// Profipravo.cz / Majetková společenství manželů 27.03.2006

K přikázání věci z BSM (SJM) do podílového spoluvlastnictví

Přikázat věc z bezpodílového spoluvlastnictví, což platí i pro společné jmění manželů, do podílového spoluvlastnictví lze jen výjimečně na podkladě okolností konkrétního případu (srov. 22 Cdo 629/2000).

usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1342/2005 ze dne 28. února 2006

vytisknout článek


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce T. P., zastoupeného advokátem, proti žalované Ing. L. P., zastoupené advokátkou, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 C 42/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2004, č. j. 55 Co 352/2004-71, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 9 (dále “soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 8. června 2004, č. j. 38 C 42/2003-46, vypořádal společné jmění manželů tak, že do výlučného vlastnictví žalobce přikázal osobní automobil typu Škoda Favorit, rok výroby 1993, SPZ ..., žalované přikázal byt o velikosti 3 + kk č. 16 v domě č. p. 987, K. 18, P. s podílem na společných částech domu o velikosti podílu 6470/494292 na cizím pozemku parc. č. 232/125 a 232/126, zapsaný u Katastrálního úřadu P. na LV č. 2323 pro obec P. a kat. území Č., a věci movité – vybavení bytu. Žalované uložil, aby žalobci na vyrovnání jeho podílu zaplatila částku 792 500,- Kč. K zaplacení této částky stanovil splátky ve výši 3 000,- Kč měsíčně. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků zaniklo 17. 3. 2003. K tomuto datu zaniklo i jejich společné jmění manželů. Nezletilé děti účastníků K. a J. byly svěřeny do výchovy žalované a žalobci bylo stanoveno výživné. K dohodě o vypořádání společného jmění manželů mezi účastníky nedošlo. Účastníci učinili nesporným, že do jejich společného jmění patří věci uvedené ve výroku rozsudku, dohodli se také na cenách jednotlivých věcí a na tom, že ze společných prostředků byla do majetku žalobce a jeho bratra investována částka 10 000,- Kč. Vyjma bytu se účastníci dohodli rovněž na vypořádání věcí. Soud prvního stupně sporný byt v ceně 1 600 000,- Kč přikázal do výlučného vlastnictví žalované. Zohlednil zájem nezletilých dětí, zejména nezl. J., který vykazuje autistické rysy a vyžaduje adekvátní domácí prostředí, a přihlédl také k tomu, že žalobce po svém odchodu z bytu nepřispíval na správu domu a pozemku a na úhradu za plnění poskytovaná s užíváním předmětného bytu a žalovanou fyzicky napadal. Protože žalovaná s dětmi nemá jinou možnost bydlení, nenařídil prodej bytu, a za účelné nepovažoval ani jeho přikázání do podílového spoluvlastnictví účastníků. Při vypořádání vyšel z toho, že podíly obou účastníků jsou stejné.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 2. listopadu 2004, č. j. 55 Co 352/2004-71, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ohledně výše splátek, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. S odkazem na § 205a odst. 1 občanského soudního řádu (dále “OSŘ”) nepřihlédl k námitce žalované, že cena bytu je nižší než 1 600 000,- Kč, s tím, že tuto námitku žalovaná vznesla až v odvolacím řízení. Za důvodný nepovažoval ani požadavek, aby se soud při vypořádání odchýlil od rovnosti podílů účastníků. Uvedl, že žádný z účastníků netvrdil, že by se o získání vlastnického práva k bytu více zasloužil. Před převodem bytu do vlastnictví účastníků oba účastníci byli společnými členy bytového družstva a společnými nájemci předmětného bytu. Žalobce se z bytu odstěhoval 4. 4. 2002, společné jmění manželů zaniklo 17. 3. 2003, takže doba, po kterou se žalobce nepodílel na platbách na správu domu, je příliš krátká a částka, kterou měl jako spoluvlastník zaplatit, není tak vysoká, aby byla důvodem pro odchýlení se od rovnosti podílů účastníků.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v tom, že otázku vypořádání společného jmění k bytu řeší v rozporu s hmotným právem. Namítá, že soud v daném případě se měl odchýlit od zásady rovnosti podílů bývalých manželů. Rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jejích práv a žalobce svých práv zneužívá na úkor její a jejich dětí. Splátky na zaplacení částky, uložené jí k zaplacení žalovanému na vypořádání jejich společného jmění, není schopna platit. V této souvislosti poukazuje na to, že pokud by rozsudek nebyl plněn, hrozila by jí exekuce, při níž by přišla o byt a lze předpokládat, že by výnos dražby postačoval jen k zaplacení pohledávky žalobce a úhradě nákladů exekuce. Vytýká odvolacímu soudu, že do vypořádání nebyla zahrnuta a vypořádána částka, kterou po odstěhování žalobce z bytu do zániku společného jmění manželů zaplatila za žalobce na úhradu nákladů spojených s vlastnictvím bytu. K převodu vlastnictví k bytu došlo za trvání manželství, byt však byl přidělen žalované jejím zaměstnavatelem, tudíž se více zasloužila o jeho nabytí. Za stavu, kdy žádný z účastníků nebyl schopen druhému v krátké době zaplatit podíl z bytu, měl soud podle jejího názoru akceptovat její návrh a k bytu založit podílové spoluvlastnictví účastníků. Odvolací soud podle ní také pochybil, pokud při vypořádání vycházel z ceny bytu, na níž se účastníci dohodli, neboť jak již namítala v odvolání, s touto cenou souhlasila pouze pro případ, že by byt byl přikázán do podílového spoluvlastnictví účastníků. Odvolací soud ji řádně nepoučil podle § 118a OSŘ ohledně ceny bytu a o právním hodnocení věci, kdy chtěla zachovat podílové spoluvlastnictví k bytu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Podáním z 8. 12. 2005 žalovaná soudu sdělila, že účastníci 7. 12. 2005 uzavřeli dohodu, podle níž žalobce nebude po žalované požadovat zaplacení částky 792 500,- Kč.

Žalobce ve vyjádření k dovolání potvrdil, že žalovaná nemá dostatek finančních prostředků a že pobírá dávky státní sociální podpory. Podle jeho přesvědčení však žalovaná není schopna zajistit si vhodné zaměstnání s ohledem na požívání alkoholu. Nemůže proto souhlasit s tím, aby se soud při vypořádání odchýlil od rovnosti podílů účastníků ve prospěch žalované, protože pokud by žalovaná nepožívala alkoholické nápoje, zřejmě by nedošlo ani k rozvodu jejich manželství. Navrhl, aby dovolací soud dovolání nevyhověl.

Nejvyšší soud ČR (dále jen “Nejvyšší soud”) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.

Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále “OSŘ”) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku, jež jsou oddělitelné, zkoumá dovolací soud odděleně. Nejvyšší soud již v usnesení z 5. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1989/99, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále “Soubor rozhodnutí”), pod C 159, svazek 2, uvedl, že “dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu”. Vypořádání společného jmění manželů (bezpodílového spoluvlastnictví manželů) je způsobem vypořádání vyplývajícím z právního předpisu.

Podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o splatnosti částky, kterou má zaplatit žalovaná žalobci na vyrovnání podílů. V této části nejde o rozhodnutí ve věci samé. Rozhodnutím ve věci samé není určení lhůty plnění, kterou podle § 160 odst. 1 OSŘ je i stanovení splátek k zaplacení peněžitého plnění. Protože ohledně lhůty plnění v daném případě nejde o rozhodnutí ve věci samé, má rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu povahu usnesení. Přípustnost dovolání v daném případě nevyplývá z § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, kterými je stanovena jen pro usnesení, jimiž bylo rozhodnuto ve věci samé. Přípustnost dovolání nelze vyvodit ani z § 238, § 238a a § 239 odst. 2 písm. b) OSŘ, neboť mezi taxativně vyjmenovanými usneseními není usnesení, jímž bylo rozhodnuto o lhůtě plnění.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé není v rozporu s hmotným právem, je v souladu s rozhodovací praxí soudů, rozhodujících o vypořádání společného jmění manželů, a není jím řešena žádná právní otázka, jež by z něho činila rozhodnutí zásadního významu. Ostatně dovolatelka ani takovou právní otázku neformulovala.

Pokud se nalézací soudy neodchýlily od zásady rovných podílů na vypořádávaném majetku, odpovídá to zjištěným poměrům ve vztazích mezi účastníky i v širším kontextu, když k disparitě by měl soud přistupovat jen zcela výjimečně. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 45, svazek 2.

Rovněž vypořádání společné věci jejím přikázání do podílového spoluvlastnictví je výjimečným řešením sporu o vypořádání společného jmění manželů. V této souvislosti dovolací soud odkazuje na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 76, ročník 1970, a rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí pod C 496, svazek 6, z nichž vyplývá právní názor, že přikázat věc z bezpodílového spoluvlastnictví, což platí i pro společné jmění manželů, do podílového spoluvlastnictví lze jen výjimečně na podkladě okolností konkrétního případu. Odvolacímu soudu nelze vytknout, jestliže na základě nezpochybnitelných skutkových zjištění předpoklady pro takové výjimečné řešení neshledal.

V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a proto v něm nelze úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy, které nebyly před nalézacími soudy uplatněny (§ 241a odst. 4 OSŘ). Ke skutečnosti, že mezi účastníky měla být dne 7. 12. 2005 uzavřena dohoda, podle níž žalobce nebude požadovat zaplacení částky 792 500,- Kč, nastalé po rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud nemohl přihlédnout.

S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny. Proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.

Pokud pak dovolatelka soudu vytýkala, že nepostupoval z hlediska procesního řádně (např. ve vztahu k ustanovením § 120 či § 118a OSŘ), jde o vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jimiž by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 OSŘ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 150 OSŘ. Podle § 146 odst. 3 OSŘ odmítne-li soud žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení, že žalobce (navrhovatel) povinen nahradit ostatním účastníkům jejich náklady. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, by tak byla povinna žalobci nahradit náklady. Dovolací soud však za použití § 150 OSŘ žalobci náhradu nákladů nepřiznal. Důvody hodné zvláštního zřetele, pro které soud výjimečně nemusí náhradu nákladů řízení přiznat, dovolací soud v daném případě spatřoval v osobních, majetkových a sociálních poměrech žalované.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Autor: -rja-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů