// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu 31.01.2022
Odpovědnost faktického uživatele honitby za škodu
I subjekt, který místo držitele honitby fakticky vykonává právo myslivosti na honebních pozemcích na základě neplatných nájemních smluv s držitelem honitby, má postavení uživatele honitby odpovědného podle § 52 odst. 1 písm. b) zákona o myslivosti za škodu, kterou v době jeho myslivecké činnosti na honebních pozemcích způsobila zvěř.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1190/2021, ze dne 29. 10. 2021
Dotčené předpisy:
§ 52 odst. 1 zák. č. 449/2001 Sb.
§ 55 zák. č. 449/2001 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 24. 1. 2020, č. j. 5 C 67/2014-483, zamítl žalobu o zaplacení 160.478 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně, hospodařící na pozemcích v katastrálních územích XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, které jsou součástí honitby, uplatnila po žalovaném jako uživateli honitby nárok na náhradu škody na trvalých travních porostech poškozených černou zvěří. Výše škody odpovídá nákladům na nápravu poškození smykováním lučním smykem, dosetím, zakoupením osiva, zavláčením, válením a sběrem kamení. Žalobkyně náhradu škody podle § 55 odst. 1 písm. a) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, uplatnila u žalovaného dopisy z 9. 10. 2013 (vznik škody 24. 9. 2013 až 8. 10. 2013, žalovanému doručeno 10. 10. 2013), 23. 10. 2013 (vznik škody 9. 10. 2013 až 22. 10. 2013, žalovanému doručeno 25. 10. 2013) a 19. 11. 2013 (vznik škody 1. 11. 2013 až 16. 11. 2013, žalovanému doručeno 20. 11. 2013). Všechny prekluzivní lhůty včetně té k podání žaloby ve smyslu § 55 odst. 3 zákona o myslivosti byly ohledně všech uplatněných nároků zachovány. Ke stejnému závěru dospěl soud prvního stupně i v případě později vzneseného nároku na náhradu škody vzniklé v období od 24. 3. 2014 do 9. 4. 2014 ve výši 7.346 Kč. Přesto neshledal žalobu opodstatněnou, a to z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného. Honební společenstvo XY (držitel honitby) uzavřelo dne 31. 3. 2003 smlouvu o nájmu honitby (§ 33 odst. 1 zákona o myslivosti) na dobu 10 let počínaje 1. 4. 2003 s Mysliveckým sdružením XY (nyní žalovaný XY). Dne 22. 4. 2012 výbor honebního společenstva zplnomocnil starostu společenstva k podpisu nové nájemní smlouvy, ta byla uzavřena téhož dne. Podle soudu prvního stupně spadá využití společenstevní honitby, včetně uzavření, změny nebo vypovězení smlouvy o nájmu honitby do působnosti valné hromady honebního společenstva [§ 21 odst. 1 písm. c) zákona o myslivosti] a tato pravomoc může být rozhodnutím valné hromady přenesena na výbor společenstva (to odpovídá rovněž i stanovám Honebního společenstva XY). V řízení však nebyl předložen doklad, že by valná hromada honebního společenstva rozhodla o přenesení části svých pravomocí týkajících se nájemních smluv na výbor společenstva. Pokud tedy o dispozicích s nájemními smlouvami rozhodoval výbor společenstva, aniž by k tomu měl pověření valné hromady, jsou podle soudu prvního stupně takto učiněné právní úkony pro rozpor se zákonem o myslivosti a stanovami honebního společenstva neplatné. Nájemní smlouva ze dne 31. 3. 2003 tak nebyla platně ukončena a její platnost trvala až do uplynutí doby, na níž byla sjednána, tj. do 1. 4. 2013. Rovněž nová nájemní smlouva z 21. 11. 2013 byla uzavřena v rozporu s vůlí valné hromady a rozhodnutím vtěleným do usnesení ze dne 14. 11. 2012 (podle něhož bylo schváleno uzavření nové nájemní smlouvy s žalovaným za podmínky „revokace“ stávající smlouvy ze dne 22. 4. 2012; tu však valná hromada hlasováním odmítla). Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný neměl pro rozhodné období s honebním společenstvem platně sjednány smlouvy o nájmu honitby, neodpovídá tak za škodu podle § 52 odst. 1 písm. b) zákona o myslivosti.
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. 12. 2020, č. j. 18 Co 130/2020-519, rozsudek soudu prvního potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud měl skutkový stav za dostatečně objasněný soudem prvního stupně a označil za správné i právní závěry o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného. V rozhodném období, kdy mělo dojít ke vzniku škody, užíval honitbu žalovaný na základě neplatných nájemních smluv z 22. 4. 2012 a z 21. 11. 2013. Protože uzavření nájemní smlouvy z 22. 4. 2012 bylo odsouhlaseno pouze výborem honebního společenstva, na který působnost valné hromady nebyla přenesena, je smlouva neplatným právním úkonem podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, pro obcházení zákona. Ani další smlouva o nájmu honitby z 21. 11. 2013 nebyla uzavřena v souladu s § 21 odst. 1 písm. c) zákona o myslivosti a podle odvolacího soudu je na ni nutno nahlížet jako na neplatnou. Uzavřel proto, že nebyl-li žalovaný v rozhodném období uživatelem honitby na základě platné smlouvy o nájmu honitby, nemůže jej stíhat objektivní odpovědnost uživatele za škodu podle § 52 zákona o myslivosti. Jelikož žalovaný není vlastníkem zvěře, jež měla způsobit škodu, nemůže nést odpovědnost za škodu způsobenou zvěří ani podle obecných předpisů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek závisí na dosud neřešené otázce hmotného práva, zda je faktický uživatel honitby odpovědný za škody způsobené zvěří na honebních pozemcích za situace, kdy honitbu užívá na základě neplatné smlouvy o nájmu honitby. Podle žalobkyně by měla být podstatná a rozhodující faktická konzumace výkonu práva myslivosti a nikoliv formální platnost smlouvy o nájmu honitby. Jestliže subjekt v honitbě právo myslivosti vykonává, tedy mimo jiné si přisvojuje lovem zvěř, pak by měl odpovídat za škody způsobené touto zvěří. Není pochyb o tom, že žalovaný v rozhodné době myslivost v honitbě vykonával, žalovaný vypracovával a orgánu státní správy myslivosti předával plány lovu a výkazy odlovu. Navíc není dán jiný subjekt, který by za škodu místo žalovaného odpovídal. Škoda v určité výši objektivně vznikla a není v právním státě přípustné, aby u zjevně vzniklé škody absentoval povinný subjekt, tím spíše, když povinnost k náhradě škody je protiváhou oprávnění k výkonu určité činnosti. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. V prvé řadě se zabýval jeho přípustností.
Proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody ve výši 7.346 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 2. 9. 2014 do zaplacení (spočívající v nákladech vynaložených na sanaci trvalých travních porostů poničených černou zvěří za období od 24. 3. 2014 do 9. 4. 2014) není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť jí bylo rozhodnuto o nároku na peněžité plnění nepřesahující 50.000 Kč. Na rozdíl od škod vzniklých v časově i vegetačně blízkém (navazujícím) období od 24. 9. 2013 do 16. 11. 2013, u nichž je pro tento účel třeba jednotlivě uplatněné částky sečíst, má nárok za rok 2014 samostatný skutkový základ a současně mezi účastníky nejde o vztah pracovněprávní ani o vztah ze spotřebitelské smlouvy. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o žalobě na zaplacení 153.132 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z částky 101.679 Kč od 10. 12. 2013 do zaplacení, z částky 19.556 Kč od 25. 12. 2013 do zaplacení, z částky 31.879 Kč od 20. 1. 2014 do zaplacení (spočívajících v nákladech vynaložených na sanaci trvalých travních porostů poničených černou zvěří za období od 24. 9. 2013 do 16. 11. 2013), je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení hmotněprávní otázky určení odpovědnosti faktického uživatele honitby za škodu podle § 52 zákona o myslivosti ve vztahu k neplatně uzavřené smlouvě o nájmu honitby, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle § 52 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, uživatel honitby je povinen hradit a) škodu, která byla v honitbě způsobena při provozování myslivosti na honebních pozemcích nebo na polních plodinách dosud nesklizených, vinné révě nebo lesních porostech, b) škodu, kterou v honitbě na honebních pozemcích nebo na polních plodinách dosud nesklizených, vinné révě, ovocných kulturách nebo na lesních porostech způsobila zvěř.
Podle § 2 zákona o myslivosti se pro účely tohoto zákona rozumí držitelem honitby osoba, které byla rozhodnutím orgánu státní správy myslivosti honitba uznána [písmeno m)], a uživatelem honitby držitel honitby, pokud honitbu využívá sám, nebo osoba, které držitel honitby honitbu pronajal [písmeno n)].
Z citovaných ustanovení je zřejmé, že zákon o myslivosti obsahuje specifickou úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou zvěří na honebních pozemcích, lesních a polních kulturách, a to formou odpovědnosti tzv. objektivní (za výsledek), tj. bez ohledu na protiprávnost a zavinění. Podstatné je, zda byla naplněna zvlášť kvalifikovaná okolnost, jíž je přítomnost zvěře v honitbě a její působení na pozemky a zákonem vymezené porosty. Zákon o myslivosti tak na jedné straně stanoví povinnost uživateli honitby hradit škody způsobené zvěří, na druhé straně stanoví vlastníkům nebo uživatelům honebních pozemků povinnost učinit přiměřená opatření k zabránění škod (§ 53 zákona). Úprava odpovědnosti za škodu podle zákona o myslivosti má charakter soukromého práva, podle nějž vznikají odpovědnostní občanskoprávní vztahy mezi poškozeným a odpovědnou osobou (škůdcem). Zčásti je ale zákon povahy veřejnoprávní, neboť podle § 2 odst. 1 písmena a) a b) sleduje kromě jiného regulaci spolkové činnosti směřující k udržení a rozvíjení mysliveckých tradic a zvyků jako součásti českého národního kulturního dědictví a zachování obnovitelného přírodního bohatství představovaného populacemi volně žijících živočichů. Proto je třeba i podmínky občanskoprávní odpovědnosti podle zákona o myslivosti vykládat s přihlédnutím k tomuto smyslu a účelu zákona.
V projednávané věci není zpochybňována aktivní věcná legitimace žalobkyně, která je uživatelkou pozemků tvořících honitbu, jichž se poškození týká, a má k nim uzavřeny smlouvy buď s jednotlivými vlastníky pozemků jako fyzickými osobami nebo s Pozemkovým fondem ČR; je tedy oprávněna uplatňovat nároky na náhradu škody vzniklé působením volně žijící zvěře na těchto pozemcích.
Při řešení pasivní věcné legitimace vycházely soudy obou stupňů z ustanovení § 21 odst. 1 písm. c) a § 33 odst. 1 zákona o myslivosti, dovodily neplatnost smluv o nájmu honitby mezi žalovaným a Honebním společenstvem XY a shodně uzavřely, že vznikla-li škoda na honebních pozemcích v období, kdy žalovaný užíval honitbu na základě neplatných nájemních smluv, není odpovědný podle § 52 odst. 1 písm. b) zákona o myslivosti za škodu, kterou v honitbě na honebních pozemcích způsobila černá zvěř. S tímto závěrem se ztotožnit nelze.
Při úvaze o pasivní věcné legitimaci v řízení o náhradě škody způsobené zvěří na honebních pozemcích je třeba vyjít z jazykového výkladu ustanovení § 2 písmena m) a n) zákona o myslivosti s přihlédnutím ke smyslu institutu náhrady škody podle tohoto speciálního zákona, k výše nastíněné právní povaze odpovědnosti za škodu, zmíněným specifickým předpokladům a požadavkům na potenciální odpovědné subjekty i osobu poškozeného, a v neposlední řadě k účelu a cíli, ke kterému směřuje úprava náhrady škody v zákoně o myslivosti. Základním subjektem, jemuž náleží práva a povinnosti k honitbě, je držitel honitby, tedy osoba disponující v její prospěch vydaným rozhodnutím orgánu státní správy v oblasti myslivosti. Nevykonává-li takto oprávněný subjekt právo myslivosti v honitbě sám, může své oprávnění (a s tím i spojené povinnosti) převést na jiného, tj. na uživatele honitby. Jestliže držitel honitby právo myslivosti vykonává sám, i on má zároveň podle § 2 písmeno m) zákona o myslivosti postavení uživatele honitby. Již z takto nastaveného označení uživatele je zřejmá určitá fakticita stavu při využívání honitby. Tak jako pojem držitel nelze v těchto poměrech považovat za shodný s pojmem označujícím subjekt, jemuž svědčí právo držby v občanskoprávních vztazích, tak ani pojmy uživatel a nájem ve vztahu k honitbě nelze zcela ztotožňovat s obdobnými občanskoprávními instituty. I když zákon předpokládá, že postavení uživatele honitby bude založeno pronájmem honitby, a na první pohled by se mohlo jevit, že tento právní úkon (od 1. 1. 2014 právní jednání) musí být z hlediska občanského práva platný, zákon o myslivosti neuvádí důsledky případné neplatnosti takového úkonu. Jestliže by však držitel honitby své právo nevyužíval a pro neplatnost nájemní smlouvy by tu nebyl ani „platný“ uživatel honitby, pak by za škodu způsobenou zvěří na pozemcích a porostech nikdo neodpovídal, což je stav, s nímž zákon zjevně nepočítá. Závěr o absenci odpovědného subjektu je neudržitelný, jak ostatně vysvítá i v poměrech projednávané věci.
Je nesporné, že žalovaný vykonával právo myslivosti na předmětných pozemcích (bez ohledu na platnost či neplatnost smluv o nájmu honitby), honitbu tak fakticky užíval a nelze přehlédnout, že z ní rovněž požíval užitky v podobě ulovené zvěře. Na druhou stranu žalobkyně nebyla účastníkem kontraktačního procesu vyúsťujícího v uzavření smluv o nájmu honitby, posléze shledaných soudem neplatnými pro rozpor se zákonem o myslivosti i stanovami Honebního společenstva XY, nebyla jejich smluvní stranou, a o jejich právních vadách (překročení pravomocí orgánů honebního společenstva a nedodržení podmínek usnesení jeho valné hromady) proto nemohla vědět. Důvody takové neplatnosti smlouvy by byly relevantní mezi jejími účastníky, nemohou však jít k tíži třetí osoby (žalobkyně) nemající na její znění, resp. způsob uzavření žádný vliv a nemající povědomí o jejím obsahu, náležitostech a procesu předcházejícím jejímu uzavření. Příčilo by se smyslu a účelu právní ochrany poškozených subjektů podle zákona o myslivosti i obecnému pojímání spravedlnosti, pokud by se z tohoto důvodu žalovaný zprostil odpovědnosti za škodu způsobenou černou zvěří na trvalých travních porostech pozemků patřících do okruhu honitby, na nichž po celou dobu vykonával právo myslivosti. Byť formálně vzato nebyl žalovaný nájemcem předmětných honebních pozemků, představoval by opačný přístup (že jen z tohoto důvodu není povinen nahradit škodu podle § 52 odst. 1 zákona o myslivosti) nepatřičnou výhodu jak pro něj jako uživatele honitby, tak pro držitele honitby, neboť žádný z nich by neodpovídal za škodu, zatímco poškozený by jen v důsledku jejich nesprávného postupu byl zbaven nároku na náhradu škody, který mu zakládá zákon. Ten zjevně směřuje k takovému nastavení poměrů, aby za škodu v takovém případě odpovídal subjekt, který honitbu využíval. Opačný závěr by byl v rozporu i s obecnou právní zásadou, že nikdo nesmí těžit z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu (s účinností od 1. 1. 2014 je toto pravidlo zakotveno výslovně v § 6 odstavci 2 větě druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).
Lze tedy uzavřít, že i subjekt, který místo držitele honitby fakticky vykonává právo myslivosti na honebních pozemcích na základě neplatných nájemních smluv s držitelem honitby, má postavení uživatele honitby odpovědného podle § 52 odst. 1 písm. b) zákona o myslivosti za škodu, kterou v době jeho myslivecké činnosti na honebních pozemcích způsobila zvěř.
Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu nesprávným, proto jej v části výroku, kterou bylo rozhodnuto o žalobě na zaplacení 153.132 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z částky 101.679 Kč od 10. 12. 2013 do zaplacení, z částky 19.556 Kč od 25. 12. 2013 do zaplacení, z částky 31.879 Kč od 20. 1. 2014 do zaplacení, a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud též odpovídající část rozsudku soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Podle § 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř. je soud prvního stupně i odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu. V novém rozhodnutí rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-