právním posouzení otázky data podepsání závěti. Je toho názoru, že odvolací soud nesprávně posoudil svědeckou výpověď J. P., který u soudu uvedl, že ho v určité době vícekrát kontaktoval žalovaný s tím, že A. vážně onemocněli, jsou hospitalizováni a chtěli by mu odkázat majetek pro případ smrti, a že když pak pan A. zemřel, řekl žalovanému, že by bylo na místě to řešit závětí, k žádosti žalovaného mu telefonicky sdělil text závěti a na jeho přání souhlasil s tím, že bude působit jako svědek závěti, domluvili se na dni, kdy dojde k podpisu závěti, což vzhledem k jeho časovému zaneprázdnění bylo asi za tři týdny od nadiktování závěti. Žalobkyně upozorňuje na to, že manžel zůstavitelky Z. A. zemřel dne 25.8.2009, a že závěť zůstavitelky tak mohla být pořízena nejdříve po tomto datu, s ohledem na domluvu svědka se žalovaným o termínu účasti na podpisu závěti k tomu mohlo dojít až po 15.9.2009, kdy již byl zdravotní stav zůstavitelky jiný. Názor odvolacího soudu, že pokud svědek závěti ve své výpovědi před soudem o datu podepsání závěti nehovořil, nelze přehlédnout, že potvrdil svým podpisem nejen to, že listina obsahuje poslední vůli zůstavitelky, ale i den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, je podle ní v příkrém rozporu s vylíčením všeho, co svědek o předmětu výslechu ví, a detailně to také popsal; jeho výpověď dokazuje, že závěť nebyla zůstavitelkou podepsána 24.8.2009, což postačuje k závěru, že je závětí neplatnou. Navíc, závěť neobsahuje stvrzující podmínku, že oba svědci byli současně přítomni. Proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Současně navrhuje odklad právní moci napadeného rozhodnutí, neboť je vážně ohrožena na svých právech.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedl, že dovolání není důvodné a neobsahuje konkrétní zákonné předpoklady přípustnosti dovolání, které jsou stanoveny v § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29.9.2017, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí dovolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že v řízení o dědictví po zůstavitelce M. A. byla předložena závěť napsaná na počítači, kterou zůstavitelka „pro případ své smrti odkazuje veškerý svůj majetek, zejména nemovitosti v k. ú. XY, včetně úspor a movitých věcí H. M., bytem XY“. Bezprostředně za tímto textem je uvedeno: „V XY dne 24. srpna 2009“ (napsáno rovněž na počítači), a pod tímto datem se nachází vlastnoruční podpis „M. A.“. Pod podpisem je opět počítačem napsaná doložka, ve které J. K. a J. P. prohlašují, že „M. A., r. č. XY, bytem XY, pořídila a podepsala tuto závěť před námi přítomnými svědky“, a tito svědci jsou na listině podepsáni. Podle provedeného důkazu znaleckým posudkem je podpis „M. A.“ pravým podpisem zůstavitelky. Mezi účastníky řízení zůstalo sporným, zda v listině se závětí uvedené datum je datem, kdy byla závěť pořízena (zůstavitelkou podepsána).
Za uvedeného skutkového stavu bylo pro rozhodnutí o platnosti závěti podepsané M. A., datované dnem 24.8.2009, významné (mimo jiné), zda na listině uvedeného dne zůstavitelka skutečně závěť podepsala, resp. zda prohlášení svědků závěti, že M. A. pořídila a podepsala závěť před nimi, bez dalšího znamená, že závěť podepsala toho dne, který je uveden nad jejím podpisem. Vzhledem k tomu, že otázka podpisu allografní závěti nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (účinný od 1.1.2014), platí, že se při dědění použije právo platné v době smrti zůstavitele. Vzhledem k tomu, že M. A. zemřela dne 22.9.2009, je třeba při dědění po ní použít zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“). V řízení o dědictví se postupuje podle ustanovení o. s. ř. ve znění účinném do 31.12.2013 (srov. čl. II, bod 3. zákona č. 293/2013 Sb.).
Zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu. V každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná (§ 476 odst. 1 a 2 obč. zák.). Závěť, kterou nenapsal zůstavitel vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědci se musí na závěť podepsat (§ 476b obč. zák.).
Ustálená soudní judikatura i právní teorie se shodují v tom, že závěť (ať již vlastnoruční nebo v jiné písemné formě) lze psát i po delší dobu, tedy i více dní, jednoznačnou podmínkou pro platnost takové závěti však je, aby se datum, které je v závěti uvedeno, shodovalo s datem, kdy byla listina zůstavitelem podepsána (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.4.2005, sp. zn. 30 Cdo 1190/2004). Podmínkou platnosti závěti zřízené v jiné písemné formě za účasti svědků není, aby byla sepsána v přítomnosti svědků závěti nebo aby byla v jejich přítomnosti podepsána; zákon vyžaduje pouze to, aby v (současné) přítomnosti dvou svědků zůstavitel toliko výslovně projevil, že sepsaná a podepsaná listina obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.3.2013, sp. zn. 21 Cdo 3098/2011). Z toho vyplývá, že svědci závěti svým podpisem „pouze“ potvrzují to, že před nimi zůstavitel prohlásil, že listina, kterou mají podepsat, obsahuje jeho poslední vůli, přitom je nerozhodné, zda je listina se závětí již zůstavitelem podepsaná nebo ji zůstavitel podepisuje teprve v jejich přítomnosti.
