// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu 20.10.2025
Náhrada za ZSU v případě, kdy nedošlo k ustálení zdravotního stavu
I. Nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění je zásadně jednorázovým, celistvým a nedělitelným. Jeho smyslem je jedinou peněžitou částkou odčinit obtíže a útrapy spojené s trvalým zhoršením zdravotního stavu, pro něž je poškozený zcela nebo zčásti vyřazen z možnosti zapojit se do obvyklých životních činností, zejména v oblasti pracovního či studijního uplatnění, rodinných vztahů, obvyklých činností při péči o svou osobu a domácnost, či rekreačních a volnočasových aktivit apod.
K hodnocení trvalých následků může být přistoupeno teprve poté, co se zdravotní stav relativně ustálí; přesné časové období nelze obecně určit, zpravidla jde o jeden rok, ve výjimečných případech lze uvažovat i o době delší nebo kratší. I za účinnosti aktuální právní úpravy tak nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění vzniká právě k okamžiku ustálení zdravotního stavu
II. V projednávané věci u poškozené k ustálení zdravotního stavu nedošlo, poškozená v průběhu léčby (dalších) poranění zemřela (nedošlo ke zhojení ostatních poškození zdraví, jejichž odškodnění nárokováno není). Názor dědice poškozené, že lze nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění rozdělit na jakési dílčí ztížení společenského uplatnění (představující v tomto konkrétním případě ztrátu dolní končetiny a bodové ohodnocení) a odčinění pouze této jedné dílčí ztráty pro další život poškozené, nemá oporu v platném právu a je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu jakož i se smyslem a účelem náhrady.
Ačkoli tedy nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění dán není, poškozená utrpěla při předmětné nehodě rozsáhlá poranění, jež výrazným způsobem zhoršila kvalitu jejího života. Odškodnění těchto aspektů následků dopravní nehody nemůže obsáhnout jen nárok na náhradu bolestného, takový závěr by se jevil jako nespravedlivý a popírající princip plného odškodnění. Zásah do základního lidského práva na ochranu zdraví spočívající v tzv. devastaci zbytku života člověka vysokého věku, který byl úrazem natrvalo vytržen z navyklého životního prostředí a sklonek života strávil ve zdravotnických zařízeních marným bojem s narůstajícím množstvím různých obtíží, jež vedly i ke znásobení nepříznivých projevů dosavadních nemocí a omezení, je odčinitelný náhradou další nemajetkové újmy podle § 2958 o. z.
Soud přitom má povinnost posoudit, zda v řízení tvrzená a prokázaná nemajetková újma splňuje obecné předpoklady pro náhradu újmy na zdraví a zda byla plně odškodněna, ať již jako náhrada za bolest, ztížení společenského uplatnění nebo další nemajetkovou újmu, přičemž přiřazení plnění k jednotlivým nárokům zakotveným v § 2958 o. z. je věcí právní kvalifikace, která náleží soudu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3035/2024, ze dne 17. 9. 2025
Dotčené předpisy: § 2958 o. z.
Kategorie: náhrada újmy; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 13. 11. 2023, č. j. 19 C 92/2022-277, uložil výrokem I žalované povinnost zaplatit žalobci částku 450.899,81 Kč s příslušenstvím, výrokem II co do částky 755.518,19 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a výroky III a IV rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve sporu o náhradu nemajetkové újmy za ztížení společenského uplatnění (dále též jen „ZSU“) vyšel ze zjištění, že dne 17. 4. 2019 v XY - XY byla při dopravní nehodě sražena matka žalobce (dále též jen „poškozená“), vozidlem, které nebylo v té době pojištěno pro odpovědnost za újmu způsobenou provozem vozidla. Poškozená utrpěla závažná poranění, v důsledku toho jí byla amputována pravá dolní končetina ve stehně. Po propuštění z nemocnice se u ní rozvinul bakteriální zánět na levé dolní končetině a v léčebně dlouhodobě nemocných dne 26. 8. 2019 zemřela. Již v trestním řízení proti viníkovi dopravní nehody bylo konstatováno, že zdravotní stav poškozené nebyl v době jejího úmrtí ustálen, a tedy že nárok na ZSU nevznikl, pozůstalí poškozené proto byli odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Obvodní soud na základě předložených znaleckých posudků rovněž dovodil, že celkový zdravotní stav poškozené nebyl v době jejího úmrtí ustálen, avšak amputace dolní končetiny u ní byla stavem trvalým a neměnným, který by zde byl i po ustálení zdravotního stavu. Dospěl k závěru, že žalobce společně se svou sestrou dědil každý ½ nároku na bolestné a náhradu za ZSU, jež poškozená řádně uplatnila před smrtí již v trestním řízení. Soud prvního stupně obsáhle připomenul judikaturu dovolacího soudu k výkladu vzniku nároku na náhradu za ZSU a uzavřel, že se zdravotní stav poškozené ustálil v okamžiku její smrti, neboť tím se její zdravotní stav stal neměnným. Vyšel ze znaleckého posudku MUDr. J. P. a určil základní částku náhrady za ZSU ve výši 2.818.123,84 Kč, kterou dělil na polovinu pro výši dědického podílu žalobce, snížil ji o 60 % z důvodu vysokého věku poškozené, komorbidit jejího zdravotního stavu a předpokladu omezení do dalšího života a o dalších 20 % z důvodu spoluzavinění samotné poškozené na vzniku dopravní nehody a dospěl k částce 450.899,81 Kč, kterou žalobci přiznal.
2. K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 5. 2024, č. j. 91 Co 66/2024-349, výrokem I rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl, výrokem II potvrdil zamítavý výrok II rozsudku obvodního soudu a výroky III a IV rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud konstatoval, že obvodní soud dospěl ke správným skutkovým zjištěním (skutkový stav byl v zásadě mezi účastníky řízení nesporný), avšak nesprávně jej právně posoudil, neboť v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu dovodil, že ačkoli se zdravotní stav poškozené neustálil, a nemohlo tak dojít ke vzniku nároku na náhradu za ZSU, tento nárok přiznal na základě úvahy o ustálení zdravotního stavu úmrtím poškozené a určením nároku jejího dědice na základě trvalé ztráty dolní končetiny, tedy pouze v části nároku na náhradu za ZSU, a to poukazem na rozsudek dovolacího soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2724/2020, který však nesprávně interpretoval. Citované rozhodnutí v pracovněprávních sporech naopak konstatovalo, že k bodovému ohodnocení ZSU, a tedy vzniku nároku na náhradu za ZSU, může dojít nejdříve po uplynutí jednoho roku od úrazu, kdy je již zřejmé, že došlo k trvalému poškození zdraví a nemůže dojít ke zlepšení zdravotního stavu. Odvolací soud dospěl k závěru, že zdravotní stav poškozené nebyl ke dni její smrti ustálen, vzhledem k tomu poškozené za jejího života nevznikl nárok na náhradu za ZSU, tento nárok netvořil pozůstalost po poškozené, proto ani nemohl přejít na žalobce jakožto jejího dědice. Závěr z dědického řízení je pro toto řízení bez významu, soud je vázán pouze výrokem určujícím, kdo je zůstavitelovým dědicem, nikoliv rozsahem majetku zařazeného do pozůstalosti. K odkazu žalobce na rozsudek dovolacího soudu ze dne 14. 12. 2023, sp. zn. 25 Cdo 1630/2023, konstatoval odvolací soud, že v citovaném rozhodnutí došlo k ustálení zdravotního stavu primárního poškozeného a vzniku nároku na náhradu za ZSU za jeho života, předmětem právního posouzení byla pouze otázka, zda jej krátit z důvodu úmrtí poškozeného a přechodu nároku na jeho dědice, a tedy na projednávanou věc nedopadá. Odvolací soud tedy neshledal uplatněný nárok důvodným. Z uvedeného důvodu změnil rovněž nákladové výroky.
