// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu 05.05.2021
Odpovědnost nájemce bytu za škodu způsobenou protečením vody
Podle výslovné právní úpravy obsažené v § 2257 odst. 2 o. z. platí, že běžnou údržbu a drobné opravy související s užíváním bytu provádí a hradí nájemce (není-li ujednáno něco jiného). Těmito drobnými opravami se pak ve smyslu § 4 písm. e) nařízení vlády č. 308/2015 Sb. rozumí mimo jiné opravy a výměny uzavíracích armatur na rozvodech vody s výjimkou hlavního uzávěru pro byt. Vedle toho zákon ukládá i pravidelné prohlídky a udržování ve funkčním stavu k vodovodním součástem vyjmenovaným pod písmenem g) tohoto ustanovení.
Z toho plyne, že vznikla-li v projednávané věci škoda na níže položeném bytě v důsledku úniku vody z horního bytu v návaznosti na prasknutí uzávěru vody pod umyvadlem, jenž nebyl hlavním uzávěrem vody pro tento byt, jedná se o škodní následek nastalý v bezprostřední souvislosti s neplněním povinnosti nájemce provádět běžnou údržbu a drobné opravy předmětu nájmu. V této souvislosti nelze přehlédnout specifickou vlastnost bytů nacházejících se pod sebou, z níž plyne riziko protečení vody, jemuž uživatel spodního bytu není schopen čelit, a je proto odkázán na opatrnost uživatele či vlastníka bytu horního. Z toho důvodu musí být požadavek vůči nim zvýšený a musí pokrývat i dostatečně obezřetné a odpovědné počínání při zacházení s vodou v bytě. Zákon vymezující vzájemná práva a povinnosti pronajímatelů a nájemců dává určité vodítko, v jakém směru má který z nich dbát na prevenci proti úniku vody, a to zejména podle rozlišení, za které části bytu odpovídá a jejichž údržbu a opravy má provádět.
Uzavřel-li za dané situace odvolací soud, že ve věci chybí naplnění základního předpokladu vzniku odpovědnosti nájemce za způsobenou škodu, konkrétně porušení právní povinnosti, neboť zákon ani žádný jiný předpis nezavazuje nájemce provádět pravidelné prohlídky vodovodních kohoutů, které nejsou vodovodním výtokem, udržovat je ve funkčním stavu a provádět jejich pravidelné výměny, není jeho právní posouzení správné, neboť právě takovou péči zákon v rámci snahy o efektivní předcházení vzniku škod na cizím majetku po nájemcích vyžaduje. Kromě toho odvolací soud neodlišil deliktní odpovědnost od smluvní (§ 2913 o. z.), neposoudil obsah nájemní smlouvy a z ní plynoucí rozsah povinností nájemce ohledně běžné údržby a běžných oprav souvisejících s užíváním bytu a v důsledku toho zůstal jeho právní závěr neúplný, a tedy nesprávný.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1817/2020, ze dne 28. 1. 2021
Dotčené předpisy:
§ 2257 o. z.
§ 2913 o. z.
§ 2 nařízení vlády č. 308/2015 Sb.
§ 3 nařízení vlády č. 308/2015 Sb.
§ 4 písm. e) nařízení vlády č. 308/2015 Sb.
Kategorie: náhrada škody; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 30. 9. 2019, č. j. 14 C 35/2018-131, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 27. 11. 2019, č. j. 14 C 35/2018-135, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 94.380 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 22. 10. 2016 v bytě č. 6 ve vlastnictví žalobkyně, nacházejícím se v domě č. p. XY v ulici XY a obývaném žalovaným jakožto nájemcem, praskl uzávěr vody pod umyvadlem na toaletě a byl vytopen níže položený byt č. 3, rovněž vlastněný žalobkyní. Prasknutí uzávěru bylo způsobeno rozvojem trhliny, která vznikla při vadné montáži důsledkem užití nadměrného množství instalatérského česání k utěsnění závitu. Náklady, jež žalobkyně vynaložila na opravu bytu č. 3 (výměnu podlah, výmalbu, vysoušení a chemickou sanaci stěn) dosáhly výše 94.380 Kč. Soud prvního stupně posoudil věc podle § 2201 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), potažmo podle nařízení vlády č. 308/2015 Sb., o vymezení pojmů běžná údržba a drobné opravy související s užíváním bytu (dále též jen „nařízení č. 308/2015 Sb.“), a uzavřel, že žalovaného nelze shledat za vzniklé škody odpovědným, neboť nebylo prokázáno, že by porušil svou zákonnou či smluvní povinnost tím, že neprovedl preventivní výměnu předmětného uzavíracího ventilu. Občanský zákoník sice v § 2257 zakládá povinnost nájemce provádět řádnou údržbu pronajatého bytu, a to v souladu s nařízením č. 308/2015 Sb., které definuje pojmy „běžná údržba“ a „drobné opravy“, věcné vymezení ve smyslu citovaného nařízení je však určeno pro specifikaci věcí, na jejichž výměně se nájemce podílí svým finančním nákladem, a to zejména z důvodu jejich opotřebení. Nelze je tedy vztáhnout na odpovědnost žalovaného za vzniklou škodu. Vznikla-li navíc škoda po dvou letech a třech měsících trvání nájmu, nemohl žalovaný nutnost výměny ventilů předvídat, jak by tomu mohlo být např. v případě nájemního vztahu trvajícího podstatně delší dobu (ačkoli ani v takovém případě by podle názoru soudu prvního stupně nebylo namístě dovodit odpovědnost žalovaného). Nadto pak bylo v řízení prokázáno, že primární příčinou poškození ventilu byla jeho chybná montáž, popř. nízká kvalita materiálu vedoucí k podstatnému snížení jeho životnosti. Nedocházelo-li za dané situace k viditelnému průsaku vody, nemohl žalovaný ani nikdo jiný kvalitu montáže zkontrolovat, resp. předvídat, že dojde k náhlému rozlomení ventilu.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 2. 2020, č. j. 51 Co 16/2020-149, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními obvodního soudu a v zásadě rovněž s jeho právním posouzením. Uvedl, že pro řádné posouzení věci bylo nezbytné zodpovědět otázku, zda žalovaný tím, že nenechal preventivně vyměnit vodovodní kohout, porušil svou zákonnou povinnost provádět běžnou údržbu předmětu nájmu. Uzavřel, že ani občanský zákoník, ani vládní nařízení č. 308/2015 Sb. nestanoví nájemci povinnost provádět pravidelnou prohlídku vodovodních kohoutů, které nejsou vodovodním výtokem, udržovat je ve funkčním stavu a provádět jejich pravidelné preventivní výměny. Za dané situace nelze o porušení povinnosti běžné údržby pronajatého bytu uvažovat. Byla-li pak životnost předmětného vodního uzávěru stanovena v délce patnácti let, nemohl žalovaný porušit ani svou prevenční povinnost, neboť nemohl vzniklou závadu předvídat. Tvrzení žalované, že montáž kohoutu provedl nesprávně sám žalovaný a že již před havárií kohout protékal, označil odvolací soud za nepřípustné novoty ve smyslu § 205a o. s. ř. a nezabýval se jimi. Ve věci tedy zcela chybí naplnění základního předpokladu vzniku odpovědnosti žalovaného za vzniklou škodu, a to porušení právní povinnosti.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Poukazuje na povinnost žalovaného provádět běžnou údržbu a drobné opravy pronajatého bytu ve smyslu § 2257 o. z., potažmo nařízení č. 308/2015 Sb., z níž dovozuje rovněž odpovědnost dotyčného za škodu způsobenou poruchou těch zařízení v bytě, o něž je povinen pečovat. Namítá, že se odvolací soud svým posouzením odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 450/2016, v němž bylo dovozeno, že za škodu vzniklou protečením vody z prasklé přívodové hadičky k WC do spodního bytu odpovídá nájemce, nikoli pronajímatel horního bytu. Nesprávné právní posouzení pak spatřuje rovněž v tom, že odvolací soud chybně označil některá tvrzení žalobkyně uplatněná v odvolacím řízení za nepřípustné novoty ve smyslu § 205a o. s. ř. Konkrétně namítá, že skutková tvrzení, podle nichž provedl montáž předmětného kohoutu sám žalovaný, resp. podle nichž tento kohout již před incidentem protékal, byla buď přímo uvedena již před soudem prvního stupně, anebo vyšla v dané fázi řízení jinak najevo [údaj o prosakování ventilu byl uveden na straně 3 vypracovaného znaleckého posudku, poukaz na takový závěr znalce v podaném odvolání proto nemůže být hodnocen jako novota ve smyslu § 205a o. s. ř., nýbrž jako uplatnění odvolacího důvodu ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř.]. Navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví, popř. aby tento rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání plně ztotožnil s právním posouzením odvolacího soudu a současně vyslovil nesouhlas s žalobkyní předestřenou dovolací argumentací. Navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka odpovědnosti nájemce za škodu způsobenou protečením vody z prasklého vodovodního kohoutu pod umyvadlem do níže položeného bytu dosud nebyla za účinnosti právní úpravy obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Dovolání je důvodné.
Je-li dovolání přípustné, přihlíží dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. také k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka namítá nesprávnost postupu odvolacího soudu, jenž se odmítl zabývat jejími tvrzeními, podle nichž vadnou montáž rozlomeného uzávěru vody pod umyvadlem provedl žalovaný, potažmo podle nichž tento uzávěr již před prasknutím protékal, s tím, že jde o nepřípustnou novotu ve smyslu § 205a o. s. ř. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, č. 27/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3723/2012, nebo usnesení ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3894/2011) se podává, že pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou z hlediska ustanovení § 205a o. s. ř. nové, je rozhodné posouzení, zda byly některým účastníkem řízení uplatněny před soudem prvního stupně, nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo. Z obsahu spisu se podává, že tvrzení, podle něhož montáž prasklého kohoutu provedl sám žalovaný, uplatnila žalobkyně v obecné rovině již v rámci svého vyjádření ke znaleckému posudku doc. Ing. J., CSc., dále pak již zcela konkrétně v rámci svého písemného závěrečného návrhu. Skutečnost, podle níž vodovodní uzávěr delší dobu netěsnil a prosakovala z něj voda, je pak skutečně uveden již na straně 3 uvedeného znaleckého posudku, přičemž navazující vyjádření žalobkyně v rámci podaného odvolání se vztahovala právě k tomuto výroku znalce. V situaci, kdy je zřejmé, že obě sporné skutečnosti byly před soudem prvního stupně žalobkyní buď přímo tvrzeny, anebo zde vyšly jinak najevo (uvedením ve znaleckém posudku), nemůže obstát prosté konstatování obsažené v napadeném rozhodnutí, podle něhož se jedná o nepřípustné novoty ve smyslu § 205a o. s. ř. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že ke konkrétním tvrzením žalobkyně nelze v odvolacím řízení přihlížet (např. z důvodu zákonné koncentrace řízení apod.), popř. že postrádají pro projednávanou věc relevanci (např. z důvodu jejich vyvrácení provedenými důkazy apod.), byl povinen své úvahy náležitě vysvětlit, avšak procesně korektním a odpovídajícím způsobem. Neučinil-li tak, dopustil se pochybení a tato vada může mít vliv na správnost rozhodnutí, neboť případné zjištění, že žalovaný o netěsnosti uzávěru věděl, případně na ni reagoval vlastním montážním zásahem, který vedl k poškození uzávěru, má rovněž význam pro posouzení, zda a případně jakou konkrétní právní povinnost porušil. To platí tím spíše v situaci, kdy lze odvolacímu soudu vytknout i nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), neboť s jeho výkladem § 2910 o. z. ve vztahu k povinnostem nájemce bytu se dovolací soud neztotožňuje; odvolací soud navíc nerozlišil a neodůvodnil, v rámci jakého odpovědnostního typu má být povinnost žalovaného k náhradě škody řešena.
Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.
Podle § 2913 odst. 1 o. z. poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit. Podle odst. 2 téhož ustanovení povinnosti k náhradě se škůdce zprostí, prokáže-li, že mu ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli. Překážka vzniklá ze škůdcových osobních poměrů nebo vzniklá až v době, kdy byl škůdce s plněním smluvené povinnosti v prodlení, ani překážka, kterou byl škůdce podle smlouvy povinen překonat, ho však povinnosti k náhradě škody nezprostí.
Z těchto ustanovení je zřejmé, že právní úprava náhrady škody a nemajetkové újmy opouští od 1. 1. 2014 s účinností nového občanského zákoníku dosavadní jednotu civilního deliktu a zavádí odlišnou úpravu smluvní a mimosmluvní povinnosti k náhradě škody. Přes určité terminologické rozdíly oproti předchozí úpravě zůstává zachován jako základní typ tzv. deliktní odpovědnost (§ 2910 o. z.) založená na protiprávnosti (nyní přesněji řečeno na porušení povinnosti plynoucí ze zákona), jestliže v příčinné souvislosti s tím vznikla poškozenému odčinitelná újma; zavinění se presumuje (§ 2911 o. z.) s tím, že podle standardů náležité péče odlišné pro osobu běžných vlastností a osobu se zvláštní znalostí, dovedností nebo pečlivostí (§ 2912 o. z.) se může škůdce odpovědnosti zprostit, prokáže-li, že újmu nezavinil. Vedle toho zákon zakládá samostatně stojící tzv. kontraktní povinnost k náhradě, jestliže újma (škoda) vznikla porušením smlouvy (nesplněním povinnosti, k níž se účastník smlouvy zavázal) ve smyslu § 2913 o. z. Odpovědnost podle tohoto ustanovení je objektivní, zavinění se nezkoumá a vnitřní vztah škůdce ke vzniku škody je bez významu. Předpokladem vzniku odpovědnosti je porušení smluvní povinnosti škůdcem, jestliže je vznik škody v příčinné souvislosti s tímto porušením smlouvy; tyto skutečnosti je povinen prokázat poškozený. Odstavec druhý citovaného ustanovení zakotvuje možnost liberace z důvodu překážky, která škůdci nezávisle na jeho vůli zabránila ve splnění smlouvy, a to jen tehdy, jde-li o překážku současně mimořádnou, nepředvídatelnou a nepřekonatelnou; důkazní břemeno ohledně důvodu liberace tíží škůdce. Škůdce se nemůže zprostit odpovědnosti poukazem na překážky, jejichž původ leží na jeho straně (překážky z jeho osobních poměrů a ty, které podle smlouvy byl povinen překonat) a překážky, které vznikly až v době škůdcova prodlení se splněním smluvní povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3788/2019).
Není pochyb, že žalovaný užíval byt na základě nájemní smlouvy k bytu (§ 2201 a násl. o. z.), jejímž obsahem obvykle bývá i vymezení práv a povinností účastníků, včetně povinností k údržbě a opravě bytu a jeho součástí, jež jinak upravuje ustanovení § 2257 o. z. Odvolací soud se zabýval pouze porušením povinností plynoucích ze zákona a existenci smlouvy a z jejího porušení se nabízející odpovědnostní vztah pominul, resp. neobjasnil, z jakého důvodu má zákonem stanovená povinnost přednost před povinností smluvní. To může být pro právní posouzení věci významné, neboť podmínky vzniku povinnosti hradit újmu podle obou typů se liší.
Kromě toho nejsou správné ani závěry k výkladu povinnosti podle § 2257 o. z., jak ji řešil odvolací soud.
Podle § 2257 odst. 1 o. z. pronajímatel udržuje po dobu nájmu byt a dům ve stavu způsobilém k užívání. Podle odst. 2 téhož ustanovení nájemce provádí a hradí pouze běžnou údržbu a drobné opravy související s užíváním bytu.
Podle § 2 nařízení č. 308/2015 Sb. běžnou údržbou bytu se rozumí udržování a čištění bytu včetně zařízení a vybavení bytu, které se provádí obvykle při užívání bytu. Jde zejména o malování, opravu omítek, tapetování a čištění podlah včetně podlahových krytin, obkladů stěn a čištění zanesených odpadů až ke svislým rozvodům. Dále se běžnou údržbou rozumí udržování zařízení bytu ve funkčním stavu, pravidelné prohlídky a čištění předmětů uvedených v § 4 písm. g), kontrola funkčnosti termostatických hlavic s elektronickým řízením, kontrola funkčnosti hlásiče kouře včetně výměny zdroje, kontrola a údržba vodovodních baterií s elektronickým řízením.
Podle § 3 nařízení č. 308/2015 Sb. za drobné opravy se považují opravy bytu a jeho vnitřního vybavení, pokud je toto vybavení součástí bytu a je ve vlastnictví pronajímatele, a to podle věcného vymezení nebo podle výše nákladů.
Podle § 4 písm. e) nařízení č. 308/2015 Sb. podle věcného vymezení se za drobné opravy považují opravy a výměny uzavíracích armatur na rozvodech vody s výjimkou hlavního uzávěru pro byt, výměny sifonů a lapačů tuku [písmeno e)] a opravy vodovodních výtoků, zápachových uzávěrek, odsavačů par, digestoří, mísicích baterií, sprch, ohřívačů vody, bidetů, umyvadel, van, výlevek, dřezů, splachovačů, kuchyňských sporáků, pečicích trub, vařičů, infrazářičů, kuchyňských linek, vestavěných a přistavěných skříní [písmeno g)].
Podle výslovné právní úpravy obsažené v § 2257 odst. 2 o. z. platí, že běžnou údržbu a drobné opravy související s užíváním bytu provádí a hradí nájemce (není-li ujednáno něco jiného). Těmito drobnými opravami se pak ve smyslu § 4 písm. e) nařízení č. 308/2015 Sb. rozumí mimo jiné opravy a výměny uzavíracích armatur na rozvodech vody s výjimkou hlavního uzávěru pro byt. Vedle toho zákon ukládá i pravidelné prohlídky a udržování ve funkčním stavu k vodovodním součástem vyjmenovaným pod písmenem g) tohoto ustanovení. Z toho plyne, že vznikla-li škoda na níže položeném bytě v důsledku úniku vody z horního bytu v návaznosti na prasknutí uzávěru vody pod umyvadlem, jenž nebyl hlavním uzávěrem vody pro tento byt, jedná se o škodní následek nastalý v bezprostřední souvislosti s neplněním povinnosti žalovaného provádět běžnou údržbu a drobné opravy předmětu nájmu. V této souvislosti nelze přehlédnout specifickou vlastnost bytů nacházejících se pod sebou, z níž plyne riziko protečení vody, jemuž uživatel spodního bytu není schopen čelit, a je proto odkázán na opatrnost uživatele či vlastníka bytu horního. Z toho důvodu musí být požadavek vůči nim zvýšený a musí pokrývat i dostatečně obezřetné a odpovědné počínání při zacházení s vodou v bytě. Zákon vymezující vzájemná práva a povinnosti pronajímatelů a nájemců dává určité vodítko, v jakém směru má který z nich dbát na prevenci proti úniku vody, a to zejména podle rozlišení, za které části bytu odpovídá a jejichž údržbu a opravy má provádět (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2266/2018, jehož závěry se sice vztahují k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013, avšak jsou použitelné rovněž za účinnosti nového občanského zákoníku, který upravuje práva a povinnosti pronajímatelů a nájemců při péči o jednotlivé části předmětu nájmu v zásadě obdobným způsobem – viz porovnání § 687 odst. 1, 3 zákona č. 40/1964 Sb. ve spojení s nařízením vlády č. 258/1995 Sb. na straně jedné s § 2257 o. z. ve spojení s nařízením č. 308/2015 Sb. na straně druhé).
Uzavřel-li za dané situace odvolací soud, že ve věci chybí naplnění základního předpokladu vzniku odpovědnosti žalovaného za způsobenou škodu, konkrétně porušení právní povinnosti, neboť zákon ani žádný jiný předpis nezavazuje nájemce provádět pravidelné prohlídky vodovodních kohoutů, které nejsou vodovodním výtokem, udržovat je ve funkčním stavu a provádět jejich pravidelné výměny, není jeho právní posouzení správné, neboť právě takovou péči zákon v rámci snahy o efektivní předcházení vzniku škod na cizím majetku po nájemcích vyžaduje. Kromě toho odvolací soud neodlišil deliktní odpovědnost od smluvní, neposoudil obsah nájemní smlouvy a z ní plynoucí rozsah povinností žalovaného ohledně běžné údržby a běžných oprav souvisejících s užíváním bytu a v důsledku toho zůstal jeho právní závěr neúplný, a tedy nesprávný. Konečně pak rozhodnutí trpí vadou, která neumožnila dobrat se ke skutkovému zjištění ohledně tvrzení žalobkyně, že závadu na uzávěru vody vyvolal žalovaný vlastním montážním zákrokem; tato okolnost může mít rovněž význam pro posouzení odpovědnosti žalovaného za škodu.
Vzhledem k tomu, že žalobkyní uplatněný dovolací důvod byl naplněn, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, aniž nařizoval jednání. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v dalším řízení soud opětovně posoudí oprávněnost uplatněného nároku, a to z hlediska všech v úvahu přicházejících ustanovení zákona k náhradě škody. V novém rozhodnutí o věci rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-