// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu 30.11.2021
Osoba oprávněná k náhradě újmy dle zákona č. 59/1998 Sb.
Zákon č. 59/1998 Sb. nelimituje, kdo může či nemůže jako poškozená osoba nárokovat náhradu za škodu způsobenou vadou výrobku. Osobou oprávněnou k náhradě újmy proto může být nejen ten, kdo si vadný výrobek koupil, pronajal či jinak opatřil, ale i každá jiná osoba, jíž v příčinné souvislosti s vadou výrobku vznikla újma.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1327/2021, ze dne 26. 8. 2021
Dotčené předpisy: § 1 zák. č. 59/1998 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: odpovědnost za škodu; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 1. 2021, č. j. 18 Co 225/2020-654, potvrdil rozsudek ze dne 13. 11. 2019, č. j. 5 C 223/2013-573, jímž Obvodní soudu pro Prahu 9 zamítl žalobu na zaplacení částky 1 344 420 Kč (z toho 318 420 Kč představovalo bolestné a 1 026 000 Kč náhradu za ztížení společenského uplatnění) s příslušenstvím a částky 57 484,05 euro (náhrada za ztrátu na výdělku) s příslušenstvím žalobci a) a na zaplacení částky 47 108,84 euro [náklady vynaložené žalobkyní b) na léčení žalobce a)] s příslušenstvím žalobkyni b) a rozhodl o nákladech řízení; rozhodl též o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce a) si jako pilot na základě rámcové nájemní smlouvy k letům opakovaně půjčoval od první žalované letadlo. Dne 20. 8. 2010 žalobce a) havaroval v letadle typu EV97 Eurostar, provozovaném žalovanou 1) a vyrobeném žalovanou 2), poté, co se bez objednání dostavil na letiště a s letadlem připraveným pro jiného zákazníka vzlétl přes výslovný zákaz leteckého instruktora a zaměstnance žalované 1) N. Žalobce a) využil situace, že N. odešel do hangáru odevzdat jiné letadlo, a bez dovolení s letadlem vzlétl. Přitom v důsledku spěchu a v rozporu s letovou příručkou opomněl provést řádnou předletovou přípravu, včetně řádného uzavření krytu kabiny letadla. Ten se při letu otevřel, což spolu se zkratkovitým jednáním žalobce a) při snaze přistát i s otevřeným krytem vedlo k pádu letadla, při němž byl žalobce zraněn. Žalobci tvrzená konstrukční vada krytu kabiny letadla nebyla prokázána. Obecně byla letadla typu Eurostar EV97 hodnocena svědky jako kvalitní a bezporuchová, s letadlem v den nehody před žalobcem a) bez problémů letěli jiní piloti, letadlo bylo vybaveno novým vylepšeným typem zámku, který zabraňoval samovolnému otevření kabiny, týden před nehodou bylo zapůjčeno k výletu do Francie, kde s ním bylo nalétáno několik hodin, bylo v provozu 6 let a mělo nalétáno 1111 hodin letového provozu, aniž by se mu kdy samovolně otevřel kryt kabiny. Jako jedinou příčinu nehody Letecká amatérská asociace a Policie ČR, které nehodu vyšetřovaly, stanovily zřejmé nezkontrolování krytu kabiny letadla před letem, jeho řádné neuzavření a následné stresové jednání žalobce a) při otevření krytu za letu. Na zjištěný stav odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně aplikoval právo České republiky, které v souladu s čl. 5 odst. 1 písm. b), c) nařízení EU č. 864/2007 (Řím II) ve vztahu k žalované 2) a s čl. 4 bod 1 nařízení EU č. 864/2007 (Řím II), (dále jen „nařízení Řím II“) ve vztahu k žalované 1) shledal rozhodným právem, neboť letadlo bylo pořízeno, vyrobeno a uvedeno na trh na území České republiky, ke vzniku škody došlo na území České republiky a smlouva o nájmu letadla byla uzavřena na území České republiky a podle českého práva. Navíc žalobce a) učinil v průběhu řízení před soudem prvního stupně nesporným, že měl v době nehody obvyklé bydliště na území České republiky, kde rovněž pracoval, což odůvodnilo české právo jako rozhodné ve vztahu k žalované 2) rovněž podle čl. 5 odst. 1 písm. a) nařízení Řím II. Odvolací soud neshledal žalované odpovědnými za škodu žalobců podle § 420 a § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť neporušily obecnou prevenční povinnost. Druhá žalovaná nemůže za škodu odpovídat ani podle § 427 obč. zák., protože odpovědnost za škodu vyvolanou zvláštní povahou provozu dopadá na osobu provozující dopravní prostředek, nikoli na jeho výrobce. Žalovaná 1) byla sice