// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu 19.06.2020
ÚS: Škoda na zdraví způsobená úrazem na neošetřeném chodníku
Nesprávným poučením účastníků řízení odvolacím soudem, že v jejich věci není dovolání přípustné, je porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť jim takovým postupem byl odepřen přístup k dovolacímu soudu.
Domáhá-li se chodec náhrady újmy na zdraví a uvádí, že tato újma mu vznikla kvůli stavu místní komunikace, je třeba, aby soudy na jedné straně zkoumaly, nakolik se chodec choval tak, aby svému úrazu předešel. V rámci toho se mohou zabývat veškerými okolnostmi případu včetně toho, zda chodec z více možných cest zvolil tu nejbezpečnější, zda přizpůsobil tempo chůze okolnostem, ale i zda zvolil vhodnou obuv apod. Na druhé straně je ovšem třeba zhodnotit, nakolik vlastník komunikace dodržel svou povinnost zajistit, aby tato komunikace umožňovala bezpečný pohyb chodců. O přiznání náhrady a o její výši se rozhodne podle toho, nakolik ke vzniku újmy přispěl sám chodec, a naopak nakolik k tomu přispěl vlastník komunikace. Přitom je nutné vycházet z principu úplné náhrady újmy na zdraví, tedy plné náhrady majetkové i nemajetkové újmy, který plyne z čl. 7 odst. 1 Listiny.
Obecné soudy by měly předvídatelnost změn ve schůdnosti chodníku brát v potaz jako jedno z kritérií pro posouzení konkrétních skutkových okolností případu, rozlišení na předvídatelnost či nepředvídatelnost změn ve schůdnosti chodníku však nesmí být kritériem jediným.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 4100/19, ze dne 14. 5. 2020
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým podle ní bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), právo na osobní integritu a ochranu před zásahy do tělesné a duševní integrity člověka dle čl. 7 odst. 1 Listiny, právo na rodinný život dle čl. 10 odst. 2 Listiny a svoboda pohybu dle čl. 14 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelka dne 18. 1. 2010 upadla na neprohrnuté a neposypané zasněžené silnici ve vlastnictví vedlejší účastnice obce Ž. (dále jen "první vedlejší účastník") a utrpěla zranění kotníku, dne 12. 12. 2010 stěžovatelka upadla na neošetřeném zledovatělém chodníku ve vlastnictví prvního vedlejšího účastníka a poranila si koleno. Následky obou zranění jsou trvalé. V žalobě stěžovatelka specifikovala svůj nárok tak, že se po prvním vedlejším účastníkovi domáhala náhrady škody za první úraz na bolestném ve výši 3 600 Kč a za ztížení společenského uplatnění ve výši Kč 84 000 Kč, za druhý úraz pak náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 48 000 Kč a 950 Kč za vypracování lékařských posudků.
3. Okresní soud Brno-venkov svým rozsudkem č. j. 5 C 272/2013-269 ze dne 4. 4. 2018 dal stěžovatelce z větší části zapravdu a uložil prvnímu vedlejšímu účastníkovi uhradit stěžovatelce 132 950 Kč a náhradu nákladů. Ve svém rozhodnutí se zabýval promlčením, neboť stěžovatelka podala žalobu dne 12 12. 2013, tedy více než 2 roky po prvním úrazu. Okresní soud nárok z titulu prvního zranění přiznal navzdory uplynutí promlčecí lhůty, protože shledal uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy. Nemravnost námitky promlčení okresní soud spatřoval v tom, že stěžovatelka bez jakýchkoli odborných znalostí nebyla dostatečně informována ani ošetřující lékařkou o okamžiku ukončení léčby, ani právníkem, jak je to s odpovědností za stav komunikací; další argument pro rozpor námitky promlčení s dobrými mravy okresní soud spatřoval v přílišné tvrdosti účinků promlčení ve vztahu k osobě nesoucí si trvalé následky úrazu. První vedlejší účastník podal proti tomuto rozhodnutí odvolání.
4. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem č. j. 44 Co 452/2018-357 ze dne 18. září 2019 odvolání vyhověl a změnil výrok rozsudku okresního soudu tak, že žalobu zamítl. Svoje rozhodnutí ohledně prvního úrazu odůvodnil tak, že nárok na náhradu škody byl promlčen. Odvolací soud předestřel všechny možné okamžiky začátku běhu promlčecí lhůty a došel k závěru, že k promlčení stěžovatelčina nároku došlo i v případě nejzazšího možného data, kdy se stěžovatelka prokazatelně dozvěděla o vzniku škody a o trvalosti následků prvního úrazu. Dle odvolacího soudu ani nenastaly důvody pro upřednostnění náhrady škody navzdory námitce promlčení, vyplývající z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. K promlčení nároku na náhradu škody z druhého úrazu pak dle odvolacího soudu nedošlo. Odvolací soud však stěžovatelčin nárok neshledal důvodným, protože nebyly naplněny podmínky pro náhradu škody dle § 27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., zákon o pozemních komunikacích v platném znění. Dle odvolacího soudu totiž nebyl zledovatělý chodník závadou ve schůdnosti ve smyslu § 26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích, která je podmínkou pro přiznání náhrady škody na zdraví. Svůj závěr odvolací soud zdůvodnil tím, že změna stavu chodníku nebyla pro stěžovatelku nepředvídatelnou, tudíž se nemohlo jednat o závadu ve schůdnosti. Odvolací soud v napadeném rozsudku stěžovatelku poučil, že proti jeho rozhodnutí není dovolání přípustné.
II. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí z následujících důvodů. Zaprvé, stěžovatelka argumentuje, že vůbec k promlčení nedošlo, protože ani nezačala běžet promlčecí lhůta ohledně nároku z prvního úrazu. Stěžovatelka se totiž o možnosti uplatnit nárok na náhradu škody vůbec nedozvěděla, protože po přečtení novinového článku o uplatňování nároku na náhradu škody dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu považovala uplatnění tohoto nároku za nedůvodné. Stěžovatelka rovněž poukazuje na změnu rozhodovací praxe obecných soudů v důsledku nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016 (N 64/81 SbNU 99), který podle stěžovatelky nebyl vzat odvolacím soudem v potaz. Až od jeho zveřejnění dle stěžovatelky běžela subjektivní promlčecí lhůta ohledně obou úrazů. Dále stěžovatelka poukazuje na to, že prvnímu vedlejšímu účastníkovi neměly být přiznané náklady na zastoupení advokátem, protože takto vynaložené prostředky obce nebyly účelné. Nakonec stěžovatelka argumentuje porušením svého práva na tělesnou a duševní integritu v důsledku nepřiznání náhrady škody dle principu úplné náhrady újmy, porušením práva na rodinný život a svobodu pohybu v důsledku riskování zdraví při návštěvách a péči o svou matku.
III. Vyjádření účastníků k ústavní stížnosti
6. Odvolací soud ve svém vyjádření zopakoval, jakým způsobem dospěl ke svému závěru. Především poukázal na soulad odůvodnění svého napadeného rozsudku s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
7. Obec Ž., první vedlejší účastník, ve svém vyjádření odmítla, že by odvolací soud porušil právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny. Odvolací soud podle názoru prvního vedlejšího účastníka řádně odůvodnil svůj závěr, že námitka promlčení nebyla v rozporu s dobrými mravy, a proto nevydal překvapivé rozhodnutí. První vedlejší účastník rovněž odmítl tvrzení stěžovatelky, že by jakožto obec o 1800 obyvatelích měla mít zaměstnaného právníka v pracovním poměru, a proto byly přiznané náklady řízení účelně vynaložené. Dle prvního vedlejšího účastníka nedošlo ani k porušení práva na osobní integritu a ochranu před zásahy do tělesné a duševní integrity člověka dle čl. 7 Listiny, neboť došlo k promlčení stěžovatelčiných nároků ve vztahu k prvnímu úrazu a zbylý nárok ve vztahu k druhému úrazu byl odvolacím soudem shledán nedůvodným.
8. Kooperativa pojišťovna a.s., druhý vedlejší účastník, ve svém vyjádření poukázala na to, že navzdory nesprávnému poučení odvolacího soudu bylo dovolání přípustné. Podle názoru druhého vedlejšího účastníka by proto Ústavní soud měl ústavní stížnost kvůli nevyčerpání opravných prostředků odmítnout jako nepřípustnou. Ve zbytku vyjádření se vedlejší účastník ztotožnil s argumentací odvolacího soudu.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení. Ústavní stížnost tedy může zásadně směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení a jeho výsledek v rovině ústavněprávní jako celek.
10. Podle § 236 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále "o. s. ř."), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z ustanovení § 237 o. s. ř. vyplývá, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání nepřípustné, jestliže předmět řízení nepřevyšuje 50 000 Kč. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu posuzována ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (např. nejnověji usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4481/2017 ze dne 26. 2. 2018). Ústavní soud tento výklad respektuje [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 681/09 ze dne 20. 10. 2009 (N 221/55 SbNU 75) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 642/03 ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 307/05 ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 390/06 ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 1232/08 ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1854/08 ze dne 17. 9. 2008 nebo sp. zn. II. ÚS 3298/13 ze dne 5. 2. 2014].
11. Napadeným rozsudkem odvolací soud odvolání vyhověl a změnil výrok rozsudku okresního soudu tak, že žalobu zamítl. Uvedenými rozsudky bylo rozhodováno o žalobě, kterou se stěžovatelka po prvním vedlejším účastníkovi domáhala náhrady škody na základě tří odlišných nároků, jimiž byly konkrétně ve vztahu k prvnímu úrazu nároky bolestného ve výši 3 600Kč a náhrada za ztížení společenského uplatnění ve výši 48 000 Kč a ve vztahu k druhému úrazu náhrada za ztížení společenského uplatnění ve výši 86 000 Kč. Odvolací soud v napadeném rozsudku poučil stěžovatelku o nepřípustnosti dovolání, ačkoliv předmět řízení ve vztahu k nároku za ztížení společenského uplatnění za první úraz převyšoval částku 50 000 Kč ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolání nebylo nepřípustné ani podle zbylých důvodů nepřípustnosti v § 238 odst. 1 o. s. ř. Ve vztahu k tomuto nároku by pak přicházela v úvahu přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., a tudíž by byla dána povinnost jeho vyčerpání stěžovatelkou jako mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [viz bod 61 stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017
(ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)].
12. Navzdory přípustnosti dovolání v rozsahu nároku za ztížení společenského uplatnění ve vztahu k prvnímu úrazu shledal Ústavní soud v tomto rozsahu ústavní stížnost proti rozsudku odvolacího soudu přípustnou (obdobně jako v nálezech sp. zn. IV. ÚS 2672/19 ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. IV. ÚS 286/20 ze dne 10. 3. 2020 nebo sp. zn. IV. ÚS 2397/19 ze dne 31. 3. 2020). K porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny může dojít rovněž v důsledku nesprávného poučení o nepřípustnosti opravného prostředku. Nesprávné poučení sice nemá vliv na to, zda stěžovatel takovýto prostředek měl či neměl k dispozici, pokud však účastník řízení ve svém postupu jednal v důvěře v jeho správnost, tato skutečnost nemůže jít k jeho tíži v tom smyslu, že mu bude upřena ochrana jeho práv. Tento závěr se uplatní jak v případech, kdy stěžovatel z tohoto důvodu uplatnil zákonem stanovený opravný prostředek, přestože jej neměl k dispozici [např. nález ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11 (N 25/64 SbNU 269)], tak v případech, kdy jej naopak neuplatnil, přestože jej k dispozici měl [např. nálezy sp. zn. III. ÚS 65/93 ze dne 31. 5. 1994 (N 27/1 SbNU 213), sp. zn. I. ÚS 2912/10 (N 29/60 SbNU 371) ze dne 1. 3. 2011], sp. zn. I. ÚS 1820/18 ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2397/19, bod 19 nebo sp. zn. IV. ÚS 286/20]. Ústavní soud v minulosti opakovaně připustil ústavní stížnost proti rozhodnutím, v nichž byl stěžovatel nesprávně poučen, že je nemůže napadnout opravným prostředkem, jejich přezkum nicméně omezil výlučně na posouzení správnosti poučení (viz výše citované nálezy). Ústavní soud proto shledal ústavní stížnost přípustnou i v rozsahu, ve kterém bylo dovolání přípustné navzdory nesprávnému poučení odvolacím soudem.
13. Ústavní stížnost byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V. Meritorní posouzení
14. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, vyjádřeními odvolacího soudu a vedlejších účastníků a obsahem příslušného spisu zhodnotil, že ústavní stížnost je důvodná.
15. Ústavní soud se nejprve vypořádal s nesprávností poučení o nepřípustnosti dovolání ve vztahu k nároku náhrady za ztížení společenského uplatnění za první úraz (V.A.), následně se zabýval ochranou tělesné a duševní integrity ve vztahu k nároku náhrady za ztížení společenského uplatnění za druhý úraz (V.B.). Poté se Ústavní soud věnoval námitce promlčení ve vztahu k nároku na odškodnění bolestného (V.C.). Nakonec Ústavní soud přezkoumal ústavnost přiznání náhrady nákladů na zastoupení advokáta (V.D.).
16. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. V řízení o individuální ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se proto zásadně nezabývá otázkami interpretace a aplikace podústavního práva, ale jen tím, zda nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
A. Nesprávné poučení o nepřípustnosti dovolání
17. Jak Ústavní soud vysvětlil výše (body 9-12), v posuzované věci stěžovatelka v souladu s poučením obsaženým v napadeném rozsudku odvolacího soudu nepodala proti tomuto rozsudku dovolání, nýbrž přímo ústavní stížnost, a to přesto, že přípustnost dovolání nebyla ve vztahu k výše vymezenému nároku vyloučena podle § 238 o. s. ř. Přípustnost dovolání naopak závisela na posouzení podmínek podle § 237 o. s. ř., které má v podstatě povahu kvazimeritorního přezkumu a jehož výsledek, pokud jde o závěr o přípustnosti, závisí na uvážení Nejvyššího soudu. Nesprávné poučení tak mělo za následek, že stěžovatelka nevyužila dovolání jako mimořádný opravný prostředek, kterým se mohla domoci ochrany proti tvrzenému zásahu do jejích ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud upřesňuje, že toto pochybení krajského soudu a důvod kasace se týká výrokové části napadeného rozhodnutí vztahující se k pohledávce, která s ohledem na svou výši podléhá možnosti podat dovolání.
18. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (citované výše v bodě 12) plyne, že nesprávným poučením účastníků řízení odvolacím soudem, že v jejich věci není dovolání přípustné, je porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť jim takovým postupem byl odepřen přístup k dovolacímu soudu.
19. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu proto bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť jednala v řízení před obecnými soudy v důvěře ve správnost poučení o nepřípustnosti opravného prostředku a nevyčerpala proto mimořádný opravný prostředek, dovolání. Odstranění tohoto pochybení novým rozhodnutím otevírá cestu k věcnému posouzení ostatních námitek v řízení o příslušném opravném prostředku, pro jehož uplatnění začnou nově běžet zákonné lhůty (viz výše citovaný nálezy sp. zn. IV. ÚS 2397/19, bod 19 a sp. zn. IV. ÚS 286/20, bod 21).
B. Odpovědnost za závady ve schůdnosti chodníku
20. Ústavní soud se v dalším zabýval tou částí výroku napadeného rozhodnutí krajského soudu, proti které nebylo dovolání přípustné, a v tomto směru se proto krajský soud nedopustil shora popsaného ústavněprávního pochybení. Podle čl. 7 odst. 1 Listiny je zaručena "[n]edotknutelnost osoby a jejího soukromí". Již ze znění tohoto ustanovení plyne, že má poskytovat širokou ochranu jak osobě člověka, tak jeho soukromí. V důsledku toho má základní právo na nedotknutelnost řadu aspektů. Jedním z nich je ochrana tělesné a duševní integrity člověka. Jednou ze základních součástí tělesné a duševní integrity jednotlivce je jeho zdraví [nález sp. zn. II. ÚS 2379/08 ze dne 9. 7. 2009 (N 157/54 SbNU 33), body 10-11; nález sp. zn. III. ÚS 2253/13 ze dne 9. 1. 2014 (N 3/72 SbNU 41), body 15-16; nález sp. zn. I. ÚS 2930/13 ze dne 11. 11. (N 205/75 SbNU 297), bod 26]. Zásahem do zdraví, a tedy do tělesné a duševní integrity chráněné čl. 7 odst. 1 Listiny, je "způsobení zranění, způsobení či zhoršení choroby, a to i choroby, resp. poruchy psychické, ale i pouhé způsobení bolesti" (nález sp. zn. II. ÚS 2379/08, bod 11).
21. Jakýkoliv zásah do zdraví člověka je zásahem do jeho tělesné a duševní integrity, a tedy do sféry chráněné čl. 7 odst. 1 Listiny. Dojde-li k takovému zásahu, obvykle není možné zajistit nápravu uvedením do původního stavu. Zásahy do zdraví člověka jsou typicky spojeny s bolestí či jiným duševním strádáním, u nichž nemusí být uvedení do původního stavu vzhledem k tělesním a duševním dispozicím lidí ani teoreticky možné. Navzdory tomu musí být právu na ochranu tělesné a duševní integrity poskytována ze strany soudní moci ochrana dle čl. 4 Ústavy. To lze zajistit tak, že poškozenému se přizná nárok na náhradu újmy proti jejímu původci. Z toho důvodu je "[v] náhradě jakékoli újmy, a to i újmy na zdraví, ... zapotřebí vidět i jakési ‚pokračování' práv. Skrze uplatnění nároku na náhradu újmy ‚pokračuje' subjektivní právo (na zdraví) nebo právní statek či hodnota (zdraví), z jehož porušení škoda vzešla" [nález sp. zn. III. ÚS 2253/13 ze dne 9. 1. 2014 (N 3/72 SbNU 41), bod 35]. Aby byla ochrana, kterou soudní moc poskytuje právu na tělesnou a duševní integritu podle čl. 7 odst. 1 Listiny, skutečná a účinná, je třeba vycházet z toho, že původce újmy je povinen tuto újmu plně nahradit [nález sp. zn. IV. ÚS 444/11 ze dne 5. 12. 2012 (N 200/67 SbNU 573), bod 28]. Ústavní soud upozornil, že "[s]oučástí [práva na nedotknutelnost osoby podle čl. 7 odst. 1 Listiny] je také právo na plné odškodnění za utrpěnou újmu na zdraví v podobě náhrady majetkové i nemajetkové újmy ..." (nález sp. zn. I. ÚS 2930/13, bod 42). Z práva na ochranu tělesné a duševní integrity podle čl. 7 odst. 1 Listiny tedy plyne princip úplné náhrady újmy, majetkové i nemajetkové, tomu, kdo utrpěl újmu na zdraví.
22. Výše uvedené principy musí obecné soudy respektovat i při výkladu práva dopadajícího na soukromoprávní vztahy. Ústavní soud připomíná, že základní práva a svobody zaručené v Listině působí ze své podstaty ve vztazích mezi jednotlivcem a státem (vertikální vztahy), avšak judikatura Ústavního soudu jim přiznává účinek i ve vztazích mezi jednotlivci navzájem (horizontální vztahy). V těchto vztazích, založených na rovnosti subjektů, působí základní práva a svobody tak, že prozařují normami podústavního práva [nález sp. zn. III. ÚS 139/98 ze dne 24. 9. 1998 (N 106/12 SbNU 93); nález sp. zn. I. ÚS 185/04 ze dne 14. 7. 2004 (N 94/34 SbNU 19)]. Při výkladu a aplikaci podústavního práva jsou proto soudy povinny toto prozařování pečlivě zvažovat, neboť jedině tak mohou dostát své povinnosti poskytovat základním právům a svobodám ochranu podle čl. 4 Ústavy [srov. shodně nález sp. zn. IV. ÚS 444/11 ze dne 5. 12. 2012 (N 200/67 SbNU 573), bod 15]. Soudy tedy mají povinnost hledat a volit tu interpretaci, která je ústavně konformní [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 48/95 ze dne 26. 3. 1996 (N 21/5 SbNU 171; 121/1996 Sb.); nález sp. zn. III. ÚS 205/97 ze dne 11. 12. 1997 (N 159/9 SbNU 375); nález sp. zn. IV. ÚS 202/99 ze dne 9. 9. 1999 (N 121/15 SbNU 157); nález sp. zn. IV. ÚS 1106/08 ze dne 10. 3. 2009 (N 52/52 SbNU 519), bod 24].
23. V projednávaném případě stěžovatelka utrpěla dvě zranění dolní končetiny s trvalými následky a namítá, že za újmu s tím spojenou jí nebyla přiznána žádná náhrada, přestože podle jeho názoru za vznik újmy odpovídá první vedlejší účastník. Ve vztahu k prvnímu úrazu dospěl už soud prvního stupně k závěru o promlčení nároku na odškodnění bolestného a odvolací soud pak i ve vztahu k náhradě za ztížení společenského uplatnění způsobeného první úrazem. Nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve vztahu k druhému úrazu však nebyl odvolacím soudem shledán důvodným. Ve vztahu k poslednímu jmenovanému nároku tedy došlo k zásahu do zdraví stěžovatelky jako součásti její tělesné a duševní integrity. V projednávaném případě se proto Ústavní soud zabýval tím, zda aplikace podústavního práva odvolacím soudem respektovala výše vyložené principy vyplývající z práva na ochranu tělesné a duševní integrity podle čl. 7 odst. 1 Listiny, včetně principu plné náhrady újmy na zdraví.
