// Profipravo.cz / Spoluvlastnictví 21.09.2020
Možnost rozdělení společné nemovitosti na dvě samostatné věci
Samotná skutečnost, že by případné stavební úpravy související s rozdělením nemovitostí zasáhly především jednoho ze stávajících spoluvlastníků nemovitostí, není důvodem pro závěr, že rozdělení nemovitostí není dobře možné. Krátkodobé omezení faktického užívání nemovitostí jednou ze stran sporu spojené s reálným rozdělením nemovitostí neopodstatňuje závěr, že není dobře možné nemovitosti rozdělit. Stejně tak nemohou odůvodnit takový závěr ani potenciální komplikace související s napojením nově vzniklých nemovitostí na inženýrské sítě.
Tyto otázky mohou být vyřešeny v rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a náklady s tím spojené musí být zohledněny při výpočtu částky, kterou je nutné vynaložit na rozdělení nemovitostí.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2331/2019, ze dne 17. 6. 2020
Dotčené předpisy:
§ 1143 o. z.
§ 1144 odst. 1 o. z.
§ 1145 o. z.
Kategorie: spoluvlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 2. 10. 2018, č. j. 6 C 11/2017-170, zrušil spoluvlastnictví žalobce a žalované k pozemku parc. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku parc. č. XY, zahrada, vše zapsáno na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY, pro k. ú. a obec XY, a nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce. Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované vypořádací podíl 1 300 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení státu 9 704 Kč (výrok II) a žalobci 41 272 Kč (výrok III).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci řízení jsou spoluvlastníky shora označených nemovitostí, oba požadují zrušit spoluvlastnictví, nejsou však schopni dohodnout se na způsobu vypořádání.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že není možné nemovitosti rozdělit na bytové jednotky, neboť s tím ani jeden z účastníků řízení nesouhlasil. Dále uzavřel, že reálné rozdělení nemovitostí na dvě samostatné věci v právním slova smyslu není dobře možné, protože žalovanou navržené rozdělení nemovitostí nerespektuje zájmy obou stran a nebyla by ani zachována funkčnost nemovitostí. Poznamenal, že nezbytné stavební úpravy vedoucí k rozdělení nemovitostí by ve značné míře postihly zejména žalobce, neboť by se dotkly především částí nemovitostí, které užívá. Takové stavební úpravy by znamenaly nepřiměřený zásah do práv žalobce, který by byl takovými úpravami značně omezen ve svém bydlení. Po žalobci nelze ani požadovat, aby strpěl vybudování nového schodiště a zřízení nového přístupu do domu č. p. XY přes zahradu a terasu.
Soud prvního stupně tedy rozhodl o vypořádání spoluvlastnictví přikázáním nemovitostí do vlastnictví žalobce. Přihlédl přitom k tomu, že žalobce je solventní k vyplacení vypořádacího podílu a zajišťuje údržbu nemovitostí ve větším rozsahu než žalovaná, zejména pokud jde o přístupovou komunikaci a zahradu.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 5. 3. 2019, č. j. 22 Co 7/2019-207, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Výrok III rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů nalézacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
I podle odvolacího soudu není rozdělení domu na bytové jednotky možné, a to z důvodu konfliktních vztahů mezi účastníky řízení. Ztotožnil se rovněž se závěrem odvolacího soudu, že reálné rozdělení nemovitostí na dvě samostatné věci není dobře možné. Zohlednil především skutečnost, že nezbytné stavební úpravy by se týkaly především té části nemovitostí, kterou dosud užívá žalobce a jež by mu měla připadnout do vlastnictví. Dále poznamenal, že komplikace spojené s přístupem k nemovitosti, jež by připadla žalobci, a přípojkami inženýrských sítí by rovněž zasáhly především žalobce, byť jsou „řešitelné“. Ve svém souhrnu se tedy jedná o skutečnosti, na základě kterých je nezbytné uzavřít, že rozdělení nemovitostí není dobře možné.
Považoval také za správný závěr soudu prvního stupně o přikázání nemovitostí do vlastnictví žalobce. Přihlédl k jeho solventnosti i skutečnosti, že převážně zajišťuje údržbu nemovitostí. K námitce žalované, že žalobce je vlastníkem další nemovitosti, ve které může uspokojovat svou bytovou potřebu, poznamenal, že se nejedná o skutečnost, která by svědčila pro přikázání nemovitostí do vlastnictví žalované. Žalobce totiž také bydlí ve vypořádávaných nemovitostech, a proto i žalobce by se musel (v případě přikázání nemovitostí do vlastnictví žalované) přestěhovat. Ostatně vyplacení vypořádacího podílu umožní žalované obstarat si odpovídající bydlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, v němž namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Napadá závěr odvolacího soudu, že rozdělení nemovitostí na dvě samostatné věci není dobře možné, protože nezbytné stavební úpravy by zasáhly především část nemovitostí, kterou užívá žalobce. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014, podle kterého „reálné dělení věcí je způsobem rozdělení spoluvlastnictví, při kterém jsou zpravidla nejvíc šetřena práva spoluvlastníků, takže má v zásadě přednost před ostatními způsoby vypořádání.“ V rozsudku ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3685/2008, pak Nejvyšší soud dovodil, že samotná skutečnost, že nově vzniklé nemovitosti bude možno užívat s určitými omezeními oproti předchozímu stavu, nebo že budou zřízena věcná břemena, není významná; zákon totiž dává přednost reálnému rozdělení věci před jinými způsoby vypořádání. Tuto ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu odvolací soud nerespektoval. Dočasné omezení užívání části nemovitostí žalobcem z důvodu provádění stavebních úprav při jejich reálném rozdělení je menším zásahem do vlastnického práva žalobce než úplné odejmutí vlastnického práva žalované.
Má také za to, že intenzita konfliktů mezi účastníky řízení nedosahuje takové míry, aby odůvodňovala závěr, že reálné rozdělení nemovitostí na dvě samostatné věci v právním slova smyslu není dobře možné. Část popisovaných konfliktů souvisí s probíhajícím soudním řízením a je „běžným procesním postupem“ směřujícím k dosažení úspěchu v soudním řízení. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3242/2007, v němž dovolací soud vyložil, že „samotná okolnost, že účastníci vedou soudní spor, je zpravidla důkazem toho, že vztahy mezi nimi nejsou optimální; kdyby to však mělo vyloučit možnost rozdělení domu na jednotky, nebylo by takové rozdělení možné prakticky v žádném soudním řízení, které již svou povahou je řešením konfliktu účastníků.“
Za správný nepovažuje také závěr odvolacího soudu o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce. Namítá, že skutkové závěry o solventnosti žalobce a jeho péči o nemovitosti nemají oporu v provedeném dokazování. Žalobce je rovněž (na rozdíl od žalované) vlastníkem další nemovitosti, v níž může uspokojovat svou bytovou potřebu. Podle žalobkyně je povinností soudů v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví učinit vše pro spravedlivé řešení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3082/2013). Jelikož žalobce může bydlet ve své druhé nemovitostí, bylo by spravedlivým řešením vypořádat spoluvlastnictví přikázáním nemovitostí do vlastnictví žalované.
Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Má za to, že dovolání není důvodné a žalovaná se pouze snaží revidovat skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů. Takové námitky však přípustnost dovolání založit nemohou. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
K otázce možného rozdělení nemovitostí na dvě samostatné věci v právním slova smyslu:
Podle § 1143 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.
Podle § 1144 odst. 1 o. z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota.
Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že judikaturu vytvořenou za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, týkající se vypořádání spoluvlastnictví rozdělením věci lze v zásadě použít i po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jelikož řešení otázky, zda lze vypořádat spoluvlastnictví dělením společné věci, a na to navazujících otázek řeší oba zákoníky v podstatě stejně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4835/2015, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3685/2008, se uvádí, že samotná skutečnost, že určitý způsob dělení nemovitosti není „optimální“, ještě neznamená, že by šlo o dělení nemožné. Reálné rozdělení by nebylo „dobře možné“ zejména v případě, že by nově vzniklé nemovitosti nebylo možno řádně užívat anebo pokud by náklady na rozdělení věci byly nepřiměřeně vysoké. To, že nově vzniklé nemovitosti bude možno užívat „s určitým omezením oproti předchozímu stavu“, není významné.
V rozsudku ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014, dále Nejvyšší soud uvedl, že „jestliže věc nelze rozdělit bez nákladných (v poměru k hodnotě dělené věci) stavebních úprav, avšak jeden ze spoluvlastníků vyjádří ochotu, že sám tyto náklady ponese, věc je třeba (zpravidla, v zásadě) rozdělit s tím, že o výlučné povinnosti tohoto spoluvlastníka provést v určité lhůtě na vlastní náklady rozdělení soud rozhodne ve výroku rozsudku (jde o součást výroku o způsobu dělení věci); v takovém případě druhá strana nemá povinnost podílet se na nákladech na dělení věci. Je tomu tak proto, že reálné dělení věci je způsobem rozdělení spoluvlastnictví, při kterém jsou zpravidla nejvíc šetřena práva spoluvlastníků, takže má v zásadě přednost před ostatními způsoby vypořádání, na druhé straně je však též třeba respektovat oprávněný zájem toho, kdo nechce vynakládat na dělení věci nepřiměřeně vysoké náklady.“
V tomtéž rozhodnutí dovolací soud poznamenal, že „při úvaze o tom, zda je dělení věci ‚dobře možné,‘ soud může a musí brát do úvahy různá kritéria včetně těch, která se v dané věci mohou jevit jako významná, i když se jimi judikatura dosud nezabývala.“
Dovolací soud v těchto souvislostech připomíná svůj opakovaně vyslovený názor, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu, resp. někdy přijmout i různá řešení sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, kterou je možné zpochybnit jen v případě, není-li řádně odůvodněna nebo jestliže je zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2746/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3059/2018).
V poměrech projednávané věci prozatím neobstojí úvaha odvolacího soudu, že rozdělení nemovitostí na dvě samostatné věci v právním slova smyslu není dobře možné. Samotná skutečnost, že by případné stavební úpravy související s rozdělením nemovitostí zasáhly především jednoho ze stávajících spoluvlastníků nemovitostí, není důvodem pro závěr, že rozdělení nemovitostí není dobře možné. Krátkodobé omezení faktického užívání nemovitostí jednou ze stran sporu spojené s reálným rozdělením nemovitostí neopodstatňuje závěr, že není dobře možné nemovitosti rozdělit. Stejně tak nemohou odůvodnit takový závěr ani potenciální komplikace související s napojením nově vzniklých nemovitostí na inženýrské sítě. Tyto otázky mohou být vyřešeny v rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a náklady s tím spojené musí být zohledněny při výpočtu částky, kterou je nutné vynaložit na rozdělení nemovitostí. Dovolací soud se neztotožňuje ani se stanoviskem odvolacího soudu, že v posuzované věci není rozdělení nemovitostí dobře možné z důvodu komplikací spojených s přístupem k nově vytvořeným nemovitostem. Problematiku přístupu k oddělené nemovitosti lze řešit například na základě zřízení služebnosti nebo jiného věcného práva, jak ostatně předpokládá § 1145 o. z.
V rámci dalšího řízení tedy odvolací soud znovu posoudí, zda je v poměrech posuzované věci rozdělení nemovitostí na dvě samostatné věci v právním slova smyslu dobře možné. K tomu dovolací soud podotýká, že soud se bude rovněž zabývat otázkou, zda není překážkou rozdělení nemovitostí na dvě samostatné věci v právním slova smyslu existence konfliktních vztahů mezi účastníky řízení. Odvolací soud totiž posuzoval míru konfliktnosti vztahů mezi účastníky řízení pouze v souvislosti s otázkou možného rozdělení nemovitostí na bytové jednotky, a nikoliv v souvislosti s otázkou možného rozdělení nemovitostí na dvě samostatné věci v právním slova smyslu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 837/2018, v němž dovolací soud dovodil, že reálnému dělení pozemku, jehož součástí je budova, brání rozpory a konflikty poněkud vyšší intenzity, než jde-li o dělení na jednotky). Z tohoto důvodu jsou rovněž námitky žalované o tom, že konfliktnost soužití účastníků řízení nedosahuje takové úrovně, aby bylo vyloučeno rozdělení nemovitostí na dvě samostatné věci, předčasné, protože odvolací soud tuto právní otázku neposuzoval, a jeho rozhodnutí tak není na jejím řešení založeno.
K otázce přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce:
Žalovaná v této části nejdříve napadá skutková zjištění soudů nižších stupňů týkající se solventnosti účastníků a otázky údržby nemovitostí.
Žalovaná však v souvislosti s provedeným dokazováním pouze polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž řádně formuluje (ve spojení s provedeným dokazováním) otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatelka uvedla, v čem spatřuje (v této souvislosti) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
Je-li v poměrech projednávané věci dovolací soud vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu (a to především zjištěními vztahujícími se k finančním prostředkům žalované), není uplatněním (dnes jediného přípustného) dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Z těchto důvodů nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. námitka dovolatelky směřující do závěru odvolacího soudu o solventnosti účastníků řízení, tedy jejich možnostech zaplatit vypořádací podíl.
Žalovaná rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobcovo vlastnictví dalších nemovitostí není skutečností svědčící pro přikázání nemovitostí do vlastnictví žalované. Odvolací soud poznamenal, že i žalobce užívá vypořádávané nemovitosti k bydlení, tudíž v případě přikázání těchto nemovitostí do vlastnictví žalované by se musel přestěhovat žalobce, přičemž vypořádací podíl umožní žalované obstarat si odpovídající bydlení.
Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.
Ačkoliv z § 1147 o. z. vyplývá toliko jediná přímá podmínka pro přikázání společné věci za náhradu, a to zájem spoluvlastníka o přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví, to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která respektuje základní principy soukromého práva [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 367/2019].
V rozsudku ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, dovolací soud dále vysvětlil, že i v poměrech o. z. lze při úvaze o přikázání věci některému ze spoluvlastníků zohlednit hledisko účelného využití věci a velikosti spoluvlastnických podílů. V usnesení ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4940/2017, pak Nejvyšší soud uvedl, že i když hledisko výše podílů není samo o sobě rozhodující, v případě, že jednomu ze spoluvlastníků patří výrazně vyšší podíl na společné věci, musí být pro případné přikázání věci menšinovému spoluvlastníkovi závažné důvody. Mezi další možná kritéria ovlivňující úvahu soudů o přikázání věci některému ze spoluvlastníků Nejvyšší soud dlouhodobě řadí zejména schopnost včas zaplatit vypořádací podíl, či skutečnost, že spoluvlastník je ochoten a schopen zaplatit dalším spoluvlastníkům vyšší finanční náhradu, než jaká by jim náležela podle obvyklé ceny společné věci; dále například skutečnost, že spoluvlastník v nemovitosti bydlel, udržoval ji, opravoval, případně do ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat.
Nejvyšší soud i v této souvislosti podotýká, že při úvaze o tom, kterému ze spoluvlastníků bude věc přikázána, soud může a musí brát do úvahy různá kritéria včetně těch, která se v dané věci mohou jevit jako významná, i když se jimi judikatura dosud nezabývala.
Lze zopakovat, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak úvahy rozhodujících soudů nižších stupňů mohl zpochybnit jen v případě, že by nebyly řádně odůvodněny či byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 367/2019].
V posuzované věci odvolací soud rozhodl o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce. Mimo jiné uvedl, že „vlastnictví dalších nemovitostí žalobcem není podle názoru krajského soudu skutečností, která by svědčila pro přikázání nemovitostí do vlastnictví žalované.“ S tímto závěrem se dovolací soud neztotožňuje, a proto považuje za předčasný závěr odvolacího soudu o přikázání nemovitostí do vlastnictví žalobce.
V rozsudku ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1236/2009, Nejvyšší soud uvedl, že „pro rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu je otázka zajištění bydlení pro ty spoluvlastníky, kteří ztrácejí či mohou ztratit právní důvod k bydlení ve vypořádávaném obytném domě, vždy významná, nicméně je ji třeba posuzovat v kontextu všech dalších relevantních okolností“ (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4835/2015).
Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 (publikovaném pod č. 231/2000 Sb.), vyložil, že právo na bydlení je základním lidským právem. Není rozhodující, že Parlament České republiky nezařadil právo na bydlení do kategorie základních práv a svobod, naopak všechny dosavadní úpravy se jeví být v souladu s tím, co bývá v mezinárodních smlouvách o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika podle čl. 10 Ústavy bezprostředně vázána, označováno jako právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu, zahrnujíce v to dostatečnou výživu, šatstvo, byt, a na neustálé zlepšování životních podmínek (srov. přim. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2744/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4835/2015).
Z uvedeného plyne, že pro rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitosti sloužící k bydlení spoluvlastníků je otázka zajištění bydlení pro ty spoluvlastníky, kteří ztrácejí právní důvod k bydlení ve vypořádávané nemovitosti, vždy významná. Proto má-li jeden ze spoluvlastníků právní důvod k užívání jiné nemovitosti vhodné k bydlení (např. je jejím vlastníkem), jde o významnou okolnost svědčící pro přikázání vypořádávané nemovitosti do výlučného vlastnictví druhého ze spoluvlastníků. Jelikož v posuzované věci odvolací soud dospěl k opačnému závěru, je jeho úvaha v rozporu s judikaturními závěry Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
V rámci dalšího řízení soudy nižších stupňů znovu posoudí (za předpokladu, že rozdělení nemovitostí nebude dobře možné), kterému ze spoluvlastníků má být věc přikázána. Nejprve se budou zabývat tvrzením žalované, že žalobce vlastní jinou nemovitost vhodnou k bydlení (žalobce totiž toto tvrzení žalované popírá a uvádí, že tato nemovitost není vhodná k bydlení). Dojde-li soud k závěru, že další nemovitost ve vlastnictví žalobce je vhodná k bydlení a žalobce je oprávněn ji takto užívat, bude tuto skutečnost posuzovat jako jedno z kritérií svědčících pro přikázání vypořádávaných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované.
Dovolací soud poznamenává, že tímto žádným způsobem nepředjímá rozhodnutí soudů nižších stupňů o tom, které ze stran sporu bude nemovitost přikázána. Soud je povinen při této úvaze zohlednit i další kritéria definovaná v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, a své rozhodnutí o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků řádně odůvodnit.
Z uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolání je tak podle § 237 o. s. ř. přípustné, a protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., je důvodné. Proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
V rámci dalšího řízení jsou soudy obou stupňů vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-