// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu 09.08.2021
Zásah do soukromí výkonných a dalších umělců
I. Mezi osoby, které z povahy své činnosti vstupují do veřejného prostoru, musí snášet zvýšenou intenzitu zájmu o svou osobu či výsledky tvorby a jsou vystaveny i větší míře případné kritiky (na vrcholku pomyslné pyramidy v tomto smyslu stojí politici a veřejní činitelé), patří i výkonní umělci (herci, zpěváci, hudebníci, tanečníci, režiséři) a další umělci (spisovatelé, skladatelé, malíři, sochaři, apod.). Je dáno samotnou podstatou jejich profese, že umělecká tvorba je určena pro veřejnost, kterou má bavit, poučovat či jinak oslovovat, takže bez vzájemné interakce postrádá smysl. Součástí této komunikace je i zájem adresátů uměleckých děl získat informace nejen o díle samotném (jeho vzniku, významu, smyslu i možnostech jeho získání či jiného sdílení), ale i o jeho autorovi, protože umělecký projev zpravidla zahrnuje určitý vnos jeho osobnosti do prezentovaného díla. Činnost umělců je tedy zcela opodstatněně podrobována umělecké kritice, více či méně laickému hodnocení, oceňování v anketách či festivalech, tedy rozličným způsobům rozboru nejen samotného díla, ale i hodnocení osoby, která jej vytvořila. V tomto smyslu se tedy umělci nepochybně pohybují ve veřejné sféře a musí být připraveni snášet i zvýšený zájem o svou osobu.
Tento zájem veřejnosti však má své meze, které jsou dány právě okruhem informací, které ještě spadají do umělecké činnosti. Jinými slovy, umělec má nezadatelné právo na ochranu svého soukromí, a to prakticky v tom rozsahu, nakolik si je vymezí svým souhlasem s informováním veřejnosti o svém zázemí, vztazích a jiných záležitostech intimního charakteru. Do oblasti veřejného zájmu proto bez dalšího patří jen ty nejzákladnější informace o jejich původu, rodinných poměrech či případně dalších momentech jejich života významných pro jejich tvorbu, jsou-li podávány korektně a ve snaze o objektivní hodnocení činnosti umělce. Bez souhlasu umělce sem již nepatří zveřejňování těch soukromých záležitostí, které bezprostředně nesouvisejí s jeho uměleckou profesí, tím spíše pak ne zprávy nepodložené či dokonce nepravdivé, jsou-li motivovány spíše snahou o ukojení nezdravé zvědavosti, nikoliv o vedení seriózní debaty nad uměleckou činností.
II. Jen z toho, že se výkonný umělec zúčastnil veřejné akce, kde mohl být fotografován, nevyplývá jeho souhlas s fotografováním v soukromí. Již samotný způsob, jakým zde byly pořízeny předmětné fotografie, byl spojen se zásahem do soukromí, neboť snímky byly pořizovány tajně při cíleném sledování.
III. I v případě umělců platí, že hlavní funkce peněžité náhrady za zásah do osobnostních práv je satisfakční. Preventivní (preventivně-sankční) funkce peněžité náhrady sice není vyloučena, nelze jí však bez dalšího odůvodnit stanovení podstatně vyšší náhrady v případech zásahů do osobnostních práv ze strany informačních médií než v ostatních případech obdobně intenzivní nemajetkové újmy, a to jen proto, aby byla se zřetelem k majetkovým poměrům původce zásahu způsobilá ho exemplárně potrestat a odradit od opakování obdobného zásahu.
IV. V situaci, kdy část informací o vztahu žalobců byla pravdivá a zčásti mohla být pokryta zpravodajskou licencí, zatímco nepravdivé nařčení z nemanželských mileneckých vztahů bylo zásahem do osobnostních práv, není možno vyhovět žalobě, která koncipuje omluvu jednotně a bez tohoto rozlišení ve vztahu k článku jako celku. Nejde přitom o formulační nedostatek žalobního petitu, který je soud oprávněn odstranit, pokud nezmění jeho význam, nýbrž o nedostatek tzv. satisfakční způsobilosti požadované omluvy, který již soud nemá možnost odstraňovat zmíněným procesním postupem. Formulace omluvy v žalobě způsobem, který netrpí nepřesností odstranitelnou jednoduchou úpravou textu bez dotčení jeho podstaty, je již věcí hmotněprávního posouzení, zda je žaloba opodstatněná, a nedostatek v tomto směru je řešitelný již jen rozhodnutím o věci samé. Jinými slovy, změna výroku samotným soudem (beze změny žaloby uplatněné žalobcem) způsobem, který by odstranil nezpůsobilost žalobního petitu vést k odpovídající satisfakci, by již byla zásahem soudu do předmětu řízení, neboť vymezení, v čem žalobce spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv, náleží jen jemu coby pánu sporu (dominus litis).
Okolnost, že zčásti není široce pojatá omluva bez rozlišení jednotlivých tvrzení věcně opodstatněná, tj. že žaloba v určitém rozsahu není důvodná, nemůže vést soud k postupu, který by znamenal nepřípustné poučení o hmotném právu a narušil by rovnost stran mezi účastníky.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 149/2020, ze dne 19. 4. 2021
Dotčené předpisy:
§ 81 o. z.
§ 86 o. z.
§ 88 odst. 2 o. z.
§ 89 o. z.
§ 90 o. z.
§ 2951 odst. 2 o. z.
§ 2956 o. z.
Kategorie: ochrana osobnosti; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 26. 3. 2019, č. j. 16 C 189/2018-118, uložil žalované, aby upustila od zveřejňování a šíření jakýchkoli informací, komentářů či jakýchkoliv jiných sdělení či výroků o soukromém a rodinném životě žalobců, pokud je to v rozporu s jejich oprávněnými zájmy, a aby jako vydavatelka časopisu XY a provozovatelka internetových stránek sedmicka.tyden.cz uveřejnila v obou těchto médiích omluvy shodného znění:
„OMLUVA PANU P. K. A J. K.
Společnost EMPRESA MEDIA a.s., se omlouvá panu P. K. a J. K. za újmu, kterou jim způsobila v jejich soukromém, pracovním a veřejném životě tím, že dne XY publikovala článek s názvem „P. K.: XY, uvozený na titulní straně časopisu titulkem „P. K.: XY!“, kde v rozporu se zákonem zveřejnila nepravdivé informace a ničím nepodložené spekulace o jejich soukromém životě spolu s jejich neoprávněně pořízenými fotografiemi, čímž zasáhla do jejich ústavně zaručeného práva na ochranu soukromí, zachování lidské důstojnosti, osobní cti a vážnosti ve společnosti.“,
dále uložil žalované, aby zaplatila žalobci a) 150 000 Kč a žalobkyni b) 100 000 Kč, žalobu o zaplacení 1 050 000 Kč žalobci a) a 1 100 00 Kč žalobkyni b) zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná zveřejnila dne XY na titulní straně časopisu XY titulek „XY“ s fotkou žalobce a) a uvnitř článek nazvaný „XY, P. K.“ (dále „článek 1“), u kterého byly zveřejněny fotografie žalobců, jak se objímají v místě bydliště nebo na letišti. V článku se spekuluje, zda jsou žalobci partneři, pokud se vodí za pas, za ruku, líbají se a dokonce spolu zůstávají přes noc; rovněž je řešeno, kdo je žalobkyně b). Dne 8. 6. 2018 žalovaná na internetových stránkách XY zveřejnila článek pod názvem „XY: herec P. K. s milenkou už bydlí“ (dále jen „článek 2“), který je obsahově redukovanou variantou článku 1. Obdobné informace byly již předtím zveřejněny v několika dalších časopisech. V době, kdy byly články publikovány, byla žalobcova manželka B. G. již po smrti. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná neoprávněně zasáhla do osobnostních práv žalobců. Neexistoval totiž žádný veřejný zájem na uveřejnění informací z jejich osobní sféry, byť je žalobce a) populárním hercem, tedy veřejně známou osobou. S odkazem na rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3063/2009 (publikovaný pod C 10217 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor), soud uvedl, že ačkoliv známé osoby musí obecně akceptovat vyšší míru veřejné kritiky, než jiní občané, neplatí tento závěr v případě, že sdělování informací nikterak nesouvisí s jejich veřejnou činností. Neoprávněným zásahem do soukromí žalobců bylo i pořizování jejich fotografií, které se dělo bez jejich souhlasu či některé ze zákonných licencí uvedených v § 88 – 89 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Nebylo podstatné, zda uvedené informace byly pravdivé či nikoliv, protože zasahují ryze soukromou sféru žalobců, a žalovaná tedy neměla právo je zveřejňovat. Na základě toho dospěl soud k závěru o důvodnosti žaloby, avšak požadovanou peněžitou náhradu považoval za příliš vysokou.
K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 8. 2019, č. j. 22 Co 129/2019-201, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla žalované uložena povinnost zdržet se publikování informací ze života žalobců tak, že žaloba se zamítá, změnil jej ve výroku ukládajícím povinnost zveřejnit omluvu tak, že žalovaná je povinna uveřejnit v časopise XY omluvu pouze ve znění:
„OMLUVA PANU P. K. A J. K.
Společnost EMPRESA MEDIA, a.s., vydavatelka časopisu XY, se omlouvá panu P. K. a J. K. za újmu, kterou jim způsobila tím, že dne XY publikovala článek s názvem „P. K.: XY“, kde zveřejnila jejich neoprávněně pořízené fotografie.“
zveřejněnou na straně XY časopisu XY na ploše minimálně v rozsahu čtvrt strany a písmem o velikosti 12 b.;
a na internetových stránkách XY pouze ve znění:
„OMLUVA P. K. A J. K.
Společnost EMPRESA MEDIA, a.s., provozovatelka internetových stránek XY, se omlouvá panu P. K. a J. K. za újmu, kterou jim způsobila tím, že dne XY publikovala článek s názvem „XY: herec P. K. s milenkou už bydlí“, kde zveřejnila jejich neoprávněně pořízené fotografie.“,
žalobu zamítl v rozsahu žalobního požadavku žalobců, aby jako součást omluvy v časopise XY byl na titulní straně uveřejněn text: „Omluva vydavatelství EMPRESA MEDIA, a.s. panu P. K. a J. K., str. 8“ a dále v rozsahu, aby text omluvy uveřejněný uvnitř časopisu XY a na internetových stránkách XY obsahoval za slovem „způsobila“ slova „v jejich soukromém, pracovním a veřejném životě“, za slovem „kde“ slova „v rozporu se zákonem“, za slovem „zveřejnila“ slova „nepravdivé informace a ničím nepodložené spekulace o jejich soukromém životě spolu s“ a za slovem „fotografie“, resp. „fotografiemi“ slova „čímž zasáhla do jejich ústavně zaručeného práva na ochranu soukromí, zachování lidské důstojnosti, osobní cti a vážnosti ve společnosti“, ve výrocích o peněžité náhradě rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a ve výrocích, kterými byla žaloba zamítnuta, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobci a) se přiznává dalších 100 000 Kč a žalobkyni b) dalších 150 000 Kč; konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po částečném zopakování a doplnění dokazování konstatoval, že žalovaná v článcích vycházela z nepodloženého závěru, že žalobce je ženatý, ačkoliv jeho manželka zemřela již v roce 2017, proto je vztah žalobců v článcích popisován nesprávně jako mimomanželský. Žalobce a) je jako herec osobou veřejného zájmu, proto zveřejnění informace, kdo je jeho partnerkou, nelze samo o sobě považovat za neoprávněný zásah do soukromí, a to zvláště situace, kdy se partneři opakovaně jako pár účastní veřejných akcí. Žalovaná však vylíčila vztah žalobců nepravdivě jako milenecký a ze strany žalobce a) jako mimomanželský, ačkoliv byl v té době vdovec, byť on sám tuto informaci maximálně tajil. Na druhou stranu jako veřejně známá osoba musel žalobce a) počítat se zvýšeným zájmem, objeví-li se na veřejnosti s novou partnerkou. Dohadům přitom mohl snadno předejít, pokud by informaci o smrti manželky sdělil na dotaz mediím. Újma, která žalobcům vznikla v důsledku zveřejnění nepravdivých negativních dehonestujících informací, je proto z významné míry přičitatelná jim samotným, nikoliv však zcela, protože žalovaná se informace o trvání manželství nesnažila smysluplně ověřit. Navíc slídění a tajné pořizování fotografií žalobců nelze považovat za legitimní. Vzhledem k okolnostem případu považoval odvolací soud za odpovídající přiznat za články nepravdivě informující o povaze vztahu žalobců a především za předcházející sledování a tajné pořizování snímků s nimi souvisejícími peněžitou náhradu ve vyšší částce než soud prvního stupně, a to i s přihlédnutím k preventivně-sankční funkci náhrady. Požadavek na omluvu shledal odvolací soud důvodným, nicméně nikoliv v podobě, jak ji žalobci formulovali. Vzhledem k tomu, že články vedle informací nepravdivých obsahují i informace pravdivé a žalobci nežádali omluvu ke konkrétním informacím, ale obecně, je text omluvy důvodný pouze ve vztahu k neoprávněně pořízeným fotografiím.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice otázky posouzení okolností rozhodných pro přiznání peněžité náhrady a otázky formy a rozsahu přiznané morální satisfakce. K první otázce uvádějí, že odvolací soud nesprávně snížil výši peněžitého zadostiučinění s odůvodněním, že žalobci si z velké části způsobili újmu sami, jestliže neinformovali média, že manželství žalobce a) již netrvá. Povinnost takové aktivní činnosti však nelze z ničeho dovodit, protože i když je žalobce a) osobou veřejně známou, nejedná se o skutečnost týkající se jeho zapojení do veřejného života. V rovině partnerského života mají navíc žalobci právo na absolutní informační sebeurčení. Žalobci podrobně odkazují na judikaturu Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“), podle níž je třeba, aby zveřejněné údaje souvisely s veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává, resp. aby informace mohly přispět k diskuzi o veřejném zájmu. Je nerozhodné, zda zveřejněné informace byly pravdivé či nikoliv, protože i zveřejnění pravdivých informací spadajících do soukromí člověka je nutné považovat za neoprávněný zásah. Skutečnost, že informace v tomto případě byly navíc nepravdivé a difamační, pak činí zásah ještě závažnějším. I kdyby však žalovaná zasáhla do osobnostních práv žalobců pouze tím, že o nich zveřejnila nepravdivé a difamační informace, byly by závěry odvolacího soudu v rozporu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu i ESLP, protože za pravdivost zveřejněných informací odpovídá výlučně ten, kdo je zveřejnil. Z dalších kritérií odvolací soud nedostatečně vzal v potaz zavinění původce zásahu a to, že žalované se její opakované zásahy do osobnostních práv ekonomicky vyplácejí. Ke druhé otázce pak argumentují, že k samotnému zásahu došlo již zveřejněním článků, které se zabývaly detaily ze soukromého života žalobců. Nadto tyto články obsahovaly informace nepravdivé a difamační, které zasáhly jejich čest a důstojnost. Podle žalobců tak odvolací soud text omluvy nepřiměřeně zúžil. Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v měnícím výroku, jímž byla žaloba požadující omluvu částečně zamítnuta, a v částech výroků potvrzujících zamítavé výroky o peněžité náhradě, zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaná ve vyjádření označuje dovolání žalobců za nepřípustné, protože nevymezuje relevantní právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. I v případě, že by dovolací soud shledal dovolání přípustným, je zcela nedůvodné. Dovozuje, že i záležitosti týkající se soukromých poměrů umělců mohou být podle judikatury ESLP věcí veřejného zájmu a že informaci o osobním stavu nelze považovat za ryze soukromou. Žalobci pak zkreslují závěry odvolacího soudu, pokud tvrdí, že dovodil jejich povinnost oznámit informaci, kdo je partnerkou žalobce a). Pokud žalobce a) přijímá všechny pozitiva, která s pozicí herce souvisí, měl by zároveň snášet zvýšený zájem publika. Žalobkyně b) pak vztahem se žalobcem a) dobrovolně vstoupila do veřejné sféry, a musela tak počítat i se zvýšeným zájmem médií. Navíc žalobci se spolu účastnili různých veřejných akcí, nelze proto hovořit ani o porušení práva na informační sebeurčení. Většina informací v článcích se zakládá na pravdě a nepravdivým informacím mohl žalobce a) jednoduše zabránit. Při zúžení textu omluvy postupoval odvolací soud v souladu s judikaturou, jestliže omluvu omezil pouze na protiprávní zásah.
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním rovněž žalovaná a jeho přípustnost podle § 237 o. s. ř. odůvodňuje tím, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, která je v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně, popř. má být vyřešena jinak, a to otázky preventivně-sankční funkce zadostiučinění a otázky, při jejímž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe ESLP ohledně zveřejňování fotografií osob veřejného zájmu získaných bez jejich svolení a vědomí mimo rámec jejich profesní činnosti. Žalovaná polemizuje s přípustností preventivně-sankční funkce peněžitého zadostiučinění s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a ESLP, která si podle jejího názoru odporují. Označuje též literaturu, která se k této funkci staví odmítavě. Občanský zákoník nepřipouští možnost přihlížet k majetkovým poměrům škůdce jako okolnosti pro přiznání vyššího zadostiučinění, a to ani podle § 2957 o. z. Uvedený přístup soudů, že satisfakce má funkci trestu, je pak v rozporu se zásadou nulla poena sine lege. Dále vytýká odvolacímu soudu, že nezohlednil kritéria ESLP pro hodnocení legitimity zveřejňování fotografií. Těmi jsou především vztah fotografie k textu, který doprovází. Cílem fotografií přitom bylo pouze doložit pravdivost informací v článku. Dále je nutno zkoumat obsah fotografií, nikoli způsob jejich pořízení, pokud by neměl zásadní vliv na výsledek - zveřejnění fotografie. Žalovaná shrnuje, že je tedy třeba hodnotit při zveřejnění fotografií kontext obsahu zveřejněné informace, legitimitu příspěvku, stupeň známosti dotčených osob, předmět informace, chování dotčených osob, obsah, formu a místo pořízení fotografie. Po aplikaci těchto kritérií na projednávaný případ pak nelze dospět k závěru o neoprávněnosti zveřejnění fotografií. Navrhuje tedy, aby ve výrocích, jimiž byla žalované uložena povinnost k omluvě a k peněžitému plnění, byl rozsudek odvolacího soudu změněn tak, že žaloba se zamítá, popř. byl v tomto rozsahu zrušen a vrácen odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a jsou přípustná podle § 237 o. s. ř. k řešení otázek neoprávněnosti zásahu a kritérií rozhodných pro přiznání peněžité náhrady; dovolání nejsou důvodná. Dovolání žalobců proti části výroku, jímž byla zčásti zamítnuta žaloba požadující publikaci omluvy, není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Žalovaná v dovolání zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu, že posuzované články opatřené fotografiemi žalobců byly z její strany zásahem do soukromí žalobců. Žalobci pak snášejí kritiku k úvaze soudu, zda a nakolik je jejich osobní vztah věcí veřejného zájmu, tedy nakolik je tiskový zpravodajce či vydavatel oprávněn o něm informovat bez svolení dotčených osob. Není přitom sporu, že žalovaná informovala bez souhlasu žalobců o jejich vztahu tiskovým sdělením, které podložila fotografiemi pořízenými bez jejich vědomí.
Podle § 81 odst. 1 o. z. chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.
Podle odst. 2 tohoto ustanovení ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.
Podle § 86 věty první a druhé o. z. nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, nemá-li k tomu zákonný důvod. Zejména nelze bez svolení člověka narušit jeho soukromé prostory, sledovat jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový nebo obrazový záznam, využívat takové či jiné záznamy pořízené o soukromém životě člověka třetí osobou, nebo takové záznamy o jeho soukromém životě šířit.
Podle § 88 odst. 2 o. z. svolení není třeba v případě, když se podobizna, písemnost osobní povahy nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí na základě zákona k úřednímu účelu nebo v případě, že někdo veřejně vystoupí v záležitosti veřejného zájmu.
Podle § 89 o. z. podobizna nebo zvukový či obrazový záznam se mohou bez svolení člověka také pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též k vědeckému nebo uměleckému účelu a pro tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství.
Podle § 90 o. z. zákonný důvod k zásahu do soukromí jiného nebo k použití jeho podobizny, písemnosti osobní povahy nebo zvukového či obrazového záznamu nesmí být využit nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy člověka.
Ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka. Neoprávněným je zásah do osobnosti člověka, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. Ochranu poskytuje občanský zákoník proti takovým jednáním, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu práva zejména tím, že snižují jeho čest u jiných lidí, a ohrožují tak vážnost jeho postavení a uplatnění ve společnosti, případně že narušují jeho soukromí.
Občanskoprávní ochrana osobnosti navazující na ústavněprávní zakotvení ochrany osobnosti v čl. 10 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod, („dále též jen Listina“) přitom bez dalšího neustupuje ani právu na svobodu projevu a právu na informace chráněným čl. 17 Listiny (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 10, str. 113, ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04, či ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 2300/18). Při střetu základního práva na informace s právem na ochranu osobnosti a soukromého života je vždy věcí soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto třeba, aby na základě konkrétních zjištění vždy ve svém rozhodnutí vyložily, zda výrok či sdělení dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti a dobré pověsti dotčené osoby nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1914/2018, či ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016). Rovněž Evropský soud pro lidská práva, který konstantně poukazuje na důležitou roli, který tisk a média obecně v současné společnosti hrají (především bývá hovořeno o roli tzv. “hlídacího psa“, k tomu srov. rozhodnutí ve věci Bladet Tromsø and Stensaas v. Norway, stížnost č. 21980/93), zároveň uvádí, že tisk nesmí překročit určité hranice, týkající se zejména ochrany pověsti a práv jiných. Ve své rozhodovací praxi proto vytyčil několik kritérií pro posouzení otázky, kterému z uvedených práv je v konkrétním případě třeba dát přednost. V rozhodnutí von Hannover v. Německo I, stížnost č. 59320/00, dospěl mimo jiné k závěru, že každý, i když je znám veřejnosti, musí mít „legitimní naději“ na ochranu a respektování svého soukromého života. Rozhodujícím faktorem při posuzování ochrany soukromého života proti ochraně svobody projevu by měl být příspěvek publikovaných fotografií a článků k diskuzi o tématu veřejného zájmu. Publikaci materiálů, jejichž jediným účelem je uspokojit zvědavost určité části čtenářů, pokud jde o detaily ze soukromého života, nelze považovat za příspěvek k jakékoliv diskuzi, i když je dotčená osoba veřejně známá. Uvedené myšlenky ESLP dále rozvedl v rozhodnutích von Hannover v. Německo II., stížnost č. 40660/08 a 60641/08, a Axel Springer AG v. Německo, stížnost č. 39954/08, v nichž formuloval na základě pěti, potažmo šesti kritérií, tzv. test proporcionality, jímž je třeba posuzovat kolizi práva na svobodu projevu s právem na ochranu soukromého života. Má tak být zvažováno 1) zda jde o příspěvek k debatě ve veřejném zájmu, 2) jak dobře je osoba známá a co je předmětem reportáže, 3) předchozí chování dotčené osoby, 4) obsah, forma a následky publikace a 5) okolnosti, za jakých byly fotografie pořízeny, popř. metody získání informací a jejich pravdivost. Jako šesté kritérium se pak přidává závažnost uložené sankce. Dokonce osm demonstrativně vypočtených obdobných kritérií vymezuje i Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3853/19): 1. povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení, hodnotový soud, hodnotový soud se skutkovým základem či jinak hybridní výrok), 2. obsah výroku (např. zda jde o projev "politický" či "komerční"), 3. forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní, či dokonce vulgární), 4. postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou, či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5. zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6. chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama "vyprovokovala" či jak se posléze ke kritice postavila), 7. kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně 8. kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil).
Ačkoliv právo na soukromí představuje jedno ze základních osobnostních práv, vyčerpávající definice soukromí jako předmětu jeho ochrany není v zákoně obsažena, neboť to pro jeho šíři není ani dost dobře možné. Jednu z významných složek soukromí představují skutečnosti a informace ze soukromého života člověka, ohledně kterých platí zpravidla naprosté informační sebeurčení, tedy právo každého podle svého vlastního uvážení svobodně rozhodnout, zda vůbec a případně v jakém rozsahu, v jaké formě a jakým způsobem mají být takové informace a údaje zpřístupněny jiným subjektům (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 24/10, č. 52/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3361/2007, Soubor C 6170, či usnesení téhož soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1870/2011). Při posouzení, zda zveřejnění informace o nich bylo neoprávněným zásahem do osobnostní sféry, je třeba vzít v úvahu i to, zda dotčená osoba sama svým chováním určitou skutečnost z chráněné sféry intimního života nevyloučila, např. tím, že je sama přímo zveřejnila, případně je jinak prezentovala tak, že mohla předpokládat, že přítomné osoby takovou jinak soukromou informaci obdrží (srov. zprávu o rozhodování soudů ve věcech ochrany osobnosti a tiskových oprav bývalého Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 1969, sp. zn. Cpj 138/69, uveřejněnou ve Sborníku stanovisek, závěrů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu za období 1964 až 1969).
Významné jsou přitom i vlastnosti samotné osoby, do jejíchž práv bylo zasaženo, a to z hlediska jejího postavení ve společnosti a v mezilidských vztazích. Mezi osoby, které z povahy své činnosti vstupují do veřejného prostoru, musí snášet zvýšenou intenzitu zájmu o svou osobu či výsledky tvorby a jsou vystaveny i větší míře případné kritiky (na vrcholku pomyslné pyramidy v tomto smyslu stojí politici a veřejní činitelé), patří i výkonní umělci (herci, zpěváci, hudebníci, tanečníci, režiséři) a další umělci (spisovatelé, skladatelé, malíři, sochaři, apod.). Je dáno samotnou podstatou jejich profese, že umělecká tvorba je určena pro veřejnost, kterou má bavit, poučovat či jinak oslovovat, takže bez vzájemné interakce postrádá smysl. Součástí této komunikace je i zájem adresátů uměleckých děl získat informace nejen o díle samotném (jeho vzniku, významu, smyslu i možnostech jeho získání či jiného sdílení), ale i o jeho autorovi, protože umělecký projev zpravidla zahrnuje určitý vnos jeho osobnosti do prezentovaného díla. Činnost umělců je tedy zcela opodstatněně podrobována umělecké kritice, více či méně laickému hodnocení, oceňování v anketách či festivalech, tedy rozličným způsobům rozboru nejen samotného díla, ale i hodnocení osoby, která jej vytvořila. V tomto smyslu se tedy umělci nepochybně pohybují ve veřejné sféře a musí být připraveni snášet i zvýšený zájem o svou osobu. Tento zájem veřejnosti však má své meze, které jsou dány právě okruhem informací, které ještě spadají do umělecké činnosti. Jinými slovy umělec má nezadatelné právo na ochranu svého soukromí, a to prakticky v tom rozsahu, nakolik si je vymezí svým souhlasem s informováním veřejnosti o svém zázemí, vztazích a jiných záležitostech intimního charakteru. Do oblasti veřejného zájmu proto bez dalšího patří jen ty nejzákladnější informace o jejich původu, rodinných poměrech či případně dalších momentech jejich života významných pro jejich tvorbu, jsou-li podávány korektně a ve snaze o objektivní hodnocení činnosti umělce. Bez souhlasu umělce sem již nepatří zveřejňování těch soukromých záležitostí, které bezprostředně nesouvisejí s jeho uměleckou profesí, tím spíše pak ne zprávy nepodložené či dokonce nepravdivé, jsou-li motivovány spíše snahou o ukojení nezdravé zvědavosti, nikoliv o vedení seriózní debaty nad uměleckou činností.
K porušení práva na soukromí člověka (a ve shora popsaném smyslu též umělce) může dojít jak nepravdivými skutkovými tvrzeními difamačního charakteru, tak zveřejněním nepřípustných hodnotících úsudků o této osobě. Při zkoumání přiměřenosti zásahu se totiž rozlišují skutková tvrzení a hodnotící soudy, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakta, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by jeho zveřejnění odporovalo právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj, a to na základě vlastních, tedy subjektivních kritérií. Pravdivost hodnotícího soudu proto nelze dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tudíž zda primárním cílem není hanobení a zneuctění dané osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, č. 29/2009 Sbírky). V některých případech se obě tyto roviny prolínají, takže lze hovořit o sdělení hybridní povahy. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě.
V projednávané věci ani jeden z uveřejněných článků neměl přínos k debatě na téma, jenž by bylo předmětem veřejného zájmu, protože uveřejněné informace se týkaly výhradně soukromí žalobců bez vztahu k umělecké činnosti populárního filmového a televizního herce žalobce a). Bylo zjištěno, že inkriminovaný text článku, publikovaný žalovanou, a doplněný fotografiemi, měl za úkol ve čtenáři vzbudit dojem, že žalobce a) má mimomanželský poměr se žalobkyní b), popř. že se rozvedl se svojí bývalou manželkou (tedy že měl manželské problémy). Článek tak oba žalobce líčil ve značně negativním světle a difamoval je v očích veřejnosti. Vzhledem k těmto souvislostem nelze hovořit ani o přípustné nadsázce nebo polemice, ke které se novináři obecně vzato mohou uchýlit, ovšem zde sdělované informace nemohly nijak přispět k diskuzi o věcech veřejného zájmu a nešlo přitom o nadsázku, nýbrž o nepravdu.
Dále je významné, že vedle popsaného textu byly články v časopise s celostátním dosahem a na internetových stránkách doprovozeny též fotografiemi žalobců, pořízenými tajně v jejich soukromí. Obecně platí, že podobu člověka je možné zachytit pouze s jeho souhlasem. Občanský zákoník nově výslovně stanoví právo člověka na ochranu před neoprávněným zachycením a použitím jeho podoby (již za předešlé právní úpravy však byla podoba člověka považována za součást osobnosti právní teorií i judikaturou). Nynější úprava zakládá v § 85 odst. 2 o. z. nevyvratitelnou domněnku souhlasu k rozmnožování a rozšiřování podoby člověka obvyklým způsobem, jak je mohl vzhledem k okolnostem rozumně předpokládat, pokud svolil k zachycení podoby za okolností, z nichž je zřejmé, že bude šířena. Pokud tak zachycená osoba učiní, vylučuje její svolení neoprávněnost zásahu spočívajícího v rozmnožování a šíření podoby. I ve vztahu k takto presumovanému svolení se šířením podoby se uplatní dřívější závěr judikatury, že při každém použití podobizen a obrazových snímků, ať k nim dochází na základě zákonných licencí, svolení či jiného oprávnění, musí být zachovány dvě základní podmínky: použít je lze vždy jen přiměřeným způsobem, a nesmí se tak stát v rozporu s osobnostními zájmy oprávněného, jež je třeba bezpodmínečně respektovat, a které jsou tedy za všech okolností nedotknutelné (§ 90 o. z.). Nejsou-li tyto předpoklady splněny, stává se použití, které by bylo případně samo o sobě přípustné, neoprávněným ve smyslu § 82 o. z. Přiměřeným je pak použití pouze tehdy, pokud je co do formy, rozsahu a obsahu odůvodněno potřebou užití k účelu, k němuž oprávněný dal svolení nebo pro který byla stanovena zákonná licence. Souhlas zachycené osoby se nevyžaduje při využití záznamu k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob (tzv. licence výkonu a ochrany práv podle § 88 odst. 1 o. z.), nebo na základě zákona k úřednímu účelu a v případě, že někdo veřejně vystoupí v záležitosti veřejného zájmu (úřední licence a licence veřejných záležitostí podle § 88 odst. 2 o. z.) a konečně přiměřeným způsobem též k vědeckému, nebo uměleckému účelu a pro tiskové, rozhlasové, televizní a obdobné zpravodajství (licence vědecká, umělecká a zpravodajská podle § 89 o. z.), jestliže těmto privilegovaným účelům vyhovuje i svým ztvárněním. Užití samo o sobě přípustné však přesto může vyústit v závažný zásah do osobnostní sféry, například vzhledem k souvislostem, za nichž k němu došlo, popřípadě do nichž bylo situováno, nebo vzhledem ke komentáři, který k němu byl připojen (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 42/2011, Soubor C 12074). Ani zákonem připuštěný důvod zásahu tedy nesmí být využit způsobem, který je nepřiměřený a dotýká se oprávněných zájmů člověka.
Z ničeho v projednávané věci nevyplývá, že by žalobci dali souhlas s pořizováním jejich snímků (ani konkludentně). Jen z toho, že se společně zúčastnili veřejné akce, kde mohli být fotografováni, nevyplývá jejich souhlas s fotografováním v soukromí. Žalovaná ostatně během řízení nic takového netvrdila ani neprokázala, přičemž důkazní břemeno ohledně této skutečnosti leží na ní. Již samotný způsob, jakým byly pořízeny fotografie, byl spojen se zásahem do soukromí žalobců, jak uvedl odvolací soud, neboť snímky byly pořizovány tajně při cíleném sledování. Vzhledem k tomu, že ani samotné podané informace nepřispívaly k diskuzi o veřejném zájmu, lze tentýž závěr učinit i o přiložených fotografiích.
Lze tedy uzavřít, že žalobci se nemohou bránit zveřejnění informace, že jsou životními partnery, je-li podána korektním způsobem, což se ovšem ze strany žalované nestalo. Jestliže bylo zjištěno (dovolatelka v tomto směru námitky nevznáší, dovolací soud ostatně není oprávněn přezkoumávat správnost skutkových zjištění nalézacích soudů), že sdělení obsažená ve dvou článcích jednoznačně označovala žalobce za osobu, která udržuje mimomanželský vztah se žalobkyní, šlo o informaci nepravdivou a vzhledem k použitým formulacím i o neopodstatněně negativní hodnotící soud o morálce obou žalobců. Na tom nic nemění okolnost, že žalovaná údajně o smrti manželky žalobce nevěděla, neboť neoprávněnost zásahu se neodvozuje od vědomosti toho, kdo jej činí. Odvolací soud tedy správně dovodil neoprávněný zásah do soukromí obou žalobců jak tiskovým sdělením v článku, tak neoprávněným šířením podoby v připojených fotografiích. Jeho právnímu posouzení založenému na přesvědčivém popisu celé situace nelze nic vytknout; závěr o podílu žalobců není sice přesný, jak bude rozvedeno dále, měl však vliv pouze na stanovení výše náhrady, nikoliv na závěr o neoprávněnosti zásahu.
Podle § 2951 odst. 2 o. z. nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.
Podle § 2956 o. z. vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.
Pro případ, že v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti člověka vznikla nemajetková újma, občanský zákoník stanoví, že fyzická osoba má právo se domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti nebo aby byly odstraněny následky těchto zásahů (§ 82 odst. 1 o. z.), resp. aby jí bylo podle § 2951 odst. 2 o. z. poskytnuto přiměřené zadostiučinění, které náleží v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. I v poměrech nové právní úpravy podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 přitom stále platí, že peněžité (relutární) zadostiučinění plní především satisfakční funkci, avšak jeho úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučinění nelze v zásadě vylučovat (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, publikovaný pod č. 98/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“, jakož i rozsudky ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3322/2008, a ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 83/2011).
Žalované je třeba přisvědčit, že není důvod zvyšovat peněžitou náhradu s poukazem na preventivně-sankční složku satisfakce. Takzvanou preventivně-sankční funkci náhrady nemajetkové újmy lze akceptovat v tom smyslu, že uložení povinnosti peněžitého plnění jako následek porušení příkazu či zákazu obsaženého v právní normě v sobě zahrnuje jak preventivní prvek, tj. má též odrazovat samotného porušitele normy i další subjekty od protiprávního jednání, tak i sankční prvek v tom, že porušitele právní normy stíhá negativní následek touto normou předpokládaný. V soukromoprávních vztazích je však primární funkcí náhrady újmy funkce kompenzační, popřípadě satisfakční, zatímco funkce preventivně-sankční je pouze odvozená a zprostředkovaná. Nelze ji tedy chápat v tom smyslu, že by účelem uložení peněžité náhrady bylo exemplární potrestání původce zásahu, a tedy požadavek, aby náhrada byla natolik vysoká, aby se porušování právní normy původci zásahu „nevyplácelo“.
Je pravdou, že část literatury a judikatury dovozuje, že náhrada nemajetkové újmy musí být tak vysoká, aby byla způsobilá od závažných neoprávněných zásahů do osobnostních práv účinně odradit a aby se původcům takové zásahy vedené snahou o hospodářský prospěch (prodejnost, sledovanost) tzv. nevyplácely (srov. Eliáš, K. a kol. Velký akademický komentář. 1. sv., Praha: Linde, 2008, s. 157; Ryška, M., Výše a účel náhrady nemajetkové újmy v penězích při ochraně osobnosti. Právní rozhledy č. 9/2009, s. 305 a násl.; shodně nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09). Ani tato úvaha však nemůže vést k závěru o nutnosti bez dalšího přiznávat vysoké částky, přesahující výrazně například náhrady za usmrcení osoby blízké (k výkladu § 2959 o. z. srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, č. 85/2019 Sbírky), u nichž je míra utrpení jistě nesrovnatelná, nicméně na druhou stranu je spojena se smrtí, která je nevyhnutelným koncem života každého člověka, takže náhrada tu kompenzuje spíše neočekávanost a nepatřičnost ztráty, a to na straně tzv. druhotných obětí (jde tu o porušení práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech, dále též jen „Úmluva“). Ostatně i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která nejvyšší náhrady (kolem 100 000 euro) poskytuje za dosti výjimečné zásahy do práva na život podle čl. 2 Úmluvy (jde zejména o selhání státu při ochraně života), považuje nároky pozůstalých i nároky osob dotčených na cti, důstojnosti a vážnosti zásahem vybočujícím z práva na svobodu projevu (čl. 10 Úmluvy) za zhruba srovnatelné. Rozpětí náhrad přisuzovaných stěžovatelům za zásah do rodinných vztahů podle čl. 8 Úmluvy se pohybuje průměrně zhruba kolem 10-20 % uvedené částky a za zásah vybočující z práva na svobodu projevu v občanském soudním řízení 15-30 %.
Proti sankční funkci peněžních náhrad za nemajetkové újmy ve smyslu punitivním (trestajícím) existuje celá řada přesvědčivých argumentů. Takové pojetí je především kontinentálnímu právu cizí, neboť trestání by mělo být doménou veřejného práva, zejména práva trestního. S ohledem na funkci náhrady újmy v kontinentálním systému práva odporuje přisuzování sankční funkce přiměřenému zadostiučinění našemu právnímu systému a zadostiučinění musí být pojímáno pouze v rovině kompenzační jako prostředek náhrady újmy, nikoliv prostředek k odstrašení potenciálních škůdců (srov. Doležal/Melzer in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. Praha: Leges, 2018, s. 953–954). Shodně viz též odlišné stanovisko předsedkyně senátu Ústavního soudu JUDr. Ivany Janů ke zmíněnému nálezu, podle něhož je „nesprávné, pokud dovoláváním se prevence má být potlačována satisfakční funkce přiměřeného zadostiučinění. Ostatně, jak dokládá literatura, ´porušování práva neubývá se zpřísňováním sankce´ (Knapp, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 36-37). Generální i speciální prevenci tak daleko lépe poslouží vědomí, že poškozená osoba se vždy domůže nápravy (kupř. zmírnění újmy zadostiučiněním, které je této újmě přiměřené), bude-li o to usilovat, než snaha o zvyšování přiměřeného zadostiučinění do takové míry, že již nepůjde o satisfakci.“ Represivní (trestající) funkce náhrady se nesrovnává s ústavní zásadou „nulla poena sine lege certa“, neboť žádný zákon výslovně nestanoví, že taková trestní složka náhrady má být uložena, natož v jaké výši (srov. Doležal, R. Sankční funkce náhrady újmy – punitive damages v českém právu? Právní rozhledy 8/2018, s. 279). Punitive (exemplary) damages, jak je zná, nicméně jen ve velmi omezeném rozsahu užívá angloamerické právo, mohou být podle některých autorů v rozporu s veřejným pořádkem (srov. Kühn, Z. Má mít náhrada škody v soukromém právu sankční funkci? Dostupné na http:jinepravo.blogspot.cz). Důvodem nepřípustnosti sankčních náhrad újmy je i možný likvidační účinek na škůdce a vznik bezdůvodného obohacení na straně poškozeného (srov. Ryška, M. Výše a účel náhrady nemajetkové újmy v penězích při ochraně osobnosti, Právní rozhledy č. 9/2009, str. 305 a násl.). Zásadní argument proti sankční náhradě škody (újmy) má procesní povahu, neboť pokud se v našem právu rozhoduje o potrestání soukromé osoby, pak pro orgány veřejné moci platí povinnost vyhledávat okolnosti svědčící nejen pro vinu pachatele, nýbrž i v jeho prospěch. Těmto požadavkům však civilní proces, ovládaný zásadou projednací, (z dobrých důvodů) nevyhovuje (viz Melzer, citované dílo, s. 7).
Ostatně i § 2957 věty první o. z. hovoří o odčinění okolností zvláštního zřetele hodných (tj. kompenzační funkce zadostiučinění), nikoli o sankcionování škůdce za to, že jednal v daných souvislostech. Byť je při stanovení výše peněžité náhrady namístě kromě okolností na straně poškozeného vážit i zavinění a motivy, které původce zásahu ke zveřejnění závadné informace vedly, a do určité míry i jeho majetkové poměry, nemůže se tak stát způsobem, který by ve svém důsledku způsoboval neodůvodněné a nepřijatelné disproporce ve výši finanční satisfakce při srovnatelném zásahu, avšak různě situovaných a motivovaných původcích. Výše náhrady má být závislá především na intenzitě újmy způsobené poškozenému, nikoli na ekonomické síle původce zásahu. Nelze prakticky zajistit, aby peněžitá náhrada byla na jedné straně přiměřená intenzitě újmy vzniklé poškozenému a současně citelně postihovala původce zásahu.
Nelze přehlédnout, že část mediálního prostředí, označovaná zkratkou bulvární, je založena právě na sběru a publikování nových, pokud možno nečekaných až šokujících informacích ze světa veřejně známých osobností, a představuje svébytný obor podnikání pohybující se na hraně vkusu, přiměřenosti a respektu k právům jiných. Nicméně i takto pojímaná žurnalistika má svou početnou čtenářskou obec a ne všechny jí dotčené osoby vnímají tento způsob informování úkorně, neboť i negativní reklama může mít pro leckoho kýžený popularizační efekt. I v tomto prostředí samozřejmě musí platit základní pravidlo, že negativní zásah do osobnostních práv je nepřípustný a zakládá poškozenému právo na ochranu. Objektivní závěr, jaká částka již bude pro nakladatele natolik citelná, že se mu buď nevyplatí pokračovat v zásazích do osobnostních práv poškozeného, resp. Že jej od takového počínání odradí, je nejspíše cílem jen velmi těžko dosažitelným bez značné míry spekulativnosti; takový závěr by předpokládal detailní analýzu ekonomického stavu újmu působícího subjektu, což by překročilo rozsah únosného dokazování (viz též zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení - § 6 o. s. ř.) a pravděpodobně by ani ke sledovanému výsledku nevedlo.
Ze všech uvedených důvodů dospívá aktuální judikatura Nejvyššího soudu (srov. zejména rozsudky ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 27/2020, ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1004/2020, a ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1752/2019) k závěru, že český právní řád nezná soukromoprávní institut sankční náhrady škody (újmy). Sankční postih je vyhrazen výlučně státní moci a veřejnému právu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3157/2013, a judikaturu, na kterou odkazuje). Lze proto uzavřít, že hlavní funkce peněžité náhrady za zásah do osobnostních práv je satisfakční. Preventivní (preventivně-sankční) funkce peněžité náhrady sice není vyloučena, nelze jí však bez dalšího odůvodnit stanovení podstatně vyšší náhrady v případech zásahů do osobnostních práv ze strany informačních médií než v ostatních případech obdobně intenzivní nemajetkové újmy, a to jen proto, aby byla se zřetelem k majetkovým poměrům původce zásahu způsobilá ho exemplárně potrestat a odradit od opakování obdobného zásahu.
Žalobci pak ve svém dovolání napadají závěr odvolacího soudu, že újma je z významné části přičitatelná jim samotným, protože žalobce a) mohl újmě předejít informováním médií o svých rodinných poměrech. Jak již bylo vyloženo, základní údaje o rodinných poměrech umělců lze považovat za předmět veřejného zájmu, na druhou stranu ovšem z ničeho nevyplývá povinnost umělce aktivně podávat informace médiím, obzvláště v případě, kdy šlo o citlivou záležitost úmrtí manželky, která nebyla v českém prostředí známá. Informace o tom, že manželství žalobce a) již netrvá, resp. že jeho manželka zemřela, spadá výhradně do jeho soukromé sféry a uplatní se u ní právo na informační sebeurčení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2006, sp. zn. I. ÚS 321/06), přičemž je žalobcovým výhradním právem rozhodnout o tom, zda a komu uvedenou informaci sdělí či nikoliv.
Jestliže tedy odvolací soud výsledné přiznané částky 250.000 Kč pro každého z žalobců odůvodnil kromě jiného i odkazem na preventivně-sankční funkci náhrady, přičemž naopak náhradu snížil s přihlédnutím k podílu žalobců na nepodání informace médiím o smrti manželky žalobce a), je v tomto ohledu jeho úvaha poněkud nepřesná, avšak ve výsledku se přiznaná částka jeví přiměřenou všem ostatním kritériím, která posuzoval (povaha zásahu a újmy, kombinace nepravdivé dehonestující informace s neoprávněným užitím tajně pořízených fotografií a sledovanost obou periodik). K tomu dovolací soud doplňuje, že uvedené částky jsou srovnatelné i s případy jiných zásahů do soukromí veřejně činných osob, jak byly řešeny dovolacím soudem v nedávné době např. pod sp. zn. 25 Cdo 3423/2018, 25 Cdo 1752/2019, 25 Cdo 27/2020 či 25 Cdo 1004/2020).
Ze všech těchto důvodů byla dovolání obou žalobců proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně částečného zamítnutí žaloby na peněžitou náhradu i dovolání žalované v celém jeho rozsahu podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítnuta.
Dovolání žalobců proti měnícímu výroku týkajícího se rozsahu omluvy pak není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Odvolací soud totiž správně rozlišil text požadované omluvy podle dvou různých typů zásahu, a zatímco u neoprávněného použití fotografií neshledal vadu v žalobou uvedeném textu, ve vztahu k neoprávněnému zásahu do soukromí textem v časopise se musel zabývat, zda požadovaná formulace omluvy je odpovídajícím zadostiučiněním. V souladu s ustálenou judikaturou dovodil, že v situaci, kdy část informací o vztahu žalobců byla pravdivá a zčásti mohla být pokryta zpravodajskou licencí, zatímco nepravdivé nařčení z nemanželských mileneckých vztahů bylo zásahem do osobnostních práv, není možno vyhovět žalobě, která koncipuje omluvu jednotně a bez tohoto rozlišení ve vztahu k článku jako celku. Nejde přitom o formulační nedostatek žalobního petitu, který je soud oprávněn odstranit, pokud nezmění jeho význam, nýbrž o nedostatek tzv. satisfakční způsobilosti požadované omluvy, který již soud nemá možnost odstraňovat zmíněným procesním postupem. Formulace omluvy v žalobě způsobem, který netrpí nepřesností odstranitelnou jednoduchou úpravou textu bez dotčení jeho podstaty, je již věcí hmotněprávního posouzení, zda je žaloba opodstatněná, a nedostatek v tomto směru je řešitelný již jen rozhodnutím o věci samé. Jinými slovy změna výroku samotným soudem (beze změny žaloby uplatněné žalobcem) způsobem, který by odstranil nezpůsobilost žalobního petitu vést k odpovídající satisfakci, by již byla zásahem soudu do předmětu řízení, neboť vymezení, v čem žalobce spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv, náleží jen jemu coby pánu sporu (dominus litis). S dovolateli odkazovanou judikaturou tak není tento závěr odvolacího soudu v rozporu. Žalobci požadovaná omluva byla formulována v souladu s ustanovením § 79 odst. 1 o. s. ř., tj. byla dostatečně konkrétní, jasná, určitá a odpovídala skutečnostem, zjištěným z okolností jednotlivého případu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 298/2011), takže netrpěla vadami, pro které by měl soud žalobce poučovat a vést k úpravě petitu, nebo snad dokonce sám do něj zasahovat. Okolnost, že zčásti není široce pojatá omluva bez rozlišení jednotlivých tvrzení věcně opodstatněná, tj. že žaloba v určitém rozsahu není důvodná, nemůže vést soud k postupu, který by znamenal nepřípustné poučení o hmotném právu a narušil by rovnost stran mezi účastníky.
Nejvyšší soud proto dovolání obou žalobců v tomto rozsahu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Autor: -mha-