// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu 09.09.2025
Určení ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti podnikatele
I. Je-li poškozený podnikatelem, který vykonává svoji (poradenskou) činnost na základě mandátní smlouvy dlouhodobě pro jednoho smluvního partnera, a to za předem dohodnutou odměnu, v zásadě jsou pravidelné a ustálené i výdaje, jež slouží k dosažení podnikatelova příjmu, a v době dočasné pracovní neschopnosti měl podle dohody o odměně za poradenskou činnost obdržet konkrétní částku, není důvod konstruovat pro účely určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti jeho očekávaný příjem za jednotlivé dny pracovní neschopnosti za využití průměrného denního výdělku za předchozí období. Naopak je třeba vyjít z konkrétní odměny, kterou by poškozený na základě smluvního ujednání obdržel v období pracovní neschopnosti, nebýt škodné události.
II. Náhrada za ztrátu na výdělku nemá nahradit samu skutečnost, že podnikatel nevykonává svou činnost, má však sloužit k vyrovnání ztráty, již podnikatel za dobu pracovní neschopnosti utrpěl. Proto není rozhodné, jakého příjmu dosáhl v době následující po skončení pracovní neschopnosti.
III. Samotné zjištění údajů z daňového přiznání nemůže být jedinou rozhodující okolností pro určení průměrného výdělku podnikatele. Daňové přiznání není bez dalšího důkazem o skutečných příjmech a výdajích v souvislosti s výkonem výdělečné činnosti podnikatele a je jen jednou z okolností, z nichž lze vycházet při určení průměrného výdělku poškozeného před vznikem škody.
Výdaje, jež se pro stanovení základu daně od dosažených příjmů odečítají (a které může podle své volby daňový poplatník vyčíslit paušální částkou), nelze pro účely posouzení nároku na náhradu za ztrátu na výdělku ztotožňovat se skutečnými náklady, které bylo třeba na jejich dosažení a udržení vynaložit. Jestliže poškozený prokáže výši skutečných výdajů, které by musel na dosažení příjmu vynaložit, není namístě vycházet z paušální částky výdajů (tzv. výdajového paušálu) pro daňové účely.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2061/2024, ze dne 24. 7. 2025
Dotčené předpisy: § 2962 odst. 1 o. z.
Kategorie: náhrada škody; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. 10. 2023, č. j. 40 C 224/2022-43, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 110 843,50 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu v částce 42 045,50 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Usnesením ze dne 9. 11. 2023, č. j. 40 C 224/2022-48, uložil obvodní soud žalované zaplatit soudní poplatek. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 23. 8. 2021 při dopravní nehodě zaviněné řidičkou osobního vozu pojištěného u žalované utrpěl žalobce újmu na zdraví, byl v pracovní neschopnosti po dobu 41 dní, a to od 23. 8. 2021 do 30. 9. 2021 a od 30. 11. 2021 do 2. 12. 2021, kdy byl ještě hospitalizován. Žalobce je osoba samostatně výdělečně činná, na základě mandátní smlouvy poskytuje poradenské služby společnosti Deloitte Advisory s.r.o., jeho měsíční odměna je stanovována vždy na určité období dodatkem k mandátní smlouvě. V době pracovní neschopnosti nepobíral žádné nemocenské dávky. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobce podle § 2962 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a uzavřel, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti mají i osoby samostatně výdělečně činné a při určení výše ušlého výdělku podnikatele je nutno vycházet z částky, kterou by za obvyklých okolností poškozený ze své činnosti získal, s přihlédnutím k nákladům, které by na dosažení těchto výnosů musel vynaložit (odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 912/2009 a sp. zn. 25 Cdo 1920/99). Soud prvního stupně zohlednil charakter podnikatelské činnosti žalobce, který se v daném případě blíží pracovnímu poměru. Vyšel proto z příjmů žalobce za období ledna 2021 až června 2021 včetně v červnu vyplacené odměny v částce 204 000 Kč. Výši příjmu z podnikatelské činnosti zjistil z daňového přiznání za rok 2021, výdaje z daňových dokladů o pronájmu pracovního místa a o nákupu pohonných hmot, z vyúčtování telekomunikačních služeb apod. a shledal je přiměřenými. Při stanovení výše ztráty na výdělku soud prvního stupně vycházel z rozdílu mezi celkovým příjmem a výdaji za 181 dnů prvního pololetí roku 2021 (1 444 347,44 Kč minus 104 575,96 Kč), který činil 1 336 771,48 Kč bez DPH, z čehož zjistil ušlý hrubý příjem žalobce 7 385,50 Kč za jeden kalendářní den. Náhradu za ztrátu na výdělku za 41 dní pracovní neschopnosti stanovil částkou 302 805,50 Kč (7 385,50 x 41), od které odečetl 191 962 Kč, které žalovaná žalobci již uhradila, a uložil jí zaplatit žalobci 110 843,50 Kč s příslušenstvím. Ve zbylé části nároku (42 045,50 Kč) soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.
2. Rozsudkem ze dne 14. 3. 2024, č. j. 70 Co 45,46/2024-86, Městský soud v Praze k odvolání žalované změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu zamítl (výrok I), změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že žalované neuložil povinnost zaplatit soudní poplatek, (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Odvolací soud nepřisvědčil soudu prvního stupně v závěru o existenci ztráty na výdělku žalobce ani co do způsobu výpočtu případného nároku na její náhradu. Odvolací soud vyšel z daňového přiznání žalobce za celý rok 2021 a z tam uvedeného celoročního příjmu 2 717 028 Kč (který vydělil 13, tj. 12 měsíců a mimořádná odměna za I. čtvrtletí vyplacená v červnu 2021) vypočetl, že v roce 2021 žalobce dosahoval průměrného výdělku cca 209 002 Kč měsíčně. Z tohoto zjištění dovodil, že žalobci byla měsíční paušální odměna zřejmě vyplacena i za období jeho pracovní neschopnosti, a tudíž mu žádná újma v podobě ušlého výdělku nevznikla. Vyzval proto žalobce, aby předložil faktury, které vystavil společnosti Deloitte Advisory s.r.o. za srpen, září a listopad 2021, a aby doložil, kolik mu bylo v tomto období zaplaceno. Žalobce považoval výzvu odvolacího soudu v již zkoncentrovaném řízení za nadbytečnou a namítl, že pro posouzení jeho nároku na ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti je rozhodující doba, po kterou nemohl vykonávat svou podnikatelskou činnost, a jeho předchozí výdělek, přičemž délka jeho pracovní neschopnosti nebyla spornou. Upozornil, že mezi stranami jedinou spornou skutečností je výše jím vynaložených nákladů v období před škodní událostí. Odvolací soud daný nárok posoudil podle § 2962 o. z. jako ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a měl za to, že ji lze analogicky podřadit pod ušlý zisk podle § 6 odst. 2 písm. c) zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, dále jen „zákon č. 168/1999 Sb.“, a požadovat ji po pojistiteli. Jde o majetkovou újmu spočívající v tom, že v důsledku pracovní neschopnosti vyvolané poškozením zdraví, které poškozenému brání vykonávat výdělečnou činnost, přichází poškozený o výdělek, kterého by jinak dosáhl. Způsob zjištění výše náhrady vychází z rozdílu mezi příjmem dosahovaným před pracovní neschopností a částkami, které poškozený pobírá po dobu pracovní neschopnosti. Vzhledem k tomu, že náhradou ušlého výdělku se neodškodňuje neschopnost výkonu práce, ale jde o náhradu majetkové újmy, k jejímuž vzniku dochází pouze tehdy, projeví-li se důsledky zhoršení zdravotního stavu v majetkové sféře poškozeného tím, že se sníží jeho výdělky po poškození oproti předešlému stavu, je žalobce povinen ztrátu příjmu v rozhodném období prokázat. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu k náhradě ušlého zisku (výdělku) podnikatele (např. rozsudek ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1243/2008, usnesení ze dne 27. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2335/2011, usnesení ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 25 Cdo 474/2016, či usnesení ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3376/2019). Uzavřel, že žalobce vznik a výši ztráty na zisku v důsledku pracovní neschopnosti neprokázal.
3. Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž namítl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, neboť jeho nárok měl být posouzen jako ztráta na výdělku podle § 2962 odst. 1 o. z. a nikoli jako ušlý zisk. Dovolatel měl za to, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a odkázal na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 3947/2008, sp. zn. 25 Cdo 2319/2018 a sp. zn. 25 Cdo 1147/2000. Odvolací soud pochybil při vyčíslení ztráty na výdělku, neboť zohlednil příjem, kterého žalobce dosáhl po ukončení pracovní neschopnosti ve zbývající části roku, kdy mu již jeho zdravotní stav umožnil vykonávat jeho podnikatelskou činnost. Dále dovolatel namítl, že odvolací soud zvýhodnil žalovanou, když v rozporu s principem neúplné apelace doplnil dokazování v odvolacím řízení daňovým přiznáním za celý rok 2021 navzdory tomu, že řízení již bylo zkoncentrováno (srov. sp. zn. 29 Cdo 3197/2022). Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaná se k dovolání stručně vyjádřila tak, že napadený rozsudek odvolacího soudu nevykazuje žalobcem vytýkané vady a že odvolací soud věc posoudil po právní stránce správně. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl nebo zamítl.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky kvalifikovaného zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné a je i důvodné, neboť odvolací soud se při právním posouzení uplatněného nároku odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu týkající se náhrady za ztrátu na výdělku podnikatele.
6. Uplatnitelným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je nesprávné právní posouzení věci, které spočívá v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval; může přitom jít i o předpis práva procesního.
7. Podle § 6 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. se pojištění odpovědnosti vztahuje na každou osobu, která je povinna nahradit újmu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě. Podle odst. 2 téhož ustanovení nestanoví-li tento zákon jinak, má pojištěný právo, aby pojistitel za něj uhradil v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku poškozenému a) způsobenou újmu vzniklou ublížením na zdraví nebo usmrcením, c) ušlý zisk.
8. Podle § 2962 odst. 1 o. z. náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného se hradí peněžitým důchodem ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem poškozeného před vznikem újmy a náhradou toho, co poškozenému bylo vyplaceno v důsledku nemoci či úrazu podle jiného právního předpisu.
9. Úprava ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 1. 1. 2014 i přes rozdíly ve formulaci § 2962 o. z. a § 446 zákona 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) navazuje na právní úpravu předcházející a stojí na obdobných principech odškodnění, proto lze přiměřeně vycházet z dosavadní judikatury. Rozlišuje se ztráta na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (§ 2962 o. z.), kdy je poškozený vyřazen z dosavadního pracovního zapojení, a po jejím skončení, kdy může nastat snížení pracovní způsobilosti vyvolané zdravotními následky. Ztráta na výdělku po dobu pracovní neschopnosti jako jeden z dílčích samostatných nároků náhrady škody na zdraví je majetkovou újmou spočívající v tom, že v důsledku pracovní neschopnosti vyvolané poškozením zdraví, které mu brání vykonávat výdělečnou činnost, přichází poškozený o výdělek, kterého by jinak za obvyklého běhu věcí dosáhl. Výše ušlého výdělku podnikatele je dána rozdílem mezi celkovým příjmem z podnikání v rozhodném období a náklady potřebnými k dosažení tohoto příjmu. Ztráta na výdělku se hradí peněžitým důchodem (v případě náhrady za již uplynulé období jednorázovou částkou), při jehož výpočtu se vychází zejména z průměrného výdělku poškozeného, kterého před poškozením (vznikem újmy) dosahoval. Významná pro vymezení nároku na ztrátu na výdělku podnikatele mohou být např. tvrzení o konkrétních smluvních vztazích, které měl pro rozhodnou dobu sjednány, o pravidelně se opakujících obchodních příležitostech, o něž v té době přišel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1920/99). Vzhledem ke specifikům podnikatelské činnosti a odlišnostem od pracovního poměru dosahované příjmy podnikatele sice mohou, ale nemusí být pravidelné, a lze je tedy vyčíslit různým způsobem s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu. Předpoklady vzniku takového nároku lze zkoumat obdobně podle principů zjišťování ušlého zisku. Ušlý zisk (a tedy i ztrátu na výdělku) podle rozhodovací praxe dovolacího soudu nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného příjmu, není-li takový majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že při jejich pravidelném běhu – nebýt škodní události – by k zamýšlenému zisku skutečně došlo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006, či obdobně též usnesení téhož soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2973/2005, nebo ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 237/2011).
10. Povinnost tvrzení a následně i povinnost důkazní se vztahuje i na konkrétní údaje o tom, v čem tvrzená ztráta spočívá a jak vznikla. Způsob zjišťování výše této ztráty v každém jednotlivém případě závisí především na skutkových tvrzeních poškozeného, jimiž je uplatněný nárok na náhradu škody zdůvodněn, tedy na tvrzeních o konkrétních skutkových okolnostech, z nichž dovozuje, že nebýt pracovní neschopnosti, v zažalovaném období by svou činností dosáhl při podnikání příjmu, o který přišel, a následně samozřejmě na tom, zda relevantní skutková tvrzení byla v řízení prokázána (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1243/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2335/2011).
11. V daném případě je žalobce podnikatelem, předmět jeho činnosti je však specifický v tom, že se jedná o poradenskou činnost vykonávanou na základě mandátní smlouvy dlouhodobě pro jednoho smluvního partnera, a to za předem dohodnutou odměnu. V zásadě pravidelné a ustálené jsou i výdaje, jež slouží k dosažení žalobcova příjmu. Pokud by bylo zjištěno, že v době dočasné pracovní neschopnosti měl žalobce podle dohody o odměně za poradenskou činnost obdržet konkrétní částku, nebyl by důvod konstruovat jeho očekávaný příjem za jednotlivé dny pracovní neschopnosti za využití průměrného denního výdělku za předchozí období, obzvláště nikoli se započtením odměny vyplacené před škodní událostí (když z ničeho nevyplývalo, že by ji měl dostat i v rozhodné době). Porovnávání příjmů podle daňového přiznání za celý rok, v jehož části byl žalobce práce neschopen, s výší jeho příjmu za rok předcházející, rovněž neodpovídá ustálené rozhodovací praxí dovolacího soudu a nevystihuje povahu uplatněného nároku. Náhrada za ztrátu na výdělku jistě nemá nahradit samu skutečnost, že podnikatel nevykonává svou činnost. Má však sloužit k vyrovnání ztráty, již podnikatel za dobu pracovní neschopnosti utrpěl. Proto není rozhodné, jakého příjmu dosáhl v době následující po skončení pracovní neschopnosti. Navíc samotné zjištění údajů z daňového přiznání nemůže být jedinou rozhodující okolností pro určení průměrného výdělku. Výdaje, jež se pro stanovení základu daně od dosažených příjmů odečítají (a které může podle své volby daňový poplatník vyčíslit paušální částkou), nelze pro účely posouzení nároku na náhradu za ztrátu na výdělku ztotožňovat se skutečnými náklady, které bylo třeba na jejich dosažení a udržení vynaložit. Daňové přiznání není bez dalšího důkazem o skutečných příjmech a výdajích v souvislosti s výkonem výdělečné činnosti podnikatele a je jen jednou z okolností, z nichž lze vycházet při určení průměrného výdělku poškozeného před vznikem škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 912/2009). Jestliže poškozený prokáže výši skutečných výdajů, které by musel na dosažení příjmu vynaložit, není namístě vycházet z paušální částky výdajů (tzv. výdajového paušálu) pro daňové účely. Bylo tedy na žalobci, aby prokázal, že by i v době od 23. 8. 2021 do 30. 9. 2021 a od 30. 11. 2021 do 2. 12. 2021, nebýt škodní události, vykonával svou činnost podle mandátní smlouvy za dohodnutou odměnu a že by v daném období vynaložil na dosažení tohoto příjmu konkrétní výdaje.
12. Žalobce stejně jako soud prvního stupně však odvozoval výši své ztráty z výdělků předcházejících škodní události a k prokázání svých tvrzení o ztrátě příjmu z podnikatelské činnosti po dobu pracovní neschopnosti předložil jen tvrzení a doklady o odměně, kterou měl dohodnutou naposledy dodatkem mandátní smlouvy se společností Deloitte Advisory s.r.o. pro období od 1. 6. 2021, aniž by tvrdil a prokázal, že se tato dohoda vztahovala také pro období od 23. 8. 2021 do 30. 9. 2021 a od 30. 11. 2021 do 2. 12. 2021. Výzvou podle § 118a o. s. ř. proto měl být žalobce namísto k předložení faktur (které těžko mohly být žalobcem vystaveny za období pracovní neschopnosti, kdy svému obchodnímu partnerovi služby neposkytoval), vyzván k doplnění tvrzení a důkazů o tom, jakou odměnu měl v předmětné době obdržet podle mandátní smlouvy (kdyby nebyl práce neschopen) a jaké by v dané době vynaložil výdaje (a o následcích nesplnění této výzvy). Závěr o neunesení břemene tvrzení a důkazního by pak bylo možno učinit, jen pokud by takové výzvě nevyhověl nebo svá případně doplněná tvrzení neprokázal.
13. Dovolací soud uzavírá, že v otázce určení ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti podnikatele se odvolací soud i soud prvního stupně odchýlily od dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu; dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně vyjma nenapadeného zamítavého výroku II zrušil (včetně závislých nákladových výroků a usnesení soudu prvního stupně o poplatkové povinnosti) a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
14. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne znovu o uplatněném nároku a dále též o náhradě nákladů nového řízení, tohoto dovolacího řízení, a znovu i o nákladech původního řízení a poplatkové povinnosti (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-