// Profipravo.cz / Spoluvlastnictví 22.02.2023
Zrušení „rozhodnutí“ druhého rovnodílného spoluvlastníka
Rozhodnutím ve smyslu § 1139 o. z. je jen rozhodnutí většiny spoluvlastníků, resp. většinového spoluvlastníka; nemůže jít o „rozhodnutí“ rovnodílného spoluvlastníka.
Jestliže rovnodílný spoluvlastník (tedy spoluvlastník, kterému náleží stejně jako druhému spoluvlastníkovi ideální polovina věci) oznámí druhému spoluvlastníkovi, jak hodlá sám postupovat při správě (užívání) společné věci, nemá takový projev vůle za následek vznik povinnosti druhého spoluvlastníka, který není povinen zamýšlený postup trpět. To platí i v případě, že by vzhledem k obsahu takového projevu vůle šlo o návrh na uzavření dohody o správě; ani v tomto případě nevznikne adresátovi povinnost na návrh odpovědět, tím méně trpět zamýšlené jednání.
Slova zákona „způsobem uvedeným v odstavci 1 soud rozhodne také tehdy…“ (§ 1139 odst. 2 o. s. ř.) se vztahují k případům, kdy se při rozhodování o společné věci nedosáhlo potřebné většiny a spoluvlastník žádá, aby soud uspořádal právní poměry spoluvlastníků podle slušného uvážení. Ustanovení § 1139 odst. 2 o. z. tak nedává možnost, aby rovnodílný spoluvlastník žádal zrušení „rozhodnutí“ druhého rovnodílného spoluvlastníka. Jestliže takové „rozhodnutí“ vyvolá neshodu o další správě (užívání) věci, pak lze tento spor řešit žalobou na úpravu právních poměrů spoluvlastníků; jde-li o spor o užívání věci, půjde o žalobu na úpravu tohoto užívání.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1014/2022, ze dne 22. 11. 2022
Dotčené předpisy: § 1139 o. z.
Kategorie: spoluvlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 5. 2021, č. j. 7 C 247/2019-155, zamítl žalobu, kterou se žalobce u soudu prvního stupně domáhal, že rozhodnutí žalovaného, o kterém žalovaný informoval žalobce dopisem datovaným dnem 7. 8. 2019, který byl žalobci doručen dne 19. 9. 2019, o tom, že žalovaný bude nadále užívat pokoj v I. patře, do dvora, v domě č. p. XY, který je součástí pozemku parcelní číslo st. XY, zapsaného pro obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví XY a žalobce je povinen tento pokoj do 14 dnů vyklidit, se ruší (výrok I).
Dále soud prvního stupně rozhodl, že žalobce je oprávněn v domě č. p. XY, který je součástí pozemku parcelní číslo st. XY, zapsaného pro obec a katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví XY, výlučně užívat přízemí domu nacházející se za vstupními dveřmi do domu č. p. XY (výrok II), a že žalovaný je oprávněn v domě č. p. XY, který je součástí pozemku parcelní číslo st. XY, zapsaného pro obec a katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví XY, výlučně užívat 1. patro domu (výrok III).
Soud prvního stupně dále rozhodl, že žalobce je povinen vyklidit do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí místnosti nacházející se v 1. patře domu č. p. XY a předat je žalovanému (výrok IV), že žalovaný je povinen vyklidit do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí místnosti nacházející se v přízemí domu č. p. XY a předat je žalobci (výrok V), a že žalobci i žalovanému se ukládá navzájem strpět stanovený výkon práva a zdržet se jakéhokoliv jednání, kterým by zasahovali do práva druhého (výrok VI). Rozhodl též o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 11. 2021, č. j. 28 Co 199/2021-289, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III, IV, V a VI změnil tak, že je žalovaný oprávněn výlučně užívat obě části přepažené místnosti orientované směrem do ulice, situované ve druhém nadzemním podlaží domu č. p. XY, který je součástí pozemku p. č. st. XY, zapsaného pro obec a k. ú. XY na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, a že se žaloba v části na úpravu způsobu užívání ostatních částí uvedeného domu č. p. XY zamítá. Rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a VII potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že se nelze domáhat zrušení rozhodnutí rovnodílného spoluvlastníka, tedy takového, který není spoluvlastníkem většinovým. Odvolací soud však odchylně od soudu prvního stupně přistoupil k úpravě poměrů spoluvlastníků toliko ve vztahu k místnosti ve druhém nadzemním podlaží domu orientované směrem do ulice; to zdůvodnil tím, že rozsah neshody mezi spoluvlastníky je vymezen obsahem dopisu ze dne 7. 8. 2019, a tedy že neshodou mezi spoluvlastníky je užívání předmětného pokoje, nikoliv užívání celé nemovitosti, byť účastníci v průběhu řízení projevili nutnost upravit poměry ve vztahu k celému domu; na takové případy však § 1139 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) nedopadá. Na základě hodnocených kritérií odvolací soud dospěl k závěru, že obě části přepažené místnosti orientované směrem do ulice ve druhém nadzemním podlaží domu je oprávněn výlučně užívat žalovaný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání. Jeho přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a zčásti na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel nicméně neuvádí žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od kterého se měl odvolací soud odchýlit.
Dovolatel má za to, že doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena otázka, zda se může rovnodílný spoluvlastník domáhat zrušení rozhodnutí druhého (rovnodílného) spoluvlastníka podle § 1139 odst. 2 o. z. Dovolatel je přesvědčen, že i na takto přijaté rozhodnutí lze aplikovat § 1139 odst. 2 o. z., lze se tedy domáhat jeho zrušení.
Dále dovolatel předestírá otázku, zda se soud může ve výroku rozhodnutí odchýlit od zjištěného skutkového stavu popsaného v odůvodnění. Poukazuje na skutečnost, že předmětem rozhodnutí odvolacího soudu byla místnost situovaná v prvním patře orientovaná směrem do ulice, zatímco odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že konkrétní neshoda mezi účastníky je vymezena dopisem ze dne 7. 8. 2019, který se však týkal místnosti situované v prvním patře orientované směrem do dvora. Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe ohledně vztahu výroku a odůvodnění rozhodnutí.
Dovolatel dále tvrdí, že oba účastníci sporu byli „nakloněni“ úpravě poměrů ve vztahu k celému domu, bylo by tedy vhodnějším řešením, pokud by se odvolací soud nezabýval úpravou poměrů toliko ve vztahu k jedné místnosti. Vznáší otázku, zda v případě rozhodování o úpravě poměrů k nemovitosti by měl soud vycházet z celého zjištěného rozsahu sporu, či zda jen z toho konkrétního rozhodnutí, jehož zrušení se žalobce domáhá. Žalobce uvádí, že si je vědom toho, že tento závěr judikatura „nepodporuje“ (nicméně neuvádí žádná konkrétní rozhodnutí – poznámka dovolacího soudu).
Dále se dovolatel táže, zda má být při rozhodování přihlíženo k žalobcem namítanému jednání žalovaného a jeho předchůdců proti slušnosti v souvislosti se správou domu, k čemuž uvedl konkrétní situace. Dovolatel rovněž pokládá otázku, zda se mohou soudy vyjadřovat ke stavu nemovitosti a hodnotit zásluhy spoluvlastníků na tomto stavu, aniž by se zásluhami a postoji spoluvlastníků zvláště zabývaly a aniž by k tomu vedly dokazování. Nakonec má dovolatel za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při vypořádání se s námitkou žalobce, že se žalovaný nestal spoluvlastníkem předmětné nemovitosti na základě darovací smlouvy, která byla z jeho strany jednostranně upravována.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhuje jeho odmítnutí. Poukazuje na to, že dovolání nevymezuje právní otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani které v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyly řešeny. Dále dovolání vytýká absenci konkrétních rozhodnutí dovolacího soudu, od kterých se měl odvolací soud při svém rozhodování odchýlit. Dovolání neobsahuje ani specifikaci toho, v čem spočívá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je částečně přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně přípustné a v rozsahu přípustnosti částečně důvodné.
Ve věci šlo o objektivní kumulaci nároků na zrušení „rozhodnutí“ rovnodílného spoluvlastníka a na úpravu užívání společné věci; dovolací soud se zabýval přípustností a důvodností dovolání ohledně každého z těchto nároků zvlášť.