II. Dovolání
3. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v řešení otázky, zda lze v poměrech projednávané věci aplikovat nařízení vlády č. 276/2015 Sb., zejména jeho § 7 odst. 1 a jeho interpretaci učiněnou rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 16.12.2020, sp. zn. 21 Cdo 2724/2020, že ohodnocení ZSU je možné nejdříve po uplynutí jednoho roku od poškození zdraví, případně jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, a dále v řešení otázky (jež dosud nebyla řešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu), zda popřípadě kdy lze v poměrech projednávané věci posoudit a ohodnotit ZSU za ztrátu pravé dolní končetiny amputací ve stehně i za stavu, kdy nedošlo k celkové stabilizaci zdravotního stavu poškozené (nedošlo ke zhojení ostatních poškození zdraví, jejichž odškodnění nárokováno není), protože poškozená v průběhu další léčby ostatních poranění zemřela. Dovolatel především namítá porušení svých procesních práv, když odvolací soud nezopakoval žádné důkazy, avšak zaujal na věc zcela jiný právní pohled, se kterým jej neseznámil, a neumožnil mu na něj reagovat, a proto je rozsudek překvapivý a nepřezkoumatelný pro nedostatek odůvodnění. Nad rámec tvrzených vad rozhodnutí má dovolatel za to, že odvolací soud na jeho věc nesprávně aplikoval závěr o lhůtě nejméně jednoho roku pro bodové ohodnocení ZSU v pracovněprávních sporech, jež dle něj nelze v dané věci použít. A závěrem dovolatel zpochybnil závěr odvolacího soudu, že je pro věc podstatné, že se zdravotní stav matky dovolatele, tedy primární poškozené neustálil, že je to marginálie a postup odvolacího soudu bazírujícího na ustálení celkového zdravotního stavu je přepjatým formalismem, neboť na ztrátě dolní končetiny a jejích důsledcích pro život matky dovolatele by to již ničeho nezměnilo. Dle dovolatele tento postup představuje hrubou nespravedlnost vůči poškozené i vůči jejím dědicům. Závěrem dovolatel shrnul, že rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, je nepřezkoumatelný a pro závažné procesní vady porušil práva dovolatele. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání se závazným právním názorem o důvodnosti základu nároku.
III. Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a má stanovené náležitosti, se zabýval jeho přípustností.
5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
7. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, nebo ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1710/2020).
8. K námitce, že odvolací soud aplikoval nařízení vlády č. 276/2015 Sb., § 7 odst. 1 a jeho výklad učiněný rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2724/2020, že ohodnocení ZSU je možné nejdříve po uplynutí jednoho roku od poškození zdraví, lze uvést, že se jedná o nesprávné pochopení důvodů rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud výslovně uvedl, že se v dané věci nařízení nepoužije a pouze nad rámec tohoto závěru odmítl interpretaci obvodního soudu, jenž na základě citovaného rozhodnutí dospěl k závěru, že užitím pojmu zpravidla v § 7 odst. 1 nařízení lze dospět k výkladu, že v určitých případech není třeba ustálení zdravotního stavu poškozeného, a uvedl, že podle citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu by bylo naopak nutné dojít k závěru, že pokud došlo k poškození zdraví poškozené dne 14. 4. 2019, pak ke vzniku nároku na náhradu za ZSU mohlo dojít nejdříve po uplynutí 1 roku, tj. dne 14. 4. 2020, neboť teprve tehdy mohla být újma ohodnocena. Nárok na náhradu za ZSU by tak poškozené za jejího života nevznikl, proto by ani nemohl být předmětem pozůstalosti a na žalobce by děděním nepřešel. Závěr odvolacího soudu, že ke vzniku nároku na náhradu za ZSU nedošlo za života poškozené, učinil odvolací soud na základě obvodním soudem citované rozhodovací praxe dovolacího soudu k otázce vzniku nároku na náhradu za ZSU, kterou však obvodní soud nesprávně vyhodnotil, protože v dané věci považoval její aplikaci za nespravedlivou. Uvedená námitka proto přípustnost dovolání nezakládá.
9. Dovoláním napadený rozsudek však závisí též na řešení otázky (v dovolání vymezené jako druhé) zda, popřípadě kdy lze v poměrech projednávané věci posoudit a ohodnotit ZSU za ztrátu pravé dolní končetiny amputací ve stehně i za stavu, kdy nedošlo k celkové stabilizaci zdravotního stavu poškozené (nedošlo ke zhojení ostatních poškození zdraví, jejichž odškodnění nárokováno není), protože poškozená v průběhu další léčby ostatních poranění zemřela. Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je pro její řešení přípustné podle § 237 o. s. ř.
IV. Důvodnost dovolání
10. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
11. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
12. Podstatou sporu je názor dovolatele, že lze učinit předmětem sporu pouze náhradu nemajetkové újmy za ZSU spočívající v odškodění trvalého následku ztráty pravé dolní končetiny v důsledku její amputace.
13. Podle § 2958 o. z. při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
14. K výkladu § 2958 o. z. se již dovolací soud opakovaně vyjádřil ve své rozhodovací praxi. V usnesení ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, uveřejněném pod číslem 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, (dále jen „Sb. rozh. obč.“) se dovolací soud přiklonil ke kontinuitě v dosavadním pojetí nároků na náhradu újmy na zdraví, jež tvoří jednotlivé, dílčí, samostatné nároky na náhradu za bolest, ZSU a další nemajetkovou újmu, jež samostatně vznikají i zanikají.
15. Tento výklad Nejvyšší soud dále rozvedl v usnesení ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2596/2018, podle něhož ustanovení § 2958 o. z. obsahuje tři samostatné dílčí nároky na náhradu nemajetkové újmy, z nichž každý má za úkol odčinit jiný dopad újmy na zdraví do sféry poškozeného, přičemž podmínky pro jejich poskytnutí se liší, stejně jako se může lišit i okamžik jejich vzniku. Účelem bolestného je poskytnout náhradu za vytrpěné bolesti přechodného rázu (jak fyzické, tak psychické) i za dočasné obtíže spojené s průběhem léčby. Cílem náhrady za ZSU je kompenzovat poškozenému trvalé omezení či dokonce vyřazení z různých sfér společenského života. I když zákon uvedené nároky nijak nedefinuje, má především bolest a ZSU svůj obsah vymezený dlouholetou judikaturou i doktrínou. Tradičně se tedy od sebe liší svou povahou, projevy i okamžikem, kdy vznikají, případně jak se promlčují. Odlišné mohou pak být i přístupy ke stanovení výše náhrady. Ne vždy se projeví všechny, např. poškození zdraví může vyvolat přechodné bolestivé stavy či obtíže, aniž by se následky staly trvalými, takže k ZSU nedochází. To vše pak má praktické důsledky zejména v otázkách uplatnitelnosti těchto nároků. (Srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2280/2022.)
16. Náhrada za ZSU představuje jednorázové odškodnění za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho osobních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2596/2006).
17. Újma (podle terminologie právních předpisů účinných do 31. 12. 2013 „škoda“) spočívající v ZSU vzniká, jakmile se po úrazu nebo jiném poškození zdraví a jeho případném léčení ustálí zdravotní stav poškozeného natolik, že je zřejmé, zda a jaké nepříznivé důsledky pro jeho životní úkony má změněný (zhoršený) zdravotní stav (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1169/2000, ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2877/2004, ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 21 Cdo 752/2010, č. 153/2011 Sb. rozh. obč., ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2724/2020, ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3484/2019, č. 4/2021 Sb. rozh. obč.). Vznik škody tedy nastává okamžikem, kdy se zdravotní stav poškozeného ustálil natolik, aby bylo možné poprvé konkrétně hodnotit ZSU vyjádřené jednotlivými položkami přílohy č. 2 k vyhlášce č. 440/2001 Sb., a kdy tedy bylo lze na základě skutkových okolností objektivně provést jeho ohodnocení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 21 Cdo 752/2010, č. 153/2011 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 346/2013).
18. Zdravotní stav poškozeného po úrazu, nemoci z povolání nebo jiném poškození zdraví přitom je třeba chápat jako jeden celek, který je třeba hodnotit komplexně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1477/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1622/2010).
19. Na tomto výkladu institutu náhrady za ZSU setrval dovolací soud i po přijetí a vstupu v účinnost zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, byť jím byla vyhláška č. 440/2001 Sb. zrušena. Za účelem stanovení přiměřené náhrady soudní praxe od roku 2014 využívá k výkladu § 2958 o. z. nezávaznou pomůcku označenou jako Metodika k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, jejíž základní zásady byly publikovány pod č. 63/2014 Sb. rozh. obč. Postup soudu při rozhodování o náhradě za ZSU podrobně rozvedl dovolací soud v rozsudku ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2843/2020. Znalec z odvětví hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na zdraví na základě informací, které získal soud dokazováním právně významných skutkových tvrzení, podle pravidel Metodiky stanoví stupeň (procento) omezení žalobce v obvyklém způsobu života a společenského zapojení v důsledku trvalého poškození žalobcova zdraví. Specifikum činnosti tohoto znalce spočívá v komplexním hodnocení všech aspektů života poškozeného, které je přehledným způsobem uspořádáno na základě osvědčeného systému Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví a které zajišťuje, že při hodnocení uplatněného nároku budou vzaty na zřetel skutečně všechny oblasti společenského uplatnění člověka, počínaje jeho smyslovým vnímáním, duševními schopnostmi, manuálními dovednostmi a pohybovými možnostmi, přes komunikační aktivity, osobní a rodinný život, obstarávání běžných potřeb a záležitostí, vzdělávací a pracovní zapojení, až k životu společenskému a duchovnímu. Posuzování všech aktivit poškozeného vyžaduje, aby znalec dokázal vzít v úvahu skutečně všechny oblasti života člověka a u každé z nich zhodnotil, zda byla poškozením zdraví žalobce zasažena, a pokud ano, do jaké míry (v porovnání s jeho zdravotním stavem před poškozením). Výsledkem je závěr znalce o procentu omezení poškozeného v běžném životě.
20. Použití Metodiky jako ústavně konformní a účel zákona naplňující způsob výkladu § 2958 o. z. (nepotlačí-li ovšem prostor pro úvahu soudu a nestane-li se mechanickým přebíráním vzorců či šablon) přijímá i judikatura Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 2221/22, a nález ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 27/23).
21. Rovněž k otázce vzniku nároku na náhradu za ZSU existuje ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž se Nejvyšší soud přiklonil k návaznosti na výklad zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, a vyhlášky č. 440/2001 Sb. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1361/2021, uveřejněném pod č. 90/2022 Sb. rozh. obč., bylo mimo jiné konstatováno, že v souladu s dosavadní praxí by mělo být k hodnocení trvalých následků přistoupeno teprve poté, co se zdravotní stav relativně ustálí; přesné časové období nelze obecně určit, zpravidla jde o jeden rok, ve výjimečných případech lze uvažovat i o době delší nebo kratší. Podle soudní a mimosoudní praxe i za účinnosti aktuální právní úpravy nárok na náhradu za ZSU vzniká právě k okamžiku ustálení zdravotního stavu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2025, sp. zn. 25 Cdo 310/2024, nebo ze dne 17. 5. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3061/2023).
22. Rozhodovací praxe současně vychází z toho, že posouzení otázky okamžiku ustálení zdravotního stavu, si zpravidla žádá vyjádření lékaře (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1169/2000, nebo ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3196/2010), jak se však podává z předestřeného, odborné posouzení zdravotního stavu by mělo být jako jedno z podstatných skutkových zjištění zasazeno do rámce právních úvah vykládajících zásadní hmotněprávní otázku vzniku práva na náhradu za ZSU v podobě ustálení zdravotního stavu tak, aby i v tomto směru bylo učiněno zadost požadavku na předvídatelnost soudních rozhodnutí ve smyslu § 13 o. z. a rovného přístupu soudů ke všem poškozeným. Jakkoliv tedy může být posouzení ustálení zdravotního stavu úzce spjato s odborným vyjádřením lékaře reflektujícím specifika každého individuálního případu, nelze ztrácet ze zřetele právní rámec daného pojmu, jenž by měl bránit arbitrárnosti v přístupu k poškozeným. Je tak na soudu, aby prostřednictvím odborných podkladů zjišťoval naplnění výkladu daného právního pojmu, včetně případného zohlednění (odlišení) původně neočekávaného, leč následně nastalého zhoršení zdravotního stavu.
23. V projednávané věci nebylo sporu o tom, že u poškozené k ustálení zdravotního stavu nedošlo. Tato skutečnost není marginální, nýbrž klíčová pro právní závěr, zda nárok na náhradu za ZSU vznikl. Ve smyslu výše citované judikatury dovolacího soudu je nárok na náhradu za ZSU zásadně jednorázovým, celistvým a nedělitelným. Jeho smyslem je jedinou peněžitou částkou odčinit obtíže a útrapy spojené s trvalým zhoršením zdravotního stavu, pro něž je poškozený zcela nebo zčásti vyřazen z možnosti zapojit se do obvyklých životních činností, zejména v oblasti pracovního či studijního uplatnění, rodinných vztahů, obvyklých činností při péči o svou osobu a domácnost, či rekreačních a volnočasových aktivit apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 6 Tdo 1309/2019, publikované pod č. 39/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dále jen „Sb. rozh. tr.“).
24. Názor dovolatele, že lze nárok na náhradu za ZSU rozdělit na jakési dílčí ZSU představující v tomto konkrétním případě ztrátu dolní končetiny a bodové ohodnocení a odčinění pouze této jedné dílčí ztráty pro další život poškozené, nemá oporu v platném právu a je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu jakož i se smyslem a účelem náhrady.
25. Nejedná se o výklad ve prospěch poškozené, nýbrž pouze ve prospěch jejích dědiců. Ti však újmu na zdraví neutrpěli, neexistují u nich setrvalé nepříznivé následky pro jejich další život, ani není dána překážka lepší budoucnosti. Tento názor dovolatele je tedy nesprávný a v rozporu s konstantní rozhodovací praxí dovolacího soudu.
