// Profipravo.cz / Majetková společenství manželů 25.01.2007
K ocenění členského podílu po zrušení společného nájmu družstevního bytu
I. Ani skutečnost, že po zrušení práva společného nájmu manželů k družstevnímu bytu a vzniku výlučného nájmu jednoho z nich (§ 705 odst. 2 ObčZ) a vyklizení bytu druhým z nich bez poskytnutí náhrady výlučný nájemce po zániku manželství v bytě nadále bydlí (popř. s dosavadními členy společné domácnosti - § 115 ObčZ), neovlivňuje obvyklou cenu členského podílu v bytovém družstvu.
Soud při stanovení ceny členského podílu nepřihlíží k tzv. obsazenosti bytu spočívající v tom, že v něm po zrušení práva společného nájmu manželů k družstevnímu bytu a vzniku výlučného nájmu jednoho z nich výlučný nájemce nadále bydlí. Při opačném postupu by ostatně výlučný nájemce bytu zužitkoval tutéž výhodu dvakrát. Jednak v podobě nájmu a jednak v podobě snížení povinnosti z vypořádacího podílu.
II. Také při oceňování členského podílu v bytovém družstvu v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů – bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů bytového družstva – se vychází ze stavu tohoto podílu v době zániku společného členství rozvedených manželů v družstvu, avšak z ceny odpovídající době, kdy se vypořádává (srov. 22 Cdo 900/2004).
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3041/2005, ze dne 6.12.2006
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Z. K., zastoupeného advokátem, proti žalované J. K., zastoupené advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 5 C 1210/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2005, č. j. 27 Co 228/2005-278, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 8. 2005, č. j. 27 Co 228/2005-287, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení 9 928,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho advokáta.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 9. 2004, č. j. 5 C 1210/99-247, rozhodl výrokem pod bodem I., že se řízení o vypořádání movitých věcí v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů zastavuje. Výrokem pod bodem II. rozhodl, že z věcí, jež měli žalobce a žalobkyně v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, připadají do vlastnictví žalobce řadová garáž č. jednotky 6737/2 v areálu „cihelna“ v K. se spoluvlastnickým podílem na společných částech ve výši 19/308, v k. ú. Kolín v ceně 80 000,- Kč, jedna ideální polovina dvojgaráže postavené na st. parcele 2746 v k. ú. Č. v ceně 85 000,- Kč, zůstatek na účtu u Bankovního fondu penzijního nadlepšení v P. dle smlouvy č. 2900010 ve výši 54 080,- Kč, zůstatek na běžném účtu č. 266444151/0100 u K. b., a. s. ve výši 577,- Kč a zůstatek vkladu na běžném účtu č. 491246151/0100 u K. b., a. s. ve výši 6 138,- Kč, zatímco do vlastnictví žalované připadají hodnota společného členství k družstevnímu bytu č. 12 v domě čp. 384 v K. ve výši 780 000,- Kč, zůstatek vkladu na účtu ze smlouvy č. 1220651201 u V. s. s. K. b., a. s. ve výši 41 944,52,- Kč a zůstatek vkladu ze smlouvy č. 585909/0171 u penzijního fondu K. b., a. s. ve výši 7 204,- Kč. Výrokem pod bodem III. zavázal žalovanou zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu 301 677,- Kč do 31. 12. 2004 a výroky pod body IV., V., VI. a VII. rozhodl o nákladech řízení, o vrácení zálohy na náklady důkazu a o soudním poplatku.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků uzavřené 29. 8. 1981 zaniklo rozvodem ke dni 6. 12. 1996, kdy nabyl právní moci rozsudek soudu prvního stupně ze 13. 11. 1996, č. j. 5 C 1158/96-14. S ohledem na čl. VIII odst. 2, věty první, zákona č. 91/1998 Sb. na daný spor aplikoval ustanovení občanského zákoníku o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (dále jen „ObčZ“). K dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků (dále jen „BSM“) nedošlo. Za trvání manželství účastníci nabyli do BSM nemovité věci a úspory uvedené pod bodem II. výroku rozsudku. Soud prvního stupně rozdělil nemovité věci a úspory ze zaniklého BSM mezi účastníky tak, že žalobci přikázal garáž v k. ú. K., spoluvlastnický podíl ve výši ½ ke dvojgaráži v Č. a peněžité prostředky na účtech vše v hodnotě 225 795,- Kč a žalované hodnotu členských práv a povinností k družstevnímu bytu a peněžité prostředky na účtech vše v hodnotě celkem 859 148,52 Kč. Celková hodnota masy majetku v BSM činila 1 054 943,50 Kč. Aby každý z účastníků získal stejný podíl, zavázal soud prvního stupně žalovanou zaplatit žalobci na vypořádání majetku v BSM 301 677,- Kč.
Soud prvního stupně vycházel z toho, že účastníci uzavřeli dohodu o zrušení práva společného nájmu ke shora uvedenému družstevnímu bytu, podle níž se výlučnou nájemkyní a členkou družstva stala žalovaná a žalobce byt bez náhrady vyklidil. Předmětem vypořádání se tak mimo jiné stala i hodnota členských práv a povinností ke shora uvedenému družstevnímu bytu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 717/99 soud prvního stupně dovodil, že při stanovení ceny členských práv a povinností, jež jsou ve smyslu obchodního zákoníku obchodovatelným majetkovým právem, je nutno vycházet z ceny, kterou by bylo možno za jejich převod v rozhodné době a místě získat. Tou je obecná hodnota členských práv, stanovená znaleckým posudkem ve výši 780 000,- Kč. Obvyklou cenu členských práv a povinností pak promítl do vypořádacího podílu.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem ze dne 16. 6. 2005, č. j. 27 Co 228/2005-278, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. a řízení v této části zastavil; změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II., tak, že „se vypouští výrok o znění, že hodnota společného členství k družstevnímu bytu č. 12 čp. 384 v K. v ceně 780 000,- Kč se přikazuje do vlastnictví žalované“ a změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III. ve lhůtě o splatnosti vypořádacího podílu tak, že lhůtu splatnosti stanovil jeden měsíc od právní moci rozsudku. Ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shledal výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I. duplicitním, když soud prvního stupně již dříve usnesením ze dne 18. 12. 2001 rozhodl o zastavení řízení o vypořádání movitých věcí v důsledku částečného zpětvzetí žaloby a výrok pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně v části o přikázání hodnoty členských práv k družstevnímu bytu žalované shledal nadbytečným, neboť hodnota se promítá jen do výše vypořádacího podílu. V ostatním převzal skutkové a právní závěry soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Spatřovala jej v tom, že rozhodnutí, jímž byla vypořádána hodnota členských práv a povinností vážících se k družstevnímu bytu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Namítala, že o vypořádání těchto práv byla mezi účastníky uzavřena dohoda, což bránilo tomu aby vypořádání provedl soud. Poukazovala na rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 2428/2000 [jímž byla sjednocena soudní praxe v tom, že v případě zániku společného nájmu družstevního bytu manžely a jejich společného členství v bytovém družstvu v rámci vypořádání BSM může být zohledněn jen členský podíl, jehož hodnotu je třeba vyjádřit obvyklou (tržní) cenou a nikoliv zůstatkovou hodnotou členského podílu nebo hodnotou vypořádacího podílu] z čehož dovozovala, že dohoda podle § 705 odst. 2, věta druhá, ObčZ má v podmínkách zmíněného judikátu povahu dohody o majetkových právech, a proto je její povinnou součástí i ujednání o majetkovém vypořádání členských práv a povinností mezi rozvedenými manžely. Pokud v dané věci nebylo mezi účastníky v souvislosti se zrušením práva společného nájmu a přenecháním družstevního bytu do jejího výlučného nájmu poskytnutí finančního vypořádání ujednáno, je třeba mít za to, že si účastníci dohodou sjednali bezplatný přechod členských práv a povinností a nelze provést vypořádání hodnoty členských práv a povinností soudem. Dále namítala, že obecná cena členských práv a povinností v dané věci nepřihlíží k tomu, že družstevní byt je obsazen a že tato cena byla nesprávně určena s přihlédnutím k cenové hladině v době, kdy došlo k vypořádání členských práv a povinností soudem, ačkoliv správně měla být určena ke dni, kdy došlo k uzavření dohody podle § 705 odst. 2, věta druhá, ObčZ. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto a odkázal na právní posouzení odvolacím soudem.
Nejvyšší soud se po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Tímto právním předpisem je rovněž § 150 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., který upravuje vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů.
Dovolací soud však není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soud proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje § 242 odst. 2 OSŘ (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, publikovaný pod R 27/199 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V dané věci soudy obou stupňů dospěly shodně k závěru, že předmětem vypořádání BSM je i obvyklá cena členského podílu v bytovém družstvu a ke shodnému závěru o určení její výše. V posouzení těchto otázek je rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím potvrzujícím a dovolání by proti němu mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. l písm. c) OSŘ. Přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ totiž nepřipadá v úvahu, neboť odvolací soud přezkoumával v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle § 237 odst. l písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. l písmene b) OSŘ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Bylo tedy třeba – vzhledem k tomu, že dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem – zkoumat, zda některá z právních otázek, které žalovaná v dovolání vymezila, je otázkou buď dosud neřešenou či nevyřešenou, případně zda ji odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem. V této souvislosti pak je nutno poznamenat, že vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemohou přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit a dovolací soud k nim přihlédne, ať už byly v dovolání uplatněny či nikoli, jen tehdy, je-li přípustnost dána zásadním významem některé z řešených právních otázek.
Dovolání není přípustné.
Nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, dále jen „Soubor rozhodnutí“). Již ze samotného znění ustanovení § 705 odst. 2, věty druhé, ObčZ zejména ze slov „nedohodnou-li se rozvedení manželé na návrh jednoho z nich o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva nájemcem bytu“ plyne, že obsahem dohody rozvedených manželů o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu manžely je jen ujednání o zrušení práva společného nájmu bytu, ujednání o tom, kdo z rozvedených manželů bude jako člen družstva nájemcem bytu a závazek druhého z nich byt vyklidit. Tento výklad má oporu i v konstantní judikatuře (viz Zpráva NS SSR ze dne 15. 6. 1977, sp. zn. Cpj 11/77, uveřejněná pod R 14/1978 popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 485/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí pod č. 1035, svazek 14). I po rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 2428/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí pod C 1528, svazek 21 nadále platí, že teprve vznikem dohody zanikne společné členství rozvedených manželů v družstvu a členský podíl v družstvu se jako původně společné majetkové právo manželů stává ve vztahu k družstvu majetkovým právem jen jednoho z manželů a rozvedení manželé se mohou do tří let od zániku manželství dohodnout, jakou částku na vypořádání hodnoty členského podílu zaplatí druhému manželovi ten manžel, který se stal výlučným členem družstva a jemuž náleží členský podíl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1574/2003). Odvolací soud tedy správně nevyvozoval z konkludentního jednání žalobce, který po zániku manželství „přenechal“ družstevní byt žalované a sám jej vyklidil, žádné závěry o vzniku dohody o vypořádání hodnoty členského podílu v bytovém družstvu. Jeho právní posouzení, že je namístě provést vypořádání hodnoty členských práv a povinností rozhodnutím soudu, je správné.
Ani skutečnost, že po zrušení práva společného nájmu manželů k družstevnímu bytu a vzniku výlučného nájmu jednoho z nich a vyklizení bytu druhým z nich bez poskytnutí náhrady, výlučný nájemce po zániku manželství v bytě nadále bydlí (popř. s dosavadními členy společné domácnosti - § 115 ObčZ) neovlivňuje obvyklou cenu členského podílu v bytovém družstvu. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1217/99, uveřejněném v časopisu Právní rozhledy, sešit 1, ročník 2001, uvedl: „V řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, jehož předmětem je rodinný dům, soud při stanovení jeho ceny nepřihlíží k tzv. obsazenosti domu spočívající v tom, že v něm jeden nebo oba účastníci dosud bydlí“. Není žádný důvod postupovat při vypořádání hodnoty členských práv a povinností vážících se k družstevnímu bytu jinak než v případě vypořádání hodnoty jiných nemovitostí ze zaniklého BSM. Při opačném postupu by ostatně výlučný nájemce bytu zužitkoval tutéž výhodu dvakrát. Jednak v podobě nájmu a jednak v podobě snížení povinnosti z vypořádacího podílu.
Správně byla rovněž stanovena hodnota členských práv a povinností s přihlédnutím k ceně, kterou by bylo možno za převod těchto členských práv a povinností dosáhnout v daném místě v době vypořádání hodnoty. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 900/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 2945, svazek 31, uvedl: „Také při oceňování členského podílu v bytovém družstvu v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů – bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů bytového družstva – se vychází ze stavu tohoto podílu v době zániku společného členství rozvedených manželů v družstvu, avšak z ceny odpovídající době, kdy se vypořádává“. I v tomto případě není důvod, aby při oceňování členského podílu bylo postupováno odlišně od oceňování věcí, např. oceňování nemovitosti v rámci řízení o vypořádání BSM.
Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud dovolání žalované podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
Podle § 243b odst. 5, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ je žalovaná povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Ty jsou dány odměnou advokáta za jeden úkon, který učinil v dovolacím řízení podáním vyjádření, ve výši 9 853,- Kč (§ 3, § 4 odst. 3, § 10 odst. 3, § 14 odst. l a § 18 odst. l vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění do 31. 8. 2006 – srov. čl. II. vyhl. č. 277/2006 Sb.,) a paušální náhradou hotových výdajů 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), celkem částkou 9 928,- Kč. Lhůta k plnění vyplývá z § 160 odst. l OSŘ a povinnost zaplatit náklady k rukám advokáta je dána § 149 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
Autor: -mha-