„Navrhne-li některý ze spoluvlastníků soudu, aby rozhodl, že rozhodnutí většiny spoluvlastníků nemá vůči němu právní účinky, aby takové rozhodnutí zrušil, nebo je nahradil svým rozhodnutím, uspořádá soud právní poměry spoluvlastníků podle slušného uvážení. Soud může zejména rozhodnout, zda se má změna uskutečnit bez výhrad, s výhradami či proti zajištění, anebo zda se uskutečnit vůbec nemá“ (§ 1139 odst. 1 o. z.).
„Způsobem uvedeným v odstavci 1 soud rozhodne také tehdy, domáhá-li se jeho rozhodnutí některý ze spoluvlastníků proto, že se při rozhodování o společné věci nedosáhlo potřebné většiny“ (§ 1139 odst. 2 o. z.).
K otázce, zda se může „rovnodílný spoluvlastník domáhat zrušení rozhodnutí druhého spoluvlastníka dle § 1139 odst. 2 o. z. z toho důvodu, že oznámené rozhodnutí druhý spoluvlastník přijal bez potřebné většiny hlasů“:
V této části směřuje dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I.
Žalobce tu opírá přípustnost dovolání o tvrzení, že tato otázka nebyla v judikatuře dovolacího soudu dosud vyřešena. V této části je řádně a správně vymezen způsobilý předpoklad přípustnosti dovolání, je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání je přípustné (§ 237 o. s. ř.), není však důvodné.
Uvedené ustanovení se týká správy společné věci; rozhodnutí o jejím užívání je druhem rozhodnutí o správě společné věci.
Rozhodnutím většiny spoluvlastníků ve smyslu § 1139 odst. 1 o. z. je projev vůle spoluvlastníka nebo spoluvlastníků, který má právní účinky pro ostatní spoluvlastníky, tedy buď pro menšinového spoluvlastníka, jsou-li spoluvlastníky jen dvě osoby, anebo, je-li spoluvlastníků více, pro ty, kteří s rozhodnutím nesouhlasí. Podmínkou zrušení takového rozhodnutí soudem je, že toto rozhodnutí je právní skutečností a vyvolává (alespoň potenciálně, jde-li o rozhodnutí z nějakého důvodu neplatné či jinak neúčinné) právní důsledky pro ostatní spoluvlastníky; nemůže tak jít např. o návrh části spoluvlastníků na jednání o úpravě užívání věci, i když se i o předestření takového návrhu ostatním museli po projednání věci mezi sebou „rozhodnout“. Nelze zaměňovat obecný význam slova „rozhodnutí“ (např. vlastník se rozhodl, že nechá svou věc opravit) s rozhodnutím v právním smyslu, a to i když jde o rozhodnutí výhradně soukromoprávní povahy, jakým je právě rozhodnutí většiny spoluvlastníků či většinového spoluvlastníka. Rozhodnutím ve smyslu § 1139 o. z. je tak jen rozhodnutí většiny spoluvlastníků, resp. většinového spoluvlastníka; nemůže jít o „rozhodnutí“ rovnodílného spoluvlastníka.
Jestliže rovnodílný spoluvlastník (tedy spoluvlastník, kterému náleží stejně jako druhému spoluvlastníkovi ideální polovina věci) oznámí druhému spoluvlastníkovi, jak hodlá sám postupovat při správě (užívání) společné věci, nemá takový projev vůle za následek vznik povinnosti druhého spoluvlastníka, který není povinen zamýšlený postup trpět. To platí i v případě, že by vzhledem k obsahu takového projevu vůle šlo o návrh na uzavření dohody o správě; ani v tomto případě nevznikne adresátovi povinnost na návrh odpovědět, tím méně trpět zamýšlené jednání.
Slova zákona „způsobem uvedeným v odstavci 1 soud rozhodne také tehdy…“ (§ 1139 odst. 2 o. s. ř.) se tak vztahují k případům, kdy se při rozhodování o společné věci nedosáhlo potřebné většiny a spoluvlastník žádá, aby soud uspořádal právní poměry spoluvlastníků podle slušného uvážení. Ustanovení § 1139 odst. 2 o. z. tak nedává možnost, aby rovnodílný spoluvlastník žádal zrušení „rozhodnutí“ druhého rovnodílného spoluvlastníka. Jestliže takové „rozhodnutí“ vyvolá neshodu o další správě (užívání) věci, pak lze tento spor řešit žalobou na úpravu právních poměrů spoluvlastníků; jde-li o spor o užívání věci, půjde o žalobu na úpravu tohoto užívání.