provozovatelem letadla, toho se však žalobce a) zmocnil neoprávněně a bez souhlasu žalované 1), proto podle § 430 odst. 1 obč. zák. za škodu odpovídá namísto provozovatele pilot letadla, tedy žalobce a). Škodu přitom jako poškozený způsobil výlučně svým zaviněním, a proto ji podle § 441 obč. zák. nese sám. Odvolací námitku, že žalovaná 1) porušila povinnost zabezpečit letadlo proti neoprávněnému vniknutí ze strany žalobce a), posoudil jako nepřípustnou pro rozpor s principem neúplné apelace podle § 205a o. s. ř., neboť byla vznesena až v odvolacím řízení bez splnění podmínek uvedených v citovaném ustanovení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce a) dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a rovněž se jedná o otázky, které doposud nebyly dovolacím soudem řešeny. Odvolací soud chybně posoudil, mezi jakými skutkovými okolnostmi měla být zjišťována existence příčinné souvislosti. Hlavní příčinu škody soud viděl v neoprávněném užití letadla a v neprovedení předletové přípravy. K pádu letadla však došlo v důsledku jeho malé rychlosti, neboť žalobce a) se řídil letovou příručkou pro přistání, která neobsahovala pokyny pro přistání s otevřenou kabinou, pro které je nezbytná vyšší rychlost letadla. Mezi neprovedením předletové přípravy a zřícením letadla nebyla jakákoli příčinná souvislost (odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, a ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000). Za nesprávný považoval rovněž závěr odvolacího soudu, že za vznik škody je výlučně odpovědný žalobce a), když podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 454/2012, může výlučné zavinění poškozeného sice vést k úplnému zproštění odpovědnosti provozovatele za škodu, avšak jen tehdy, byla-li škoda sice vyvolána zvláštní povahou provozu, ale nebyla způsobena okolnostmi majícími původ v provozu. V rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 1059/2005, a ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, odvolací soud jako nepřípustnou novotu nepřipustil námitku porušení povinnosti žalovanou 1), která nezabezpečila letadlo proti neoprávněnému užití, ačkoli tato okolnost vyšla najevo v průběhu řízení před soudem prvního stupně. V důsledku toho soud nesprávně posoudil otázku odpovědnosti žalované 1), neboť ta by měla za škodu spoluodpovídat podle § 430 odst. 1 obč. zák. – jako provozovatel, který nedbalostí umožnil užití dopravního prostředku (v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 25 Cdo 214/2002). Povinnost zajistit letadlo přitom vyplývá i z provozního řádu hangáru Letiště Praha Letňany č. LKLT-SMS-08, jehož nerespektováním žalovaná 1) porušila rovněž obecnou prevenční povinnost zakotvenou § 415 obč. zák. Soud také nesprávně aplikoval české právo, ačkoli podle čl. 5 odst. 1 písm. a) nařízení Řím II měla být věc posouzena podle německých právních předpisů, a nárok žalobců vůči žalované 2) neměl být posouzen podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ale podle zákona č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku (dále jen „zákon č. 59/1998 Sb.“). Vadou, která zapříčinila nehodu, byla vada zámku krytu kabiny a absence pokynů pro přistání s otevřeným krytem v letové příručce. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost výroků odvolacího soudu o náhradě nákladů a aby rozhodnutí odvolacího soudu spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro posouzení aplikace zákona č. 59/1998 Sb. a pro výklad § 441 a § 430 obč. zák., který za daných skutkových okolností dosud nebyl dovolacím soudem řešen, avšak není důvodné.
Podle § 427 obč. zák. odpovídají fyzické a právnické osoby provozující dopravu za škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu. Stejně odpovídá i jiný provozovatel motorového vozidla, motorového plavidla, jakož i provozovatel letadla.
Podle § 430 odst. 1 obč. zák. odpovídá místo provozovatele ten, kdo použije dopravního prostředku bez vědomí nebo proti vůli provozovatele. Provozovatel odpovídá společně s ním, jestliže takové užití dopravního prostředku svou nedbalostí umožnil.
Podle § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.
Odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu určil při posouzení odpovědnosti žalované 1) podle § 427 obč. zák. skutkové okolnosti, mezi kterými zjišťoval příčinnou souvislost. Předpoklady odpovědnosti za škodu způsobenou zvláštní povahou provozu jsou existence škody, zvláštní povaha daného provozu a příčinná souvislost mezi nimi. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem provozu dopravního prostředku, resp. jeho zvláštní povahy. Byla-li však příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Na druhé straně řetězec příčin nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou jen tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ – pod C 979). K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4841/2009, uveřejněný v Souboru pod C 10104). Podle skutkových zjištění soudů (která podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu) žalobce a) před startem neprovedl předletovou přípravu, neuzavřel a nezkontroloval řádně kryt letadla, ten se za letu otevřel a žalobce a) nezvládl za těchto podmínek přistávací manévr, což vedlo k pádu letadla. Odvolací soud správně uzavřel, že neuzavření krytu letadla žalobcem bylo prvotní a podstatnou příčinou, ze které lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Bez této příčiny by ke škodlivému následku vůbec nedošlo.
Dále zásadně platí, že v rozsahu, v jakém se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného ve smyslu § 441 obč. zák., není dána odpovědnost škůdce, neboť v tomto rozsahu chybí příčinná souvislost mezi vznikem škody a okolnostmi na straně žalovaného, za něž je odpovědný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5365/2015). To platí i v případě objektivní odpovědnosti, jakou je odpovědnost podle § 427 obč. zák. Takzvané spoluzavinění poškozeného znamená, že jeho jednání bylo buď hlavní a bezprostřední příčinou vzniku škody nebo bylo jednou z příčin jejího vzniku. Byla-li škoda způsobena výlučně jednáním poškozeného, je zcela vyloučena odpovědnost provozovatele, a to nikoliv z důvodu zproštění se jeho odpovědnosti z tzv. liberačního důvodu podle § 428 věty druhé obč. zák., nýbrž z důvodu chybějící příčinné souvislosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 431/2008, ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009, nebo usnesení ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 948/2010).
Žalobcem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 454/2012 (odkazující na ne zcela přiléhavé rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 1970, sp. zn. 3 Cz 43/1969, publikované pod č. 80/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), se týká zproštění odpovědnosti provozovatele provozu zvlášť nebezpečného podle § 432 za použití § 428 věty druhé obč. zák. za škodu způsobenou na elektrické rozvodně výbuchem při provádění trhacích prací. I když jde o výklad téhož liberačního ustanovení (§ 428 obč. zák. se do 31. 12. 2013 používal jak u provozu dopravních prostředků, tak provozu zvlášť nebezpečného), jde o odlišné skutkové situace a především liberace provozovatele může přicházet v úvahu jen tam, kde jsou jinak splněny podmínky odpovědnosti provozovatele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4861/2010, Soubor C 9397). Právě tato podmínka v posuzované věci splněna není, a to v důsledku okolností, na které pamatuje úprava obsažená v § 430 obč. zák.
Podle tohoto ustanovení namísto provozovatele odpovídá za škodu ten, kdo dopravního prostředku použije bez vědomí nebo proti vůli provozovatele, případně mohou za škodu odpovídat společně, umožnil-li takové užití provozovatel svou nedbalostí. Argumentuje-li žalobce a) rozhodnutími týkajícími se výkladu § 428 obč. zák., míjí se s právním posouzením odvolacího soudu, který neuzavřel, že by se žalovaná 1) liberovala podle § 428 obč. zák., ale dospěl k závěru, že výlučně odpovědným je namísto ní žalobce a) podle § 430 odst. 1 věty první obč. zák, neboť se letadla zmocnil proti výslovně projevené vůli provozovatele. Tím z právního hlediska žalovanou 1) nahradil v postavení provozovatele spojeném s přísnou objektivní odpovědností za škodu způsobenou zvláštní povahou provozu letadla, takže za vzniklé škody při tomto letu odpovídá podle § 427 obč. zák. (včetně případné liberace podle § 428 obč. zák. z důvodů na jeho straně) on sám. Jestliže navíc v daném případě škoda vznikla jen žalobci a), a to zároveň výlučně jeho zaviněním, nese ji podle § 441 věty za středníkem obč. zák. žalobce a) sám.
Namítá-li dovolatel nesprávnost procesního postupu odvolacího soudu, jenž se s odkazem na § 205a o. s. ř. nezabýval jeho tvrzením o nedbalosti první žalované, pak dovolací soud nepřehlédl, že řízení bylo soudem prvního stupně podle § 118a o. s. ř. koncentrováno a účastníci byli též poučeni podle § 119a o. s. ř. o nutnosti uvést všechna skutková tvrzení a označit důkazy k nim před vyhlášením rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatel se však posouzení věci podle § 430 odst. 1 věty druhé obč. zák. dovolává s odkazem na skutečnosti, které podle něj již v řízení před soudem prvního stupně vyšly najevo ze svědeckých výpovědí, a dovozuje nedbalost žalované 1) ze skutkových zjištění soudů, podle nichž žalovaná 1) mezi jednotlivými lety různých pilotů neuzamkla letadla do hangáru. Podle dovolacího soudu však je provozovatel letiště oprávněn důvodně očekávat, že držitelé pilotních průkazů se znalostí všech pravidel provozu letiště, pohybu po letišti a půjčování letadel budou respektovat pokyny instruktora, tím spíše výslovný zákaz vzletu. Provozovateli letiště nelze klást k tíži, že nepředpokládal protiprávní jednání pilota (vzlet s letadlem přes výslovný zákaz instruktora a bez dostatečné předletové přípravy), zákazníka, o němž věděl, že je o provozu letiště poučen, a že při běžném provozu a při předávání letadla zákazníkům mezi jednotlivými lety nepředcházel zneužití letadla jeho uzamčením do hangáru.
Lze tedy uzavřít, že provozovatel letadla neodpovídá za škodu na zdraví pilota, který si ji způsobil tím, že přes výslovný zákaz provozovatele a bez řádné předletové přípravy s letadlem vzlétl, aniž řádně uzavřel kryt kabiny letadla a po jeho samovolném otevření nezvládl přistávací manévr.
Jak již Nejvyšší soud v minulosti vyložil, zákon č. 59/1998 Sb. nelimituje, kdo může či nemůže jako poškozená osoba nárokovat náhradu za škodu způsobenou vadou výrobku. Osobou oprávněnou k náhradě újmy proto může být nejen ten, kdo si vadný výrobek koupil, pronajal či jinak opatřil, ale i každá jiná osoba, jíž v příčinné souvislosti s vadou výrobku vznikla újma (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2675/2017). Jestliže žalobci v průběhu řízení tvrdili konstrukční vadu letadla, pro kterou dovozovali odpovědnost žalované 2), jakožto výrobce letadla, měla být její odpovědnost posouzena podle zákona č. 59/1998 Sb. V daném případě vedl soud dokazování jak na základě tvrzení žalobců ke skutečnostem významným z pohledu § 427 obč. zák., tak z pohledu § 430 odst. 1 věty první obč. zák. ke skutečnostem plynoucím z obrany první žalované. Zabýval se však i tvrzením žalobce a), že škoda byla způsobena vadou zámku krytu kabiny, což je základní předpoklad pro posouzení nároku na náhradu škody způsobené vadou výrobku, a vedl k němu rozsáhlé dokazování s negativním výsledkem. Uzavřel-li pak, že nemůže postupovat podle zákona č. 59/1998 Sb., protože letadlo žádnou vadu nemělo, je jeho právní posouzení nároku proti druhé žalované sice ne zcela obratně vyjádřené, avšak jinak vyjádřený závěr, že pro neexistenci vady výrobku není nárok proti druhé žalované podle zákona č. 59/1998 Sb. důvodný, by musel vést k témuž výsledku – tedy zamítavému rozhodnutí.
Námitka nesprávné aplikace čl. 5 odst. 1 písm. a) nařízení Řím II je založena na skutkovém tvrzení, že žalobce a) měl v době nehody bydliště na území Spolkové republiky Německo. To však neodpovídá skutkovému stavu zjištěnému soudy. Fakticky tak dovolatel brojí proti nesprávnému závěru o zjištěném skutkovém stavu. Přípustnost dovolání však může založit pouze nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Námitka směřující proti zjištěnému skutkovému stavu nemůže být předmětem dovolacího přezkumu.
Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích námitek správné, Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání jako nedůvodné zamítl.
Podle § 243b, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. by ve věci úspěšným žalovaným proti žalobci a) náleželo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Žalovaným však v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, neboť vyjádření k dovolání nepodaly. Dovolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání ve lhůtě přiměřené pro rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí.
Autor: -mha-