26. Dovolací soud tedy uzavírá, že nárok na náhradu za ZSU poškozené za jejího života nevznikl, a proto nemohl na dovolatele děděním přejít.
27. Ačkoli tedy nárok na náhradu za ZSU dán není, matka dovolatele utrpěla při předmětné nehodě rozsáhlá poranění, jež výrazným způsobem zhoršila kvalitu jejího života. Odškodnění těchto aspektů následků dopravní nehody nemůže obsáhnout jen nárok na náhradu bolestného, takový závěr by se jevil jako nespravedlivý a popírající princip plného odškodnění.
28. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že pokud soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalobce. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu lze žalobci přiznat plnění, kterého se domáhá, byť z jiného právního důvodu, než jak žalobce svůj nárok po právní stránce kvalifikoval, soud nemůže žalobu zamítnout, nýbrž musí žalobci plnění přiznat. Překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení by bylo pouze přiznání jiného plnění, než které žalobce v žalobním petitu požadoval, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě a byl předmětem dokazování v soudním řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004, ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, a ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, č. 78/2004 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud proto dovodil, že soud má povinnost posoudit, zda v řízení tvrzená a prokázaná nemajetková újma splňuje obecné předpoklady pro náhradu újmy na zdraví a zda byla plně odškodněna, ať již jako náhrada za bolest, ZSU nebo další nemajetkovou újmu, přičemž přiřazení plnění k jednotlivým nárokům zakotveným v § 2958 o. z. je věcí právní kvalifikace, která náleží soudu (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 219/2021, ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2076/2020, nebo ze dne 13. 10. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2280/2022).
29. Další nemajetkové újmy jsou kategorií újmy na zdraví, kterou nelze jednoduše definovat (§ 2958 o. z. tak ani nečiní), avšak jež má vystihovat nekonečnou variabilitu soukromého života a různých životních situací. Tento typ újmy bývá spojen s takovými zásahy do zdraví, které nespočívají v přechodné bolesti ani ve fyzické či psychické újmě dlouhodobého (trvalého) charakteru; jde o specifické okolnosti vymykající se obvyklému způsobu života poškozeného v průběhu léčby a stabilizace zdravotního stavu, tedy o okolnosti, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru, často též z důvodů stojících již poněkud mimo samotné zdravotní postižení (např. nemožnost zúčastnit se pracovní či studijní stáže, nebo jiné pro poškozeného významné plánované aktivity, ale může jít též o různé situace založené konkrétními životními poměry poškozeného). Nepřiměřené rozšíření zbytkové kategorie dalších nemajetkových újem by sice vedlo k vynětí standardních situací z rámce odškodnění bolesti a ZSU (jejich objektivizace se v právní praxi úspěšně prosazuje za využití Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví – srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 27/23, bod 49) a tím k nesystémovému stírání rozdílů mezi jednotlivými druhy nemajetkových újem na zdraví, na druhou stranu má-li být újma na zdraví poškozenému odčiněna plně, resp. podle zásad slušnosti, musí být právě u tohoto dílčího nároku zohledněny specifické okolnosti, které zostřují vnímání nepříznivého zásahu do zdravotního stavu nad míru obvyklou standardnímu průběhu léčby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2635/2018, č. 12/2020 Sb. rozh. obč., a v obecnější rovině též nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 1564/20). Takové okolnosti v projednávaném případě nastaly, aniž byly dostatečně zohledněny.
30. Zásah do základního lidského práva na ochranu zdraví spočívající v tzv. devastaci zbytku života člověka vysokého věku, který byl úrazem natrvalo vytržen z navyklého životního prostředí a sklonek života strávil ve zdravotnických zařízeních marným bojem s narůstajícím množstvím různých obtíží, jež vedly i ke znásobení nepříznivých projevů dosavadních nemocí a omezení, je odčinitelný náhradou další nemajetkové újmy podle § 2958 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1313/2023, č. 10/2025 Sb. rozh. obč.).
31. Jelikož odvolací soud nárok dovolatele neposuzoval v uvedených intencích ustanovení § 2958 o. z., je jeho právní posouzení otázky odčinění nemajetkové újmy matky dovolatele nesprávné, respektive neúplné, a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je tak naplněn. Za této situace je nadbytečné zabývat se dovolatelem tvrzenými vadami řízení.
32. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a protože důvody, pro které bylo toto rozhodnutí zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i rozsudek tohoto soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
33. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém konečném rozhodnutí o věci rozhodne soud i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-