// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu 18.12.2019
Náhrada za ztrátu výdělku podnikatele po skončení pracovní neschopnosti
Právní úprava občanskoprávní odpovědnosti za škodu na zdraví v obč. zák. žádným zákonným ustanovením nepodmiňovala nárok na náhradu za ztrátu na výdělku dle § 445 obč. zák. pracovní činností vykonávanou pouze v zaměstnaneckém poměru.
Ztráta příjmu podnikatele z výdělečné činnosti v době po skončení jeho pracovní neschopnosti odpovídá újmě, jež vzniká osobě, která pro poškození zdraví není schopna vykonávat své dosavadní zaměstnání. Náhrada ztráty na výdělku je jedním z dílčích samostatných nároků náhrady škody na zdraví a nelze ji jakožto zvláštní kategorii škody podřadit pod pojem skutečné nebo jiné škody (ušlého zisku), obsažený v ustanovení § 442 obč. zák. Výše ušlého výdělku podnikatele je dána rozdílem mezi celkovým příjmem z podnikání a náklady potřebnými k dosažení tohoto příjmu. Významná pro vymezení nároku mohou být např. tvrzení o konkrétních smluvních vztazích, které měl pro rozhodnou dobu sjednány, o pravidelně se opakujících obchodních příležitostech, o něž v té době přišel. Vzhledem ke specifikům podnikatelské činnosti a odlišnostem od pracovního poměru nemusí být dosahované příjmy podnikatele pravidelné, a lze je tedy vyčíslit různým způsobem s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu. Předpoklady vzniku takového nároku lze pak zkoumat obdobně podle principů zjišťování ušlého zisku.
Ušlý zisk (a tedy i ztrátu na výdělku) podle ustálené judikatury dovolacího soudu nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného příjmu, není-li takový majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že při jejich pravidelném běhu - nebýt škodné události - k zamýšlenému zisku by skutečně došlo.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2319/2018, ze dne 10. 9. 2019
Dotčené předpisy: § 445 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: odpovědnost za škodu; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 15. 2. 2018, č. j. 17 Co 392/2017-438, Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 6. 2017, č. j. 25 C 394/2013-345, v zamítavých výrocích ve věci samé II, III, V a VI a ve výrocích o nákladech řízení VII a VIII, zastavil řízení o odvolání žalobkyně do výroku o věci samé IV a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Těmito rozsudky bylo rozhodnuto o žalobě proti žalované 1) [pojistitelce žalovaného 2)] na pojistné plnění a proti žalovanému 2) na náhradu škody na zdraví (bolestného, náhrady za ztížení společenského uplatnění, ztráty na výdělku) způsobené žalobkyni při dopravní nehodě ze dne 15. 6. 2012.
Odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že dne 15. 6. 2012 došlo k dopravní nehodě zaviněné žalovaným 2), při níž žalobkyně utrpěla škodu na zdraví. V době dopravní nehody bylo žalobkyni 37 let, byla vdaná, na mateřské dovolené, měla tři nezletilé děti, podnikala na základě živnostenského oprávnění (v roce 2012 vykázala příjmy z podnikání 80.000 Kč, výdaje 48.000 Kč a dílčí základ daně 32.000 Kč) a řídila osobní vozidlo. V době po úrazu a po ustálení zdravotního stavu je žalobkyně stále vdaná, je poživatelkou invalidního důchodu nejprve III. stupně a od 10. 8. 2014 II. stupně se snížením pracovního potenciálu o 40 až 50 %. Je stále osobou samostatně výdělečně činnou, přičemž podnikání má přerušeno. Pracuje na částečný pracovní úvazek v obchodní společnosti jako účetní (na tuto činnost přitom nemá odbornou kvalifikaci) a nadále řídí osobní vozidlo. Ze znaleckého posudku doc. MUDr. E. H. soud zjistil, že prokázanými trvalými následky utrpěnými žalobkyní při nehodě jsou omezení hybnosti ramenního a loketního kloubu vlevo lehkého stupně, paréza vřetenního nervu vlevo, postižení levé dolní končetiny (poúrazová plochá noha, středně těžké omezení hybnosti levé kyčle, hlezna a palce, obrna lýtkového nervu), hypertrofická jizva brady a keloidní jizvy ramene a kyčle; bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění (dále též jen „ZSU“) podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, (dále jen „vyhláška“) činí 2.650 bodů (bez tvrzených vážných duševních poruch po těžkém poranění hlavy kombinovaném s celotělním poraněním, které nemohl znalec pro nedostatek podkladů ohodnotit), po zvýšení o 33 % s ohledem na věk žalobkyně v době úrazu podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky činí 3.524,5 bodu, což představuje 422.940 Kč. Dále nebyly prokázány žádné významné skutečnosti, i s ohledem na procesní pasivitu žalobkyně, která důkaz svým výslechem opakovaně odmítla, a z tohoto důvodu soudy obou stupňů upustily od provedení důkazu dalším znaleckým posudkem. Na tomto podkladě dospěl odvolací soud k závěru, že nejde o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, který by odůvodňoval zvýšení základního odškodnění ZSU podle § 7 odst. 3 vyhlášky. Za neprokázaný považoval soud nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, respektive ušlého zisku, nad rámec částky 60.000 Kč přiznané žalobkyni na tomto nároku v adhezním řízení. Potvrdil proto rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž byla žaloba nad rámec částky 422.940 Kč zamítnuta.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání směřující do všech výroků s výjimkou výroku o částečném zastavení odvolacího řízení. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud při řešení otázek hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jeho rozhodnutí v důsledku toho spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávnost napadeného rozhodnutí shledávala v tom, že jí nebylo poskytnuto plné zadostiučinění za ZSU v základní výměře, že jí nebylo přiznáno mimořádné zvýšení náhrady za ZSU, že jí nebyla přiznána náhrada ztráty na výdělku a že jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Vytýkala soudům obou stupňů, že rozhodly o náhradě za ZSU, aniž zjistily oprávněnost odškodnění podle položky 014 přílohy vyhlášky za vážné duševní poruchy po těžkém poranění hlavy, přičemž vycházely z neúplného znaleckého posudku MUDr. H. a nedoplnily dokazování dalším, resp. revizním posudkem, jak dovolatelka navrhovala. Soudy též aplikovaly nesprávně zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ačkoliv jsou dány mimořádné důvody pro použití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve smyslu jeho § 3079. V této souvislosti dovolatelka zdůraznila, že prokazatelně trpí posttraumatickou stresovou poruchou, jejíž existenci nevyloučil ani znalec H., pouze uvedl, že pro její zhodnocení nemá dostatek podkladů, a proto do svého posudku nezahrnul položku 014. Existenci uvedené poruchy potvrdil ve svém posudku i znalec MUDr. N. Soud prvního stupně odmítl vyhovět návrhu dovolatelky na vypracování revizního znaleckého posudku s poukazem na nespolupráci dovolatelky. S tím dovolatelka nesouhlasí, neboť soud nemůže předjímat její spolupráci se znalcem na základě toho, že nesouhlasila se svým účastnickým výslechem a ze soudního jednání se omluvila ze zdravotních důvodů i z obavy z konfrontace s žalovaným 2), ostatně se znalcem N. spolupracovala. Soud vyšel bez dalšího z posudku znalce H., předloženého žalovanou. Tento znalec, který není znalcem v odvětví psychiatrie, žalobkyni ani neprohlédl a posudek vypracoval jen na základě jemu dostupných lékařských zpráv. Pokud soud prvního stupně pokládal posouzení předložené žalobkyní za vyvrácené posudkem znalce H., má dovolatelka za to, že takový závěr by měl učinit znalec formou revizního posudku. Podle názoru dovolatelky byly též naplněny předpoklady pro použití zákona č. 89/2012 Sb. dle jeho § 3079, včetně mimořádných důvodů hodných zvláštního zřetele, které spočívají v tom, že žalovaný 2) způsobil újmu žalobkyni jako opilý řidič, ohrozil na životě ji i její dvě děti, dopustil se závažného úmyslného jednání, za něž byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, po činu se zbavoval majetku, svým jednáním vážně zasáhl do života dovolatelčiny rodiny, neboť péče o děti byla přenesena na manžela dovolatelky, jemuž bylo přiznáno odškodnění za zásah do jeho osobnostních práv. Je též dán neproporcionální rozdíl mezi přiznanou náhradou ZSU a náhradou vypočtenou znalcem N. podle Metodiky Nejvyššího soudu, podle níž by žalobkyni náleželo 1.292.810 Kč, tj. téměř třikrát tolik. Dovolatelka dále nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že netvrdila a neprokázala okolnosti odůvodňující mimořádné zvýšení náhrady ZSU dle § 7 odst. 3 vyhlášky. Poukazuje na to, že nebyla soudem dostatečně poučena dle § 118a odst. 1 o. s. ř., pokud soud shledal její tvrzení nedostatečná či nedostatečně podložená. Namítá, že se odvolací soud nevyjádřil k tomu, že soud prvního stupně vyvozoval pro ni nepříznivé důsledky z toho, že odmítla svůj účastnický výslech a omlouvala svou neúčast u soudních jednání. Nesouhlasí s tím, že účastnický výslech je v těchto věcech nenahraditelný, zdůrazňuje, že je přípustný pouze pokud dané skutečnosti nelze prokázat jinak. Upozorňuje, že navrhovala výslech svého manžela s tím, že výslech svědka má vyšší důkazní váhu. Dovolatelka shrnuje následky, které mělo projednávané zranění, zdůrazňuje, že jej utrpěla v relativně mladém věku a bude nucena polovinu života strávit pod jejich tíhou. Uvedené okolnosti dle ní zakládají důvod pro mimořádné zvýšení náhrady ZSU. Odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl srovnání se žádným srovnatelným případem. Uniká jí smysl citace řady rozhodnutí dovolacího soudu soudem prvního stupně, když téměř ve všech došlo k mimořádnému zvýšení náhrady ZSU a soud její případ s uvedenými případy nijak neporovnal. Sama předkládá přehled rozhodnutí Nejvyššího soudu, jimiž byly řešeny případy podle jejího názoru bližší projednávané věci, a v nichž byl požadavek mimořádného zvýšení náhrady ZSU shledán opodstatněným (sp. zn. 25 Cdo 4171/2010, 25 Cdo 172/2015, 25 Cdo 1032/2011, 25 Cdo 453/2010 a 25 Cdo 824/2012). Dovolatelka též má za to, že napadené rozhodnutí je v rozporu s názorem vyjádřeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1622/2010, že nelze závěr o tom, že v daném případě nejsou dány důvody pro zvýšení odškodnění ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky odůvodnit toliko v obecné rovině tím, že „z ničeho nevyplývá, že by se jednalo o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, když žalobce se věnoval běžným činnostem, které lze předpokládat u mužů v jeho věku a postavení“. Žalobkyně má za to, že v řízení byl dostatečně popsán a doložen její život před úrazem a po něm a že částka jí přiznaná nenaplňuje satisfakční ani prevenční funkci náhrady, ani požadavek na srovnatelnost s jinými výšemi náhrad v obdobných případech. Dovolatelka dále vytýká soudu prvního stupně, že při rozhodování o ztrátě na výdělku označil předloženou pracovní smlouvu za nevěrohodnou, ale nevysvětlil, z jakého důvodu ji takto vyhodnotil. Odvolací soud se k tomuto nároku v podstatě nevyjádřil, pouze konstatoval, že soud prvního stupně zřejmě přehlédl, že se žalobkyně nedomáhá plnění z titulu smlouvy na částku 60.000 Kč, pochybení však nenapravil a jeho odůvodnění je zmatečné. Žalobkyně v době úrazu čerpala rodičovskou dovolenou, předtím pracovala jako osoba samostatně výdělečně činná a pomáhala manželovi v jeho obchodní společnosti, své příjmy doložila daňovými přiznáními a za sedm let jí ušlo minimálně 384.000 Kč. Po ustálení zdravotního stavu uzavřela pracovní smlouvu s manželovou společností na pozici účetní, na částečný úvazek, neboť plný úvazek jí nedovoluje zdravotní stav (II. stupeň invalidity). S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1140/2012 a 25 Cdo 2295/2011 dovolatelka dovozuje, že v důsledku dopravní nehody se trvale snížila její pracovní způsobilost, čímž došlo a bude docházet k její majetkové újmě, a že nemůže jít k její tíži, že pečovala o děti, a tudíž není schopna prokázat své příjmy před nehodou. Má za to, že ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3768/2008 může být výše nároku určena postupem podle § 136 o. s. ř. Pokud soud dospěl k závěru, že by žalobkyně mohla požadovat ušlý zisk, měl ji podle § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. na svůj odlišný názor upozornit a vyzvat ji k doplnění důkazů. Dovolatelka též poukazuje na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 343/09), v níž bylo konstatováno, že právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná. Konečně dovolatelka zpochybňuje též správnost výroku o nákladech řízení a s poukazem na ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. vyjadřuje přesvědčení, že jí měla být přiznána náhrada nákladů řízení. Z uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil v napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná 2) ve svém vyjádření uvedla, že podle jejího názoru dovolání není přípustné, protože žalobkyně namítá téměř výhradně vady řízení a neúplné či nesprávné zjištění skutkového stavu. Pokud žalobkyně namítá, že věc měla být posouzena podle jiného právního předpisu, není dle názoru žalované dovolání důvodné. Žalovaná má za to, že žalobkyně byla soudem prvního stupně poučena podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., a to opakovaně (22. 5. 2015 a 8. 2. 2017) a dokonce nad rámec zákonné povinnosti. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu žalovaná zdůrazňuje, že aby mohl účastník nějakou skutečnost dokázat, musí ji napřed tvrdit, přičemž nepřichází v úvahu, aby předložené listiny nahradily skutková tvrzení. Rovněž s odkazem na judikaturu žalovaná dovozuje, že soudy obou stupňů věc správně posoudily podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku byl posouzen správně, když ani žalobkyně nepopírá, že žádný výdělek před úrazem neměla. K prokázání ušlého zisku nepředložila žalobkyně žádné hodnověrné důkazy. Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěl k závěru, že dovolání je přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013), neboť odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce stanovení výše náhrady za ZSU a naplnění předpokladů jejího mimořádného zvýšení ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky a v tomto rozsahu je dovolání též důvodné.
Přiměřenost při určování bodového ohodnocení ZSU v lékařském posudku je umožněna v první řadě způsobem, kterým lékař hodnotí závažnost škody na zdraví, její předpokládaný vývoj a průběh léčení (§ 5 odst. 1 vyhlášky) podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4. Lékař je oprávněn (a povinen) nejen podřadit zjištěné postižení pod příslušnou položku uvedených příloh, nýbrž také posoudit, jaký počet bodů náleží postiženému v rámci stanoveného rozpětí. V některých případech je povinen současně posuzovat intenzitu zdravotního poškození, zda jde o postižení lehkého, středně těžkého, či těžkého stupně, a poté ještě rozhodnout o počtu bodů v rámci stanoveného rozpětí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1622/2010).
Přiměřené zvýšení náhrady za ZSU ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele soud posuzuje v každém jednotlivém případě, přičemž tato úvaha soudu není neomezená, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro základní výměru náhrady za ZSU a pro její zvýšení, stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je úvaha soudu o míře "přiměřenosti" v jednotlivých zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele usměrňována. Výše náhrady za ZSU je založena na srovnání způsobu života poškozeného a jeho aktivit v době před poškozením a poté, přičemž mezi výší přiznané náhrady a způsobenou újmou musí existovat vztah přiměřenosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2596/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, – dále jen „Soubor“ – pod C 6566). Výrazné zvýšení náhrady za ZSU je podle ustálené judikatury vyhrazeno především těm případům, kdy pro následky úrazu je poškozený téměř vyřazen ze života a kdy jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř nebo zcela ztraceny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2884/2010, Soubor C 11119). Současná konstantní judikatura Nejvyššího soudu připouští možnost přiměřeného mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění i v případech, kdy se jeví výše základního odškodnění za ztížení společenského uplatnění vzhledem ke konkrétním skutečnostem v každém jednotlivém posuzovaném případě jako nedostatečná, aniž by poškozený musel tvrdit a prokazovat mimořádnou kvalitu života před poškozením zdraví (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2100/2015).
Neakceptování důkazního návrhu lze dle ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sen. zn. 29 NSCR 90/2015).
Jestliže soud prvního stupně i soud odvolací vycházely při stanovení výše náhrady za ZSU ze znaleckého posudku doc. H., pak zjevně pochybily, pokud nevyvodily náležité právní závěry z jeho konstatování, že v dokumentaci je u žalobkyně zmiňována ,pouze‘ potraumatická stresová porucha, tedy jistě nikoli bezvýznamné duševní postižení, v dodaných dokladech však není obsažena vůbec žádná zpráva psychiatra, na základě které by bylo možné tvrzení o vážných duševních poruchách žalobkyně jakkoliv ověřit. Znalec nevyloučil, že položka 014 by v řešeném případě použita být mohla, avšak jenom na základě náležitého psychiatrického vyšetření. Podklady, které měl k dispozici, mu ovšem neumožnily stanovit správnou výši základního bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění hodnotitelné podle položky 014 (viz č. l. 6 a 11 posudku). Jestliže za této situace soud prvního stupně považoval posudek doc. H. za dostatečný podklad pro vyčíslení náhrady za ZSU, je jeho právní posouzení věci nesprávné. Pokud pak vypracování dalšího znaleckého posudku označil za nadbytečné a návrh žalobkyně na takový důkaz zamítl s nepřesvědčivým odůvodněním, že „žalobkyně v průběhu řízení poskytla minimální součinnost, když dokonce nakonec odmítla se dostavit k jednání a vypovídat před soudem“, jde o vadu řízení, k níž dovolací soud – je-li dovolání přípustné – přihlíží, i kdyby nebyla namítána. Účast na jednání i souhlas s vlastním výslechem je právem a nikoli povinností účastníka (§ 24, § 101 odst. 2, 3, § 115a, § 131 o. s. ř.) a z využití tohoto práva nelze dovozovat neochotu dovolatelky k součinnosti se znalcem.
Dovolatelka rovněž důvodně poukazuje na to, že napadené rozhodnutí je v rozporu s názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1622/2010, že nelze závěr o tom, že v daném případě nejsou dány důvody pro zvýšení odškodnění ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky odůvodnit toliko v obecné rovině tím, že „z ničeho nevyplývá, že by se jednalo o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, když žalobce se věnoval běžným činnostem, které lze předpokládat u mužů v jeho věku a postavení“, aniž by se soud jakkoli vyjádřil k tomu, jak se následky pracovního úrazu projevily na zdravotním stavu žalobce a nakolik byly jeho možnosti pro uplatnění v životě a ve společnosti po úraze omezeny či ztraceny v porovnání s předchozím rozsahem a kvalitou jeho sportovních, společenských, kulturních, rodinných a jiných aktivit. Soud prvního stupně (navzdory rozsahu jeho rozsudku obsahujícího rozsáhlé citace podání účastníků a zcela zbytečný přehled provedených důkazů) ani soud odvolací se porovnáním kvality života žalobkyně před a po úrazu prakticky nezabývaly.
Závěr, že žalobkyně netvrdila žádné skutečnosti odůvodňující mimořádné zvýšení náhrady za ZSU je v rozporu s obsahem spisu, rozsáhlou reprodukci tvrzení svědčící o opaku obsahuje již odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 2-4 a 11-12.
Žalobkyní (i žalovanou 1) navržený důkaz výslechem manžela žalobkyně, který nepochybně mohl přispět k objasnění uvedeného rozsahu aktivit žalobkyně před úrazem a po něm, soudy obou stupňů neprovedly ani neprovedení tohoto důkazu náležitě neodůvodnily.
Dovolatelce je nutno též přisvědčit, pokud soudům obou stupňů vytýká citaci řady rozhodnutí dovolacího soudu, když téměř ve všech došlo k mimořádnému zvýšení náhrady ZSU a soudy její případ s uvedenými případy konkrétně neporovnaly.
Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci a trpí vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek (v rozsahu důvodnosti dovolání) bez jednání zrušil (§ 243a odst. 1 věta první, § 243e odst. 1 o. s. ř.); protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil ve stejném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Dovolatelka považovala odškodnění za nepřiměřeně nízké v porovnání s odškodněním, které by jí, dle jejího názoru, náleželo podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. z.“), jehož použití v řízení již dříve navrhla. K tomu je třeba uvést (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1965/2016, uveřejněného pod č. 34/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), že jednou z podmínek pro použití pozdějšího předpisu podle přechodného ustanovení § 3079 odst. 2 o. z. je existence mimořádných důvodů hodných zvláštního zřetele, pokud setrvání na dosavadní úpravě by ve výsledku znamenalo rozpor s dobrými mravy vedoucí ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Příkladmo jde o případy, ve kterých škůdce způsobil škodu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné. Za zvlášť zavrženíhodnou pohnutku lze považovat takovou pohnutku, která je v příkrém rozporu s morálkou občanské společnosti a svědčí zpravidla o morální bezcitnosti, zvrhlosti, o bezohledném sobectví, o pohrdavém postoji k základním lidským hodnotám, zejména k lidskému životu. V daném případě však nebyly tvrzeny, respektive prokázány žádné skutečnosti hodné mimořádného zřetele, jež by odůvodňovaly postup podle přechodného ustanovení § 3079 odst. 2 o. z. Závěr odvolacího soudu tak je v tomto případě v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu. Tento závěr činí dovolací soud při vědomí kritiky bodového systému odškodnění nemajetkových újem na zdraví podle podzákonného přepisu, kterou vyslovil Ústavní soud v pracovněprávním sporu v odůvodnění nálezu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15. Tento systém je použitelný za předpokladu, že soud provede objektivizaci obtíží poškozené a takto zjištěnou částku individualizuje odpovídajícím způsobem s přihlédnutím ke konkrétním poměrům poškozené, čímž dospěje k odůvodněné a proporcionální výši náhrady srovnatelné s případy podobného charakteru (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2938/2016, Soubor C 16287, či usnesení ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2912/2015, Soubor C 16078). Takový přístup jako ústavně konformní akceptoval i Ústavní soud například v usnesení ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1162/15.
Námitky proti neuznání věrohodnosti pracovní smlouvy žalobkyně s DS Dřevo s. r. o., respektive námitky ohledně vylíčení a prokázání skutečností týkajících se požadované náhrady ušlého zisku, jsou námitkami proti skutkovým zjištěním, na nichž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle § 445 obč. zák. je jedním z dílčích nároků spojených s poškozením zdraví. Rozlišuje se ztráta na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (§ 446 obč. zák.), kdy je poškozený vyřazen z dosavadního pracovního zapojení, a po jejím skončení, kdy může nastat snížení pracovní způsobilosti vyvolané zdravotními následky a z toho plynoucí dopady do dalšího možného pracovního zařazení. Ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti či při invaliditě (§ 447 obč. zák.) se hradí peněžitým důchodem (v případě náhrady za již uplynulé období jednorázovou částkou), a jde přitom o náhradu majetkové újmy. Neodškodňuje se totiž samotná ztráta či snížení pracovní způsobilosti, nýbrž až majetková újma projevující se tím, že v důsledku trvalé ztráty (snížením) pracovní způsobilosti vlivem újmy na zdraví přichází poškozený zcela či zčásti o výdělek, kterého by jinak dosáhl. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku má majetkový charakter a stanoví se ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem poškozeného před poškozením a výdělkem, pokud je dosahován po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky újmy na zdraví stejného výdělku jako před poškozením. Zákon tedy vychází z toho, že po skončení pracovní neschopnosti či při invaliditě vzniká poškozenému újma, je-li v důsledku poškození zdraví natolik snížena jeho pracovní způsobilost, že nemůže vykonávat buď žádnou práci, anebo jen takovou práci, která je méně finančně ohodnocena, takže se oproti stavu před poškozením sníží jeho výdělek. Měřítkem této újmy je srovnání průměrného výdělku před poškozením s nově dosahovaným příjmem, který může být ovlivněn tím, zda a v jaké výši poškozený pobírá (částečný) invalidní důchod. Dávky invalidního důchodu slouží ke kompenzaci ztráty pracovní způsobilosti, nahrazují trvale (nedojde-li ke změně zdravotního stavu) zcela či částečně příjem poškozeného, který není schopen obstarat si prostředky vlastní pracovní činností, a při určování ztráty na výdělku se k nim ve smyslu uvedeného přihlíží vedle případného příjmu ze zaměstnání či jiné výdělečné činnosti po ukončení pracovní neschopnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1140/2012, Soubor C 15135). Stručně řečeno, neměl-li poškozený před úrazem žádný výdělek, nemohlo dojít zásadně ani k jeho ztrátě. Výjimky z této zásady připouštěné judikaturou (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 8. 1988, sp. zn. 1 Cz 47/88, uveřejněný pod č. 10/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní) se v daném případě neuplatní, neboť o situaci tam předjímanou (prokazatelně připravený nástup poškozeného do zaměstnání, které překazil úraz) nejde. Stejně tak je nepřiléhavý odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3768/2008, Soubor C 9407, neboť v projednávané věci nejde o důkazní nouzi ohledně výše příjmů, které dovolatelka dosahovala po skončení pracovní neschopnosti.
Nárok na náhradu za ztrátu výdělku podnikatele po skončení jeho pracovní neschopnosti je jednou ze složek nároku na náhradu škody na zdraví, jež se řídí bez ohledu na povahu právního vztahu, jenž byl v okamžiku vzniku škody mezi poškozeným a odpovědným subjektem, občanským zákoníkem (§ 444 a násl. obč. zák.). Právní úprava občanskoprávní odpovědnosti za škodu na zdraví žádným zákonným ustanovením nepodmiňuje nárok na náhradu za ztrátu na výdělku dle § 445 obč. zák. pracovní činností vykonávanou pouze v zaměstnaneckém poměru. Ztráta příjmu podnikatele z výdělečné činnosti v době po skončení jeho pracovní neschopnosti odpovídá újmě, jež vzniká osobě, která pro poškození zdraví není schopna vykonávat své dosavadní zaměstnání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3947/2008, Soubor C 9737). Náhrada ztráty na výdělku je jedním z dílčích samostatných nároků náhrady škody na zdraví a nelze ji jakožto zvláštní kategorii škody podřadit pod pojem skutečné nebo jiné škody (ušlého zisku), obsažený v ustanovení § 442 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 31 Cdo 1278/2015, uveřejněný pod č. 87/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Výše ušlého výdělku podnikatele je dána rozdílem mezi celkovým příjmem z podnikání a náklady potřebnými k dosažení tohoto příjmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 912/2009, Soubor C 9734). Významná pro vymezení nároku mohou být např. tvrzení o konkrétních smluvních vztazích, které měl pro rozhodnou dobu sjednány, o pravidelně se opakujících obchodních příležitostech, o něž v té době přišel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, 25 Cdo 1920/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2002, pod č. 169). Vzhledem ke specifikům podnikatelské činnosti a odlišnostem od pracovního poměru nemusí být dosahované příjmy podnikatele pravidelné, a lze je tedy vyčíslit různým způsobem s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu. Předpoklady vzniku takového nároku lze pak zkoumat obdobně podle principů zjišťování ušlého zisku.
Ušlý zisk (a tedy i ztrátu na výdělku) podle ustálené judikatury dovolacího soudu nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného příjmu, není-li takový majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že při jejich pravidelném běhu - nebýt škodné události - k zamýšlenému zisku by skutečně došlo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, Soubor C 4027, ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2973/2005, Soubor C 5499, nebo ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 237/2011, Soubor C 13341, či obdobně též rozsudek téhož soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006).
Povinnost tvrzení a následně i povinnost důkazní se vztahuje i na konkrétní údaje o tom, v čem tvrzená ztráta spočívá a jak vznikla. Způsob zjišťování výše této ztráty v každém jednotlivém případě závisí především na skutkových tvrzeních poškozeného, jimiž je uplatněný nárok na náhradu škody zdůvodněn, tedy na tvrzeních o konkrétních skutkových okolnostech, z nichž dovozuje, že nebýt pracovní neschopnosti, v zažalovaném období by svou činností dosáhl při podnikání příjmu, o který přišel, a následně samozřejmě na tom, zda relevantní skutková tvrzení byla v řízení prokázána (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1243/2008, Soubor C 8672, nebo usnesení ze dne 27. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2335/2011, Soubor C 12297).
Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s citovanou judikaturou a námitky proti posouzení o nedůvodnosti žaloby na náhradu za ztrátu na výdělku, respektive náhradu ušlého zisku tak přípustnost dovolání nezakládají.
Odkaz dovolatelky na judikatorní závěr, dle něhož soud není vázán právní kvalifikací žalobce, není případný, neboť neúspěch dovolatelky není založen na právním názoru, jenž by byl v rozporu s uvedeným závěrem.
Námitky týkající se údajného nedostatečného poučení dovolatelky soudy ve smyslu § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. nejsou důvodné, neboť žalobkyně dle obsahu spisu podle citovaného ustanovení poučena byla (při jednání dne 22. 5. 2015 a 8. 2. 2017).
Konečně proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení není dovolání přípustné s ohledem na výslovné znění § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně nad rámec rozsahu, v němž bylo dovolání shledáno přípustným a důvodným, podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-