// Profipravo.cz / Spoluvlastnictví 26.02.2018
Uspořádání poměrů spoluvlastníků při neshodě o užívání společné věci
I. V případě bytu (domu) odpovídá užitku ve smyslu § 1120 odst. 1 o. z., který věc přináší, nájemné, nikoliv však užívání věci samotné. Nájemné z bytu či domu tak podle pravidla obsaženého v § 1120 odst. 1 o. z. dělit lze, nikoliv však užívání (společné) věci.
Užívání společné věci náleží pojmově pod její správu a participace spoluvlastníků na užívání společné věci je ovládána principem majorizace. Případná korekce rozhodnutí většinového spoluvlastníka se pak může uskutečnit prostřednictvím rozhodnutí soudu podle hlediska slušného uvážení ve smyslu § 1139 odst. 1 o. z. Shodné oprávnění soudu se uplatní i tehdy, pokud se při rozhodování o správě společné věci nedosáhne většiny (§ 1139 odst. 2 o. z.).
II. Při rozhodování soudu podle hlediska slušného uvážení jde o to uspořádat poměry spoluvlastníků při neshodě o hospodaření se společnou věcí tak, aby byl respektován požadavek spravedlivého a racionálního řešení, které přinese do spoluvlastnických poměrů určitou stabilitu, a pokud možno zabrání možnosti vzniku dalších konfliktů.
Rozhodnutí soudu, jež bude výsledkem založeným na takovém uvážení, přitom bude vždy odrážet individuální okolnosti každého jednotlivého případu. Jakékoliv zevšeobecnění závěrů přijatých v konkrétním rozhodnutí pak bude pro rozhodovací praxi jen velmi obtížné a jejich přenositelnost do poměrů jiné právní věci omezená. To ostatně vyplývá z povahy hlediska „slušného uvážení“ jako relativně neurčitého právního pojmu obsaženého v dispozici právní normy, jež je vtělena do ustanovení § 1139 odst. 1 o. z. Bude proto vždy na soudu, aby v každém jednotlivém případě identifikoval všechny relevantní okolnosti, které by mohly mít pro jeho rozhodování význam, jejich váhu porovnal a vybral ty, popřípadě pouze jedinou, jimž s respektem k hledisku slušného uvážení přizná prioritu.
V projednávané věci se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, pokud jde o závěr, že hledisko slušného uvážení při určení způsobu užívání bytů ve společném domě bude naplněno tehdy, bude-li zachován několik desítek let trvající stav při užívání bytů v prvním patře společného domu žalobci, a této okolnosti bude dán přednostní význam před hlediskem výše spoluvlastnických podílů. Proti takové úvaze nelze nic namítat; vzniklý rozdíl lze případně kompenzovat náhradou. Za právně nevýznamný lze proto považovat argument žalovaných, že lze odlišným určením způsobu užívání bytů v prvním patře společného domu dosáhnout stavu, že žalobci na straně jedné a žalovaní na straně druhé budou společnou věc užívat téměř přesně ve shodě s výší jejich spoluvlastnických podílů.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2725/2017, ze dne 5. 12. 2017
Dotčené předpisy:
§ 1120 odst. 1 o. z.
§ 1139 odst. 1 o. z.
§ 1139 odst. 2 o. z.
Kategorie: spoluvlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 6. 2016, č. j. 10 C 107/2010-561, ve výroku I. určil, že „žalobci budou v domě v obci P., který je součástí pozemku v k. ú. D., zapsaném na LV pro k. ú. D. Katastrálním úřadem pro P., katastrální pracoviště P., užívat byt v I. patře skládající se z kuchyně (o velikosti 19 m2), kuchyňského koutu (o velikosti 1,9 m2), obývacího pokoje (o velikosti 22,1 m2), čtyř ložnic (o velikostech 13,5 m2, 16,1 m2, 17 m2 a 17,6 m2), koupelny (o velikosti 3,2 m2), koupelny spojené se záchodem (o velikosti 6,5 m2), dvou záchodů (o velikostech 1,6 m2 a 1 m2), dvěma komorami (o velikostech 0,8 m2 a 3,3 m2), spolu se třemi terasami (o velikostech 14,5 m2, 17,2 m2 a 17,2 m2), balkónem (o velikosti 5 m2), oboje přístupné z I. patra a sklepem v suterénu, označeném pod č. 7 plánku, který tvoří přílohu rozsudku (o velikosti 13,7 m2), a dále byt v podkroví skládající se z kuchyně (o velikosti 6 m2), dvou ložnic (o velikostech 16,2 m2 a 24,5 m2), koupelny (o velikosti 3,4 m2), záchodu (o velikosti 1,6 m2), komory (o velikosti 1,6 m2) a chodby (o velikosti 6,1 m2), spolu se sklepem v suterénu, označeným v plánku, který tvoří přílohu rozsudku (o velikosti 4 m2). Dále ve výroku II. určil, že „žalovaní budou v domě v obci P., který je součástí pozemku v k. ú. D., zapsaném na LV pro k. ú. D. Katastrálním úřadem pro P., katastrální pracoviště P., užívat byt v suterénu skládající se z kuchyně (o velikosti 12,9 m2), dvou pokojů (o velikostech 15,3 m2 a 19,5 m2), záchodu (o velikosti 1,2 m2), spolu se sklepem v suterénu, označeným pod č. 11 v plánku, který tvoří přílohu rozsudku (o velikosti 7,9 m2), dále byt v přízemí skládající se z kuchyně a jídelny (o velikosti 18,7 m2), obývacího pokoje (o velikosti 16,1 m2), ložnice (o velikosti 9,6 m2), koupelny a záchodu (o velikosti 6,5 m2), spolu se sklepem v suterénu, označeným pod č. 10 v plánku, který tvoří přílohu rozsudku (o velikosti 7,9 m2), dále byt v přízemí skládající se z kuchyně (o velikosti 18,9 m2), obývacího pokoje (o velikosti 29,1 m2), dvou ložnic (o velikostech 21,1 m2, 19,5 m2), koupelny a záchodu (o velikosti 5,7 m2), komory (o velikosti 2,2 m2), předsíně (o velikosti 13,5 m2) a chodby (o velikosti 4 m2), spolu s terasou (o velikosti 54,7 m2), přístupnou z přízemí a spolu se sklepem v suterénu, označeným v plánku, který tvoří přílohu rozsudku (o velikosti 7,6 m2). Dále soud prvního stupně rozhodl, že společně budou účastníci užívat ostatní prostory domu v obci P., který je součástí pozemku v k. ú. D., zapsaném na LV pro k. ú. D. Katastrálním úřadem pro P., katastrální pracoviště P. (výrok III.). O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.) a výroky V. a VI. byla žalobcům a žalovaným (pro každou z procesních stran) uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit v obecné pariční lhůtě náklady řízení státu ve výši 25 175,70 Kč.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci a) a b) jsou manželé a žalobce c) je jejich syn, vystupují jako spoluvlastníci ve shodě a jejich spoluvlastnické podíly činí ½ ve vztahu k celku. Žalovaní 1) a 2) jsou rovněž manželé a žalovaná 3) je jejich dcera. I žalovaní vystupují jako spoluvlastníci ve shodě a součet spoluvlastnických podílů u nich činí rovněž ½ ve vztahu k celku. Žalobci na straně jedné a žalovaní na straně druhé nejsou schopni uzavřít dohodu o způsobu užívání společného domu. Obě strany mají přitom zájem o užívání druhého (menšího) bytu v prvním patře a žádný z nich nechce užívat suterénní byt. Ve společném domě se nachází celkem šest bytových jednotek. V suterénu domu jsou situovány prostory, které jsou svým charakterem určeny ke společnému užívání, stejně jako v jednotlivých podlažích chodby a schodiště. Byty v prvním podlaží užívá od roku 1971 žalobkyně b). Stávající stav faktického užívání společného domu sice neodpovídá rovnodílnému spoluvlastnictví obou spoluvlastnických skupin, nicméně účastníci řízení nedeklarovali nutnost dorovnat nestejný užitek pro jednu ze stran v penězích. Podle výsledku znaleckého dokazování budou žalobci užívat bytové a společné prostory, z nichž by bylo možné dosáhnout výnosu obvyklého nájemného v částce 39 709 Kč měsíčně, a žalovaní prostory s výnosem ve výši 39 432,60 Kč (u dříve zpracovaného znaleckého posudku činí poměr 22 062 Kč ku 20 466 Kč ve prospěch žalobců).
Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně právně posoudil s přihlédnutím k ustanovení § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“) podle § 1120 odst. 1, § 1122 odst. 1 a § 1126 odst. 1 o. z. Vyšel z toho, že užitky ze společné věci se sice zásadně dělí podle poměru podílů, nicméně v poměrech projednávané věci přihlédl k tomu, že oba byty v prvním patře dlouhodobě užívají žalobci a při velikosti předmětného společného domu nelze realisticky zajistit, aby se užitky stran ze společné věci přesně rovnaly výši jejich podílů. Uzavřel, že rozhodnutí o hospodaření se společnou věcí musí respektovat požadavky „obecné lidské slušnosti“.
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 2. 2. 2017, č. j. 22 Co 473/2016-609, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. a v části výroku III. potvrdil a dále jej ve výroku III. částečně změnil tak, že „žalovaní jsou oprávněni v suterénu domu výlučně užívat též chodbu o výměře 6,7 m2 (č. 2 plánku, který je nedílnou přílohou rozsudku soudu prvního stupně) a kotelnu a sklad uhlí o výměře 28,9 m2 (č. 12 a č. 13 plánku, který je nedílnou přílohou rozsudku soudu prvního stupně)“. Dále rozhodl o nákladech řízení státu (výroky II. a III.) a o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok IV.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Za správný označil závěr, že s ohledem na přechodné ustanovení § 3028 odst. 2 o. z. je třeba aplikovat občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014, byť řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno před uvedeným datem. S odkazem na ustanovení § 1115 odst. 1, § 1117, § 1122 odst. 1, § 1126 odst. 1 a 2, § 1128 odst. 1, § 1129 odst. 1 a § 1139 odst. 1 a 2 o. z. uvedl, že rozhodování spoluvlastníků o způsobu užívání společné věci je rozhodnutím o správě takové věci a nedosáhne-li se – bez ohledu na to, zda se jedná o záležitost běžné správy nebo mimořádné správy - potřebné (prosté) většiny, je každý ze spoluvlastníků oprávněn obrátit se na soud s žalobou o určení způsobu užívání věci. Poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2651/2014, a jeho závěr o použití dosavadní judikatury ke způsobu a formě rozhodování spoluvlastníků. Připomněl rovněž, že řízení o určení způsobu užívání společné věci patří mezi ta řízení, u něhož z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, přičemž rozhodné kritérium slušného uvážení ponechává na soudu, aby v každém jednotlivém případě zohlednil všechny do úvahy přicházející okolnosti. Rozhodnutí soudu respektující kritérium slušného uvážení by přitom mělo spravedlivě a rozumně uspořádat poměrů spoluvlastníků tak, aby došlo k nastolení jejich klidného soužití a minimalizaci vzniku sporů. S poukazem na závěry soudu prvního stupně, jejichž správnosti odvolací soud přisvědčil, uzavřel, že žalobci na straně jedné a žalovaní na straně druhé, kteří jednají ve shodě, nejsou schopni se dohodnout o způsobu užívání společného domu a vzhledem k rovnodílnému spoluvlastnictví každé ze skupin nelze při rozhodování dosáhnout většiny. Kritériu rozhodnému pro rozhodnutí soudu, tj. slušnému uvážení, odpovídá, aby s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu byl brán zřetel na dosavadní dlouhodobé užívání jednotlivých funkčních souborů místností žalobci v prvním patře a žalovanými v přízemí. Odchylku od vzájemného poměru spoluvlastnických podílů odvolací soud neshledal za tak významnou (podle znaleckého posudku se jedná o rozdíl ve výši 7,8% podle výnosů z užívání domu), aby bylo na místě zasahovat do dlouholetého funkčního způsobu užívání domu. Odvolací soud také připomněl, že žádná ze stran sporu netvrdila existenci takových mimořádných okolností, pro něž by měl být stávající způsob užívání bytů ve společném domě změněn. Oproti soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že prostory chodby v suterénu a bývalé kotelny a skladu uhlí není nezbytné užívat společně, neboť žalobci mají do těchto prostor zajištěn přístup jinak. Proto rozhodl, že chodbu v suterénu, kotelnu a sklad uhlí jsou oprávněni užívat žalovaní.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti výroku I.) podali žalovaní dovolání. Jeho přípustnost vymezují odkazem na § 237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). Mají za to, že rozhodnutí závisí na řešení dvou otázek hmotného práva, jež ještě nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Žalovaní předně kladou otázku, zda s odkazem na hledisko slušného uvážení obsažené v § 1139 odst. 1 o. z. lze bez vážných důvodů negovat zákonné pravidlo upravené v § 1120 odst. 1 o. z., že plody a užitky ze společné věci se dělí podle poměrů podílů. Dovolatelé namítali, že v projednávané věci rozhodl odvolací soud při určení způsobu užívání společného domu v rozporu s uvedeným zákonným pravidlem, kdy založil oprávnění žalobců užívat prostory domu v rozsahu o 7,8 %, respektive podle druhého znaleckého posudku o 10,8 %, větším než odpovídá souhrnu jejich spoluvlastnických podílů. Žalovaní přitom mají za to, že by v případě možnosti užívat menší z bytů v prvním patře vznikl stav, který by s drobnou odchylkou (o 0,75 % ve prospěch žalobců) odpovídal poměru spoluvlastnických podílů. Tím by do budoucna odpadla nutnost finančního dorovnání takto nepatrného rozdílu. S ohledem na předpokládanou dobu, na niž byla úprava užívání společného domu soudním rozhodnutím provedena, by byli žalovaní poškozeni o částku v řádu statisíců a možná i miliónů korun českých. Dále žalovaní kladou otázku, zda lze rozhodnout o způsobu užívání společného domu tak, že nebude vymezeno, který konkrétní byt je oprávněn užívat každý jednotlivý spoluvlastník. Mají za to, že v poměrech konkrétní projednávané věci takto bylo možné rozhodnout. Uvádějí, že z rozsudku nalézacího soudu není seznatelné, který byt bude užívat žalovaná 3), která v současné době nemá možnost užívat žádný z bytů ve společném domě. Rozhodnutí nalézacího soudu je tak v konečném důsledku v rozporu s § 1120 odst. 1 o. z. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 14. 11. 2006 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaných přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Dovolací soud, stejně jako soudy v nalézacím řízení, věc právně posoudil podle právní úpravy občanského zákoníku účinné po 1. 1. 2014, neboť ve smyslu § 3028 odst. 1 o. z. se tímto občanským zákoníkem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti, což se, mimo jiného, vztahuje i na právní poměry týkající se věcných práv (viz § 3028 odst. 2 o. z.). Protože rozhodnutí soudu o určení způsobu užívání společné věci má konstitutivní charakter, neboť teprve na jeho základě vznikají jednotlivá práva a povinnosti spoluvlastníků, prosadí se právní úprava účinná od 1. 1. 2014 bez ohledu na to, že řízení bylo v poměrech projednávané věci zahájeno za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák.“), tedy před uvedeným datem. Přiléhavý je proto odkaz nalézacího soudu na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5345/2015, podle nichž se právní úprava účinná po 1. 1. 2014 prosadí bez ohledu na to, že řízení před soudem bylo zahájeno před uvedeným datem, popřípadě, že i soud prvního stupně rozhodl podle dosavadní právní úpravy, i ve věcech zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. I soudní rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví má konstitutivní charakter a teprve jím se zakládají nové právní poměry (práva a povinnosti spoluvlastníků zrušeného a vypořádaného spoluvlastnictví). K výkladu o povaze rozhodnutí soudu, kterým se určuje způsob užívání společné věci lze rovněž odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2792/2016, v němž dovolací soud vyložil, že „rozhodnutí soudu o sporu spoluvlastníků podle § 1139 o. z. je konstitutivním rozhodnutím, jímž dochází ke vzniku, změně či zániku práva a jemu odpovídající povinnosti mezi účastníky řízení, proto je pro něj rozhodující nejen skutkový, ale i právní stav v době vyhlášení rozhodnutí.“
Dovolacímu přezkumu je v poměrech projednávané věci otevřeno řešení otázky hmotného práva spočívající ve vyjasnění vztahu mezi ustanoveními občanského zákoníku o soudní úpravě poměrů spoluvlastníků pro případ, že se při rozhodování o společné věci nedosáhne potřebné většiny, a o dělení plodů a užitků ze společné věci podle poměru spoluvlastnických podílů. Dovolání je sice ohledně předestřené právní otázky přípustné, neboť dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, nicméně není důvodné.
Podle § 1120 odst. 1 o. z. plody a užitky ze společné věci se dělí podle poměru podílů.
Podle § 1139 odst. 1 o. z. navrhne-li některý ze spoluvlastníků soudu, aby rozhodl, že rozhodnutí většiny spoluvlastníků nemá vůči němu právní účinky, aby takové rozhodnutí zrušil, nebo je nahradil svým rozhodnutím, uspořádá soud právní poměry spoluvlastníků podle slušného uvážení. Soud může zejména rozhodnout, zda se má změna uskutečnit bez výhrad, s výhradami či proti zajištění, anebo zda se uskutečnit vůbec nemá.
Podle § 1139 odst. 2 o. z. způsobem uvedeným v odstavci 1 soud rozhodne také tehdy, domáhá-li se jeho rozhodnutí některý ze spoluvlastníků proto, že se při rozhodování o společné věci nedosáhlo potřebné většiny.
Ustanovení o dělení plodů a užitků ze společné věci je v občanském zákoníku systematicky zařazeno mezi obecná ustanovení o spoluvlastnictví (část třetí, hlava druhá, díl čtvrtý, oddíl první - § 1115 až § 1120 o. z.), jež upravují základní principy, na nichž je tento institut v právním předpise založen. Oprávnění soudu ingerovat do spoluvlastnických poměrů (§ 1139 o. z.) je upraveno v ustanoveních o správě společné věci (část třetí, hlava druhá, díl čtvrtý, oddíl třetí - § 1126 až § 1139 o. z.). Samotný rozdíl v legislativně-technickém začlenění uvedených ustanovení do právního předpisu ještě nevypovídá nic o jejich inkompatibilitě. Ta se ovšem ozřejmí připomenutím znění § 491 odst. 1 a 2 o. z. obsahujícího legální definici pojmu „plod“ (odstavec 1), což je něco, co věc pravidelně poskytuje ze své přirozené povahy, a „užitek“ (odstavec 2), což je pravidelný výnos věci odvislý od její právní povahy. Pravidlo obsažené v ustanovení § 1120 odst. 1 o. z. je důsledkem projekce jednoho z vlastnických oprávnění (ius fruendi) do spoluvlastnických poměrů (srovnej rovněž § 1118 o. z.). Plod a užitek plodonosné věci je ovšem třeba pojmově odlišit od věci samotné, která takový plod přirozený či umělý (užitek) přináší. V případě bytu (domu) odpovídá užitku, který věc přináší, nájemné, nikoliv však užívání věci samotné. Nájemné z bytu či domu lze zcela jistě podle argumentace dovolatelů podle pravidla obsaženého v § 1120 odst. 1 o. z. dělit, nikoliv však užívání (společné) věci. Užívání společné věci náleží pojmově pod její správu a participace spoluvlastníků na užívání společné věci je ovládána principem majorizace. Případná korekce rozhodnutí většinového spoluvlastníka se pak může uskutečnit prostřednictvím rozhodnutí soudu podle hlediska slušného uvážení ve smyslu § 1139 odst. 1 o. z. Shodné oprávnění soudu se uplatní i tehdy, pokud se při rozhodování o správě společné věci nedosáhne většiny (§ 1139 odst. 2 o. z.).
Judikatura dovolacího soudu je konstantně založena na tom, že v poměrech právní úpravy zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, pojem „hospodaření se společnou věcí“ ve smyslu § 139 odst. 2 věty první obč. zák. zahrnoval i užívání společné věci jejími spoluvlastníky [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 1999, sp. zn. 22 Cdo 2528/98 (uveřejněný pod č. 31/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Dovolací soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011 (uveřejněném pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), vyložil, že „právo každého ze spoluvlastníků věc užívat je omezeno stejným právem ostatních užívat věc podle velikosti podílu. Podle konstantní judikatury mohou spoluvlastníci (dohodou nebo většinovým rozhodnutím) nebo soud o hospodaření se společnou věcí rozhodnout podle § 139 odst. 2 obč. zák. tak, že některého ze spoluvlastníků z fyzického užívání věci zcela nebo zčásti vyloučí (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. listopadu 1999, sp. zn. 2 Cdon 1313/97, uveřejněný pod číslem 19/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); v takovém případě logicky užívá některý ze spoluvlastníků věc nad rámec jeho podílu (neužívá věc v souladu s kritériem vytýčeným v § 137 odst. 1 obč. zák.). Jde však o omezení práva dovolené zákonem (§ 139 odst. 2 obč. zák.), za které z užívání zcela či z části vyloučenému spoluvlastníkovi náleží (nedohodl-li se s ostatními spoluvlastníky jinak) náhrada ve výši odpovídající rozsahu jeho újmy. Spoluvlastník užívající věc nad rámec svého podílu v tomto případě neužívá věc bez právního důvodu, a proto jejím užíváním nemůže získat bezdůvodné obohacení; žádná skutková podstata uvedená v § 451 obč. zák. na tento případ nedopadá. Právo spoluvlastníka na náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, je dáno zákonem a vyplývá z práva spoluvlastníka podílet se na užívání společné věci v míře odpovídající jeho podílu. Rozsah tohoto užívacího práva ke společné věci (stejně jako výše spoluvlastnického podílu) nemůže být proti vůli spoluvlastníka rozhodnutím spoluvlastníků modifikován. Neumožňují-li existující poměry nebo rozhodnutí, popřípadě dohoda spoluvlastníků některému spoluvlastníku plnou realizaci tohoto práva, náleží mu za to (jestliže se ovšem strany nedohodly jinak) odpovídající náhrada.“
Ve výše zmíněném rozsudku ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2792/2016, Nejvyšší soud rovněž uvedl, že „žaloba požadující, aby soud rozhodl o neshodě o změně dohody o hospodaření se společnou věcí (nyní o správě společné věci) se opírá o § 139 odst. 2 obč. zák. (nyní o § 1139 o. z.), neboť se jedná o neshodu při hospodaření se společnou věcí (při správě společné věci).“ Z tohoto závěru se nepochybně podává, že neshoda spoluvlastníků při užívání společné věci, které se v poměrech právní úpravy občanského zákoníku účinné do 31. 12. 2013 řadilo pod pojem hospodaření se společnou věcí a ingerence soudu do spoluvlastnických vztahů byla založena na ustanovení § 139 odst. 2 věta druhá obč. zák., se s účinností od 1. 1. 2014 řeší v režimu ustanovení § 1139 odst. 1, popřípadě odst. 2, o. z. Toto ustanovení přitom dopadá i na případy, kdy se při rozhodování o společné věci nedosáhne potřebné většiny hlasů, a soud rozhodne, domáhá-li se jeho rozhodnutí kterýkoliv ze spoluvlastníků (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5791/2016).
Ustanovení § 139 odst. 2 věta druhá obč. zák. nestanovilo žádná kritéria, kterými se má soud při rozhodování řídit. Z povahy podílového spoluvlastnictví ovšem vyplývalo, že úprava užívání provedená rozhodnutím soudu by se měla (tam, kde je to možné a účelné) pokusit zajistit užívání věci všem spoluvlastníkům způsobem, který bude pokud možno minimalizovat existenci či vznik problémů mezi spoluvlastníky. Absence kritérií, kterými se měl soud řídit, založila oprávnění soudu poměřovat, kromě výše spoluvlastnických podílů, všechna v úvahu přicházející kritéria a individuální okolnosti případu a rozhodnout o tom, kterým z nich přizná před ostatními prioritu. Závěry soudu založené na jeho uvážení mohly být v dovolacím řízení přezkoumány jen v případě, že by prezentovaná úvaha byla zjevně nepřiměřená (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1139/2014).
Na rozdíl od úpravy občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013, nový občanský zákoník vymezuje základní hledisko, kterým je uspořádání právních poměrů spoluvlastníků podle slušného uvážení. Absence explicitně daného hlediska pro rozhodování soudu v poměrech dřívější právní úpravy ovšem nebylo na překážku tomu, aby soudy obsahově příbuzné hledisko při rozhodování v poměrech ustanovení § 139 odst. 2 a 3 obč. zák. nenaplňovaly. Vždy šlo o to uspořádat poměry spoluvlastníků při rozhodování o neshodě o hospodaření se společnou věcí tak, aby byl respektován požadavek spravedlivého a racionálního řešení, které přinese do spoluvlastnických poměrů určitou stabilitu, a pokud možno zabrání možnosti vzniku dalších konfliktů. Shodný účel musí plnit i rozhodnutí opřené o hledisko slušného uvážení. Rozhodnutí soudu, jež bude výsledkem založeným na takovém uvážení, přitom bude vždy odrážet individuální okolnosti každého jednotlivého případu. Jakékoliv zevšeobecnění závěrů přijatých v konkrétním rozhodnutí pak bude pro rozhodovací praxi jen velmi obtížné a jejich přenositelnost do poměrů jiné právní věci omezená. To ostatně vyplývá z povahy hlediska „slušného uvážení“ jako relativně neurčitého právního pojmu obsaženého v dispozici právní normy, jež je vtělena do ustanovení § 1139 odst. 1 o. z. Bude proto vždy na soudu, aby v každém jednotlivém případě identifikoval všechny relevantní okolnosti, které by mohly mít pro jeho rozhodování význam, jejich váhu porovnal a vybral ty, popřípadě pouze jedinou, jimž s respektem k hledisku slušného uvážení přizná prioritu.
V projednávané věci se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, pokud jde o závěr, že hledisko slušného uvážení při určení způsobu užívání bytů ve společném domě bude naplněno tehdy, bude-li zachován několik desítek let trvající stav při užívání bytů v prvním patře společného domu žalobci, a této okolnosti bude dán přednostní význam před hlediskem výše spoluvlastnických podílů. Proti takové úvaze nelze nic namítat, a to zvláště v situaci, kdy žalovaní v nalézacím řízení, kromě argumentu o výši spoluvlastnických podílů, neuplatnili žádná dalších tvrzení o okolnostech, které by byly takové povahy, že by činily dosavadní způsob užívání společného domu neudržitelným, na což správně upozornil i odvolací soud. Je sice zřejmé, že soudní rozhodnutí zakládá takový způsob užívání společné věci, kdy žalobcům se oproti součtu jejich spoluvlastnických podílů dostává na úkor žalovaných více, nicméně vzniklý rozdíl, který podle závěrů znaleckých posudků není nijak významný lze případně kompenzovat náhradou, jež by žalovaným náležela. Za právně nevýznamný lze proto považovat argument žalovaných, že lze odlišným určením způsobu užívání bytů v prvním patře společného domu dosáhnout stavu, že žalobci na straně jedné a žalovaní na straně druhé budou společnou věc užívat téměř přesně ve shodě s výší jejich spoluvlastnických podílů.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, jež mělo spočívat v aplikaci ustanovení § 1139 odst. 1 o. z. v rozporu s pravidlem obsaženým v § 1120 odst. 1 o. z., nebyl uplatněn právem.
Dovolatelé mají dále za to, že přípustnost dovolání zakládá dosud neřešená právní otázka, zda lze rozhodnout o způsobu užívání společného domu tak, že nebude vymezeno, který konkrétní byt je oprávněn užívat každý jednotlivý spoluvlastník. Pro řešení této otázky dovolání přípustné není.
Nejvyšší soud ustáleně ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010). Pokud tedy dovolatel svou námitku neuplatnil v odvolacím řízení a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci, jestli s touto námitkou přichází odvolatel až v dovolání (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2507/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4409/2014).
Pokud proto v poměrech projednávané věci žalovaní přípustnost dovolání založili na námitce, že odvolací soud neurčil způsob užívání společného domu tak, že měl rozhodnout o oprávnění každého jednotlivého účastníka řízení užívat konkrétní byt, aniž by ovšem tuto námitku uplatnili v odvolacím řízení, nemůže být jejich dovolání pro řešení právní otázky uplatněné prostřednictvím takové námitky přípustné. Dovolací soud nepřehlédl, že celé nalézací řízení žalobci na straně jedné a žalovaní na straně druhé postupovali ve shodě a v rámci svých podání a přednesů se vždy deklarovali jako spoluvlastnická skupina, aniž by ovšem rozlišovali, kdo ze spoluvlastníků v rámci skupiny bude oprávněn jednotlivý byt užívat. Ostatně takto vymezený způsob užívání je i obsahem odvolacího návrhu žalovaných.
Z výše uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci, který se pojí s řešením té právní otázky, ohledně níž bylo dovolání přípustné, věcně správné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3 o. s. ř. za současného použití § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. Odpovídá tomu, že žalovaní sice nebyli v řízení před dovolacím soudem procesně úspěšní (jejich dovolání nebylo vyhověno), nicméně žalobcům, jimž by právo na náhradu nákladů dovolacího řízení náleželo, žádné náklady v řízení před dovolacím soudem nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-