// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu 13.06.2022

Odpovědnost nájemce pozemní komunikace za škodu

Vedle speciální objektivní odpovědnosti podle zákona o pozemních komunikacích obstojí též odpovědnost podle obecných ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody. Tyto povinnosti mohou existovat vedle sebe; povinen k náhradě škody podle obecných předpisů může být nejen vlastník nebo správce komunikace, ale ve smyslu § 2913 o. z. i subjekt, jemuž vlastník či správce přenechal pozemek s komunikací do užívání (nájmu) a dohodl s ním jeho zimní údržbu. Volba některé z osob povinných k náhradě škody přísluší poškozenému.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3256/2021, ze dne 3. 3. 2022

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 2913 o. z.

Kategorie: náhrada škody; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:


1. Žalobkyně utrpěla dne 23. 1. 2016 zlomeninu kotníku a holenní kosti při pádu na namrzlém a před náledím neošetřeném parkovišti ve vlastnictví hlavního města Prahy, které bylo smluvně pronajato žalovaným 1) a 2). Následkem úrazu byla žalobkyně v pracovní neschopnosti a uplatnila nárok na bolestné (66.167,50 Kč), náhradu ztráty na výdělku při pracovních neschopnostech (68.525,60 Kč a 21.194,50 Kč), nákladech souvisejících s léčbou (1.176 Kč) a nákladech znaleckého posudku o určení bolestného (100 Kč).

2. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 2. 2. 2021, č. j. 12 C 131/2018-103, uložil žalovaným 1) a 2) společně a nerozdílně nahradit žalobkyni částku 157.163,60 Kč s příslušenstvím, pouze co do části příslušenství žalobu zamítl vůči žalované 2) a dále uložil oběma žalovaným povinnost společně a nerozdílně nahradit žalobkyni náklady řízení. Po skutkové stránce uzavřel, že povrch areálu výstaviště i předmětné parkoviště bylo zasněžené, namrzlé a nevykazovalo známky zimního ošetření, žalobkyně přizpůsobila svůj pohyb i obutí zimním podmínkám. Výše jednotlivých nároků žalobkyně byla nesporná. Jelikož žalovaní nejsou vlastníkem či správcem komunikace, nebyla po právní stránce možná aplikace zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, obě žalované však byly shledány odpovědnými podle § 2913 odst. 1 o. z., neboť je smlouva o nájmu zavazovala k zimní údržbě areálu, která sloužila k ochraně zájmů třetích osob, v daném případě žalobkyně. Odpovědnost žalovaných stojí vedle obecné odpovědnosti vlastníka či správce komunikace podle zákona o pozemních komunikacích.

3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 6. 2021, č. j. 53 Co 126/2021-131, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, IV a V a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně i s jeho právními závěry. Především přisvědčil závěru o pasivní věcné legitimaci žalovaných, neboť odpovědnost podle § 2913 o. z. stojí vedle objektivní odpovědnosti podle zákona o pozemních komunikacích. Nejedná se tedy o smluvní přenesení zákonné odpovědnosti na jiného, nýbrž o důsledek porušení vlastní smluvní povinnosti žalovaných. Rovněž se odvolací soud ztotožnil se závěrem, že účelem sjednané povinnosti udržovat pronajaté prostory a provádět zimní údržbu bylo zajištění využití pronajatých nemovitostí pro pořádání sportovních, kulturních a společenských akcí při respektování obvyklých potřeb veřejnosti. Vyšel přitom ze znění důvodové zprávy k zákonu a připomenul, že musí být zjevné již při uzavírání smlouvy, že sjednaná povinnost přesahuje zájem smluvní strany a může sloužit též zájmu osoby stojící mimo smluvní závazek. Tento výklad odvolací soud neshledal nepřípustně extenzivním, neboť ze smlouvy je zjevné, že zájmem hlavního města Prahy byla ochrana třetích osob mj. před úrazy způsobenými nedostatečnou zimní údržbou a tento jeho zájem vyplýval ze znění smlouvy, jež explicitně obsahovala povinnost zimního posypu komunikací a úklidu sněhu. Odvolací soud odmítl námitky žalovaných, že nebylo prokázáno porušení smlouvy a že žalobkyně mohla zvolit jinou bezpečnější cestu, neboť takové skutkové závěry soudy neučinily.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání žalované 1) a 2), neboť mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v řešení otázek, jež dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, a to konkrétně zda lze dovodit odpovědnost jedné smluvní strany vůči třetím osobám ve smyslu § 2913 odst. 1 o. z. v situaci, kdy ze zákona je za schůdnost odpovědná druhá smluvní strana a výkladem smlouvy lze dovodit, že splnění povinnosti první smluvní strany slouží právě druhé smluvní straně nikoliv třetím osobám; zda lze ve smyslu § 2913 odst. 1 o. z. považovat kohokoliv za osobu, v jejímž zájmu byla veřejnoprávní korporací smlouva zjevně uzavřena, neboť veřejnoprávní korporace má nepochybně zájem na ochraně třetích osob; kdo se rozumí osobou, které zjevně slouží splnění smluvní povinnosti ve smyslu § 2913 odst. 1 o. z., a zda jí může být osoba, která se pouhou náhodou a jednorázově vyskytla ve sféře smluvních povinností a na jejíž ochraně neměla žádná ze smluvních stran zvláštní zájem a která má zároveň k dispozici jiné dostatečné prostředky ochrany. Uvedené otázky dosud nebyly za stávající právní úpravy řešeny. A dále dovolatelky předestřely otázku, zda lze uzavřít, že se žalobkyně chovala tak, aby svému úrazu zabránila, za situace, kdy bylo prokázáno, že si byla vědoma stavu předmětného povrchu a zároveň měla k dispozici alternativní cestu po chodníku, který je k pohybu chodců určen, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle dovolatelek nejsou ve věci pasivně věcně legitimovány, neboť porušená smluvní povinnost neměla zjevně sloužit zájmům třetích osob, případně touto třetí osobou není žalobkyně a konečně dovolatelky tvrdí porušení prevenční povinnosti žalobkyně. Odpovědným by mělo být pouze hlavní město Praha jako vlastník komunikace podle zákona o pozemních komunikacích. Dle názoru dovolatelek nelze odpovědnost podle § 2913 odst. 1 o. z. rozšiřovat na nepředvídatelný okruh chráněných osob, není to předvídatelné pro smluvní strany, ani hlavní město Praha nemá zvláštní, blízký zájem na ochraně třetích osob, tedy i žalobkyně. Navrhly proto, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá a rozhodl o nákladech řízení.

5. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání zcela souhlasila se závěry odvolacího soudu, dovolání považuje za nepřípustné a nedůvodné. Připomíná, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu není vedle odpovědnosti podle zákona o pozemních komunikacích vyloučena odpovědnost podle občanského zákoníku a tyto odpovědnosti nejsou totožné. Přístup dovolatelek označila žalobkyně za neseriózní, neboť na počátku jednání nezpochybňovaly svoji odpovědnost za porušení povinnosti provést zimní údržbu a jednaly o mimosoudním vyrovnání, avšak v nižší než požadované výši. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně jej zamítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.

6. Nejvyšší soud shledal, že dovolání byla podána včas, oprávněnými osobami (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jejich advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).

7. Předmětem odvolacího řízení byly nároky žalobkyně sestávající z částek 66.167,50 Kč (bolestné), 68.525,60 Kč a 21.194,50 Kč (náhrada za ztrátu na výdělku při pracovní neschopnosti), 1.176 Kč (náhrada nákladů dopravy) a 100 Kč (úhrada za posudek o výši bolestného).

8. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném od 30. 9. 2017) dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

9. V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, a ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2974/2010). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018).

10. Byl-li odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 1.176 Kč jako náhrady nákladů dopravy, nepřesahuje tento dílčí nárok 50.000 Kč, proto je dovolání v tomto rozsahu nepřípustné a bylo podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.

11. Žalobcem rovněž uplatněný nárok na zaplacení nákladů na znalecký posudek ve výši 100 Kč je příslušenstvím jednoho z uplatněných nároků ve smyslu § 513 o. z., podle něhož jsou příslušenstvím pohledávky úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se k příslušenství při posouzení přípustnosti dovolání z hlediska peněžního limitu nepřihlíží. Proto dovolací soud dovolání směřující proti rozhodnutí o tomto příslušenství, ač nedosahuje zákonného limitu, pro bagatelnost neodmítl, když zjevně jde o náklady spojené s uplatněním pohledávky na bolestném. Přiznání tohoto příslušenství pohledávky soudním rozhodnutím je závislé na výsledku řízení a sdílí osud jistiny.

12. Dovolání je přípustné pro řešení otázky rozsahu odpovědnosti za újmu způsobenou porušením povinnosti ze smlouvy podle § 2913 odst. 1 o. z., jež dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu za účinnosti nové právní úpravy v daných souvislostech řešena, není však důvodné.

