// Profipravo.cz / Bezdůvodné obohacení 18.10.2018
Zhodnocení nemovitosti investicemi třetí osoby
Příkladem majetkového prospěchu získaného plněním bez právního důvodu je i zhodnocení nemovitosti investicemi třetí osoby, jež byly prováděny bez odpovídajícího právního důvodu, kdy vlastník nemovitosti nabývá bezdůvodné obohacení již okamžikem provedení dané stavební či jiné obdobné cenu nemovitosti zvyšující úpravy.
Naproti tomu v případě zhodnocení investicemi prováděnými na základě právního důvodu dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení až v okamžiku, kdy tento právní důvod ztratil své účinky (odpadl). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu může dostatečný právní důvod investice na věc (nemovitost) třetí osoby představovat kupř. i neformální (ústní) příslib budoucího převodu nemovitosti, jenž odpadne, jakmile vlastník příslib odvolá, popř. kdy odmítne nemovitost prodat, či vytvoří takový stav, z něhož je zřejmé, že koupě již nebude realizován.
Za dostatečný právní důvod vynaložení investic na nemovitost (dům či bytovou jednotku) v tomto směru, tj. z pohledu naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého z právního důvodu, jenž odpadl, soudní praxe považuje i vzájemnou dohodu účastníků o společném bydlení a využívání nemovitosti (bytu) k tomuto účelu, na jejímž základě se investující osoba podílela na pořízení nemovitosti či na jejích stavebních úpravách za účelem získání či zkvalitnění prostor pro společné bydlení; ke vzniku bezdůvodného obohacení v takovém případě dochází zpravidla teprve v okamžiku, kdy účastníci takové dohody zrušili společné soužití a společné užívání bytu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1374/2018, ze dne 16. 7. 2018
Dotčené předpisy:
§ 451 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 114 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 107 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: bezdůvodné obohacení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 31. 3. 2016, č. j. 4 C 46/2015-127, Okresní soud v Rakovníku zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 400 000 Kč (výrok I), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2016, č. j. 20 Co 271/2016-172, označený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v části o zaplacení 39 459 Kč, spolu se závislým výrokem o nákladech řízení, a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, zatímco ve zbylé části (tedy o zamítnutí žaloby co do částky 360.541 Kč) byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzen.
Soudy nižších stupňů takto rozhodovaly o žalobě, jíž se žalobce domáhal náhrady investic majících za následek zhodnocení domu ve výlučném vlastnictví žalované (č. p. ve Z.), k nimž žalobce použil výtěžek z prodeje vlastní nemovitosti (dům č. p. v L. u R.) a uskutečnil je s vidinou časově neomezeného soužití s žalovanou, s níž krátce na to uzavřel i manželství (dne 25. 6. 2004). To však bylo k 19. 3. 2013 rozvedeno, přičemž právo na náhradu investic uplatnil žalobce u soudu dne 6. 3. 2015.
Odvolací soud, stejně tak jako soud prvního stupně, uzavřel, že zhodnocením nemovitosti žalované investicemi uskutečněnými žalobcem vzniklo žalované na úkor žalobce bezdůvodné obohacení – majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013), a to již okamžikem provedení dané stavební či jiné obdobné cenu nemovitosti zvyšující úpravy. Při absenci jiných tvrzení (jež žalobce nedoplnil ani po poučení soudem dle § 118a o. s. ř., jehož se mu dostalo od soudu za odvolacího řízení) odvolací soud vycházel ze zjištění, že – vyjma specifikovaných investic v rozsahu 39 459 Kč, jež byly uskutečněny po uzavření manželství účastníků – došlo ke zhodnocení nemovitosti žalované stavebními úpravami nejpozději do 9. 4. 2004, kdy tedy žalované vzniklo bezdůvodné obohacení a následně pak započal i běh promlčecí doby práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (§ 107 odst. 1 a 2 obč. zák.). I s přihlédnutím k tomu, že za trvání manželství (od 25. 6. 2004 do 19. 3. 2013) byla promlčecí doba stavena (§ 114 obč. zák.), podle odvolacího soudu dvouletá subjektivní promlčecí doba prokazatelně uplynula dříve, než bylo toto právo uplatněno u soudu (6. 3. 2015). Již z tohoto důvodu – dle závěru odvolacího soudu – nelze žalobci právo přiznat, v situaci, kdy se promlčení dovolala žalovaná (§ 100 obč. zák.).
K jiným závěrům než soud prvního stupně dospěl odvolací soud v případě investic vynaložených na výlučný majetek žalované za trvání manželství účastníků, kdy jde o nárok včas uplatněný a investované prostředky (ve výši 39 459 Kč) patřily do společného jmění manželů (pročež v tomto rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen, odvolací soud uložil soudu prvního stupně provést majetkové vypořádání).
Proti rozsudku odvolacího soudu – v rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen – podal žalobce dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje dovolatel v tom, že se odvolací soud při řešení relevantních otázek hmotného a procesního práva napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. že jím dále označené otázky nebyly dosud dovolacím soudem řešeny. Jako nesprávné dovolatel označuje právní posouzení uplatněného práva jako bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu, v situaci, kdy tvrdil a prokazoval, že do nemovitosti žalované investoval prostředky získané z prodeje vlastního domu, a to na základě dohody účastníků, totiž i se souhlasem žalované a s vidinou trvalého společného soužití účastníků. Právní důvod této investice proto odpadl nejdříve rozvodem manželství účastníků, případně až okamžikem, kdy žalobce po rozvodu manželství dům žalované vyklidil. Až poté mohla začít běžet promlčecí doba (objektivní i subjektivní) práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, jež tak byla ke dni podání žaloby (6. 3. 2015) evidentně zachována. Současně žalobce namítá, že při nesprávném názoru o promlčení práva odvolací soud k prokázání relevantních skutečností o investicích do nemovitosti žalované neprovedl žalobcem již dříve označené důkazy. Podle názoru dovolatele odvolací soud pochybil v řízení i tím, že věc projednal v nepřítomnosti tehdejší zástupkyně žalobce a poučení podle § 118 občanského soudního řádu poskytl toliko přítomnému žalobci, jenž poučení neporozuměl. Následně odvolací soud nepořídil ani přepis zvukového záznamu z jednání před odvolacím soudem, tak, aby se s poučením mohl seznámit i žalobcem nově zvolený zástupce. Proto žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozsudek odvolacího soudu za správný, námitky dovolatele za neopodstatněné a navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. článku II, přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro tento dovolací přezkum (bylo-li dovoláním napadené rozhodnutí vydáno přede dnem 30. 9. 2017).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 věta první o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje obligatorní náležitosti uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva (promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v závislosti na vyřešení otázky kvalifikace uplatněného práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení vzniklého investicí do cizí nemovitosti na základě dohody účastníků), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu srov. judikaturu dále citovanou).
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a v rozsahu napadeném dovoláním (§ 242 odst. 1 o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
Postup odvolacího soudu, jenž věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobcovy tehdejší zástupkyně, nelze kvalifikovat jako postup nesprávný (jenž byl by porušením § 101 odst. 3 o. s. ř.), jímž by žalobci byla odňata možnost jednat před soudem (srov. § 229 odst. 3 o. s. ř.), jestliže i zástupkyně žalobce byla k nařízenému jednání řádně předvolána a k soudu se dostavivší žalobce souhlasil s jednáním v její nepřítomnosti a nenavrhl, aby z tohoto důvodu bylo jednání odročeno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2023/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1358/99).
Poučovací povinnost podle ustanovení § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. (jež se – byť s přihlédnutím k omezením plynoucím z neúplné apelace – uplatňuje i v odvolacím řízení; § 213b odst. 2 o. s. ř.) soud plní při jednání (případně při přípravném jednání); při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje a je také nepřípustné za tímto účelem jednání odročit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008). Z protokolu o jednání před odvolacím soudem konaném dne 10. 8. 2016 se pak podává, že poučení k doplnění rozhodujících skutečností a označení důkazů k jejich prokázání (jde-li o řešenou otázku včasnosti uplatněného nároku z pohledu odvolacím soudem uvažovaného právního posouzení), jehož se samotnému žalobci dostalo při tomto jednání (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4888/2014), bylo srozumitelné, konkrétní a instruktivní. Důvodná v tomto směru není ani výtka dovolatele vůči odvolacímu soudu, že po skončení jednání nebyl pořízen přepis zvukového záznamu z jednání, jež se pořizuje za podmínek stanovených § 40 odst. 3 o. s. ř., tedy tehdy, pokud tak ze závažných důvodů určí soud, jinak vždy až v situaci, kdy je podán řádný nebo mimořádný opravný prostředek ve věci samé, s výjimkami stanovenými větou třetí tohoto ustanovení.
Neshledávaje tedy zmatečnosti ani jiné vady řízení, jež mohly by ohrozit správnost napadeného rozhodnutí, se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem na to, že posuzovaný právní poměr účastníků vznikl přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (1. 1. 2014), řídí se tento právní poměr, jakož i práva a povinnosti z něj vzniklé, včetně případných práv a povinností z porušení smlouvy uzavřené před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy, tj. zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (obč. zák.); k tomu srov. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.
Podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný plněním z nepoctivých zdrojů.
Podle § 454 obč. zák. bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Podle § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo přiznat.
Podle § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.
Podle § 107 odst. 2 obč. zák. nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
Podle § 114 obč. zák. jde-li o právo mezi zákonnými zástupci na jedné straně a nezletilými dětmi a jinými zastoupenými osobami na druhé straně, promlčení ani nepočíná ani neběží, nejde-li o úroky a opětující se plnění. To platí i o právech mezi manžely.
Ustanovení § 451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je přitom chápáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním někomu dostalo majetkové hodnoty vyjádřené tím, že v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv (§ 451 odst. 2 obč. zák.) anebo snížení pasiv (§ 454 obč. zák.).
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení (§ 451 odst. 2 obč. zák.), založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění.
Skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl, míří pak na ty případy, v nichž v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který však následně ztratil své právní účinky (odpadl); okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4514/2007).
Pro promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení je stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní a objektivní (§ 107 odst. 1 a 2 obč. zák.). Tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba. Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat. Pro počátek tříleté, resp. desetileté objektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 2 obč. zák.) je rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného obohacení došlo. Z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté promlčecí lhůty (§ 107 odst. 1 obč. zák.) je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal, tedy kdy se prokazatelně dozví všechny okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu (srov. např. rozsudek ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, či rozsudek ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4499/2010, rozsudek ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006).
Z ustanovení § 114 obč. zák. pak plyne, že u práv mezi zákonnými zástupci na jedné straně a nezletilými dětmi a jinými zastoupenými osobami na druhé straně, jakož i u práv mezi manžely, nejde-li o úroky a opětující se plnění, se počátek promlčecí doby odsouvá do toho dne, kdy mezi účastníky občanskoprávního vztahu, z něhož vyplývá příslušné právo, přestane existovat vztah zákonného zastoupení anebo vztah manželský. Již dříve započatá promlčecí doba se za trvání tohoto vztahu staví (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5003/2009, rozsudek ze dne 5. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 783/2013, nebo usnesení ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud zamítl nálezem ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. II. ÚS 231/10).
Příkladem majetkového prospěchu získaného plněním bez právního důvodu je i zhodnocení nemovitosti investicemi třetí osoby, jež byly prováděny bez odpovídajícího právního důvodu, kdy vlastník nemovitosti nabývá bezdůvodné obohacení již okamžikem provedení dané stavební či jiné obdobné cenu nemovitosti zvyšující úpravy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 355/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 26 Cdo 831/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3538/2011).
Naproti tomu v případě zhodnocení investicemi prováděnými na základě právního důvodu dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení až v okamžiku, kdy tento právní důvod ztratil své účinky (odpadl). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu může dostatečný právní důvod investice na věc (nemovitost) třetí osoby představovat kupř. i neformální (ústní) příslib budoucího převodu nemovitosti, jenž odpadne, jakmile vlastník příslib odvolá, popř. kdy odmítne nemovitost prodat, či vytvoří takový stav, z něhož je zřejmé, že koupě již nebude realizován (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3312/2007, odkazující i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 944/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 1998, poř. č. 66).
Za dostatečný právní důvod vynaložení investic na nemovitost (dům či bytovou jednotku) v tomto směru, tj. z pohledu naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého z právního důvodu, jenž odpadl, soudní praxe považuje i vzájemnou dohodu účastníků o společném bydlení a využívání nemovitosti (bytu) k tomuto účelu, na jejímž základě se investující osoba podílela na pořízení nemovitosti či na jejích stavebních úpravách za účelem získání či zkvalitnění prostor pro společné bydlení; ke vzniku bezdůvodného obohacení v takovém případě dochází zpravidla teprve v okamžiku, kdy účastníci takové dohody zrušili společné soužití a společné užívání bytu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 382/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2666/2010, přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3194/2009).
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na posouzení, že zhodnocením nemovitosti investicemi žalobce vzniklo žalované na úkor žalobce bezdůvodné obohacení – majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, a to již okamžikem provedení dané stavební či jiné obdobné cenu nemovitosti zvyšující úpravy. A to bez zřetele na to, že žalobce od počátku řízení tvrdí, že důvodem poskytnutých investic, jimiž byla zhodnocena nemovitost žalované (stavebními úpravami provedenými i za účelem zkvalitnění společného bydlení) byla právě dohoda účastníků o společném soužití a bydlení v domě ve vlastnictví žalované, kdy k naplnění dohody žalobce použil vlastní peněžní prostředky utržené z prodeje jiné nemovitosti ve svém vlastnictví.
Jestliže těmto žalobcem uplatněným tvrzením o dohodě účastníků a okolnostech jejího zániku (kdy k uzavření takové dohody není stanovena kvalifikovaná forma a kdy projev vůle stran může být učiněn i konkludentně) soudy nižších stupňů nepřiznaly žádnou relevanci a mechanicky uzavřely, že bezdůvodné obohacení vzniklo žalované již v okamžiku uskutečnění stavebních úprav zhodnocujících nemovitost žalované, jde o posouzení neúplné a tím i nesprávné.
Nesprávnost úvah týkajících se kvalifikace uplatněného práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení a tedy i okamžiku jeho vzniku se pak logicky promítá i do posouzení otázky, zda žalobcem uplatněné právo promlčeno je či není (a to i z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté promlčecí lhůty dle § 107 odst. 1 obč. zák., pro nějž je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal, tedy kdy se prokazatelně dozví všechny okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu, k nimž – v případě majetkového prospěchu získaného plněním právního důvodu, jenž odpadl, patří i vědomost o zániku právního důvodu plnění).
K tomu sluší se pak znovu připomenout, že u práv mezi manžely (nejde-li úroky a opětující se plnění) se pak počátek promlčecí doby odsouvá do toho dne, kdy mezi účastníky občanskoprávního vztahu, z něhož vyplývá příslušné právo, přestane existovat vztah manželský, resp. již dříve započatá promlčecí doba se za trvání tohoto vztahu staví (srov. § 114 obč. zák.).
V důsledku nesprávného (totiž přinejmenším předčasného) závěru o promlčení žalobcem uplatněného práva se pak odvolací soud (stejně tak jako před ním soud prvního stupně) dostatečně nezabýval dalšími okolnostmi rozhodnými pro posouzení, zda a v jakém rozsahu (výši) vznikl žalované majetkový prospěch v důsledku žalobcem realizované investice (zda a o kolik se tím zvýšila hodnota nemovitosti žalované).
Protože právní posouzení věci odvolacím soudem není správné (uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl naplněn) a nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody rozhodnutí, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud v dotčeném rozsahu zrušil i toto rozhodnutí a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř.).
V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Autor: -mha-