// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu 08.08.2024
K porušení prevenční povinnosti podle § 2900 o. z.
Ustanovení § 2900 o. z. ukládá povinnost každému postupovat vzhledem ke konkrétním okolnostem tak, aby nezavdal příčinu ke vzniku škody. Navazuje na ustanovení § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, oproti němuž však obsahuje významné formulační odlišnosti mající zásadní dopad z hlediska použitelnosti závěrů dosavadní aplikační praxe. Jednou z těchto odlišností je, že výslovně předpokládá nástup prevenční povinnosti pouze v případech, kdy to vyžadují konkrétní okolnosti případu či zvyklosti soukromého života.
Ustanovení § 2900 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, zda okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života vyžadovaly, aby si žalovaný při svém konání počínal tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.
Zvyklosti soukromého života bezpochyby vyžadují, aby se každý při pobytu v jakékoli cizí nemovitosti zdržel zakládání ohně, byť by nemovitostí byl tovární komín (který ostatně slouží k odvodu spalin z topeniště, sám topeništěm není). Takové chování lze očekávat od každé osoby s průměrným rozumem, a to i v případě, že by před zakládáním ohně v komíně nevarovala zvláštní zákazová cedule a vstup do komína nebyl uzamčen. Jestliže v dané věci nalézací soudy zjistily, že zaměstnanci žalované v cizím prostředí rozdělali oheň v nepoužívaném komíně, na který umisťovali antény, aniž se přesvědčili alespoň dotazem o funkčnosti komína či pohledem o tom, co se nachází uvnitř v komíně, a posoudily takové jednání jako porušení prevenční povinnosti ze strany žalované, nelze takový závěr označit za zjevně nepřiměřený.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2818/2023, ze dne 15. 5. 2024
Dotčené předpisy: § 2900 o. z.
Kategorie: náhrada škody; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou mezitímním rozsudkem ze dne 1. 6. 2022, č. j. 7 C 138/2018-327, shledal základ žalobcem uplatněného nároku opodstatněným s tím, že o jeho výši a o náhradě nákladů řízení rozhodne v konečném rozsudku. V řízení o náhradu škody vzniklé na optických kabelech žalobce vyšel soud ze zjištění, že zaměstnanci žalované jako výškoví montéři umisťovali nové antény na nevyužívaný tovární komín v areálu státního podniku DIAMO v Dolní Rožínce. Přitom na podlaze komína zapálili prázdné obaly (zejména papírové krabice) od antén a oheň poškodil uvnitř komína vedené optické kabely, které byly ve vlastnictví žalobce. Soud prvního stupně posoudil odpovědnost žalované podle § 2984, § 2900, § 2914 a § 2951 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a shledal žalovanou odpovědnou za vzniklou škodu. Její zaměstnanci založili v komíně oheň, aniž by se přesvědčili o tom, co se nachází uvnitř komínu, čímž porušili svou prevenční povinnost.
2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 5. 2023, č. j. 17 Co 160/2022-350, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Zaměstnanci žalované, za něž žalovaná odpovídá podle § 2914 věty první o. z., porušili z nedbalosti prevenční povinnost podle § 2900 o. z. tím, že pálili obalový materiál v komíně, aniž by se přesvědčili, co se v něm nachází, což vedlo ke vzniku škody na optických kabelech žalobce. Odvolací soud proto shledal podmínky odpovědnosti žalované podle § 2910 o. z. splněnými.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud nezjistil skutkový stav natolik, aby jednoznačně prokazoval vznik škody v příčinné souvislosti s konkrétním jednáním žalované. Protože nebyla příčinná souvislost bezpečně prokázána, zakládala se odpovědnost žalované pouze na nízké míře pravděpodobnosti. V takovém případě však měly nalézací soudy rozhodnout v neprospěch žalobce, když to byl on, kdo měl tvrzené skutečnosti prokazovat. Dále rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda rozdělání otevřeného ohně v místě k tomu obvykle určeném lze považovat za porušení prevenční povinnosti, která doposud nebyla dovolacím soudem řešena. Dovolatelka je přesvědčena, že porušením prevenční povinnosti není zapálení ohně v komíně černém od sazí, o kterém nelze rozumně a důvodně pochybovat, že je funkční a používaný, jestliže současně není vstup do něj nijak zabezpečen a nejsou na něm ani umístěny žádné výstražné či zákazové cedule. Zaměstnanci žalované zapálením ohně zachovali takový stupeň pozornosti, který po nich šlo vzhledem ke konkrétním okolnostem požadovat. I pokud by zaměstnanci žalované zkontrolovali vnitřek komína, byl by nepochybně optický kabel lehce přehlédnutelný, a navíc šlo rozumně předpokládat jeho vedení na vnějšní straně komína, nikoli uvnitř. Odvolací soud zatížil své rozhodnutí vadou, jestliže závěry o hodnocení důkazů učinil pouze odkazem na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a nevypořádal-li se se značným časovým odstupem mezi údajným vznikem škody a jejím zjištěním. V této části je jeho rozhodnutí rovněž nepřezkoumatelné. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 o. s. ř..), a je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky porušení prevenční povinnosti podle § 2900 o. z., která za daných skutkových okolností nebyla doposud řešena. Dovolání není důvodné.
5. Podle § 2900 o. z. vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.
6. Ustanovení § 2900 o. z. ukládá povinnost každému postupovat vzhledem ke konkrétním okolnostem tak, aby nezavdal příčinu ke vzniku škody. Navazuje na ustanovení § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, oproti němuž však obsahuje významné formulační odlišnosti mající zásadní dopad z hlediska použitelnosti závěrů dosavadní aplikační praxe. Jednou z těchto odlišností je, že výslovně předpokládá nástup prevenční povinnosti pouze v případech, kdy to vyžadují konkrétní okolnosti případu či zvyklosti soukromého života (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3510/2019, publikovaný pod č. 6/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“).
7. Ustanovení § 2900 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, zda okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života vyžadovaly, aby si žalovaný při svém konání počínal tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, nebo ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2387/2020). Zvyklosti soukromého života bezpochyby vyžadují, aby se každý při pobytu v jakékoli cizí nemovitosti zdržel zakládání ohně, byť by nemovitostí byl tovární komín (který ostatně slouží k odvodu spalin z topeniště, sám topeništěm není). Takové chování lze očekávat od každé osoby s průměrným rozumem, a to i v případě, že by (jak tvrdila žalovaná) před zakládáním ohně v komíně nevarovala zvláštní zákazová cedule a vstup do komína nebyl uzamčen. Jestliže v dané věci nalézací soudy zjistily, že zaměstnanci žalované v cizím prostředí rozdělali oheň v nepoužívaném komíně, na který umisťovali antény, aniž se přesvědčili alespoň dotazem o funkčnosti komína či pohledem o tom, co se nachází uvnitř v komíně, a posoudily takové jednání jako porušení prevenční povinnosti ze strany žalované, nelze takový závěr označit za zjevně nepřiměřený.
8. Zbývající část námitek žalované pak postrádá charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale ve svém důsledku proti skutkovým závěrům, jejichž nesprávnost dovolatelka odvozuje od vlastního posouzení skutkového stavu a hodnocení důkazů (zejména tvrzení, že oheň v komíně nezaložili její zaměstnanci). V podstatě se dovolatelka domáhá přezkumu hodnocení důkazů a skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení příčinné souvislosti odvozuje nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž ona nesouhlasí. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. 25 Cdo 394/2020, nebo ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4022/2019).
9. Dovolatelka dále namítala nepřezkoumatelnost a vady rozsudku odvolacího soudu pro nedostatek odůvodnění, které činil odvolací soud částečně odkazem na odůvodnění soudu prvního stupně, a pro nevypořádání všech odvolacích námitek. Již samotná (zjevná) absence obtíží dovolatelky argumentovat proti závěrům odvolacího soudu hovoří proti tomu, aby na rozhodnutí odvolacího soudu bylo možné pohlížet jako na nepřezkoumatelné, neboť i když rozhodnutí nevyhovuje všem požadavkům na odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.). Nalézací soudy přezkoumatelným způsobem vysvětlily, z jakého důvodu dospěly k závěru, že oheň v komíně zapálili zaměstnanci žalované. Svědecké výpovědi zaměstnanců, že oheň nezapálili, nepovažovaly za věrohodné, neboť byly v přímém rozporu s tím, co uvedli po zjištění škodní události vyšetřované Policií ČR; v té době pálení krabic nezpochybňovala ani žalovaná. Nynější postoj žalované i zaměstnanců považovaly za účelový. Vysvětlily, že žalovaná netvrdila ani neprokazovala, že by škodu mohl způsobit kdokoli jiný, z dokazování jednoznačně vyplynulo (výpověď policisty provádějícího výslechy, podání vysvětlení zaměstnanci žalované v trestním řízení, e-mail zaslaný žalobci dne 9. 9. 2015, expertní zpráva společnosti Inservis Slovakia s.r.o. ze dne 30. 3. 2016, usnesení státního zástupce ze dne 18. 7. 2016, č. j. ZT 99/2016-1, a jiné), že škoda vznikla hořením krabic, které v komíně zapálili zaměstnanci žalované; tento závěr nemohla zpochybnit ani doba, která uplynula od zapálení krabic do zjištění poškození optických kabelů. Ani částečný odkaz odvolacího soudu na odůvodnění soudu prvního stupně nepředstavuje vadu jeho rozsudku. Soudy vyšších stupňů se mohou ztotožnit s tím, jak soudy nižších stupňů hodnotily celou věc nejen po skutkové, ale i po právní stránce, současně je třeba aby nastínily i vlastní nosné úvahy, které je k potvrzení přezkoumávaného rozhodnutí vedly a které rovněž dostatečně reflektují odvolací argumenty účastníka řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 1842/12), což odvolací soud v projednávané věci splnil.
10. Napadené rozhodnutí je tedy z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
11. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť ve věci bylo rozhodnuto mezitímním rozsudkem, takže o náhradě nákladů včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud prvního stupně v konečném rozhodnutí ve věci samé (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-