13. Podle § 2913 odst. 1 o. z. poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit.

14. Podle důvodové zprávy k občanskému zákoníku, pokud jde o případy povinnosti k náhradě škody způsobené porušením smlouvy, vychází návrh z pojetí, jaké je vyjádřeno v § 373 obchodního zákoníku. Způsobí-li smluvně zavázaná strana porušením povinnosti ze smlouvy škodu, vznikne poškozenému právo na její náhradu bez zřetele na škůdcovo zavinění. V těchto případech má právo na náhradu škody nejen druhá smluvní strana, ale i ti, jichž se účel smlouvy přímo dotýká, např. členové nájemcovy domácnosti, rodinní příslušníci osoby, která objednala opravu určitého zařízení v bytě apod. Výslovný poukaz navrhovaného ustanovení na chráněný zájem osoby, která není smluvní stranou, sleduje vést soudní praxi k zúžení dosavadního přístupu v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (např. srov. rozsudky sp. zn. 25 Cdo 1417/2006 z 29. 7. 2008 nebo sp. zn. sp. 23 Cdo 3495/2008 z 23. 6. 2010), kde se dospělo k závěru, že u náhrady škody způsobené porušením smluvní povinnosti postačí, „že porušení smluvní povinnosti mělo dopad do právní sféry třetí osoby.” Vzhledem k platné právní úpravě je tento přístup pochopitelný, protože občanský ani obchodní zákoník případy porušení smluvní nebo zákonné povinnosti v podstatě nerozlišují (jejich rozlišení v obchodním zákoníku je formální, nikoli věcné, protože s obojím spojuje shodné následky). Pro změněnou úpravu by však mělo zachování tohoto přístupu judikatury zásadně negativní následky. Je totiž nutné vzít v úvahu, že ochrana třetích osob nemůže být bezbřehá. Jinak by ten, kdo uzavírá smlouvu, nemohl odhadnout rizika a promítnout je do požadavku na ekvivalentní protiplnění. Proto se vyžaduje, že souvislost s ochranou třetí osoby musí být zjevná. To znamená, že musí být zjevná pro škůdce a již při uzavírání smlouvy. Taková okolnost musí být řádně prokázána a odůvodněna s důrazem na skutečnosti, z nichž musel škůdce při náležité péči předpokládat zájem druhé strany na ochraně třetího nebo blízký vztah a zájem třetího k plnění smluvené povinnosti. V případech, kdy je i při plnění závazku způsobena škoda někomu jinému bez této přímé souvislosti, např. při cestě opraváře k objednateli, se otázka, zda je k náhradě povinen, posoudí podle ustanovení o deliktní povinnosti k náhradě škody. Kdo poruší povinnost ze smlouvy, nemá možnost vyvinit se (exkulpovat se) dokazováním, že škodu nezavinil, protože se při porušení takové povinnosti zavinění nezkoumá. Na škůdce dopadá tvrdší pravidlo o možností zprostit se (liberovat se) důkazem, že mu ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli (v teorii zpravidla charakterizovaná jako vyšší moc). V textu návrhu se vytýká porušení smluvní povinnosti jako základní a typický případ.

15. Odvolací soud po skutkové stránce uzavřel, že v projednávané věci hlavní město Praha jako vlastník pozemku uzavřelo s dovolatelkami dne 12. 11. 1998 smlouvu č. D39/4202/03 o nájmu, správě a zajištění rekonstrukce, ve znění dodatků č. 4 a č. 5 ze dne 16. 12. 2008. Podle čl. VIII smlouvy se dovolatelky zavázaly zajišťovat správu pronajatých nemovitých věcí, čímž smlouva rozumí také provádění běžné údržby předmětu nájmu a provádění běžných oprav v rozsahu uvedeném v příloze č. 4, kde je zejména uveden úklid venkovních i vnitřních prostor v areálu předmětu nájmu, zimní posyp komunikací a úklid sněhu. Z čl. II smlouvy pak plyne její účel definovaný jako zajištění využití pronajatých nemovitostí (včetně pozemku) pro pořádání sportovních, kulturně společenských a obchodně společenských akcí při respektování obvyklých potřeb veřejnosti (tak, aby se jich mohli účastnit jako diváci či návštěvníci).

16. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že vedle speciální objektivní odpovědnosti podle zákona o pozemních komunikacích, jež na dovolatelky nedopadá, je nutno se v projednávané věci zabývat otázkou jejich odpovědnosti podle obecných ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody. Odvolací soud dospěl k závěru, že dovolatelky odpovídají za porušení povinnosti ze smlouvy podle § 2913 odst. 1 o. z.

17. Tento závěr vychází z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1481/2017, podle kterého právní úprava obsažená v zákoně o pozemních komunikacích zakládá přísnou, tzv. objektivní odpovědnost vlastníka (správce) komunikace za škody, jejichž příčinou byly závady ve sjízdnosti či ve schůdnosti. Jde o odpovědnost bez ohledu na protiprávnost a zavinění, která je ovšem spojena jen s výskytem závady ve sjízdnosti či schůdnosti (definiční znaky vymezuje § 26 odst. 2, 3, 4, 5 a 7 zákona s liberačním důvodem podle § 27 odst. 3), tedy s takovým nedostatkem komunikace, který se vymyká jejímu stavu z hlediska stavebního, dopravně technického i z hlediska celkového působení povětrnostních vlivů a který představuje pro uživatele nenadálou a nepředvídatelnou změnu hrozící vznikem škody (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1713/2008, publikovaný pod č. 140/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tím není vyloučena případná obecná odpovědnost vlastníka (správce) komunikace za konkrétní porušení právní povinnosti s presumovaným zaviněním, a to podle obecného předpisu, jímž je občanský zákoník (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3597/2013, publikovaný pod C 13647 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“).

18. Předpoklady objektivní odpovědnosti (za výsledek) a předpoklady odpovědnosti obecné (za zaviněné porušení právní povinnosti) nejsou totožné a totožné nejsou ani podmínky, za nichž se lze odpovědnosti zprostit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 279/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 3/2000, ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2142/2005, Soubor C 5503, nebo ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3597/2013, Soubor C 13647). Zkoumání podmínek obecné odpovědnosti žalovaného (porušení právní povinnosti, vznik škody a vztah příčinné souvislosti mezi nimi) proto není vyloučeno. Porušením povinnosti při péči o stav komunikace může být v těchto souvislostech buď porušení tzv. generální prevence či porušení pravidel pro zimní ošetřování chodníků, jsou-li stanovena v normativním aktu.

19. S přijetím nového občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 se na této rozhodovací praxi nic nezměnilo, což nakonec potvrdil Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020 (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. II. ÚS 887/21).

20. Z uvedeného je tedy zjevné, že není přiléhavá námitka dovolatelek, že je-li možná povinnost nahradit škodu podle zákona o pozemních komunikacích, nepřichází v úvahu povinnost nahradit škodu podle obecných předpisů. Tyto povinnosti mohou existovat vedle sebe a povinen k náhradě škody podle obecných předpisů může být nejen vlastník nebo správce komunikace, ale i subjekt, jemuž vlastník či správce přenechal pozemek s komunikací do užívání (nájmu) a dohodl s ním jeho zimní údržbu. Na tom nemění nic ani skutečnost, že kdyby žalobkyně uplatnila nárok vůči správci či vlastníku komunikace, domohla by se případně jeho náhrady podle zákona o pozemních komunikacích. Volba některé z osob povinných k náhradě škody přísluší poškozenému.

21. Dále se odvolací soud správně zabýval otázkou, k čemu sjednaly procesní strany smluvní povinnost a komu měla zjevně sloužit, a to se správným závěrem, že žalobkyně byla osobou, na jejíž ochraně před uklouznutím měl pronajímatel zájem a před tímto rizikem ji chtěl ochránit. Ze znění smlouvy je zjevné, že právě zájem na ochraně obvyklých potřeb široké veřejnosti bezpečně projít přes pronajaté pozemky i v zimních měsících se zhoršenou schůdností byl sledován vložením dané povinnosti do smlouvy, a její konkretizace v příloze č. 4 výslovně upravující povinnost úklidu venkovních i vnitřních prostor v areálu, zimní posyp komunikací a úklid sněhu představují zjevné a srozumitelné vymezení rizik pro dlužníka. K tomu dovolací soud pouze doplňuje, že míra předvídatelnosti pěšího pohybu žalobkyně na předmětném parkovišti by pro dovolatelky byla stejná, i kdyby se chtěla zúčastnit sportovní či kulturní akce pořádané v Tipsport Aréně. Současně je třeba odmítnout tvrzení, že veřejné parkoviště není prostor, po kterém lze předpokládat pohyb chodců, neboť jiný způsob přepravy po zaparkování vozidla nepřipadá v úvahu.

22. Současně rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že žalobkyně přizpůsobila obuv, chůzi i oblečení povětrnostním podmínkám, pohybovala se obezřetně a pomalu a v okolí nebyla bezpečnější, tedy před náledím ošetřená komunikace. Není tedy zřejmé, z čeho dovolatelky usuzují, že žalobkyně mohla zvolit bezpečnější cestu přes chodník. Touto námitkou tedy zpochybňují pouze skutková zjištění odvolacího soudu, jež dovolacímu přezkumu nepodléhají.

23. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání žalovaných 1) a 2) v rozsahu jeho přípustnosti důvodným, postupoval podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolání zamítl.

24. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na zamítnutí dovolání má žalobkyně vůči žalovaným právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jsou představovány odměnou advokáta za jeden úkon právní služby 7.420 Kč podle § 7 bodu 5 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, jednou paušální náhradou hotových výdajů advokáta 300 Kč podle § 13 odst. 4 citované vyhlášky a 21% DPH ve výši 1.621 Kč ze součtu shora uvedených částek, celkem 9.341 Kč. Náhrada nákladů řízení je splatná k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů