// Profipravo.cz / Bezdůvodné obohacení 22.08.2022
Pasivní věcná legitimace k vydání bezdůvodného obohacení
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu platí, že finanční prostředky uložené na běžném bankovním účtu jsou majetkem peněžního ústavu, zatímco osobě, pro niž je účet veden, svědčí toliko pohledávka vůči příslušné bance na vyplacení předmětných prostředků.
Jestliže je na účet nedůvodně přesunuta jistá finanční částka a dojde-li následně rovněž bez náležitého titulu k jejímu transferu ze zmíněného účtu na konto třetí osoby, bude zpravidla nutno uzavřít, že vůči konečnému příjemci uvedeného prospěchu může nárok z bezdůvodného obohacení uplatnit majitel daného účtu, nikoli osoba, jejíž finance na něj byly prve situovány. Posledně řečený subjekt totiž není vlastníkem uložených peněz (tím je dle shora zmíněného banka), nesvědčí mu ani přímé oprávnění vůči peněžnímu ústavu (to se upíná k majiteli účtu, na něž byly prostředky vloženy), přičemž pohledávkou disponuje pouze za tím, do jehož sféry finance převedl, nikoliv již za třetí osobou, které byly prostředky později postoupeny.
Tento náhled zároveň koreluje s tezí, opakovaně proponovanou judikaturou Nejvyššího soudu, dle níž povinnost vydat plnění nabyté bez právního důvodu stíhá adresáta plnění, nikoliv osobu, která má předmět plnění aktuálně ve svém držení. Nabude-li dodatečně spornou hodnotu odlišný subjekt, povinnost vydat přijatý prospěch na něj nepřechází, neboť závazkový vztah z bezdůvodného obohacení se utváří jen mezi tím, kdo se obohatil, a tím, na jehož úkor obohacení vzniklo.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 706/2022, ze dne 17. 5. 2022
Dotčené předpisy: § 2991 o. z.
Kategorie: bezdůvodné obohacení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 7. 2020, č. j. 63 C 218/2018-103, uložil žalované přispívat na výživu žalobce v období od 1. 6. 2017 do 31. 1. 2019 částkou 2.300 Kč měsíčně (výrok I.), žalobu v části, v níž se žalobce domáhal stanovení výživného v období od 1. 6. 2017 do 31. 1. 2019 ve výši dalších 700 Kč měsíčně, i v rozsahu, ve kterém se žalobce domáhal stanovení výživného ve výši 3.000 Kč za měsíc únor roku 2019, zamítl (výrok II.), přičemž určil, že nedoplatek na výživném za dobu od 1. 6. 2017 do 31. 1. 2019 ve výši 37.400 Kč je žalovaná povinna zaplatit žalobci v měsíčních splátkách po 2.500 Kč, splatných vždy do 15. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek (výrok III.), dále zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 101.891 Kč (výrok IV.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. a VI.). Žalobce se domáhal jednak stanovení výše vyživovací povinnosti, jakož i zaplacení částky 101.891 Kč, o niž se měla žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatit, neboť si ji ponechala na bankovním účtu č. 33656-46/3500 (dále jen „ING konto“), jenž byl původně společným spořicím účtem rodičů žalobce, nyní s ním však disponuje pouze matka žalobce – žalovaná, jež na jeho žádost odmítla finance vydat, ačkoliv se jednalo o prostředky z jeho stavebního spoření, které mu měly být dle dohody s rodiči v okamžiku potřeby vyplaceny. Městský soud zjistil, že předmětné finanční prostředky byly žalobcem dne 13. 8. 2014 zaslány nejprve na účet jeho otce, z něhož měly být následně převedeny na ING konto. Žádná z částek, jež byly odeslány z účtu otce žalobce na ING konto ve dnech následujících po výše zmíněné transakci, se však svou výší neshodovala se sumou požadovanou žalobcem, dle soudu tedy nebylo prokázáno, že by se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohatila.
2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 11. 2021, č. j. 19 Co 218/2020-126, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. rozsudek změnil tak, že nedoplatek na výživném za dobu od 1. 6. 2017 do 31. 1. 2019 ve výši 37.400 Kč je žalovaná povinna zaplatit žalobci do 6 měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.), ve výroku IV. rozsudek změnil ohledně částky 73.922 Kč tak, že žalovaná je povinna tuto částku zaplatit žalobci do 6 měsíců od právní moci rozsudku, a ohledně zamítnuté částky 27.969 Kč rozsudek soudu I. stupně potvrdil (výrok III.), ve výrocích V. a VI. jej pak změnil co do povinnosti žalované nahradit žalobci náklady řízení (výrok IV.) a rozhodl též o nákladech odvolacího řízení (výrok V.). Pokud jde o otázku bezdůvodného obohacení žalované, odvolací soud aproboval závěry soudu prvního stupně co do nedůvodnosti námitky promlčení práva, neztotožnil se však s jeho konkluzí, že vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované nebyl v řízení prokázán. Zdůraznil nutnost posoudit danou otázku v celém kontextu pohybů prostředků na účtu otce žalobce, jenž v následujících dnech po přijetí částky od žalobce vykonal několik plateb na ING konto, přičemž na jeho účtu poté zbyly finanční prostředky ve výši toliko 27.969,50 Kč. Z řečeného dle odvolacího soudu plyne, že přinejmenším výše uvedená část žalovaného obnosu musela být v prostředcích zaslaných na ING konto zahrnuta, soud ji tedy žalobci přiznal.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně, a to ve výrocích III. (podle obsahu dovolání pouze vůči té jeho části, jíž byl změněn čtvrtý výrok rozhodnutí městského soudu), IV. a V., podala žalovaná dovolání, v němž namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Přípustnost mimořádného opravného prostředku spatřuje dovolatelka v tom, že napadené rozhodnutí závisí na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002. Žalovaná se dovolává pravidla, dle něhož povinnost vydat plnění získané bez právního důvodu vzniká podle zákona tomu, kdo je nabyl, nikoliv osobě, jež má předmět plnění aktuálně v držení nebo která jej skutečně spotřebovala. V tomto směru upozorňuje na skutkové zjištění soudu prvního stupně, že předmětná částka byla ze spořicího účtu žalobce zaslána na bankovní účet jeho otce, nikoliv na ING konto, z čehož dovozuje, že pouze otec žalobce jakožto osoba, jíž bylo bez právního důvodu plněno, může být subjektem povinným k vydání tohoto plnění.
4. K dovolání se vyjádřil žalobce, jenž považuje napadený rozsudek odvolacího soudu za správný, reaguje na tvrzení předestřená v dovolání a navrhuje odmítnutí, případně zamítnutí mimořádného opravného prostředku.
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalované je přípustné, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu při řešení otázky pasivní věcné legitimace žalované k vydání bezdůvodného obohacení.
9. Jak uvádí § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (§ 2991 odst. 2 o. z.).
10. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu platí, že finanční prostředky uložené na běžném bankovním účtu jsou majetkem peněžního ústavu, zatímco osobě, pro niž je účet veden, svědčí toliko pohledávka vůči příslušné bance na vyplacení předmětných prostředků (srovnej kupř. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, uveřejněný pod č. 50/2006 Sb. rozh. obč., rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2771/2009, a ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 24 Cdo 972/2019, či usnesení téhož soudu ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. 32 Odo 1064/2004). Jestliže je na účet nedůvodně přesunuta jistá finanční částka a dojde-li následně rovněž bez náležitého titulu k jejímu transferu ze zmíněného účtu na konto třetí osoby, bude zpravidla nutno uzavřít, že vůči konečnému příjemci uvedeného prospěchu může nárok z bezdůvodného obohacení uplatnit majitel daného účtu, nikoli osoba, jejíž finance na něj byly prve situovány. Posledně řečený subjekt totiž není vlastníkem uložených peněz (tím je dle shora zmíněného banka), nesvědčí mu ani přímé oprávnění vůči peněžnímu ústavu (to se upíná k majiteli účtu, na něž byly prostředky vloženy), přičemž pohledávkou disponuje pouze za tím, do jehož sféry finance převedl, nikoliv již za třetí osobou, které byly prostředky později postoupeny (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4844/2015, a ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1155/2016). Tento náhled zároveň koreluje s tezí, opakovaně proponovanou judikaturou Nejvyššího soudu, dle níž povinnost vydat plnění nabyté bez právního důvodu stíhá adresáta plnění, nikoliv osobu, která má předmět plnění aktuálně ve svém držení. Nabude-li dodatečně spornou hodnotu odlišný subjekt, povinnost vydat přijatý prospěch na něj nepřechází, neboť závazkový vztah z bezdůvodného obohacení se utváří jen mezi tím, kdo se obohatil, a tím, na jehož úkor obohacení vzniklo (srovnej namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002, a ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1856/2012, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2998/2014, či ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1155/2016).
11. V posuzované věci odvolací soud opomněl, že bez právního důvodu bylo plněno toliko otci žalobce, neboť na jeho účet (do jeho výlučné dispozice) byly převedeny finanční prostředky ze stavebního spoření žalobce, aniž by byl prokázán právní důvod pro takové jednání. I pokud byla shodná částka následně převedena z účtu otce žalobce na ING konto, povinným k vydání bezdůvodného obohacení zůstává nadále toliko žalobcův otec jako adresát plnění, neboť povinnost vydat bezdůvodné obohacení na žalovanou spolu se spornými financemi nepřešla. Je tedy nutné uzavřít, že žalovaná v této kauze není pasivně věcně legitimovanou osobou k vydání bezdůvodného obohacení a odvolací soud pochybil, když ji z tohoto důvodu zavázal k úhradě žalované částky.
12. Ve světle výše předeslaného výkladu lze uzavřít, že závěr odvolacího soudu o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované je rozporný s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, a tudíž nesprávný.
13. Nejvyšší soud proto rozsudek krajského soudu ve výroku III. v části, jíž byl změněn výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 73.922 Kč, a v akcesorických nákladových výrocích IV. a V. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
14. Toliko nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že z rozhodnutí není patrné, zda se soudy zabývaly žalobcem tvrzenou tzv. rodinnou dohodou, v rámci níž si měli žalobce, jeho otec a žalovaná smluvit uložení finančních prostředků ze stavebního spoření žalobce na ING kontu a jejich vyplacení žalobci v okamžiku jeho potřeby. V případě, že by dohoda byla shledána uzavřenou, nebylo by namístě uvažovat o bezdůvodném obohacení, nýbrž o závazku ze smlouvy, čímž by také muselo dojít k nové identifikaci osoby pasivně věcně legitimované k vydání žalované částky.
15. Odvolací soud je podle § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
16. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Autor: -mha-