// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu 19.05.2025
Rozhodnutí praktického lékaře o pracovní neschopnosti poškozeného
Ošetřující lékař podle § 57 zákona o nemocenském pojištění vydává rozhodnutí o vzniku dočasné pracovní neschopnosti a podle § 59 téhož zákona vydává rozhodnutí o ukončení dočasné pracovní neschopnosti pacienta. Ustanovení § 61 zákona o nemocenském pojištění ukládá ošetřujícímu lékaři v souvislosti s rozhodováním o dočasné pracovní neschopnosti pacienta sice mnohé povinnosti, mezi něž však nepatří zjišťování příčin nepříznivého zdravotního stavu pacienta. Rozhodnutí o vzniku a ukončení dočasné pracovní neschopnosti vystavené ošetřujícím lékařem tedy není bez dalšího důkazem o tom, že pacient byl v dočasné pracovní neschopnosti pro újmu na zdraví způsobenou škodní událostí, a tím spíše není důkazem vyšší síly či lepší vypovídací hodnoty než jiné důkazní prostředky, způsobilé prokázat vztah příčiny a následku mezi zdravotním stavem pacienta a protiprávním jednáním škůdce. Mezi tyto další důkazní prostředky, kterými lze prokázat, zda pracovní neschopnost poškozeného trvala po celou dobu výlučně (či zčásti) pro újmu na zdraví způsobenou škůdcem, patří mimo jiné (zdravotní dokumentace, lékařských zpráv, odborných vyjádření) též posudek znalce z oboru zdravotnictví.
Nalézací soudy tedy postupovaly správně, jestliže při zjišťování doby, po kterou byl žalobce prokazatelně práce neschopen v důsledku protiprávního jednání žalovaného, nevycházely bez dalšího jen z potvrzení o pracovní neschopnosti vystaveného lékařem žalobce, ale provedly dokazování též dalšími důkazy, mimo jiné i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1669/2024, ze dne 2. 4. 2025
Dotčené předpisy:
§ 2962 o. z.
§ 53 odst. 1 zák. č. 187/2006 Sb.
Kategorie: náhrada škody; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 23. 6. 2023, č. j. 13 C 264/2020-307, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 9. 8. 2023, č. j. 13 C 264/2020-339, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 66 518,40 Kč s příslušenstvím, co do 1 058 598,20 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu újmy, jež mu vznikla v důsledku dopravní nehody, kterou dne 27. 7. 2016 zavinil žalovaný. Po částečném zastavení řízení přiznal soud prvního stupně žalobci část nároku za ztrátu na výdělku po dobu jeho pracovní neschopnosti, a to za období od 28. 7. 2016 do 24. 8. 2016 ve výši 66 518,40 Kč s příslušenstvím, a za neposkytnuté stravné v tomto období 2 072 Kč s příslušenstvím. Ve zbývající části (část nároku za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 25. 8. 2016 do 11. 8. 2017, část nároku za neposkytnuté stravné za toto období a celý nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti) žalobu zamítl.
2. Krajský soud v Praze k odvolání žalobce proti zamítavému výroku ve věci samé a k odvolání žalovaného proti výroku o náhradě nákladů řízení rozsudkem ze dne 10. 1. 2024, č. j. 25 Co 261/2023-377, částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III a IV o náhradě nákladů řízení, ve zbytku tyto výroky potvrdil. Dále potvrdil výrok II rozsudku soudu prvního stupně ve znění, že se žaloba v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení 1 058 598,20 Kč s příslušenstvím a úroku z prodlení z částky 68 590,40 Kč, zamítá a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný (řidič a současně provozovatel vozidla) vyjížděl z parkovacího místa a nedal přednost žalobci na motocyklu. Motocykl žalobce narazil do vozidla žalovaného a při pádu byl žalobce zraněn (utrpěl distorzi krční páteře, pohmoždění hrudní páteře a komoci míchy). Jeho ošetřující lékař MUDr. M. rozhodl o pracovní neschopnosti žalobce od 28. 7. 2016 do 11. 8. 2017. Po skončení pracovní neschopnosti pracoval žalobce na zkrácený úvazek v rozsahu 0,6. Znalec MUDr. B. uzavřel, že z odborných vyšetření žalobce ortopedem a neurologem ze dne 24. 8. 2016 neplyne žádné zdravotní omezení, které by vyžadovalo další trvání pracovní neschopnosti. Žalobce byl ponechán v pracovní neschopnosti pro subjektivní potíže, které neměly podle zdravotnické dokumentace žádný objektivně zjistitelný důvod. Posudková lékařka MUDr. H. uzavřela, že žalobce není invalidní. Odvolací soud věc posoudil podle § 2910 a § 2911 o. z. Žalovaný je podle § 2927 o. z. za újmu vyvolanou zvláštní povahou provozu odpovědný jako provozovatel vozidla, kterým byla újma způsobena; žádné liberační důvody netvrdil. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že v daném případě byly naplněny podmínky odpovědnosti žalovaného za vzniklou újmu podle § 2962 o. z. Tu však soudy shledaly prokázanou pouze v rozsahu ztráty na výdělku za dobu od 28. 7. 2016 do 24. 8. 2016, neboť pracovní neschopnost žalobce byla v příčinné souvislosti s újmou utrpěnou při dopravní nehodě prokazatelně jen po tuto dobu. Dále až do 11. 8. 2017, kdy praktický lékař shledal žalobce schopným práce, již žalobce netrpěl objektivně zjištěnými následky předmětné dopravní nehody. Proto odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti přesahující dobu od 28. 7. 2016 do 24. 8. 2016. Správným shledal též závěr o nedůvodnosti nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti odůvodněný tím, že nebylo prokázáno snížení žalobcova výdělku v příčinné souvislosti s úrazem, utrpěným při dopravní nehodě zaviněné žalovaným.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podal žalobce dovolání s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a na vyřešení dovolacím soudem dosud neřešené otázky, který subjekt je oprávněn posuzovat délku pracovní neschopnosti u poškozeného při dopravní nehodě, resp. z rozhodnutí kterého subjektu má soud vycházet při stanovení délky pracovní neschopnosti, k níž došlo v příčinné souvislosti s úrazem způsobeným dopravní nehodou. Tázal se, zda se při stanovení doby trvání pracovní neschopnosti má vycházet z aktuálních znalostí a informací o zdravotním stavu poškozeného v době rozhodování o její délce (jak to činí ošetřující lékař), nebo zda je znalec oprávněn posoudit její délku i s ohledem na závěry vyšetření, které však byly známy až následně (jak to učinil znalec MUDr. B. v tomto případě). Dovolatel namítal, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky posouzení vlivu nesprávného skutkového zjištění a hodnocení jednotlivých důkazů soudem na nesprávnost právního posouzení věci, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobě vyhověl, popřípadě aby jej zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaný ve vyjádření uvedl, že dovolání žalobce považuje za nedůvodné a že přetrvávající problémy žalobce jsou čistě subjektivní, neboť nejsou podloženy závěry žádných lékařských vyšetření; kauzální nexus mezi těmito potížemi a dopravní nehodou nebyl prokázán. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání je přípustné pro řešení dosud dovolacím soudem neřešené právní otázky, zda rozhodnutí praktického lékaře o pracovní neschopnosti poškozeného bez dalšího prokazuje existenci příčinné souvislosti mezi pracovní neschopností a poškozením jeho zdraví protiprávním jednáním škůdce, či zda může být zpochybněno. Dovolání není důvodné.
6. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, a ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006).
7. Podle § 2962 odst. 1 o. z. náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného se hradí peněžitým důchodem ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem poškozeného před vznikem újmy a náhradou toho, co poškozenému bylo vyplaceno v důsledku nemoci či úrazu podle jiného právního předpisu.
8. Náhrada za ztrátu na výdělku náleží poškozenému podle § 2962 odst. 1 o. z. po dobu jeho pracovní neschopnosti, která však musí být v příčinné souvislosti s újmou na zdraví poškozeného vyvolanou protiprávním jednáním škůdce. Za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti nesouvisející se škodní událostí škůdce neodpovídá.
9. Podle § 53 odst. 1 písm. a) zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, posuzování zdravotního stavu pojištěnců a dalších osob pro účely pojištění zahrnuje posuzování dočasné pracovní neschopnosti, které podle odst. 2 písm. a) téhož ustanovení provádí ošetřující lékař.
10. Ošetřující lékař podle § 57 zákona o nemocenském pojištění vydává rozhodnutí o vzniku dočasné pracovní neschopnosti a podle § 59 téhož zákona vydává rozhodnutí o ukončení dočasné pracovní neschopnosti pacienta. Ustanovení § 61 zákona o nemocenském pojištění ukládá ošetřujícímu lékaři v souvislosti s rozhodováním o dočasné pracovní neschopnosti pacienta sice mnohé povinnosti, mezi něž však nepatří zjišťování příčin nepříznivého zdravotního stavu pacienta. Rozhodnutí o vzniku a ukončení dočasné pracovní neschopnosti vystavené ošetřujícím lékařem tedy není bez dalšího důkazem o tom, že pacient byl v dočasné pracovní neschopnosti pro újmu na zdraví způsobenou škodní událostí, a tím spíše není důkazem vyšší síly či lepší vypovídací hodnoty než jiné důkazní prostředky, způsobilé prokázat vztah příčiny a následku mezi zdravotním stavem pacienta a protiprávním jednáním škůdce. Mezi tyto další důkazní prostředky, kterými lze prokázat, zda pracovní neschopnost poškozeného trvala po celou dobu výlučně (či zčásti) pro újmu na zdraví způsobenou škůdcem, patří mimo jiné (zdravotní dokumentace, lékařských zpráv, odborných vyjádření) též posudek znalce z oboru zdravotnictví.
11. Nalézací soudy tedy postupovaly správně, jestliže při zjišťování doby, po kterou byl žalobce prokazatelně práce neschopen v důsledku protiprávního jednání žalovaného nevycházely bez dalšího jen z potvrzení o pracovní neschopnosti vystaveného lékařem žalobce, ale provedly dokazování též dalšími důkazy, mimo jiné i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví.
12. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobce jako nedůvodné podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.
13. Žalobce výslovně uvedl, že napadá rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu. Dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení však není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., dovolání žalobce proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti neobsahuje vymezení žádného předpokladu přípustnosti podle § 237 o. s. ř. ani neformuluje žádnou právní otázku, na níž by záviselo napadené rozhodnutí a jejíhož vyřešení by se žalobce domáhal. Dovolání žalobce tak v uvedené části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Dovolací soud proto dovolání žalobce vyjma části, v níž směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě za ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti, odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
Autor: -mha-