24. Podle § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích odpovídá za újmu, jejíž příčinou "byla závada ve schůdnosti místní komunikace", zásadně její vlastník. Dle § 27 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích vlastník takové nemovitosti odpovídá za újmu, jejíž "příčinou byla závada ve schůdnosti na přilehlém chodníku, která vznikla znečištěním, náledím, nebo sněhem." Závadou ve schůdnosti se dle § 26 odst. 7 zákona o místních komunikacích rozumí "taková změna ve schůdnosti pozemní komunikace, kterou nemůže chodec předvídat při pohybu přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stav u a povětrnostním situacím a jejich důsledkům." Vlastník komunikace se může své odpovědnosti zprostit, pokud prokáže, že nebylo v mezích jeho možností závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit.
25. Ústavní soud se problematice odškodňování v kontextu zákona o pozemních komunikacích komplexně věnoval ve výše citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2315/15. V něm došel k závěru, že domáhá-li se chodec náhrady újmy na zdraví a uvádí, že tato újma mu vznikla kvůli stavu místní komunikace, je třeba, aby soudy na jedné straně zkoumaly, nakolik se chodec choval tak, aby svému úrazu předešel. V rámci toho se mohou zabývat veškerými okolnostmi případu včetně toho, zda chodec z více možných cest zvolil tu nejbezpečnější, zda přizpůsobil tempo chůze okolnostem, ale i zda zvolil vhodnou obuv apod. Na druhé straně je ovšem třeba zhodnotit, nakolik vlastník komunikace dodržel svou povinnost zajistit, aby tato komunikace umožňovala bezpečný pohyb chodců. O přiznání náhrady a o její výši se rozhodne podle toho, nakolik ke vzniku újmy přispěl sám chodec, a naopak nakolik k tomu přispěl vlastník komunikace. Přitom je nutné vycházet z principu úplné náhrady újmy na zdraví, tedy plné náhrady majetkové i nemajetkové újmy, který plyne z čl. 7 odst. 1 Listiny. Tyto své závěry pak musí obecné soudy promítnout do aplikace odpovědnosti za závadu ve schůdnosti v konkrétním případě. Ústavní soud v tomto nálezu dospěl k závěru, že závada ve schůdnosti upravená ve smyslu § 26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích nemá nad rámec popsaných kritérií žádný další zvláštní obsah, má pouze zajistit spravedlivou rovnováhu mezi právy a povinnostmi vlastníků a uživatelů pozemních komunikací. Ústavní soud v tomto nálezu odmítl jako protiústavní rozhodovací praxi obecných soudů, které při hodnocení důvodnosti nároku náhrady škody na zdraví vzniklé na místní komunikaci braly v potaz pouze předvídatelnost či nepředvídatelnost změny ve schůdnosti chodníku a nezkoumaly, nakolik ke vzniku újmy přispěl sám chodec, a naopak nakolik k tomu přispěl vlastník komunikace (srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2315/15, body 99-104; k obdobným závěrům dospěl Ústavní soud rovněž v nálezu sp. zn. II. ÚS 2077/14 ze dne 21. 7. 2015, N 132/78 SbNU 89, body 15-23). To ovšem neznamená, že se míra předvídatelnosti změn ve schůdnosti chodníku stala ústavně nepřijatelným či irelevantním kritériem. Obecné soudy by měly předvídatelnost změn ve schůdnosti chodníku brát v potaz jako jedno z kritérií pro posouzení konkrétních skutkových okolností případu, rozlišení na předvídatelnost či nepředvídatelnost změn ve schůdnosti chodníku však nesmí být kritériem jediným.
26. Odvolací soud ohledně existence závady ve schůdnosti chodníku v okamžiku druhého úrazu uvedl, že "[p]odmínkou odpovědnosti za škodu se přitom rozumí výskyt až takové změny ve schůdnosti pozemní komunikace, kterou nemůže chodec předvídat." Odvolací soud nakonec stěžovatelce nepřiznal náhradu škody za druhý úraz, protože "[t]řebas tedy doposud přizpůsobená, nemohla volba chůze po celkově neschůdném chodníku zastřít, že žalobkyně riziko možného pádu tehdy vnímala a přijala. Následek toho, že na něj došlo, nemůže přenášet na žalovanou." (bod 26 napadeného rozhodnutí)
27. Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud se nezabýval otázkou, nakolik vlastník komunikace dodržel svou povinnost zajistit, aby chodník umožňoval bezpečný pohyb chodců a nakolik stěžovatelka dodržela povinnost předejít vzniku újmy. Odvolací soud ve svém napadeném rozhodnutí vycházel z ústavně nekonformního závěru, že odpovědnost za závady ve schůdnosti se týká jen nepředvídatelných závad. Ačkoliv stěžovatelka mohla utrpět újmu na zdraví kvůli tomu, že vlastník komunikace či její správce porušili svou právní povinnost, odvolací soud paušálně vyloučil jejich odpovědnost ústavně nekonformním výkladem právních předpisů, a tak upřel stěžovatelce možnost domoci se náhrady za újmu na zdraví. Odvolací soud tudíž svým postupem porušil právo stěžovatelky na ochranu tělesné a duševní integrity dle čl. 7 odst. 1 Listiny, jehož součástí je princip úplné náhrady újmy na zdraví.
C. Námitka promlčení
28. Stěžovatelka dále namítá, že odvolací soud nesprávným posouzením počátku běhu promlčecí lhůty ohledně prvního úrazu porušil její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny. Ústavní soud se zabýval touto námitkou pouze ve vztahu k nároku odškodnění bolestného za první úraz.
29. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
30. Ústavní soud se počátku běhu promlčecí lhůty nároku na náhradu škody na zdraví dle § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 ve znění do 31. 12. 2013, občanský zákoník, věnoval v nálezu sp. zn. I. ÚS 834/15 ze dne 30. 3. 2016 (N 54/80 SbNU 653). V tomto nálezu Ústavní soud uvedl, že základním smyslem daného ustanovení je zejména ochrana poškozeného, nikoliv osoby, která škodu způsobila. Podle tohoto ustanovení se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Nárok na náhradu škody na zdraví totiž odráží specifický charakter této újmy, neboť škodlivý následek se může projevit i s určitým časovým odstupem [k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 2946/13 (N 16/80 SbNU 205)]. Zákonné slovní spojení "vědomost o vzniklé škodě" nepokrývá pouze informace o ustáleném zdravotním stavu pacienta, ale obsahuje také další předpoklady pro možnost uplatnění práva před civilním soudem. Ústavní soud ve výše citovaném nálezu spatřil porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 v tom, že obecné soudy se řádně nevypořádaly s námitkou stěžovatelky, že ze zdravotnické dokumentace nemohla stěžovatelka vyvodit informace o odpovědnosti za škodu, a že obecné soudy argumentovaly nelogicky (nález sp. zn. I. ÚS 834/15 ze dne 30. 3. 2016 (N 54/80 SbNU 653), body 27-29).
31. Na rozdíl od případu popsaného v předchozím bodě nemá námitka stěžovatelky o nesprávném závěru ohledně počátku běhu promlčecí lhůty v projednávaném případě ústavněprávní rozměr. Odvolací soud ve svém odůvodnění předestřel všechny možné okamžiky počátku běhu promlčecí lhůty a dospěl k závěru, že i v případě nejzazšího možného data, kdy se stěžovatelka prokazatelně dozvěděla o vzniku škody a o trvalosti následků prvního úrazu, by byl její nárok na odškodnění bolestného promlčen. Odvolací soud se nedopustil nelogické argumentace srovnatelné s výše citovaným případem a s námitkou počátku běhu promlčecí lhůty se vypořádal řádně. Ústavnímu soudu pak nepřísluší přehodnocovat jeho závěry, které jsou interpretací podústavního práva a jeho aplikací na obecnými soudy zjištěný skutkový stav.
D. Náhrada nákladů řízení na zastoupení advokátem
32. Stěžovatelka nakonec namítá, že odvolací soud pochybil i tím, že přiznal prvnímu vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení vynaložených na zastoupení advokátem. Stěžovatelka s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15 uvádí, že obce jsou dostatečně zabezpečené k tomu, aby hájily své zájmy bez pomoci advokátů.
33. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval otázkou, kdy lze náklady na zastoupení advokátem pokládat za "potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva" ve smyslu § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Při posuzování otázky, zda lze náklady na zastoupení advokátem považovat za účelně vynaložené, musí soudy vzít v úvahu i to, kdo se advokátem nechal v řízení zastoupit. Pokud jde o stát, Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že "tam, kde je stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta); pokud tak však stát učiní, není důvod uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené" [nález sp. zn. II. ÚS 3855/14 ze dne 1. 9. 2015 (N 162/78 SbNU 429), bod 10; shodně nález sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65), nález sp. zn. IV. ÚS 1087/09 ze dne 24. 11. 2009 (N 243/55 SbNU 349)]. Zastoupení státu advokátem lze akceptovat jen za zcela výjimečných okolností [nález sp. zn. I. ÚS 3768/14 ze dne 6. 2. 2015 (N 28/76 SbNU 375), bod 16]. Obdobné závěry pak Ústavní soud vztáhl i na některé další subjekty mimo stát, které jsou veřejnými institucemi, hospodaří s veřejnými prostředky apod., jako je Česká televize [nález sp. zn. I. ÚS 3344/12 ze dne 24. 7. 2013 (N 129/70 SbNU 193); nález sp. zn. II. ÚS 1333/14 ze dne 18. 2. 2015 (N 36/76 SbNU 503), bod 12] či Všeobecná zdravotní pojišťovna [nález sp. zn. IV. ÚS 474/13 ze dne 16. 12. 2014 (N 229/75 SbNU 557), body 30-31] nebo fakultní nemocnice [nález sp. zn. I. ÚS 195/11 ze dne 15. 12. 2011 (N 215/63 SbNU 473)]. Tyto závěry Ústavní soud vztáhl i na statutární města, protože u nich "lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy ..., aniž by musela využívat právní pomoci advokátů (nálezy sp. zn. I. ÚS 2315/15, bod 120 a sp. zn. II. ÚS 2077/14, bod 24).
34. Ústavní soud však výše uvedenou presumpci dostatečné materiální a personální vybavenosti a zabezpečenosti ovšem nevztáhl na všechny obce. Ve výše citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2315/15 Ústavní soud dospěl k závěru, že u obcí je třeba zkoumat, zda jsou dostatečně personálně a materiálně vybaveny k tomu, aby hájily své zájmy samy. Pokud obecný soud v případě konkrétní obce dospěje k závěru, že tomu tak je, náklady této obce či jejího správce komunikace na zastoupení advokátem nejsou účelně vynaloženými (nález sp. zn. I. ÚS 2315/15, bod 122). U menších obcí, zejm. obcí vykonávajících přenesenou působnost v základním rozsahu ve smyslu § 61 odst. 1 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., zákon o obcích, lze pak obecně presumovat, že nejsou materiálně ani personálně vybaveny dostatečně, aby hájily své zájmy samy bez zastoupení advokátem, neprokáže-li se opak.
35. V projednávaném případě odvolací soud přiznal prvnímu vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů vynaložených na zastoupení advokátem ve sporu o náhradu újmy za úrazy, k nimž došlo na pozemních komunikacích v jejím vlastnictví. Odvolací soud toto rozhodnutí odůvodnil tím, že první vedlejší účastník měl v řízení plný úspěch. Odvolací soud tak vlastně jen implicitně vyjádřil, že neshledal, že by vedlejší účastník, obec vykonávající přenesenou působnost v základním rozsahu ve smyslu § 61 odst. 1 písm. a) zákona o obcích, byl natolik personálně a materiálně vybaven, aby nebylo potřebné k účelnému bránění jeho práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. zastoupení advokátem. Takovýto závěr ani absenci explicitního vysvětlení této úvahy pak Ústavní soud nepovažuje za ústavně problematické či zasahující do základních práv stěžovatelky.
A.
IV. Závěr
36. Ústavní soud shrnuje, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu porušilo právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny v důsledku nesprávného poučení o nepřípustnosti dovolání. V pokračujícím řízení bude odvolací soud povinen znovu rozhodnout o odvolání stěžovatelky a bude vázán výše uvedeným právním názorem Ústavního soudu správně poučit účastníky řízení o přípustnosti dovolání. Napadené rozhodnutí rovněž porušilo právo na ochranu tělesné a duševní integrity podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv tím, že se odvolací soud při rozhodování o uznání nároku na náhradu škody na zdraví zabýval pouze kritériem předvídatelnosti změny ve schůdnosti chodníku. V dalším řízení odvolací soud nárok stěžovatelky posoudí podle kritérií, která Ústavní soud shrnul v bodě 24, a promítne je do aplikace odpovědnosti za závady ve schůdnosti dle § 27 zákona o pozemních komunikacích. Naopak námitky stěžovatelky o porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny v důsledku přiznání náhrady nákladů na zastoupení advokátem a v důsledku nesprávného posouzení počátku běhu promlčecí lhůty nedosáhly ústavněprávního rozměru.
37. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil.
Autor: US