// Profipravo.cz / Spoluvlastnictví 27.08.2019

Rozhodování většinového spoluvlastníka o investicích do společné věci

Nejvyšší soud již v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 4079/2011 vysvětlil, že „předpoklad rozhodnutí přijatého v režimu ustanovení § 139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) ohledně investic do společné věci uvažovaných většinovým spoluvlastníkem je podmíněn skutečností, že menšinový spoluvlastník bude informován o druhu a výši uvažovaných investic. Splnění této skutečnosti z hlediska konkretizace zamýšlených nákladů a jejich výše je nutno posuzovat vždy v poměrech konkrétních případu. S přihlédnutím k šíři možných investic do společné věci obecně a individuálních okolností s tím spojených nebude nezbytné vždy bezvýjimečně trvat na tom, aby rozsah a výše investic byly menšinovému spoluvlastníku předestřeny do nejmenších podrobností.“ Dále formuloval závěr, že „obdobně to platí i pro informaci o výši nákladů, které si realizace investičního záměru vyžádá.“ Zdůraznil, že „naprosto přesné vyčíslení nákladů, které budou s realizací záměru a prováděním investic spojeny, před jejich samotným zahájením není vždy v plném rozsahu realizovatelné, a to zvláště tam, kde se má jednat o investice či náklady rozsáhlé nebo takové, kde jejich konkrétní rozsah a podoba mohou záviset na jednotlivých dílčích technických či technologických postupech při jejich provádění. To však neznamená, že by menšinový spoluvlastník neměl být informován o výši nákladů, a to tím spíše tam, kde lze předpokládat, že půjde o náklady vysoké.“

I s vědomím skutečnosti, že výše uvedené závěry byly přijaty v podmínkách právní úpravy hospodaření se společnou věcí obsažené v § 139 odst. 2 obč. zák., považuje je dovolací soud v poměrech rozhodování podle § 1128 a násl. o. z. za relevantní potud, že indikují okolnosti, za kterých může většinový spoluvlastník rozhodnout o druhu a výši uvažovaných investic do společné věci proti vůli menšinového spoluvlastníka, a rovněž, jaký prostředek soudní ochrany může přehlasovaný menšinový spoluvlastník proti rozhodnutí většinového spoluvlastníka týkající se společné věci využít.

Ze srovnání ustanovení předchozí i současné právní úpravy hospodaření se společnou věcí se podává, že řešení otázky, za jakých okolností může většinový spoluvlastník rozhodnout o hospodaření se společnou věcí (včetně investic) proti vůli menšinového spoluvlastníka řeší oba zákoníky v podstatě stejně. Z této skutečnosti vyplývá i závěr, že dosavadní judikaturu týkající se hospodaření spoluvlastníků se společnou věcí lze v zásadě použít i po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2288/2017, ze dne 21. 5. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 1122 odst. 1 o. z.
§ 1126 odst. 1 o. z.
§ 1126 odst. 2 o. z.
§ 1128 odst. 1 o. z.
§ 1128 odst. 2 o. z.

Kategorie: spoluvlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 8. 2016, č. j. 29 C 356/2014-97, ve výroku I. uložil žalovanému povinnost zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalobkyni a) T. S. částku 143 600,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 21. 9. 2014 do zaplacení, ve výroku II. uložil žalovanému povinnost zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalobci b) V. P. částku 287 201 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 21. 9. 2014 do zaplacení, ve výroku III. uložil žalovanému povinnost zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalobci c) K. H. – K. částku 143 600,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 21. 9. 2014 do zaplacení a ve výroku IV. uložil žalovanému povinnost zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalobkyni d) D. S. částku 287 201 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 21. 9. 2014 do zaplacení. Ve výroku V. rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 394 625 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právního zástupce.

Soud prvního stupně uzavřel, že účastníci jsou spoluvlastníky domu č. p. XY v XY ulici v XY. Žalobci jako většinoví spoluvlastníci rozhodli o provedení opravy fasády dvorního traktu domu. Žalovaný s opravou nesouhlasil, byl však informován o tom, že je potřeba rozhodnout o opravě fasády, znal návrh smlouvy o dílo, rozsah zamýšlených prací i zamýšlenou cenu. Byl informován i o procesu provádění oprav a o potřebě víceprací. Je proto povinen zaplatit ostatním spoluvlastníkům podíl na nákladech na opravu společné věci.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 1. 2017, č. j. 23 Co 427/2016-143, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé I., II., III. a IV. potvrdil, výrok V. o náhradě nákladů řízení změnil jen tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyni a) částku 57 811,41 Kč, žalobci b) částku 115 622,81 Kč, žalobci c) částku 57 811,41 Kč a žalobkyni d) částku 115 622,82 Kč, jinak ve zbývající části tento výrok potvrdil. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud odkázal na skutkové i právní závěry soudu prvního stupně a doplnil, že žalovaný byl vyrozuměn o potřebě rozhodnout o zamýšlené opravě fasády, podílel se na jednáních o způsobu jejího provedení, byla mu předložena cenová nabídka zhotovitele, nabídku se zhotovitelem sám projednával a ostatní spoluvlastníci posuzovali i jím předloženou konkurenční nabídku. Přestože žalovaný s opravou nesouhlasil, je povinen přispět na náklady opravy podle velikosti svého podílu, neboť o provedení opravy rozhodli spoluvlastníci disponující většinou hlasů.)

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání opírá o § 237 o. s. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Obsahem podaného dovolání je především nesouhlas dovolatele s tím, že mu byl předložen dodatek ke smlouvě o dílo, který upravoval rozsah prací a navyšoval cenu díla z původních 3 080 016 Kč na 3 464 412 Kč. Tvrdí, že byla-li cena díla navýšena o více jak 10 % z původní ceny díla, jde proto o podstatnou změnu rozhodnutí vyžadující nové projednání se všemi spoluvlastníky. Poukazuje přitom na § 2622 odst. 3 o. z., podle kterého může objednatel bez zbytečného odkladu odstoupit od smlouvy, požaduje-li zhotovitel zvýšení o více jak 10 % ceny podle rozpočtu. Má za to, že dojde-li ke změně spoluvlastníky schválené smlouvy týkající se nemovitosti v takovém rozsahu, že jsou v případě nesouhlasu s takovou změnou spoluvlastníci oprávněni odstoupit od smlouvy, pak se již jedná o natolik podstatnou změnu okolností, že se fakticky jedná o rozhodnutí nové a je nutné, aby o této záležitosti rozhodovali všichni spoluvlastníci ve smyslu § 1128 odst. 2 o. z. V souvislosti s tím pak vymezuje i právní otázku, a to „otázku určení hranice mezi tím, co je podstatná změna rozhodnutí vyžadující nové projednání se všemi spoluvlastníky, a co nikoliv.“ Rovněž poukazuje na to, že se nalézací soudy zabývaly pouze otázkou víceprací, aniž by zohlednily otázku zhodnocení nemovitosti. Jestliže žalobci se žalovaným cenu víceprací neprojednali, pak mohou mít toliko nárok na poměrnou část náhrady v rozsahu zhodnocení nemovitosti. Jako další otázku dovolacímu soudu předkládá „otázku rozporu vůle s jazykovým projevem.“ Tvrdí, že byl-li ve smlouvě o dílo označen jako smluvní strana a současně smlouva obsahovala ujednání, že nabývá platnosti a účinnosti dnem podpisu stran, a žalovaný smlouvu nikdy nepodepsal, pak smlouva o dílo nemohla nenabýt účinnosti, a navíc z ní lze těžko dovodit, že úmyslem stran bylo uzavřít smlouvu bez žalovaného. V souvislosti s tím napadá závěr odvolacího soudu, který uvedl, že z obsahu předmětné smlouvy o dílo nelze dovodit úmysl navrhovatele, aby se její stranou staly všechny osoby v ní uvedené. Poukazuje na novou právní úpravu týkající se rozporu vůle s jazykovým projevem a polemizuje o úmyslu smluvních stran uzavřít smlouvu o dílo ve smyslu zákonných výkladových pravidel ust. § 555 odst. 1 o. z., a § 556 odst. 2 o. z. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a věc aby jim vrátil zpět k dalšímu řízení.

Žalobci k dovolání uvádí, že dovolatelem vymezené právní otázky nemají judikatorní přesah, neboť právní úprava správy a rozhodování spoluvlastníků o společné věci je dlouhodobě řešena ustálenou judikaturou, od níž se odvolací soud neodchýlil. Navrhují proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání je přípustné, není však důvodné.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolací soud, stejně jako soudy v nalézacím řízení, věc posoudil podle právní úpravy občanského zákoníku účinné po 1. 1. 2014, neboť ve smyslu § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) se tímto občanským zákoníkem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti, což se, mimo jiného, vztahuje i na právní poměry týkající se věcných práv (viz § 3028 odst. 2 o. z.).

Podle § 1122 odst. 1 o. z. podíl vyjadřuje míru účasti každého spoluvlastníka na vytváření společné vůle na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví věci.

Podle § 1126 odst. 1 o. z. je každý ze spoluvlastníků oprávněn k účasti na správě společné věci.

Podle § 1126 odst. 2 o. z. se při rozhodování o společné věci hlasy spoluvlastníků počítají podle velikosti jejich podílů.

Podle § 1128 odst. 1 o. z. rozhodují o běžné správě společné věci spoluvlastníci většinou hlasů.

Podle § 1128 odst. 2 o. z. má rozhodnutí právní účinky pro všechny spoluvlastníky pouze v případě, že všichni byli vyrozuměni o potřebě rozhodnout, ledaže se jednalo o záležitost, která vyžadovala jednat okamžitě. Spoluvlastník opomenutý při rozhodování o neodkladné záležitosti může navrhnout soudu, aby určil, že rozhodnutí o neodkladné záležitosti nemá vůči němu právní účinky, nelze-li po něm spravedlivě požadovat, aby je snášel.

V posuzované věci je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na otázce, za jakých okolností může většinový spoluvlastník rozhodnout o hospodaření se společnou věcí (včetně investic) proti vůli menšinového spoluvlastníka. Vzhledem k tomu, že dovolací soud otázku investic do společné věci v intencích úpravy obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dosud výslovně neřešil, je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., není však důvodné.

Nejvyšší soud například již v rozsudku ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4079/2011 (uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 12687, toto a další níže uvedená rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz.) vysvětlil, že „předpoklad rozhodnutí přijatého v režimu ustanovení § 139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) ohledně investic do společné věci uvažovaných většinovým spoluvlastníkem je podmíněn skutečností, že menšinový spoluvlastník bude informován o druhu a výši uvažovaných investic. Splnění této skutečnosti z hlediska konkretizace zamýšlených nákladů a jejich výše je nutno posuzovat vždy v poměrech konkrétních případu. S přihlédnutím k šíři možných investic do společné věci obecně a individuálních okolností s tím spojených nebude nezbytné vždy bezvýjimečně trvat na tom, aby rozsah a výše investic byly menšinovému spoluvlastníku předestřeny do nejmenších podrobností.“ Dále formuloval závěr, že „obdobně to platí i pro informaci o výši nákladů, které si realizace investičního záměru vyžádá.“ Zdůraznil, že „naprosto přesné vyčíslení nákladů, které budou s realizací záměru a prováděním investic spojeny, před jejich samotným zahájením není vždy v plném rozsahu realizovatelné, a to zvláště tam, kde se má jednat o investice či náklady rozsáhlé nebo takové, kde jejich konkrétní rozsah a podoba mohou záviset na jednotlivých dílčích technických či technologických postupech při jejich provádění. To však neznamená, že by menšinový spoluvlastník neměl být informován o výši nákladů, a to tím spíše tam, kde lze předpokládat, že půjde o náklady vysoké.“

I s vědomím skutečnosti, že výše uvedené závěry byly přijaty v podmínkách právní úpravy hospodaření se společnou věcí obsažené v § 139 odst. 2 obč. zák., považuje je dovolací soud v poměrech rozhodování podle § 1128 a násl. o. z. za relevantní potud, že indikují okolnosti, za kterých může většinový spoluvlastník rozhodnout o druhu a výši uvažovaných investic do společné věci proti vůli menšinového spoluvlastníka, a rovněž, jaký prostředek soudní ochrany může přehlasovaný menšinový spoluvlastník proti rozhodnutí většinového spoluvlastníka týkající se společné věci využít.

Ze srovnání ustanovení předchozí i současné právní úpravy hospodaření se společnou věcí se podává, že řešení otázky, za jakých okolností může většinový spoluvlastník rozhodnout o hospodaření se společnou věcí (včetně investic) proti vůli menšinového spoluvlastníka řeší oba zákoníky v podstatě stejně. Z této skutečnosti vyplývá i závěr, že dosavadní judikaturu týkající se hospodaření spoluvlastníků se společnou věcí lze v zásadě použít i po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku.

V projednávané věci rozhodovaly soudy o žalobě, v níž se většinoví spoluvlastníci (podíly o celkové velikosti id. ¾) domáhali po přehlasovaném menšinovém spoluvlastníku (podíl o velikosti id. ¼), aby každému z nich zaplatil poměrnou část nákladů (odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu), jež vynaložili na opravu dvorní fasády společného domu na základě smlouvy o dílo uzavřené dne 11. 4. 2014. Ze skutkových zjištění přitom vyplynulo, že žalovaný byl se záměrem opravy dvorní fasády předem seznámen, byl mu předestřen rozsah prací společně s cenovou nabídkou a rovněž mu byl předložen návrh smlouvy o dílo. Tuto smlouvu však žalovaný nepodepsal, neboť měl za to, že oprava není nezbytná. V průběhu provádění prací na opravě fasády došlo ke změně rozsahu díla a v důsledku toho i k navýšení ceny za dílo. Většinoví spoluvlastníci (žalobci) uzavřeli s investorem dodatek ke smlouvě o dílo, jímž byl upřesněn konečný rozsah provedení díla. Žalovaný docházel na stavbu a o průběhu prací byl informován svědkem V. Rovněž byl informován o provádění víceprací, přičemž sám některé z těchto víceprací navrhoval. Ve vztahu k uzavření dodatku ke smlouvě o dílo pak učinily nalézací soudy závěr, že žalovaný byl seznámen s tím, že o provedení víceprací bude nutné rozhodnout, a proto bylo o uzavření smlouvy o dílo včetně jejího dodatku rozhodnuto v souladu s § 1128 odst. 2 o. z., a žalovaný je povinen ve smyslu § 1122 odst. 1 o. z. přispět podle velikosti svého podílu na náklad vynaložený ostatními spoluvlastníky na opravu dvorní fasády.

Jestliže obrana dovolatele spočívá v tom, že nebyl většinovými spoluvlastníky se záměrem uzavřít dodatek ke smlouvě o dílo seznámen, neodpovídá jeho tvrzení skutkovým zjištěním odvolacího soudu, ze kterých musí dovolací soud vycházet. Ze skutkových zjištění nalézacích soudů totiž vyplynulo, že záměr na provedení víceprací a tím i vynaložení dalších nákladů byl dovolateli v průběhu díla předestřen a mohl se k němu vyjádřit. Byl tedy vyrozuměn i o potřebě rozhodnout. Z tohoto pohledu proto nelze rozhodnutí většinového spoluvlastníka, ani závěru odvolacího soudu ničeho vytknout, když v této části se dovolání opírá výhradně o polemiku se zjištěným skutkovým stavem, resp. procesem hodnocení důkazů.

Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, vysvětlil, že skutková zjištění odvolacího soudu ani hodnocení důkazů nelze od 1. 1. 2013 v dovolání úspěšně zpochybnit; dovolací soud musí vycházet za skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení.

Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je pak i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

Tomuto zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti však dovolatel nedostál v případě jím vymezené otázky „rozporu vůle s jazykovým projevem“, neboť otázku výkladu a aplikace § 555 odst. 1 o. z., a § 556 odst. 1 o. z., týkající se právního jednání a projevu vůle, do jejíhož řešení dovolatel soustředil své námitky a která podle mínění dovolatele nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, odvolací soud neřešil a na jejím řešení napadené rozhodnutí nezaložil.

Jelikož žalovaný podal dovolání do všech výroků rozsudku odvolacího soudu, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroků, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). Avšak dovolatel nevymezuje žádnou otázku procesního práva, která by založila přípustnost dovolání ohledně nákladových výroků ve smyslu § 237 o. s. ř. Z tohoto důvodu nebylo možné dovolání ani v této části vyhovět (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.).

Nad rámec dovolací soud poznamenává, že projednávanou věc neposuzoval jako rozhodnutí o významné záležitosti podle § 1129 o. z. (dříve hospodaření se společnou věcí podle § 139 odst. 2 obč. zák.), protože to dovolatel nenamítal. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobci disponují podíly o celkové velikosti id. ¾, byla by splněna i tato zákonná podmínka alespoň dvoutřetinové většiny splněna.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal procesně neúspěšného dovolatele k náhradě nákladů dovolacího řízení za zastoupení advokátem. Výši nákladů dovolacího řízení stanovil dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“ (srovnej nález Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010). Přiznané náklady za podání vyjádření k dovolání [§ 11 odst. 1 písm. k) AT] u každého z žalobců a) a c) ve výši 7 003 Kč sestávají z odměny podle § 7 bod 5., § 12 odst. 4 AT ve výši 5 488 Kč, z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 AT), a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21% z přiznané odměny a náhrady hotových výdajů (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Přiznané náklady za podání vyjádření k dovolání [§ 11 odst. 1 písm. k) AT] u každého z žalobců b) a d) ve výši 9 520 Kč sestávají z odměny podle § 7 bod 6., § 12 odst. 4 AT ve výši 7 568 Kč, z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 AT), a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21% z přiznané odměny a náhrady hotových výdajů (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů