// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu 17.12.2018
Rozhodná právní úprava pro posouzení práva na náhradu škody
Z ustanovení § 3079 odst. 1 o. z. vyplývá pravidlo, že v případě práva na náhradu škody vzniklé v důsledku porušení zákona je rozhodným okamžikem pro určení, jaká hmotněprávní úprava se má použít, okamžik porušení povinnosti, nikoli až vznik škody samotné.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 179/2018, ze dne 26. 9. 2018
Dotčené předpisy: § 3079 odst. 1 o. z.
Kategorie: odpovědnost za škodu; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 8. 3. 2017, č. j. 8 C 58/2016-124, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobcům a) a b) společně a nerozdílně 10.531 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobkyni c) 48.461 Kč s příslušenstvím (výrok II), žalobcům a), b) a c) úroky z prodlení z částky 104.974 Kč (výrok III), zastavil řízení co do částky 104.974 Kč s příslušenstvím (výrok IV), zamítl žalobu žalobců a) a b) co do částky 181.795,20 Kč s příslušenstvím (výrok V) a žalobu žalobkyně c) co do částky 143.825,20 Kč s příslušenstvím (výrok VI), uložil žalovanému zaplatit soudní poplatek (výrok VII) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VIII). Vyšel ze zjištění, že ve zdravotnickém zařízení provozovaném žalovaným byla v důsledku porušení obvyklých diagnostických a léčebných postupů při porodu způsobena žalobkyni c) újma na zdraví spočívající v narušení psychomotorického vývoje a ve ztrátě možnosti uspokojovat základní životní a společenské potřeby; odpovědnost žalovaného podle § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“) byla vyslovena rozsudkem téhož soudu sp. zn. 9 C 80/95. Žalobci a) a b) o nesoběstačnou dceru osobně pečují a náhradu nákladů spojených s péčí jim až do 1. 4. 2007 poskytoval jako pojistné plnění vedlejší účastník na straně žalované na základě dohody o způsobu určování výše náhrady škody ze dne 16. 11. 1999. Žalobci nyní u soudu požadovali za období od 1. 1. 2015 do 30. 6. 2015 náhradu za pomoc při péči o nesoběstačnou dceru a náhradu nákladů léčení původně ve výši 297.300,20 Kč a po částečném zpětvzetí žaloby 192.326,20 Kč. O obdobném nároku týchž účastníků za jiné časové období soud rozhodoval již v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 40/2010 a Nejvyšší soud v této věci rozsudkem ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1250/2016, vyslovil názor, že nároky (částky), které se odvozují od osobní péče žalobců a) a b) o poškozenou, je oprávněna vůči škůdci u soudu uplatnit svým jménem pouze sama poškozená žalobkyně c), byť prostřednictvím zákonných zástupců. V případě výdajů, které lze klasifikovat jako náklady léčení poškozené v širším smyslu a které žalobci a) a b) skutečně vynaložili na pomůcky, úkony léčby či udržení zdravotního stavu, mají dovolatelé postavení třetí osoby ve smyslu § 449 odst. 3 obč. zák. a jsou aktivně legitimováni k uplatnění nároku na jejich náhradu. Na základě stejné právní argumentace Okresní soud v Příbrami rozhodl i v nyní projednávané věci. Od nároku na péči o žalobkyni c) pak odečetl příspěvek, který tato žalobkyně se shodným účelem od státu pobírala podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, neboť skutečná škoda jí nemohla vzniknout v rozsahu, v němž jsou jí náklady léčení (náklady na péči o její osobu) hrazeny touto dávkou.
2. K odvolání žalobců a vedlejšího účastníka na straně žalované, jež směřovalo do zamítavého výroku V v rozsahu 133.334,20 Kč s příslušenstvím, do zamítavého výroku VI v rozsahu 89.999,40 Kč s příslušenstvím a do závislého nákladového výroku VIII, Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 8. 2017, č. j. 25 Co 207/2017-183, rozsudek soudu prvního stupně změnil v zamítavém výroku V tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a) a b) 12.264,10 Kč s příslušenstvím; co do částky 121.070,10 Kč s příslušenstvím jej v tomto výroku potvrdil (výrok I), potvrdil jej v napadeném rozsahu v zamítavém výroku VI (výrok II), uložil žalovanému a vedlejšímu účastníkovi na straně žalované nahradit žalobkyni c) náklady řízení před soudem prvního stupně (výrok III), uložil žalobcům a) a b) nahradit žalovanému a vedlejšímu účastníkovi na straně žalované náklady řízení před soudem prvního stupně (výroky IV a V) a před odvolacím soudem (výroky VI a VII), nepřiznal žalovanému a vedlejšímu účastníkovi na straně žalované ve vztahu k žalobkyni c) náhradu nákladů řízení (výrok VIII) a uložil žalovanému zaplatit doplatek soudního poplatku z žaloby (výrok IX). Odvolací soud shrnul, že obecně je dána odpovědnost žalovaného za škodu na zdraví žalobkyně c) podle § 420 ve spojení s § 415 obč. zák. Ztotožnil se s právním posouzením soudu prvního stupně ohledně aktivní věcné legitimace žalobců a) a b) a žalobkyně c), včetně závěru, že od nároku na péči o žalobkyni c) je třeba odečíst příspěvek, který tato žalobkyně pobírá dle zákona o sociálních službách. Po částečném zopakování dokazování přiznal žalobcům a) a b) další náhradu účelně vynaloženého cestovného, čímž částečně změnil výrok V napadeného rozhodnutí.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, a to žalobci a) a b) proti výroku I a závislým nákladovým výrokům IV, V, VI a VII a žalobkyně c) proti výroku II v rozsahu, v jakém odvolací soud přezkoumával otázku odečítání příspěvku na péči podle zákona o sociálních službách od náhrady nákladů na péči (tj. v rozsahu nepřiznaných 72.000 Kč s příslušenstvím). Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. žalobci a) a b) dovozují z toho, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, zda se právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. z.“) posuzuje podle dosavadních právních předpisů i v případě, že ke vzniku škody došlo již za účinnosti nového občanského zákoníku. Žalobci a) a b) mají za to, že v takovém případě by měla být věc posuzována právě již dle zákona č. 89/2012 Sb., čímž by ve vztahu k jimi uplatněným nárokům již aktivně legitimováni byli vzhledem k úpravě obsažené v § 2960 o. z. Žalobkyně c) pak přípustnost dovolání dovozuje z toho, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky, zda má být od náhrady škody na zdraví - nákladů péče o poškozenou žalobkyni c) odečten příspěvek na péči, jejž pobírá na základě zákona o sociálních službách. Žalobkyně c) namítá, že jí skutečná škoda vznikla, neboť podle ustálené judikatorní praxe vzniká škoda ve formě nákladů na péči o člena rodiny v okamžiku, kdy je péče vykonána. Má za to, že pobíraný příspěvek na péči může být považován nejvýše za plnění, které je státem vypláceno jako forma kompenzace za nastalou životní situaci. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2127/2006 a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 46/12 a I. ÚS 2930/13 připomíná, že jestliže za škodu odpovídá škůdce v plném rozsahu, nemůže být povinnost k náhradě škody snížena proto, že je poškozený příjemcem příspěvku na péči. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí ve výrocích I a II, jakož i v závislých výrocích III, IV, V, VI a VII, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Vedlejší účastník na straně žalované ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že odvolací soud rozhodl zcela v souladu s konstantní soudní judikaturou a při respektování obecných právních zásad a principů. Shoduje se s odvolacím soudem jak v otázce aplikace právního předpisu na daný případ, tak v otázkách aktivní legitimace žalobců a) a b) a odečtu příspěvku na péči podle zákona č. 108/2006 Sb. od náhrady nákladů na péči o poškozenou osobu.
5. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobců je přípustné v otázce aplikovatelnosti zákona č. 89/2012 Sb., konkrétně jeho ustanovení o náhradě újmy, a v otázce vymezení rozsahu náhrady škody na zdraví v případě, že poškozený pobírá příspěvek na péči podle zákona č. 108/2006 Sb., jež dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Dovolání není důvodné.
7. Podle § 3079 odst. 1 o. z. právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.
8. Z uvedeného ustanovení vyplývá pravidlo, že v případě práva na náhradu škody vzniklé v důsledku porušení zákona je rozhodným okamžikem pro určení, jaká hmotněprávní úprava se má použít, okamžik porušení povinnosti, nikoli až vznik škody samotné. Mezi těmito dvěma skutečnostmi může existovat i dlouhá časová prodleva. Zákonodárce tu vyšel z prevenční funkce náhrady škody, neboť hrozba vzniku povinnosti nahradit škodu má ovlivnit právě jednání osoby, které lze v daném okamžiku charakterizovat jako protiprávní (srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2026). V souladu s principem nepravé zpětné účinnosti zde tedy musí převážit časové hledisko okamžiku škodní události (zvlášť kvalifikované okolnosti, která by mohla být důvodem vzniku povinnosti k náhradě škody), neboť škůdce nelze uvádět do situace, že by případně nesl povinnost nahradit škodu vzniklou jeho jednáním, s nímž tato povinnost nebyla v okamžiku škodní události zákonem spojována.
9. Vzhledem k § 3079 odst. 1 o. z. tedy odvolací soud správně posuzoval věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť ke škodné události ve smyslu § 420 obč. zák., z níž je dovozována odpovědnost žalovaného, došlo před 1. 1. 2014. Uvedené přechodné ustanovení je projevem obecné zásady zákazu retroaktivity, jež je konkretizací požadavku právní jistoty subjektů práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5079/2015).
10. Správný je i závěr odvolacího soudu, že od celkového rozsahu náhrady škody v podobě nákladů na péči o poškozenou ve smyslu § 449 odst. 1 obč. zák. je třeba odečíst příspěvek na péči, který poškozená za tímto účelem pobírá od státu na základě zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách.
11. V projednávané věci bylo soudy zjištěno (skutková zjištění nejsou předmětem dovolacího přezkumu), že žalobkyni c) byl v roce 2015 poskytován příspěvek na péči v částce 12.000 Kč měsíčně. Za první dvě čtvrtletí roku 2015 tak žalobkyně obdržela příspěvek v celkové výši 72.000 Kč.
12. Podle § 449 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se hradí též účelné náklady spojené s léčením.
13. Náhrada účelných nákladů spojených s léčením podle této úpravy představuje odškodnění za účelně a prokazatelně vynaložené výdaje spojené s léčením poškozeného, není-li kryto z prostředků veřejného zdravotního pojištění. Ve smyslu rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 31 Cdo 1778/2014 (uveřejněného pod č. 44/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a nálezů Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11, ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 46/12, a ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 2930/13, je třeba ustanovení § 449 odst. 1 obč. zák. vykládat poněkud šířeji tak, že zakládá nárok na náhradu nákladů léčení, jejichž účelem je v první řadě obnovení zdraví nebo alespoň zlepšení zdravotního stavu poškozeného po škodné události, dále ovšem též udržení více či méně stabilizovaného zdravotního stavu i v situaci, kdy se další zlepšení nepředpokládá, a v této souvislosti též nárok na skutečně vynaložené náklady na zajištění pomoci při základních životních úkonech poškozeného či zajištění chodu jeho domácnosti, které poškozený vzhledem k trvalým následkům poškození zdraví již nemůže sám vykonávat.
14. Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, příspěvek na péči se poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby. Tímto příspěvkem se stát podílí na zajištění sociálních služeb nebo jiných forem pomoci podle tohoto zákona při zvládání základních životních potřeb osob. Náklady na příspěvek se hradí ze státního rozpočtu.
15. Podle § 21 odst. 2 písm. d) tohoto zákona příjemce příspěvku je povinen využívat příspěvek na zajištění potřebné pomoci osobou blízkou nebo asistentem sociální péče uvedeným v § 83 nebo poskytovatelem sociálních služeb, který je zapsán v registru poskytovatelů sociálních služeb podle § 85 odst. 1, nebo dětským domovem anebo speciálním lůžkovým zdravotnickým zařízením hospicového typu.
16. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení výplata příspěvku může být po předchozím písemném upozornění zastavena, příspěvek může být odňat nebo nepřiznán, jestliže žadatel o příspěvek, oprávněná osoba nebo jiný příjemce příspěvku nesplní některou povinnost uvedenou v odstavci 1 a 2.
17. Příspěvek na péči poskytuje stát v rámci zajištění sociálních služeb nebo jiných forem pomoci občanům, kteří v důsledku svého dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu jsou odkázáni na soustavnou (nebo částečnou) pomoc jiných osob. Charakteristické pro tyto příspěvky zároveň je, že pro jejich poskytování nemá žádný význam, zda takto postižená osoba je či není schopna zajistit si zcela (nebo zčásti) tuto péči z vlastních nebo jinak získaných prostředků. Jedná se o dávky, u nichž se nárok na plnění odvíjí pouze od potřeby pomoci jiné fyzické osoby při péči o vlastní osobu a při zajištění soběstačnosti, jejíž stupně jsou rozvedeny v ustanovení § 8 až 10 zákona č. 108/2006 Sb., a to bez ohledu na sociální situaci (poměry) postižené osoby.
18. Uvedená dávka tedy přispívá k zajištění péče o fyzickou osobu, která toho sama není schopna, ze strany třetí osoby. Jde tedy také o zajišťování nákladů na poúrazovou péči o poškozeného. Při poskytování uvedených dávek se nezkoumá (a pro rozhodování o jejich přiznání to nemá význam), co bylo příčinou toho, že se osoba stala závislou na pomoci jiné fyzické osoby při péči o vlastní osobu a při zajištění soběstačnosti. V případě, že by na stejný účel byla fyzické osobě – poškozenému poskytována náhrada vynaložených nákladů jak ze státních prostředků, tak od osoby povinné k náhradě škody, šlo by o vyplácení dvojité (duplicitní). Účelové určení příspěvku se pak jednoznačně podává i ze zákonem stanovené povinnosti příjemce (poškozeného) využívat jej jedině k zabezpečení si potřebné pomoci, přičemž nedodržení této povinnosti je sankcionováno zastavením výplaty či dokonce odnětím příspěvku.
19. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že je-li poškozenému v systému sociálního zabezpečení (sociálních služeb) vyplácen příspěvek z důvodu potřeby pomoci jiné fyzické osoby při péči o jeho vlastní osobu a při zajištění soběstačnosti, je třeba k této skutečnosti přihlédnout při rozhodování o výši náhrady účelně vynaložených nákladů spojených s léčením (péčí) a poskytnutý příspěvek od této náhrady odečíst.
20. Odkaz dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2127/2006, není přiléhavý, neboť citovaný rozsudek se týká věci po skutkové i právní stránce odlišné. V ní byl vyplácen příspěvek podle § 80 a § 81 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, osobě pečující o nesoběstačnou osobu vzhledem k tomu, že její životní potřeby nebyly dostatečně zabezpečeny ani příjmy z pracovní činnosti, ani dávkami důchodového nebo nemocenského zabezpečení, popřípadě jinými příjmy, tedy náležel jí ze zcela jiného důvodu, než je ten, na němž je založena povinnost škůdce nahradit škodu. V posuzované věci jde však o rozdílnou situaci, neboť žalobkyni c) nenáleží příspěvek podle § 80 a § 81 zákona č. 100/1988 Sb. jako pečující osobě, nýbrž je přímo jí jako osobě, které je péče poskytována, vyplácen příspěvek na péči podle § 7 a násl. zákona č. 108/2006 Sb. Tato sociální dávka sice příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu s účinností od 1. 1. 2007 nahradila, nicméně jejím účelem, jak vyplývá z textu zákona i důvodové zprávy, je umožnit osobě, jejíž dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav vyžaduje péči jiných osob, zajištění potřebné pomoci při péči o vlastní osobu a při zajištění soběstačnosti. Poškozenému tedy příspěvek na péči slouží k témuž účelu jako náhrada nákladů na péči placená škůdcem.
21. Dovolatelem citovaný nález sp. zn. I. ÚS 46/12, ač odkazuje na výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2127/2006, uvedený rozdíl nereflektuje, navíc jeho (blíže neodůvodněná) úvaha, že náhrada škody nemůže být snížena například proto, že poškozený je příjemcem příspěvku na péči, není nosným důvodem nálezu, neboť uvedená otázka nebyla ústavní stížností napadeným rozhodnutím odvolacího soudu vůbec řešena. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2930/13 (vydaném v téže věci jako nález sp. zn. I. ÚS 46/12) pak Ústavní soud ohledně otázky odečtení příspěvku na péči od náhrady nákladů péče pouze soudu prvního stupně a odvolacímu soudu vytkl, že nevysvětlily, „z jakého důvodu se odchylují od pro ně závazného rozhodnutí“.
22. Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je v dovoláním dotčených právních otázkách použitelnosti ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. o náhradě újmy a rozsahu náhrady škody na zdraví v případě, že poškozený pobírá příspěvek na péči podle zákona č. 108/2006 Sb., správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
23. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a), b) a c) a vedlejším účastníkem na straně žalované dovolací soud rozhodl dle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 3 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady dovolacího řízení, které vedlejšímu účastníkovi vznikly, sestávají z paušální náhrady za jeden úkon (tj. vyjádření k dovolání, které bylo sepsáno dne 19. 12. 2017) ve výši 300 Kč (§ 1 odst. 3 písm. a/ a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).
24. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a), b) a c) a žalovaným se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobci v tomto řízení nebyli úspěšní a žalovanému v něm žádné náklady řízení nevznikly.
Autor: -mha-