V rozsudku ze dne 27.4.2005, sp. zn. 30 Cdo 1190/2004, Nejvyšší soud ČR také vyslovil, že údaj o datu podpisu závěti v listině o ověření pravosti podpisu zůstavitele (tj. ověřovací doložka) nemůže nahradit chybějící datum v textu závěti nebo opravit datum v textu závěti, které není datem, kdy byla závěť skutečně podepsána, a to ani v případě, že ověřovací doložka je vyznačena přímo na listině obsahující závěť. Vyslovil tak v případě, kdy zůstavitelka pořídila allografní závěť, v níž je uvedeno datum 4.7.1995, z ověřovací doložky vyznačené na druhé straně listiny se závětí přitom vyplynulo, že zůstavitelka tuto závěť vlastnoručně podepsala dne 18.7.1995, a ztotožnil se se závěry odvolacího soudu i soudu prvního stupně, že byla-li závěť skutečně podepsána až 18.7.1995 a toto datum není v textu závěti uvedeno, je závěť neplatná pro rozpor s ustanovením § 476 odst. 2 obč. zák. Uvedl také, že závěť a ověření pravosti podpisu zůstavitele na závěti jsou dvě rozdílné listiny, první obsahuje projev zůstavitelovy poslední vůle, druhá pak prokazuje, že zůstavitel závěť podepsal.
Ze závěrů Nejvyššího soudu ČR vyslovených ve věcech sp. zn. 30 Cdo 1190/2004 a 21 Cdo 3098/2011 vychází i další rozhodovací praxe dovolacího soudu a není důvodu, aby z nich nevycházel dovolací soud i v nyní projednávané věci při posuzování platnosti závěti, která se nachází na listině obsahující i doložku s prohlášením dvou svědků, když toto prohlášení plní obdobnou funkci jako ověřovací doložka notáře, popř. jiného k tomu povolaného orgánu, který potvrzuje, že před ním určitá osoba závěť podepsala či podpis uznala za svůj.
V projednávané věci doložka s prohlášením svědků závěti žádné datum neobsahuje. Pokud tento úkon svědci závěti učinili současně, resp. bezprostředně poté, co závěť podepsala zůstavitelka (jak vyplývá z prohlášení svědků závěti i z jejich svědeckých výpovědí u soudu prvního stupně), přitom však je mezi účastníky řízení sporné, zda se tak stalo v den, který je uveden v (počítačem) předepsaném textu závěti (24.8.2009), nelze platnost závěti posuzovat bez předcházejícího dokazování o skutkových tvrzeních o tom, zda datum 24.8.2009 je datem, kdy zůstavitelka závěť podepsala. Již v usnesení ze dne 24.11.2010, sp. zn. 21 Cdo 3597/2009, Nejvyšší soud ČR uvedl, že spor účastníků o to, zda v závěti uvedené datum je datem, kdy byla listina zůstavitelem podepsána, je sporem, k jehož vyřešení lze dospět pouze postupem ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. (tj. prostřednictvím žaloby, na jejíž podání některého z účastníků odkáže soud v řízení o dědictví).
Pokud odvolací soud vycházel z toho, že prohlášení svědků závěti, že před nimi zůstavitelka závěť podepsala, je současně i potvrzením toho, že se tak stalo v den uvedený v textu závěti, pak dostatečně neodlišil dva rozdílné úkony na jedné listině (závěť zůstavitelky a prohlášení svědků závěti). Bez tohoto rozlišení, a v důsledku toho i bez skutkových zjištění významných k vyvození právních závěrů, spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci (k právnímu posouzení věci srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.1.2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014).
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání; je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V projednávané věci dovolací soud podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédl také k tomu, že soudy obou stupňů výroky svých rozsudků v zásadě rozhodly jen o otázce předběžné pro určení dědického práva, které závisí na skutečnostech, které byly mezi účastníky dědického řízení sporné. Ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném do 31.12.2013) umožňuje odkázat dědice, aby žalobou uplatnil své dědické právo, čemuž podle ustálené rozhodovací praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.2005, sp. zn. 30 Cdo 940/2004) v závislosti na konkrétní procesní situaci odpovídá žalobní petit buď na určení, že žalobce je dědicem po zůstaviteli, nebo že žalovaný není dědicem po zůstaviteli, a sporné skutečnosti nebo právní otázky, které jsou pro takové určení významné (např. že závěť je neplatná), představují jen posouzení předběžné otázky, které se neuvádí ve výroku, ale jen v důvodech rozhodnutí. Na tomto požadavku vyplývajícím z ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. v projednávané věci nic nemění ani to, že v řízení o dědictví po M. A. soud uložil J. M., aby podala „návrh na určení, že allografní závěť zůstavitelky ze dne 24.8.2009 není platná“. Bylo na soudu rozhodujícím o podané žalobě, aby podle celého obsahu žaloby (případným návrhem žalobce na znění výroku není soud vázán, srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.8.2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003) posoudil, zda splňuje požadavky vymezené ustanovením § 175k odst. 2 o. s. ř., v případě, že tyto požadavky splňuje, po projednání věci také formuloval výrok svého rozhodnutí tak, aby z obsahového hlediska vyjadřoval to, čeho se žalobkyně žalobou skutečně domáhala, a v případě, že žaloba těmto požadavkům nevyhovuje, poučil žalobkyni o náležitostech řádné žaloby podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř.
Jestliže rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 6) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Věcným rozhodnutím o podaném dovolání se stal bezpředmětným návrh dovolatelky na odklad právní moci rozhodnutí odvolacího soudu.
Autor: -mha-