Z uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I., správné; s odůvodněním výroku pod bodem 20 rozsudku odvolacího soudu dovolací soud souhlasí. Proto nezbylo, než dovolání v této části zamítnout [§ 243d písm. a) o. s. ř.].
K určení věci, které se spor o úpravu užívání věci týká:
V této části dovolání směřuje proti výroku pod bodem I rozsudku odvolacího soudu, pokud jím bylo vysloveno, že „je žalovaný oprávněn výlučně užívat obě části přepažené místnosti orientované směrem do ulice, situované ve druhém nadzemním podlaží domu č. p. XY, který je součástí pozemku p. č. st. XY, zapsaného pro obec a k. ú. XY na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY“.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že upravil jen užívání „obou části přepažené místnosti orientované směrem do ulice, situované ve druhém nadzemním podlaží“; ve zbývající části změnil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo upraveno užívání i dalších prostor tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl: „Obsah dopisu ze dne 7. 8. 2019 ale zároveň jednoznačně vymezuje rozsah neshody mezi spoluvlastníky, tj. otázku, ohledně které se účastníkům (spoluvlastníkům) nepodařilo dosáhnout potřebné většiny (zde souhlasu obou). Touto neshodou je užívání předmětného pokoje, nikoliv veškerých prostor domu, respektive nemovitostí jako takových. Nepopiratelný fakt, že se účastníci po dobu existence svého spoluvlastnického vztahu neshodnou prakticky na ničem, není v tomto ohledu relevantní. Bezprostřední příčinou podání žaloby byla totiž uvedená konkrétní neshoda a od ní se musí odvíjet obsah soudního rozhodnutí“.
V této souvislosti dovolatel právem namítá, že obsahem dopisu žalovaného byla úprava užívání „pokoje v I. patře, do dvora“, tedy jiného, než toho, o kterém rozhodl odvolací soud. To vyplývá jak z dokazování před soudem prvního stupně, tak ostatně i z rozhodnutí odvolacího soudu (viz bod 1. rozsudku). V další části však odvolací soud, patrně omylem, uvedl, že „soud prvního stupně měl konečně za zjištěné, že žalovaný informoval dopisem ze dne 7. 8. 2019 žalobce o tom, že jako spoluvlastník domu přijal rozhodnutí, že bude užívat pokoj v patře domu směrem do ulice“ (bod č. 4 rozsudku), a o užívání tohoto pokoje také rozhodl. Takové skutkové zjištění však soud prvního stupně neučinil; pod bodem 4 rozsudku uvedl: „Žalovaný dopisem ze dne 7. 8. 2019 informoval žalobce o tom, že jako spoluvlastník předmětné nemovitosti přijal rozhodnutí, že bude užívat pokoj v 1. patře směrem do dvora“. Tomu ostatně odpovídá i návrh na zrušení tohoto „rozhodnutí“ žalovaného.
Dovolatel v této souvislosti uvádí, že výrok rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s odůvodněním; „odvolací soud postupoval fakticky tak, že v odůvodnění popsal skutkový stav a ve výroku se od tohoto odchýlil, když řešil to, co nebylo předmětem dopisu ze 7. 8. 2019, na který odkazoval v odůvodnění, pak máme za to, že se odvolací soud odchýlil od hmotného a procesního práva, a otázka je dle našeho názoru v ustálené soudní praxi řešena jinak, když obecně platí, že výrok a odůvodnění výroku by nemělo být v rozporu“.
Ústavní soud dovodil, že „diskrepance mezi tím, co soud vyslovit chtěl, a tím, co ve skutečnosti výrokově vyslovil, vyvolává viditelnou právní nejistotu, a je proto v rozporu s právem na spravedlivý proces zaručeným článkem 36 odst. 1 Listiny“, je-li „znění napadeného rozsudečného výroku evidentním omylem odvolacího soudu (nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. IV. ÚS 512/12). Za této situace je dovolání jak proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které upravil užívání místnosti „do ulice“, tak i v zamítavé části, pokud je v ní implicitně zahrnuto zamítnutí žaloby na úpravu užívání místnosti „do dvora“, přípustné i důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v dotčené části, jakož i v nákladových výrocích zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Pokud dovolání směřuje do zbývající zamítavé části rozsudku odvolacího soudu, není přípustné; proto je dovolací soud z důvodů uvedených níže podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013. Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. K tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou.
K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě že jde o otázku, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena“, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v čem spočívá odchýlení od judikatury dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013, a řadu dalších rozhodnutí).
Skutečnost, že dovolání (posuzováno podle jeho obsahu - § 41 odst. 2 o. s. ř.) neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, postačí k odmítnutí dovolání (srovnej např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, popř. ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a řadu dalších rozhodnutí). Právními otázkami, u kterých přípustnost dovolání není řádně vymezena, se dovolací soud nemůže zabývat.
Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
K rozsahu úpravy užívání domu:
Dovolatel klade otázku, „zda v případě rozhodování o úpravě poměrů k nemovitosti by měl soud vycházet z celého ‚zjištěného rozsahu sporu‘ (tedy, zda by mělo být rozhodováno o úpravě užívání všech místností v domě, o kterých je mezi stranami spor) nebo může být vycházeno jen z konkrétního sporného rozhodnutí, jehož zrušení se žalobce domáhá“. V této souvislosti však není vymezen předpoklad přípustnosti dovolání, a proto se touto otázkou dovolací soud nemohl zabývat.
K zohlednění jednání účastníků „proti slušnosti“ při úpravě užívání věci:
Dovolatel podává otázku, „zda má být při rozhodování přihlíženo k žalobcem namítanému jednání právní předchůdkyně žalovaného, a také samotného žalovaného ‚proti slušnosti‘… je přesvědčen, že ano, a trvá na tom, že by otázka měla být dovolacím soudem řešena jinak, než jak je v ustálené judikatuře dosud řešena“.
K tomu se uvádí: Mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, přičemž ve smyslu § 237 o. s. ř. je povinen také vymezit otázku hmotného nebo procesního práva, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Nesplní-li dovolatel svou argumentační povinnost, Nejvyšší soud odmítne dovolání jako vadné.
Žalobce v této části nijak nevymezil judikaturu dovolacího soudu, od které se má nyní tento soud odchýlit, a ostatně dovolacímu soudu taková judikatura není známa. Již proto nemůže tato námitka založit přípustnost dovolání.
Jen na okraj se uvádí, že v řízení namítaly jednání protistrany „proti slušnosti“ oba účastníci, soudy však neučinily skutkové zjištění, že by jeden z účastníků takto jednal a druhý nikoliv. Na řešení této otázky tak rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Ke stavu nemovitosti a k platnosti darovací smlouvy:
Dovolatel uvádí: „Otázkou je, zda se soudy mohou vyjadřovat ke stavu nemovitosti a hodnotit zásluhy spoluvlastníků na tomto stavu, aniž by se zásluhami a postoji spoluvlastníků zvláště zabývaly a aniž by k tomu vedly dokazování? A měl se soud, jako předběžnou otázkou, zabývat vadami darovací smlouvy (nabývacího titulu žalobce), na které v průběhu řízení upozornil sám žalobce? Žalobce je přesvědčen, že při řešení této otázky se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když žalobce má za to, že hodnotící závěry při rozhodování soudů by měly vycházet z objektivně zjištěného skutkového stavu a tady tomu tak podle názoru samotného žalobce nebylo“.
Ani zde není vymezena ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu, od které se měl odvolací soud odchýlit; již proto nemůže být dovolání přípustné. Již jen na okraj se uvádí:
Ohledně stavu nemovitosti vyšel soud prvního stupně z provedeného dokazování, zejména z místního šetření konaného dne 29. 9. 2020, a jeho závěry odvolací soud převzal; pokud dovolatel s tímto skutkovým zjištěním polemizuje, jde o – podle současné úpravy v dovolacím řízení nepřípustnou – polemiku se skutkovým zjištěním (k tomu viz výše).
To platí i při posouzení otázky, zda za špatný stav domu odpovídají oba účastníci. Soud prvního stupně konstatoval, že se v důsledku špatných vztahů nemohou dohodnout na správě domu, a uvedl důkazy, ze kterých toto zjištění dovodil (bod 4. rozsudku dole).
Platností darovací smlouvy se odvolací soud zabýval (bod 18 rozsudku), a v této souvislosti dovolatel nevymezuje konkrétní důvod přípustnosti dovolání.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je částečně důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zčásti zrušit a věc v rozsahu zrušení vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Autor: -mha-