// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu 10.01.2022
Výše náhrady za duševní útrapy sekundárních obětí
V některých extrémně závažných případech poškození zdraví (např. při vegetativním stavu primárního poškozeného) může utrpení blízkých osob dosahovat i vyšší intenzity než v případě usmrcení, a tedy může být vyšší i náhrada nemajetkové újmy osobám blízkým podle § 2959 o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3468/2019, ze dne 14. 10. 2021
Dotčené předpisy: § 2959 o. z.
Kategorie: náhrada újmy; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 4. 2019, č. j. 21 Co 95/2019-227, 21 Co 96/2019, potvrdil (výrokem I) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 2. 2017, č. j. 9 C 161/2016-144, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 13. 6. 2018, č. j. 9 C 161/2016-174, ve výrocích I až VII, jimiž soud uložil žalované zaplatit žalobkyni a) 150 000 Kč s příslušenstvím, žalobkyni b) 50 000 Kč s příslušenstvím a žalobci c) 50 000 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu na zaplacení částek 250 000 Kč s příslušenstvím žalobkyni a), 250 000 Kč s příslušenstvím žalobkyni b) a 250 000 Kč s příslušenstvím žalobci c), dále jej změnil ve výroku VII jen ohledně výše náhrady nákladů řízení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud vyšel ze závěru o skutkovém stavu, jak jej učinil soud prvního stupně, že dne 6. 11. 2014 při dopravní nehodě E. H., narozená XY, dcera žalobkyně a) a matka žalobců b) a c) [dále jen „poškozená“], utrpěla těžké zdravotní poškození, je trvale upoutána na invalidní vozík a těžce závislá na pomoci třetích osob, kterou jí poskytují zejména žalobci. Nehodu způsobil řidič protijedoucího vozidla, které bylo pojištěno pro případ odpovědnosti u žalované. Žalovaná před podáním žaloby vyplatila náhradu za nemajetkovou újmu žalobkyni a) 200 000 Kč a žalobcům b) a c) každému 300 000 Kč. Žalobci se jako sekundární oběti domáhali po žalované náhrady nemajetkové újmy nad rámec již vyplacených částek pro žalobkyni a) 400 000 Kč a pro žalobce b) a c) 300 000 Kč, tj. tak, aby celková náhrada činila 600 000 Kč každému z nich. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně věc správně posoudil podle § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), vysvětlil základní principy odškodnění sekundárních obětí, vyšel z judikatorních kritérií v případě náhrady nemajetkových újem (zejména principu proporcionality) a ze základní náhrady pro skupinu nejbližších osob ve výši dvacetinásobku průměrné mzdy v roce předcházejícím vzniku škody (502 560 Kč) a jako přiměřenou náhradu shledal shodně se soudem prvního stupně 350 000 Kč pro každého z žalobců se započítáním již vyplacených částek, tedy 70 % základní náhrady. Zejména přitom zohlednil fakt, že mezi duševní útrapou způsobenou úmrtím a invaliditou poškozené je diametrální rozdíl. Náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně přiznal žalobcům v plné výši, jelikož plnění záviselo na úvaze soudu ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř.
Rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl výrokem I potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích I, III a V co do částek 152 560 Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalobcům a), b) a c), napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky výše relutární náhrady při zásahu do jejich práva na ochranu osobnosti, konkrétně do práva na soukromí a rodinný život, spočívajícím v trvalém a těžkém poškození zdraví nejbližší osoby, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 947/2011, případně jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Mají za to, že dle zmíněného usnesení v případech, kdy osoba nehodu přežije, avšak s následkem, že je trvale a těžce poškozená na zdraví, a proto zůstane v takřka vegetativním stavu, jde o zásah do práva na soukromí nejbližších příbuzných, jež má trvalý charakter, a tento zásah se neustále opakuje při každé návštěvě poškozeného. Takovýto zásah je obvykle podstatně hlubší než zásah smrtí. Namítají proto, že odvolací soud rozhodl nesprávně, pokud jejich základní náhradu snížil o 30 % a nezohlednil uvedené judikatorní závěry. Nesprávně navíc zúžil trvalý a závažný zdravotní stav poškozené na pouhou invaliditu, s níž pak z hlediska dopadů na sekundární oběti porovnával následek spočívající ve smrti poškozeného. Žalobci jsou tak přesvědčeni, že závažnost stavu poškozené naplňuje kritéria trvalého a závažného poškození zdraví takové intenzity, které má do jejich osobnostních sfér stejný dopad, jako by měla smrt poškozené, neboť jejich duševní strádání související s jejím stavem je protrahované. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a uložil žalované zaplatit žalobcům a), b) a c) každému částku 152 560 Kč s příslušenstvím a přiznal jim náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně, odvolacím i dovolacím soudem.
Žalovaná ve vyjádření navrhla dovolání odmítnout a uvedla, že plnění, která žalobcům uhradila za jejich duševní útrapy na základě rozsudku soudu prvního stupně (potvrzeného rozsudkem dovolacím), považuje za dostatečná a odpovídající zásadě slušnosti. Rozsudek odvolacího soudu považuje za správný.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro posouzení otázky výše náhrady za duševní útrapy sekundárních obětí při zvlášť závažném ublížení na zdraví podle § 2959 o. z., jež dosud nebyla v daných skutkových souvislostech dovolacím soudem řešena. Dovolání však není důvodné.
Nesprávné právní posouzení může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle § 2959 o. z. při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
Při definování pojmu „zvlášť závažného ublížení na zdraví“ ve smyslu § 2959 o. z. je nutno vycházet zejména ze závažnosti následků primární oběti. Jde zpravidla o ta nejtěžší zdravotní poškození, zejména o kómatické stavy, závažná poškození mozku či o ochrnutí výrazného rozsahu, tj. o následky srovnatelné s usmrcením osoby blízké, kdy duševní útrapy sekundárních obětí dosahují určité vyšší intenzity. Dovolací soud též odkázal na principy evropského deliktního práva (PETL), představující nejvýznamnější dokument právní unifikace této oblasti, jejichž článek 10:301 hovoří o nároku osob majících blízký vztah k poškozenému, který utrpěl smrtelnou nebo velmi vážnou nesmrtelnou újmu. Z dikce uvedeného článku lze učinit závěr, že nesmrtelná újma musí být svou závažností srovnatelná s usmrcením blízké osoby. Kromě případů s nejzávažnějšími následky může jít i o případy velmi těžkých zranění, která budou primární oběť po delší dobu ohrožovat na životě nebo po delší dobu zatěžovat výrazně nepříznivým zdravotním stavem, což bude mít citelný dopad do osobnostní sféry blízkých osob, a jejich duševní útrapy tak budou do té míry intenzivní, že musí být odškodněny i přesto, že následky zranění nebudou nejtěžší. (Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4210/2018, uveřejněný pod číslem 52/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní.)
Již z takto uvedené definice je zřejmé, že ačkoliv se jedná o kategorii nejtěžších zdravotních postižení, nepůjde vždy o újmu stejně intenzivní se zcela srovnatelnými následky. Při určení výše náhrady za duševní útrapy osob blízkých spojené se zvlášť závažným ublížením na zdraví podle § 2959 o. z. je proto třeba zohlednit konkrétní intenzitu zdravotního poškození primární oběti a jeho dopad do duševní sféry a soukromého a rodinného života sekundární oběti, za současného zohlednění okolností na její straně. Významná je zejména intenzita jejího vztahu s primární obětí, možnost (či naopak nemožnost) vést s ní i nadále rodinný život, případná existenční závislost na primární oběti (jež dle závěrů soudu prvního stupně není v projednávané věci dána), eventuálně jiná satisfakce (jako např. omluva, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení – v daném případě byl viník nehody v trestním řízení odsouzen), která obvykle není sama o sobě dostačující, její poskytnutí však může mít vliv na snížení peněžitého zadostiučinění. Zohlednit lze rovněž, byla-li sekundární oběť očitým svědkem škodní události, či jakým způsobem se o ní dozvěděla. Kritéria odvozená od osoby škůdce jsou především jeho postoj ke škodní události, dopad události do jeho duševní sféry, forma a míra zavinění (zásadně rozdílná je míra zavinění v případě úmyslu a nedbalosti) a v omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce, které jsou významné pouze z hlediska toho, aby výše náhrady pro něj nepředstavovala likvidační důsledek (což v případě, že je plnění poskytováno pojišťovnou, zásadně nepřichází v úvahu). Za základní částku náhrady, modifikovatelnou s užitím zákonných a judikaturou dovozených hledisek, lze považovat v případě nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející škodní události. (Srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, uveřejněný pod číslem 85/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní.) V dané věci odvolací soud uvedenou judikaturu respektoval, v souladu s ní určil základní částku náhrady a tu za užití judikaturou dovozených hledisek modifikoval s ohledem na konkrétní okolnosti případu.
Odkaz dovolatelů na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 947/2011, není případný, neboť usnesení o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost zásadně nelze považovat za ustálenou judikaturu dovolacího soudu, navíc dovolatelkou citovaná pasáž je pouze reprodukcí závěru odvolacího soudu, nikoli závěrem soudu dovolacího.
Dovolací soud připouští, že v některých extrémně závažných případech poškození zdraví (např. při vegetativním stavu primárního poškozeného) může utrpení blízkých osob dosahovat i vyšší intenzity než v případě usmrcení, a tedy může být vyšší i náhrada nemajetkové újmy osobám blízkým. V projednávané věci sice došlo k zvlášť závažné újmě na zdraví primární poškozené (ochrnutí dolních končetin, narušení stability trupu, inkontinence a s tím spojené další závažné zdravotní obtíže), je však zřejmé, že žalobci mohou (byť ve značně omezené míře) nadále s poškozenou komunikovat a prožívat rodinný život, což je nepochybně kvalitativní rozdíl oproti situaci, pokud by se nacházela v trvalém či dlouhodobém vegetativním stavu.
K uvedenému je třeba dále uvést, že § 2959 o. z. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. normou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Úvahu odvolacího soudu ohledně výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké by v rámci dovolacího řízení bylo možno revidovat, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená. O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Odvolací soud vzal v úvahu zjištěné rozhodné skutečnosti, žádnou podstatnou okolnost nepominul a jeho úvaha neobsahuje žádný logický rozpor. Nelze též souhlasit s názorem dovolatelů, že odvolací soud zúžil trvalý a závažný zdravotní stav poškozené na pouhou invaliditu.
Ze shora uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu dovoláním vymezené otázky stanovení výše náhrady za duševní útrapy sekundárních obětí při zvlášť závažném ublížení na zdraví podle § 2959 o. z. správný, proto dovolání žalobců podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu nákladů za vyjádření k podanému dovolání ve výši 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.
Autor: -mha-